WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hromada s rohama

Jsem se podíval v pátek ráno na předpověď počasí a hned mi bylo jasno, že bude zataženo, ba dokonce deštivo. A bylo to tak. Pršelo celý víkend, prší ještě i dneska a bude i zítra. To si nestěžuju, kdepak, to jen popisuju stav věcí vezdejších, páč mě tahle povětrnostní situace přiměla k tomu, abych si sbalil fidlátka a vyrazil, dokud je sucho.
Bylo to tak narychlo, že jsem odjel sám, což se holt tak stává, když padne rozhodnutí bez varování. Nechal jsem doma Kačku, které jsem původně slíbil, že pojedeme spolu, i Ondřeje, se kterým jsme se dohodli na společné výpravě. Bylo to zkrátka moc narychlo a každá minuta se počítala. Musel jsem tam přijet co nejvíc po ránu a protože už bylo skoro osm, nebyl čas na čekání a scházení se.
Tož jsem jel sám.
Nu, přijel jsem včas. Nikde nikdo. Ba dokonce ani zubry, kvůli kterým jsem tak neočekávaně vyrazil, jsem neviděl. Obcházel jsem rezervaci po bezpečné straně plotu. Pak jsem zahlédl stádo něčeho hnědého a zaradoval se. Tady jsou … ! Jo, byli. Koně. Divoký koně. Ne, že by nebyli krásní, to jsou, ale já přijel na zubry, které jsem se chystal vidět i fotit poprvé v životě.
Zubři nikde. Úplné zubroprázdno.
Postupoval jsem dál kolem hranice rezervace. Vysokou travou, lesíkem nahoru na cestu, lesíkem dolů od cesty, houštinou, bodláčím a dál a dál kolem ohrady. A najednou támhle v dálce pod stromy opět něco hnědého. Hmmm … asi nějaká hromada hlíny.
Ale ta hromada hlíny má rohy! Jsou to oni!
Ve vzdálenosti asi padesáti metrů od hranice rezervace se povalovali zubři.
Hurá, jde se fotit!
Vydržel jsem s nimi asi hodinu, což stačilo právě na to, aby přestali přežvykovat, zvedli se ze stínu a začali si hledat něco šťavnatého do žaludků. A nechali se při tom fotit.
Prima to bylo. Příště už se musíme shodnout a uděláme výpravu společnou.

Kbel_zubr_200828_00

Kbel_zubr_200828_04

Kbel_zubr_200828_06

už mi tam nejezděte

Když jsme u těch ouřadů, včera jsem se zase s jedním setkal. Tentokrát to byl ouřad svěřený do rukou Hlustvisiháka. Jistě, že ho každej zná. To je ten vrátnej, co je nejvíc nejdůležitější v celej naší galaxii i přilehlým vesmíru a co ho tak úžasně dlouhé roky ztvárňoval pan Lipský. Nu a já ho potkal včera. Už podruhý.
On totiž tenhleten vrátnej provozuje svoje vrátnictví u zubaře, kam jezdíme. Včera tam byli Kačka s Matějem a já je vezl zpátky domů. A řídil jsem se podle minulých instrukcí Hlustvisihákových.
"Támhlety místa nejsou pro klienty zubní kliniky, ty místa jsou támhle, ale když už tam stojíte, tak tam klidně zůstaňte. Příště už mi tam ale nejezděte a zaparkujte támhle."
Támhle je o pět metrů vedle.
Zaparkoval jsem tentokrát támhle o pět metrů vedle.
"A kerej vy ste?", ptá se Hlustvisihák.
"Já si jedu pro děti."
"To tu nemám zapsaný."
"No já tam taky zapsanej bejt nemůžu, páč u zubaře jsou děti a né já."
"Tak tu někde musím mít děti."
Hlásil jsem mu Matěje. Matěje nenašel. Hlásil jsem mu Kačku, tu našel.
"Tak můžete jít, je to támhle nahoru a …"
"Dík, já vím kde to je, já sem jezdím často …"
"No dobře. To víte, já v tom musím mít pořádek, já to tu mám napsaný."
"Jo, jo."
Za pět minut jsme odcházeli. Hlustvisiháka jsme pozdravili a jeli si po svých.
Jen nevím, jak to udělám, až přijedu k zubaři nevohlášenej a Hlustvisihák mě nebude mít v seznamu.

