WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

co s tím mám dělat?

"Tati vono se mi to nějak změnilo."
"Co?"
"Tady to."
"Jak změnilo?"
"Se to nějak zmenšilo, nemůžu to ani přečíst."
"Ale já to ani nevidím."
"No já právě taky ne."
"A co s tím mám dělat?"
"Ježkovy voči, jak to mám vědět, když ani nevím, o co jde. Jak se to stalo?"
"Jsem asi něco zmáčkla a …"
"Tak vypni program, restartuj počítač a znovu ten program zapni."
… dvě vteřiny pauza …
"Vono je to furt stejný."
"A vypnula's to?"
"No nevypnula."
"A restartovala jsi to?"
"No eště ne."
"Mně to bylo divný, že by se počítač restartoval za dvě vteřiny…"
"Tak co s tím mám dělat?"
"Kačko, vypni program, restartuj počítač, znovu zapni program …"
"No jo, … tak já to zkusím, … až … za chvíli …"
"Jsem myslel, že to potřenuješ hned."
"Jsem myslela, že to víš."
"Aha … a co je to vůbec za aplikaci?"
"Teams …"
"Aha, tak to stačí restartovat."

To je podrobný a téměř doslovný záznam videorozhovoru s Kačkou.
To, co mě na tom uvádí v úžas je ta bezbřehá Kaččina důvěra v moji vševědoucnost.

za štyry devadesát

Dlouhodobým porovnáváním, výzkumem a najmě pak vlastními košatými zkušenostmi člověk dojde nakonec k tomu, že významných rozdílů mezi různými výrobky není a záleží vlastně jen na oblibě toho či onoho, potažmo té či oné značky, pokud si na nich jeden zakládá.
Nepustilo mě to úplně, například ty ovocnářské produkty s nakousnutým jabkem u mě pořád vedou a možná by se našlo i něco dalšího jako třeba vopravdový štrausky, ale o moc víc toho nebude.
A tak je to i s kafem.
Nejdřív jsem se honil za vytříbenou chutí, testovali jsme, ochutnávali, vybírali. Nu a za pár let jsem došel k tomu, že ta švestková voda, jak říkala babička, je koneckonců skoro všude stejná. Samozřejmě uznávám, že dobře nakoupená, správně upražená a čerstvě namletá káva voní i chutná líp, než kafe z vakouvaný kapsle, ale ten rozdíl není takovej, abych se tomu nějak věnoval. Například Hanička si pořád pochutnává na kafi ve voskovaným kelímku vod Maca. Já jí dodneška nepřišel na chuť.
Takže ty kapsle. Kafovar na kapsle mám něco přes rok a teče z něj skoro stejně černá voda jako z jinejch. Čili kupuju kapsle. I v těch je rozdíl. Hlavně v ceně. Ročním srovnáváním jsem opět došel ke stejnému závěru jako v úvodním odstavci. Vono je to skoro stejný. A tak kupuju krabičky s kapslemi za štyry devadesát, co mají skoro stejnou chuť jako ty za deset.
A dneska jsem objevil zradu.
V tej jednej zlatej krabičce má být deset kapslí. Votevřu to jako dycky a jedna chybí! Plnící a balící robot se splet a já dostal vo kapsli míň! Nevídáno. Stane se. Kafe je dobrý jako jindy a já mám důvod shovívavě mávnout rukou a říct si: však mě neubyde.
A i kdyby ubylo: komu žalovat?

