WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

tajný ceník

Jsem typickej příklad konzervativního klienta. Mně když jenou prodá Baťa boty, pro další jdu zase k Baťovi. Nesmí ovšem zrušit prodejnu, změnit sortiment z bot na lokomotivy a taky je potřeba, aby ceny byly pořád příjemný, boty k užitku a personál vlídnej. To s tím personálem se před časem nějak nepovedlo, paní byla poněkud vostřejší, než jsem snesl, což jsem jí taky pověděl a od té doby jsem u Bati nebyl.
Takhle snadný to není všude.
Jsou organizace, které mají zákazníka tak trošku jako rukojmí a dostat se z jejich spárů není nic snadnýho. Patří mezi ně například poskytovatelé mobilních služeb nebo dodavatelé energií. S těmi posledně jmenovanými jsou od určité doby jenom samé patálie a když si člověk nedá pozor, tak se nesmí divit.
Nu a protože je nás víc, co dávají pozor, tuhle se kolega nějak roztesknil, že mu zdražili víc, než málo, což ho vede k přestupu k jiné firmě. Udělal to. Já to zkusil taky. Nejdřív po dobrém, ale pan operátor na druhé straně linky asi úplně nepochopil, že ceny, které mi sděluje jako naprosto skvělé a pro mě výhodné, jsou ceny oproti konkurenci výrazně vyšší a navíc i vyšší, než jim zrovna teď platím. Sdělil jsem mu to a když si pořád vedl svou operátorskou, už zhurta jsem mu vysvětlil, že dyž teda nedá jinak, jdu ke konkurenci.
I stalo se.
Jenomže konkurence si dala na čas a tak i ji jsem musel urgovat, ale po urgenci se ozvala okamžitě. Paní byla laskavá a hned na úvod mi sdělila, že sice mají výrazně lepší ceny a že mě rádi přidají ke svým zákazníkům, ale že vlastně konkurence nejsou, poněvadž i když se jmenují jinak, úplně nahoře mají stejného majitele. Jestli teda chci, tak zavolá tam, kde teďka jsem klientem a oni se mi ozvou znovu, pošlou mi tajnou nabídku a tajný ceník s nízkými cenami a klidně můžu pokračovat dál tam, kde jsem.
No to mě teda podržte. To je konspirace jako noha!
No - souhlasil jsem a stalo se, jak paní řekla. Hned jsem dostal nový ceník a po odsouhlasení obratem poslali papírový dodatek smlouvy. Dneska ho čekám ve schránce.
Takže pokud nekecali, budu mít elektriku za sejný peníze jako kolega, ale asi o tři měsíce dřív, protože já jen podepíšu nový dodatek se stejným dodavatelem, zatím co on přestoupil k jinému, byť vlastněnému stejným subjektem.
Máte pocit, že se tu někdo zbláznil? Já taky, ale pravda je prostší: obchod je džungle, jen ti nejsilnější přežívají a triky, které k přežití používají, jsou čím dál vypečenější. Jenom holt ten klient, když si to nevohlídá, na to většinou doplatí.

noha se starým číslem

Aby se člověku snadněji počítalo, vymyslel si čísla. Od té doby se s čísly nejen počítá, ale i třídí a označuje. Tak například když řeknete v krámě, že potřebujete košili, pani vám obratem odvětí: "A vaše číslo?". Když číslo neznáte, dojde buď k odhadování nebo k měření. Odhadují nejvíc slečny v nových značkových obchodech, měří zkušené dámy v obchodech zbožím galanterním.
Když si potřebujete koupit boty, jste na tom hůř, protože málokerej krám má k dispozici ševce s mírkou, aby vám na střevíce vzal tu vaši míru. V těch rozumnějších mají alespoň takový to udělátko, kam zapasujete nohu jen tak v ponožce a podle typu udělátka někde odečtete to číslo. Číslo vašich bot.
Tedy pokud si ho nepamatujete.
Já si ho pamatuju a stejně je mi to pendrek platný.
Totiž mám nohu velikosti té nejběžnější. Jenomže to mi v životě vůbec nepomáhá, neboť není pravda, že toho nejběžnějšího je vždycky největší dostatek. Opak bývá pravdou, jelikož "to víte, tohle číslo je nejběžnější, tak už jsou vyprodaný." To by nebyl ten největší problém. Ono se dá jít o krám vedle, ale s tou mírou je potíž.
Je to zvláštní, ale každej švec má zřejmě tu mírku jinou. A měří jinak. Rozdíl bývá i dvě čísla.
Zrovna včera.
Potřebuju sálový boty s tenkou podrážkou. Jdu do obchodu, tam je k mému údivu mají. Jen jeden typ, ale zrovna docela dobrý, jdu do toho. Už jsem poučenej a beru rovnou o číslo větší. Ouha. Jsou nějaký těsný a krátký. Tak vezmu pětačtyřicítky a ty jsou akorát. Akorát že jsou vo ty dvě čísla větší. I nešť, hlavně že padnou.
Ještě procházím sportovní regály. Tu triko, tu kraťasy. Hleďme, tady mají takový šikovný Merrellky, zrovna bych je potřeboval. Tak je zkusím. No jo, zkusím, ale oni mají jen přesně moji velikost - tu nejběžnější - a jak je znám, ta mi bude určitě hodně natěsno. A taky jo. Šlo by to, ale žádná pohoda. Tak hledám, hledám - a co vidím: poslední o číslo větší. Zkusím, požádám slečnu o druhou botu, zkusím i tu a padnou. Beru!
No jo. Ale teď mi to vysvětlete. Jedny boty o dvě čísla větší, druhý o číslo větší a voboje mi padnou akorát.
My se ve škole učili, že metr patří mezi SI jednotky a je uloženej v ústavu měr a vah ve Francii a je to vzdálenost mezi dvěma ryskami platino-iridiové tyče, čímž je to míra hmatatelná a každej si na ní může šáhnout. Jenomže pak se nějak ukázalo, že se kdosi při výpočtech seknul a už nějakou dobu je metr nějak divně definovanej jako jakýsi nezapamatovatelný násobek snad nějakého vlnění či čeho. V každém případě však něčeho velmi nehmotného, tedy nehmatatelného.
A když si vemu, že naposled mi číslování bot sedělo v dobách, kdy jsem chodil do škol a učil se o tom metru na tyči, je to jasný.
Tím, že vědcové změnili definici tak, že na metr už se nedá šáhnout, se přihodilo, že ševci jsou zmatení a nemají jasno v tom, co to metr je, čímž vznikají různě velký boty s různým číslováním, který mi padnou na furt tu samou nohu s tím starým číslem, který se zřejmě k mý škodě řídí tím neplatným vzorem metru z ústavu v Sèvres.
Nuže tedy, ševcové: byla to změna k lepšímu?

