WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nenapravitelný

Tak tedy kolečko, ano to elektrický jednokolečko, co jsem skrzevá něj vezl Juráše na rentgen.
No co myslíte?
Říkal, že mu ho doma zabavili, že se na něj v práci šéf chystá, že mu ho zabaví …
Je to dobře, říkal jsem si, kotník se za čas zotaví, to už bude zima, pak se uvidí, říkal jsem si.
A dneska jsem se ptal, co kotník.
"Kotník supr, už jezdím na kolečku, mám bandáž a mažu, našel jsem videa s tipy jak ovládat kolečko, takže se těším zdravějším zítřkům…," odepsal Juráš.
Jo, holt tyhlety skejťáci jsou nenapravitelný.

slavnej sbor

.. slavnej film, dostal se až na Zbraslav… říká pan Werich v jedné předscéně. A mě napadla tahle věta, když v neděli Kačka zpívala se sborem.
Paní učitelka pořádala tento víkend pěvecké soustředění ve Vraném a protože je to kousek, dohodla na nedělní ranní mši zpívání v kostele. U nás ve Zvoli.
Oni po prázdninách potřebují sečvičit hlasy, aby mohli zazpívat v katedrále a tenhle víkend k tomu byl jako dělanej.
Nějak se schumelilo, že mě paní učitelka pozvala, ať jdu s nimi i na oběd, když už jim dělám ty obrázky a já docela rád přijal.
Počítám, že takové nedělní poledne ve Vraném na zahrádce Pod kaštanem ještě nezažili. To jejich zpívání se rozléhalo a hosté - převážně výletníci, cyklisté - se divili, co že to mají k obědu za produkci. Zpívání se líbilo a oběd byl taky v pořádku.
Inu, je to slavnej sbor, dostal se až do Zvole.

nejlepší kemp

Sportovní soustředění skončilo a Kačka s Matějem jsou doma. Ovšem nebylo to obyčejné soustředění, neboť účastníci tvrdí, že "nikdo nemá takový kemp jako my". Tomáš vymýšlí kdejaké aktivity a tím pádem se kromě tréninků wushu a sanda dělají další sporty včetně vodáckého. A nakonec je připravena bojovka.
Mně jí Tomáš prozradil den předem, jelikož ví, že ho neprásknu. Po příjezdu domů pak odtajnil akci i ostatním rodičům. Všichni byli nadšení.
Totiž: ta bojovka je prostá. Mohla by se jmenovat Zajeď do pivovaru přivez jednu lahev jako důkaz. Jenomže tak snadné to není. V půl šesté je budíček. Pak rozlosování na dvojice a následně vybavení účastníků. Telefony a jiná elektronická pojítka musí odevzdat, dostanou jen mapu s popisem cíle, sto korun na pořízení důkazu a zalepenou obálku s číslem telefonu pro případ nouze a pětistovkou, kdyby něco. Nu a za dvanáct hodin čistého času se mají dopravit tam a s důkazem zpět. Tam znamená trasu o délce 50 - 60 km. Pěšky se to stihnout nedá.
Kačka se svým parťákem to pojala klasicky: jeli stopem a byli zpátky jako druhá skupina.
Matěj ovšem neklesl na úroveň baťůžkářů stopujících u pankejtu, ale se svou parťačkou došli někam, kde si zjistili spojení a jeli autobusem.
"A to jste jeli načerno?"
"Vůbec ne. Stačila nám ta stovka. Studenti jezděj za devět korun."
Nu, poradili si oba po svém. Kačka ve stylu prázdninové Jízdy a Matěj jako slušňák intelektuál.
Musel to bejt náramnej kemp.
Díky, Tomáši!

OneWheel

Bartoloměj dostal od tatínka k prvním narozeninám svůj první skateboard. Kdepak, není to žádná plastiková náhražka. Vopravdovej skejt. Ne snad, že by na tom už mohl jezdit, Bartoloměj sotva chodí, ale dobrej skejt, to je základ. Už proto, že Juráš je skejťák. A proto pořídil synkovi skejt a sobě jednokolku.
Tedy OneWheel se to jmenuje a stojí to jako drahej foťák nebo laciná vojetá Fabie.
Juráš si na to šetřil a pak prý rozvažoval, jestli si to vůbec má pořídit a jestli by nebylo lepší opravdu si pár peněz přidat a koupit nějaké autíčko v bazaru. Ale pak zvítězila ta skejťácká duše a OneWheel se stal ještě před prázdninami jeho novým dopravním prostředkem. A to doslova.
Probírali jsme tuhle, jak se na tom jezdí v helmě, že už si na tom i natlouk', když mu někdo vlezl do cesty, že jezdí ale bezpečně a tak, že všichni kolem něj mají přednost. Jezdí na tom prkýnku s tlustým kolem uprostřed do práce. Že je to rychlejší. No bodejď ne. Vyveze ho to i do kopce a jezdí to třicítkou po rovině.
Nu a včera jsem vezl Juráše já.
Jeli jsme autem na rentgen. U Bulhara mu den před tím nějací turisté, kteří šli ve skupině přes celý chodník, vlezli do cesty, on uhnul, ale na mokrém se kolečko smeklo a kotník byl v háji. Naštěstí se ukázalo, že v háji není, že je to jen pohmožděné, stáhli mu to a nařídili klid.
Klid Jurášovi nařídila i Álla.
Přiznal totiž, že mu to jeho kolečko zabavila.
Inu, manželky …

