2017

altán

Počasí tenhle víkend vyšlo jenom tak na tři čtvrtky, poněvadž nedělní dopoledne bylo kapku vlhký. Nic to však nevadilo panu tesařovi, aby dojel a začal stavět altánek. MánetrpěliváHanička si přisadila, že po těch deseti letech je to ona, kdo to konečně zařídil. A má pravdu. Mně se do toho nějak nechtělo, tudíž ona byla tím hybatelem událostí. Ovšem taky to je ona, kdo o ten altánek nejvíc stojí. Teď už stojí i ten altánek a musím přiznat, že se mi docela líbí.
To čekání však mělo svůj smysl. Celých těch devět let jsme vymýšleli, jak bude vypadat. A teprve až před rokem jsem (ano, tohle si píšu na triko já) přišel s tím, že by to mohla být nepavidelná stavba do L. Nikoliv tedy obvyklý pravidelný mnohostěnný hranol. Nu a na tom jsme se konečně shodli, já to nakreslil a mápodnikaváHanička zajistila realizaci. Budiž jí to zásluhou. Až to bude (snad) za týden hotové, dáme si tam první čaj v posledních říjnových dnech. Budu o tom informovat.
A pro zvědavce i pro nás jsem se při této příležitosti pokusil pořídit první časosběrný snímek za stavby. Dělal jsem to prvně, takže to mohlo být lepší, ale pro představu to stačí.

ALTAN_170921

sytá byla

Ono s tím vařením to není nijak extra, ale dejme tomu, že čaj nepřipálím a sem tam něco i uvařit dokážu a když je to podle kuchařky, může být, že se to i sníst dá. Tím chci naznačit, že nemám strach, že bychom bídně zahynuli jenom proto, že například neudělám večeři.
Včera jsem dával svoji oblíbenou krupicovou kaši.
Patří mezi jídla, která dělám popaměti.
A to je ta potíž.
Jakživo si nepamatuju, kolik tam těch lžic krupice do toho mlíka nasypu. Včera jsem nasypal opět přiměřeně a protože Matěj měl z tréninku přijet až za čtvrt hodiny, nechal jsem krupici pěkně ve studeném mléce. Pak jsem to uvařil a najednou vám to nějak houstlo rychlejc, než obvykle. A tuhlo až … až to ztuhlo.
Byl vám z toho takovej trhanec. Kaši to nepřipomínalo.
Nijak jsem to nekomentoval, ale Kačka to snědla, ani nepípla a Matěj prohlásil, že tak dobrou kaši eště nejed. Že sice byla tužší, ale zato vydatná a sytá.
Tož to ja, sytá byla. Inu, někdy se holt daří.

o věku

Tedy o věku se tu nebudeme bavit, leda snad o stáří stromů. Jsou ovšem chvíle, kdy se alespoň nějakému srovnání člověk neubrání.
Včera přivezl pan tesař hotové díly altánu. Byla toho jedna dodávka, pár dřevíček. Ta věta o dřevíčkách se pánovi moc nelíbila.
"Jo, pár dřevíček, dyk je to celý auto," ohrazoval se.
"Ale jo, je," nechtěl jsem vyvolávat spor a nosil jsem trámy.
"Po schodech chodit nebudu, já špatně chodím a blbě vidím na levý voko. Budem to tuhle šoupat dolů po svahu," plánoval pan tesař.
"Kdepak, já to radši odnosím. Tuhle bysme mohli polámat ten ronďák."
"Nic se mu nestane, já dám pozor."
Nechal jsem ho při tom a radši nosil. Samozřejmě párkrát do keře drbnul. Že prý to nevadí, že prý má doma taky takovej.
A tak jsem nosil a on občas poponesl. Měli jsme ještě jednoho pomocníka a ten taky poctivě nosil. Pan tesař spíš vykládal z auta a říkal co a jak. Von ostatně furt něco řikal. Jako třeba:
"Teda za těch vosumadvacet let jsem eště nikdy tak daleko nic nenosil…"
Celková délka dráhy je nějakých pětadvacet metrů, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
"Já tam dycky nějak dojel … ale když u vás se už po poli dojet nedá a od souseda taky ne …"
Obě výše jmenované cesty by byly bývaly podstaně horší a náročnější, protože přes plot, dovolil bych si pro pořádek upřesnit.
A tak jsme dál nosil a pan tesař dál vykládal z vozu a vykládal, že:
"No to víte, mě už bude xxxxdesát a špatně chodím. Jó to když sem byl mladej jako vy …"
A teď jsem se chytnul za hubu, abych neřek' něco, co nechci slyšet. Já málem plácnul, že asi fakt špatně vidí, že jsem jenom vo štyry a půl roku mladší, než von a těch pár dřívek mi nedělá žádný potíže.
Tož jsem řek', že vo nic nejde, že je to takovej příjemnej tělocvik.
Nu, jak jsem napsal na začátku: vo věku se tu nebudeme bavit …

