WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ve Zlaté

Nedělní procházka Prahou byla pro mě dycky utrpením. Totiž dycky, dyž sem byl malej. To se prostě chodilo na procházky. Lezlo mi to krkem.
Ovšem časy se mění a nálady taky. Na procházky se zapomnělo a světem hýbou jiná lákadla než zrovna procházky. Jenomže jak jinak poznat místo, kde člověk žije, než procházkou. Tady u nás na Olešku se chodí na prima procházky do přírody, ale přeci jen, město přitahuje. A navíc když někam jedeme (například zrovna v sobotu) a Kačka hádá, jestli ty věže jsou od Vyšehradu nebo od Svatého Víta, pak člověka napadne, že ty nedělní procházky mívaly něco do sebe.
A tak jsem si řekl, že taková nedělní procházka neuškodí, ba naopak, poučí. Chtěl jsem to bez turistů a plán zněl: vyrážíme v sedm. No … člověk míní a mározumnáHanička mění. Že prý je to úplná … nepěkná věc … v sedm. A v osm že úplně stačí. Tož tedy v osm. V půl osmý připraven jsem se dozvěděl, že máunavenáHanička nikam nejde, jelikož jí po tom sobotním herním výkonu bolí kyčel a že jdu jen s Kačkou a Matějem, který ještě ani nevstal. No - už po čtvrt na devět jsme vyjeli.
Na devátou jsem zastavil u Rudolfina a šli jsme objevovat synagogy, poněvadž Matěj už nějakou dobu o synagogách mluví a že neví, kde která je. Vzal jsem to z jedný vody načisto od Pinkasovy přes Meiselovu ke Staronové, pak ke Španělské a okruhem přes Stínadla a Rozdělovací třídu (každej ví, kde je) kolem Petrské věže do Jeruzalémské. A to už byl čas na oběd. Cestou z oběda už davy turistů houstly a tak jsme po zastávce v Panské pasáži, kde mě Kačka umluvila a dostala krásné plnicí pero (Matěj už má dvě) šli Železnou a pak doleva skrz uličky, kam se turisti bojí až do Zlaté a k Pražské Křižovatce.
Tam je ticho. Pořád. Stejně jako kolem Haštala a v Řásnovce. A přibyly tam nápisy na zdech, žluté špendlíky a varování Vontů, že Stínadla jim pořád patří.
Pod jedním z nápisů "máme ježka v kleci" byl jinou rokou nápis posměšný: "a my máme hned tři takový:" Za dvojtečkou byl vymalován obyčejný ježek bez klece.
Procházeli jsme průchody a uličkami a obloukem se vraceli k autu. Bylo už odpoledne a občas jsme museli přebrodit turistickou řeku. Ale tam, kudy jsme procházeli, tam pořád bylo a je prázdno. Už jsem si tu o tom psal a počítám, že ani tohle není zápis poslední. Jsou v Praze pořád místa, kam se turisti neodváží a jsou pořád nádherná.
Tak příště zkusíme ten Vyšehrad, aby si to konečně Kačka přestala plést.
Inu, je čas oprášit ty nedělní procházky.
Tuhlec mám jeden nápis ze zdi ve Zlaté:

Praha_190929

kapsa v hlavní roli

Už krteček sháněl kapsu. Nakonec musel přibrat i kalhoty, ovšem s kapsami. Dalo to práci, ale nakonec se dobral svého. Kapsy jsou prostě potřeba, to je bez debat.
Jenomže jsou situace, kdy kapsy hrají i roli jinou, než jim přisoudil mistr krejčovský.
Tak například ta diravá kapsa v bundě mi už přivodila kolikrát málem srdeční zástavu, když jsem nemohl najít klíče. Klíče pochopitelně nakonec byly v cípu bundy, jelikož se tam propadly tou dírou. Jinou dírou a to v kapse kalhot zase ty samé klíče propadly až na zem, což už nebylo tak dramatické, neboť cinknutí je slyšet hned a klíče stačí zvednout.
S telefonem je to horší. To člověk nerad slyší, když telefon spadne na zem. Naštěstí i to nějak dopadalo. Pochopitelně nejdřív dopadl ten telefon na zem a pak dopadla dobře ta výměna displeje a díře v kapse kalhot byl učiněn konec prostým zašitím, což kdyby se udělalo hned, mohlo se ušetřit na opravě telefonu.
A už jsme u toho telefonu v kapse.
Už vám někdy volala telefonem kapsa? Ne? A to mě volá často. Naposled z Bretaně zrovínka předevčírem.
Jak přesně je to zařízené, to nevím, ale čistě tak z principu fungování dotykové obrazovky bych soudil, že je třeba mít aktivované volání bez odemykání telefonu, pak už jen stačí v té kapse mít něco, co dokáže aktivovat telefon a je to. Ondřej by moh' o kapesním volání vyprávět. Naposled právě tenhle týden z cesty po Francii. Tentokrát to byl scénář číslo tři - tedy: volám zpátky, poněvadž jsem předtím mluvil s někým jiným.
Čili:
"Ahoj Ondřeji, jaká je vaše uhlíková stopa?"
Chvíli mlčení na druhé straně telefonních vln. Poté tiché prozření a pochopení, že jsme se včera bavili o klimatické Grétě a odpověď:
"Je parádní, právě čekáme na loď a ta čoudí, že přes tu stopu není vidět."
"Skvělý. A co jsi potřeboval?"
"Já?"
"Jo, volal's mi."
"Aha! To ti volala moje kapsa zase."
"A to jo. Tak jí pozdravuj!"
No a bylo. Tedy byl. Scénář číslo tři.
Podle scénáře číslo jedna to probíhá tak, že zvednu telefon, chvíli do něj hulákám a když se na druhé straně ozývá jen ruch okolí telefonu, nechám toho, načež mi Ondřej volá znova a omlouvá se za svou kapsu.
Ve scénáři číslo dva je to tak, že přijmu hovor a prohulákám se Ondřejovou kapsou až k jeho sluchu, čímž se mi dostane slyšení a vysvětlení, že to byla ta kapsa.
Scénářů je daleko víc, ale kapsa v nich vždycky hraje hlavní roli.
Skoro si říkám, že nebejt kapsy, tak si lidi nevolaj.

