2018

třetí den pod nulou

Zatím to ještě není na zápis do statistiky ledových dnů, s tím ještě chvíli počkám, ale pravdou je, že už třetí den je v noci pod nulou. Dnes ráno se teplota krčí někde kolem -4°C, dvě noci před tím bylo až k -7°C. Rybníček zamrzl, ale potůček ještě bublá. Ovšem je to na sucho, tenhleten mráz. Jenom jinovatka se po ránu usazuje a zdobí zahrádku. Takhle vypadala včera:

181129

dnes naposled

Odpolední návraty domů jsou většinou směrem na jih, jelikož na sever naopak ráno odjíždíme. Zdálo by se, že směry jsou dané a pouze dopravní situace je může nějak ovlivnit, což se děje denně. V minulosti jsem si tu zapisoval, jak vyhledávám cesty směrem na ten sever. Ne že bych najednou přestal kličkovat, ale nějak se to usadilo do očekávatelných i náhlých dopravních změn a našinec už si nějak zvykl, takže není moc o čem psát. Pokud tedy nebereme v úvahu ty návraty, které jsou vždy nepoměrně snažší a kratší. Někdy.
Například včera to neplatilo.
Matěj má v centru města odpolední přípravku a tak někdy jede domů autobusem, někdy vlakem a někdy ho naložím sám. Jak to vyjde.
Včera mi zapomněl zavolat, protože se nějak zadíval na už probíhající vánoční trhy a tak jel metrem na autobus. Jenomže autobus měl jakési fatální zpoždění, s čímž Matěj nepočítal, čili zavolal o pomoc. Po cestě jsme dohodli, že nechá autobus autobusem a vezme si vlak a já na něj počkám na stanici. Cestou mě napadlo, že se o dvě stanice dřív, tuhle Na Závisti u stanice Zbraslav, stavím na burger, jestli tam budou stát s tím cirkusem. A ono jo. Cirkus Burger tam stál a já objednal věčeři pro všechny.
"Ani s tím moc nepospíchejte," povídám, "on Matěj přijede vlakem a ten je teprv v Braníku."
A jak jsem si žádal, tak udělalli.
Vlak se pomalu blížil ke stanici a příprava večeře ke svémi konci.
"Máte štěstí," pravil pán, co si mě pamatoval z minula, "dneska jsme tu naposled. Pak až za dlouho před vánoci a potom někdy na jaře …"
Vlak právě zastavil v zastávce, Matěj přibíhal od vlaku a pán mi okýnkem podával přesně na čas nachystanou večeři.
"Tak dnes naposled. Ať vám chutná!"
"Díky a mějte se."
Matěj doběhl akorát, aby vyzvedl z okýnka pytlík, co už jsem neopbral, naložili jsem se do auta a jeli domů na večeři.
Tentokrát ta dopravní komplikace vyšla na jedničku.
Ovšem jak to bude příště, to je ve hvězdách, neboť s burgry už počítat nelze, jelikož, jak pravil včera pán z Cirkusu Burger: "Dnes naposled."

jen ti největší

Není to nijak dávno, co se mi Matěj přiznal, že když byl ještě ve škole ve Zvoli, tak se chlubil, že tatínek ulovil tu tarantuli, co ji má v rámečku pod sklem jako obraz a snad jí i taky někdy přinesl na ukázku do hodiny. Už nevím přesně, jak to bylo, ale v každém případě jsem byl hrdinou, což ve mně pochopitelně vzbuzovalo pocity smíšené, neboť se v mé blízkosti nevyskytuje Saturnin, který by byl takových pověstí původa, a já nesložil žraloka stativem fotoaparátu. To je ale jiná historie a nemíním ji tu rozšiřovat, přesto že, pravda, Kateřina se v mé blízkosti vyskytuje. Není to naštěstí teta Kateřina, nýbrž Kačka, jež s tetou nemá zhola nic společného. Ještě aby měla!
A Kačka se mě včera ptala, jestli jsem si někdy pohladil tarantuli.
Bylo to v autě, já řídil a soustředění na silniční provoz mi neposkytovalo mnoho prostoru rozhlížet se, zda se tu někde kolem přeci jen nevyskytuje Saturnin. Nikdo takový se v dohledu nevyskytoval a přesto nezůstalo, jak jsem očekával, jen u té otázky hlazení jedovatého pavouka. Kačka pokračovala dál, že hadi jsou taky milá zviřátka, třeba taková užovka červená. A ta tarantule že je vlastně taková heboučká a vůbec nekouše, jak by si každý mohl myslet. Tázal jsem se, kde že to Kačka k těm názorům dospěla, ona však odtušila, že nepoví, že až doma.
Doma jsem se to dozvěděl. Ve škole měli živou přírodopisnou ukázku. Byla tam i sova a ta je tak roztomilá … a heboučká … a …
Inu, Kačka má tu havět ráda všechnu a nic nevadí, že ještě před nedávnem pavouky odháněla.
Od včera jsou zase v kurzu.
Ovšem jen ti největší.

