WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dvanáctipytlíkové várky

Nu a ten první sníh poletoval i včera přes den, což mělo za následek jednak ladovskou krajinu, ale jen na chvíli, potom rozblácenost zahrady a to na dlouho. A protože včera pan řidič navezl pět tun dřevěných pelet do kamen, vznikly další dva následky. A to apokalyptická rozježděnost té rozblácené zahrady a vzápětí nutnost těch pět tun přesunout do sklepa.
Co tu budu vyprávět. Byť i jen do sklepního okýnka naložit dvanáct pytlů pelet, obejít to, sejít do sklepa a pytle sundat z okýnek a uložit na dřevěné palety ve sklepě zabere nějaký čas. Tři tuny rozdělené na dvanáctipytlíkové várky jsem složil sám, na ty zbylé dvě už jsme byli dva. Ale i tak to trvalo asi tak od jedné do půl páté.
Inu, zima už se zeptala a já včera odpovídal, že jsem ty pelety objednával až patnáctého října, protože mě nenapadlo, že dodací lhůty jsou měsíc a půl. Nejmíň. V říjnu to holt bylo ještě v suchu, ale teď, teď už je vážně málem pozdě. Ale zvládli jsme to a už se může zima ptát. Zásoby máme ve sklepě.

první sníh

Letošní první sníh začal padat v pátek odpoledne. Nejdřív jen takový poprašek a během soboty a neděle to chvilku tálo a chvilku padalo. Výsledkem jsou asi tak dva centimetry mokrého sněhu, ketré od pátku střídavě padají a střídavě tají.
Letos se sněhová peřina drží tradice a pokryla kraj v obvyklou dobu.

Nuže, zde jsou nezbytné statistické údaje z Oleška o prvním sněhu z let předcházejících:

?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, 27.10.2012, 26.11.2013, 2.12.2014, 4.1.2016, 10.11.2016, 10.12. 2017, 1.12.2018, 13.11.2019, 3.12.2020

stěhování

V pátek jsem vážně ráno nestihl zápis. Začalo stěhování a trvalo až do neděle večer.
Zápis tedy píšu opožděně až v pondělí ráno s pouhým konstatováním, že stěhování proběhlo a Kačka s Matějem mi hodně pomohli.

votočili kabel

Teď jsem se zabýval opět kotelnictvím, takže zápis sem do deníku musel počkat.
Ale o domě to bude zas. Tentokrát o sítích a kabelech.
Nechal jsem to celé zasíťovat a zadrátovat. Teď pochopitelně zjišťuju, že jsem to nechal zadrátovat málo a že jsem nemyslel například na osvětlení venku. Ale to se dá ještě v budoucnu napravit.
Náprava proběhla i v případě kabelu k venkovnímu čidlu teploty pro kotel. Nějak se stalo, že kabel tam sice je, ale kdosi otočil těsně před koncem jeho směr a šoupnul ho jinam, takže to museli páni řemeslníci zase přesekat a zavést do kotelny. Naštěstí ještě v tom místě nebyla dlažba, takže to až tak nevadilo.
Včera se ovšem vyskytl vážnější problém. A to s internetem. Nechal jsem si na všechna místa zavést kabely. Včera to pán oživoval a všechno jelo, jak mělo. Kromě jedné zásuvky. Té ze všech nejdůležitější - u pracovního stolu.
A tak pan montér montoval a zkoušel a prověřoval a drátoval - a nic. V šest večer odešel s tím, že neví a že možná zase někde otočili dráty někam jinam. No to bych se vzteknul. Ale stejně mi to není nic platné.
Kdyby to troubové kontrolovali hned, jak to před půl rokem natáhli, tak … ale darmo mluvit.

ps
Tak ten kabel nevotočili. Někdo ho někde ve zdi něčím prosekl. Hřebíkem, šroubem nebo tak nějak. A to je konečná. Znovu sekat do zdi … to teď v žádném případě. Možná někdy v budoucnu … ach jo.