musí být teprv půlnoc

Huh, to je tma!
Kdepak, nemám kocovinu ani jsem nezapomněl vytáhnout rolety. Prostě je tma. Tenhle pocit mívám vždycky na jaře při změně času. Seberou nám hodinu a rázem se setmí. Ale dneska žádná změna času nenastala. Nenastalo vůbec nic neobvyklého. Prostě je jenom zataženo hustými mraky a chystá se deštivé pokračování. Jenomže ta změna z jasného rána do rána zamračeného je tak nečekaná, že jsem si v půl šesté, což je běžný čas vstávání, říkal, že musí být teprv půlnoc a že můžu klidně spát dál. Když jsem pro jistotu zkontroloval čas, všechno bylo rázem jinak.
Dobrá, beru to. I tyhlety šedivé mraky patří k běžnému počasí v naší kotlině. Ale dneska ráno mě fakt zaskočily. A musím přiznat, že bylo příjemné myslet si, že ještě můžu spát. Ovšem jen do chvíle, než jsem se podíval na hodiny.
Tož ven zpod duchny a psát deník! Dneska o tom, jak je ráno zataženo a bude celý den.

očkovací páska

Po dlouhé době jsem si řekl, že si zase udělám výlet do Varů. Jezdíval jsem tam občas na filmový festival nasát atmosféru velkého světa. Když jsem tam byl naposled, působily na mě Karlovy Vary jako ruská provincie. Kam jsem se podíval, bylo něco psáno azbukou a ruština se zdála být úředním jazykem. Přiznám se, že mě to otrávilo. Tak jsem to jel v sobotu napravit.
A povedlo se.
Ruštinu je v Karlových Varech slyšet pořád a azbuka nezmizela úplně, ale ten ruský stín, zdá se, už mizí. Pětapadesátý filmový festival běží v plné kráse, mnohojazyčné davy proudí kolonádami a ruština mezi nimi zaniká. I ta "moje" ulička, kde vždycky parkuju, pro mě schovávala jedno parkovací místo, čímž jsem to měl do centra dění k Thermalu obvyklých ani ne pět minut pěšky. Hned před hotelem Thermal jsem si řekl o "očkovací pásku", což je znak, že mám proticovidové očkování dávno za sebou a můžu všude, kam se může. Pásku mi dali obratem po naskenování qr kódu z aplikace tečka v mém telefonu a tím jsem byl oficiálně akreditován mezi bezinfekční účastníky letošního karlovarského mumraje.
Zamířil jsem přes kolonády na Tržiště a Zámecký vrch k restauraci, kde jsem naposledy poseděl. Jenomže se ukázalo, že je to už opravdu hodně dávno a restaurace tu už není. A kupodivu ani jinde mimo hlavní korzo mezi hotelem Thermal a grandhotelem Pupp nebylo nic k posezení. Ba naopak, na mnoha místech cedule "na prodej" a zavřeno, prázdno. Zřejmě se tu výrazně podepsaly covidové uzávěry. No nic, zašel jsem si do jiné hospody na Staré louce a taky dobrý. Zvláštní bylo, že venku na zahrádkách nebylo ani místečko a uvnitř zela hospoda prázdnotou. Inu každý si asi chtěl vychutnat festivalový ruch z křesílka u říčky Teplé. Úplně to chápu. Taky jsem si to užíval.
Bylo to fajn odpoledne a protože jsem jako obvykle neměl ambice zajít na festivalové představení, zastavil jsem se u stánku hračkářské firmy Kovap a pohrál jsem si s plechovým traktůrkem, který jsem kdysi taky měl. Tím jsem získal inspiraci na dárek pro Bartoloměje, čímž byl karlovarský festival úspěšně završen. Zakončil jsem to celé v cukrárně Kamilka, kde bylo taky skoro prázdno a kávu i zmrzlinový pohár mi paní přinesly s laskavým úsměvem. Inu, festival.
Bezinfekční očkovací pásku s logem 55tého filmového festivalu jsem si z ruky sundal až večer. Je z ní záložka do knížky a já mám zas na nějakou dobu Karlovy Vary splněný.