tarantule_181127

bábovka je bábovka

Svátek není zas až tak velká událost, která by měla hýbat vesmírem, ale znáte Kačku: ta už o svátku, narozeninách i Vánocích mluví od prázdnin. Asi i proto, že to má všechno v jednom. Tedy na konci roku. Nu a v neděli byla máveseláHanička v Liberci, zatím co Kačka měla svátek. A tak jsem pekl já.
No pochopitelně, že to nebyl žádnej dort. Já dorty neumím. Umím jen dědečkovu bábovku a maminčin perník. Tedy z pohledu Kačky pradědečkovu bábovku a babiččin perník. Stih' jsem za nedělní dopoledne udělat bábovku, perník i oběd. No, k obědu byl v jednu takovej blaf. Houbový rizoto. Ovšem bábovka i perník se povedly.
A teď nastal test. Aniž bych tedy kohokoliv testoval. Co bude snědeno dřív? Perník nebo bábovka?
Já to měl vždycky jasný. Nejradši jsem měl ten perník, protože perníků bylo míň. Je to perník s kyselou marmeládou (nejraději rybízovou) jako nádivkou uvnitř a čokoládovou polevou. Takovej skorosachr. Domácí skorosachr. Ta poleva na tom byla vždycky nejlepší. Kupodivu dětem samotná z kastrólku nechutná. Kačka tvrdí, že je strašně hořká, Matěj, že je zas moc sladká. Perník jim chutná jako celek. Bábovka je z kynutého těsta, se skořicí, cukrem a rozinkami v rumu.
Tož jsem se ptal: tak co radši?
"Bábovku, dědečkovu bábovku, to je jasný. Jenom by tam mohlo bejt míň toho rumu," odtušila okamžitě Kačka.
Matěj se přidal: "Ten perník je skvělej, ale bábovka …"
"… je bábovka," dokončila Kačka s plnou pusou bábovky.
Perník přišel na řadu až včera, když byla bábovka pryč. A dneska je perník k snídani.
Je skvělej.
Ovšem bábovka je bábovka, to se nedá nic dělat.

to vidí každej

Skleněné medaile jsme tu, myslím, ještě neměli. V sobotu si Matěj šel hned pro tři. Jsou to takový obdélníčky s natištěným textem. Hezký to je. I ten pohár je velikej a tričko za nejlepšího v kategorii za celej rok je fajn. Ba dokonce to všechno skončilo v sobotu někdy už po třetí hodině, takže jsme byli před pátou z Loun doma. Jenom jsem měl takovej pocit, že to tý slávy nijak nepřidalo.
Vloni jsem Mistrovství republiky vynechal, jelikož Tomáš už vozí svůj oddíl na závody sám, protože jsou velký. Letos jsem byl zvědavej, jak jim to jde. Už jsem cvičení dlouho neviděl, tož jsem se jel podívat. Je to zas o kus dál. Ba dokonce přibyl jeden konkurent, který Matěje o jednu příčku porazil. Je šikovnej a je vidět, že už dlouho cvičí. Hala v Lounech byla plná, cvičilo se, zápasilo, odměňovalo, hodnotilo. Inu jako na Mistrovství republiky.
Z toho dnešního zápisu je určitě cítit jen obyčejný popis situace. Žádný nadšení. Čím to je?
Matěj si jako vždycky dojel pro metály a pohár, viděl se soupeři, změřili si síly, skvěle to dopadlo, … jenže. Jenže mám takovej dojem, že to nadšení nějak vyprchává. Senzace se nekonají, karty jsou rozdané a když holky a kluci trénují celý rok a nepřihodí se nic neobvyklého, dopadnou joko vloni a předloni a …
A co? Dyť báječně cvičej, jezděj na soustředění, v létě se potkávají o prázdninách na táborech, v zimě si měřej síly, dvakrát týdně trénujou …
Spíš to bude ve mně. To mně se to zdá pořád stejný.
Ale není to pravda.
Člověk si musí najít jinej pohled, jak se na to dívat. Cvičení jsou náročnější, pohyby přesnější, je v tom víc síly … a Matěj chodí víc posekanej šavlí. Takže je to jiný. Ani to nadšení nechybí. Povídají si, kde kdo udělal chybu, co se komu povedlo. Kdo nepřijel a kdo byl lepší.
Je to tak fajn. A že se mi to zdá furt stejný? No to se holt budu muset líp dívat.
Báječný jsou všichni. To přece vidí každej.

v InCallSer…

Technické potíže s čímkoliv si normálně řeším sám. Někdy.
Totiž: telefonie, byť mobilní, není už od dob Grahama Bella nic složitýho. A od té doby, co nejsou potřeba dráty, je to ještě jednodušší. Ovšem jak se to vezme. V jednoduchosti při zvedání telefonu a vyťukávání čísla se skrývá složitý aparát přenosu dat a jejich šifrování.
A to už jsme těsně u těch potíží.
Obyčejná textová zpráva. Původně určená jen jako postranní efekt pro potřeby technického servisu. Nyní nezbytná součást telefonu.
A na jedno jediné číslo mi nejde odeslat. A jenom mně.
Od toho čísla zprávy v pořádku přicházejí i všechno ostatní chodí bez problému. Jen ten jeden jedinej směr u jednoho čísla nefunguje. Zprávy ode mě k němu. Nejmíň od roku 2012! Ani nevím, jestli to nezačalo ještě dřív, další historii jsem nedohledal.
Nuže zkoušlel jsem restarty telefonů, mazání kontaktu, odesílání jen na číslo, zapsání kontaktu jinak, třídění kontaktů, slučování a mazání duplicit, mám už třetí typ telefonu od doby, kdy jsem chybu zaregistroval. Vystřídal se už šestý operační systém. Nic.
Jediná stopa vede přes Siri (to je ta hlasová asistentka, co neumí česky). Při vymazání všech zbytků závadného čísla i po restartech telefonu se při vyhledávání, zda ještě někde něco nezůstalo, objeví hlášení: Siri nalezla kontakt v InCallSer… Zpráva není celá, řádek dál nepokračuje. Když zmenším písmo, dozvím se, že jde o InCallService. A to je všechno.
V Applu podpora neví a prej, pokud si vymažu profil beta testera nového systému, budou se mi věnovat. Testery prej maj zakázaný podporovat. A to i v případech (jako je můj), kdy k chybě došlo prokazatelně mimo beta testování.
U operátora taky nevědí, ale napsali, že už tu chybu registrují, ale netuší, co s ní a vedou mě v patrnosti.
Takže nezbylo, než si potíž vyřešit sám: zprávy posílám na jiné, soukromé číslo stejného adresáta. To funguje bez chyb.
Teď jsem už jen vážně zvědavej, co ti technici vypátraj.

