WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v měsíčním svitu

Touhle dobou není zrovna ideální počasí na to, aby se člověk vyhříval na sluníčku. Jistě, dá se zajet na hory nebo někam do teplých krajin, ale pokud budeme mluvit o naší zahrádce, tak ta slunka letos zatím moc nezažila. Jak tedy nahradit slunění? Snadno, řekne každý a odkáže nás někam do solária.
No jo, ale co kočkeni? Taky maj rádi sluníčko a taky se rádi vyvalujou v jeho svitu. Ale když je za mraky? Co dělat?
Nu dnes kočkeni předvedli, že na to mají recept.
Takhle nad ránem se pěkně vyjasnilo. Ovšem soudný čtenář hned namítne, že v tuhle roční dobu je nad ránem tma jak v pytli.
Leda že by … ano, správně, leda že by svítilo něco jiného.
Například Měsíc.
A kdyby to byl k tomu ještě Měsíc v úplňku …
A to právě dneska nastalo.
Měsíc v úplňku, úplné jasno a kočkeni za tím obrovským oknem na parapetu na schodišti.
Váleli se tam v tom měsíčním svitu jako na Riviéře.
Pochopitelně, že je do kožichů nic nehřálo, ale co na tom sejde. Svítit to svítí. Tak o co jde. Dem se válet.
Anebo je to snad tím, že oni se kočkeni válej skoro pořád?

má na to svědka

Jsou místa, kam se může a jsou místa zapovězená. Tak například do ložnice kočkeni nesmějí. Ani do koupelny. To by ovšem nebyli kočkeni, kdyby to alespoň nezkusili.
Nu a dneska proběhla zkouška podle mé paní následovně:
Nejdřív přišel ke dveřím koupelny Nemo. Když zjistil, že tam páneček není, ale je tam jen panička a to ještě až za skleněnými dveřmi, šel dál. Nechal se okřiknout a zase pomalu odešel.
To ovšem nebyl odchod, nýbrž naopak. Došel pro Indy, vrátili se společně a pozval Indy dovnitř. Zůstala stát na prahu. Nemo nakráčel až ke sprchovému koutu. Indy dělala publikum.
"Vidíš, kam až se dá jít? Úplně v pohodě jsem až u sprchy. To koukáš, co, Indy?!"
Vzápětí panička vykázala ze zapovězeného ráje oba. Jenomže o to nešlo.
Šlo o to, že Nemo tam byl a má na to svědka.
Jestli voni ty kočkeni nejsou náhodou pěkně vypečený.

třetí keramická

Prý to snad bylo nědy v době kamenné. A totiž to, že kdosi objevil, že hlínu lze namočit, uplácat, vypálit a je z ní keramika. Od té doby je keramika všude mezi námi. A to i mezi kočkeny.
Mají keramickou misku na vodu, ve které je fontánka a Nemo se naučil pít pěkně shora, zatímco Indy blemcá vodu postaru zdola. Mají i misku na granule. Opět keramickou.
A v tom je ta potíž.
Totiž oni mají už třetí misku na granule. Třetí keramickou.
Jak na to ten Nemo přišel, vážně nevím, ale když jsem mu onehdá četl levity, vyskočil, zabral zadníma, smekl se, nakopl misku na granule, ta letěla na misku s vodou a bylo po ní. Tedy po té misce s granulemi. Fontánka přežila.
Totéž předvedl předevčírem s druhou keramickou miskou na granule. Tentokrát k tomu neměl důvod. Jen se prostě tak rozběhl. A lup! Bylo po misce.
Vyndal jsem ze šuplíku další, třetí v pořadí. Ale současně jsem byl pro jinou, pro plechovou.
Včera jsem je vyměnil. Keramická jde zpátky do šuplíku do zálohy a službu nastoupila nerezová.
Přece si nenechám roztlouct včechny misky v domě.