jsou nenažraný

Myslím, že už jsem si tu zapisoval, že želvy jsou vlastně převlečený hadi s futrálem na zádech a že to pro mě bylo překvapením, jelikož hady ani želvy jsem nikdy moc neřešil a neřeším dodnes. Pravda, želvy už potkávám častěji neboť je to přibližně rok, co se u nás vyskytují v množství větším než malém.
Skutečnost je taková, že Matěj s Kačkou mají každý dvě a starají se o ně vzorně. Tedy pokud jsou doma. Ale to už jsem tu, myslím,
taky popisoval. Nu a tuhle jsem se díval, když jsme byli s Kačkou sami doma, jak tu divou zvěř krmí. Vony jsou ty vopice, teda želvy, děsně nenažraný. Když totiž mají jíst běžnou stravu, což je něco zelenýho jako třeba jetel, pampelišky nebo salát a podobně, to se cpou tak nějak přiměřeně želvímu způsobu. Tedy pomalu a furt. Ovšem jakmile se vytasíte s granulema pro želvy (ano i já jsem je tím krmil) můžou se přerazit, aby byly u mističky první a nacpaly do sebe co nejvíc. Bitvu u misky se podařilo eliminovat zavedením pořadníku. To vypadá tak, že se hadi s domečkem na zádech seřadí na stole, vytvoří vozovou hradbu a výstražně kývají hlavami na krmiče, což je znamením, aby neotálel a koukal rychle podávat.
Krmič ví, že je to hra s ohněm a poctivě v příslušném pořadí cpe ty granule lítým šelmám v krunýři do tlam.
Při tomhle krmení jsem právě Kačku sledoval. Udělal jsem i obrázek telefonem, aby bylo vidět, jak to vypadá. Najednou Kačka kvikla.
"Auuuúúú!"
Želva jí rafla. Nechtělo se jí čekat a místo do granule se zakousla Kačce do kloubu ukazováčku. A nepouštěla se. Zatáhla hlavu i s ukazováčkem pod krunýř a chtěla si mermomocí z toho prstu ukousnout. Naštěstí se jí to nepodařilo a Kačka prst vytáhla. Nebylo to nic strašnýho, jen se lekla, ale poučení a do budoucnosti to je. Zatím jsou malinkatý, ale rostou. Až budou větší, mohlo by to špatně dopadnout. Však se podívejte na ten kousanec.
Takže přátelé: bacha na želvy! Jsou děsně nenažraný.

zelvy_190926-1


zelvy_190926-2,

nebyla to komedie

Včera začala už třetí sezóna mého filmového klubu. Ta první sice byla jenom poloviční, poněvadž jsem začínal před dvěma lety v únoru, ale sezóna to byla.
Nuže čím začít, aby se kluboví divávci sešli a po prázdninách je to přilákalo? Ideálně nějakou taškařicí. Vzpomněl jsem si na jednu u nejtaškařicovatějších. To bývaly italské komedie a k nim patří film Mojí přátelé.
Prima, to je skvělej nápad.
Jediná potíž je v tom, že se nedá koupit s českými titulky. I nešť, už jsem si s tím jednou poradil, poradím si i teď.
A tak jsem koupený film uložil na flešku, vytáhl jsem odněkud prastaré titulky, které moc neseděly a překlad byl … no … chtělo to opravit. Opravil jsem to, sesadil se zvukem, porovnal, zda jsou technické parametry stejné a použitelné pro promítání, nastudoval jsem pár informací pro klubáky a odjel jsem promítat do klubu.
Příprava jako vždycky půl hodinu před začátkem. Nejdřív je potřeba ověřit, že jsem nic nezapomněl a že to hraje. Všechno fungovalo, všechno hrálo, …. jenom jsem zapomněl zapnout ty titulky. Tak to zapnu - a nic.
Nastal mazec.
Pokoušel jsem se to nastavit v přehrávači, zjistit chybu, vytáhnout titulky na obrazovku - nic. Zkusil jsem ten film, co už to s ním v minulosti šlo a co jsem podle něj ty titulky do kontejneru zabalil. Ten fungoval. Ten včerejší ne.
A to už se začali scházet kluboví diváci.
Nedalo se nic děšlat, musel jsem s pravdou ven. Komedie nebude, technika mě tentokrát pěkně vyšplouchla.
Ale mám pro vás řešení: Moji přátelé budou příště. Za měsíc to opravím a titulky budou.
Dneska dám film, který měl být příště. Coenovic filmový debut. Vůbec to není komedie, rozhodně to není k smíchu, ale je to dobrý.
Co měli chudáci klubáci dělat? Smířili se s tou kruťárnou, kterou jsem si nachystal na říjen jako tentokrát už vážnej klubovej film.
Tož jsme letost začali dost zostra.
Ale film se líbil a já doufám, že klubáci příště přijdou zas. Jen ty titulky musím nějak napravit, zatím nemám nejmenší páru, kde je chyba.