začíná prvního listopadu

Před mnoha lety (už to ani nehledám, ale někde to tam bude) jsem si sem do deníku jednou ročně zapisoval příhody kolem přezouvání pneumatik. Tedy zimních, pochopitelně. Protože to přestalo být dobrodružství a přechod na zimu se začal odehrávat nudně a bez příhod, přestal jsem to komentovat. Ani letos to není jinak. Někam zavoláte, objednáte se a pak se tam dostavíte. Není o čem psát.
I když …
… se stává, že zima přichází později a později. Zákon sice stanoví, že zima začíná prvního listopadu, a tedy je řidič povinen … Jenomže když je venku štrnáct stupňů, není to vyměňování kol nijak aktuální. Čímž se plíživě blížíme k tomu dobrodružství.
Sleduju předpovědi. Abych včas přezul. Ale ne zbytečně brzo. Prvního listopadu je pořád ještě skoro léto, to by bylo přezouvání předčasný, že ano. A vida, po čase se to kapku kaboní a asi tak za týden by mohlo být kluzko, říkám si v půlce měsíce a volám do servisu. Mají volno až další týden. To pude, říkám si a objednám přezouvání. No jo, ale počasí se otočí a v pondělí ráno napadne prvních pár vloček. Je to poprašek, ani to do desíti do rána nevydrží, ale před osmou to na silnici je vidět. Jistě to klouže. Ano, Matěj volá z cesty na autobus, že je ulice jedna velká klouzačka. Co teď? No co, risknu to. Jedu jak strejda ze Lhoty s kloboukem na hlavě a hrůzou v očích. Tedy nejsem ze Lhoty a klobouk jsem nechal doma, ale jinak to sedí. Kupodivu sedí i to auto. Zkusmo brzdím. Není to ideální, ale při troše opatrnosti to i brzdí.
No, co vám budu povídat. Do Prahy jsem dojel, ale teprve dole v Modřanech jsem si oddych, že už je jenom mokro. Po sněhu ani památka. Další už potom nenapadal.
Nu a tak od pondělka s obavami sleduji ranní počasí, mlhu, mrholení … námrazu. Naštěstí zatím námraza nebyla, ale obav jsem se nezbavil.
A to všechno proto, že přezutí mám objednaný až na pátek. Zítra to tedy ještě musí vyjít bez námrazy a potom už bude přezuto. Ovšem jak jsem se díval na předpověď, zase se mírně oteplí.
Že bych ještě počkal?
Ani náhodou!
To by byl ale blbej nápad. Už tohle skoro měsíční zdržení mi vyrobilo vrásky na čele.
Holt na tom zákoně, že zima začíná prvního listopadu, něco bude.

ušetřili papír

Šetřit naše lesy by se měl naučit především lýkožrout smrkový, nicméně i pro člověka stojí za to se nad tím zamyslet. U jednoho z operátorů mobilních sítí se zamysleli a šetří. Papír z nich nedostanete. A jak to vím? Inu - řekl jsem si, že druhý poskytovatel datového spojení, kterého tu mám, tu službu prostě nezlepšil a že se porozhlédnu po jiném. Rozhlédl jsem se a nabídli mi lepší službu za lepší peníze, taže sem s ní.
A byl oheň na střeše.
Nejdřív to šlo jenom po telefonu. Pak se nějak zjistilo, že musím na prodejnu, na prodejně se zjistilo, že musím zaplatit dva tisíce a
… a to už jsem se seknul a oni, že teda ne, že dobrá, že dyž sem to já, tak nemusim, ale aspoň symbolický dvě stovky dybych máznul … tož ja. Až teprve na požádání vytiskli účtenku, že jako vše zaplaceno, dvě stovky zapraveny a že můžu jít.
A co nějaká smlouva nebo tak?
A to prej všechno dostanu mailem.
No dobrá.
Nedostal jsem nic.
Začaly mi chodit eSeMeSky. S aktivačním něčím a ověřovacím tímhle a kontaktním oním. Nečtu to, nereaguju na to. S plechovou hubou se nebavim. V pondělí přišla další zpráva: že prej v úterý přindou technici změřit signál a namontovat anténu a přijímač. No jo, ale to já nestihnu! Volám k operátorovi, že to potřebuju změnit.
"Dejte mi ověřovací kód," praví operátorka.
"Žádnej nemám," pravím já.
"Tak se nedostanu na váš účet."
"Já taky ne. A zejtra nebudu tak brzo doma, tak to změňte."
"Nemůžu na váš účet…"
"Necháme toho, nazdar!"
Volám jinam. Tam, kde mi to celé zařizovali: odpověď sice ochotnější, vstřícná, ale stejně nepomohli.
A tak jsem přijel, až jsem přijel. Nikde nikdo. Asi za dvacet minut telefon:
"Jme u vás měli neska montovat, ale já eště vod rána nejed', mužem přijet vo štyrycet minut pozdějc?"
"Už sem doma, přijeďte."
Přijeli za hodinu a třičtvrtě.
"Mám v požadavcích, že to nechci na střechu ani do omítky na dům. Bude to fungovat?"
"To pojede. Von to nikdo nechce ven. Ale my to nesmíme dávat dovnitř. Tak to na mě nesmíte říct."
"Neřeknu."
A jak jsem slíbil: nikomu jsem to neřek'. Jen to tady píšu.
Vono to totiž sice jede, ale nemůže se to připojit, protože po šestý večer už nikdo "na centrále" nebyl a tak to chlapcům nikdo nezprovoznil a že prej je nějak blbě vobjednávka a že se to musí zejtra ráno v deset, ale to prej nemusim bejt doma, to zvládnou sami zvenku a …
A dostal jsem konečně aspoň jeden papír. Že jako je všechno v pořádku namontovaný. Ale jenom jeden. Bez kopie. Ten muj originál si technik vofotil. Že to tak dělaj. Aby ušetřili papíry …
Čímž jsou naše lesy zachráněný, a mně možná vodpoledne pojedou lepčí data. Ovšem esi ne … tak jsme aspoň ušetřili ten papír.

