WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nechumelilo se

Jo, auto nezklame. Teď už mi to připadá, že to dělá jen proto, aby mi udělalo radost.
To, že na konci i na začátku tunelů Mrázovka pravidelně vypadává tempomat, to už ani není žádné překvapení. Překvapení to bylo, když jsem si tu o tom psal poprvé. Teď, když se to stalo pravidlem, jsem došel k závěru, že ten tunel je na vyústění začarovanej a ruší všechny tempomaty a tím budí ospalé řidiče při výjezdu z dlouhé tmy v tunelu. Opačným směrem pak to kouzlo upozorňuje na vjezd do tunelu. A jestli tam není kouzlo, tak tam budou ňáký divný siločáry nebo co.
Leč dosti siločar.
Tenhle týden na mě bliklo jiný červený světlo.
Že prý je to vážná chyba a mám hned zkontrolovat stav chladící směsi v nádržce. No to mě teda podržte. Dyť to auto je nový. Tak jakejpak stav čehokoliv v čemkoliv. Jsem akorát v půlce servisního intervalu.
No hned jsem zastavil, motor vypnul a jdu votevřít haubnu. Jenže byla tma. V zimě to tak po ránu bejvá. A tak jsem jenom symbolicky strčil hlavu do motoru, nic na mě nesyčelo, nic nešplouchalo, tudíž asi nikde nic nevytejkalo. Zavřu to, nastartuju - a nic. Kodiaq se tváří, jako by se nechumelilo. Což tedy měl zrovna recht.
Během dne volám do servisu, co jako to má znamenat a jestli nemám rači přijet. A že prej jo. Tak jsem se ještě za světla mrknul na tu nádržku a vono vážně. Tej chladící kapaliny tam bylo sotva po dně. Tož jsem si dojel do servisu pro jistotu koupit tu správnpu kapalinu, abych pro příště věděl. Ještě jsem vzal i litr voleje, kdyby náhodou. Já to znám: jen bych zaklap dveře a vyjel ze servisu, už by mi to hlásilo, že je potřeba namazat.
Dobře jsem udělal.
Leklo se to a nic už to nehlásilo a ve výsledku jsem rád, že to má všude a na všechno čidla.
Ale mohly by míň strašit. Já tyhlety překvápka nemám rád.

rychlokurz pokladníka

Tahleta automatizace … všude roboty, všude počítače … za pultem nikoliv žena, ale kompjůtr.
Jo, každej to zná. U pokladny v konzumu nebo v Ikea si můžete vybrat. Buď počkáte ve frontě na živou paní pokladní nebo podstoupíte rychlokurz pokladníka a všecko si to vyřídíte sami. Tuhle v Tescu jsem to zkusil sám.
Vyhledejte zboží nebo naskenujte čárový kód, mluvila na mě obrazovka.
Jabka čárák nemaj. Tak hledej, šmudlo!
Něco jsem našel, zmáčk' jsem to a bylo to blbě. To byly jiný jabka.
Živá paní od pokladny mě jedním okem skenovala a došla následně k závěru:
"Storno si sám neudáláte. Musím vám to stornovat já."
Zvedla se od pokladny a šla dělat storno. Před pokladnou fronta, za mnou fronta.
Paní pokladní to zvládla a fronta přibyla asi tak o dva platící zákazníky. Nějak jsem to tam naťukal, zaplatil a s oddychem, že už to mám za sebou, odešel.
Včera jsem do té lvové jámy vstoupil znova. A znova jsem měl jabka. Jenomže už jsem věděl, že může být potíž. Radši jsem se zeptal, který to jsou.
"Jo, tyhle červený," pravila pomocnice, která tentokrát stála připravená na otázky hned vedle.
Zmáčk' jsem červený, bylo to správně a šlo to rychle. Tentokrát jsem uspěl.
Zdá se, že jsem tuhle zkoušku udělal.
Ale až napodruhý.