enough is enough

Spravedlivé rozhořčení je většinou na prd, což člověku nebrání se spravedlivě rozhořčit. Nic to ovšem neřeší. Tak já bych si teda dovolil nic nevyřešit a spravedlivě hartusit.
Ještě před tou litanií považuju za důležitý připomenout, že co já pamatuju, tak u nás doma dědečkem počínaje jakživo nikdo neblábolil vo klimatu. Ano, kecy se nevedly a hospodařilo se se vším tak, že každá koruna se před vydáním v ruce dvakrát votočila a každá věc se před vyřazením pětkrát vopravila, odpady z kuchyně šly rovnou na kompost a pro mlíko jsme chodili s bandaskou a z hliníkový konve mi ho paní vedoucí v konzumu nabírala obrovskou naběračkou … a spoustu dalších vzpomínek mám pro dnešní zpovykaný environmentalisty.
Je tudíž, myslím, docela jasné, že se u nás doma chováme i nadále k matičce Zemi tak, aby nám tu dlouho vydržela. Bez keců.
Nu a včera večer mi přišel mail. Nic divnýho. Je to mail od firmy, která píše často a kterou jsem podpořil při výrobě stativu (
tady si o tom píšu). Je potřeba podotknout, že chlapíci si nechají za ten svůj patent dost dobře zaplatit a cenovka je i se slevou pro podporovatele na úrovni nejdražších karbonových značkových stativů. Nic proti tomu. Mělo by to být nejlepší po všech směrech.
Ale to, že v zájmu svýho byznysu a kvůli reklamě mi píšou, že se přidávaj k podělanýmu klimatickýmu fanatismu a dohlížej na svou činnost, aby nezanechávala uhlíkovou stopu, tak s tím ať dou do prdele! Krucinál, dyť eště před měsícem se mi jinym mailem chlubili, jak votvíraj novou fabriku v Číně. Já tam byl dvakrát. Tam si s ničim takovym jako je klima nikdo nedělá hlavu. Stačí se projít po Šanghaji nebo Pekingu. Pokud se neudusíte, určitě si všimnete, jak tam vypadá ovzduší. Na severovýchodě potkáváte cestou po silnici fabriky jak vystřižený z budovatelskejch plakátů v dobách, kdy čoudící komín byl znakem úspěšné pětiletky.
A voni mi píšou, že "Enough is enough. We're not waiting any longer." A že "…It costs money to measure our greenhouse gas emissions (aka carbon footprint). It costs money to reduce those emissions. And it costs money to offset the emissions we cannot immediately reduce. …" A eště si dovolej za mý prachy mi napsat, že za pár tejdnů budou chtít podpořit a zatím se mám přidat k dalším blbcům, aby bylo vidět, že jsem dost uhlíkově neutrální!
Tohle už není naivní papouškování frází. To je aktivní podpora novodobýho komunismu, kterej nám tu roste pod rukama. Kdybych ten stativ tak nepotřeboval a moh' si stejnej koupit jinde, chtěl bych po nich vrátit prachy. Ale i to je složitý, protože peníze jsou zašitý někde v žoku Kickstarteru a vypárat je ven není lehký.
Tak si stěžuju alespoň tady, jelikož nevím, kde je nejbližší lampárna.
Jediný, co bych na tomhle místě chtěl vzkázat všem pošahanejm Grétám, je věta z toho mailu:
"Enough is enough!"

oranžová

Včera jsem odpoledne seděl na můstku a počítal ryby. No jo, já vim, že jich máme třináct. Ty čtyři malý jsou letošní přírůstek. Tři z nich jsou tu navíc, ale chytit je a odnést někam do rybníka, to není nic snadnýho. A navíc jedna z těch tří se začíná nějak blejskat a kdoví jestli z ní jednou taky nebude zlatá ryba. Tak jsem si sumíroval, jak je čapnout, když už se mi to párkrát nepovedlo, krmil jsem je a počítal. A jak tak na tom sluníčku sedím a počítám, najednou se nemůžu dopočítat.
Totiž nejdřív jsem se nedopočítal a pak přepočítal. Suma sumárum mi chyběla jedna hnědá závojnatka a naopak mi jedna oranžová přebejvala. Tak ne ně koukám, prohlížím si je, ryby si naopak prohlížej mě a pořád mi to nesedí. No jo, ale nesedí jenom barva. Závojnatky jsou furt dvě. Ta menší, oranžová a ta větší. Ale ta má bejt hnědá. A je oranžová!
Koukám na to a vychází mi jediný řešení. Ta hnědá si převlíkla tričko a z docela nevýrazné hnědé závojnatky je oranžovo zlatá ryba se závojem. Ze škaredého kačátka krasavicí!
Nějak se mi to nezdálo a tak povídám Kačce, která taky přišla koukat na ryby, co se v rybíce přihodilo. A že prý je to normální. Ona že taky měla vlasy světlejší a teď je má tmavý a že na tom nic divnýho není. Děti jsou se vším hned hotový.
Ale mě to pořád vrtá hlavou. Jak se může ryba přebarvit? Copak je to chobotnice nabo chameleon? Dobrá, chápu, že se asi nebude přebarvovat na povel, ale i tak: kde se to v tý rybě vzalo? Nevím. Asi má Kačka pravdu a je to normální.
A tak jsem koukal na ty další tři malý hnědý karásky, co se z nich jeden taky začíná blejskat.
Jestli se voni nakonec taky nebudou převlíkat.
Hmmm … že by ryby taky zlátly na podzim?