úlně jiný technologyje

Jelikož nejsem výzkumnej pracovník, vědátor či jinak praktikující učenec, nezbývá, než se uchýlit k obyčejnému šťouralství, což není disciplína nikterak exaktní, avšak oblíbená.
Tedy: nedělám si vůbec žádné iluze o vlivu silných zájmových skupin na dění ve světě. Vždycky je to o něčím zájmu, který chce prosadit. Většinou klackem. Pak bejvá někdo bitej, což se ještě nedávno projevovalo světovejma válkama. Teď se vedou války ekonomický. Každej konflikt je pro někoho špatně, pro jinýho dobře. Obecnejch plků na tohle téma jsou plný noviny i hospody.
Já se včera potkal s důsledkem jednoho takovýho zájmu.
Tedy: autama se jezdí a jezdit bude. Auta čmouděj, úředníci čmoudění omezujou. Elektřina je náš cíl! To, že se ta elektrika musí nějak někam dopravit a před tím vyrobit, to se neřeší, a to, že suroviny k výrobě baterek potřebný taky vodněkud musej bejt, vo tom se už nemluví vůbec. A tak vznikají komise a normy a podfuky a
aféry a do aut se leje řepka, která huntuje pole i motory a další sajrajty … a takhle bych moh' pokračovat jako se pokračuje v těch hospodách.
Hmatatelnej důsledek je ten, že ty nejvíc čoudící motory do aut jsou teď jediný k mání, protože jsou homologovaný, jelikož jsou "blue" a "eko" a splňujou normy na deset let dopředu. Benzínový motory k mání nejsou, protože ty teď prodělávají homologaci a ouředníci je svazujou filtrama, normama a dalšíma opatřeníma, který ve výsledku snižujou výkon, zvětšujou hmotnost, zhoršujou poruchovost a tak všelijak podobně.
Benzínovej motor k autu, který si možná vyberu (
už jsem tu o tom psal), bude homologovanej až v květnu za půl roku. Do tý doby si kupujte naftový motory. Ona sice celá Evropa ty naftový motory tak nějak vystavila na pranýř, ale má je homologovaný, tak neváhejte a račte vstoupit do tý boudy, podívat se na velbloudy.
Tedy páni inžinýři, už aby ty auta jezdily na vodík. Von tedy sice tak trochu vybuchuje, ale zase ekologicky. A navíc, poslední známej případ, kdy to nevyšlo, už bude v květnu dvaaosmdesát let zapomenutej - to ovšem byly úlně jiný technologyje, že ano.

nečekejte pistolníka z Texasu

Z Texasu občas píše paní Marcela. Patří mezi stálé čtenáře a mě to pochopitelně těší. Minulý týden psala hned dvakrát po sobě, což není jejím běžným zvykem.
Nejdřív se ráda přiznala k tomu, že voseckou vodu o prázdninách pila stejně jako já a patří tedy do nepočetné skupiny nás milců zřídla z Velkého Oseka.
Ovšem ten druhý dopis, ten byl návodem.
Můj páteční příspěvek byl totiž povzdechnutím si nad letošní prohnaností myšího národa. A protože myši jsou nejen u nás na Starém kontinentě, ale tropí neplechu i za Oceánem, mají s nimi lapálie i tam. A tudíž mají i vlastní zkušenosti. Jen nečekejte žádného pistolníka z Texasu. Takoví se vidí akorát v kovbojkách. Tady jde o českou mazanost, která vychází z poznání, že ukrást se dá jen to, co není přilepené. Že bych tedy měl pastičky přilepit v kůlně k podlaze? Ale kdepak. To by ten ořech z té pastičky myši zase ukradly a výsledek by byl stejnej - jedinej rozdíl by byl v tom, že by ta pastička pak nešla odtrhnout od podlahy.
Tudíž je potřeba přilepit právě ten ořech do pastičky. Tak se to dělá za Velkou louží!
MéšikovnéHaničce se ten nápad líbil a zdokonalila ho: "nechceš na to tavnou pistoli?"
"A víš, že jo. On ten plast nesmrdí jako lepidlo. To by mohlo hned fungovat."
A jak jsme řekli, tak jsem udělal. Syn paní Marcely to vynalezl, paní Marcela napsala, mámazanáHanička zdokonalila a já to uvedl tady u nás na Olešku ve skutek.
Trochu to připomíná tu pohádku o veliké řepě, jak tahal dědeček, babička, vnučka, pejsek - a myška.
V tomto případě je však myška v roli záškodníka. Nicméně její aktivita je taky potřeba. Bez ní by to všechno sice nebylo potřeba, ale když už se pustila do boje, má ho mít.
Výsledek se dostavil už za hodinu. První myš chycena. Teď ráno jsem z pastičky vytáh' druhou.
Hurá! Už vedeme dva nula.
Díky za skvělej nápad, paní Marcelo!