sládek a kolo

To jsou paradoxy, co? Děl by sládek z Havlovy Audience, kdyby viděl … ale on by neviděl a hlavně by ho to nezajímalo. Kdepak sládek a kolo.
Kolo je běžná součást života a v naší kůlně koluje kol několik. Tedy pro každého nejméně jedno. Jenomže kůlna není nafukovací A to, že kola nejsou zrovna nejnovější, ještě neubírá na prostoru, který zabírají. A tak se teď snažím ta úplně nejstarší kola, která už a) nikdo nepoužívá, b) je Kačce malý, c) baterka je v háji a mápěšíHanička na něm stejně nejezdí, prodat.
A jsme u těch paradoxů
Když si kupujete kolo, vybíráte. Vybíráte podle vlastností, vybavení, hmotnosti, velikosti. Vybíráte i podle ceny. A zrovna ta cena je parametr nejproměnlivější. Vlastnosti zůstávají. Jistě, kola jsou oježděná, ale nejsme nikdo z nás žádní velký bajkeři, aby byla kola zničená. Jen trochu oježděná, ušpiněná jsou. Je potřeba je vyčistit, seřídit, namazat. Toť vše. Jenomže jsou to kola stará. A tak jejich cena je naprosto zanedbatelná. Pohybuje se mezi pětinou a desetinou ceny původní.
Přiznám se, že za takovou cenu se mi ani nechce to kolo vyfotit a napsat inzerát.
Ale stalo se. Inzeráty visí na síti, dokonce jsem dostal i dotaz od jednoho zájemce. Ale naději si nedělám. Vlastně jsem zvědavej, jak to dopadne. A přiznám se, že mi to trochu i vrtá hlavou.
Tak trošku se mi totiž začíná zdát, že nakupovat použité zboží se dneska moc nenosí a přesvědčení, že kolo ještě může někomu potřebnému sloužit, je sice pravdivé, ale už ne za peníze. Takhle darem, to by zájemci přijeli hned. Vlastní dodávkou a s nataženou rukou. S tím už mám taky zkušenost.
To jsou paradoxy, co?

tři kousky podle velkosti

Protože jsem si chtěl vybrat, zajel jsem pro pastičky na myši tuhle do Hornbachu v Chuchli. Matěj jel se mnou, poněvadž ten zas potřeboval něco pro želvy. To jsme obstarali hned a já šel pro ty pastičky.
"Támhle u toho betonovýho sloupu," pravil ochotný pan prodavač.
A skutečně u sloupu bylo pastiček na výběr.
Jak vybírám, přišel takovej vychrtlej pán taky pro pastičku. Zahuhlal něco o pastičkách.
"Tuhle ty si asi vemu, ty jsou nejlacinější," povidám já.
"Jo?" vodfrknul povýšeně vychrtlík. "Tyhle sou steně drahý. Jenom sou dvě, tak to stojí dvalrát tolik."
"Ale tady je třináct padesát."
"Pche, tohle je třináct, jo? Che …" jízlivě vodsek' maník.
Vzal si něco, asi ty dvě, a vodběh'.
Koukal jsem do regálu, Matěj koukal na mě. Pokrčil jsem rameny a díval jsem se na cedulky. Blbě jsem na to viděl bez brejlí. Jo. Ten chlápek viděl líp. Bylo to stejný. Ba dokonce ty po dvou byly pro mý účely vhodnější, protože mají v místě návnady jamku přesně velikosti granule, který ty potvory myší našim kočkenům žerou. Vzal jsem čtyři páry.
Cestou domů se Matěj ptá: "Ten pán byl nějakej divnej, ne?"
"Jo, někerý lidi sou divný,"
"Ale proč se tak choval?"
"Protože byl divnej."
"Já to nechápu, dyť jsi mu chtěl pomoct."
"Ale von pomoct nechtěl."
"Stejně to nechápu."
"To neva. Nech to bejt. Nestojí to za to."
Doma jsme si šli každý zařídit své. Matěj podestýlku, žárovku a listy pro želvy, já pastičky na myši.
Nu a teď ráno jsem to šel zkontrolovat.
Tři kousky. Pěkně podle velkosti.
A jsou to myši. Maj velký uši a dlouhatánský vocásky.

+2 odpoledne
+1 další den ráno
+1;+1
+1
+1
- - -
+1
- - -
+1
- - -
+2
- - -
+1
- - -
+1
- - -
+1
+1
- - -
+1
+1
- - -
+1
- - -
+1
- - -
- - -
+1
+1

dvanáct kilo

Příroda si poradí sama, tedy pokud to člověk nějak extra nezvoře. Současná kauza hraboš polní je příkladnou ilustrací, jak ano a jak ne. Přemnožení hraboši likvidují úrodu. Nemoudrý člověk likviduje hraboše jedem a příroda, která se rozhodla si poradit, se nestačí divit, jak čápi, kteří se slétli hodovat na hraboších, kapou jeden za druhým po pozření těch otrávených hrabošů. Ale i s tím si nakonec naše matička nějak poradí.
I já si poradím.
Hraboše doma asi nemáme, zato myši ano. Ne snad v domě. Kolem domu. Myslím, že to myši jsou. Nebo nějací jejich příbuzní. Mají dlouhé ocásky a velké uši. Hraboš je na tom opačně, mám ten dojem. V pricipu však na uších ani ocásku nezáleží.
Záleží na žravosti.
Totiž. Celé roky skladuji v kůlně granule pro kočkeny. Vždycky jsem si říkal, že by to mohly myši sežrat a vždycky jsem to kontroloval. Nikdy se nic neztratilo. Pytle s krmením byly netknutý.
Jenomže co bylo, už není.
Zřejmě se mezi tím myším národem nějak rozkřiklo, že ty pytle, co tam dycky stojej, jsou k mání a stačí jen prokousat ten malej růžek a je vystaráno. Nějakej velkej myšák se tedy postaral o vykousání růžku. Na první pohled nebylo nic vidět. Jenomže včera jsem potřeboval přemístit obsah dvou pytlů do příruční bedny, kterou máme v komoře a ze které nabíráme granule do krabice, z níž je pak servírováno přímo do misky kočkenům.
Jeden pytel má dvanáct kilo. Vezmu ho, má dvanáct kilo. Vezmu ten druhý a je lehký jak pírko. Nemá dvanáct kilo. Je to divný. Přeci tu nebudeme hádat, jestli je těžší dvánáct kilo granulí v modrým pytli nebo v hnědým. Co se to, sakra …
A je to tady! Už vidím ten prokousanej růžek a je jasno. Ty mrcha sežraly za prázdniny půl pytle granulí pro kočkeny.
"Cyrdo! To jsi šelma? Furt se couráš venku a civíš, kde co lítá, zatím co ses měla starat, aby ti myši nesžraly voběd!"
Kočkeni jsou na baterky. To Sára, ta by na to dohlídla, dej jí kočičí pánbůh kočičí nebe.
No nic. Je to po těch letech pounaučení, že ani v časech letní hojnosti se myši nerozpakujou vyžrat vám zásoby z kůlny.
A proto: doteď jsem kladl pasti jenom v zimě. Dneska nakoupím další a to máte myšáci smůlu. Vod zejtra si dělám za každej myší vocas zářez na futro.
Potvory!