recyklace

Recyklace, toť vpravdě heslo dne. Nikoliv mého.
Totiž ne snad, že bych nešanoval naši Matičku Zemi. Naopak, snažím se málo spotřebovat, málo vyhazovat a když už, pak vytřídit. Ale tohle bylo u nás doma vždycky a když bych měl mluvit o dědečkovi, tak například na chalupě se tak nanejvýš jednou za léto vzal dvoukolák a odvezlo se to, co už opravdu nešlo použít poněkolikáté znovu, na skládku. Všechno ostatní skončilo v kamnech a buď jsme se tím ohřáli nebo byl oběd. Samozřejmě mluvím o hořlavinách typu papír nebo dřevo. Jemný popel a odpady z kuchyně končily na hnoji, tedy v kompostu a tím dědeček jednou za rok pohnojil zahrádku. Hrubé kusy popela, když náhodou vznikly, jely tím dvoukolákem na skládku. Příkladné chování? Kdepak, obyčejná šetrnost. Ke všemu.
Nu a mě tuhle napadlo, že ani takové hliníko-plastové pytlíky od pitíčka se nemusí vyhazovat.
A co jak že s nimi?
Inu, to ten pytlík rozumně rozstříháte, pouze okraje vyhodíte a velké dva obdélníky použijete. Nastříháte po délce na třásně, necháte dvoucentimetrový okraj, celé to pomocí izolepy omotáte a přilepíte k brčku z téhož pitíčka, do brčka nastrčíte špejlek, aby to bylo delší na držení a …
… a máte střapec, po kterém se můžou kočkeni utlouct. Už jsem vyrobil dva a kdybych měl dost trpělivosti, kočkeni by za tou štětkou poskakovali málem celej den.
A důsledky?
No přece radost!
Radost z nápadu, z jeho provedení a radost z ocenění, kterého se mi od kočkenů dostalo.
Jo … a taky z tej recyklace, dyž už to musí bejt.

v první desetině

Pochopitelně cvičíme dál virus nevirus. On-line z domova a občas se sejdeme v pár lidech někde venku, abychom si porovnali s Tomášem, kde máme chyby. Díky tomu porovnávání jsme začali zkoušet prvních pár pohybů nové sestavy.
Pro ty, kdo s tím zatím nemají moc zkušeností, jde o to, že to naše cvičení vychází z tradičních forem Tai ti. Cvičí se něco jako rozcvičky, což jsou vlastně základní prvky pohybů, z nichž pak lze pospojovat cvičební sestavy. Dosud jsme se naučili a cvičíme tu nejzákladnější sestavu, tedy třináct forem. Nu a Tomáš navrhl, že když nám to takhle v soukromí pěkně jde, můžeme začít se složitější sestavou, to jest sedmdesát čtyři forem.
Tu třináctku jsem se učil asi tak čtvrt roku, než jsem si zapamatoval všechny pohyby, aby šly správně za sebou. A protože tyhlety pohybový kreace mi nikdy moc nešly, jsem sice pyšnej na to, že si to alespoň trochu pamatuju, ale taky se obávám, že sedmdesátčtyřka bude nad mé síly.
No jo, ale když on Ondřej volal, že bychom se tu úvodní sérii pohybů měli za domácí úkol naučit, aby s námi Tomáš neměl takovou práci. Ono to minulej čtvrtek vypadalo, jako když na hřišti dva tatrmani opisujou od učitele a i kdyby se na kostičky nakrájeli, stejně jim to nejde. Tedy ono to tak nevypadalo. Ono to tak bylo.
A tak jsem si řekl, že to zkusím podle videa. A v sobotu jsem se do toho pustil. A světe div se! Asi za půl hodiny jsem si dokázal ty pohyby zapamatovat, jak jdou po sobě. Neuvěřitelný.
A včera odpoledne ještě před obvyklým cvičením jsem to učil Ondřeje.
Vůbec nechápu, jak je to možné, že bych si to tak rychle dokázal zapamatovat. Jediné, co by snad mohlo být příčinou toho nečekaného úspěchu, je dlouhodobé pravidelné cvičení třináctky. Sedmdesátčtyřka je vlastně jen rozšíření o některé pohyby a pospojování v jiné posloupnosti.
Uvidíme. Zatím jsme teprve v první desetině sestavy.