Nefritová víla

Další milník v našem cvičení je cvičení bez sifu. Tomáš byl na zasloužených prázdninách, teď už vede soustředění, kde se soustředí i Kačka s Matějem a my, obyčejní cvičenci, jsme si řekli, že při tom našem prázdninovém cvičení třikrát týdně bychom mohli pokročit dál.
Začali jsme tedy s formami, které máme ještě s Tomášem předtočené na videu. Ale ty jsou už jenom tři. Na začátku prázdnin jsme to nesměle zkoušeli a teď už si je pamatujeme, ale co dál?
Nuže Ondřej něco našel na síti, já jsem taky něco pohledal, dali jsme to dohromady a před týdnem Ondřej přišel s nastudováním tří dalších forem. Ve středu už jsme je dali zpaměti.
Tedy to vám je pocit!
Sami jsme se z pilnosti naučili už šest forem a dneska vpodvečer je budeme zase pilovat. Srovnáváme různá videa s různými učiteli, porovnáváme to s Tomášovým viděním, které je méně taneční a co nejvíc ořezané od "čarování". Diskutujeme, jak to je nejlíp, na kterou nohu přenést váhu, co je úder dlaní a co loktem - no báječná sportovní kratochvíle. A musím přiznat, že nám to jde čím dál líp. Na první hodině po prázdninách se třeba předvedeme, abychom zjistili, co děláme špatně. Nu a řekli jsme si s Ondřejem, že do konce roku bychom mohli zvládnout všech 74 forem. Teď nás čeká Prohrábnutí hřívy divokého koně a hned potom Nefritová víla tančí jako tkalcovský člunek.
To bude teprv mazec: dvě Nefritový víly na Paloučku!

jak leštit drápy

Nedávno jsem si tu psal o vynálezu nové metody odstraňování ostrých špiček drápů mé kočkení smečky a nyní je třeba zápis doplnit o zkušenost v čase rozloženou. Čtvrté broušení drápů totiž proběhlo už téměř bez odporu.
To třetí bylo ovšem provázeno odporem, ale nešlo to jinak.
"Dej sem packu, bude manikůra. A teď drž."
Ani jednomu se moc držet nechtělo. Jenomže pak se ukázalo, že jde spíš o strach z málo známého a dopadlo to dobře. Tak dobře, že když jsem se jal předevčírem počtvrté brousit šelmám drápy, skoro si mě nevšímaly. Možná to bylo i proto, že nastal zvláštní jev, kvůli kterému si to tady píšu.
Drápy rostou pravidelně jako nehty. Jenomže teď se přihodilo to, že pouze jeden, nejvýše dva na jedné tlapě byly špičaté a pichlavé. Ostatní drápy byly tupé, zaoblené, oleštěné tak, jak jsem je minule obrousil a kočkeni na škrabadle oleštili.
Zatím jsem nikde neobjevil, proč tomu tak je, ale pokud by se to mělo stát pravidlem, je to nevídaná metoda, jak ostré drápy vyřešit. A to pravidelnou manikůrou zaoblit špičky a o ostatní už se postarají sami kočkeni oleštěním. Jestli to funguje, to ukáže čas. Zatím mi to přijde jako nečekaný postranní efekt broušení. A to není málo.
Přiznejme si totiž, že když mi taková Indy tancuje oběma předníma tlapama na břiše a vydrží to klidně deset minut, je daleko příjemnější, když to dělá drápy zaoblenými. Když je má ostré, vydržet se to dlouho nedá, ale takhle je to skoro příjemná masáž.