desátá

Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova …
říkával ten rybář, co měl ženu a ta imrvére nebyla spokojená s tím, co měla. Tak to alespoň napsal pan Werich. Já o svéveseléHaničce nemám důvod mudrovat na tohle téma, ale s tou rybou, s tou ta lapálie prokazatelně nastala.
Včera se totiž ta zlatá ryba bez varování zjevila.
MápozornáHanička odpoledne přešla po kamenech přes rybníček a pravila, že jsme utrpěli rybu.
Ano, v dolním jezírku máme ryb devět, tak jaképak utrpení, že.
"No, jo devět. V dolním je jich devět. Ale tahle je v horním a je desátá!"
"Vážně?"
"Vážně. V horním, desátá, mrňavá."
Kde se tam vzala?
Jak se tam mohla dostat?
Otázek vzniklo tisíc a jedna.
Otázky však nemohly zastřít skutečnost, že v horním rybníčku mezi řasami se proháněla malá zlatá ryba. Vzal jsem síťku, rybku vylovil a přenesl dolů, do většího prostoru mezi ostatní. Teď jich je tam už deset.
Ale jak tohle mohlo vzniknout?
Rozmnožování ryb je docela dobře prozkoumáno, ale tohle zatím věda nepopisuje.
Totiž dolní rybník je napájen potokem z rybníka horního. Zpět vodu tlačí nahoru, do výšky asi jeden a půl metru čerpadlo. To je první překážka. Ta voda je vytlačována asi deset metrů dlouhou žebrovanou hadicí. To je druhá překážka. Hadice ústí do filtru. Na vstupu je mřížka. To je třetí překážka. Filtr je překážka čtvrtá. Ryba samotná by touhle cestou projít nemohla. Leda v podobě jikry nebo malého právě vykuleného plůdku. No jo. Ale jek se to něco dostalo přes filtr? Nemám nejmenší tušení.
Máme tu tedy nevyřešnou záhadu: v dolním rybníčku se nám zřejmě množí ryby, ale potomstvo odchovávají v rybníčku horním.
Jak to dělají, nám neprozradily.
Inu - ryby.

HA!

Teď jsme byl krmit ryby v dolním rybníčku. A podívat se, jak je na tom ta desátá, zlatá. Ochladilo se, voda je průzračná. Hledám zlatou rybu. Nikde nikdo. Jdu se podívat za tou závojnatkou, co se zdržuje támhle v rohu. Něco se kolem ní mele. …?… Ryby! Malý rybičky. Dvě malý hnědý rybičky. Splývají z dálky s dnem. A další. To už je třetí … a teď připlouvá ta včerejší desátá zlatá ryba …
Přestal jsem počítat.
Zatím jsem u třináctky, zlatá rybo.

klíč se dvěma háčky

My ten klíč objevili až letos, ale pravděpodobně už existuje čtvrtým rokem, což je jistě hodné chvály, ovšem má to háček. Ostatně: co dneska nemá háček, že ano.
Totiž: kultůrní ministerstvo vymyslelo akci, aby lidi byli eště kultůrnější. Zavedlo tedy jakousi knížečku, do které se sbírají razítka a to v podobě papírové i elektronické. Tato razítka dostanete po zakoupení vstupenky do nějaké kultůrní památky ze seznamu. Seznam je rozsáhlý a památek je habaděj. Nu a pokud navštívíte památek pět, do té šesté to máte zadarmo. Pokud jste ovšem předtím nasbírali těch pět razítek. Jednoduché.
A teď ten háček. Vlastně dva:
Ono to platí vždycky jen pro příslušného kupujícího, tedy jednu osobu. Když se ale vydáte na hrad nebo zámek jako rodina, musíte si nechat orazítkovat tolik bumášek, kolik vás je. A nás bývá různé množství. Od dvou do čtyř. Mám tedy jeden klíč v telefonu - ten už je plný. Je plný proto, že jsem neznal na začátku pravidla a nechal jsem si "razítkovat" místa v aplikaci jen já sám, jelikož jsem vždycky ten platící. Pak jsme na to přišli a máme další tři papírové klíče. Ty už jsou zaplněné jen tak trochu a každý jinak. Tedy než se naplní docela, bude to honička. To je ten první háček.
A ten druhý je daleko podstatnější. Minulou sobotu jsme byli na Zvíkově. Už jsme tam dlouho nebyli a po těch asi tak patnácti letech se nám tam líbilo velmi. Vlastně asi nejvíc vůbec. On je Zvíkov totiž skoro prázdný. A nádherně a čistě gotický. Já tam úplně toho Karla IV. viděl. A to se už plíživě hlásil ten háček: pět památek za prázdniny - to je docela nášup. Už v pivovaře, kde jsme byli na obědě, jsme si říkali, jak to je na Zvíkově hezký a jak jsme prima zakončili sezónu památek. Že už toho bylo letos dost. Došlo totiž k nasycení památkami. Tedy ne tak docela, Kačka si přála jet ještě na Hlubokou a tam bychom měli zajet tuhle sobotu rovnou ze soustředění z Blatné. Ale to bude asi poslední zámek tohle léto. A stejně nebudeme mít všechny klíče orazítkované. Takže až se nám zase zachce památek, budem muset začít razítkovat nanovo, neboť platnost razítek je jenom jeden rok. A to je ten druhý háček.
I nešť, nejezdíme na výlety kvůli razítkům ani kvůli klíčům.