v noci se může hodit

Kočičí pohádka, O princezně na hrášku, Kocour v botách a možná ještě nějaká další pohádka by mohla být předlohou kočkenům. Kdyby uměli číst. Číst zatím ještě neumí, ale nemůžu vyloučit, že se to jednou naučí. Aportování jim zatím taky nejde.
Někteří chovatelé včetně paní chovatelky mé Indy tvrdí, že když má člověk dost trpělivosti, naučí mývalího kočkena aportovat. Ba dokonce nám to paní onehdá předvedla, když jsme si byli před lety pro Cyrdu. Jenže Cyria léty zlenivěla a aportovat jsme jí nenaučili. Matěj o ní teď s despektem prohlašuje, že se akorát válí a tloustne. Aby nešli stejnou cestou, pokouším se naučit Nema a Indianu aportovat.
To se dělá tak, že se člověk nasouká do bytelného brnění trpělivosti, někde si schrastí aureolu svatozáře a pytlík pamlsků.
Když je vše nachystáno, můžeme začít s výukou.
Vezmu plyšmyš, hodím ji kousek od sebe, počkám, až ji některý z kočkenů uloví, zavolám ho a pak, pokud přijde i s úlovkem, dostane pamlsek.
Jak prosté!
To je ovšem teorie.
V praxi to vypadá tak, že se Nemo vracel na počátku s plyšmyší pravidelně. Jenomže pak ho to přestalo bavit a teď dělá, jako by nerozuměl. Indy na začátku nereagovala vůbec. Jen čekala u nohy a loudila zadarmo pamlsek. V sobotu se to otočilo. Indy mi přinesla plyšmyš sama. Hned jsem to zkusil dvakrát zopakovat a vždycky ji donesla. A zadarmo! Vzal jsem si pamlsky a zkusil to znovu, tentokrát s odměnou. Nemo si mě ani nevšiml a Indy popadla plyšmyš a někam ji odnesla.
Úplné fiasko.
V neděli se proberu, jdu si pro kafe, ustelu postel a …
Ha!
Myš!
V posteli!
Mám v posteli plyšmyš!
Mně to přišlo, jako že mě v noci něco tlačilo. Jako tu princeznu na hrášku. Ale koho by napadlo, že se válím na myši?
Dát mi do postele myš, na to může přijít jen Indiana.
Indy mě chtěla zcela nezištně obdarovat a když jsem pořád tu myš odhazoval, usoudila, že teď ji nepřijmu, ale v noci se mi může hodit. Kdybych dostal hlad.
Tak mi ji šoupla do postele, abych měl tu dobrotu po ruce.

pěkně v nich bruslí

Kocour v botách, toť veleznámá pohádková postava. Je tu i kocour Mikeš, který v botách chodil. A jsou tu kočkeni, kteří …
Nevím, co je na těch botách tak zajímá. Nejdřív jsem si po léta myslel, že jsou to tkaničky. Pak jsem za další roky přidal to, že jim ty boty obzvlášť pěkně voní, což se u lidských protějšků projevuje právě opačně. Další důvod byl jakousi syntézou tkaniček, vůně a dalších neocenitelných vlastností lidských bot jako je například různost tvaru, materiálu i povrchu, též i odlišnost od podlahy, na které se obuv nachází se zvláštním přihlédnutím k tomu, že na botách se dá skvěle válet a strkat do nich rozličné předměty jako například plyšmyš nebo míček. To všechno už tu bylo.
Teď s příchodem nových kočkenů přibyla i další kratochvále s botami.
Oni v nich bruslí!
Ne, není to tak, že by se v síni válely brusle. Ty jsou uloženy pod zámkem. Kočkenům k bruslení stačí pantofle. Pantofle se totiž dají snadno obout.
To se takhle rozběhnete, skočíte a předníma tlapama se trefíte do pokojně stojících a dosud nic zlého netušících pantoflí. Zadní nohy stále běží, ale ty přední, ty už se vezou.
Náramná legrace.
Nejdřív jsem načapal Indy, jak se vozí v jené pantofli. Hned další den už měl na programu bruslení i Nemo. Ten to vzal důkladně a vezl se pěkně spořádaně. Na každé tlapě jeden pantofel. Koukal maličko vyjeveně a ohlížel se po mně, jako by chtěl říct:
"Pane, vono to vážně jede."
"No bodejď by to nejelo, když to bereš s rozběhem!"
"Nevídáno," řekla by babička, "dyť jsou to jen obyčejní bruslící kočkeni."