ach ta sluchátka

Tak to tady už dlouho nebylo.
Kačka totiž je docela pozorná a poslední roky nezapomíná tolik. Ovšem jsou i vyjímky. Jako například včera, kdy zapomněla ve vlaku čepici. Žádná tragédie, stane se. Ale Kačce se to už dlouho nestalo.
Ovšem je tu jiná taková … nepěkná věc.
A to věc hodně častá.
Kačka má svůj postup, když má něco stihnout. Dlouhé roky bojuju s tím, abych jí pořád nepřipomínal, že to nestihne. Už jsem se to skoro naučil, ale přesto pořád ještě mrmlám, když vidím, že stihnout autobus už je záležitost na vlásku visící.
Nu a dneska jsem se vyznamenal. Nic neříkám o stíhání, jen nabádám k pomalému pospíchání neboť podle mého právě ten spěch vedl k té zapomenuté čepici včera.
Kačka na to, že byla v klidu a že se prostě nepodívala, jestli něco nezapomněla.
A já na to, že to bylo tím věčným posloucháním se sluchátky v uších.
"Jo, sluchátka, ty jsem si právě zapomněla," děla Kačka a vrátila se, aby si je vzala.
Rozloučili jsme se.
Za chvilku zvoní telefon: "Tak mi právě ten autobus ujel před nosem."
Čili tohle už tu dlouho nebylo: odvezl jsem Kačku na vlak.
Ovšem když tak o tom přemýšlím, za to zdržení vlastně můžu já.
Kdybych totiž Kačcde nepřipomněl ta sluchátka a ona se pro ně nevrátila …

v podezření

Testy odhalily, testy potvrdily … už točíme třetí rok s covidem a pořád se to nelepší. Tedy zprávy se nelepší, zato sám virus je čím dál kvalitnější a šíří se vesele dál a víc.
Nu což, Kačka s Matějem už ho chytli před koncem roku minulého, průběh téměř bez příznaků. Teď si to sedlo na Juráše, ten má trochu teplotu, ale jinak dobrý. A protože jsem byl v neděli právě u Juráše a včera mi poslal zprávu, že je pozitivní, jsem i já v podezření.
Hned mi přišla zpráva od nějaké centrály, že jsem byl v kontaktu, tak ať si dávám na sebe bacha.
Nu a odpoledne mi volala paní od trasování. A že jsem byl v kontaktu a že mám být pět dní v karanténě do 16.5.
"To bude nějakej vomyl," povídám já, "snad do šestnáctého první, ne?"
"Ne, není to omyl, pět dní. Do šestnáctého pátý."
Paní mluvila se silným ukrajinským přízvukem, z čehož jsem usoudil, že ty číslovky nemá ještě úplně najetý. Tož jsem se jal vysvětlovat rozdíl mezi pěti dny a pěti měsíci čili mezi lednem a květnem.
Konečně mě paní pochopila a dala mi za pravdu, načež se tázala, zda jsem očkován. Když zjistila, že mám tři dávky, zprostila mě karantény úplně a tím jsme hovor ukončili.
Nu, tak už jsem jen podezřelej.
Ovšem příznaky žádné, podezření nepodezření.

na ples nepřijdou

Tak to vyšlo až napotřetí. Jo, v listopadu nešel proud a minulé pondělí to nějak nevyšlo, jak jsem si tu psal. Takže včera. Nu a čekáme na diváky … a diváci nejdou. Ale jo, kdosi přichází … ano, jsou to věrní kluboví diváci.
Ale jen tři.
Není to mnoho, počkáme ještě.
"Ostatně když se ve Vesničce střediskové mělo promítat, taky muselo být alespoň pět lístků prodáno. A nás je i se mnou a s Jardou akorát pět", povídám.
Nu a paní s úsměvem na rtech praví:
"Já nevím, jestli můžu, ale tak teda jo: já potkala ty, co také chodí a nevím, jestli přijdou, protože …"
"Pročpak? Nechtělo se jim?"
"I to ne, ale oni si četli ten plakát a ptali se mě, jestli půjdeme, že oni nevědí, že když to bude tentokrát ples …"
"To je dobrý, tak oni si mysleli …"
"Ano, oni to nedočetli a na ples jít nechtěli."
"A to neva, dáme si to i tak. V komorním počtu."
A tak jsem včera v půl osmé večer začal promítat Ples upírů …