Zvikov_190817

40 : 26

Ve městě se to sice trochu kabonilo, pár kapek i spadlo, ale nic většího se nepřihodilo. Po čtvrté hodině na Zbraslavi už trochu pršelo, ale taky to nebyl žádnej slejvák. Prostě takovej srpnovej déšť.
Jenomže na Jarově už byly velikánský louže a ve Vraném po cestě nahoru na Březovou zmizela silnice. Tedy ona byla tam, kde být má, ale proti mně se z kopce po asfaltu valila žlutá voda a kamení.
Nestává se to příliš často, zvlášť v posledních suchých letech je o povodeň nouze.
Včerejší průtrž mračen však téhle situaci udělala čáru přes rozpočet. Naposeld jsem viděl ucpané škarpy a tekoucí vodu po silnici i k nám dolů do Oleška před … no, kdy to mohlo být? V červnu 2017. To napršelo nějakých 84mm. Dneska ráno to bylo úhrnem jen 56mm od včera, kdy pršet začalo. Na zahrádce nastala povodeň jen v malém, jezírko přeteklo jenom trochu a ryby zůstaly v rybníce, i když už vykukovaly ven a oždibovaly trávu ze břehů.
Ale byl to evidentně liják jen místní, protože když jsem kolem šesté volal Ondřejovi, že u nás napršelo čtyřicet milimetrů, šel se podívat na svůj dešťoměr a u nich napršelo jen dvacet šest.
Inu, stačí pět kilometrů a všechno je jinak.

lapálie s řemenem

Řemen je věc užitečná. Velmi. Bez řemenu vám například můžou spadnout kalhoty a když si tatínek ten řemen odepíná, je třeba se dekovat, jelikož by se mohlo stát, že by vám ten řemen mohl tancovat po zádech. Taky se může stát, že ve světnici přestane svítit světlo, což může znamenat, že v elektrárně spadl z řemenice řemen - nekecám, tuhle v Písku je pořád historická vodní elektrárna, kde od turbíny ke generátoru vede dlouhatánský řemen.
A to už jsme u těch řemenic a řemenů a tom to dneska je.
Ony nejsou jen řemeny. Jsou i řemínky. Například k hodinkám, ovšem o ty nejde. Jde o titěrné řemínky ke gramofonu. Nemluvím o módní vlně vynilu, která je křísena především nostalgií a komerčními zájmy. Mluvím o starých poctivých gramofonech. Jeden takovej mám. Jednoduchej a dobrej. Poslední, co jsem si kdysi po všech těch ostatních koupil a který mi zůstal. Od firmy AuRa. S tangenciálním ramínkem. Hraje skvěle. Teda hrál skvěle. Dokud mu nespad' právě ten řemínek, jelikož je vytahanej. A nastalo jednak ticho, páč dyž vám spadne řemen, nic se netočí a taky shánění, protože aby nebylo to ticho. Shánění řemínku.
Firma AuRa už neexistuje. Jsou jiné společnosti, které se zabývají gramofony a hlavně náhradními díly a servisem. Jenomže žádná z nich nenabízí řemínek přímo k tomuhle přístroji. A tak jsem dal na návody, jak vybrat ten správný řemínek a objednal ho.
Včera jsem si ho vyzved' u hřbitova.
Totiž u hřbitova stála paní pošťačka s autem a tam jsem ji odchyt' a tam jsem si tu zásilku vyzved'.
No a ten řemínek byl krátkej. Tedy on je přesně podle návodu a teoreticky by se ke gramofonu a talíři s řemeničkou tohoto typu hodil, ovšem kdyby to nebyla AuRa. Tahle konstrukce se kvůli minimalizaci hluku od motorku liší tím, že právě ten motorek je uložený na pružinách. Díky tomu nejsou sice ruchy motorku slyšet, ale na druhou stranu ten řemínek musí být přesně toho správného rozměru, aby bez silného napětí obepínal kladku i unášený talíř. Pokud je to napětí příliš velké, motorek se v uložení nahne a řemen spadne. Ano, spadl.
Volal jsem o pomoc do toho servisu, kde jsem řemínek objednal a tam mi pán potvrdil, že mám správnej řemínek, jenomže k jiné konstrukci. K téhle oni řemínek nemají. Ale dal mi radu, že existuje jeden pán v Litovli a ten prý opravuje gramofony pocházející z bývalé Tesly Litovel a on by snad ten řemínek mohl mít.
Zavolal jsem pánovi z Litovle. Ochotně mě vyslechl a pravil, ať mu zavolám dneska, že se na to večer (včera večer) podívá.
To jsem teda zvědav, co uvidí. Zatím doufám, že správný řemínek najde.
Já ještě večer našel jeden obchod, kde by snad takovej řemínek mohli mít, jenomže tam nepíšou rozměr, jen typ gramofonu AuRa. A i těch bylo víc, takže není jisté, jakej řemínek to vlastně mají.
No - je to lapálie s tím řemenem.

chyběj nám slepice

Kdepak já a domácí zvířectvo. Jednou jsem měl doma rybičky a stačilo bejt tejden pryč a byly pryč i rybičky. Od těch dávných studentských let jsem měl akvárium už jen jednou a taky nedopadlo dobře. Prostě za zvěř je člověk zodpovědnej a nesmí vod ní vodejít. Jak se na chvíli vzdálí, je malér. Většinou ani ti hlídací kamarádi, co sice neradi, ale tak nějak laskavě přijdou a postarají se, nejsou plnohodnotná náhrada. Prostě dyž chce mít člověk zvěř, musí se vo ní starat.
U vědomí tohoto faktu jsem jakživo nechtěl doma nic živýho.
Až přišla mámiláHanička s Terezou. Terka byla kočka. Taková mini kočka. A že prej buď obě nebo žádná.
No co jsem měl dělat.
Pak jsem si je nějak oblíbil, teda Terku jaksi dodatečně. Následně že prý dostaneme další kočičku. Pro tu jsme si už jeli. A Sára se hned úvodem odvděčila a při cestě do nového domova mi poblila auto. A co se nestalo: z těch dvou koček se stali mazlíčkové a ze Sáry dokonce věrný druh. Skoro až psí povahy. Taky jsem jí občas říkával Azore.
Takže všechno bylo najednou jinak a v domě už jsou kočkeni naprosto nepostradatelní.
Jsem si myslel, že u toho zůstane.
Nezůstalo.
V jezírku máme devět ryb. Taky jsem je nechtěl. A taky je chodím krmit. Už si zvykly a mlaskají na mě, když se objevím.
Proti želvám jsem byl naprosto zásadně.
Žádnou další havěť domů nechci!
A tak máme želvy štyry.
Vymínil jsem si, že na ně jakživo nešáhnu a když jejich páníčkové, tedy Kačka a Matěj, nebudou doma, musí si zjednat opatrovníka. Já to nebudu. Nikdy!
A tak chodím želvám na jetel a koupu je a venčím na stole, jelikož mástarostliváHanička taky není dycky doma.
No není to nádherný:
Ráno vstanete, nasypete kočkenům, vyměníte jim vodu, pak jdete nažnout něco toho lupení, donesete to těm hadům s domečkem na zádech, pak jdete nakrmit ryby …
Eště nám chyběj slepice, králíci, koně a psi.
Zvláště pak o tom pejskovi už Kačka mluví skoro denně …
Tak dost!
Psa už teda ale vopravdu ne!