Postupné skóre:
20.11. - další tři přes noc = 5:0 … (dva ořechy odpadly, ale úkol splnily, je třeba nalepit je znovu)
20.11. - další přes den = 6:0
15.12. - 3 = 9:0

o myší mazanosti

Dneska už je měřitelná zima. Blíží se to i dvěma stupnňům pod nulou, čímž zřejmě končí teplý podzim. Včera jsem stihnul přemístit klivii z letního bytu dovnitř a muškát místo před vchodem visí a kvete v koupelně, čímž jsou květiny zabezpečeny.
Stejně tak už jsem se před dvěma týdny postaral o myši. Stahují se jako obvykle na zimu do kůlny a zudíž je potřeba jim nastražit pastičky. Stalo se. Pastičky chodím pravidelně kontrolovat a zatím jsou prázdné. Včera jsem se díval zase a opět byly prázdné. Ale úplně!
Do pastiček dávám jádro ořechu a velice pečlivě zkouším, jestli jde snadno vyndat bez spuštění pastičky. Kdepak. Vždycky to cvakne a ořech zůstane na místě. Tím se ujistím, že vetřelec bude chycen. Tedy myslím si, že jsem ujištěn, že vetřelec bude chycen. Každý rok to tak bylo. Až letos jsou pastičky prázdné. Ano, úplně. Včera byly bez ořechů, nastražené, nespuštěné, myši nikde, ořechy nikde.
Pastiček je pět a ve všech je vykraden ořech a všechny zůstaly nespuštěné.
Musíme tu mít nějakou supermyš. Něco na způsob zmutovaného myšáka s mozkem protřelého vědce, který vymýšlí, jak dostat ořech ven z pasti, aby se nacpal našimi ořechy a nic se mu nestalo.
To tu ještě nebylo. Pastičky s ořechy vždycky fungovaly.
Že by evoluce pokročila zase o kus dál? Že by myši vymyslely proti pasti nějakej fígl?
No, uvidíme. Dneska se pokusím nastražit pastičky ještě důkladněji. A jestli toho myšího ajnštajna nelapím, budu si muset někde sehnat nějakou teorii o myší mazanosti.

rozpuštěnej skunk

Včera jsem oproti zavedým zvyklostem vynechal zápis, jelikož jsem se na něj … jsem usoudil, že raději budu ještě chvíli ležet, poněvadž mě přepadla rýmička a následně jsem vezl Kačku na rehabilitaci až do Kolína, což je kapku dál. Tudíž na tom byl bitej deník, kterej za nic nemůže.
Cestou zpátky z Kolína jsme se s Kačkou stavili ve Vlekém Oseku, což není nijak slavná obec kromě nedávné epizody se zimním rychlobruslařským stadionem.
Pro mě ovšem to důležitá vesnice je.
Od malička jsme tam totiž jezdili pro voseckou vodu. Naše chaloupka není přes les nijak daleko a na kole jste tam za chvilku. O prázdninách jsem tam býval každý rok a ta voda, ta je znamenitá, tudíž jezdit si pro ní bývalo jednak prima výletem a jednak příležitostí dovézt si na pár dní v demižónu dobré pití, které obzvlášť v létě přišlo k duhu.
No jo, takhle by se zdálo, že Velký Osek skrývá nějaký báječný léčivý a chutný pramen před světem. Jenomže ono to není tak úplně přesné.
Osek nic neskrývá a každý si může dojet natočit lahvičku nebo se napít. A potom: o léčivosti toho pramene nic nevím. Třeba je, řeba není. Ovšem o chutnosti se vedou spory. Nám, co ji pijou od malička, voda chutná a je vynikající. Těm, kteří k té vodě přijdou jaksi náhodou, moc nevoní. Ba naopak, smrdí a ucpávají si nos. O chuti se vyjadřují výhradně negativně. Například Kačka tvrdila hned, že je hnusná. MámlsnáHanička pochopitelně taky. Teď jsem - aniž by byl ovlivňován - nabídl k ochutnání Matějovi.
Ulízl ze sklenice, zamračil se, žašklebil se, vyplivl to do výlevky a pravil, že je to nějaká hnusná zkažená voda.
"Je vynikající," nesouhlasil jsem.
"Fuj," pravil Matěj, "chutná to, jako by v tom byl rozpuštěnej skunk!"
Co na to říct.
Nic.
Dopil jsem sklenici vynikající vosecký vody a zůstal jsem nepochopen.

naděje na přežití

Filmy mám rád, to se ví. Nijak se v nich extra nešťourám, ani nejsem nijak v tom oboru vzdělán. Prostě mi dělá potěšení občas se na nějaký film podívat a protože si filmy pochopitelně pouštím pořád, objevila se jedna potíž. Ne všechny filmy totiž vyjdou na nějakých nosičích a můžu si je koupit. Některé jsou doslova k nesehnání. Člověk se musí pídit a když se dopídí, vzniká další potíž. Jak takový film přehrát? Ano, disk se připojí k multimediálnímu centru a to už si to nějak přebere a pustí to do televize. Bez toho centra by to nešlo, jenomže už jsem narazil na několik titulů, které si moje krabička nedokáže přeložit. Je to krabička stará, přestala se vyrábět a podporovat.
Co teď?
Začal jsem pátrat, jak ji nahradit. Není to nijak snadné. Aby krabička přehrála všechny formáty obrazu i zvuku, musí už být hodně chytrá. A chytrých krabiček aby člověk pohledal. A tak hledám, testuju a zdá se, že jsem něco vypátral.
Relativně nová krabička (ta poslední v řadě) od té ovocnářské firmy sice sama od sebe neumí přehrávat, než obsah pocházející z firemních serverů, ale už dovolí, aby se do ní naistalovaly všelijaké aplikace. Tuto krabičku od Applu sice zatím nemám, ale na telefonu testuju ty aplikace. Jednu mi poradil známý. Zdálo se, že to je to ono, ale pak se ukázalo, že to taky není všelék. A při tom pátrání jsem našel aplikaci další, která zřejmě zvítězí.
A proč o ní píšu? Protože to už mi připadá jako hodně domyšlená aplikace pro filmové fanoušky.
Kromě toho, že to pravděpodobně dokáže přehrát všechny možné formáty zvuku, obrazu i titulků, včera mě to překvapilo další funkcí. Našlo mi to samo titulky k filmu, který to potřeboval a titulky jsem k němu neměl. Titulky seděly a bez problému se zobrazovaly správně. To už je vážné. Ještě nějakou chvíli testování a dojde k domáci instalaci nového systému. Možná jsem objevil Ameriku, kterou už každej zná, ale pro mě je to nová úroveň služby.
Pokud to vydrží testování, zdá se, že moje filmotéka má naději na přežití.