je ještě čas

No jo, no, stalo se. Stává se to i v lepších časech. Přesto však vstávám pořád normálně mezi půl šestou a šestou. A po nějakých těch ranních rituálech začnu psát deník, když zrovna nejsou svátky nebo dny volna.
Dneska jsem se probudil před pátou a řekl jsem si, že je ještě čas a zaposlouchal se do dalšího dílu audioknihy. Poslouchám nějaké povídání takhle v posteli dlouhé roky. Skoro by se dalo říct odjakživa. Nu a občas se mi stane to, co dneska: je ještě čas, říkám si a pustím další díl a … a vono mě to tak nějak ukolíbá a rázem je půl osmý. Ne, že bych někam pospíchal, ale dvě hodiny ranního času jsou … v propasti času.
A poučení z toho plyne úplně jasně: když člověk nechce zaspat, tak mu rozhodně nepomůže věta "ještě chviličku".
Ta chvilka byla dneska dvouhodinová!

podle pravidel

Jo, zdá se, že uhlí v pytlíku funguje. Onen zápach čili smrad sice nezmizel úplně, ale je ho zásadně míň i když kočkeni právě použili tu svou hromádku písku v krabici. Ovšem v krabici vybavené vysoce účinnými pytlíky s aktivním uhlím, což bylo předmětem včerejšího zápisu.
Nu a jsme u těch pytlíků.
Tedy kde sehnat vhodné a nedrahé pytlíky? Heslo je: netkaná textilie. Pátral jsem a po nějaké době jsem vypátral, že se dají koupit malé pytlíky z netkané textilie pro zahradnické účely. Tedy jsem našel obchod, kde je mají a objednal je v dobré víře, že tím je vše vyřešeno.
Bylo by, kdyby …
Objednal jsem velikost 9 x
15 cm, tu největší ze tří.
Přišel jsem si pro zásilku, zaplatil velikost 9 x 15 cm.
Na potvrzené objednávce byla velikost 9 x 15 cm.
Na faktuře byla velikost 9 x 15 cm.
Otevřel jsem velký poštovní pytlík a vytáhl menší igelitový pytlík, v němž bylo padesát pytlíků z netkané textilie. Vyndám to a přijde mi, že je něco jinak. Kouknu na štítky nalepené na každém jednom pytlíku. Popis, dovozce, katalogové číslo a rozměr: 9 x 15cm. To sedí. Na štítku to sedí i všude jinde to sedí. Ale mně se to furt nějak nezdá.
A tak vezmu tablet, rozsvítím měřítko, přiložím pytlík … a vida!
Rozměr je 3 x 4 cm! Není to divný. Je to blbě!
A tak píšu do obchodu, že se teda zmejlili a jak to při tak malé ceně chtějí řešit.
A že prý mám sepsat reklamaci. Že je to podle pravidel.
Maličko jsem zaskřípal zubama. Těch pár stovek se dá řešit mávnutím ruky a vrácením "přeplatku" za rozdíl mezi cenou ve velikostech pytlíků nebo, a to dělají opravdu jen velmi solidní obchodníci, omluvou a posláním správných pytlíků zdarma. Ono by je to v nákladech stálo asi tak padesát korun - tedy právě ten rozdíl v ceně - a já bych je vychvaloval, jak jsou skvělí.
Nu ale nestalo se.
První odpověď byla, že moje měřítko neodpovídá skutečnosti a že doopravdy je pytlík rozměrů 9 x 5,5cm (ano, tablet nefungoval správně, tak jsem to přeměřil a oni se spletli podruhé: ten rozměr podle pravítka byl 9 x 7cm!) a za to že se omlouvají a že mi vrátí peníze, když jim to na jejich náklady pošlu zpátky, jelikož nabízený rozměr 9 x 15cm stejně nemají a správně mají jen 9 x 12cm a že při načítání produktů došlo k chybě a
… a jestli souhlasím.
Ježkovy voči! Takovejch keců kvůli stopadesáti korunám a dopravě s dobírkou. Samozřejmě jsem nesouhlasil. Preferoval jsem poslání peněz nebo větších pytlíků zdarma.
Odpověděli, že takhle se ta hra nehraje, že mi pošlou štítek a že to mám vrátit.
Tak jsme jim napsal, že za dopravu a za čas strávený tou reklamací a focením malých pytlíků s měřítkem už jsem utratil víc, než pytlíky stojej a kdybych tam měl jet jednou s vrácením a pak ještě jednou pro ty správné …
No, co bych tu dál psal. Už tak je to dlouhý.
Prostě obchod
Semena levně se chová podle pravidel. Podle blbejch pravidel. Každej dobrej obchodník by se zachoval jinak. Třeba jako ta paní tuhle v krámě u pokladny: sama vyměnila zboží s blížící se lhůtou spotřeby. Já si toho ani nevšiml. Nebo i ten Ali expres, ze kterého ty pytlíky made in China beztak jsou. Ten už mi nejmíň třikrát s omluvou poslal zdarma nové zboží jako náhradu za vadné nebo nesprávné. Příště objednám pytlíky tam za desetinu ceny. Budou stát tedy asi třicet halířů za kus.
Inu, malost se neprojevuje jen ve velikosti pytlíků.