dvakrát nic

Když to jde, úřadům se vyhýbám. Možná nedělám dobře, protože v poslední době mi paní na úřadech laskavě pomohly a dopadlo to na výbornou. To ovšem neplatí pro včerejší případ.
Konečně i mě totiž dostihly parkovací zóny.
Nu a tak volám na telefón ke správci zón. Potřebuju poradit. A pán mi radil. Probírali jsme jednu možnost za druhou. Všechny byly negativní. Byt mi sice patří, ale nemám tam trvalé bydliště. Juráš zase nemá řidičák, takže nemůže mít auto. Já auto sice mám, ale nemám na něj ty správný papíry. A tak jsme asi tak deset minut po telefonu probírali možnosti a všechny vyšly jako nepoužitelné.
Prostě kdybych teoreticky přijel do svého bytu navštívit Juráše s Bartolomějem a chtěl tam zůstat, řekněme den, zaplatím za stání před svým bytem na chodníku 2.160,- Kč. Další varianta je dodat nějaké správné papíry, poníženě žádat a pokud by to ouřad vzal, což není jisté, tak 7.000,- za rok. Ostaní, kteří mají papíry v pořádku, zaplatí jen 1.200,- Kč za rok.
První případ tohoto druhu nastal včera. Vezl jsem je všechny s Batolomějem na vyšetření. Zaparkoval jsem dvakrát před svým bytem na chodníku a … a víte, co jsem dvakrát udělal?
Dvakrát nic.
Kašlu na ouřad. Chápu, že za všechno je třeba platit. Ale tohle?

hádanka opravdová

Neměl jsem v úmyslu sem zrovna dneska dávat hádanku, ale ona se vloudila sama. A je to opravdová hádanka. Astronomická. Sám nevím, co to je. Fotografoval jsem si totiž včera večer opět Měsíc. Bylo jasno, ideální podmínky. Udělal jsem čtyři obrázky a na každém z nich je vlevo na myšlené hranici obvodu Měsíce ve stínu kousek pod rovníkem bílá tečka.
Je to nějaká hvězda, říkal jsem si. Jenomže by tam žádná neměla být. A navíc: Hvěza? Na Měsíci?
Tak to bude vada čipu fotoaparátu. Jenomže na čtyřech obrázcích je tečka vždy a Měsíc je pokaždé v jiné oblasti fotky. Tolik přesně stejných vad na čipu opravdu není.
Mohl by to být i nějaký satelit. Jenomže ten by se během focení pohnul.
Vážně nevím. Už mě napadají jenom ufouni, požár na Měsíci nebo slavnostně rozsvícená právě dokončená základna na Měsíci.
A teď babo raď!

Mesic_200825

první Měsíc

Kolikrát se mi stalo, že jsem byl první? Nemám tušení, jestli vůbec. Ostatně mi o to, myslím, nikdy moc nešlo. Ovšem, a to přiznávám, když hrajeme nějakou hru, vždycky mě vzteká, když prohraju. Výhra potěší.
Zda to včera byla výhra, to se teprve ukáže. V každém případě mi pán v obchodě nejdřív sdělil, že mu nefunguje terminál na placení kartou, což byla jistojistě výmluva, jelikož jsem tam nebyl poprvé a mám takovej nejasnej dojem, že i minule jsem musel k bankomatu. Nu a hned, jak jsem se vrátil a on mi vydal ten dlouhatánskej objektiv, tak pravil, že jsem první, kdo si ho vyzvedl. No bodejď ne, teprv v pátek ho přivezli, je to úplná funglovka.
A tak jsme včera později odpoledne s Ondřejem prověřovali kvality nového skla rovnou v terénu a já si večer portrétoval Měsíc.
Co víc dodat?
Snad jen to, že to je můj první Měsíc na 1600mm.