Tatiana Mosio Bongonga nad Vltavou

Málokdy se vidí, že by se někdo procházel po vodě. Říká se, že už to tu jednou bylo, ale kdo ví. Ovšem nad vodou, to je jiná. To se dneska nosí. Například lítat nad vodou. To je, dalo by se říct, dneska běžný. To si prostě nasadíte takovej batoh s tryskama a je to. Zrovna tuhle jeden takhle nad vodou přeletěl kanál La Manche.
U nás v Praze už jsme ho taky mohli vidět, když se producíroval na Vltavě kolem Žofína. Já to nějak nestih'. Zato včera jsem stih' Tatianu Mosio Bongonga, která se nad tou vodou procházela. Ne po vodě, ale nad vodou. Nějakých pětatřicet metrů nad řekou na laně. Byla to náramná podívaná a trvala docela dlouho. Tři čtvrtě hodiny šla dobrých 350 metrů od Právnické fakulty přes Vltavu nahoru směrem k Hanavskému pavilonu. Byla to její zatím nejdelší procházka po laně - a zrovna u nás v Praze.
Tím ve velkolepém stylu zahájila letošní festival Letní Letná. Pokusil jsem se udělat pár obrázků, ale bylo to celé proti sluníčku, tak ty fotky stojí za pendrek. Ale jako dokumentace události to dostačuje.

Příprava

Provazochodkyne_1

Nad Vltavou

Provazochodkyne_2

Nad Hradčany

Provazochodkyne_3

elektrickej Kodiaq

Máte elektrický auto?
Nemáte?
No tak to jste …
… to jste bez elektrickýho auta, pravím spolu s Josefem Švejkem.
Můj názor na jmenované dopravní prostředky je však veskrze pozitivní. Již drahně let tvrdím, že budu první, kdo si koupí auto na elektriku. Ovšem až bude definitivně vyřešeno skladování oné pohonné hmoty. Tedy elektřiny. Do té doby je takový elektrický auto na baterky. Ale to je jiná kapitola.
Já chci v tomto zápisu do deníku poznamenat, že není pravda, že nemáte (ani já) elektrické auto. I v tom, co jezdí na naftu, je potřeba alespoň pro začátek žhavící svíčka, která to musí před startem krapet ohřát a startér, který motor roztočí, pokud tedy navlastníte vzácný historický kousek, ve kterém se nahřívání válce dělo plynovou lampou nebo jiným zdrojem ohně a natočení motoru bylo prováděno klikou. Tedy všechna auta jsou více či méně na elektriku, i když pohonnou hmotou je něco zcela jiného.
Tudíž je v každém autě baterka.
Automobilové baterky mají tu vlastnost, že to jsou akumulátory, tedy elektřinu akumulují, čili chvíli se nabíjejí a chvíli zas vybíjejí. To podle situace.
Včera ráno nastala ta druhá jmenovaná.
Přijdu k autu, vezmu za kliku - a nic. Nic necvaklo, nic nebliklo.
A safra. Co je?
Vezmu znovu, jinak, zkouším to zleva, zprava, zdola … nic.
Do háje! Já musel nechat někde něco přes noc zapnutý. Vono se to vybilo. To je teda nadělení. Měsíc starý auto!
A tak už si sumíruju, kde mám nabíječku, kde kabely, jak se do auta dostanu, protože to nemá klíček …
Ale jo, dyť to vlastně klíček má! Nouzovej. Už jsem se to učil pro všechny případy. Je schovanej v tom dálkovym ovládání. Jenom se musí voddělat vopatrně tahleta krytka a vyndat ten klíček z … No jo! Z čeho? Z toho dálkovýho vovládání, co mám tadyhle … v … kapse …?
Kde ho mám?
Já ho nemám.
Dyť jsem si ho zapomněl strčit do kapsy!
Obratem jsem zpátky, ovládání v kapse, klika cvakla, dveře letí, světlo bliká …
Hurá! Elektrický auto se votevřelo. Ani jsem nemusel říct v podobných případech běžně vyžadované „Sezame, otevři se!”
To jsem si voddech.
Ovšem i tak: vono to už asi jináč nejde, ale stejně mě děsí, že ten Kodiaq je kromě nafty v nádrži celej elektrickej.

Vertigo na Lokti

Protože se máromantickáHanička už nějakou dobu zmiňuje o těch vopravdovejch rytířskejch turnajích, co si je pamatuje, že byly nádherný, prozkoumal jsem možnosti a na nadělní výlet jí nabídl návštěvu hradu Loket, kde se právě měl jeden takový konat.
Tedy ne snad, že by si se jednalo o paměť několik století starou. To se jen v nedávné minulosti opravdu začaly provozovat tyhlety rytířské turnaje. Ba dokonce jsem, myslím, jeden i na Vyšehradě navštívil. Mám takovej pocit, že Matěj byl tenkrát ještě v kočárku. Jenomže se to časem nějak vytratilo, rytíři kamsi odcválali a my jsme vyhledávali jiný druh podívané. No prostě po letech jsme si na to vzpomněli a na Lokti to zrovna vyšlo.
Vyšlo i počasí, jelikož v sobotu pršelo, v pondělí pršelo a právě v tu předmětnou neděli bylo počasí přesně na výlet. Tož jsme jeli.
A dočkali jsme se skvělých rytířů.
Kačka si k tomu ještě zažonglovala s talířem, byl nějakej ten trdelník i zmrzlina. Jen do hladomorny se mnou dámy jít nechtěly, neboť, jak pravila mározumnáHanička, k tomu všemu se ještě mořit hladem nemá zapotřebí. A tak jsem do hladomorny v Černé věži sestoupil jen sám a na rozdíl od věže hradní, kde byl ve sklepě drak, byl tady nějaký hladem mořený provinilec. Ovšem tvářil se poněkud neutrálně.
Pro pořádek Kačka spočítala schody na obou věžích, zatím co já jsem se po zkušenosti z Bohdanče do tak složitého úkolu vůbec nepouštěl. Kačka si to zapsala poctivě do notýsku, takže záznam máme, ale já si jen matně pamatuju, že to v hradě nebylo ani schodů sto a v tej věži Černej ještě míň.
Vnímal jsem ostatně jen ty obrázky a atmosféru. Ta byla středověce báječná. To schodiště s drakem v hradní věži mi připomnělo scénu poněkud novější. Filmoví fanoušci si jistě se mnou vzpomenou na Hitchcockovo Vertigo. Je
n s tím rozdílem, že tam dole nebyl drak.