uhlí v pytlíku

"Zápach," pravil strážmistr do telefonu a pan rada Vacátko mu na to položil otázku, co že je to zápach, jestli to náhodou není smrad. Pan strážmistr souhlasil a pánové ze čtyřky vsedli do Pragovky a vyjeli k případu.
V mém případě nebylo třeba nikam jezdit. Jedná se totiž o zápach čili smrad z kočičího záchoda. Roky se s tím potýkám a tak nějak jsem si na to zvykl. Ono nepomáhá ani denní vyklízení. Prostě se tu a tam ten zápach prosmrdí ven.
Co s tím?
Tuhle mi Juráš poradil, že se prodávají odsavače pachů. Moc jsem tomu nevěřil, ale zkusil jsem to. V krámě měli jen ten s aktivním uhlím. Pomohlo to jen maličko. Ale nápad byl na světě.
Za cenu asi pěti balení "speciálního odstraňovače pachů s aktivními perlami aktivního uhlíhí" nebo jak se ten zázrak jmenuje, jsem objednal pět kilo aktivního uhlí a padesát pytlíků z netkané textilie. Stačí naplnit pytlíky aktivním uhlím, pár jich vylepit izolepou dovnitř kočičí toalety a je to. Smradu je míň. Až se uhlí nasytí, vlepím nové pytlíky.
Nápad za milión.
Ovšem s těmi pytlíky byla taková legrační příhoda.
Tu dám k lepšímu zítra.

injekce a lízátko

Možná si někdo z pamětníků vzpomene na povinnou fluorizaci ve škole i očkování tamtéž. Nikdo se nikoho neptal, prostě nám paní učitelka (ano, neříkali jsme soudružka, ale paní, nicméně to jaksi "bylo proti") oznámila, že zítra bude fluorizace nebo očkování a šmytec. To první bylo kloktání roztoku s fluorem. Každý vyfasoval voskovaný kelímek, z něj pak žbrundal v puse tu nechutnou tekutinu a nakonec šel k umyvadlu a vyplivl to. Očkování bylo vždycky v jedné třídě pro všechny. Stáli jsme frontu a když na nás přišla řada, dostali jsme injekci a bylo.
Teď holt může mít každej názor, což je sice správně, ale pošetilost těch, kteří očkování odmítají, nestojí na zdravém selském rozumu, ale na fámách ze sítě typu "jedna paní povídala".
U nás tomu tak není a když přišlo upozornění, že Kačka potřebuje protiklíšťové přeočkování, objednal jsem ji a v pátek jsme tam jeli.
Ovšem měkteré znaky minulosti to mělo.
"A tati, mohli bysme se stavit někde v krámě cestou zpátky?"
"Mohli."
"To je fajn."
"Proč?"
"No, já bych si dala něco dobrýho."
"Aha! Tak se stavíme."
Stavili jsme se a Kačka si vybrala oříšky v cukrové polevě ve vánočním balení. Za polovic to měli v regále.
A tak bylo učiněno starým dobrým pořádkům za dost.
Kačka dostala injekci i pomyslné lízátko.
A tak to má bejt.

