WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

verze 13.3.1

Teda to se mi ještě nestalo. Odešel jsem včera ráno od počítače s tím, že je zápis hotovej. A von nebyl! A navíc: copak hotovej, ale já ani nezačal. Jen jsem otevřel aplikaci, založil nový článek a u toho zůstalo. Začal jsem řešit nějaký titulky k filmům a pokoušel jsem se rozhejbat přehrávací mechaniku, což mi nešlo a až později v kanceláři jsem zjistil, že mechanika je v pořádku, ale kabel byl špatnej. A tyhle technický zbytečnosti mi úplně zastínily psaní deníku. Tudíž včerejší zápis nebyl a s tím o den zpožděným datem ho píšu až dneska.
Je to o těch změnách.
Ono se mi často hodí používat ošoupané pořekladlo, že všechny změny jsou k horšímu. Hezky se tím kveruluje, ale pravda leží pochopitelně jinde. Je to případ od případu.
Kupříkladu ty softwérový nový verze.
Tuhleta aplikace, co jí požívám na woleschko, mě už tolikrát vypekla, že jakýkoliv update očekávám s hrůzou v očích.
Je tu ale jiná aplikace, lépe řečeno systém. Ten je většinou čím dál lepší. Systém pro telefón. Označujou ho jako iOS a teď je na světě zrovna verze třináct a chystá se čtrnáctka.
No a ta třináctka mi udělala poprvé v telefonu pěknou paseku. Nikde se o tom nepíše, nikdo to nezmiňuje, nedá se to dohledat, ale mě to pěkně dožralo.
Totiž já používám telefon i jako přehrávač rozsáhlé audioknihovny. Nejčastěji to mám jako večerníček. Pustím si nějaké povídání před spaním, nastavím časovač a když to všechno jde jako obvykle, slyším sotva polovinu. Zbytek času už spím.
Tomu pouštění předchází vybírání. Protože už se mi nechce nasazovat brejle, vybírám podle obrázků alb, které si pečlivě vybírám a ukládám, abych podle nich snadno poznal, co je to za nahrávku. A tyhle ikonky alb mi ta třináctka zamíchala. Od září loňského roku v novém systému mžourám v posteli před spaním na obrazovku, před očima přeskakují ikonky alb, každý den jiná a jinde. Desítky.
Volal jsem o pomoc podporu Apple. Jsou hodný. Dycky mi pomohli. Tentokrát mi pán po třetí servisní relaci řekl, že ten problém už mají zmapovaný, že o něm vědí, že to mají v práci vývojáři. A jestli prý chci pomoci, můžu smazat svou knihovnu, nahrát znovu pár vzorků alb, udělat sestřely obrazovek a poslat je do Applu. Do toho jsem nešel. Těch +/- devadesát giga je takový objem, že tolik hodin času na přehrávání tam a zpátky mezi telefonem a počítačem nemám. A tak že prý neva, že je to v řízení a časem to bude opraveno.
A v pondělí večer bylo. Vyšla nová verze. A najednou se moje alba vrátila na své místo, vše je tak, jak bylo, třídění a hledání funguje. Hurá! Už nemusím mžourat.
Tak tenhle udate byl opravdovou změnou k lepšímu, ale až od verze 13.3.1. Kupodivu se o tomhle problému nikdo nikde nezniňuje.
Skoro mám pocit, že to opravovali jenom kvůli mně.

narazit na hlemejždě

Kdysi dávno mi kdosi řekl, že pokud jde o opravdové zážitky, nemusí být nutně pozitivní, ale důležité je, aby byly intenzivní.
Nuže jeden velmi intenzivní bych tu ze včerejška měl.
Matěj už na mě čekal před školou. Stačilo zaparkovat. Za tím účelem jsem si za ty tři týdny už našel za rohem před vraty školy vždy volné místo. Je to vjezd do školy a tím pádem se tam nesmí stát, ale na chviličku zastavit a naložit Matěje, to nikomu nevadí. A taky nevadí, když si tam zkouším automatické parkování. Ještě mi to úplně nejde, ale na začátečníka dobrý. I Matěj si všiml, že auto parkuje samo, poněvadž nedržím volant. Auto tedy zaparkovalo, já otevřel kufr, naložil jsem berle do kufru, Matěje do auta a jeli jsme.
Já tam kolem Újezda jezdím krokem. Doslova. Hemží se to tam lidma, je tam provoz a nástupní ostrůvek tramvaje, no prostě je líp se sunout jako hlemýžď. Pro jistotu. Kdyby něco.
Včera stála na chodníku hned naproti ostrůvku velká bílá dodávka. Asi tam něco skládali. Šinu si to krokem vozovkou, zrovna přijela devítka, lidi vytékali plynule z elektriky, tak jsem dával pozor.
A dobře jsem udělal.
Ve chvíli, kdy přední část auta pomalu vyjížděla zpoza té bílé dodávky, skočila mi na haubnu jakási slečna. Okamžitě jsem zastavil. Vyděšenej na ní koukám a ona nic. Prostě úprkem, hlava nehlava, auto neauto vyběhla ze zákrytu od dodávky, skočila mi na pravej blatník a když zjistila, že auto nepřetlačí, ani nemrkla, oběhla to a ozlomkrk naskočila do zavírajících se dveří té devítky, na kterou tak pospíchala.
Nevěřil jsem vlastním očím. Lidi koukali, já koukal - a ta čiperka ani nemrkla. Byla v pohodě. Stihla tramvaj.
Chvilku jsem tam v šoku postál a nahlas domejšlel, co by se asi stalo, kdybych nejel tím hlemýždím posunem. Pak jsem to radši přestal domejšlet a zahnul zpátky kolem školy do Zborovské.
"A víš, že byla vod vás ze školy?" ptám se Matěje.
"Jo, byla."
"Děsný, co?"
"Děsný."
Víc jsme o tom nemluvili. Jen doufám že to tu děvečku aspoň kapku trklo a příště už si dá pozor.
Nemusí dycky narazit na takovýho hlemejždě, jako jsem já.