žere překvapivě málo

Člověk se učí furt. Já se teď zrovna učím topit. Ne, nestal jsem se ani disidentem, ani kotelníkem, nýbrž majitelem automatického kotle na dřevěné pelety. Možná si tu někdy zapíšu, jak jsem na to přišel a jak i za jak dlouho jsem k němu přišel. Pro dnešek stačí, že ho mám a že v něm topím.
Tedy ono to není úpně přesné. On si ten kotel topí sám. O tom bych si koneckonců taky mohl někdy zapsat poznámku. Na mně je pouze starost, jak tu bestii krmit. Zatím to jde a žere překvapivě málo. Nu a taky se musím učit, jak ji krotit.
Totiž ono je to o zkoušení. Ekvitermní vytápění sleduje teplotu topného média, teplotu venkovní a teplotu vnitřní. A podle požadavku pak systém přitopí nebo topení přiškrtí. Ku sledování teploty slouží čidla, pro vnitřní prostory bezdrátová, přenosná. A v tom je ta výhoda i ten kámen úrazu.
Čidlo si člověk může přenést kamkoliv a tím zvolit referenční místnost. Ovšem v té místnosti: kam s ním?
Nejprve leželo čidlo na podlaze. To se ukázalo jako nevhodné. Teplo jde nahoru a tudíž čidlo na podlaze je kromě ochlazení od podlahy ještě i v nejnižším místě, kde je nejchladněji. Takže někam doprostřed. Obě čidla jsou teď asi tak metr dvacet nad podlahou a systém se jimi řídí.
No jo, ale jak uřídit ten systém?
Když nastavím patnáct stupňů na práci pro řemeslníky, je v místnosti kapku víc. Když nastavím teplotu na 21°C, je v místnosti docela vedro a při práci se musí větrat, poněvadž se člověk okamžitě vorosí. Nastavil jsem tedy dvacet a stejně to bylo moc.
A to jsou čidla asi tak tři, pět centimetrů vzdálená ode zdi - jen tak v drátěném držáku, aby je neovlivňoval chlad zdi.
Nu a tak se učím kolik nastavit, aby to bylo správně a do sklepa chodím občas tu bestii
kontrolovat a krmit.
Až se přestěhuju, bude hladovější, protože budu chtít mít doma pěkně teploučko.

neobvykle obvyklé počasí

Bylo mi to s tou teplotou divné a tak jsem se musel podívat do záznamů minulého roku. A nic jsem tam nenašel. Tedy přesněji řečeno nic o teplotách. Mně totiž přišlo tak trochu neobvykle obvyklé to počasí. Ne snad, že by letošní sušší podzim byl něčím zvláštní. Naopak. To spíš já mám pořád takovej pocit, jako by ten podzim letos pořád ještě nebyl. Protože je vlatně stále tak trochu teplo a trochu chladno a tak trochu polojasno i zataženo a mlhavo, jako by se to počasí nemohlo rozhodnout, co teda bude. Možná je to jen ten pocit a proto jsem se díval do zápisů o počasí z minulého roku. A jak píšu: o teplotách jsem nic nenašel. Jen o tom deštivějším podzimu, který se letos nekoná. Letos je tak nějak normálně, skoro by se dalo říct nijak.
Rtuť teploměru se už přes měsíc potácí kolem šesti až osmi stupňů, žádné výkyvy se nedějí, vlhko je takové - no přiměřené podzimu a listy pořád ještě neopadaly všechny. Jinovatku jsem na střechách viděl všehovšudy jen jednou.
A proto mě zaujala dnešní teplota. Klesla pod dva stupně. Skoro to vypadá na mírný posun teplot směrem k nule. Nu, uvidíme, jak to bude dál. Martin na bílém koni nepřijel a zatím to vypadá, že ani v prosinci nebude pospíchat.
Kdybych to měl shrnout, tak si tu napíšu, že ja tak obyčejnej podzim, že je až k nevíře, jak obyčejnej je.