Mesic_2000824

na veřejnosti

Ano, přiznávám, i do Sokola jsem chodil. Ovšem bylo to v dobách, kdy mě tam vodil tatínek a tak nějak dohlížel, jestli taky cvičím. Ani trochu mě nebavilo stát ve frontě a jednou za pět minut přeskočit kozu. Cvičitelé se pochopitelně nějak snažili, ale mě to nebavilo. A to mi zůstalo. Organizované tělocvičení, hromadné rozcvičky, prostná … uchhh.
Nu, není důvod si tu něco nalhávat. Jakživo jsem nebyl pravidelným sportovcem, byť jsem se sportu nezříkal. Jen mi to jaksi nic nepřinášelo. Jistě, kolo, plavání, lyže, volejbal, koloběžka, kolečkové brusle, lezení po stěně, sjíždění řeky, sjíždění sněhového žlabu "na cepínu", to všechno i něco dalšího jsem zkoušel, dokonce něco z toho až tak úplně nekazím, ale rozhodně se ničemu nevěnuju denně, ba ani méně často. Prostě jenom občas.
Až na …
… až na to naše "cvičení pro starší a pokročilé".
Díky Tomášovi a jeho lidsky naprosto nedostižnému vedení cvičí Matěj s Kačkou wu-shu a my, zbylí rodičové a příznivci jsme využili Tomášovy nabídky a chodíme na cvičení Tai-ti. Však jsem si tu o tom teď o prázdninách už párkrát psal. Ano, natolik nás to s Ondřejem baví a tělu prospívá, že chodíme dobrovolně cvičit dvakrát týdně i bez Tomáše, který je o prázdninách pořád pryč a to dokonce i s našimi dětmi, které jako skvělou partu bere na týden na hory a na týden na soustředění.
A teď, v sobotu, přišla ta příležitost, jak využít naši vůli cvičit.
Proti všem svým předchozím zvykům jsem bez keců nastoupil spolu s ostatními ku předvedení našeho sportovního oddílu. Ano, bylo to jen u nás na vsi u příležitosti vesnického rockového festivalu, ale bylo to na veřejnosti. Děti předváděly perfektní umění a cvičily části svých sestav a my, dospělí jsme předvedli kousek z toho, co cvičíme dvakrát týdně.
A to už jsem u toho poslání, jak pravil Cyrano.
Ono mě to bavilo!
Protože mě baví chodit cvičit a protože jsme taková cvičící pospolitost. Jakživo bych byl býval nepřipustil, že někdy v životě budu cvičit prostná před lidma, který si to budou natáčet a fotit. Nu - a stalo se.
A nestyděl jsem se a nezkazil jsem to.
Ovšem nebýt Tomáše, jakživo by mě nic podobně pošetilého nenapadlo. Tady je vidět, že vždycky záleží na tom, jaký člověk se postaví před ostatní a navrhne jim, co by mohli dělat.

s rukou nahoře

Vždycky jsem měl za to, že 182cm není nijak závratná míra. Taková nějaká normální, jsem si řikal. A pořád si myslím, že to tak je.
Jenomže vono je to všechno relatívní, jak praví pánové Werich s Horníčkem v jedné ze svých proslulých předscén.
Tak třeba proti Jurášovi jsem spíš menší, jelikož on má bezmála dva metry. Zatímco Bartoloměj má nějakých 55 centimetrů, čili proti němu jsem obr. To jsou ovšem rodinné extrémy.
Na veřejnosti to člověku skoro nepřijde, ale někdy přeci jen jo.
Ze cvičení máme fotografie, jak již psáno. Nu a včera Ondřej poslal tu nejčerstvější.
Já tam stojím na jedné mírně pokrčené noze. Ljuba stojí vedle mě v postoji s pravou rukou nahoře. No a kam až myslíte, že ta její pravá ruka dosahuje?
Zrovínka k mé hlavě. Její hlavu mám někde u ramen. Koukal jsem na to a řikal jsem si: no, je to vážně všechno relatívní, dyť přece zas až takovej obr nejsem, to kdyby tu byl Juráš …
No jo, no, holt každej narost jinak, ale vidět je to až na fotce.

