WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

chybí jedna a půl knížky

Že prý klučičí věk se pozná podle ceny jejich hraček. No, možná jo. Když si představím, že si někdo hraje na pilota a koupí si k tomu třeba Jumbo …
No, pilot nejsem a ani jsem si na něj nikdy nehrál. Ovšem hračky jsem dětem pořizoval poctivě. Některé hračky odešly jaksi samovolně s věkem a jiné zůstaly pro příští generace. U nás se například nedává pryč Lego. Ani Merkur. Jenomže: Kam s nimi? Je to různé. Na půdu, do komory, do skříně, …. Jak se to kam vejde.
A komoru bylo třeba vyklidit a tudíž i přemístit krabice s Legem.
A hele, Lego! Jaké to překvapení. Naposledy jsme s Matějem ten kamion skládali před … no, už je to dávno.
A teď si k tomu sedli Kačka i Matěj společně.
Něco už měli a:
"Tati, podívej, tem motor funguje, písty se pohybujou! A diferenciál. Hele, jak se točí! A dvířka, tuhle jsou otvírací!"
"To je báječný!"
"No, a to nám ještě chybí jedna a půl knížky návodů."
"To jste mi udělali radost, vážně."
A je to tak, jak říkám: mám z té jejich radosti radost. Velikou. Už to neskládali se mnou, ale sami. Protože si vzpomněli, jaké to společné skládání bylo fajn. Možná, že jsem se tenkrát trochu předběhl a Matěj dostal ten kamión předčasně, ale to vůbec neva. Teď se k tomu s Kačkou vrátil a užívají si to oba.
A tu radost mi vracejí.
No nemám báječný děti?

želva se ráda sveze

O želvách už tu dlouho nebylo. Ono taky co psát o želvách, že jo. To, že se občas ztratěj a zase najdou, to je banální událost, ikdyž právě prožívaná ztráta je bolestivá. O to větší je vždy následně prožívaná radost z nalezení. Ale psát se o tom furt nedá.
To taková skluzavka pro želvy, to je jiná.
Matěj to objevil u jednoho kamaráda, který ho inspiroval především k pořízení těch želv. Sluzavka, to už byla jen taková třešnička na dortu. Ale než jí vyrobil, tedy tu skluzavku, trvalo to nějaký ten rok. Teď už jsou želvy obrovský, do dlaně se nevejdou a pohybují se jako malé hory na nožičkách. I ty Kaččiny, které jsou menším druhem, ale taky rostou.
Nu a Matěj těm svým udělal tu skluzavku. To je pár bambusovejch tyček svázenejch do chodníčku. Ten chodníček se přetáhne přes kámen a skluzavka je hotová. Zatím se klouže jen jedna želva, ale je to legrační. Jak na to ten had ve futrále přijde, to nevím. Skutečnost je taková, že želva cíleně vyleze z jedné strany po bambusovém chodníčku nahoru a na druhé straně se nahoře odstrčí a drncá si to po skluzavce dolů. A jde znova.
Jestli jí to nějak drbe krunýř nebo z toho má prostě jen tak bžundu, to nevím, ale vím, totiž vidím, že ji to baví.
Inu, proč by měly bý skluzavky jen pro děti, že. I taková želva se ráda sveze.

na poli

Kačka by se se všim muckala. Potkáte mokrou, studenou nutrii a hnedle je roztomilá, nemluvě o tvorech suchých s jemnější strstí. Nebo s peřím. Jako třeba ti pávi ve Vojankách. Pávi u nás nejsou. U nás stejně jako jinde na polích probíhá každodenní starost o chléb vezdejší, tedy přesněji řečeno o nějaké ty hlodavce k snědku. Čili je tu kdejaká poštolka, káně a jiní běžní dravci. Ani ti nenechávají Kačku chladnou. Kdepak, nepřidává se k nim a neloví myši.
Chce se muckat kupříkladu s poštolkou.
Říkat Kačce, že tam poštolka číhá na myš, že jí jde o úlovek a aby ji nerušila, to nemá význam. Má svou hlavu stejně jako ta poštolka. A tak se k ní přiblíží asi na dva metry, poštolka poodletí, Kačka se přibíží, poštolka odletí na strom, Kačka odejde, poštolka se vrátí, Kačka se přiblíží na dva metry … a takle by to šlo furt dokola, kdyby nebyl čas oběda. Kačce to musím říct, poštolka to ví. Kačka toho nechá, poštolka se vrátí na pole a máme každý to své.
Takhle to vypadá:
(Video se automaticky zobrazuje jen v některých prohlížečích. V ostatních je třeba "zobrazit obrázek")