bez kliky

Taková Kačka třeba má s dveřmi pořád tak trochu spor. Ne snad, že by se s nimi hádala, to ne. Jen je občas zavře a občas ne. Častěji ne. Já dveře zavírám. Tedy některé ano, některé ne. Ovšem cíleně a podle plánu. Tyhle dveře mají být zavřené, tož je zavírám a pokud mají zůstat otevřené, nechť je to tak. Ono by to tak i zůstalo, kdyby …
... kdyby nebyl průvan. Jenže průvan být občas musí, jelikož větrat je třeba.
Takže stačí otevřít okno a průvan už udělá, co netřeba. Zabouchne dveře.
No bóže, řekne si každý. Trochu to bouchlo, no. Tak vo co de?
Jde o to, že některé dveře mají kliku, některé kouli, další jsou třeba zašupovací a jiné, ty úplně nové, ještě kliku nemají. Kování ještě nedorazilo. Jsou tedy bez kliky.
A já jsem uvnitř v patře za dveřmi, které přibouchl průvan. Nikde nikdo. Zavolám telefonem o pomoc, napadne mě. Ale koho? Všichni jsou někde v práci, ve škole, anebo zas nemají klíče od domu. Složitá logistická úloha. Skočit z balkonu? Pod balkónem jsou tyče, trubky, materiál. To by nedopadlo dobře, kdybych na ně dopadl. Násilné a destruktivní metody rovnou zavrhuji. Ale jak tedy z pasti ven? Počkat, až někdo přijde? Ale on se sem zrovna teď nikdo nechystá. Zkusit takové ty kapesní kleštičky, co nosím pořád u sebe. Už se mi to s nimi snad jednou podařilo. Hmmm … nejde to. Tentokrát dveře vzdorují. Jak já se odtud, sakra, dostanu?
A tu mi to docvakne: vždyť já jsem si donesl nářadí na montování šuplíků. A složil jsem ho tady vedle v šatně. Je tam! Otevření dveří je pak už jen dílem okamžiku a pro příště už vím, že i otevřené dveře můžou být problém a proto je potřeba je nějak zajistit, aby se nezavřely.
Tentokrát jsem měl tedy kliku, ovšem nikoliv u dveří.

deset dní stará pošta

Tedy já mám s poštou jen ty nejlepší zkušenosti. A to proto, že u nás na vsi jsem se s paní poštmistrovou vždycky dohodl a paní doručovatelky fungují ke vší spokojenosti. To je ovšem pošta jaksi fyzická, hmatatelná, lidmi provozovaná.
Už třicet let nebo tak nějak je tu s námi pošta elektronická a to ve všelijakých podobách. Jednou z podob jsou ty komunikační síťové aplikace. Mají to všichni a je jich bezpočet. Musím mít alespoň část z nich, abych mohl komunikovat. Elektronicky, pochopitelně.
A je to pěknej šlendrián.
Například Ondřej si musel na svém mailovém účtu udělat zvláštní nastavení pro moji adresu, protože mu všechny moje maily padaly do nevyžádané pošty.
Nebo jsem mluvil předevčírem s Jurášem a on mi povídá, že už mi chtěl sám volat, že se mu týden nezobrazují informace o doručení a já se jevím jako nedostupný na komunikačním kanálu.
A mně se pak ten den odpoledne nasypaly do schránky zprávy deset dní staré.
A takhle bych mohl pokračovat i s ostatními elektronickými službami. Podpora je buď prakticky nedostupná nebo to neřeší.
Jó, to když za Rakouska jezdil postilón a nepřijel, mohli jste si jít stěžovat na PostAmt a pan přednosta toho poštovskýho panáčka sprdnul a pošta zase chodila v pořádku. Ostatně dodnes je to tak i u nás na vsi s tou poštou papírovou.
Tedy páni ajťáci, co vám budu povídat, něco byste s tím měli dělat.