do skořápky ořechu

Jo jo, paměť člověčí je prachmizerná. Kolikrát už jsem tu na ni žehral a tahal si tričko, že já si to teda pamatuju. Prdlajs. Nepamatuju.
Včera jsem si totiž byl vyzvednout v Podolí vnoučka Bartoloměje Prvního. Jméno dostal od rodičů a přízviskem jsem ho obdařil já, poněvadž koneckonců je to můj první vnuk, že ano.
Nu a tak čekám pod Vyšehradem na parkovišti, prohlížím si vinice pod hradbami a zajdu i do altánku, kde je zákaz vstupu, jelikož tam chybí zábradlí. Jo, pěkný pohledy jsou tam odtud. Ostatně už jsem tam byl počtvrtý. Ono se to tak nějak schumelilo a všichni moji potomkové a teď i vnuk se narodili tam.
A za chvíli volá Juráš, že už jsou dole a můžu přijet.
A tak jsme se poprvé potkali.
No von vám je mrňavej! Na těch obrázcích, co mi posílali, se zdál velikánskej, už takovej jako že půjde zítra po svých na procházku. Jenomže to zdání klame. Já úplně zapomněl, že tihle zčerstva vylíhnutí mrňouskové jsou vopravdu děsně mrňaví. Skoro se to vejde do skořápky od ořechu.
Nu a tak jsme ho v takové větší skořápce naložili do auta a odvezli domů. Byl hodnej celou cestu. Doma ho opatrně okouk kocour Artex, čímž byl vítací ceremoniál proveden a Bartoloměj mohl jít, tedy být uložen, poprvé do své postýlky.

na Paloučku neprší

Některé události by neměly projít jen tak bez povšimnutí. Rozšafný člověk namítne, že počasí není žádná událost, ale každodenní přírodní jev a já mu dám za pravdu.
Je tu ovšem ještě spojení více jevů či událostí v jednu. A tou je naše prázdninové cvičení na Paloučku za pěkného počasí.
Prázdniny jsou letos opět konečně normální a to znamená, že je občas teplo, někdy hrozné vedro a z vedra se udělají bouřky, chvilku to burácí, pak zaprší a pak je zase teplo. Prázdniny jak mají být. S vedry i s bouřkami. Nu a ten déšť se nám při cvičení vyhýbá, což je právě ta událost, která by neměla zůstat bez povšimnutí.
Včera jsme cvičili po patnácté. Máme to zdokumentováno na fotografiích, které Ondřej s mojí asistencí pečlivě pokaždé pořizuje a večer po cvičení rozesílá. A na těch dokumentech je jasně vidět, že pouze jednou pršelo. A to jsme ještě stihli zacvičit alespoň jednu sestavu.
A právě včera to vypadalo, že bude pršet podruhé. Vyjížděl jsem na cvičení, před chvilkou pršelo a cestou začínalo znovu. Ale jak jsem se blížil k Paloučku, pomalu přestávalo a na Paloučku už to bylo jen pár kapek a když jsme se sešli všichni, krápání ustalo a vydrželo to po celé cvičení.
A tak si říkám, že to už nemůže být náhoda. To nás má tam nahoře někdo rád, přeje nám tu radost ze cvičení a když to jen trochu jde, potáhne někde za nějakou nitku a udělá pěkné počasí. Včera se mu to zase povedlo a my si to zase užili, ikdyž to tentokrát vyšlo těsně po dešti a bylo jako v prádelně. Tričko jsem moh' ždímat.

to sníš

Snář, kde já měl ten snář? A měl jsem vůbec kdy nějakej snář … ? Nepamatuju si, v knihovně není, ani se mi o něm nezdálo.
Zato se mi dneska zdál sen. To už se mi dlouho nestalo. A byl takovej legrační, že jsem si ho zapamatoval a to už je opravdu veliká vzácnost.
Zdál se mi stůl, na stole menší džbánek s červeným vínem a vedle dždánku sklenička. Prázdná. A tu se objevila babička a z toho džbánku do té sklenička nalila víno. Po babičce se ve snu objevil dědeček a úplně nečekaně, protože to víno v té skleničce bylo pro dědečka, on si vždycky dával večer jednu skleničku, tedy úplně nečekaně vzal tu skleničku a pečlivě to víno vrátil zpátky ze skleničky do džbánku. Za chvíli se znovu objevila babička a znouvu pečlivě dolila tu nyní opět prázdnou skleničku vínem.
Tím sen skončil.
Ale neskončila moje radost ze vzpomínky, kterou ten sen přivolal.
Totiž podobná scénka bývala u nás doma velmi častá. Nikoliv s vínem a skleničkou - to byla jen snová podoba - nýbrž s jídlem. Dědeček s babičkou si totiž přesunovali často z talíře na talíř ty lepší kousky. Dědeček dělal, jako že je to pro něj moc a že babička málo jí a přiděloval jí ze svého talíře vždycky nějaký lepší kousek. Ale babička že ne, že má dost, že to nesní.
"Taťko, já to nechcu, to je moc."
"Ale to sníš."
"Nesním, tu máš, vem si to zpátky."
A šup, tem kousek putoval zase zpátky do dědečkova talíře.
"Nezlob," pravil dědeček a šoupnul ten kousek zase babičce.
A tak se chviličku dohadovali, kdo to tedy sní a někdy to dokonce dopadlo tak, že ten kousek babička vrátila zpátky do hrnce. Roztomilé to bylo.
Jenom nevím, proč se mi to zrovna dneska zdálo.