přežvýkavec

Například taková paní Fialová. Famózní umělkyně, Tornado Lou. Často si užívám její kreace třeba právě v Limonádníkovi. A tam a nejen tam předváděla, jak se to dělá, když člověk dělá, jako že je dáma a vůbec se jí světa strasti netýkají.
Ovšem včera jsem zjistil, že dramatické umění není vlastní jenom pánu tvorsta. I jeho čtyřnohý přítel dokáže sehrát pěknou scénku.
Sedíme u Ondřeje a povídáme. Gari je na svém křesle a já koukám, že cosi žvejká. Inu je to sice pes a né přežvýkavec, ale znáte to: největší prase je pes a tady to má jistě dovolený a navíc je doma. Tak co by nežvejkala.
Ondřej se zvedl, ale než zamířil tam, kam mířil, jeho zrak zavadil o přežvýkavce.
"Gari! Co to máš?"
"No co by to měla. Vypadá to jako prázdnej obal od parmazánu."
"Co to má znemenat! Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
Gari naklonila hlavu, spustila o dva milimetry spodní víčko psího oka a dívala se do dálky.
"Gari, kdes to vzala ty vopice?" zněl laskavý pánův hlas.
Gari pohlédla na svého pána přímo a spustila obě spodní víčka psích očí o dalších pět milimetrů.
"Já? Vzala? Co, pane?"
"No ten vobal," zněl dál her master's voice.
"Obal? Pane, jaký obal?" pravila Gari očima a naklonila psí tvář na druhou stranu. Tak trochu jako by se styděla. "Ale já přeci o žádném obalu nevím. To se musíš, pane, plést. Já tu celou dobu, co si povídáte, ležím a poslouchám. Je to vážně zajímavé, co tu slyším."
"Ukaž, dej to sem…"
Pán odebral obal a Gari opět sledovala v dálce rotaci Zeměkoule.
"Vopice. To musela ukrást ze stolu," pravil pán a nesl obal do koše.
Když později přišla paní, bylo jí vše jasno:
"Ta potvora! Dyť vona ukradla ze stolu ten zbytek parmazánu a celej ho sežrala!"
"No jo, sežrala, ale potom ta etudka, Ljubo, tos' měla vidět," pravil jsem.
Úplná dramatická umělkyně.
Čtyřnohá.

ihned

Máte bobule? Ne? Vy nemáte bobule? Tak to jste teda bez bobulí. Stejně jako já.
Teda myslel jsem si, že jsem bez bobulí, jelikož jejich životnost měla vypršet někdy před týdnem. Jsou to totiž jakési dárkové body, které sbíráte a když jich máte dost, dostanete nějaký ten dárek. Pokud si tedy vůbec vzpomenete, že nějaký ty bobule máte. A já si nevzpomněl a tudíž jsem si myslel, že jsem bez bobulí čili bez dárků.
Jenomže ony na mě z té obrazovky svítily, ikdyž už svítit neměly. A tak jsem to zkusil.
Merlot barrique nebo tak nějak se to víno jmenuje, hodnocené je dobře, k vyzvednutí ihned.
Dal jsem to do košíku.
A hele: objednávka potvrzena, cena 4Kč. Je už odpoledne, zajedu si pro to, když je to k vyzvednutí ihned.
Obchod je na pěší zóně, ale já jsem snad dopravní obsluha, když jedu pro zboží, ne?
V obchodě předkládám objednávku. Paní ví, ale objednávku ne a ne nalézt.
"No jo, na skladě to tu máme, ale vobjednávku nemáme."
"Tak co s tím?"
"Musíte přijet, až vám přijde zpráva, že si můžete přijet."
"To jo, to je jiná. Já myslel, že můžu přijet ihned, když píšete ihned."
"Ano, to píšeme. Můžete přijet ihned, jak vám napíšeme."
"Dobrá, počkám, až napíšete."
Odjel jsem právě včas, protože místní strážníci už lustrovali na té pěší zóně auto přede mnou. Jako že není ta dopravní obsluha.
Tož jsem tedy zmizel bez úhony. Zaparkuju před domem, jdu do domu, tašku uložím, dám si čaj a co se nestane: slyším datla!
Datel v mém případě ohlašuje příchozí zprávu.
Mrknu na to.
Ano, hádáte správně: bobule vyřízeny, objednávka k vyzvednutí.
Stačilo hodinu počkat a měl jsem to ihned.