černá

A když už jsme u těch veverek, říkal jsem si, kde že ty veverky jsou, když je na té mojí zpustlé zahradě nevidím. Zahradu čeká také rekonstrukce, ale zatím je to džungle, že člověk potřebuje holínky a mačetu. To ovšem vyhovuje veškeré té živé havěti. Jenomže jak jsou na stavbě pořád řemeslníci, já se tam vyskytuju jen občas a tudíž jsem zaregistroval té havěti minumum. Straku a sojku už jsem potkal a pár myší taky. Ale lískové oříšky i ořechy vlašské mizí a veverka nikde. Přitom by člověk čekal, že alespoň poděkovat přijde za to, že jí to zatím pořád nechávám k dispozici. A ono pořád nic.
Až v úterý.
Čekal jsem na pana stavitele, abychom si prošli dům a našli chyby a nedodělky. Čekám na balkoně a co nevidím: v polehané trávě kousíček od domu veverka. Černá. Shání něco na zub. Už asi všechny ořechy odnosila do zásobárny a teď prohlíží trávu, jestli tam něco nezapomněla. Nezapomněla. Nic nenašla a tak se vydala na ořešák prozkoumat, co ještě zůstalo ve větvích. Ani tam už nic není a tak se jen tak proběhla, šplhla si tu a onde a odskákala někam po svých.
Až se nastěhuju, budu se muset podívat, kde asi tak bydlí. Bylo by fajn mít veverčí hnízdo někde poblíž. To by hned bylo vesele i na té zanedbané zahradě.

kam na oběd

Jedu tuhle takhle támhle ulicí u nás na vsi. Jezdím vždycky pomalu, poněvadž je to na vsi a tudíž se může například ze vrátek vyřítit rozhněvanej podvraťák, což by ani tak nemuselo vadit mně jako jemu. Pravda, slepice, kachny, husy ani jiná domácí havěť už ulicemi vesnic příliš nechodí, ale pořád si dobře pamatuju, jak na chalupě husy chodily od řeky zpátky domů k hospodáři samy. Bez problému trefily, ale muselo se na ně dávat pozor. Nu a tak pozor dávám. Jistě, časy se změnily a spíš jeden na ulici potká mrňousa na koloběžce. A to je třeba zvlášť velké ostržitosti. Nu, jak píšu: jezdím pomalu a ostražitě.
A jak tak jedu tou ulicí, vyběhne ze zahrady černá veverka. Rozhlídne se. Já zastavím a dávám jí přednost. Kouká na mě, rozhlídne se podruhé. Stále jí dávám přednost a trpělivě čekám, až přejde. Udělá pár kroků přes cestu, zastaví se, znovu se rozhlédne a zpozorní. Dívá se na mě, otočí se a odchází zpět do zahrady, odkud vyšla.
Tak co bude? Nikam nejdeš?
Otočí hlavičku se štětičkami na uších: Nejdu, rozmylesla jsem si to.
Nu což, jedu si po svém a na veverce nechám její rozhodnutí, do které zahrady půjde krást oříšky. Ono jistě není vůbec snadné rozhodnout se, kam právě dneska půjde na oběd.