Androidy a iOS

Už dávno, velice dávno jsem přestal řešit, který počítač je lepší a který telefon líp telefonuje. Prostě používám ty produkty ovocnářské firmy a dál se tím nezabývám. Tím pádem se nezabývám ani propojitelností. Například s ostatnímu telefony. Všichni kolem mě mají stejnou značku, tak stačí někde někam ťuknout, najít a odeslat, co je třeba. No jo, ale co když máte vedle sebe Androida?
Juráš totiž Androida má, což je vyjímka a potvrzuje to pravidlo, že všichni kolem mě mají Apple. Včera jsem potřeboval přesunout nějaké obrázky do Jurášova telefonu. Nenapadlo mě, že tohle pořád není vyřešno i po těch dlouhých letech. Rady navádějící mě uložit soubory někam na síť a pak je znovu stáhnout k Jurášovi do telefonu jsou nesmyslné. V normálním světě to funguje tak, jak jsem popsal: ťuknout a odeslat.
Ale zřejmě mezi Androidy a iOS pořád ještě panuje ona počáteční neshoda. No to by mě tedy čert vzal. Nepodařilo se nám to a já jsem slíbil, že to tedy někdy nějak odněkud přes něco pošlu.
Ovšem kdy a jak a přes co … to tedy bude zase dolování.

pranostika na Tři krále

Po dlouhé době jsem se podíval na pranostiky, co že nám to ti Tři králové letos přinesou. A přišel jsem na to, že na Tři krále bývá počasí úplně stejné jako včera. Tedy velmi široký rozsah od bláta a vodu na poli přes silnou chumelenici až po zamrzlé kaluže. Od všeho bylo včera trochu a dneske je šest pod nbulou.
A co z toho lze usuzovat?
No přeci že bude dobře, úroda naplní sýpky a povodně letos nebudou. Dobře si to ti naši předkové vymysleli:

Je-li v tříkrálové noci mnoho hvězd, urodí se hojně brambory.

Padají-li na Tři krále sedláci, bude úrodný rok.

Je-li na Tři krále větrno, zamíchá se planetami a bude úrodno.

Je-li tříkrálová noc hvězdnatá, budou se rodit beránci, býčci, kozlíci a kluci.

Je-li na Boží křtění měsíc v úplňku, toho roku lze očekávat povodně.

vlez mi na záda

Pravidla jsou tu proto, aby se dodržovala, což je často v přímém rozporu s realitou. Ovšem není to tak ve světě kočkenů. V něm jsou pravidla jasně daná. Jenomže to má háček. Každou vteřinou se musí ověřovat jednak skutečné znění těchto pravidel a potom i jejich platnost. To ve výsledku znamená, že pokud jednou jedinkrát na zlomek vteřiny zaváháte a povolíte, zavedené pravidlo už neplatí.
U nás platilo pravidlo "nelez mi na záda".
To je pravidlo opačného charakteru oproti tomu "vlez mi na záda".
Indy totiž ráda lezla po lidech. Měla to povolené tam, kde přišla na svět. Ale u nás to měla zakázané a nepovolil jsem. Až do včera. Včera jsem jí dovolil, aby mi vlezla na klín, když jsem seděl v křesílku. Indy si to vysvětlila tak, že už zase může lézt po lidech.
Takže když navečer přišel Matěj, znenadání mu u stolu chtěla vlézt na záda, což se neobešlo bez okřiknutí a plesknutí.
"Kam to lezeš?!"
Indy tedy nerada ustopila od svého lezeckého cíle, ale už je pozdě. Já jí dovolil na mě vyskočit a to je změna pravidel. Stará neplatí a nová se musí teprve definovat.
Inu pravidla tu jsou … ale jen Indy ví, jaká.

jak to, že tam nehraje

Občas se mi podaří podívat se doma na film, který právě dávají v kinech. Není to nic zázračného. Ony se často některé filmy ani do kina nedostanou a nebo je promítají později, než je uvede některá ze streamovacích společností. A tak se z rozvojem rychlého internetu rozvinulo i rychlé koukání na filmy.
Zrovna včera jsem zapátral po Krotitelích duchů, což je moje oblíbebá pohádka ze zámoří. Každej to zná. A teď se má do kin dostat poslední díl. Na filmových databázích už srší diskuze a recenzenti nešetří negativy. Že prý je to pro adolescenty a původní duch té duchařské taškařice že se vytratil a tak všelijak podobně. Nu což, počkám, až to někde vyjde, řekl jsem si. Ale pak čtu herecké obsazení a vidím, že i v tomhle zatím posledním pokračování hraje Sigourney Weaver. No tak to jsem zvědavej, Ripleyovou já můžu. I začal jsem pátrat a vypátral jsem to.
Nu a když je to všechno tak rychlý, i já jsem si ten film zatím projel rychle. Jen abych našel Sigourney. Jenomže ona tam nehraje! Jak je to možný?! Vždyť je v titulkách! A tak projíždím ty závěrečné titulky a teprve za jejím jménem v titulcích se objevila. Je to sice kraťoučký skeč, ale stálo to za to.
Tak vážení škarohlídi. Až půjdete do kina na nový díl Krotitelů duchů, vydržte až za titulky. Těch několik desítek vteřin za to stojí. Tedy alespoň já si je užil. A časem se možná podívám i na celý film.