Loket_190811_3

Loket_190811_2

Loket_190811_1

Krásný Ztráty

Tak jsem si říkal, že si v pátek vezmu ten zvukový zápisník, abych si nahrál atmosféru na Krásnejch Ztrátách. A zapomněl jsem ho doma.
Ale nešť, kousíček, tedy křtění vynilového dvojalba jsem si nahrál alespoň na telefon a atmosféra ve Všeticích byla skvělá. A to jsem viděl jen Vláďu Mertu a Michala Prokopa, poněvadž Matěj, kterého jsem vzal s sebou, už chtěl jet domů. Že prý nemá rád kolem sebe moc lidí a vůbec je ta muzika moc nahlas. Tak jsem si vystál čekací frontu na to křtěný album, co ho ve dvaceti kouscích podepsala celá kapela, jeli jsme dom a na MCH Band už jsme nepočkali.
No, já to z jedný strany chápu. MácitliváHanička u nás zavedla ticho a když doma spadne špendlík na podlahu, je to jako výbuch Etny. Na druhou stranu koncerty patří k životu ikdyž, pravda, jsou někdy trochu víc nahlas. Já se snažím děti kápku seznámit s tím, co se mi vždycky líbilo, ale nějak se nesetkávám s dobrým ohlasem. Jo, když si to pak pustěj z toho šumícího telefonu v empétrojkách, tak se jim to třeba i líbí, ale pořádná šťavnatá muzika to není.
Tož tak, základy hudebního vzdělání mají, noty umějí, na flétnu (oba) i na klavír (Kačka) zahrajou, takže povinnost splněna. Ale to vám povím, dyž mi vloni na Sychrově řeknou, že to je sice hezký, ale přesto, že je to Ian Anderson, tak by si to radši poslechli doma v pokoji a teď v pátek mi Matěj řekne, že se tlačit mezi lidma nebude a že na toho Mertu stejně nevidí a že přece hraje tu písničku vod Cashe (Long Black Veil), tak mě to drobátko rozteskní.
A Kačce se Framus 5 vůbec nelíbí a na koncert s námi nešla. Zkusil jsem tedy něco mladšího a tak se v autě cestou domů z tábora při poslechu zeptala, kolik Radůze je. Jestli taky neni stará. Řek' jsem, že asi třicet, což jsem Radůze velice zalichotil a Kačku to uklidnilo a že prý by na její koncert šla. No tak jo. To jsem jí slíbil, ale až někdy. Teď v září to nedáváme, to budem s Matějem v Albionu.
Ach jo, to jsou mi hudebníci. Snad to teprv přijde. Ale já byl vlastně taky takovej umírněnej rocker. A v autě cestou na Krásný Ztráty mě Matěj vzal na milost a vybral si na poslouchání Deep Purple, tekže skoro dobrý. Až na to, že Child in Time v půlce přeskočil, že ho to nudí.
Tak nevim.
Možná jednou, za čas, budou doma z Krásnejch Ztrát krásný nálezy a já budu překvapenej. Ale to připadá do úvahy až za hooodně dlouho. Jestli tedy vůbec.

Don Juan

To se u nás na vsi nestává příliš často, aby přijelo divadlo. Vlastně se to, co já vím, nestalo za celou dobu, co tu žijeme, nikdy. Až včera.
Sousedům, kteří se znají se souborem Old Stars se podařilo divadelníky přemluvit, aby vystoupili večer na hřišti. Bylo to skvělé. Já tenhle soubor znám, už jsme se byli na ně podívat a jsou pořád báječní.
Včera dávali Dona Juana. Mizeru mizernýho.
Ten text je aktuální pořád a když se to zahraje s takovým přesvědčením, má to sílu. Však se na ně zajděte podívat. Určitě to stojí za to.

Don_01

Don_02

Don_03

Don_04

Don_05

přes potok

Když si někdo pozor nedá, jak se vlastně želva hledá, … zpívají už desítky roků Olympici. Nikdy jsem ovšem nepátral, jestli někdo z nich po želvě pátral. My s tím máme čerstvou zkušenost, neboť nám jedna želva zdrhla. Tedy ménepozornéHaničce zdrhla.
Vony jsou želvy někdy rychlý jako blesk - no však znáte ten vtip o tom chovateli, co mu utekly. Tedy máneopatrnáHanička si jen na chviličku odskočila a už na trávníku, kde je pásla, nebyly želvy čtyři, ale jen tři. Volala mi do města, jestli přijedu dřív, že ona musí pryč a želva je v trapu. Matěj byl taky v práci, tedy na brigádě, a tak jsem musel všecho nechat, zajet pro synka a vydat se hledat želvu. Vzhledem k tomu, že se tihle hadi s domečkem na zádech imrvére ztrácejí, nedělal jsem si velkou naději, že se najde. Ta Matějova je ještě malá, menší, než houska od Odkolka a na zahradě je docela dost míst, kam se schovat. A kdo ví, jestli zůstala na zahradě.
Tož jsme přijeli domů a Matěj se dal do hledání. Nebyla nikde.
Hledal jsem i já a taky nic.
Potom se Matěj proplížil pod javor a pod bambusové roští, kam se skoro nedá vlézt a je tam schovanej i vodní filtr. Nu a hleďme: byla tam. Musela přebrodit potok, vydrápat se z jeho koryta a prolézt houštinou až ke kamenům, kde vytéká voda do vrchního jezírka. Tam si spokojeně ustlala a tam ji Matěj našel.
Radost jsme měli velikou, Matěj pochopitelně největší.
A je tu poučení: nepodceňujte želvy, zdrhají děsně rychle i přes potok ikdyž jsou suchozemský.