finiš

"Tedy finiš, pánové, ano, víte co je to finiš?", ptal by se plukovník Bedřich Kraus von Zillergut, takto úctyhodný pitomec ze Švejka, kdyby se v řeči zapletl například do popisu slavnostního zakončení execírky. Protože však doby dobrého vojáka Švejka již dávno pominuly a já se pohybuji v prostředí jen samých vzácně inteligentních lidí, netřeba rozebírati, co slovo finiš znamená.
Ovšem v důsledcích, které přináší dokončování první etapy rekonstrukce, se finiš projevuje jako chaos přinášející různorodá překvapení.
Je například překvapující, že chybí pěticentimetrový proužek dlažby mezi chodbou a záchodem. Tedy není překvapující, že tam není, ale překvapivé je, že se při kontrole dozvím, že prostě už nejsou dlaždice. Tedy ono by ani to nebylo divné, kdyby tam ten proužek nechyběl už od září a přesto nikdo ty dlaždice neobjednal.
Nebo pánové elektrikáři při instalaci led pásků osvětlení zjistí, že jim vypadává proudový chránič a že budou muset najít místo závady a opravit ji. To bylo v pátek někdy v půl šesté odpoledne. No jo, ale já už to hlásím rok, že to tam vypadává.
Při úklidu v garáži pánové najdou tři krabice. "Jo , to jsou ty skleněný dveře ke sprchovému koutu a k vaně. Jak jsem vám před prázdninama říkal, že je máte namontovat …." "Aha … ?", praví nejistě pan řemeslník, který si na žádnou takovou informaci nevzpomíná.
Horní lišta kuchyňské linky je v lomeném rohu poněkud …. no, nesedí úplně se skříňkou, na které je usazena. "No, to jsem tak udělal schválně, protože to nějak nesedí na té křivé zdi …", vysvětluje mi pan řemeslník a já k tomu nedodávám, že tu křivou zeď kompletně rozbourali, prošpikovali trubkama a kabelama a pak opravili a rovnali právě jeho kolegové řemeslníci. A on na to sám minimálně půl roku koukal.
A to ani nemluvím o obložkách dveří do horní koupelny, které někdo sice změřil, ale zapomněl na to, že tam ještě bude vrstva lepidla a obkladaček, čímž je to ostění mezi obložkami krátké a musí se to objednat znovu.
A takhle bych mohl pokračovat dál a dál.
Inu finiš, pánové, ano, teď už víte, co je to finiš?

skalpel a kola

Jo, je to tak, včera jsem se na zápis do deníku vykvajznul, což není úplně mým zvykem. Ale stává se to.
Příčinou včerejšího vykvajznutí byly skalpel a kola.
Totiž: byl jsem už víc jak měsíc objednán na středu k paní doktorce, aby mi prohlídla kůži. Estli jako mám dobrou. Tož jsem se teda dostavil i s doprovodem, jelikož sám bych se k tomu nedokopal. A paní doktorka si na mě vzala takouvou … no vypadalo to jako zvláštní lupa s lampičkou. Svítilo to a paní doktorka si skrzevá ten aparátek prohlížela kůži. Tedy moji kůži. Já na ní neshledávám nic zvláštního, zatímco paní doktorka ano. Ostatně asi proto je to paní doktorka. A že prý tohle dobrý, tohle taky, ale támhleto se jí nelíbí a že si mám tuhle lehnout a že mě to štípne … a už to jelo.
"Tady to bude na čtyři stehy a ještě uděláme tohle, tady to vám seškrábnu a támhle bude ještě jeden steh a tady taky …"
Paní doktorka řádila jak střihorukej Edvard. Ani jsem se nenadál a byl jsem zjizvenej jak pirát Morgan.
Nu a že prý má další termín za měsíc a mám přijít znovu. Že to doděláme.
Nu, já se cejtil taky pěkně dodělanej a to jak ve středu odpoledne, tak i včera ráno, když jsem musel brzy vstávat, abych dojel na sedmou do servisu. Tož jsem neměl na to písání pomyšlení. Až dneska.
Dneska už srůstám.

pojedem podle Davida

Tedy ono cvičení od osmi do devíti večer není nic extra. Cvičení samotné je fajn, o tom žádná, ale dokopat se vyrazit do tmy a v noci dojet do tělocvičny, to chce nemalou vůli. Má ji několik z nás a tak se scházíme a cvičíme. Včera jakbysmet.
Nu a protože jsme si s Ondřejem řekli, že se sami naučíme formy celé sedmdesátčtyřky alespoň tak, jak mají jít za sebou a Tomáš nám je pak bude postupně opravovat, cvičili jsme včera přesně podle ujednaného.
Tudíž jsme začali zase novou formu, vlastně tři. A to Čchien čao – Přední náznak, Hou čao – Zadní náznak a Jie ma fen cong – Prohrábnutí hřívy divokého koně.
Nu a opravovat bylo opravdu co. Podle videa jsme se to sami naučili o hodně jinak, ikdyž princip byl jakž takž stejný. Ale vlastně ty kroky jsme měli úplně jinak. Byli jsme rádi, dneska to budeme pilovat, už se těším.
A v deset večer po cvičení volá Ondřej:
"Tak ono je to zase jinak."
"Jo?"
"Jo!"
"A co je jinak?"
"No von to Tomáš cvičí úplně na chlup stejně jako David Bao,"
"Ale dyť on sám říkal, že to cvičí a my jsme se to i učili podle Zhu Tian Caie."
"Jo, ale teď jsem to porovnával a je to tak. Na chlup jako David Bao."
"No prima, tak pojedem podle Davida. Ostatně to video je stejně lepší a ještě tam má popsaný ty formy."
"No bať."
"Tak zejtra."
A rozloučili jsme se a tešíme se na dnešek. Ten bude podle Davida Bao.