ps

děkuji laskavé paní Marii, věrné to mojí čtenářce, že mě přiměla vrátit se ke klávesnici

stačí dlouze držet

Jak je to dlouho, co jsem si tu zapisoval lapálie se svéhlavou elektronikou auta? Čtyři dny. Ani o den později, tedy před třemi dny mě to auto nenechalo, abych zůstal nepobaven. Původně to byl docela obyčejný den. Přijedu, zaparkuju, zamknu, odejdu.
Jenomže asi tak za hodinku koukám z oken kanceláři a co nevidím: všechna okna auta jsou otevřená, střecha odklopená. Vyděšen běžím k autu, zavírám vše otevřené a zamykám.
A hned volám o pomoc do Škodovky.
A pán povídá, že prý se nikdy s ničím podobným nesetkal. Vůbec neví. Ať prý to zkusím v servisu.
Volám tedy do svého servisu a tam mládenec taky neví, jelikož s Kodiaqem prý nemá žádnou zkušenost. Ale Oktávky prý mají systém odvětrání vozidla. Že by to mohlo být něco takového pro parné dny i u tohohle auta.
Hledám v návodu - nic. Volám tedy znovu Škoda auto. Ani tam nemohou nic podobného v návodu najít. Ale že prý obvolají servisy a zavolají zpět.
Dobrá.
Za dvacet minut volá mládenec zpátky.
"Tak už to mám," povídá, "obvolal jsem tři servisy a až v tom posledním hned věděli. Že prý nejste první."
"Tak povídejte," vyzval jsem pomoc na telefonu a mladík se do toho pustil.
Že prý je to běžná funkce na klíčku. Stačí odstoupit od auta, podržet déle otevření a auto se jednak odemkne a hned potom se otevřou všechna okna. A když v téhle situaci krátce stlačím knoflík "zamknout", auto se zamkne, ale okna zůstanou otevřená. A když ho taky déle podržím, začnou se zavírat až do úplného zavření.
Zamknuto, zavřeno. Stačí dlouze držet. Prý jsem asi měl v kapse klíček a nedopatřením jsem ho mačkal tak, že stav se projevil otevřením.
To jsem přiznal. Měl jsem v kapse klíček a telefon a cosi jsem kutil a jistě ke svévolnému zmačknutí došlo.
Ufff… to mi spa'd kámen ze srdce.
Pěkně jsem se poděkoval a začal historkou bavit kolegy. A co se nestalo. Nikdo to neznal, ale všichni, kteří to zkoušeli u svých značek aut, se dobrali stejného výsledku. Zřejmě to bude nějaka globální funkce. Ale nikdo o ní neví.

přesilovka

Tak tu větu s tím parníkem, tu jsem nesplet'. Pokud si dokážu vzpomenout, říkal jsem, že loď odplouvá, tak jak je ve scénáři a jak jsem si tu zapisoval předminule. Zato klobouk jsem si zapomněl doma, tudíž jsem se musel vracet, ale zkoušku jsem stihl akorát, takže všechno klaplo, jak mělo. Čili představení jsem snad tou půlminutou nepokazil a ostatní byli skvělí. Povedlo se to. Ale byl tu jinej háček. Ptal jsem se pana režiséra, kde jsme se tu vzali a on na to, že neví, kdo si to objednal, ale on že to nebyl. A v tom to bylo. Hráli jsme totiž na diváky přesilovku.
Někdo to spočítal a v hledišti bylo přesně třináct návštěvníků. Zřejmě nebyla žádná reklama, žádné zvaní. Je to pro všechny daleko a v Černošicích o tom nikdo nevěděl. Sousední zimní stadion byl narvanej, místo na zaparkování nikde, akorát v divadélku v kině Club v Sokolovně nebyla skoro ani noha. Zvláštní. V Kralupech bylo narváno, v Praze v divadle Albert nebo jak se to jmenuje taky. Tady nic.
Inu, tak.
V sobotu se hraje v Praze, v divadle u Valšů. Tak kdyby náhodou … tady je plakátek.