sobota odpoledne

Dobře míněné skutky vedou zpravidla do pekel, to jest starou a otřepanou pravdou. Větou … já to ale myslel dobře … končí mnohý čin, který měl původně přispět ku všeobecnému dobru.
Nejinak tomu bylo v sobotu, kdy jsme se vraceli z Moravy.
Já tam do těch končin kolem Velkých Losin, Rýmařova či Jeseníku nejraději jezdím přes Hradec a Králíky a Dolní Moravu. Je to pěkná a nejkratší cesta, byť šťouralové můžou namítnout, že je sice na mapě nejkratší, ale rozhodně není nejrychlejší, neboť po dálnici se to dá stihnout skoro o hodinu rychleji. No jo, teoreticky dá, ale …
A tak jsem v sobotu vyslyšel jednak doporučení od navigece Waze a taky lamentace Ály, že ty zatáčky jí po cestě dělají špatně a Bartolomějovi taky. Což není tak úplně přesné, jelikož vnouček řve především proto, že musí být v té sedačce, ve které být nechce.
Tož tedy přes Šternberk do Olomouce a pak po dálnici. V říjnu prý má být hotová ta nevímkolikletdlouhá rekonstrukce.
"Ano, už to vypadá, že se konec oprav blíží," povídám cestou.
A jen jsem to řekl, přiblížil se konec kolony. Navigaci jsem měl vypnutou, protože po dálnici bych mohl jezdit i poslepu. A to byla ta chyba. Když jsme to pustili, Juráš přečetl, že je to asi čtyři, pět kilometrů dlouhé a na konci je odstavený autobus. Zrovínka v zúžení, ze kterého už jsme nemohli ven. A Waze tvrdil, že zdržení může být i 23 minut. To se teda dost seknul. Celá hodina v zácpě to byla. Přesně ta, o kterou měla být cesta kratší.
Nu, myslel jsem to dobře: bude sobota odpoledne, už nebude žádný provoz ...

sedm strážců Sovince

Jet takovou dálku na Moravu by mělo malý smysl, kdybychom tam byli jen na půlden. Výsledkem byl třídenní výlet a tím pádem jsem stihl i Hodokvas rytíře Kobylky, čili letos největší slavnosti na hradě Sovinci. Sám hrad má pohnutou historii, která v podstatě končí požárem v květnových dnech roku 1945. Aniž bych byl historikem, pochybuji o tom, že to byla náhoda. Zametení stop se tenkrát jistě hodilo.
Od roku 1951 uběhlo sedmdesát let naplněných pomalou rekonstrukcí hradu, která vede k jeho zobytnění ve smyslu turistických návštěv a pořádání všelikých akcí jako právě onen víkendový hodokvas. Bylo to náramné. Vojta Vrtek - kejklíř byl jako vždy skvělý, šermíři, loutkové divadlo, sokolník, loupežnická pohádka, trhy a vůbec všechno tak, jak má na takovém hodokvasu být. Já byl na hradě mezi prvními a na věži dokonce první. A dole na pátém nádvoří mi, zatímco jsem stoupal nahoru, paní hrnčířka a drátenice odrátovala krásný hrnek. Další do sbírky.
A protože všude sháním pověsti, i tady jsem nějakou našel. Ovšem na síti. Přímo na místě byl takový shon, že na pověsti nebyl čas.
Stará pověst vypráví o sedmi domcích v podhradí, do kterých ústily ze Sovince tajné chodby. Tudy se v čase obležení Švédy dopravovaly zásoby hradní posádce. A tak se stalo, že v létě roku 1643 požádali obránci Sovince o příměří pro potřeby oslav narozenin hejtmana, který velel obraně hradu. Nastal klid zbraní a k údivu švédského vojska donesli z hradu bohatou krmi i víno jako poděkování pro švédského velitele. Udivení obléhatelé nemohli uvěřit tak bohatému pohoštění a vysvětlovali si to jen spolčením s ďáblem, který musí dozajista obráncům hradu pomáhat. Uznali, že proti ďáblu lze těžko bojovat a odtáhli pryč.
Lidská zrada však donutila později obléhané vzdát obranu Sovince. Kovář, kterého v minulosti hradní pán potrestal, vyzradil tajemství sedmi strážců Švédům, kteří se ještě ten rok na podzim vrátili a po čase obléhání obránce hradu již bez možnosti zásobování tajnými chodbami donutili ke kapitulaci.
Inu, ďábel se mnohdy skrývá v člověku a nikdy to nevede k dobrým koncům.