jen ho zmáčknout

Doslovný přepis sms zpráv od Kačky v pátek ráno:

Táto
Tatii
Otevřeš mi, prosím
Halooooo
Halooo
Já tě slyším, jak snídáte
Bylo by fakt fajn, kdybys mi otevřel
:)))
Protože se tam nedostanu, když tam máš klíče v zámku
Taťuldooooooo
Haló, paneeee
Tatiiiiiiiiiiii
Kdybys měl ty staré hodinky, tak bys věděl, že ti píšu
Ale ty je nemáš
Tak že to nevíš

Nu a tohle jsem se všechno dočetl, až když mi bylo divný, že ten telefon odložený na nočním stolku možná vzdáleně pípá.
Ano, pípal. A hrál. Jenomže potichu a já ho neslyšel. A neslyšel jsem ani Kačku, jak ťuká na dveře, jak mi telefonuje a jak čeká za dveřmi.
Asi tak po deseti minutách, kdy se mi zdálo, že možná něco někde cvrliká, jsem se šel podívat. A co neslyším: Kačka volá skrz dveře, abych otevřel.
Otevřel jsem, Kačka vešla a složitě mi vysvětlovala, že už je tam dlouho, že neberu telefon, že nemám na ruce ty hodinky, co mi pípnou, když mi někdo volá nebo píše a že tedy vážně nechápe, jak jsem ji mohl neslyšet, když ona už se snaží jakou dobu, jelikož jí cestou na autobus došlo, že jim odpadla jedna ranní hodina a že pojede později a …
"… a Kačko, proč jsi nezazvonila na zvonek?"
"Zvonek?"
"Ano, zvonek, tadyhle u dveří."
"To je zvonek?"
"Ano, to je zvonek, stačí stisknout … hele ….crrrrrrr!"
"A…ha. To mě nenapadlo."
"Uffff …."
A to je učebnicový příklad toho, jak telefony nefungují. Tedy nefungují tam, kde pořád ještě normálně funguje obyčejnej zvonek.
Jen ho zmáčknout.

zmokne nám prádlo

Pochopitelně vím, jak to dopadlo, když pejsek s kočičkou prali prádlo. Jsem si té lapálie vědom a proto prádlo věším, jen když je hezky, abych proň nemusel honem utíkat, když začne pršet.
Tudíž jsem se dobře po obloze rozhlédl, ni mráčku nespatřil a prádlo na balkon pověsil.
A šel jsem si po svých.
Musel jsem na stavbu cosi dojednat, potom do odchodu prohlédnout obkladačky, jestli nekecali o tom, že půlky nemají, což nekecali a pak jet zpátky.
Jenomže už když jsem z toho Baumaxu vylezl, začalo pršet. Vůbec mi to nedošlo a v klidu a pohodě jsem dojel zpět, když tu mi to docvaklo. Při pohledu z okna na balkon mi nezbylo, než zakřičet: "Honem, zmokne nám prádlo!"
Ale už bylo stejně pozdě.
Prádlo už nám zmoklo.
A tak, jsa pejskem i kočičkou, jsem prádlo pěkně sebral, vložit zpět do pračky a po důkladném vyždímání opět vyvěsil.
Ovšem tentokrát do světnice, jelikož venku stále pršelo a to by ani pejsek s kočičkou věšet nešli.
Tak si říkám, co všechno mě ještě čeká najmě pak, budu-li péct dort.