chlupatý tabu

A taky se Cyrda ráda courá. Jistě, courá. Už byla málem na poli za humny. Obchází si rajón, ale nijak jistá není. Nejradši má ležet na zápraží, hezky pod židlí, tak nějak nenápadně, aby co nejvíc viděla a co nejmíň byla vidět. To se jí daří taky pod keři u plotu. Tam je pěkně schovaná a vyválí se v kůře a listí. Na tej její černej srsti je to dost dobře vidět a tak potom provinile přichází domů, kde jí vyčiníme a vyčistíme.
Je tu ale tabu.
Chodit ven totiž může buď zadem nebo předem. Tedy dveřmi na terasu nebo dveřmi vchodovými. Ta terasa je jasná, tam je čisto, dlažba, židle, stůl, tam se bydlí, tam žádná nesrovnalost není. Ale před domem u vchodu je cosi.
"Lidi to používaj, lidi si to tam dali. No jo - lidi, mám já to ale lidi," brblá Cyria.
Brblá, frká a chodí okolo. Okolo rohožky. Rohožku nemá ráda, rohožku nesnáší, rohožce nemůže přijít na jméno.
Je to černý, chlupatý - stejně jako Cyrda. Jenomže ty naježený chlupy jsou tvrdší, než ty její. A zřejmě ji píchají do tlap. Tudíž je rohožka tabu a musí se obcházet. Máme jediný štěstí, že ta rohožka ja asi o pět centimetrů kratší, než je šířka dveří. Tou skulinou se Cyrda vždycky protahuje. Možná by bylo lépe to popsat tak, že protéká, či obtéká rohožku. Vlní se za strany tak, aby se ani chloupkem nedotkla toho chlupatého tabu. Aby ji to neukouslo.
Je to náročný cvik. Vždycky se pak ve dveřích zastaví a otočí:
"Zase jsem se tomu dokázala o chloupek vyhnout. Ale, pane, je to opravdu nutné, držet si tu takovou věc? Mně to dá vážně fušku vyhnout se tomu. To by nešlo dát pryč?"
"Nešlo, Cyrdo, nešlo. My si o to tvoje chlupatý tabu čistíme boty. Ty si ty svý tlápy prostě volížeš, ale co my, lidi? Přece si nemyslíš, že si budem kvůli tvýmu napjatýmu vztahu s rohožkou lízat podrážky?"
"UuuuMMMmmmrrrrrrr!" praví Cyria a jde cákat vodu.
To ji uklidňuje.