nevycházela mi násobilka

No pochopitelně, že neodmítnu výhodnou nabídku. Kdo zná Kmotra, hned ho napadne, co to asi může být za nabídku. Tak to ne, to se mi zatím vyhýbá. Jde o nabídku na regále v konzumu.
Jistě, všude je akce, všude je sleva. V košíku mám kváskovej chleba a jdu si k pokladně, když tu … co to vidí mé bystré oko? Není to Rýňák? Je to to Rýňák! Tedy Rýnský rizlink. Cedulka řve do dálky: sleva 37%! Kouknu na to. Název sedí, cena lepší, než víno. Co jiného s tím, než přidat k pecnu do košíku. Všechny čtyři štíhlé lahve, co v regálu stály.
U pokladny mi to paní spočítala.
"Ale není to nějak moc?" ptám se, jelikož mi nějak nevycházela násobilka.
"Vy tu máte to víno."
"Mám, ale nějak mi to nesedí."
"Mám se jít podívat?"
Kývl jsem a paní se šla podívat.
"Tak vona tam byla chyba. Na tý cedulce. Chcete to a nebo ne?"
"No … právě … chtěl bych to, když mi slevíte."
"Tak já se zeptám vedoucí."
Přišla paní vedoucí a povídá: "Pučíte mi jednu láhev?"
"Ale jo."
Spustila kasu, načetla lahev, cvakla do klávesnice a … a vrátila mi skoro tři stovky.
"Ještě jednou se omlouvám, byla tam chybná cena."
"Děkuju …"
No … a bylo. Stačilo si říct a výhodná nabídka platila i když neplatila.
Ovšem něco podobného se mi ještě nestalo.
Tož: na zdraví!

Bartoloměj první

Něktré zápisy jsou krátké, ne(na)pravid(t)elně se mi stane, že i nějaký vynechám. A z části je to i dnešní případ.
Zápis bude totiž kráktý, ale zato velmi důležitý:
Jmenuje se Bartoloměj a od včerejšího odpoledne je na světě.
A je to můj první vnuk!
Ne není to báječné?!

Perseidy

I tohle jsem chtěl zkusit a tak jsme to včera v noci s Ondřejem zkusili. Kometu už máme vyfocenou, takže teď ty Perseidy, co jsou právě tak dobře k vidění. Mezi půl desátou a jedenáctou včera v noci jsme na obloze viděli asi šest letících hvězd. Tedy meteoritů, tedy Perseid. Nu a zkoušeli jsme je vyfotit. Já na to šel pevným nastavením expozice a časosběrným snímáním. Z 670ti snímků vyšly jenom dva. Ty ostatní padající hvězdy se netrefily do expozice.
Tož tuhle jsou:

Perseidy_200812

v garáži

A že prý bude oslava, pravila Kačka. No jo, oslava, ale dyť já jsem tady na stavbě. A tady je všude prach a je to rozbořený.
"To nevadí, to nějak uděláme."
No tak jsme to udělali.
V garáži, v nejmíň rozbořené prostoře, jsme udělali stoleček z desky a stoličky, sesle jsme si dali kolem a Kačenka slavnostně přinesla dort. Všude prach a nepořádek, ale dort byl báječnej. Sama ho pekla. A že prý to bylo poprvé a trochu se rozpadl a …
A to neva, Kačko, je úžasnej.
A tak jsme si s Kačkou a Matějem dali dort a z lahve ho zapili minerálkou. Byl skvělej - skoro jako od Sachra.
Ale to pořád není všechno.
Totiž ta oslava, se kterou mě přepadli, byla nejlepší za posledních několik desítek let. Vlastně možná nejlepší, co pamatuju. V garáži, v prachu a na skládací stoličce.
A víte proč?
Protože byla opravdová. Radost mi udělali.