20112

kde je kaplička

A jak jsem tak šel od toho focení západu Slunce pomalu k altánu a pak dál cestou ke kapličce, jeli naproti tatínek se synkem.
"Vidíš, za chvíli už bedeme u kapličky," pravil tatínek.
"U altánu," opravil jsem ho já, ale to už byli za mnou.
Proti mně šel jiný synek, v tomto případě s maminkou.
"… ty vysoké domy, to jsou mrakodrapy a …"
"Drakodrapy? Proč se jim říká drakodrapy?"
Víc jsem neslyšel, protože se zezadu vraceli tatínek se synkem na kolech.
"My jsme to spletli. Nevíte kde je ta kaplička?"
"Támhle, za tím živým plotem, ona je taková schovaná. Že vy hledáte kešku?"
"Hledáme. Tak děkuju."
Za chvíli jsem je došel u kapličky.
"Tak jste to našli?"
"Jo, už ji máme."
"Kešku?"
"Ne, kapličku. Kešku teprve hledáme."
"A to jo. Tak hezký hledání."
Už se stmívalo. Snad ji našli.
To já měl už svůj úlovek uloženej na kartě.

při západu zčervená

Včera jsem si řekl, že si zase udělám obrázek toho dubu, co si ho pořád fotím. Pěkně při západu Slunce. No jo, jenomže jsem přišel pozdě. Tedy ani ne tak pozdě na ten západ, ale pozdě v ročním období. Ony jak jsou kolem kdejaké kopečky, už byl dub ve stínu a nedělalo to žádný hezký efekt.
No, tak jsem se otočil a blejsknul Cukrák. Vyšlo to akorát.
A protože ten západ byl obzvlášť pěknej, létala z Točné letadélka podívat se, jak to Sluníčko pěkně zapadá. Taky jsem je cvaknul. Zajímavý na tom je, že jinak docela oranžový letadýlko Waco YKS-6 se stříbrnými křídly v tom zapadajícím Slunci úplně zčervená.