Vojta_Vrtek_Sovinec_210814

Rešovské vodopády

V pátek, místo abych psal do deníku, vyrazil jsem do přírody. Tedy přesněji řečeno, odjel jsem s Jurášem a Álou na Moravu, abychom tam s prarodiči oslavili Bartolomějovy první narozeniny. Jemu to samozřejmě bylo fuk, jelikož v jednom roce toho o oslavách člověk ještě moc neví. Ovšem cestování, to je jiná. O tom Bartoloměj ví a vůbec se mu nelíbí být čtyři hodiny v sedačce. Ale má to blbý, protože si nemůže vybrat.
Já si už vybrat můžu a proto jsem si vybral páteční výlet k Rešovským vodopádům.
Ona by se ta cesta kolem vodopádů mohla zdát velice náročná, poněvadž se musí z Rešova hodně strmě dolů a potom zase nahoru, ale opak je pravdou. Klesání po upravené cestě ve stínu podle potůčku až k právě rekonstruovanému Fialovu mlýnu je pohodlné a potom už následuje jen velmi pozvolné stoupání dobře udržovanou stezkou podél říčky Huntavy a jejích vodopádů. A když si člověk najde v mapě cestu zpět do Rešova lukami nad vodopády, je to moc hezká procházka.
Při fotografování vodopádů se přihodilo, že se mě ostatní turisté třikrát ptali, kudy zpátky do Rešova. Zřejmě jsem jim připadal jako místní, který prošel Rešovskými vodopády, což mně doteď vrtá hlavou, proč to tak vypadalo. Určitě to nebylo proto, že mi do Huntavy spadla lahev s vodou a já ji pak s obtížemi natřikrát v těch vodopádech lovil.
Ale když už jsme u těch místních, přidám místní pověst z knížky pověstí, kterou jsem dostal v infocentru v Rýmařově.
Vypráví se, že jednou za sto let se vody říčky Huntavy zastaví a pod vodopádem se objeví zlatá brána do podzemní říše. Ta skrývá tajemný kámen mudrců, na který stačí pohlédnout a do člověka vstoupí paměť celého světa. Má to ovšem háček. Nikdo neví, kdy přesně nastane ono "jednou za sto let". A ti, kteří na to přišli, do brány vstoupili a na kámen mudrců pohlédli, nám to neprozradí, poněvadž mají zakázáno o tajemství kamene mudrců mluvit. Nu a tak se alespoň o moudrých lidech v tomhle kraji říká, že prošli Rešovským vodopádem.
Ať už člověk zlatou bránu najde či ne, stojí za to si ten výlet udělat a z vlastní zkušenosti musím povrdit, že je i příjemné tím vodopádem projít. Byť by to bylo jen při lovení lahve s vodou.



Resovske_vodopady_210813_1

Resovske_vodopady_210813_2

protáh' jsem se

A protože jsem se nedržel plánu, zcela neplánovaně jsem do Skalního města vyrazil sám. Na Malou Skálu to není zas tak daleko a projít labyrintem pískovcových skal v Besedicích mi nakonec i s prohlídkou vyhlídek, fotografováním a krátkým posezením u Tyršovy skály na závěr, trvalo jen dvě a půl hodiny. Takže jsem v pohodě stihnul i pozdně odpolední tai ti s Ondřejem a Radkem.
A udělal jsem si radost, protože jsem se hned v úvodu vydal neznačenou stezkou, našel jsem si krásné skály a dole mezi nimi škvíru.
Tam musíš jít, povídám si a jak jsem řekl, tak jsem udělal.
Byla to zkratka, ale ne pro každého. Musel jsem sundat baťůžek, abych se protáhl tou škvírou pod skalou. Kroutil jsem se jako ještěrka, ale prolezl jsem. Pak jsem se druhou stranou vrátil, abych o nic nepřišel na stezce pro tůristí. A nepřišel. Ta moje tajná stezka je mnohem lepší.
Hezkej výlet to byl.
S Kačkou jsme si večer řekli, že se tam musíme podívat spolu. A to si pak půjčíme ty koloběžky a dáme si na závěr sjezd do Malé Skály.
Jen ještě musím ověřit, jestli by nám vyvezli ty naše. Přeci jen by to bylo takový … no prostě naše jsou naše. Ikdyž i tam mají Kostky.

ps
tímhle jsem se protáh':

Besedice_210811

někdy jindy

"A tati, pojedeme na výlet?", ptala se tuhle Kačka.
Samozřejmě jsem souhlasil, jenomže není to snadný: tadyhle Leirin, támhle Ambroziáda, pak zase k babičce … Tak kdy teda?
Naplánovali jsme to na dnešek. Mám v záloze atrakci nad údolím. To člověka přivážou na kladku a pustí ho na laně přes údolí. ZipLine tomu říkají.
Píšou, že je třeba jízdu rezervovat, ale když jsem se díval minulý týden, byly obsazeny jen víkendy. Všední dny bylo úplně volno. Netřeba se registrovat, usoudil jsem.
A to jsem tedy usoudil špatně. Včera večer koukám do systému a dva dny po sobě je obsazeno. Včera a dnes. Pro jistotu jsem to ověřil telefonem a ono jo, obsazeno.
"Vidíš, já ti to říkala," přisadila si Kačka. "Kam teda pojedeme?"
Našel jsem obratem skvělý výlet. Skalní město pěšky pěkně nahoru, prohlídka, užívání si labyrintu a pak na koloběžce dolů. Báječná akce.
"A mohli bychom jet až odpoledne?"
"Jak odpoledne, vždyť jsme měli naplánováno vyjet v osm. Skalní město je na celej den."
"No jo, ale já tu mám Emičku a …"
"Tak chceš jet navýlet?"
"No, chci … ale někdy jindy."
A je to.
Plány jsou k ničemu, když se jich člověk nedrží.