nejčerstvější kouhoutková

Ochutnávání je vpravdě libá činnost. To si jeden tu a tam uždibne, jazýček smočí, od každého trošku nebo kapku. Pochopitelně je z ochutnávání i profese a svět se hemží kdejakými ochutnávači kdečeho už od dob Kleopatřiných. Tenkrát ovšem nešlo ani tak o to, jak co chutná. Ale to byly jiné doby. Dneska se ochutnávání učí, jsou na to školy a kurzy. Ochutnávači musí umět nejen ochutnávat, ale i hodnotit a povídat pohádky o tom, co ochutnávají. Já ochutnávač nejsem, tudíž vystačím s binárním systémem. Tedy: chutná - nechutná.
Ovšem nejsem doma jedinej, čímž se dostáváme k tomu, že se u nás ochutnávač najde.
Cyrda.
Když jde jíst, pečlivě si packou v misce vybere, který kousek ji zajímá, způsobně ho v tlapce z misky vytáhne a teprve pak ho začne ochutnávat asi tak jako když člověk ukusuje kousky z čokoládového bonbónu.
Před chvílí jsem zaslechl šplouchání vody.
No, to zas kočkeni něco perou, říkám si. Šplouchání neustává, ba zesiluje. Otočím se. Ano, Cyrda sedí u misky s vodou a špoluchá. Kdyby jenom šplouchala. Packou nejdřív rozčeří hladinu jako by rozháněla žabinec (žádnej tam není, voda je v misce čerstvá od večera). Když se přesvědčí, že je voda čistá, začne šplouchat. Packou prostě cáká. Roztáhne tu svou tlapu a dělá placáky. Rychle za sebou. Voda cáká všude kolem. Když má pocit, že má ruku, totiž tlapu, už dost mokrou, vytáhne ji z vody. A jak ta voda crčí, začne jí Cyrda ochutnávat. Blemcákem pěkně chytá čůrek z packy odkapávající. Voda jí evidentně chutná nejvíc v pohybujícím se skupenství, jelikož hned, jak přestane voda odkapávat, Cyria se dá okamžitě do dalšího čeření, cákání a poté do ochutnávání. Je to jako v kině. Dívám se na to dobu.
"A že bys, Cyrdo, nejradši úplně nejčerstvější, viď?!"
Zvednu se a jdu jí vyměnit vodu. Dostane úplně nejčerstvější kohoutkovou.
Koukne na mě:
"Proč? Proč 's mi to, pane, udělal? Já si dělala čerstvou sama. Já to umím, já nepotřebuju jinou, já chtěla tamtu. Tahle je moc čerstvá, budu muset počkat …"
A s vyčítavým pohledem, že jsem jí vylil tu čerstvou večerní, která ji bavila a podal čerstvou ranní, o kterou nestojí, jde pryč.
Pryč k druhé misce.
Ochutnávat granule.

probudili jsme ryby

Vypadalo to, že jsme málem prošvihli to letošní teplé babí léto tím, že jsme si zařídili výlet do tepla. Ale neprošvihli. V sobotu už bylo zase krásně a v neděli to bylo vysloveně letní počasí. A proto jsem využil skvělý den k dlouhodobě naplánovanému posekání na podzimní délku, tedy na velmi krátko, dalo by se říct, že na ježka. Možná ten trávník budu sekat před zimou ještě jednou, ale už teď je to nachystané. Ukazuje se, že po dvou sezónách sekání vřetonovou sekačkou se trávník výrazně zlepšil a zhoustl a já jsem výrazně utahanější, jelikož tlačit sekačku vlastní silou ve vyšší trávě je vysloveně tělocvičná záležitost, čímž jeden prospěje i svému zdraví.
Prospívali jsme nejenom svému zdaví, ale i zdraví našich vodních děl. Především dolnímu rybníčku a potůčku. UV lampa totiž stačí mýtit řasy jen nahoře a tak nám spodní rybník zarůstá, což příští rok po letošní zkušenosti budu muset napravit instalací druhé lampy dolů. Bakterie, o kterých výrobce tvrdí, že řasy sežerou, nesežerou nic. Ba skoro se mi chce tvrdit, že růst řas podporují. Tudíž jsme probudili ryby, které se už ukládají k zimnímu spánku a čistili jim rybníček, což je přivedlo k líné kontrole teritoria. Prostě se vydaly na krátkou procházku v jezírku. Myslím, že můžou být rády, že jsme jim čistili rybník. Protože kdyby byly v Rožmberku, byl to to jinej mazec. Ale to naše ryby nevědí, takže na nás byly určitě naštvaný.
Chápu, já su taky dožranej, dyž mě někdo budí.