bouřka

Pěkně to včera odpoledne bouřilo a blejskalo. A já měl zrovna příležitost to blejsknout. Tož tuhle mám blejsknutý blesky nad Dolními Břežany:

storm_200810

čas co bejval

Je to úplně běžná otázka, tedy spíš bývala. To jdete takhle po ulici a nějaký chodec vás zastaví a zeptá se:
"Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?"
Mrknete na hodinky a odpovíte. Jsou o tom vtipy a jsou k tomu i filmové scénky. Jak píšu, je to úplně běžná situace.
A tak jdu po ulici a zastaví mě mládenec s brejličkama na nose a položí mi onu úplně běžnou otázku:
"Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?"
Já mrknu na hodinky, nevyklopím při tom talíř s chlebíčkama, ani nevyleju skleničku s nápojem. Jen mladíkovi oznámím:
"Za deset minut tři čtvrti na jednu."
Mládenec se zahledí do dálky. Přemýšlí. Pochopím, že jsem to předestřel příliš složitě a zjednoduším to:
"Půl jedné a pět minut."
"Aha, děkuju," praví mládenec.
A teď přijde ta věta, kvůli které to píšu.
Člověk by čekal něco jako: … jsem si zapomněl hodinky … nebo … tak to mi právě ujel autobus … či … tak to ještě stihnu … a podobná oznámení. Nestalo se tak. Mládenec pravil:
"Já mám totiž rozbitej telefon."
A tím mi připomněl, že doby, kdy dědečkovy dvouplášťové Omegy s věnováním z roku 1913 vládly časem, jsou opravdu dávnou minulostí. Čas nám neukazují krásné strojky s kolečky a pružinkami. Čas máme v telefonu.
Bez koleček, kotev, korunek a nepokojů to ale už nejni ten čas, co bejval …

plechová želva

Tuhle jsem si četl v novinách v technické rubrice o želvách. Pochopitelně se obratem nabízí otázka, co u všech všudy dělají želvy v technické rubrice!? Odpověď je snadná: tyhle želvy do techniky patří, jelikož jsou plechový. Ba dokonce se jedná o želvy bojové.
Kdepak, nemluvím tu o Teenage Mutant Ninja Turtles. Jde tu o seriózní vojenskou techniku z První republiky, konkrétně z roku 1924. V tom roce byla Želva, tedy vojenské obrněné vozidlo Škoda PA-II, představeno veřejnosti na veletrhu. To jsem nevěděl, to jsem si právě přečetl v těch novinách.
Ale proč si tu o tom píšu?
No protože mám po mamince několik svázaných ročníků starého dětského časopisu Srdíčko. A v něm mě vždycky při prohlížení ta želva zaujala. Je vyobrazená na jedné z titulních stránek a ilustrace přísluší k pohádkovému příběhu uvnitř. Nejde ani tak o tu pohádku, ale o to, že mi nikdy ta ilustrace do tohohle časopisu neseděla. Hemží se to tam pohádkami, poučeními, hádankami, vlasteneckými články z První republiky, je to tam samý kašpárek, škrhola, drak, … a najednou tohle. Nějak jsem se s tím smířil, protože ten příběh je o snu a ve snu se dětem zdá ledacos, ale i tak: na Srdíčko mi tahle ilustrace připadala moc sci-fi. Vyčnívala mezi všemi těmi ostatními.
A protože jsem to měl vždycky jen jako sen z pohádky, utrpěl jsem mírný šok, když jsem se v novinách dozvěděl, že Želvy skutečně existovaly. Protože se o militárie moc nezajímám, byla to pro mě novinka a hned jsem začal pátrat na síti. Dá se toho najít spousta.
Bylo to krásné vozítko skutečně jako z nějakého sci-fi filmu. K jeho smůle se moc neujalo a vyrobilo se pro armádu jen pár kusů. Nicméně vzhled se mi zdá naprosto úžasnej. Škoda, že si ho filmaři až dosud vůbec nevšimli.
No nic, tuhle je alespoň kolorovaný obrázek ze sítě, který jsem mezi ostatními našel při pátrání
(zde). Jak je vidět, Želva budila zvědavost všude, kam přijela:

Zelva_PA2

Babetta

To už je hodně let, co jsme měli na chalupě v garáži veterána. On tedy ten dědečkův Populárek jezdil až do poslední chvíle, do té garáže vjel vlastními silami a na chalupu jsme se v něm vozili každý víkend, jenže přeci jen už měl svoje naježděno a tak šel, tedy vlastně jel, na odpočinek. A protože nám ho bylo líto nechat jen tak sešrotovat, stál v garáži až do té doby, než jsme si řekli, že je čas ho poslat dál do služby. Přihlásil se kupec, odvezl si ho a ze Škody Popular z roku 1936 zbyly jen vzpomínky a pár fotografií. Konec konců, bylo to jen auto, byť nám sloužilo nějakých pětatřicet let a stalo se členem rodiny.
Pak si před časem odvezl kolega z garáže další dva veterány, tedy jízdní kola opět po dědečkovi a babičce. Zrestauroval si je a jak dopadla, to už vlastně ani nevím. Mám pocit, že povídal něco o nějaké cestě v noci z hospody a … a dál jsem to nechtěl vědět.
Tím by to mohlo vypadat, že jsem s veterány skončil. Ovšem je to jen zdání.
V Nových Hradech, o kterých jsem tu předminule psal v souvislosti s bludištěm, totiž mají i muzeum motorových kol. Mají tam tři patra v bývalé zámecké barokní sýpce plná motokol a mopedů. Je to náramná sbírka. Pan sběratel si opravdu dal práci a nasbíral kdejaký klenot včetně těch kol, co mají přídavný motorek nad předním kolem a co jsem je vždycky obdivoval ve francouzských filmech.
A nejen to.
Mají tam i spoustu Babett.
Kdepak, nestojí tam v řadě žádné modelky stejného jména, ty by ostatně tak dlouho stát nevydržely. Stojí tam mopedy Babetta. Ve všech možných barvách a provedeních. A tak jsem se dozvěděl, že v mé garáži přeci jen doba vetránů neskončila.
Moje žlutá Babetta, kterou jsem si koupil až v Liberci na tehdejších Libereckých výstavních trzích za peníze, které jsme si vydělal o prázdninách na brigádě, tak ta moje žlutá Babetta tam stojí taky. Jen dvě věci má odlišné. Jednak jsem té své koupil i tachometr, který nebyl ve standardní výbavě a pak jsem blatníky opatřil černým nátěrem, jelikož se mi ten původní, šedý, moc nelíbil. Ale jinak je to ona.
A je to veterán!
No jo, tak i já už mám veterána, na kterým jsem sám jezdil … a Matěj s Kačkou po něm pokukují. Inu třeba po nějaké té generálce i oni budou jezdit na veteránovi. Uvidíme. Zatím stojí v té garáži.
A tuhle v tom múzeu:

Babetta_Nove_Hrady

hádanka srpnová

Skutečnou hádanku jsem tu neměl už dva roky. Nuže, je čas to napravit a tedy:

Co je na obrázku?

a) komín nymburského pivovaru zevnitř
b) štola sv. Antonína Paduánského v Jílovém
c) štola staré čistírny odpadních vod