osobnost

Onehdá se mi Ondřej svěřil s názorem, že to nemůže bejt jinak, než že ryby musej mít taky nějakou osobnost, jelikož trvalo dobře dva roky, než ty jejich starý ryby v jezírku přijaly jednu novou. Ta celou tu dobu byla jaksi stranou a až po dvou letech se zařadila do stáda. Něco na tom bude, protože ty naše malý ryby taky s těma velkejma moc nepečou a to i přesto, že jsou to jejich potomci, jak psáno v jednom z minulých zápisů na konci prázdnin.
Zřejmě tedy půjde o to, že co tvor, to osobnost, viď, Cyrdo.
Koukám na Cyriu a dává mi za pravdu. Jó, Cyrda, to je vosobnost, vo tom teda žádná. Ta má osobností na rozdávání.
Tak třeba ráno, to už je tu popsáno mnohokrát: čeká u dveří ložnice, nahoře nad schody se mucknem a ona mě žene před sebou dolů.
Muckání se domáhá dál a plete se pod nohama a aby jí člověk nepřehlíd', roztáhne se uprostřed cesty, kterou právě jeden kráčí. Nebo svou osobnost dává najevo vzyčeným vometákem, kterej je mi až po kolena.
Když si sednu za stůl ve světnici, přijde ta osobnost ke mně a musím jí drbat za ušima a pod fousama. Když se mi nechce, postaví se osobnost ke stolu, packy si opře o desku a civí na mě, dokud nezačnu s drbáním.
V pracovně se osobnost hlásí krátkým mňouknutím, zní to něco jako "čau" a dá mi packu na stehno a musím jí zas drbat mezi ušima, bez toho by osobnost nemohla bejt.
Při obědě přijde osobnost ke stolu a drcá mi do nohy packou:
"Tak dělej, vstávej, pane. Ty si tu obědváš, ale co já? A co moje osobnost? Eště jsme nedostaly mls. Zvedni se a podej nám támhle tu dobrotu, ať se můžeš jít v klidu najíst."
Zvednu se, dám jí štyry granule a jdu obědvat.
Odsobnost se postaví u linky, packou si jednu kuličku po druhé podá, zblajzne to a jde si lehnout ke mně ke stolu do rohu. Meje se. Osobnost je uspokojená, teď je čas na hygienu. Mlaská. Děsně. Vosobnosti vůbec děsně mlaskaj, dyž se mejou.
Když odcházím, přijde se se mnou osobnost rozloučit a když přijedu, opět mě vítá delegace: Cyria a její osobnost.
Jo, Ondřej měl pravdu. Osobností je plnej vesmír.

vana nepřetekla

Aha efekt … je psychologické pojmenování momentu náhlého pochopení dříve nesrozumitelného problému … píše se kromě jiného v síťové encyklopedii čili wikipedii. Je to prostě něco takovýho jako když s Archimedem přetekla vana načež zařval heuréka jelikož mu došlo, proč přetekla.
Já u toho tedy neřval, ale včera odpoledne mi taky náhle došlo, jak se může tak malý papírnictví v tak malým městě jako jsou Břežany uživit a léta udržet. Tedy ve Vraném je taky papírnictví, ale to je takový ten starý oprýskaný krámek s jednou místností s kamny vzadu, kde stará paní prodává dětem sešitky a obaly a ještě vám dá na začátku školního roku gumu jako dárek. Pak tam má i drogerii a výdejnu zásilkové služby. Drží to sama, je to fajn, ale je to sotva na přežití. V Břežanech je to vybavený, blejskavý a paní taky ráda počká i po zavíračce, když jde o kšeft. Jenomže nájmy jsou určitě zásadně jiný, zboží vlastně taky a já si do včera říkal, že mi není jasný, jak to může právě v Břežanech přežít.
Došlo mi to, když jsem prohlížel ten účet, co jsme s Matějem dostali.
Pár tužek, čtyři balíčky papírů do kroužkových desek, kroužkový desky, lahvička inkoustu, dva sešitky, kelímek na vodu a akvarelový pastelky. Člověk by řek, že tak plus mínus dvě stovky by to mohly bejt, možná i málo přes dvě. No jo, možná ve Vraném. Tady v Břežanech to je víc jak třikrát tolik. Všecko značkový, vod Pelikána, vod Fabera a podobně. Kdepak laciný zboží.
Nu - po prostudování toho účtu se Aha efekt dostavil neprodleně, úplně tiše a bez povykování. Ani vana nemusela přetýct.
Příště pojedem do Vraného.

se sluneční soustavou

Člověk nemůže bejt věčně první. Bejt první vyžaduje určitou dispiclínu, ale na druhou stranu to má někdy tu příjemnou vlastnost, že je na tom prvním místě sám a nikdo ho nevotravuje, dokud nedorazej ti další. Pochopitelně tu nemluvím o běhu, ikdyž jsme včera na Tomášově tréninku krapítek popoděhli.
Je tu řeč o vstávání.
Celé roky vstávám první. Když to vyjde, tak už hned jak mi zazvoní budík o půl šesté a když se kápku protahuju, tak o chvilku později. Ale furt první.
To je ovšem minulost.
Kačka si v letošním školním roce musí trochu přivstat a tak se dá říct, že plus mínus vstáváme současně, ale Matěj, ten musí vstávat dřív. A protože mu začal školní rok teprve v pondělí kvůli rekonstrukci školní budovy, přišel jsem po dlouhých letech o své ranní poklidné prvenství.
Měl jsem vždycky alespoň hodinku klidu na psaní a ranní rozjímání. Klid skončil. Tenhle týden definitivně.
Minulých čtrnáct dní mi Kačenka chodila do pracovny sdělit cokoliv, co uznala za vhodné, například naposledy včera přinesla podepsat žákovskou. A Matěj se k ní dneska přidal. Přišel mi ukázat ty báječný ponožky, co si je v pondělí koupil a co jsou každá jiná. Včera byla jedna žlutá a druhá černá s banánama, dneska je jedna pruhovaná a druhá se sluneční soustavou …
Inu, dlouhá epocha ranní pohody skončila.
Teď mi Kačenka vyčítavě sděluje, že v lednici není mlíko a pomazánkový máslo, že došlo … musím do Zvole nakoupit …
Jo, jo. Takhle vypadá ztráta prvenství v přímým přenosu. Klid je v tahu a život se kolem mě žene kupředu v pruhovanejch ponožkách se sluneční soustavou.