dneska ráno v 0:22

To mám taky po dědečkovi. Totiž to, že rád spím.
Dědeček usínal vždycky už v kuchyni u televize u zpráv. Babička to pravidelně komentovala větou "Taťko, jdi si lehnout!" A dědeček si lehnout nešel a prodřímal u Mánesa (to byla značka televize, kterou jsme měli) zprávy i pravidelnou slovenskou pondělní televizní inscenaci.
Mně taky říkají, abych si šel lehnout a nechrápal jim do filmu - a vůbec nemusí být pondělí. Tudíž se dá říct, že chodím spát se slepicema, i když, pravda, se někdy zapomenu a jdu až v jedenáct, ale to nebývá moc často. A právě proto mě vždycky překvapí lidé, kteří žijí bdělým životem i po půlnoci.
Kamarádi a přátelé už se naučili, že volat mi po desáté nemusí být ideální a není zaručeno, že budu ještě čilý a při smyslech. Proto - jelikož technický pokrok už od dob televize Mánes pokročil - mi raději píšou maily, které si přečtu právě třeba ráno. Ještě dřív, než začnu psát sem do deníku. Tím je zaručeno, že mě nevzbudí a také to, že mají můj obdiv k takové výdrži.
Poslední mail jsem dostal dneska v 0:22. Jen pět hodin před tím, než jsem se dal do ranního špekulování, co si tu dneska zapíšu. Psala mi paní učitelka, že ty fotky, co jsem jí večer posílal, jsou pěkný a že děkuje a že tyhlety prohlídla a ráda by je nechala zvětšit, čili bude potřebovat soubory ve větším rozlišení.
No tedy klobouk dolů. V půl jedný ráno třídit fotky!
Já když ty obrázky dělám, jsem vykoukanej už tak v půl jedenáctý večer a kdybych u toho měl zůstat eště dvě hodiny, už nerozeznám jednu vrstvu vod druhý.
Inu, každý to máme jinak.

já ho nosit nesmím

Tak to byl úspěch. Ano, první pražský představení a líbilo se. Malý divadýlko támhle v Holešovicích za Veletržním palácem ve dvoře. Albert se to jmenuje. Nedá se tam skoro vejít s celým tím pěveckým souborem. Ale nakonec se holky vešly a pan režisér to uspořádal tak, jako by to tam odjakživa hrály a zpívaly. I já se tam na tu půlvteřinu taky přimotal. Pochopitelně. Někdo Nirit ten lístek prodat musel.
Ovšem byla tam i jedna malinkatá holčička. Úplně nejmenší. A jak tak stojím v zákulisí při zkoušce, tak se v té tmě přede mnou postaví a kouká.
"Ty jseš taková pokušitelka, viď?" povídám holčičce, neboť jsem si všiml, že už takhle obešla půlku sboru.
"Co je to pokušitelka?"
"Pokušitelka pořád někoho pokouší."
"Aha. No, to jo."
A tak jsme se dali do řeči. A dozvěděl jsem se, že bydlí v Davli a že jsme vlastně sousedi, protože jsou na stejném břehu řeky jako Oleško a že ví, že starej most je most u Remagenu, ale film že neviděla a že je ve sboru od letoška nová a že má v hledišti babičku a dědečka a ještě spoustu lidí, který jsme už zapomněl a …
… a dál jsme to nestihli, protože přišla Kačka a taky mi potřebovala něco nutně při zkoušce říct, čímž malá Zuzka zjistila, že je tam i jiná holčička, která ke mně navíc patří, čímž asi nebudu ten nejlepší objekt na pokoušení a šla pokoušet námořníka, který jí chyběl do sbírky pokoušených.
Ale i bez pokoušení si to představení ta nejmenší holčička ze sboru hrozně užívala a po představení byla kolem ní spousta babiček a dědečků. Tak jak říkala.
A pan režisér se mi pak pochlubil, že ani on nepřišel zkrátka a že už se několik osob z obecenstva ptalo, na koho se mají obrátit, aby mohli to představení hrát u nich v divadle - na to byl zvlášť pyšnej.
Nu a já jsem od mémiléHaničky taky dostal pochvalu. Že prej jsem byl obzvlášť slizkej a tem klobouk, ten co jsem si ho na to zvlášť pořidil, tak ten na mě nechce už vidět. Jó jí by slušel, to ano, Kačce taky, ale já ho nosit nesmím.
Inu tak, úspěch to byl.