Nirit_U_Valsu_544x768

první sníh

No vida, Martin letos přijel na bílém koni. Kapánek se sice loudal a měl den zpoždění, ale dostavil se.
Nuže budiž tedy zaznamenáno, že první letošní sníh spadl včera, tedy den po svatém Martinu večer. Pomaloučku ty dva centimetry těžkého mokrého sněhu tají, ale až se rozední, bude ještě na poli ležet.

člověk si zvykne

Vlastně se dá říct, že si pomalu zvykám. Člověk si zvykne na všechno a na pohodlí nejvíc. Takže používat jízdní asistenty se už stalo zvykem. Kodiaq je vybaven dost dobře a tudíž člověku furt něco pomáhá. Občas i varuje jako například: "Převezměte řízení".
A jsem přesně u toho, čeho jsem se na záčátku asistenční éry bál a co jsem si tu, myslím, zapisoval. Šlo o nechuť ty asistenty mít a používat je, protože si člověk zvykne a pak, když nebudou fungovat, bude v loji.
Tak v loji ještě nejsem, ale už se mi staly krátce za sebou tři, vlastně čtyři příhody. Ta první je podobná té třetí.
Totiž: jedete a najednou se objeví: "Ztráta tlaku v pneumatikách!". Jelikož jsem totéž řešil den před tím u auta mépečlivéHaničky, nepřekvapilo mě to, ale zarazilo. Výměna zimních kol totiž způsobila jiné nastavení v paměti tlaku pneumatik a to bylo potřeba po správném dohuštění nastavit. Jenomže já to udělal a přesto se to ozvalo. To mě překvapilo.
Druhá věc je s tím spojená: Když jsem nastavoval tlak pneumatik v palubním počítači, cosi zešílelo a přestalo hrát rádio. Ale když jsem zavolal mé veseléHaničce, neslyšel jsem ji, ale rádio. Přehodilo se tlačítko a nešlo s tím nic dělat. Tož jsem musel zastavit a abych se taky nepřehodil, vystoupil jsem z auta, celé jsem to vypnul a zamknul, odešel jsem kus od auta a pak to celé spustil znovu. Chytlo se to a tlačítka fungují, jak mají. A tak jezdím dál a všechno je v pořádku. Jenomže najednou, další den, opět ztráta tlaku. Tentokrát bez příčiny. No, zastavil jsem u pumpy, celé to zkontroloval a nastavil. Nic se nezměnilo, jen ten kompjůtr měl divnej pocit a tak to zahlásil.
Nejhorší, čtvrtá událost, se přihodila v tunelu. Jedu na adaptivní tempomat a najednou to začně červeně blikat, přibrzdí to a pískne to na mě: "Radar asistentu řízení ztratil výhled". No doprkýnka! Je to tady! Nic není dokonalý. Zajel jsem k pumpě, očistil výhled nahoře na skle a ještě pro jistotu masku chladiče. Tam je taky radar. A jelo to dál a už to nekverulovalo.
Ale ten pocit, že se na to vlastně nemůžu spolehnout, ten mě od té doby hlodá v hlavě.
Je to přesně tak, jak jsem se bál: člověk si zvykne a pak se diví…