šachy s dodávkou

S dobou zavirovanou přichází i doba seriálová. Ano, jistě to postihlo kdekoho. Nás taky. Já jsem docela častým filmovým konzumentem, ale na seriály jsem nikdy moc nebyl. Ono to jaksi vyžaduje trpělivost, soustavné čekání na další díl a příliš dlouhou rozprostřenost v čase. Mnohdy i zbytečné natahování. Nu ale sem tam nějaký ten seriál jsem samozřejmě viděl. K oblíbeným patří staré české seriály jako Taková normální rodinka nebo Hříšní lidé.
Teď je ale jiná doba. Ven se skoro nesmí, takže nabídka aktivit je výrazně omezená, tož tedy …. seriál. Vloni pro nás Matěj objevil na doporučení kamaráda seriál Mandalorian. No to vám je báječné! Má to všechno, co si jen fanoušek Star Wars může přát. Doporučil jsem to dál a nadšení se opakovalo.
A teď právě je v kurzu seriál o šachové hráčce Queen's Gambit. Není to pro mě, já na tenhle typ nejsem, ale Matěj a myslím, že i Kačka to mají rádi. A proto začal Matěj hrát šachy. Zatím se ve hře stále zlepšuje. Já to neumím vůbec a hned napoprvé jsem ho porazil. Podruhé už jsem to ale vzdal, protože to vypadalo, že to vyhrát tentokrát nebude tak snadné.
A protože máme sice docela hezké velké šachy po dědečkovi, ale šachovnici pořádnou nemáme, objednal jsem jednu, která velikostí odpovídá. A rázem bylo postaráno o další aktivitu.
Věděl jsem, že pojedeme s Kačkou pro občanku a proto jsem předem a včas přesměroval dodání na výdejnu. Ovšem dodavatel byl rychlejší než elektronická pošta a zrovna, když jsme byli pryč, volal, že veze zásilku. Naštěsí se podařilo a předání vyšlo, ovšem ten moment překvapení se moc nekonal.
A tady je vidět, že i obyčejný televizní seriál může povzbudit další aktivity včetně šachové hry a organizace logistiky přepravní společnosti.

občanka a nový sníh

Včera odpoledne v Praze padal sníh s deštěm. Kačka říkala, že se těší na zasněženou krajinu, ale já jsem to viděl spíš na blátivé období.
Oni totiž meteorologové předpovídali sněžení, ale současně i teploty kolem nuly, což sněhu nijak zvlášť nesvědčí.
A tak jsme chodili po Praze, vyzvedávali Kaččinu novou občanku, pak moji knihu u Škody a mezitím si Kačka sama zřizovala svůj první účet v bance pomocí zbrusu nového občanského průkazu. A mokli jsme v ulicích, protože ten sníh byl vlastně déšť.
Když jsme jeli zpátky, pořád to vypadalo na blátivé odpoledne. Ale jen jsme vyjeli z Vraného nahoru, už sníh zůstával ležet a u nás bylo a je bílo. Mohlo napadnout nějakých pět centimetrů.
Nu a Kačka má radost, sníh zůstal do rána, má novou občanku a nový účet. Co víc si přát?

hádanka lednová

Možná bych tu mohl dnes po delším čase zveřejnit zase jednu hádanku. Podařilo se mi vyfotografovat neobvyklé zařízení. Uhádnete, co to je?