hadanka_200805

bestie v bludišti

Ještě mi zbývají dva zápisy ze soboty před týdnem, tož tuhle je ten první z nich:
V Nových Hradech je zámek. Je to zámek rokokový a tudíž velmi načinčaný a to včetně velice rozlehlé zahrady. Nevím proč, ale nikdy jsem o tom zámku neslyšel, ba ani o jeho jmenovci v Jižních Čechách, což není zámek, nábrž opravdu hrad.
A protože jsem byl na Vysočině, tudíž u zámku, řekl jsem si, že to tam mají moc hezké a šel jsem se tam podívat. Procházel jsem zahradu a říkal jsem si, že takhle upravenou zahradu jsem vlastně u nás ještě neviděl. Jezírka, fontány, zákoutí, záhonky, ba dokonce v záhoncích i salát a rajčata, támhle výběh jelenů či daňků … no prostě taková romantická zámecká zahrádka, akorát že má rozlohu pěkných pár hektarů.
A jak se tak procházím, už jsem u muzea klobouků, kam jenom nahlédnu, ale moje kroky směřují ke vchodu do bludiště. Mám rád bludiště a tohle mi připomíná to na hradě Leeds Castle, kde jsem kdysi dávno v bludišti bloudil. Je mnohem menší, pochopitelně, ale prý uvnitř skrývá jednu z největších bestií na světě.
Kdo by nebyl na takovou bestii zvědavej, že?
Vzhůru tedy do bludiště!
Vstupuji do zeleného labyrintu a hledám cestu k Mínotaurovi. Nebylo to těžké. Ono je to bludiště opravdu výrazně menší, ale zato je pěkně husté a nedá se švindlovat. A tak postupuji a už jsem skoro ve středu. Jen ještě pár zatáček … tude ne, tady je to slepý … a už tam skoro budu. Tuhle doleva a jsem tam. Oválný střed má vstupy dva. Ke vstupu zády je postavena nějaká socha či objekt. Musíte to obejít, abyste viděli obludě do tváře.
Obcházím to a … no to snad ne!
Ale ano.
Po pozdějším prozkoumání informací o současném majiteli zámku mám jasno. Pojal to po svém a do středu bludiště umístil skutečně jednu z největších bestií, co naše matička Země pamatuje. Ovšem tak nějak mi tím pan majitel sebral tu romantickou náladu.
Uprostřed labyrintu stojí totiž do pasu zahrabaný Stalin!

Stalin_Nove_Hrady

Zeleninová zámecká zahrádka:

Zahrada_Nove_Hrady

black eyed peas

To děsně profláklý pořekadlo, co každý zná, to jsem v pátek oprášil a choval se podle něj.
Jaký že to je?
No přece: krmte tu bestii!
Vůbec nezastírám, že rád jím, ovšem má to svoje špecifiká, ako sa hovorí na Slovači. Nemá cenu rozebírat můj přístup k jídlu jako k plnivu a pohled na věc prizmatem cena/výkon. Ovšem, když jde o knedlíčky dračí mámy …
Začneme-li od začátku, pak je třeba napsat, že naše si-fu má takovou hospůdku a tam vaří opravdový čínský jídla, což jsou jídla jiná, než člověk dostane v ostatních restauracích, které samy sebe za čínské označují. Je to prosté. Je to Číňanka a tak ví, jak se u nich doma vaří. Nu a občas dělá takový ty jejich obyčejný jídla, jako třeba v pátek.
Týden dopředu totiž inzerovala, že v pátek budou knedlíky. Ano, i v Číně se dělají knedlíky. Ale kapánek jiné, než u nás.
Jsou plněné. Něco jako třeba "knedlíky plněné uzeným masem" … to pramálo chutné cosi si člověk může koupit třeba i mražené v konzumu. Jenomže tady je to pochopitelně jinak. Na polotovar z konzumu bych přeci nešel. Ty páteční knedlíčky byly z podobného těsta, které u nás známe z knedlíků třeba borůvkových. Tedy sice kynuté, ale velmi slabé. Prostě kápku jiné. Jenomže ani na to těsto jsem nezabral, nejsem kapr. Přišel jsem na tu náplň. Ta páteční byla znamenitá a nebývá moc často.
Přišel jsem si pochutnat na knedlíčcích plněných masovou směsí s pórkem a s čerstvými plody vigny čínské. O to šlo. Tady u nás jsou ty plody známé jako černooké fazole nebo jako "black eyed peas", což není ta hudební skupina, ale luštěnina.
Je to obyčejnské čínské domácí jídlo, jenomže aby ho člověk dostal, musí být doma v Číně. A nebo si dojít k naší si-fu.
Tož jsem si tedy došel a došel jsem si včas, neboť někdy v pět odpoledne už byla na síti zpráva, že knedlíčky jsou vyprodané.
Nu, stih' jsem to a pochutnal si. Byly výtečné.