božskej bengál pro štěstí

Phuket není ostrov bohů, tudíž nemůžete čekat, že byste na nějakého narazili. Chrámů i klášterů je tam pomálu, zato turistů hromada. Je to ostrov turistický. Několik stánků pro bohy tu ale je, dokládají to obrázky v rubrice telegraficky. Ba dokonce jsou tu i malé soukromé oltáříky, které tu a tam najdete před větším domem. Ovšem s Bali se to srovnat nedá. Přesto mě u toho asi největšího a turisty nejnavštěvovanějšího chrámu v Šalongu zaujla jedna místní neobvyklost.
Když jsme tam přijeli, slyšel jsem takovej rámus. Jako ohňostroj nebo rány z petard. Rozhlížel jsem se, co by to tak za bílého dne v období dešťů mohlo být a našel jsem to okamžitě. Před jedním z chrámů tam stojí taková diravá cihlová stavba. Vypadá to jako pět metrů vysokej klas kukuřice nebo obrácená prožraná amfora. Má to vchod na výšku dospělého člověka, všude kolem dokola malé díry a nahoře díru velkou, jako komín. Uvnitř se odehrával ten rámus a šel z toho kouř.
Hned jsem se šel podívat, o co jde. Jen dozněl ten randál, místní mužík vzal z plné kárky další, dobře tři metry dlouhej pás petard, vešel do té cihlové kukuřice, rozvěsil pás po stěnách, zapálil to a odkráčel. Vzápětí to začalo nanovo.
Pekelnej rámus, kouř, blesky, to vše ještě zesílené šikovně provedenou stavbou pro tento účel důkladně a promyšleně vystavěnou.
Nu a jen to doznělo, panáček to celé zopakoval a činil tak pořád dokola, dokud tu kárku s těmi petardami nevyprázdnil. Byl to náramnej begál a já došel k závěru, že na tomhle ostrově nejde ani tak o to, kolik obětí a darů bohové dostanou, ale o to, jak jsou ty dary slyšet. Prostě čím větší cambus, tím větší oběť. Tahle tedy byla náramná, až se bohům v chrámu okna třásla.
Jak praví místní tradice - je to pro štěstí. Holt velkej rambajs, velký štěstí. Hlavně aby to bohové slyšeli.
Inu, byl to božskej bengál.
Tuhle jsem z toho pořídil video, proti všem pravidlům zdravého filmařského rozumu na výšku. Na svou omluvu uvádím jediný technický důvod: kdybych odstoupil a točil to na šířku, už by to muselo být menší, aby se mi tam ten cambus vešel pěkně celej. Takhle je to sice blbě na vejšku, ale zato z první ruky.

firecrackers for good luck

za zmrzlinu palec nahoru

Jen jednou se nám do plánů zamotal na Phuketu déšť. Už jsme tu psal, že jsme měli vždycky štěstí a to platí i o tomhle případu. Den už končil, šli jsme po setmění v Kamale z večeře a začalo krápat.
"To je akorát, dáme si támhle tu rolovanou zmrzlinu."
A jen jsme si to řekli a objednali si každý tu svou, začalo lejt. A v tom bylo to štěstí. Měli jsme objednanou zmrzlinu, měli jsme si kde sednout a ukrýt se před deštěm. Tož jsme si sedli a dávali si palačinky a zmrzlinu a dívali se na déšť. Tan za dvacet minut ustal a my se mohli v klidu a suchu vrátit do hotelu, čímž jsme spojili příjemné s užitečným. Užitečně jsme v suchu přečkali déšť a zmrzlina byla příjemná a vynikající.
A není to ledajaká zmrzlina. Já to viděl prvně právě v Kamale. Dělají ji před vámi. Vyberete si dva druhy čerstvého ovoce nebo jiných přísad jako třeba oříšky nebo kokos a podobně. To dají na kruhovou asi půl metru v průměru plotnu, která mrazí. Rozsekají to před vámi špachtličkami a přidají další přísady jako smetanu, sušené mléko, cukr a to všechno drtí, převracejí, míchají, přidávají, a všelijak otáčejí, aby výslednou pastu nakonec rozetřeli špachtlí v tenké vrstvě na té plotně. Pastový nátěr plotny rázem zmrzne. Je z toho tenoučká vrstva zmrzliny. Tu hned špachtlí seškrábou v pěti pruzích z plotny tak šikovně, že vznikne pět roliček. Je to jako pět roliček barevného papíru. To přijde do kelímku a když chcete, tak se to ještě něčím posype nebo poleje.
Náramný to je. Za ušima jsme se oblizovali.
A to už bylo po dešti a my mohli vyrazit domů, do hotelu na pláži.
Tak kdybyste byli někdy v Kamale, rozhodně nezapomeňte zajít na rolovanou zmrzlinu.
Tuhle mají i odkaz na FaceBooku. Dal jsem jim tam zdviženej palec za tu zmrzlinu.