a) pojízdný bar s temperací nápojových skleniček
b) zařízení pro odpařování směsi éterických olejů
c) ozvučná deska s instalovanými vyladěnými skleničkami připravená pro hudební produkci


hadanka_210106

návrat ke svobodě

Kočkeni už si zvykli a v noci se nebojí. To znamená, že do ložnice mohou být dveře zavřené a tudíž má našinec šanci se vyspat jinak, než s chlupatým límcem kolem krku. Udělal jsem tedy další krok a to návrat ke svobodě. Tím je míněn otevřený prostor. Otevřené dveře všude. Očekával jsem poklidnou noc. Kočkeni už přece nocují ve svém.
Pochopitelně ale například komora zůstává zavřená pořád, jelikož když takový kočken do komory vnikne, vznikne chaos, rámus a když za celým tím cirkusem zavřu dveře, ustane to a za okamžik se ozve tiché vyčítavé zamňoukání, které znamená: proč mě tu zavíráš, pane, zrovna jsem chtěla jít ven …
Ostatní dveře jsou otevřené a já tedy čekám, co bude v noci.
První fáze je večer, tak po desáté, před spaním.
Kočkeni vletí do postele jako uragán, začnou se rvát jako koně a dávají mi tím najevo, že bezpečnějšího kolbiště pod sluncem není. To se dá vydržet jen chvilku, neboť rvačka se se spánkem neslučuje.
"Mazejte ven, rváči!"
Kočkeni usoudí, že to přepálili a klidí se ven, do svých visutých pelechů.
Ve tři ráno přichází druhá fáze.
Přesněji řečeno přichází Indy, aby mi dala najevo, že je tu pro mě. To se dělá tak, že se předníma tlapkama ušlapává podložka a to tím způsobem, že se tlapy důrazně přikládají směrem dolů a s vytaženými drápky se zvedají. Jako když šlapete zelí. Tou podložkou je moje hlava hned poté, co mě Indy hlavu umeje, poněvadž hygiena především. Ve tři ráno.
"Hele, padej, eště spim," schodím chlupatce z postele a on si jde po svých. Po svých si teď už jít může, svou přízeň mi už dal najevo.
Závěrečná fáze se odehrává v pět.
Kočkeni si přitáhnou do postele hračky, tedy papírový střapec a plyš-myš. A to proto, aby se o ně mohli servat na tom nejbezpečnějším ringu na světě. V nohách postele.
"Tak a dost! Hračky do postele nepatří!"
No jo, ale vyprávějte to kočkenům.
Nastává budíček. Na prahu dveří je i ve tmě vidět Nemova bílá náprsenka. Idiana vidět není, protože černá je ve tmě černější než tma sama.
A tak vstáváme.
Tedy já vstávám.
Jdu dát kočkenům do misek jídlo a vodu. Kočkeni si naopak hned po snídani jdou zase lehnout.
Noc byla totiž vyčerpávající …

v Novém roce do Nového světa

Tak tedy s Novým rokem novým krokem.
Se říká.
Já jsem spolu s Ondřejem v Novém roce vykročil do Nového světa. Přesněji řečeno mi Ondřej volal, jestli si nechci vyjít jen tak zafotit a že bychom zajeli na Hradčany a prošli se třeba po Novém světě. No samozřejmě, že ano. Slovo skutkem učiněno jest a v neděli odpoledne jsme na Nový svět vstoupili.
Nebyli jsme sami a očekávané prázdné ulice nás nevítaly.
Všude bylo lidí, jako by virové situace nebylo. Focení tudíž nabralo jiné dimenze, potažmo na Novém světě nic. Atmosféra křivolakých uliček v zamlženém zimním odpoledni se s lidmi poněkud vytratila.
Pár obrázků jsme si udělali až u hradu a u Schwarzenberského paláce. Zamlžené odpoledne jsme opustili ještě před setměním a plynové lampy se tudíž začaly rozsvěcet až po našem odjezdu.
Bylo to takové příjemné mrholivé nedělí odpoledne.

Malá_Strana_210103


Petřín_210103