těsně před začátkem

Já s divadlem nemám žádný velký zkušenosti, jenom pár střípků posbíraných během věků - ten první byl například už někdy v nějaké šesté, sedmé třídě, kdy jsem měl hrát prince v Popelce. Jenomže pak jsem se nějak znelíbil protagonistce, jejíž rodiče to celé organizovali, a tudíž jsem byl odejit ze síně slávy a mé místo zaujal - teď už ani nevím, který šťastnější spolužák. Žida Mareše jsem si vloni užil jen jednou a letos, jak psáno, mě potkal překupník. Matěj to před prázdninami ohodnotil, že jsem byl hnusnej, což byla pochavala, neboť jsem hnusnej bejt měl. Kačka to včera hodnotila opačně, tedy, že jsem byl hodnej, jelikož jsem té nešťastné Nirit prodal lodní lístek do Tel Avivu, což pro ní bylo nad jiné důležité. Protestoval jsem, že to byl dost drahej lístek, když musela vysolit všechny rodinné šperky, ale to Kačce nevadilo, poněvadž láska se na prachy nepřepočítává.
Ať už hnusnej nebo hodnej, v každém případě ten muzikál dopadl skvěle. Moc se mi to líbilo i podruhé a divákům v Kralupech taky. A dneska to hrajou (hrajeme) tuhle v Praze. A to v divalle Albert, ve kterém jsme ještě nikdy nikdo nebyl.
A to je to, proč to píšu.
Včera jsem těsně před představením propadal panice. On pan režisér nachystal jako opáčko hodinu před začátkem generálku. V sobotu se zkoušelo, byla první generálka a včera byla druhá. Generálkovatá.
Naprosto rozkladná. Nikdo nebyl tak, kde měl bejt. Každej zapomínal text. Všichni šeptali. Světla byla blbě a muselo se znova a dělat křížky z lepenky na podlaze. Pan režisér do toho furt zasahoval … no s takovou bych se bál vůbec začít představení pro lidi. Už jsem myslel, že napíšou na plakát "z technických důvodů představení odpadá" nebo tak něco. Ta generálka byla naprosto příšerná. Já bych teda něco takovýho asi udělal. Naštěstí nejsem režisér, nic takového jsem udělat nemusel a proto představení začalo a dopadlo na výbornou.
Ale neptejte se mě proč.
Jestli jsou nějaký divadelní zákony, který tuhle situaci popisujou, já je neznám. Zřemě se musí těsně před začátkem něco pokazit, aby se to po začátku povedlo. Ale chce to nervy. Bejt režisérem zřejmě nebude procházka růžovym sadem.

den už začal

Je jasný, že by našinec nevystačil v životě jenom s tím, že by ho imrvére někdo drbal za ušima. Jenomže našinec není kočkenem. Kočkeni mají pochopitelně i vyšší cíle, než se courat vesmírem a hledat ochotné drbače za ušima. Například dost vysoký cíl je deska kuchyňské linky, u které Cyria pravidelně postává na dvou a podává si pamlsky, které jí tam barman (někdo z jejích lidí) nasáčkuje.
Ovšem to drbání ve všech podobách, to je, nedá se nic dělat, na vrcholu potřeb.
Jde to až tak daleko, že když Cyrdu dost často nepodrbete za ušima, dojde si za váma a packou do vás žďuchá.
"Hele, pane, už jsi mě asi tak dvě minuty nepodrbal za ušima. Co s tím hodláš dělat?"
"Co by Cyrdo. Hodlám se najíst, poněvadž zrovna večeřím."
Cyria neustává ve žďuchání.
"Ty si večeříš a já už jakou dobu nemám podrbaný ucho. Ani to druhý."
"Cyrdo, ona loudí!"
"A co? Já loudím a ty se cpeš. Kdo je na tom líp?"
"Máš pravdu."
Odložíte přípor nebo to, co máte zrovna v ruce, a drbete Cyrdu, jelikož ona má při večeři taky svý potřeby.
Ty potřeby má furt. I ráno. Nad schody. Tohle, jak jsem už kolikrát psal, máme nacvičený. Já sestoupím o dva schody, počkám, nastavím ruku a Cyria se mi do té ruky nasune a proběhne první ranní drbání.
Dneska jsem se u dveří opozdil.
Cyrda se čekajíc už u schodů utočila.
"Kde se loudáš, pane. Nebudu tu stát věčnost."
"A dyť jo, Cyrdo, dyť už jsem tu."
"Je to dost. Dneska to ranní vítání nějak vodbejváš."
"Jaký vodbejvám. Sem zavíral dveře."
"Ňák dlouho. Vobyčejně ti to tak netrvá."
"Tak dneska trvalo, no."
"Dobrá, ale ať se mi to už nestane."
"A dyť je dobře, Cyrdo. Dobrýtro!"
"Mm a a auuuuuu …"
Podrbáno.
Můžem jít dolů a začít den. Vlastně už netřeba začínat. Den už začal.
Drbáním.