dva slony za tři tisíce pro čtyři

Smlouvání je nezbytnou součástí obchodu na Phuketu a neobejde se bez něj žádná vážná transakce.
Například vodotěsný pytel. Potřebovali jsme ho na loď. Mají ho všude. 600 bahtů. To je moc. A tak jsme obešli všechny krámky. Oni začínali na šesti stech, my na dvou stech. Nikde jsme se nedohodli. To byl záměr. Museli jsme si vybrat. Ten první slevil až na tři sta padesát. A tak jsme chodili dál. Že prý dvě stovky v žádném případě. Jeden prodavač za námi dokonce pokřikoval:
"450 … tak kolik dáte vy? Dobrá, já dám 400, ale to je poslední cena! No tak ne. Tak kolik? 350! Dám 350! …"
Bylo to náramný divadlo. Ale ten první, co neslevil na míň, jak na 350, se nám líbil nejvíc. Vraceli jsme se k němu.
"Já si vás pamatuju, já věděl, že se vrátíte, já mám nejlepší zboží, tohle je totiž značka. A že jste se vrátili, tak specielně pro vás za tři sta!"
"Tak to jo, to by šlo."
A dohodli jsme se.
Stejný to bylo u slonů. Tam nás chtěli vykoupat za 1.500 za každýho. To máme bratru hnedle šest tisícovek. To už je dost. Ale byli jsme tam jediný, kdo zrovna měl zájem po těch, co s koupelí končili.
"Ale to je moc. A navíc, my nechceme žádný oběd. Nám stačí jen ti sloni …"
"Tak kolik byste dali?"
Navrhl jsem ménedočkavéHaničce, že bychom mohli dát čtyři.
"My můžeme dát tři," pravila máspořiváHanička držíc se mého vzoru s vodotěsným vakem. Čekali jsme, že to vyroste na čtyři.
Paní od slonů změnila taktiku a odpověděla: "To nevím, to se musím zeptat obchodního partnera." A odešla.
Byli jsme zvědaví, s čím přijde.
"Tak on tedy souhlasí. Ale bude to bez oběda a bez procházky lesem."
"Jsme dohodnutí."
A bylo. O to nám šlo. Jízda na slonovi už proběhla na minulé zastávce a na oběd jsme neměli chuť. Chtěli jsme jen koupat a krmit slony. Bylo po našem. Měli jsme dva slony za tři tisíce pro čtyři.
Inu, smlouvání je nezbytnou součástí odbchodu na Phuketu.

číp číp

"Číp, číp, …"
Tohle volání byste nejspíš přiřadili některému z druhů zpěvného ptactva. Kupříkladu takový
budníček menší není od volání číp, číp, číp, … daleko. No jo, ale kde by se vzal takovej budníček na Phuketu, že ano. Tam se nejčastěji potkáte s majnou obecnou, teda spíš ona potká vás, když vám krade jídlo z talíře a při tom ještě nadává jak špaček.
Od koho tedy uslyšíte na thajském ostrově volání "číp, číp"?
Od taxikáře.
Taxikáři ovšem nezpívají, nýbrž hulákají. Výsledek je stejnej: vychvalují sami sebe, že právě oni jsou nejlevnější a službu vám nikdo jinej tak lacino nenabídne. Ten náš už od letiště sliboval hory doly. Hlavně, že bude číp, číp. No tak jo. Tak to s tebou teda zkusíme.
Potíž byla v tom, že ten zběhlej důlní inženýr moc neuměl anglicky. I přesto se nám podařilo mu po telefonu další den vysvětlit, že chceme převézt do jiného hotelu a cestou chceme navštívit slony a užít si s nimi nějakou kratochvíli. Panáček to pochopil a zavezl nás ke sloním taxikářům. Tam naložili děti a dobře půl hodiny s nimi jezdili po okolí. Taxikář měl jednu takovou zvláštní vlastnost. Když řídil, měl modrou košili. Když vystoupil a čekal, převlékl se do trička. Díky tomu ho mázmatenáHanička u slonů nepoznala a odmítla jaho další nabídku, že nás zaveze na sloní koupaliště.
"My máme svýho řidiče a ten nás tam zaveze," odpověděla tomu v tričku.
A ten v košili nás tam pak zavez.
"A víš, že to bude asi ten samej, já ho v tom tričku nepoznala," přiznala pak máveseláHanička, když se jí rozsvítilo v hlavě poté, co se smála, jak nás s Matějem jeden zvlášť vypečený slon na požádání svého pána házel do žluté bahnité vody. Byla vám to legrace. Slona jsem před tím ještě nikdy nekoupal a to, že slon koupal mě, to bylo vůbec unikum.
Jenomže sloní atrakce zřejmě vyčerpaly taxikářův číp, číp repertoár a po dalších dnech, kdy jsme si ho znovu objednali, už tak ochotnej a lacinej nebyl a nakonec jsme se rozešli v neshodě. On dostal míň, než chtěl a my měli výlet o pár hodin kratší, takže ve starém městě jsme moc nepobyli.
A zpátky na letiště už nás vezl taxík hotelový, který nakonec jel za stejnou cenu, jako ten číp číp.
Inu, je to s těma taxíma jako u nás. A možná eště krapet horší, jelikož na Phuketu Uber nefunguje.