paní učitelka ví svý

Ať už se škola odkládá, jak chce, jednou začít musí a dva týdny odložený začátek školy začal i Matějovi. Kačka už poctivě ty dva týdny do školy chodí. Matěj měl včera středoškolskou premiéru. Nu a tak ve velké pohodě beze spěchu měli jen první dvě hodiny, dneska prý taky jen čtyři a tak volám odpoledne, kde že je.
"Jsem s maminkou na obědě a chtěl jsem ti volat, jestli mě odvezeš po obědě domů?"
"Jo ták, pán si volá taxíka. A vyhovovala by ti limuzína nebo by sis přál kabriolet?"
"No, asi mi bude muset stačit tvoje auto."
"Dyž neni nic lepčího, že jo …?"
A tak jsme se dohodli, že až pojedu domů, vezmu Matěje s sebou. Přišel a že prý si zítra musí zařídit obědy až támhle někde ve vzdálené jídelně. Ve škole prý nevaří, jen vydávají obědy.
"A proč ne dneska?"
"No protože nevím, kde to je."
"Voni vám nic neřekli?"
"No, že je to jídelna Štefánikova … a já nevím, kde to je."
"Dyť jsi po ní dneska minimálně dvakrát jel tramvají!"
"… aha …"
Vytisk' jsem mu přihlášku, tu si vyplnil a já Matěje poslal, ať si to jde vyřídit. Dal jsem mu peníze na obědy a vyběh' hned. A vyběh' bez přihlášky. Musel jsem na něj z balkónu řičet přes dvě ulice.
Když se vrátil z jídelny, pravil, že je to všechno hotový a šlo to hladce.
Domů jsme přijeli tak nějak normálně a za chvíli volá Kačka. Že potřebuje zachránit, že nevěděla, odkud jede ze Zvole tan autobus a že jí ujel a že nestíhá tu hodinu zpěvu ve Vraném, tak jestli …
"Jo, už pro tebe, Kačko, jedu."
Přijela z hodiny zpěvu a hned ve dveřích povídá:
"Já si v půlce cesty domů vzpomněla, že jsem si tam na hodině nechala klíče. A volala jsem paní učitelce a ta je tam dneska do sedmi. Tak jestli bys …"
"No … jo, jedem pro klíče."
Dojeli jsme do lidušky, klíče si vyzvedla a povídá:
"Paní učitelka říkala, že tě mám pozdravovat…"
"Chápu, paní učitelka ví svý."
A jeli jsme domů.
Byl to dobrej den. Zachraňoval jsem je jenom třikrát a taxikařil jenom jednou …

I am your father

Dva dny jsem vynechal zápis tady na woleschku, což bylo způsobeno mou nepřítomností u počítače, jelikož jsem byl přítomen v Londýně. Udělal jsme si tam s Matějem výlet. Přesněji řečeno, mámiláHanička nám tam udělala výlet, poněvadž to byl dárek k narozeninám.
Výlet ovšem začal velice neslavně. Let měl sedm hodin zpoždění, čímž nám letecká společnost odstřihla první půlden výletu. Ale i tak jsme stihli to, co jsme stihnout chtěli. V Greenwichi si Matěj postál na poledníku, dali jsme si oběd v hospodě Cutty Sark, jeli lodí k Toweru, prošli se po skleněné podlaze v mostě a pohlídli jsme si strojovnu, prošli po nábřeží Temže a pak přes most a kolem Monumentu, abychom před zavírací hodinou stihli vyjet nahoru v Londýnském oku. Nu a pak už při soumraku jsme přešli po mostě do Westminsteru.
A tam, na konci mostu pod Big Benem, který je ještě pořád pod lešením, stál chlápek a zamračeně sledoval dav. Hídal svou ceduli. Na ceduli měl napsaný jasný imperativ o skutečném pekle, pokání a přijetí Ježíše a křtu, což je jediná cesta do nebe. Musel jsem si ho vyfotit a panáček poděkoval. Zřejmě za propagaci jeho myšlenek. A to ani netušil, že bude na woleschku.
Hned o kousíček dál za tou lampu stál na podstavci ďábel. Totiž, co to píšu: ďábel, kdepak ďábel. Samotné zhmotněné zlo.
Darth Vader.
Nešlo jinak, než že jsem k němu šel a povídám: "May the Force be with you…"
Darth Vader shlédl ze svého piedestalu, položil mi ruku na rameno a pravil hlubokým hlasem: "I am your father …"
Zřejmě si mě splet' s Lukem, ono už bylo vopravdu dost šero.
No a pak jsme šli k Churchillovi a dál nahoru směrem k Trafalgaru. Stráže na koních už byly pryč a tak jsme prošli bránou Londýnské královské gardy a přes St. James's Park s veverkama na metro. Byl to dlouhej den a ten další jsme ještě stihli jet v doubledeckeru nahoře v první řadě za oknem (to se v Londýně musí), prohlédnout si Museum of Science, zalítat si v simulátoru, vyměnit staré desetilibrovky za nové plastové v Bank of England, prohlédnout si z terasy obchoďáku St. Paul's Cathedral jako na dlani a projít se po Leicester Square a Piccadily. Vlastně to byl taky dost dlouhej den. Tentokrát jsme letěli zpátky až večer a letadlo nemělo zpoždění. Ale i tak jsme se dostali domů až někdy v jednu ráno.
Inu výlet. Poslední prázdninovej výlet. Byl náramnej, viď, Matěji.