Cukrak_201118_web

Waco-YKS-6_201118_1_web


Waco-YKS-6_201118_2_web

Poslední akční hrdina

Asi znáte film Poslední akční hrdina. To je o tom klukovi, co měl rád filmy a díky kouzelné vstupence se dostal ze sálu kina přímo do děje akčňáku s Arnoldem. Ani mě tak nezajímá, jestli to byl nebo nebyl propadák. Zajímá mě ten název.
Tuhle jsem si totiž přečetl něco v duchu právě toho názvu. A když jsem se nad tím tak zamyslel, musel jsem dát za pravdu autorovi. Který přesně to byl, to si netroufám říct, poněvadž jsem - po vzoru dnešní síťové komunikace - našel článek na více místech v různých verzích. Ale podstata zůstala.
Je Tom Cruise posledním akčním hrdinou?
Když jsem se nad tou myšlenkou zastavil, musel jsem dát tomu článku za pravdu.
Já své hrdiny měl. Myslím, že to začalo Kašpárkem ze Srdíčka a přes Bajaju z loutkového filmu Jiřího Trnky se to pak trochu přehouplo a byly to Rychlé šípy, potom Arne Farin a Petr Brada, inženýři brázdící vesmír v Aeronautilu. Nemo, samozřejmě. Nu a dál třeba kapitán Kloss a Vinnetou s Old Shatterhandem, pochopitelně. Výčet oblíbených hrdinů by mohl pokračovat. Ale je tomu tak i dnes?
Ten článek mě přivedl ke skutečnosti, že asi ne.
Místo více či méně uvěřitelných postav, které autoři jen kapku obdařili mimořádnámi vlastnostmi a tu a tam i nějakou tou schopností vynikající nad jiné, se dnes po plátnech prohánějí všelijac
í super-x-ant-aqua-akdovíjakještě-mani. Nejsou a nikdy nebyli skuteční. Nikdy nestáli nohama na zemi. Vždycky se vznášeli nad ostatními a zachraňovali svět.
Těm svým hrdinům jsem vždycky věřil. Měli potíže, ale vždycky si nějak pomohli. Těm komiksovým jsem nikdy něvěřil, protože vždycky, když měli příležitost dostat se sami z té kaše, vytáhli něco, co ostatní prostě neměli. Ano, moji hrdinové měli k dispozici meč a vykouzlenou zbroj, ale draka museli porazit vlastní silou. Museli se podle návodu naučit rozebrat hlavolam, museli umět ovládat raketu a umět si poradit, když se rozbila. Museli nasadit život, aby ochránili ostatní a být čestní a silní, aby dokázali bojovat proti přesile. Jenomže to se už dneska nenosí. Když je průšvih, natáhne hrdina ruku, z ruky vyletí pavučina, nějakej paprsek nebo cojávímcoještě a věc je zapravena. Finíto. Dobro zvítězilo.
Opravdoví hrdinové zmizeli. Nahradily je kouzelnické triky. Bez snahy, bez úsilí, bez zásluhy. Prostě jen tak nějak se to vždycky schumelí a von vám te chlápek v červený pláštěnce může lítat. Kdo by se tomu divil - dyť u nich je to normální a tady u nás je holt super.
To my jsme to měli snažší. Nám stačil luk a šípy, stříbrem pobitá puška z překližky a už jsme byli hrdinové. Teď aby kluci sháněli raketovej batoh nebo světelnej meč, protože jináč moc super nebudou.
Inu jak pravil Kristián, poslední gentleman mezi salónními hrdiny:
"Zavřete oči, odcházím …."

vyjasnilo se

To jsem si tu psal v pondělí, že máme zamlženo a šedivo. A bylo to tak celý týden. Nic ke koukání. A dneska ráno jsem jedním okem kouk' do okna a něco tam na mě svítí. Otevřu i druhý oko a svítí to pořád. A ono jo. Vyjasnilo se a už jsou zase vidět hvězdy. Hned je lepší nálada. Nu a taky se dá takhle nad ránem zjistit, že už jsme opravdu přešli pod těmi inverzními mraky k podzimní obloze. Hvězdičky jsou jinde než v létě a můžeme se začít znovu seznamovat se souhvězdími, která jsou v létě pod obzorem.
Nuže, až se ráno podíváte z okna, mrkněte nad obzor na jihozápad. Bude na vás svítit krásně Orion.
Ten se nedá přehlédnout.

z hospody na papír

No pochopitelně, že jsme s Ondřejem šli včera rovnou ze cvičení do hospody. Tedy každej ví, že obojí se odehrávalo na jednom místě a důležitým pojítkem bylo internetové spojení.
Nu a v tej hospodě jsme s přáteli zas probírali ledacos. Hodně o fotografické technice, o postprodukci a prostředcích k ní určených a potom i o tom současném zavirovaném odobí. A probírali jsme ta opatření, jejich varianty a jejich praktické dodržování a výsledky z toho plynoucí.
Došla řeč i na naše národní zkušenosti s komunistickou totalitou a její praktickým dopadem na chování lidí. A to už byl jenom krůček ke konstatování, že v tom našinci uměj chodit, jelikož v tom švejkování máme jako národ dlouhodobou praxi.
Probrali jsme to všechno.
Dneska ráno se probudím, probudím počítač, probudím aplikaci na psaní deníku a jdu se podívat, co píše Ondřej. To je takovej můj ranní rituál. Patří k němu i to kafe na stole dostatečně vzdálené od klávesnice, aby nedošlo k nevyžádané interakci. A tak čtu Ondřejův úvodník a co na jeho konci nevidím: České řešení - sloupeček v krátkosti popisující naši včerejší hospodskou rozpravu.
Je to ten Ondřej ale lišák. On si v té hospodě tříbil názor a pěkně zformulovanej ho ještě za tepla hodil na papír.
Inu - je to přeci jen zkušenej novinář.