ráno ve Vršovicích

V té zahradě jsem nebyl v sobotu náhodou. O víkendu totiž probíhala akce Open House a v Praze bylo otevřeno jinak ne úplně snadno přístupných asi osmdesát objektů. Zahlédl jsem o tom informaci ve zpávách a hned jsem si řekl, že do Zahrady musím. Proč tam musím, o tom jsem si tu psal včera. Nu a ve frontě před Zahradou jsem se od provádějící slečny, která organizovala postup fronty ku bráně, dozvěděl, že je otevřeno i kino Vzlet ve Vršovicích. Tož jsem si řekl, že tam taky musím, protože, když to kino ještě hrálo, chodívali jsme tam s rodiči. Pokud si to dobře pamatuju, viděl jsem tam poprvé Limonádníka i Císařova pekaře.
V sobotu na to bylo už pozdě, ale v neděli jsem byl ve Vzletu ještě daleko před otevřením. Čekání jsem vyplnil procházkou kolem Vršovické radnice a na první prohlídku jsem se dostavil včas. Nu, mají to krásně rekonstruované, historické plátno zachováno, sál krásný, bude to náramný kulturně setkávací prostor. Ovšem nic dalšího tam ke koukání není, stejně jako v kostele Husova sboru, kam jsem se také podíval a to proto, že jsem se tam podívat nikdy nebyl a byl jsem zvědav, jak to tam vypadá. Zvědavost ukojena - odešel jsem v půlce nestravitelné přednášky poté, co jsem se pána u vchodu otázal, zda můžu na věž. Na věž jsem nemohl, čímž mě zvědavost opustila a já opustil kostel.
Open House mám tedy za sebou. Zahrada za to stála, je nádherná. Ty dva další objekty jsem si jen odškrtl v notýsku do kolonky zapraveno.
I tak to ale bylo nádherný nedělní ráno ve Vršovicích.

Vrsovice_210808

Zahrada

Chodili jsme tudy s dědečkem na Vyšehrad. Pěšina vedla z tmavého podchodu pod železniční tratí kolem rozpadávajících se vrat a napůl pobořené zdi mírně vzhůru. Pod stromy bývala tma a zahrada za tou podivnou zdí byla ještě podivnější. Místy z houští porostlého břečťanem vykukovala šklebící se tvář jakéhosi skřeta. Někdy jsme při cestě zpátky z Vyšehradu sestoupili na schodiště, které hlídal kamenný lev a prošli tím podivným místem, které mělo trochu tajemnou a trochu strašidelnou atmosféru.
V sobotu jsem se tam byl po padesáti letech znovu podívat.
Ponurost zmizela a nový laskavý majitel udělal ze zahrady pod Nuselským mostem krásné místo vyzařující podivuhodnou atmosféru, ze které ale stále prozařuje cosi … cosi "za tím v pozadí". Něco nepostřehnutelného a pořád tajemného. Je to krásný prostor. Jen škoda, že studio Bratři v triku již v Čiklovce neexistuje, byť jeho budova stále stojí na konci zahrady, která Jiřího Trnku inspirovala k té krásné knížce o tajemné zahradě za zdí, kterou pak pan Pojar právě v tomto studiu podle knížky natočil …