London_190912-07

London_190912-12



London_190912-27

London_190912-47

London_190912-80

baterka a kafe

Baterky … jo, baterky jsou někdy na baterky. Bez nich to nejde, ale bejvá s nima potíž. Jako s tou u Matějova notebooku.
V květnu jsem pořídil novou. A v červenci se odporoučela. Nuže tedy reklamace. Vyřízeno kladně, pořízena tatáž nová baterie, tedy akumulátor. A ten vydržel měsíc.
Včera jsem ho zanesl opět do servisního střediska, reklamace přijata bez řečí a ptám se:
"Nemáte nějakou radu, co s tím? To je už druhá špatná rychle za sebou."
"To je jednoduchý. Nekupujte Patonu."
"Ale dyť jsou dobře hodnocený."
"Jo, sou. Ale tyhle do noťasů jsou nespolehlivý. My to tu máme furt."
"Aha … a co teda?"
"Máme tu jiný, vyzkoušený, ty sou spolehlivější."
"No jo, tak já to zkusím až to bude vyřízený s touhle. Dík za radu."
A teď aby se v tom člověk vyznal. Když jde o foťáky, jsou baterky Patona vychvalovaný jako skvělá náhrada originálních. Že by to u akumulátorů do počítačů neplatilo? Uvidíme. V každým případě se v CZC chovají slušně a bez řečí tu první reklamaci vyřídili, tak snad to dopadne stejně i s touhle.
A abych tu svou přízeň rozdělil spravedlivě, šel jsem cestou z CZC do Alzy, že si tam koupím kafe. Oni tam mají dobrý. Vůbec není kyselý a kilovka je za dobrou cenu. Je to sice taky "počítačová firma", tedy obchod spotřebním zbožím, ale nějak to vyšlo a prodávají i kafe. Jenomže když přijdete do jejich výdejny, není to tak snadný. Nikde není tlačítko "koupit kafe", pokud nebereme ten automat, co si z něj to kafe můžete na místě dát. Musíte se proklikat na "chci poradit" a u pultu pak vysvětlit, že nechcete radu, ale kafe. Jenomže včera jsem přišel sice do prázdné výdejny, ale ta jediná slečna, co byla přede mnou, řešila něco děsně složitýho. Pak přišli další zákazníci pro to, co si objednali a já musel na to svý kafe čekat dobrejch dvacet minut. No jo, holt, když si člověk umane, že potřebuje zrovna tohle, musí něco vytrpět. A tak jsem trpěl.
I nešť, stálo to za to, zrovna ho piju. Je fakt dobrý.

tajemno za oknem

Když Cyrda cvaká zubama, je to známka, že za oknem něco je. Obvykle nějaké to ptactvo. Vztah mezi našimi kočkeny a ptáky je docela jasně definovaný, ovšem zatím se nestalo, že by Max nebo Cyrda někoho ulovili. Ostatně Max to vůbec neřeší. To jen Cyria, ta si včera večer lehla na vrchní patro kočkeního váledla a zírala oknem do tmy. Do dálky. Něco tam bylo. Co přesně to v té tmě mohla vidět, to nevím. Ale zírala tak zaujatě, že jsem jí musel odnést do nočního pelechu, jelikož standardní příkaz neslyšela. Teda slyšela, ale dělala, že neslyší. To se pozná podle uší. Hejbe s nima podle zvuku, ale hlavu neotočí.
No jak píšu: neslyšela, poněvadž vyráběla tajemno ve tmě na zahradě. Ale já ji mám prokouknutou. Kdepak tajemno. Takhle večer už spí i ptáci a srny z lesa chodí až k ránu. Nanejvýš ten náš ježek se tam moh' potloukat. Ale na tom nesejde. Důležité bylo to tajemno a pohled do dálky:
"Vidíš, pane? Hídám to tam."
"A co tam hlídáš, Cyrdo?"
"To!"
"Aha, myslíš toho ježka, jo?"
"Nemluv na mě, pane, hlídám."
"Jo. Teď. Zrovínka teď když máš jít na kutě, tak hlídáš. Nehraj to na mě."
"mmMMMrrRRRhhhhhrrrrrmmm…."
Popad jsem tu osmikilovou chlupatou kouli. Omotalo se mi to kolem krku packama a šli jsme. V síni se mě nechtěla pustit.
"Tak a spát."
"hhhrrrrrRRRmmmmMMMrrr"
Cyrda si sedla a ještě před spaním se musela umejt, jelkož jsem jí rozcuchal kožich. Domyla se a šla hlídat do pelechu.
Tam se v noci hlídá nejlíp, to dá rozum.

Humberto

Já nevím, co ty děti furt mají s tím cirkusem. Mně se do cirkusu nikdy moc nechtělo. Důvod neznám, prostě to tak vyšlo. A o klaunech, o těch si myslím své. Ti dobří klauni mi odpustí, ale já potkal dycky jenom ty zlý. Začalo to, myslím, kdysi dávno na nějaké vánoční či mikulášské besídce, kdy jsem se nějak dostal do blízkosti strýčka Jedličky. Vůbec netuším a nepamatuju se, co se dělo, jen ve mně zůstává takovej pocit jakéhosi zesměšnění na veřejnosti pro obveselení publika. A tohle se vleče se všemi těmi klauny, co jsem je kdy v cirkuse potkal. Naposledy si z nás chtěl dělat blázny ten klaun z cirkusu Medrano, ale když jsem nespolupracoval, nebyl umanutej a šel udělat tajtrlíka z toho pána vedle a se mnou jen tak nezávazně šaškoval, což popisuji zde. A ještě dva roky před tím si chtěl dělat kašpara z naší malé Kačenky klaun v cirkuse Bernes, ale ta se taky nedala, ikdyž byla ještě maličká. Zde zapsáno a foceno, jak to bylo zrovínka před osmi lety.
Suma sumárum je div, že mě Kačka ukecala, abychom šli v sobotu do cirkusu Humberto. Možná se to povedlo kvůli tomu jménu a knížce pana Basse. Ba dokonce při úvodním představování jsem špitl, že tenhle klaun vypadá dobře.
No, mejlit se je lidský.
Opět nastalo používání publika tak, aby použitý byl nějak zesměšněn a publikum se chechtalo. Stalo se a na nás vychrst' klaun půl flašky vody. Ha ha, to je přeci legrace, dyť je to jenom voda, to uschne. Eště, že ten foťák je utěsněj proti vodě. Kdyby nebyl, bylo by to dost drahý představení.
Když pomineme toho parchanta klauna, byl to docela fajn cirkus. Artisti se snažili, sloni a lvi byli a byl i kouzelník, což Kačku nadchlo, jelikož nevěděla, jak to vlastně udělal, že se s tou slečnou v krabici vyměnil a místo něj na té krabici stála ona a on vylezl z krabice. Inu kouzelník.
Kačka byla nadšená a o to šlo. Já jsem to tak nějak vydržel už s přihlédnutím k tomu, že život cirkusáků nemůže bejt žádnej med a při téměř prázdném šapitó, kdy jsou v hlavní sezóně v nejexponovanějším odpoledním čase o víkendu obsazeny jen sedačky v lóžích a pár židlí za nimi, jsem si spočítal, že uživit to celé, zvěřinec a sami sebe nebude žádná legrace.
Možná kdyby měli hodnýho klauna, chodilo by třeba víc lidí.
Obrázky z klaunem politého foťáku jsou tentokrát uloženy tuhlec v galerii.