čtvrtej stupeň

V jeskyních to v době kamenné dost protahovalo a protahuje to dodnes. Taková jeskyně se moc zavřít nedá a tudíž člověk vymyslel jiná ubytovací zařízení, kterým se více či méně dá zakrýt vchod. A netáhne dovnitř.
Dneska se ovšem, stejně jako lovci mamutů, bráníme nejen nechtěnému průvanu, ale i nechtěným návštěvníkům, čímž se pomalu dostávám k zabezpečení toho vchodu do jeskyně. Počítám, že za onoho času u toho vchodu seděl vládce jeskyně s oštěpem z pazourku a hlídal, aby se mu tam dovnitř nevetřel někdo šavlozubej či jinak nebezpečnej.
Dneska oštěpů ani pazourků netřeba. Máme zámky a klíče.
Nu a od včera už mám na té své jeskyni nové dveře s novým zámkem i klíčem.
A hned jsem zkoumal, co že je to za systém. A dočetl jsem se, že je to zabezpečení čtvrtého stupně. Pátý a šestý, což jsou nejvyšší, se prý běžně vůbec nepoužívají.
Tak tedy nejvyšší stupeň běžně používaného zabezpečení je čtvrtý. Co to tedy pro tu mou jeskyni znamená?
Nu, dočetl jsem se, že případný šavlozubý vetřelec musí použít celou širokou škálu páčidel, seker, kladiv, hasáků a jiných nástrojů u Rouska běžně k dostání. A že prý takovému montérovi nezáleží na tom, jestli dělá rámus nebo ne. A bude mu to trvat deset minut. Tolik jakási bezpečnostní norma.
A já si k tomu říkám: no fajn, tak deset minut si bude šavlozubej tygr hrát s dveřma, může u toho řvát, co hrdlo ráčí a pak se tam stejně dostane. No co je to za zabezpečení?
Ale pak jsem přestal kverulovat a řekl jsem si, že to asi bude dobrejch deset minut na to, abych před ním stačil zdrhnout.
Inu žádná jeskyně není nedobytná.

vzpoura tyčinek

Je to dávno, co jsem četl takovou jednu sci-fi povídku. Malá knížečka to byla a v ní několik povídek. Šestá roční doba se to jmenovalo. A mimo jiné tam v jednom z příběhů ožívají drátěná ramínka z čistírny, aby zaútočila na svého majitele.
Ty oživlé předměty mi zůstaly v paměti.
A co se mně včera ráno nestalo.
Používám vatové tyčinky, již plně umotané z papíru, jelikož plastovými bychom zamořili světové oceány. Nic co by každý neznal. Předmět té nejběžnější denní potřeby. Vyndám ráno v koupelně tyčku z krabičky, čistím si pravé ucho, čistím si levé

"Au!"
Něco mě kouslo. Něco mě raflo do toho palce, ve kterém kroutím tou tyčinkou. Koukám na to a v palci mám vytržený vlasově tenký proužek kůže. Co se to doprkýnka mohlo stát? Tyčka letí do koše a mně to vrtá hlavou.
Že by v tom papíru ve výrobě zapomněli něco ostrého, to se dostalo do tyčky a řízlo mě to? Nebo se ten papír nějak zkroutil a skřípl mě?
Nepravděpodobné.
Napadá mě jediné pravděpodobné vysvětlení: papírové tyčinky obživly a rozhodly se mě ráno sežrat. A proto, že jsem vyndal jenom jednu, vyvázl jsem jen s malým škrábnutím. Vzpoura tyčinek!
Budu si muset dát dneska pozor, aby mi nesežraly ucho.
A taky si budu muset znovu přečíst tu knížku. Abych měl před tyčinkami náskok.