sršně na Phuketu

Na Phuket jsme přiletěli nedlouho před setměním, neboť tam slunce zapadá přibližně ve čtvrt na sedm. Takže z letiště jsme vyjížděli za soumraku, ale po cestě už padla tma a déšť. Je tam totiž končící období dešťů, což ovšem nijak nevadí, protože pochopitelně neleje furt a navíc my měli to štěstí, že pršelo buď v noci nebo když jsme se přesouvali. To pozitivní na období dešťů je, že není až tak děsný vedro, ale je docela příjemně.
A tak, když nás taxík vysadil u hotelu, už nepršelo a my mohli zjistit, kde budeme ten večer bydlet. Pan hoteliér pravil, že je sice ze Švédska, ale původem je z Chorvatska, takže dobar dan! Svět je malej. Hotýlek to byl vpravdě rodinnej a krapet ušmudlanej, ale dalo se.
Teda dalo by se.
Kdyby nebyly ty vosy.
Totiž sršni.
Nevím už, kdo první objevil v pokoji sršňě. Možná mácitliváHanička. Pokojíky jsme měli spojené, takže i děti měly sršně a já se je jal vybíjet. Podařilo se, ale po otevření dveří na balkon se objevili další. Balkon jich byl plnej. Pan hoteliér pravil, abychom si na ně dali pozor a že je klidně můžeme vystříkat nějakým sprejem, že ale tady nikdy nebyli a až dodneška je vlastně neviděl.
Poslal jsem Matěje k panu hoteliérovi pro ten sprej a když ho Matěj přines, pusil jsem se do boje. To už přišla i pokojská a začala mírně kníkat, že se bojí a že sem museli spadnout někdy odpoledne, když byl ten vítr. Pan hoteliér se držel svého názoru, že si musíme dát pozor a taky se držel stranou. Tož jsem vyrazil do bole sám ozbrojen sprejem. Podařilo se nepřítele potřít, tedy postříkat a bojiště bylo vyklizeno od padlých nepřátel a to tak, že jsem je prostě odmetl do kouta.
Ale ještě jsem šel zkontrolovat situaci ven před hotel. Tam v zahrádce na pláži stála ta pokojská a kníkala eště víc a ukazovala na lampu, která byla obalená sršni. Kousek dál pod lampou jsem pak objevil obrovské rozbité sršní hnízdo. Ta šiška mohla mít tak půl metru výšky, když byla celá. Teď byla rozbitá na plástve a kolem po zemi a na lampě roje sršňů. Nu, boj pokračoval, postříkal jsem i lampu i hnízdo i ten hemžící se roj na zemi. Bylo po boji. Vítězství a klidná noc byly naše.
Ráno jsem pak pro jistotu ještě kontroloval, jak na tom je nepřítel. Jeho vojska byla zdecimována a nahoře, na sromě asi patnáct metrů vysoko ve větvích, byl vidět zbytek hnízda s pozůstatkem roje. Mezitím mázvědaváHanička vygůglila, že se jedná o
děsně nebezpečnej druh sršně asijské, která nepřestává v útoku, dokud nepřítele nedopadne. To jsem ovšem před tím nevěděl a tudíž jsem se do nich večer pustil s odvahou pitomce, který netuší, do čeho jde.
Proč sršni nezaútočili, nevím. Prostě jsme měli štěstí, ale pan domácí s pokojskou zřejmě věděli, proč se drží zpátky.
No, já to nevěděl, já trouba, a tak jsem jim ty sršně vymýtil.