Trnkova_zahrada_4

Trnkova_zahrada_1

Trnkova_zahrada_3

Trnkova_zahrada_2

modrá

111, 138, 815, … že jsou to jen nějaká čísla? Ano, jsou to čísla, ale ne ledajaká. Jsou to čísla označující modelové řady nákladních Tatrovek. Pamatuju je všechny a stoosmatřicítka z nich byla nejoblíbenější. Ještě se tu a tam dá zahlédnout třeba jako stálesloužící autojeřáb. Zrovna tenhle model měl motor o výkonu 138kW, což je o dva kW méně, než má moje současná škodovka, ale to je jiná píseň. Nicméně škodovku mám a tatrovku jsem nikdy neměl. A já ji tolik chtěl!
Oranžovou Tatru 138.
Krásný autíčko, vyklápěčku s tím velikánským límcem nad kabinou, se šesti koly a obrovskou sklápěcí korbou, do které se všechno vešlo. Jakživo jsem ji nedostal a jen jsem toužebně sledoval, jak si na pískovišti šťastnější majitelé oranžových tatrovek vozí písek na stavbu tunelu nabo jak si nasedají na korbu a nechají se - taženi na provázku - odvážet domů.
Nu, kapku jsem vyrostl, ale na oranžovou Tatru 138 jsem nezapomněl. A před lety se znovu začala dělat. Zřejmě nejsem jedinej kluk, co by ji chtěl a výrobce na to pamatuje. Teď už by mi asi k ničemu nebyla a když už, spíš bych užil opravdickej originál, ostatně na to mám i papíry, ovšem kam bych ji dal, že.
A včera mi přišla zpráva: máme první dárek k prvním narozeninám.
Ano, Bartolomějovi bude příští týden rok, tedy první rok a už dostal dárek. A hned Tatru 138!
Závidím i přeju mu ji zároveň.
Ovšem musím dárci vyčinit: copak to je, tohleto? Tatrovka má být oranžová a Bartoloměj dostal modrou.
To teda vážně nevim … tatrovku, modrou …. Kdo to kdy viděl?

součástí roje

V lese je fajn a na kraji lesa na paloučku jakbysmet. Tam cvičíme třikrát týdně a ani včerejší pozdní odpoledne nebylo vyjímkou. Hospodář oral pole, my chvíli koukali na hospodáře, jak mu to jde a chvíli koukal hospodář na nás, co že to tam činíme. Inu činili jsme se všichni a jistě to byla podívaná. Ovšem nejen pro lidi.
Na paloucích se kromě lidí vyskytují kdejací boží tvorové. Například tuhle nás okukovala srna, když ještě byly krytá obilím. Ptactvo nebeské je přítomno jaksi z podstaty věci a o klíštěti, co mi vlezlo do telefonu jsem psal tuhle, o komářích ani nemluvě. O čem jsem ještě nepsal, jsou mouchy, přesněji řečeno mušky.
Každý je zná. Nad paloukem se v určitém místě vznáší roj mušek. Točí se dokola, hemží se vzduchem a pořád udžují formaci jakéhosi mušího sloupu. Muší sloupy jsou všude a potkáváme je na procházkách přírodou běžně. Vždycky si říkám, co ty mušky drží takhle pohromadě.
A od včera si říkám: jak ty potvory dokážou lítat v jednom sloupu od začátku léta pořád na jednom a tom samém místě.
To je tak. Sestavy, které cvičíme, nejsou statické, ale vyžadují místo pro pár kroků. Člověk postupuje tu vpřed, tu vzad, tu do strany. Jak pravidla sestavy velí. Každý z nás - zbyli jsme letos na paloučku jenom tři - si za tu dobu našel své místečko a tak cvičíme víceméně každý na svém place. A ten můj plácek je na severní straně ohraničen skloněnými větvemi krásné borovice. Zrovna se na ní zelenají nové šišky.
Ovšem hranice neurčuje jen borovice, ale právě i ten muší sloup.
Od chvíle, kdy přišlo léto a vykulily se nové mušky, krouží jejich roj ve loupu na jednom jediném místě. Do toho místa se dostanu vždycky při otočení vlevo a dvou krocích dopředu. Ty potvory tam na mě čekají a jen se vcvičím do jejich mračna, začnou mě obletovat, čímž se stanu součástí mušího roje. To by ani tak nevadilo. To, co mi vadí, je, že při cvičení se musí pravidelně a hluboce dýchat. Je to součást systému. A na ten systém mušky kašlou. Takže jakmile se mezi ně vmíchám, kašlu i já, poněvadž jich hnedle několik vdechnu, natáhnu nosem nebo mně vlítnou do krku. Pavidelně, pokaždé na tom samém místě před větví borovice.
Včera jsem kašlal tak výrazně, že se Ondřej ptal, co že to je.
"Ále, to ty mušky, jsou tu furt."
"Mušky?"
"Jo, pokaždý ma mě čekaj. Kašlu na ně."
"Kašli, to je nejlíp."
Naštěstí už byl konec a naše třičtvrtěhodinka byla za námi.
Měli jsme odcvičeno, hospodář měl zoráno a tak jsme šli domů.
Jen ty mušky tam zůstaly. Ještě nemají odlétáno.