jak fotky promlouvají

Kdepak já a fotogaf. Něco takového mě ani ve snu nenapadlo. Koukám se vždycky na obrázky opravdových fotografů a říkám si, že takhle bych to chtěl umět vyfotit. Baví mě dělat obrázky, zkouším to a to je tak všechno. Kdysi dávno jsem četl knížku, která se jmenovala Fotograf. Šlo o to, že fotograf, má-li být pravdivý a úspěšný, musí své obrázky dělat bez osobní účasti na fotografované události. Musí jen zachytit ten správný okamžik. Tahle myšlenka pak vede až k absurdnímu závěru, kdy se ta nejlepší fotka skutečně povede … ale za jakou cenu.
Nu a jsme u toho.
Já si dělám obrázky pro radost a podle toho taky vypadají. Fotografové dělají obrázky pro obživu. A podle toho vypadají. Nemluvím o kvalitě techniky. Na té záleží až v druhé řadě. I dírkovou komorou se dá udělat krásnej obrázek, byť technicky hrubě nedokonalej. Jde mi o ten obrázek, o ten záměr, o důvod pořídit časovou kapsli děje, který se už nebude opakovat, o ten okamžik, kvůli kterému stojí za to vytáhnout fotoaparát a zmáčknout spoušť.
A právě ten důvod se mi u těch opravdových fotografů moc nelíbí. Totiž: jejich obrázky jsou dokonalé jak právě tím zachyceným okamžikem, kterým jejich obrázky k divákovi promlouvají, tak technicky. Jenomže když se podívám do soutěží, kde se volí nej nej fotky, vidím, že se z nich už dávno vytratila radost. Připomněla mi to právě letošní soutěž. Tuhle jsme se s přáteli o obrázcích bavili. O tom, jak ty fotky promlouvají, jaký je ten výraz v tváři a jak to bylo tvrdě odpracované a jak dlouho to trvalo … Jsou to prostě nejlepší obrázky na dané téma.
A o tom to je.
T
émat bylo mnoho a ve všech těch nominovaných obrázcích lze vyčíst něco z výše popsaného. Ale v žádném radost. I pod několika málo úsměvy na fotkách (je jich, myslím, skoro 200) je schována nějaká bolestivá emoce. Nikde jsem tam nenašel to, proč si dělám obrázky já. Nikde tam není radost.
Je to vypsanými tématy?
Nemyslím.
Bude to všeobecným uvažováním, které vystihuje právě ta knížka Pierra Boulla, kterou jsem zmiňoval na začátku.
No jo, ale co s tím?
Mám na to jedinej recept: ty veselý obrázky si musím udělat sám.

slušňák

To je furt křiku, řekli byste si. No jo, ale v tomhle věku je to jeden z mála komunikačních prostředků, které má člověk k dispozici.
No … člověk.
Človíček.
Bartoloměj první.
Včera jsem ho vezl na plánovanou prohlídku k panu ortopedovi, tedy dětskému, pochopitelně. Nu a když ho Juráš naložil, Alla ho vzadu tišila. Ptal jsem se, jestli má něco proti Jethro Tull, jelikož jsem si je zrovna pouštěl, ale že prý nemá. Že prý mý všechno proti všemu, poněvadž mu rostou zuby. No jo, to je svízel. Ale až pozná, k čemu se takový zuby hoděj, bude po svízeli.
Nevydrželo to dlouho. Komunikovat přestal za chviličku, zaposlouchal se do flétny Iana Andersona a pomalu začal dřímat. Tím byl vyčerpán podvečerní komunikační příděl.
Nu a když jsem je pak nakládal po prohlídce, dozvěděl jsem se, že Bartoloměj byl jedinej, kterej v čekárně neřval. Že prej byl ukázkový dítě.
No bodejď ne.
Dneska už měl splněno, tak byl za slušňáka.