jak jsem dostal rákoskou

Nebyli jsme sami, kdo nevěděl, jak do hradu. Zkušenosti velely jít po cestě k bráně. Parta s koloběžkami to viděla stejně a všichni jsme to měli špatně. Brána do hradu je přesně v tom místě, kde byste ji čekali. A na té bráně je napsáno "Vojenský prostor, vstup zakázán."
A kousek vedle je rozmáčená cedulka na papíře: Vstup do hradu. A šipka. Vypadá to jako nepodařená bojovka, ale není. Je to skutečnost. Vzpomněl jsem si na Černé barony a Zelenou horu. Ovšem vzpomínání bránu neotevřelo a tudíž jsme šli tou stezkou okolo po šipkách a žluté turistické značce. A došli jsme k cíli. K hradu Grabštejn. Tam parkovala před další bránou auta. Při pohledu zpět bylo vidět skrz uzavřený a jen pro zvané průjezdný areál tu první bránu. Měli jsme tedy brány tři. Z toho dvě vojenské se zákazem vstupu a třetí hradní pro výletníky.
Nakonec jsme se tedy do hradu dostali. Při prohlídce nám slečna potvrdila situaci: hrad byl po zestátnění komunistickými lumpy v užívání armády. Pak se ale nějak ukázalo, že hradní prostředí kvérům nesvědčí a vojsko se stáhlo jen do dolních budov, kde je dodnes. Hrad vybydleli, rozkradli, opustili a začal chátrat. Až se nakonec stát nějak rozhodl, že to celé alespoň částečně napraví a tak ten opuštěný hrad nechal opravit a znovu vybavit nějakým zapůjčeným zařízením. Nu a od roku 2012 nebo tak nějak je to hrad výletnický. A o víkendu se tu konal jarmark.
A to už jsem u toho, jak jsem dostal rákoskou.
Hlavním lákadlem byl totiž kat.
Kat Pawouk.
Aby nám rozšířil obzory týkající se katovského řemesla, předváděl to svoje nádobíčko a na dobrovolnících ukazoval, jak to asi tak bývalo za starých dobrých časů katů v aktivní službě. Ba dokonce dva mládenci se nechali použít a jeden druhého na oplátku párkrát přetáhli důtkami, což na nich zanechalo jednak stopy na zádech a pak údiv v očích, že to je dovopravdy. Kat na ně nešáh'. Jen jim vysvětlil, jak na to. Ale byli to kamarádi, takže to brali jako zážitek. Ostatně kde dneska máte příležitost dostat katovskejma důtkama, že ano.
A pak kat vytáh' tu normální rákosku. Ten ratanovej proutek, co se s ním švihá například přes ruce. A hned nabídl, kdo to chce zkusit.
Nastavil jsem ruku a dostal jsem, o co jsem žádal. I požádal jsem, aby přitlačil, protože jsem to v dlani vůbec necítil. On to byl mírnej kat. Tedy mírnej napoprvé. Když jsem si tedy koledoval, tu druhou už švihnul víc. Pěkně jsem poděkoval, jak se sluší a na zápěstí, kam rákoska dopadla, se rýsovalo pěkné červené jelito. Zvláštní bylo, že to ani nebolelo. Ovšem dokážu si přestavit, že takových dvacet ran rákouskou už cítit je. Tohle byla jen ukázka.
Ale to už nás volala průvodkyně na hrad a my museli kata opustit. Právě včas, jelikož za pět minut se spustil slejvák a katovna byla rázem prázdná. Zase to vyšlo: Nezmokli jsme a ještě jsme si dali v hradní věži gáblík z nefalšovaného jarmarečního kotle, z dřevěných misek s dřevěnou lžící. Ovšem tu stopu po rákosce, tu mám na zápěstí dodnes.
Pawouk byl důkladnej.
A nyní následuje politicky nekorektní obrázek, na kterém je zdokumentováno, jak kat Pawouk dohlíží na korektní vykonání exekuce, obecenstvo včetně nemluvňat radostně přihlíží a dámy u té podívané popíjí pywo:

kat_190803

historka z natáčení Jakuba Skláře

Totiž do tej sklárny v Tasicích jsme s Matějem jeli proto, že se příznivci téhle staré sklářské hutě rozhodli ji trochu oživit a slibovali, že na místě bude přítomen sklář a bude něco vyrábět. Splněno to bylo, ale byla to taková ukázka, jak v plynové peci nahřejete sklo a pak z něj vyrobíte skleněnou kytku. Tedy ne snad, že bych něco takového dokázal, ale vrchol sklářského řemesla to nebyl a o foukání skla nemohlo být ani řeči. Chápu, je to energeticky náročné řemeslo a jak není roztopená pec, foukat se prostě nedá. A to nebyla, tedy se nefoukalo.
Zato jsme se dozvěděli, že ve vyvíječi plynu, tedy v generátoru, se spálilo osmdesát metráků uhlí denně, když sklárna fungovala. Čímž bylo jasno.
V tuto chvíli je sklárna zachráněna tím způsobem, že jí současný majitel z nadšení koupil, ale jediné, do čeho se pustil, je udržování v trvalém chátrání. Na přímý dotaz se nám dostalo odpovědi, že rozjet samozřejmě jde, ale chce to investici v řádu desítek milionů, prý snad takových padesát, říkal pán, který na stejně přímý dotaz, jak dlouho tu je, odpověděl, že zas tak dlouho ne, jelikož tu pracovat stejně nikdy nechtěl.
Takže o moji historku z natáčení neměla zájem ani paní, co nás provedla kolem toho generátoru, ani pán, co nás provedl po sklárně a kolem verštatu (taky se, myslím, říká i veřtat)..
Tak si ji tu alespoň zapíšu. Je to nefalšovaná historka z natáčení. Z natáčení tady v Tasicích, když se tu točil seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Může to být nějakých pětatřicet let.
To se nás při nástupu na place v Motole zeptal jeden z velitelů VKVŠ (Vojenská katedra Vysoké školy), kam jsme museli jednou týdně chodit, kdo chce jet natáčet film. Hned se nás pár přihlásilo a čekali jsme nějakou habaďůru jako třeba škrábání brambor v kuchyni a tak. Jenomže tentokrát šlo opravdu o natáčení. Za pár dní nás naložili do autobusu v nějakou strašlivě nekřesťanskou ranní hodinu (třeba ve tři ráno nebo tak nějak) a jelo se … někam. Dojeli jsme právě do Tasic do sklárny.
V Tasicích před hutí hned po vystoupení z autobusu začal kdosi (snad produkční) řičet jako smyslů zbavený, že chtěl vyhublý vězně a ne vypasený vysokoškoláky a že se na to může vykašlat a von, že tady končí a ať si to dál dělá někdo jinej. Ale už jsme byli na místě, natáčení bylo nachystaný a tak nás ostříhali, dostali jsme nějaký hnědý mundůry a výsledek byl, že jsem se asi tak na pět setin vteřiny mihnul zády ke kameře někde v nějakém dílu seriálu. Ale za ten výlet to stálo.
Protože jsme mohli být při natáčení.
Chystala se tam nějaká scéna, kdy hlavní postava - tedy Jakub čili pan Munzar - se odněkud ze světa vrátí do sklárny a zjistí, že se tu vyrábí něco, co sice možná jde na odbyt, ale jeho sklářskou čest a řemeslný fortel to ničí, čímž se vztekne, začne hulákat, vezme píšťalu a tím těžším koncem rozmlátí hotové sklenice, či co to tam měli nachystaný.
Inu, byla to typická scéna, ktará musí vyjít na první dobrou, jelikož to sklo tam měli jen na jedno použití, tedy na jedno rozbití.
A tak se zkoušelo. Pan Munzar si zkoušel text, máchal píšťalou naprázdno, štáb filmu byl kolem rozestavěn tak, aby nikoho střepy nezasáhly, scéna se svítila, úhly záběru se upravovaly a pan režisér říkal tak a tak, ještě jednou, zkuste to z týhle strany, to bude lepší … no jako při natáčení. Trvalo to děsně dlouho. Přišlo mi, že nejmíň půl dne.
Konečně byl pan režisér spokojen, vše odzkoušeno, nachystáno, všude klid, může se točit. Tak někdo zavelel to obligátní "Ticho!", pak "Akce", klapla klapka a točilo se.
Nikdo z nás přihlížejících ani nedutal.
Pan Munzar se rozčílil, jak mu scénář kázal. Vztekal se, láteřil a už měl v ruce tu píšťalu a tloukl do těch sklenic, co je tam měli jen na jedno rozbití.
A tu pan režisér uprostřed létajících střepů zařval:
"Stóóóp!"
Všichni se zarazili. Vždyť jde o jeden jedinej záběr, co se nedá opakovat! Co se stalo?
"Kdo vás tam poslal? Co se tam sakra ženská vzadu couráte! Dyť mi lezete do záběru!!!! Teď je to všechno v prdeli!"
"Kdo? Já?"
"Vy, kdo jinej! Co tam lezete?"
"Já jsem nesla panu Munzarovi čaj … jak mi vo něj řikal, že by potřeboval …"
"Čaj … !!! No tak končíme. Dneska to balíme. Pan Munzar dobrý, ale těch sklenic víc nemáme. Musej se nejdřív znovu udělat. …"
Bylo to jako ve vopravdovým filmu. V tý komedii, co dycky v ní dá vomylem někdo ruku dolů a tím odstartuje destrukci vesmíru, která se nedá opakovat, jelikož kulisy jsou moc drahý. Určitě jste to v nějaký komédii viděli.
Nu a já to tenkrát viděl na vlastní voči. Vono se to vopravdu stává.
A stalo se to tady, v tejhle sklárně tam vzadu za žíhací pecí, co je schovaná za verštatem:

Jakub_Tasice_190802

schody v brožurce

Na výletě se člověk potká s ledasčím. On je to koneckonců důvod výletů. A tak jsem se s Matějem vydal na výlet do sklárny, abych potkal místo, kde jsem před nějakými, no … hodně dávno byl, ale to až zítra, to je na delší zápis.
Ze sklárny jsme totiž jeli ještě do Vodního domu a na rozhlednu a do čajovny. A právě ta rozhledna byla v pátek nadmíru významná a rozšířila moje rozhledy. Především o vobyčejnejch kupeckejch počtech.
Vyšli jsme si na rozhlednu v Bohdanči. To se takhle zaparkuje u rybníka a můžete si vybrat: buď půjdete (ne, žádný ježdění autem až nahoru) asfaltkou nebo polní cestou. Polní cesta byla už na pohled hezčí, ale nebylo jisté, zda vede k rozhledně. Prostým pokusem jsme zjistili, že k rozhledně nevede, ale dá se projít pěšinou po kraji pole. Tož jsme prošli a vyšlápli si nahoru na rozhlednu.
Matěj byl nadšenej především proto, že tahle rozhledna je taková bytelná a nevzbuzuje obavy, že byste mohli někudy někam nějak propadnout či přepadnout. Kochali jsme se rozhledy do krajiny a cestou zpátky si řekli, že spočítáme schody.
Já počítal poctivě. Ostatně jsou to obyčejný kupecký počty jako když počítáte hřebíky do kornoutu. A tak jdeme a počítáme. Matěj to párkrát splet a vracel se, ale já počítal poctivě. Jsem si myslel.
Došli jsme dolů.
"Tak kolik?" ptá se Matěj.
"Napočítal jsem dvěstě osm."
"Já to nějak v půlce poplet. Ale odhaduju to na něco kolem dvěstě patnácti," pravil Matěj.
"Jaký odhaduju? To jsou vobyčejný kupecký počty. Tady není, co vodhadovat," povídám. "Hele, Matěji, jdeme se zeptat do pokladny."
"Nevíte, prosím, kolik má ta vaše rozhledna schodů?" ptám se paní.
"Vím. A tuhle to máte napsaný v bružurce, tu si vemte. Má jich dvěstě šestnáct."
"Cože?"
"Dvěstě šestnáct."
"No tak vám teda pěkně děkuju."
To byla vostuda. Já počítal poctivě, ale úplně mimo. Matěj vodhadoval a skoro se trefil. Pochopitelně mě to dožralo a krátkou vteřinku jsem zvažoval, že půjdu nahoru spočítat to znovu, ale přešlo mě to.
Budu si prostě pamatovat, že v Bohdanči mají rozhlednu s těžko spočítatelným počtem schodů. Snad někde mezi dvěstě osmi a dvěstě šestnácti. Záleží na tom, jestli počítáte, odhadujete nebo si to prostě přečtete v brožurce.

počkejte příště

Jo, Sára, ta byla kočka venkovní. Vždycky věděla, kde je doma a vždycky přišla na zavolání, ale někdy to trvalo. To když se musela domů prodrat přes všechny ty ploty, které před tím přelezla.
Cyria, to je jiná. To je kočken vnitřního typu s povolením občas se projít po zahradě. Ovšem v době, kdy jsme i my ostatní venku kolem domu. Jenomže to máte jako s vodou v dlani. Uteče vám mezi prsty, ani nevíte jak.
Předevčírem voláme s mouveselouHaničkou na Cyrdu. Nikdo nikde, nic se neozve. A tak hledáme, pátráme a nic nenacházíme. Předpokládám, že plot je zatím pro Cyrdu tabu, ale jistě to nevím. Zahrada má spoustu zákoutí, keřů, schovávaček, takže to trvá nějakou dobu, až:
"Cyrdo! Jedeš domů!"
"Kde je?"
"Vona se schovala pod javorem v tý jeskyňce!"
"A kde je teď?"
"No furt je tam. Směje se mi, že na ní nemůžu!"
"A to já na ní můžu. Cyrdo! Domu!"
Cyria se vyloudá, obejde rybníček, a na trávníku popoběhne, jako že aby bylo vidět nějakej ten pohyb. Ale domů se jí nechce a je dožraná, že jsme ji našli.
Včera si navečer vzpomněl Matěj:
"Kde je Cyrilka?"
"No nevim."
"Venku?"
"Asi jo."
A šli jsme zase hledat. Zamířil jsem hned pod javor. Schovka byla prázdná.
"Tady je!" volal Matěj a šel vyzvednout Cyrdu na podestu pod rododendronem. Byla tam zase schovaná tak, aby ji nikdo neviděl. Ani nedutala.
Na Matěje nepočkala, vyrazila přes trávník, na zápraží přibrzdila a ještě mrskla ocasem.
To jako aby bylo jasný, že tohle ji ale vážně může dožrat, dyž ji všude najdem.
Však počkejte příště, myslí si Cyria a v nadcházejícím večeru u okna už plánuje další velkej útěk.

mlha nad Zlatým údolím

Tedy včera lilo. Až odpoledne, ale zato vydatně. Nějakých 12mm napršelo za chvilku a tím jsme dovršili od mokrých Velikonoc 200mm srážek úhrnem. To není až tak zlá bilance.
Tudíž se dnes ráno - a letos už poněkolikáté - rozlila nad Zlatým údolím mlha. V mokrých dobách je u nás mlha téměř každodenním úkazem, letos je to příjemné zpestření výhledu.
Tady račte ochutnat:

sklizeno_190801