za příčinou zastavení

No to se tedy ještě nestalo. Tedy ono se toho nestalo habaděj, ale tohle na nás padlo zcela nečekaně. A totiž to, že nešel proud.
No jistě, elektřina prostě občas nejde. Někdy zafouká, sfoukne to dráty nebo někde něco namrzne a spadne a vůbec se dějí věci docela přirozené jako například přírodní katastrofy.
Ovšem v pondělí nikdo o žádné katastrofě nevěděl. Jen prostě ve Zvoli nešla elektřina. Tedy v jedné půlce. V té druhé se vesele svítilo. Jenomže v té důležitější se nesvítilo a tudíž se nepromítalo.
Ano, v pondělí byl filmový klub. Tedy měl být. Všechno jsem měl nachystané, jen to spustit, jenomže nebylo jak. Bez produ není promítání. Doby, kdy se v laterně magice svítilo karbidkou, jsou v nenávratnu a jak se přestanou hejbat elektróny, nejde pohnout ani těmi pohyblivými obrázky.
A tak jsme museli vracet klubové diváky domů s vysvětlením, že za příčinou zastavení se proudu elektrického je pro tento večer zastavena i produkce filmového klubu.
Tož tak. Až zase za měsíc.
Ale to bude švanda.
Estli teda bude ten proud.

kolem Strže

Jen jsem si tu včera zapsal, že babí léto končí, začalo pršet. Jako by kouzelným proutkem dešťová víla mávla. Zatáhlo se, odpoledne začalo mžít a přes noc už pršelo. Letošní listopad opravdu spustil na minutu přesně. Tudíž je sychravo, zataženo, pod duchnou by člověk vydržel celej den.
Nu a proto je potřeba si tu zapsat něco veselého, aby člověku bylo barevněji, než jen šedivo.
V neděli jsme barevno měli dosytosti.
Procházka v okolí Staré Huti kolem rybníka Strž byla báječná. V Muzeu Karla Čapka nám dali kafe s čokoládovou oplatkou a tímto posíleni vydali jsme se po okolních cestách a cestičkách. Není tam příliš možno zabloudit, ale přesto se nám povedlo jednou sejít z té cesty, kterou jsme si naplánovali a to tím způsobem, že jsme to vzali netušeně zkratkou a ocitli jsme se tam, kde jsme být chtěli, ale o něco dřív. Nu, jak píšu: tam se zabloudit nedá. Bylo to prima čtrnáct kilometrů pozdně baboletní nedělně odpolední procházky prosluněnou přírodou.
Takhle to vypadalo cestou:

Stara_Hut_211031_b_

Stara_Hut_211031_a

na dýni

A tak tu zase máme Svátek všech svatých a keltský konec léta a Dušičky a vůbec. Pochopitelně to všechno má naznačovat, že je to už i s tím babím létem na pováženou a že se jeden má ohlížet, zda-li má ve stodole dostatek zásob na zimu.
Nu, já tedy stodolu zatím ještě nemám a pelety do kamen jsou teprv objednané, ale první várku už jsem zavezl sám a v zásobníku je dost a domeček topí. Tedy kotel v domečku topí a to, jak mi pan Kačírek předvedl, topí i na dálku, což mě uvedlo v úžas, neboť mě nenepadlo, že si kupuju kamna, která jsou připojena k wifi a přes telefon si můžu poroučet, jak má být zatopeno ve světnici. Inu, pokrok. I tou pomyslnou sirkou se dá škrtat na dálku.
Tož ale zpátky k těm Dušičkám.
Že prý půjdeme na procházku a musím vyfotit Bartoloměje na těch dýních, co jsou v tom kafé Botanica nebo jak se ta kafírna ve Vršovicích jmenuje. Inu proč by ne, foťák mám s sebou.
Ale jestli si myslíte, že Bartoloměj posedí, tak to je tedy velkej omyl. Jsou děti, který jeden posadí na místo a ony na tom místě jsou, dokud si neuděláte kompozici a expozici a nezmáčknete to alespoň třikrát.
Bartoloměj to celý třikrát voběhne dřív, než jen foťák vezmete do ruky. Je jak pytel blech.
A tak jsem musel kapánek improvizovat a z těch asi tek deseti obrázků zbyl jenom jeden.
Ale snad se poved.
Tož huhuhuhůůůůůů Halloween je tůůůů!

Bartolomej_211030