do Nymburka před třetí

To tak člověk pročítá noviny a co nevidí: do Českého nebe odešel další z jeho tvůrců. Pan Weigel už hraje na nebeském jevišti. Ale já si tu nepíšu nekrology, ani to neumím, takže bude líp, když se podívám, jestli nebudou někde lístky na Cimrmany. To by mohla být tak nejlepší vzpomínka na něj.
Prohlížím tedy on-line pokladnu a předem je mi jasné, že to nebude tak snadý. Ostatně sehnat lístky na Cimrmany nikdy snadný nebylo. Viděl jsem je jen dvakrát. Jednou v Klicperáku v Kobylisích, kteréžto divadlo je nyní zpět v rukou původních majitelů, a pak v Solidaritě, což je teď Strašnické divadlo. V Žižkovském jsem na nich nebyl, protože tak nějak nikdy nebyly ty lístky. A nejsou ani teď. Ale zkusil jsem to a podíval jsem se ještě na zájezdy. A hleďme: právě odpoledne od tří začne předprodej na Záskok v Nymburce, kde ho budou hrát za měsíc.
Tož to musím zkusit.
Bylo mi jasný, že do tří to nestihnu, ale třeba to vyjde i po třetí. V Nymburce jsem byl před tři čtvrti na čtyři a před divadlem byla pěkná fronta. Jenomže kde zaparkovat? Nikde kolem blízko se nesmí a na náměstí bylo plno. Objel jsem to a nakonec jedno místečko bylo. A vida, fronta už opadla, povídám si, když jsem přicházel k divadlu. Vevnitř před pokladnou už bylo asi jenom pět, šest lidí.
Prima, budu to mít bez fronty.
A měl jsem pravdu.
Když jsem došel ke konci fronty, už se začali všichni rozcházet. Poslední lístky si koupila ta pátá paní od konce. Na další už nezbylo.
Za pětačtyřicet minut bylo vyprodáno.
No nic, pustím si nějaké představení doma. Mám je všechny a neviděl jsem žádný určitě ne víc, jak desetkrát.
Tak jsem si dal aspoň v Nymburce kafe tuhle u náměstí za rohem, tam je prima kavárna. Kafe bylo dobrý a ten telefon, co jsem si tam na lavici zapomněl, když jsem šel zpátky k autu, ten telefon tam ležel pořád a čekal na mě, což mi o maličko zvedlo náladu.
"Holt, co není v hlavě, to je u vás na lavici," pronesl jsem ke slečně servírce. Nejsem si však jist, zda to moudro dostatečně ocenila.
I nešť, telefon mám. Lístky ovšem ne, tudíž příště musím do Nymburka ještě před třetí, aby na mě zbylo.

z kopce na kopec

Vždycky jsem ke všem těm kampaním, rozjezdům a startérům měl rezervovaný přístup. Ono to bude asi tím, že sám nějak nemám v povaze si o cokoliv říkat. Jestli je to dobře nebo ne, to tu rozebírat nebudu, ale pravdou je, že se to celé nějak otočilo. Přinejmenším tím směrem, že bych třeba mohl přispět na něco, co bych si přál, aby vzniklo. A tak se stalo, že jsem poslal příspěvek na vznik posledního filmu pana Švankmajera. Podařilo se, Hmyz byl natočen, po celou dobu se mnou stejně jako s ostatními přispěvateli komunikoval tým kolem natáčení, dostal jsem knihu i film samotný. Líbil se mi a jsem rád, že jsem se mohl toho praštěného nápadu zúčastnit. Tím se tedy zásadně můj pohled na přispívání změnil. A ejhle: už jsou tu další věci, který bych chtěl.
Tak třeba stativ k fotoaparátu. Je to s ním stejný jako s foťákem samotným. Chci miniaturu velikosti špendlíku s vlastnostmi betonového pilíře. U foťáku jsem tak dlouho vybíral, až jsem vybral správně - tedy doufám, že Olympus neskončí a svoje technické vychytávky bude vyrábět dál. Se stativem jsem měl zatím jen patálie. Asi tak třetí v pořadí, kterej už se nechvěl jako ratlík v mrazu, jsem o prázdninách rozlomil. Poslední stání měl ten stativ,
když jsme s Ondřejem fotili blesky. Pak už se pomalu poroučel, až nakonec v srpnu praskl centrální třmen. Bylo to na reklamaci, jenomže stativ už se prý nevyrábí a tak mi vrátili peníze. Co bez stativu? Pořídit si nový! Jenomže jakej?! Shodou čirých náhod se ten můj rozlomil právě ve chvíli, kdy běžela další kampaň. Tentokrát stativová. Prohlédl jsem si, o co půjde a protože už od spečnosti Peak Design mám nedostižnej popruh k foťáku, kterej tahám furt, přispěl jsem a koncem roku by měl dorazit dokonalej stativ, kterej se blíží svými vlastnostmi tomu betonovýmu sloupu a lehkej bude jako pírko a složím ho do kapsy. Tedy skoro jako pírko a do kapsy u batohu. Už se těším.
A do třetice takhle vidím, že se vybírá na jednu ztřeštěnost, co jsem ji ještě nezažil. Na laně už jsem skákal, na padáku taky, v plastikový kouli jsem jel, z prkna do vody spad', ale tohle jsem ještě nezažil. Dva kiláky na laně nad údolím jako Batman rychlostí prý až osmdesát kiláků! No to musím mít! Do toho du! A tak jsem přispěl. Přispěl jsem dost na to, abych měl lístky pro nás všechny i pro kamarády. Teď už jen tu lanovou dráhu postavit. Že prý má být příští léto v provozu. No, uvidíme. Byla by to bomba. Snad to těm bláznům vyjde a já se proletím nad Šumenským údolím na laně.
A že už to vypadá, že jsem se taky zbláznil? I proč ne. S Hmyzem to vyšlo, stativ už se vyrábí, tak to lano natáhnout z kopce na kopec by snad neměl bejt takovej problém, ne?