klub doma

Můj kino klub měl včera hladce pokračovat i v tomto roce. Bylo první pondělí v měsíci, byli jsme domluveni, film jsem dal ten předminulý, který jsem nepromítal, protože nešla elektřina, všichni to minule slyšeli, byli u té domluvy. A tak jsem vzal film a vyrazili jsme do kulturáku, že připravím promítání.
Byl už po sedmé, čekali jsme tak deset minut a začalo mi to celé být divné.
Ve čtvrt na osm už mi to nedalo a volám Jardovi. To je principál, ten má klíče a celé to pořádá.
No jo, ale on mi nevzal telefon.
No nic, povídám si, to už se stalo. A tak jsme seděli v autě a povídali si o filmech.
Za chvíli volá Jarda zpátky.
"Ahoj," povídám, "je všechno vpořádku?"
Na druhá straně bylo nic nechápající ticho. To člověk vycítí, že ten druhý neví.
Tož povídám: "No, je přece pondělí, máme filmovej klub, už tady čekám …"
"A… aha …ale já jsem na to asi zapomněl …"
A už to jelo.
Já neposlal plakát, protože už jsem ho poslal v listopadu a nepromítalo se, jelikož nešel proud, takže film jsem měl promítat na druhý pokus včera. A protože jsem neposlal plakát, Jarda na to zapomněl, nevyvěsil to … a on opravdu nikdo nepřišel. A to jsme čekali do půl, kdy normálně začínám promítat.
Nu což, tak zase příště. Snad to napotřetí vyjde.
Jeli jsme tedy s mou paní domů a dali jsme si filmový klub doma.
To taky nebylo špatný.

jednoduše

Věci jednoduché netřeba měnit. Stačí je používat - jak jinak, než jednouše. Chce to ovšem alespoň drtek fištrónu, což mě vede k pochybám, zde mi alespoň krapítek zůstal, neboť …
Neboť jsme tuhle přivezli z Ikea nějaké regály a drobnosti. Regály už měsíc používáme, drobnosti nevyjímaje. Vysunout šuplík není nijak intelektuálně náročný úkon, což platí i o používání takové té tyčky čili stojánku na toaletní papír. Jedna role je na věšáku, další se umístí na tu stojací tyčku do zásoby. Každej ví.
A jak ty rolky na tyčku dostat? To ví taky každej. Tedy kromě mě.
Když už jsem asi potřetí ty roličky soukal na tu tyčku, říkal jsem si, že to mají tetokrát v Ikea nějak nešikovně vymyšlený. Pokaždý muset rozšroubovat ten poslední díl, aby se daly na tu tyčku ty role navléknout - to je takové málo pohotové řešení. A jak to tak šroubuju zpátky, zůstal mi ten věšáček v ruce. Vyklouzl ze závěsu.
To jsem tomu dal, pár tejdnů to sloužilo a už jsem to rozbil, povídím si a šetrně jsem to došrouboval a věšáček jsem pak opatrně vložil do toho závěsu. On tam tak nějak zaklapl.
Tak snad to bude držet.
A došel papír v tom druhém stojánku v přízemí. Ještě než jsem to obyklým způsobem rozšrouboval, zkusil jsem potáhnout za ten věšáček. Lup. Byl venku ze závěsu.
Že by to bylo …
Jo! Je to tak! Vono je to na magnet. Vono je to schválně. Nemusí se to šroubovat. Mají to přeci jen dobře vymyšlené.
Role jsem navlékl, jednu zavěsil, věšáček zaklapl do závěsu a šťastný, že jsem na to geniálně přišel, povídám to mé rozumné paní.
"A tys to nevěděl? Vždyť jsi ty stojánky montoval. To je přeci od začátku jasný …"
Nu, nevěděl, zapomněl …. Nezbývá, než se zamyslet, kam se poděl ten zbytek toho fištrónu.