znovu překupníkem

Nechal jsem se zase uvrtat do překupníka. Nikoliv od překupníka, ale do překupníka.
To znamená, že opět budu hrát v muzikále půlminutovou roli odporného překupníka lodních lístků, který tyto v Hamburku prodává za truhličku plnou zlata. Oni totiž nikoho jiného nesehnali a po pravdě asi nesháněli. A tak jestli prý bych třeba zase nezaskočil. Inu zaskočil. Vlastně mi to dělá radost. I ta čtyři slova jsem snad schopen se znovu naučit a při zkoušce ve Spáleném Poříčí jsem je pletl jen přijatelným způsobem.
Ovšem pan režisér se choval velice kavalírsky. Chválil mě, jen mám prý přidat trochu na hlase a mluvit maličko pomaleji.
Tož, snažil jsem se.
"Výborný, bylo to výborný," pravil pan režisér. "Jen, prosím, kdybyste pak na představení mohl říkat "odplouvá" místo "odjíždí". Ona přeci jen ta loď není autobus …"

poučení

To mě minulo, tyhlety karetní hry jako třeba Magic. Není se co divit, člověk se pro to musí nadchnout v přiměřeném věku a pak u toho buď zůstane, či se k tomu vrací nebo ho to pustí. Začínat ve věku pokročilém asi nebude pro tenhle způsob zábavy to pravé. Vůbec nic mi ty obrázky s popisem magických schopností neříkají. Matěj na tom je ovšem úplně jinak. Juráš ho k tomu možná trošku přistrčil, když mu před lety věnoval jeden za svých balíčků. Od té doby si o tom kluci občas (když se potkají) sdělují informace a zahrají si. Matěj teď našel nového spoluhráče. Ve škole. To je snažší, s tím se na rozdíl od velkýho bráchy vidí denně.
Včera mi vyprávěl, jak si byli koupit nějaký vylepšovací balíček. Že prý je víc možností, jak získat dobré karty. Jedna z nich je, ty karty si vybrat a pokud jsou vzácné, hodně za ně zaplatit, ta druhá je koupit si bůstr, což je něco jako štěstíčko. Koupíte balíček, nevíte, co je v pytlíku a když to otevřete, může tam být něco, co by vás jinak stálo třeba třikrát tolik.
A že prý vybírali a Matěj pak nakonec při tom vybírání dal přednost balíčku, který měl prvně vyhlédnutý jeho spoluhráč.
"Na tomhle je nějaká ženská, tam určitě bude něco zajímavýho," pomyslel si prý a vyměnili si to.
Balíčky rozdělali a hned se to ukázalo.
Vyhrál osmdesát korun. Tedy rozuměj: byla tam karta jednotlivě prodávaná za osmdesát.
Ovšem vyhrál spoluráč. V tom Matějově balíčku nebylo nic zajímavého kromě poťouchle se tvářící ženské na obalu.
Inu, je to jedno z prvních poučení, jak to s ženskými chodí.

rok s novinami

Je to jenom něco málo přes rok, co mi začaly do schránky chodit noviny. Nejdřív jedny páteční a po čase jiné všednodenní. Nejsem tedy nijak zkušený abonent, je tu jen ten rok a kousek s novinami až do domu. I za tu krátkou dobu se ale projevilo, že pravidelnost si vykládá každý jinak.
Tak například dneska tu byl novinový doručovatel před chvilkou. To znamená krátce po půl šesté. V sobotu jsem dokonce nalezl ve schránce sobotní noviny. Bylo to poprvé a byly jistě cizí, neboť ty jsem si neobjednal, natož pak sobotní. Jeden čas přestaly chodit noviny ve čtvrtek a naopak v pátek byly ve schránce troje. Čtvrteční a dvoje páteční. Pak přestaly čtvrteční chodit vůbec. Teď zase chodí správně, ale až do dneška chodily výrazně později.
Je to zřejmě o náladách a možnostech doručovatele. Někdy to prostě vyjde a jindy ne. Neznalý člověk by nevěřil, že tak obyčejná činnost jako je doručování novin může být tak pestrá. Rozhodně to člověka udržuje pořád v pohotovosti, ovšem hodinky si podle tohohle pošťáka řídit nelze.