usazování skončilo

Světa běh se vždycky nakonec usazuje do rovnovážné polohy a tím nám dává zlenivět. V čase turbulencí lenost opadá a jsme připraveni k činu. Zdálo by se, že právě probíhá ono usazování a lenivění. Je to ovšem pouhé zdání a opak je pravdou neboť je mlha.
Mlha je každý podzim, řeknete si.
A máte pravdu.
Na mlze není nic divného, ba někdy je i fotogenická a vždycky je v ní nádherně ticho. No jo, ale když je to ticho moc dlouho, je to divný. Jako například včera ráno.
Autobus jede dětem v 7:07. A pak je ticho. Jenomže ono bylo ticho jen do půl osmý a pak zazvonil telefon:
"Tatínku, on nepřijel autobus…."
Usazování skončilo a nastala turbulence.
Rychle dokončit ranní očistu, popadnout co třeba a rychle vyzvednout děti na zastávce a rozvést je do škol. Je to naštěstí po cestě, takže s mírným kličkováním, abych se vyhnul ranním zácpám v ulicích Prahy jsem to stihl. Matěj to měl těsně asi dvě minuty po zvonění.
Dobrý, turbulence uklidněny, můžeme se vrátit k rovnovážné poloze.
Nedalo mi to a zkusil jsem zjistit, proč autobus nejel. Nečekal jsem, že bych se dostal až k člověku zodpovědnému za naši linku, nicméně stalo se. A tak jsem se dozvěděl, že náhradní řidič (náš má zrovna nějaké volno či co) sice do práce nastoupil, ale ráno vynechal dvě jízdy. A jako oficiální důvod uvedl, že zabloudil v mlze.
No páni inženýři!
Já tou samou mlhou rozvážel děti stejnou cestou jako autobus. Ano, mlha byla, ale mírná, vidět do zatáčky a na odbočky bylo.
A i kdyby nebylo (jako že bylo): kterej dispečer poslal nováčka na trasu, aniž by ho nechal projet a ověřit si trasu předem? Šlendrián!
Odpoledne jsem se pak dozvěděl od Kačky, že dvě děti nebyly ve škole, jelikož ten školní autobus jede jenom ráno a pak má pauzu až do odpoledne.
Nuže pan dispečer vod autobusů má tedy na svědomí jedno zameškané školní půldne a až budou děti říkat: "to neumím, to jsem zrovna chyběl," padne veškerá hanba na jeho hlavu.
Obávám se však, že ho to pranic netrápí.

opět za padoucha

Nechal jsem se ukecat, to se mi občas stane. Jsem opět za padoucha. On totiž ty dvě vteřiny toho odpornýho překupníka nikdo tak nějak nechtěl v tom představení vzít a před prázdninami už jsem byl obsazen z nouze, jelikož to taky nikdo nechtěl dělat … (psáno zde). A tak jsem byl zas na generálce v sobotu hnusnej a ve středu v Kralupech a ve čtvrtek v Praze v tom budu pokračovat.
Co k tomu dodat. Snad jen fotku ve tmě, jak mě pan režisér narežíroval.

Nirit&Oren_181103

Bezhlavý templář měl rýmičku

Poslouchám v autě rádio, čímž se řadím mezi běžné řidiče činící totéž. Ovšem nejsem si jist, kolik řidičů poslouchajících včerejší raní vysílání stanice Praha (nyní politicky korektní Dvojka, což mi - zde popsáno několikrát - politicky nekorektně pije krev) přišlo včera večer na Karlův most. Statistiku jsem si nedělal, čili vyslovit v tomto směru jakýkoliv soud by byla čirá spekulace, již nemám zapotřebí. Tudíž se spokojím pouze s konstatováním, že jsem večer po tréninku vyzvedl Kačku a jeli jsme se podívat na desátý průvod Pražských strašidel.
Jeli jsme tam poprvé a byli jsme zvědaví, jaká strašidla uvidíme.
Vyšli jsme strašidlům naproti z malostranského břehu Vltavy po Karlově mostě. V sedm večer je tam pořád turistů, že by špendlík nepropad'. Na Křížovnickém náměstí jsme se zastavili a že tu počkáme, než strašidla přijdou Karlovou ulicí směrem od Klimenta.
A kupodivu jsme nebyli sami.
Za sochou Karla IV. čekala na průvod první tři strašidla. Chystala se na nějaké vystoupení. Čert plival oheň, alchymista cosi mumlal a schovával něco pod pytlem a hospodyně pobíhala s koštětem a zametala plácek.
Za chvíli už bylo slyšet zvonění a průvod se vyhrnul z Karlovky. Došli zrovna tam, kde jsme čekali spolu se strašidly.
Strašidla přivítala strašidla, cosi se povídalo a pak začal alchymista provádět jakýsi silozpyt či lučbu a před zraky všech vyčaroval jakousi hmotu nikoliv nepodobnou té z pohádky Hrnečku vař! Hrnulo se to ze skleněného válce, přetékalo to a vršilo se to do hory kaše. Hospodyně to nedokázala umést až nakonec musel zasáhnout čert a vyfouknout plamen pekelný, v němž alchymista zmizel - zřejmě do pekla. Strašidla zajásala a průvod se vydal dál po Karlově mostě. Ještě udělala zastávku a vyprávěla něco ze svých příběhů, ze kterých zřejmě vznikaly pověsti o Pražských strašidlech. Nebo to bylo obráceně? Kdo ví.
Potom se průvod zase pohnul a s provoláváním hesel jako Praga caput regni se vydal po Kamenném mostě dál k Malostranské mostecké věži. Průvod uzavíral dobře třímetrový kostlivec na chůdách.
Jediný, kdo podle dopoledního rozhlasového příspěvku chyběl, byl Bezhlavý templář z Liliové ulice - ten se prý letos omluvil, jelikož měl rýmičku a kašlíček.
Inu ani strašidlům se nachlazení nevyhýbá.

Stasidla_181101_1

Stasidla_181101_2

Stasidla_181101_3

Stasidla_181101_4

Stasidla_181101_5

nejenom světlo

Ono to podzimní světlo svádí k pořizování obrázků. Nejenom světlo, ale i barevné listy, vyfoukaná obloha nebo naopak malebné mraky, no prostě podzim - barev paleta plná. V našem okolí se motivy pochopitelně pořád opakují, ta dá rozum. Ale dyž vono je to tak hezký.
Tedy a vono je, to se nedá svítit ..

181031_Zvole

A když jdete zase po mostě Legií na procházku, máte v ten samý den odpoledne úplně jinou náladu:

181031_Praha