prasopes

Doby, kdy se chodilo do Koruny na stojáka, jsou ty tam a i jiné pražské bufety zmizely. Buď úplně nebo je nahradila jiná zařízení, kde sice nedostanete o nic hodnotnější krmi, můžete si však sednout. Jedním z posledních míst, kde si může člověk zavzpomínat na staré časy a postát u oběda, je Korunka u Arbesáku. Občas tam zajdu. Lepší je to až tak po jedné, kdy je už docela prázdno. Zrovna tuhle jsem dostal chuť na rajskou. Jenomže byla součástí menu a já polívku nechtěl.
"Moh' bych dostat jenom tu rajskou?" ptám se paní za pultem.
"No já nevím. Já se zeptám … prosimtěěě, můžu už dát samotnou rajskou?"
Odněkud bylo svoleno a já dostal svou porci.
U pokladny se paní ptá: "To máte menu?"
"Ne, mám jenom rajskou, bez polívky."
"Aha …. prosimtěěěě … jak mám počítat tu rajskou?"
"Jééžiššš … počkej!"
Paní zpoza pultu přeběhla k paní za pokladnou a šuškla:
"Já už to rozdělila … to je bez polívky … jo?"
"Jo."
A paní za pokladnou mi naúčtovala jenom tu rajskou a k tomu zašeptala:
"Víte, vono se to nesmí a já nevěděla a vona tu zrovna stála vedoucí, tak jsme to musely nějak …"
"V pořádku, o nic nejde. Díky."
Nesl jsem si ke stání jednu podpultovou rajskou, aby vedoucí nevěděla. Byla moc dobrá. Teda ta rajská.
A včera mi ta stejná paní, co mi dala pod pultem rajskou povídá:
"Tak co si dáte?"
"Tuhletu husokachnu, ta mi přijde, že bude dobrá."
"Jo tak dneska prasopsa. A červený nabo bílý?"
"Zelí červený, to dá rozum."
Paní dala na talíř prasopsa s červeným zelím. Taky moc dobrý.
Inu i na stojáka se dá, když se ví, kde.

starost s jídlem

To jsme v neděli odpoledne přišli s Kačkou a Matějem k pokladně festivalu Letní Letná, abych požádal slečnu pokladní o laskavost. MázavirovanáHanička totiž ležela v posteli a o nějakém cirkuse nechtěla ani slyšet, přestože lístky sama koupila. Inu, stane se. Teď je potřeba pokusit se vrátit ten její lístek, jelikož stál docela dost penízů.
Přijdu tedy k té pokladně a pěkně pozdravím:
"Dobré odpoledne."
"Já nejím," praví slečna pokladní.
Trochu mě udivil tan neobvyklý pozdrav, ale přešel jsem ho, jako by nic.
"Já bych vás chtěl poprosit o laskavost …"
"Prosím … já jen … že nejím …"
"No to se nedá nic dělat, …" pravil jsem už v reakci na pro mě nepochopitelnou odpověd již druhou v řadě.
"Já vám rozuměla 'Dobrou chuť.' "
"Aha! Tak to se vážně nedá nic dělat. Já jsem říkal 'Dobré odpoledne.' Ale ve skutečnosti bych vás rád poprosil …"
To už jsme si konečně porozuměli. Slečna nejedla, pozdravu napodruhé rozuměla, laskavě mě vyslechla a dohodli jsme se, že lístek jí nechám v pokladně, po představení se stavím a pokud se podaří ho prodat, budou na mě čekat peníze.
Čekaly. Čekala i ta slečna, ovšem tentokrát jedla. Zmrzlinu na špejli. Zřejmě měla s tím jedením to odpoledne nějakou vážnou starost.
"Tak děkuju a dobrou chuť."
"Taky děkuju," mrkla na mě slečna.
Já nemrkal. Opustil jsem slečnu i pokladnu a usoudil jsem, že se přidržíme příkladu.
Z Letné v pořád ještě letní ale už deštivé odpoledne jsme šli pod deštníky procházkou přes Kampu a potom - nu, co jiného? Taky na jídlo.

voda 24

Prvního července jsem si tu zapsal, že kalendář letos funguje naprosto perfektně, což můžu dneska znovu potvrdit.
Začátek prázdnin byl jasně ohraničen skvělým počasím stejně jako konec. Ještě v sobotu a včera bylo nějakých málem třicet stupňů a koupali jsme se. Voda 24. Tedy Kačka trvala na svém, že 23, ale na tom nesejde. A jen jsme po obědě zatáhli plachtu přes bazén, zakabonilo se to a před jednou jsme vyjížděli do cirkusu na Letné v pěkné bouřce. Celkem do teď napršelo nějakých 12mm a prší dál. Výrazně se ochladilo. Z těch osmadvaceti včera je rázem 16°C a vůbec nikoho nemrzí, že musí do školy. V tomhle počasí se to naopak velmi hodí.
Nu a tuhlec jsou poslední prázdninové obrázky.

Maj_190816

rogalo_190823

Hluboka_190824

O den později, v úterý, doplňuji pro ilustraci graf teplot = v neděli bylo ještě hej, v úterý ráno už je jenom devět stupňů:

190903