kladení podmínek

Ono je to vždycky tak: souhlasíte, ovšem s podmínkou. Podmínka je přijata, souhlas využit a podmínka následně zapomenuta. Čili se jeví býti pošetilým klást podmínky.
No jo, pošetilým.
Ale co dělat, když je člověk například jedinej, kdo nechce želvu? Podmínka nakladena, zapomenuta a želvy pomalu zvětšují své teritorium.
Teď například je plnej barák pilin, jelikož Cyrda vlezla do Matějova terária, nabalila na sebe kouli pilin a ty postupně oklepávala, kam se vrtla.
A Kačka už týden chodí, že jí nějak nesvítí ta žárovka v teráriu, co jsem jí o prázdninách koupil a že jí Matěj dal svou, která mu zbyla a ta taky nesvítí a jestli bych se na to nepodíval.
No, nepodíval. Byla tu ta podmínka, že …
A tak jsem to včera prohlíd' a opravdu: obě žárovky jsou fuč. Praskla vlákna.
"Je třeba novou žárovku, Kačko."
"A kolik stojí?"
"Co já vím, jsou to tvoje želvy …"
"mmmm"
Podmínka stále trvá. Nechci o želvách nic vědět, nechci za ně mít zodpovědnost.
A tak jsem včera šel koupil tu žárovku.
A jak je to s tou podmínkou?
S jakou podmínkou, co furt máte s tou podmínku, dyť tu píšu že je marný klást si podmínky!

i přes linux

Kdepak ajtý technologie, s tím na mě nechoďte. Dělám to jen z nutnosti, protože to u nás doma jinej nedovede. Přes můj odpor k těm nulám a jedničkám jsem doma za počítačového odborníka. Takový odborník má v podstatě pro každého jen jednu pomáhající radu: restartuj to. A když to nejde, má radu zachraňující: restartuj to natvrdo. S tím člověk vystačí téměř na všechno.
Téměř.
Například takovej linux.
O tom nevím ale vůbec nic. Jen to jméno. A tak jsem si pořídil stb (pozor, to je nová zkratka pro set-top-box, nikoliv pro nechvalně známou státní bezpečnost) na linuxu. Ten starej u starý televize odešel do věčných lovišť a tak nějak po asi půl roce se mi zachtělo televizních zpráv. Tedy: jest čas na nový stb. A jak psali na konferencích, tenhle zahraje dost muziky za pár peněz. Jenom je prý jen pro zkušené uživatele a ten linux je potřeba hned před spuštěním ještě přeflešnout na novou verzi a naistlovat nějaký ty pluginy a …
… a to zvládnu. Linux nelinux. Tak jsem flešoval. Jenomže jako dycky: vono je potřeba použít ten správnej ymidž. Pro ten kterej přístroj. Každej je jinej. A proto jsem neomylně použil ten druhej. Sice to naskočilo, ale nereagovalo to. V návodech žádný postupy jak to vrátit zpátky, na konferencích nic …
A tak volám podporu. Mládenec nevěděl nic, ale předal mě druhýmu, co věděl aspoň něco.
"A to musíte ten zapakovanej soubor rozbalit a tu jednu část, co se jmenuje "noforce" přejmenovat na "force" a pak to uložit a spustíte to."
"Aha. A mám to dát do tej složky "image" nebo jinam nebo do "rootu"?"
"Do rootu."
"Tak jo, dík. A kdyby to nešlo, eště se vozvu."
Nevozval jsem a nešlo to. Nemělo smysl jim volat znovu. Na konci hovoru rovnou řek', že když to nepude, mám jim to poslat a voni to musej poslat výrobci …
A tak jsem pátral dál.
Našel jsem pro jinej přístroj návod, jak vynutit re-flešnutí: je potřeba vytvořit adresář se jménenem toho přístroje, do něj umístit ty soubory včetně toho "force" a pak to celé spustit znovu. Dobrá. Když to jde tady, zkusíme to i u toho mýho. Adresář se jménem přístroje už tam i byl, ale byl zahrabanej dole v zálohách. Šoup' jsem ho do "rootu", přesunul do něj rozbalený soubory ze staženýho aktuálního ymidže a celá to spustil. A vida: naskočilo to!
Úžasný!
Tak teď už jen nainstalovat češtinu, další doplňky a máme to.
Systém jede, funguje, jak má.
Na diskuzích měli pravdu: je to jen pro zkušené uživatele a pro ty, kteří se propátrají až k tomu jednoduchýmu řešení, který zvládne každej. Jenomže není snadný se to dozvědět.
Vlastně docela chápu, proč jsem doma za ajťáka. Teď už i přes linux.