pod stromem nic

Kouzelné proutky jsou zbožím nedostatkovým a marná je po nich sháňka. Taky bych jeden bral, avšak není mi dáno. Tož jen přihlížím oněm stavům, jež zhusta bývají popisovány slovy: jako by kouzelným proutkem mávnul.
Takový stav všehomíra nastal zrovna na zahradě.
Morušovník, jak jsem tu již zmínil, je vítaným zdrojem dobroty. Černé plody chutnají sušené, jak vloni ověřila Ljuba, čerstvé, jak víme všichni včetně Bartoloměje, v bublanině, jak jsem sám ověřil pro jistotu hned třikrát - a musím napsat, že je opravdu vynikající. Zkrátka moruše jsou dobrota na všechny způsoby. A ještě v sobotu jsem si pochvaloval, jak bálečný je to strom, jelikož moruše lze sklízet klidně celý měsíc, neboť dozrávají postupně.
V pondělí jsem si šel utrhnout … a houby! Nikde nic. Strom prázdný, ani na trávě pod stromem nic.
Jako když kouzelným proutkem mávne. Moruše zmizely. Jejich sezóna minula, ale užili jsme si jich letos dosyta.
Jen mi kapánek vrtá hlavou, kdo že je tím dalším strávníkem, který i z trávníku vyzobe všechno, co tam napadalo. Nu, příští rok na to mrknu. Třeba objevím nějakého ptáka ohniváka, co mi chodí na kouzelné moruše.
Nebo že by to byl jenom vobyčejnej kos?

Zeppelin nad Prahou

Když už jsem u těch lovů, měl bych přiznat, že nejen kočkeni jsou lovci. Já taky občas lovím. Zrovna v pátek dopoledne jsem byl na lovu. Ovšem lovil jsem objekt poněkud větší, který se nehodí než ku létání.
V pátek jsem lovil Zeppelín. Ano, vzducholoď. Ve čtvrtek odpoledne jsem ji zahlédl nad Prahou a důkladným společným pátráním jsme s kamarádem Richardem zjistili, že v pátek bude kroužit nad Vyšehradem.
Dvě hodiny létali vzduchoplavci nad městem a my jsme je fotili. Tedy onen vzdušný koráb jsme portrétovali. Nad Podolím, nad Hradčany, nad Vyšehradem, nad vodárnou … no všude, kde jsme vzducholoď načapali.
Byl to prima lov a pár obrázků se mi docela povedlo.
Třeba tenhle je takovej …

Zeppelin_210730_Praha

co je pruhovaný

Kočkeni jsou šelmy a lovci, je to tak a tak to zůstane. S tím se nedá dělat víc, než se s tím naučit žít. A někdy je to docela švanda. Mám pár loveckých postřehů a jeden z nich si tu opět zapíšu.
Člověk ví, že když je to pruhovaný a není to zrovna zebra, měl by se před tím mít na pozoru. Zmije má klikatej pruh na zádech, perutýn je pruhovanej a ostnatej, vosa je pruhovaná a sršeň jakbysmet. Jenomže člověk má rodinu a vůbec lidi kolem sebe. Ti ho naučí, že vosa má žihadlo a to že bolí, když ho vosa použije. Je pravda, že není nad osobní zkušenost a té se samozřejmě dříve či později nakonec dostane každému. Já jsem taky dostal první vosí žihadlo v době, když už jsem věděl, že vosa ho má a použije ho.
Ale jak to ví kočkeni?
Naprosto netuším.
Pozoroval jsem Indy, jak šla po vose hned, jakmile tato vlétla oknem do světnice. Pronásledovala ji jako mouchu. Ale ne úplně stejně. Tak nějak stínově. Skoky spíš naznačovala a tlapkou ji neplácla. Jen tak trochu máchala packama ve vzduchu proti oknu. Obvyklý výskok a chramstnutí se nekonaly. Vosu, která po plesknutí packou trochu po okně sklouzla, Indy jen jaksi zdráhavě trošku postrčila čumákem. Jako by jí chtěla jen vočuchat. Sledoval jsem to a čekal, kdy Indiana dostane žihadlo. Ale nedostala. Sledoval to i Nemo, pak se k Indy a k vose přiloudal a jen tak letmo přičuch. Nelovil. Jen pozoroval.
Vosa pak usoudila, že tady si nepíchne a odlétla jinam. Kočkeni lehli a začali se volizovat. Smývali ze sebe ten vosí zážitek.
A mně vrtá hlavou, odkud ti kočkeni vědí, že od vosy dostanou žihadlo?
Že by měli někde v paměti vtisknuto, že co je pruhovaný, to je jedovatý a lovit se to nemá?