dýchá se báječně

Klostermannovy Mlhy na blatech jsem nečetl, to přiznám. Film pro pamětníky jsem zřejmě taky neviděl. Nu mám mezery, mám. Možná je i někdy doplním.
Ovšem teď už čtvrtý den za sebou ty mlhy u nás zažíváme, byť tu žádná blata nejsou. Čím přesně to tedy je, to nevím, ale nejspíš to bude tím všeobecně mokrým a deštivým podzimem. Zrovínka tady u nás v okolí se vždycky, pokud bylo mokro, tvořila mlžná oblaka. Člověk by řekl, že se tu přímo tvoří mraky, které stoupají z údolí Zlatého i Záhořanského potoka, od Sázavy i od Vltavy a táhnou se Břežanským údolím. Je tu prostě spousta lesů, roklí, údolí a když řádně naprší, jako že letos tedy napršelo, pak by se tu dala ta mlha krájet, balit do pytlů a vyvážet tam, kde o ni stojí.
Ne snad, že bych o tu mlhu nestál, ona je z ní taková líně melancholická podzimní nálada, ale během těch pár suchých let jsem si poněkud odvykl. I nešt, člověk si zvykne a v tomhle případě je to docela příjemné zvykání. Ono se v tej mlze sice špatně jezdí, poněvadž není moc vidět, ale dýchá se báječně. To jsou úplný plicní lázně.

probudila mě zima

To se přeci stává, že se v noci člověk probudí zimou. Například se vodkope a pak mu stydnou kolena. Ale jsou i onačí způsoby, jak jednoho může zima dostat zpod duchny.
To se takhle kolem jedný hodiny ráno probudím a něco se mi nezdá. Ne, nevodkopal jsem se, ale jako by něco …
Ale nic, co by, spím dál.
Nespím!
Něco tu pípá!
Hodinky, budou to hodinky.
Ne, hodinky to nejsou.
I nešť, tak ať si to pípá. Už to přestalo.
No jo, ale začalo to znovu.
Tak telefon? Kdepak, telefon pípá jínak.
No tak to vydržím, usnu a ráno se uvidí …
Nevydržel jsem to. Něco někde občas zapípalo. I jal jsem se hledat to pískle.
Počítače nepískaly. Disky taky ne. Žádný z běžných přístrojů nepískal. V komoře ticho. Topení topí, topení nepíská.
A zas!
Co to sakra může v půl druhý ráno pískat?
Rádio to taky není. Tak co to je?
Ha! Mám tě!
Meteostanice! Ta krabička spustila alarm, že je na nule a že venku mrzne a že abych to věděl, a kdybych šel ven, tak abych neuklouz.
PropánaJána! Kdo by v půl druhý chodil ven!
Popad jsem krabičku, chvilku jsem na ní mačkal nějaký knoflíky a od té doby nepíská.
Tak, zpátky pod peřinu. Tam nic nepípá a když se nevodkopu, už mě nic neprobudí.
Ani ta zima.