husa farské kuchařky

Jó, prázdniny, ty jsou teď skoro furt, to za našich mladejch let … ale však to znáte, ty řeči. Ovšem je třeba objektivně přiznat, že toho volna mají děti teď opravdu daleko víc. Ale taky asi víc aktivit i učení, čili si ten odpočinek docela zaslouží.
Takže takhle v pátek jedu metrem na Kačerov a koho nepotkám, jako paní učitelku Marcelu.
"Jé, ahoj! To se moc nestává, takhle se potkat v metru."
"No, mně asi poprvé …," pravil jsem po pravdě.
"My jedeme se Šárkou z města, udělaly jsme si hezký prázdniny, byly jsme si koupit knížky …"
Ukázal jsem i svoji papírovou tašku. Byly v ní taky knížky.
Inu, prázdniny. Já si vezl Farskou kuchařku a Labužníka, což jsou tituly, které mě tak nějak upoutaly v té podzimním knižní nabídce. Ještě jsme si sdělili informace o detektivním Harry Potterovi, což je novější série, kterou jsem sice objevil, ale ještě nečetl a už jsme byli v cíli. Já u kanceláře, dámy u konečné autobusu.
Nu prázdniny skončily, je čas na ty knížky.
Já jsem například v té farské kuchařce objevil Martinskou husu. To se bude za pár dní hodit.

byl dřív zámek nebo klíč?

Jestli bylo dřív vejce nebo slepice, to se prostě neví. Ovšem mohlo by se vědět, zda byl dřív zámek nebo klíč. Počítám, že to tak nějak vzniklo bez prvenství jednoho či druhého. Jaksi současně, neboť jeden bez druhého postrádá smysl. Leda, že by člověk chtěl mít, nemaje klíče, zámek věčně zamknutej. Tudíž je třeba obojího a po historickém původu nepátrejme.
Je tu ovšem potíž.
Když máte u šuplíku zámek a k němu jen jeden klíč, není radno o ten klíč přijít. V mém případě jsem klíč neztratil. Mám ho pořád. Jenomže z jednoho klíče jsou klíče dva. Klíč je totiž na dva kusy zlomen. A co teď s tím? Náhradní klíč k šuplíku nemám. Ne že bych v kanceláři potřeboval šuplík denně zamykat, ale někdy to pro pořádek nezaškodí. Vzhůru tedy k výrobci klíčů. Vzal jsem s sebou zlomený klíč i zámek, který jsem vymontoval a ptám se, jestli by pán dokázal udělat kopii ze zlomeného klíče. Chvíli to prohlížel, otáčel v prstech, kroutil hlavou, načež pravil, že to on nedokáže, že by mu to vyklouzlo. Ale že ví o jednom speciálním zámečnictví, kde by to možní dokázali.
Přiznám se, že se mi nechtělo přes půl města do speciálního zámečnictví s nejistým výsledkem.
Sedl jsem tedy k síti a našel ten zámek i s klíčem. Když to velmi zjednoduším, zámek se dvěma klíči stojí pouhý dvojnásobek toho, co stojí výroba duplikátu klíče. Volba je jasná. Nový zámek se dvěma klíči situaci řeší.
A co s klíčem bez zámku? Inu - na smetiště dějin a zámků bez klíčů.