cesta domů

Scházím pomalu z posledních schodů dole pod strání u školy. Na chodníku doprava dolů. Ale je tam zídka a já se musím protáhnout úzkou mezerou, kterou tam kdovíproč stavitel nechal. Chci jít dolů k potoku, ale za zídkou je plot. Ten tu nikdy nestál. Procházím tedy podél plotu, ale cesta u něj končí. Musím zpátky. Tam je další plot, na cihlové podezdívce krásný litinový plot se špicemi - úplná stará Anglie, ale v novém kabátě.
Kde se tu ty ploty vzaly?
Je tu úplné bludiště. Jak já se teď dostanu dolů k potoku na hlavní ulici?
Musím to obejít.
A jsem zase zpátky u té zídky a u úzkého průlezu lemovaného červenými cihlami, ze kterých je stěna nově vyzděná. Dobrá, otočím se a zkusím to znovu. Tentokrát doprava nahoru po schodišti k hlavnímu vchodu do školy a zpátky druhým křídlem schodiště.
Zase ten plot!
Musím dále doprava mezi ploty podél zídky, ale jde to čím dál hůř. Vede mě to směrem od potoka, kam chci dojít.
Jeké tohle bude mít řešení, mudruju si a dumám o bludišti plotů, když tu …
… se probudím.
Ha! Byl to sen! Ty ploty tam nejsou!
Nikdy tam nebyly, když jsem chodíval dolů po svahu kolem hřiště u školy v Boleslavově ulici po schodech u Hanusovy školy a přes cestu z kočičích hlav z oranžové žuly na chodník u Okurkárny, který se dole pod ní stočil doleva k Botiči.
Nemám vůbec tušení, proč se mi to zdálo.
Proč jsem dneska ve snu šel za školy domů bludištěm plotů, které tam nikdy nebylo.

přišel v pondělí

Nepamatuju se, že by kromě všelijakých zápisů o autu mělo ještě něco podobnou četnost zmiňování. Fotografování, to samozřejmě, ale to je jaksi součást mého života a tudíž i součást deníku. Obojí je mým koníčkem na rozdíl od stativů, které mým koníčkem nejsou. Jenomže k fotografování stativy potřeba jsou a tudíž to, že se dneska zmíním zase o tom stativu, bude již čtvrtý zápis o tomtéž. A pokaždé jinak. Ba dokonce i Ondřej na svém Digineffu o stativu psal.
Nuže dnes to bude o kvalitě a zárukách.
Od února jsem stativ zkoušel, používal, nosil s sebou. Nejvíc jsem ho zatěžoval při fotografování hvězdné oblohy nebo Měsíce.
A to i s montáží (pohybuje fotoaparátem spolu s hvězdami, aby nebyly při dlouhé expozici rozmazané). A právě tahle zátěž prověřila, že stativ unese opravdu hodně. Ale nesmí foukat. Jak zafouká silnější vítr, už je problém. Ale to je i s těmi nejtužšími a největšími cestovními stativy. Aby se sklo netřáslo, to by s sebou musel člověk vláčet betonovej pilíř. A venkoncem i takovej betonovej pilíř se třese, což jsem zjistil při fotografování Měsíce nad Katedrálou, jelikož se pode mnou i pod stativem třásl betonovej Hlávkův most, když projížděla auta.
Nuže je třeba přiznat, že je to stativ opravdu zdařilý. Nabízí se tedy otázka, proč zmiňuju i záruky, když je tak zdařilej. To je proto, že ho používám i při tom zde již několikrát zmiňovaném cvičení on-line.
Telefon umístím do vychytaného držáku, který je součástí vybavení stativu, spustím aplikaci, telefon slouží jako kamera a ovladač, obraz je sdílen na velké televizní obrazovce. No úplný studio.
Ve studiu je před vysíláním potřeba všechno spávně zapojit, zkontrolovat a seřídit. I tu kameru v telefonu v držáku ve stativu. Tu je potřeba správně zaměřit. Takže kapku pootočit … a lup! Něco někde prasklo. Ale všechno drží, kamera zaměřena, snímače snímají, cvičení může začít. Cvičení začalo i skončilo a jak poté vyndavám telefon z držáku, něco se mi na něm nezdá. A ejhle: tady to prasklo. Držák nevydržel manipulaci, na kterou nebyl konstruován. Praskl závěs osičky. Drží to už jen na jedné straně a je otázkou času, kdy se to vylomí i tam.
Co s tím?
No co: stativ má přeci doživotní záruku, ne? Zvednu tedy telefon a povídám pánovi z českého zastoupení Peak Design, že mi praskl držák. Pán ochotně vyslechne, o co jde a požádá o zaslání detailů. Pošlu fotku prasklého držáku, kopii faktury, sériové číslo stativu. Ani ne za 24 hodin mi přišla odpověď: v pondělí vám dopravce bude doručovat náhradní díl. Za vzniklé potíže se omlouváme.
V pondělí přišel nový držák.
Tedy pániinženýři, to čumim. To tedy klobouk dolů před tímhle způsobem doživotní záruky.

deštivej podzim

Letos jsem si tu pod fousy často hudral na téma sucho - mokro - změna klimatu. Nu a dneska možná tohle téma pro letošek uzavřu, jelikož to sleduju.
A totiž to, že už zase není sucho, ale je mokro.
Jak to bude v budoucnu, to se ví: určitě nějak bude, poněvadž ještě nebylo, aby nějak nebylo. Ovšem jak je teď, na to máme docela přesné záznamy z pozorování hydrologů. Ti hydrologové si všimli, že je deštivý podzim. Všimněte si, že si toho všimli i vinaři. Stěžují si, že začne hnít víno kvůli mokru. Na víno je potřeba suchej podzim.
A jsme u toho: Několik let za sebou bylo víno v pořádku, ba dokonce to byly vynikající ročníky. Řikali vinaři. Ale hospodáři si ztěžovali, že jsou malý brambory a obilí málo vzešlo. Teď se to obrátilo.
Pamětníci, co si chtějí pamatovat, pamatují, že takových obratů v počasí bylo dost a dost. Jistě, nemluvilo se tolik o změnách klimatu, o tání ledovců o zvyšování hladiny oceánů, ale vědělo se, že byla doba ledová, pak se zas kápku voteplilo a docela nedávno byla malá doba ledová, ale pak zas velká sucha a neúroda až to vedlo k nápadům, jak poručit větru dešti.
Nu a teď ty nápady někdo voprášil, místo komunistickýho kabátu jim dal zelenej svrchník a jedeme nanovo. Je tu zelená politika a kdo je proti, je přinejmenším škaredé kačátko. A do toho teď ti hydrologové například na serveru
Intersucho (jak paradoxní!) zveřejňují už mnoho týdnů za sebou postupně se plnící zásoby půdní vláhy a nasycenost půdy, která už tento týden dosáhla téměř stoprocentní kapacity na celém našem území, takže jak přijde kapku delší déšť, neobejde se to bez velké vody.
A kupodivu o tomhle tak nějak ti zelení panáčkové moc nemluví, ani nepíší. To by byli jaksi sami proti sobě.
Tož tak: letos je po pár letech zas deštivej podzim, jak jsme na něj byli zvyklí.
Houby rostou a nádherně zbarvené listí se pořád ještě drží na stromech. No bodejď ne, dyť je teprv začátek listopadu.

bylo nás pět

Jedna věc je budoucnost věštit například z křišťálové koule či z rozsypaných kostiček, druhá věc je těm věštbám věřit. Věda se tudíž utíká ke statiskám a prognostickým modelům, které té víře dávají jakousi vědeckou fazónu, což se může zdát na první pohled důvěryhodným. Ovšem stále tu zůstává ona otázka jaký je rozdíl mezi vírou a důvěrohodností. To si holt musí každej rozmyslet sám.
Tudíž se tu nebudu pouštět do prognóz, jak bude vypadat blízká, natož pak vzdálená budoucnost. Je tu ale ještě současnost a minulost a to se popsat dá.
Nuže tedy v pátek se stalo přítomností, že to naše cvičení po drátě nakonec prorazilo do světa a bylo nás pět! Všichni jsme si to užili po svém a každý ve svém. Jak to bude dneska, to se opravdu neodvažuju předvídat. Jen to vím jistě, že jsme s Ondřejem domluvení a stejně jako v létě na Paloučku, přijdeme i dneska nejméně my dva do virtuální tělocvičny. Třeba se k nám zase někdo přidá.
Avšak ne dosti na tom, že nás cvičilo pět. Ono i do té virtuální hospody přišlo pět lidí ve středu a čtyři v pátek. No to vám je úkaz! Že by se lidi nakonec kvůli všem těm omezením dali dohoromady on-line?
Nemůžu to vyloučit a jsem zvědavej, jestli bude chodit víc lidí do tělocvičny nebo do hospody.