osm miliard názorů

Já si tu málokdy píšu o všeobecně známejch skutečnostech už proto, že jsem si tak nějak hned na začátku psaní řek’, že by to mělo bejt psaní veselý a že nikoho nezajímá šedivej světa běh. Občas ovšem, a poslední dobou čím dál častějc, mám takovej pocit, že se svět zbláznil. Že má každej patent na rozum a rozhazuje ho kolem plnejma hrstma. Potíž je v tom, že jde jenom o pocit a svatý přesvědčení. Většinou jde však o pošetilost, která může v tom horším případě uškodit.
Zrovna včera jsem si přečet v novinách něco na tohle téma. Bylo to o zničujících australských požárech.
Já ale začnu s povodněmi.
Mám za to, že se tak nějak zapomnělo, jaký to bylo, když jsme tu měli v podstatě před pár lety dvě docela velký povodně. Hned se začlo mluvit a potom stavět kdeco proti povodním. To je jistě v pořádku. Ale nebylo by lepší použít historickou zkušenost našich předků a nerušit přirozené záplavové oblasti a nic v nich nestavět? Skoro si tak nějak myslím, že bylo. Ale jsem asi v menšině. Jezdím téměř denně těmi záplavovými oblastmi podél Vltavy. Staví se tam vesele, stavby rostou jako houby po dešti. Ptal jsem se i dvou stavitelů, jak je to s těmi bytovými domy v záplavové oblasti. A že prý v jenom případě je to v pohodě, protože dům stojí na betonových pilířích. V druhém případě prý k domu voda vůbec neprojde, protože je tam val. Jo. Takovejch domů na pilířích a valů jsem viděl tenkrát během povodní docela dost. Některý vydržely, jiný ne. Ale všechny překážely vodě a ta se pak nahrnula jinam, kde by nebyla, pokud by měla volnou cestu v záplavové oblasti.
Požáry jsou na tom hodně podobně. Už jako kluk jsem ve Vpředu četl komiksy o skautech, kteří se jmenovali Pim a Red. Dostali se jednou do situace, kdy se k nim blížil ve stepi rozsáhlý požár. Společně s průvodcem se zachránili tak, že založili menší požár ve směru proti tomu velkému. To, co shořelo před nimi v malém, je zachránilo před tím velkým. A totéž teď čtu v těch novinách. Původní obyvatelé Austrálie to po tisíceletí znali a používali. Zakládání malých řízených požárů jako prevence proti šíření velkých zničujících. Jenomže zelení ekologisti to zatrhli. To je přece neslýchané zakládat záměrně požáry. Těch mrtvejch broučků! Na hospodáře, kteří se chovají jako poctiví ochránci svých farem a řízeně a preventivně vypalují malé části země a mýtí keře a stromy je potřeba ukázat a pokutovat je a soudit je. Tím přece škodí přírodě, takhle to nejde řešit. Řikaj zelenáči. Tak teď už je to vyřešený. Teď jsou spálený všechny stromy i broučci a odpadá tím starost o jejich ochranu.
Ono to vypadá, že si z toho dělám srandu, ale opak je pravdou.
Jen se podívejme kolem sebe. Zelená ideologie je naše současnost. Pryč se spalováním fosilních paliv! Konec atomových elektráren! Jezděte bez spalovacích motorů! Užívejte výhradně obnovitelné zdroje! Fajn, jsem pro. Jen mi prosimvás, vy zelenáči, sdělte, kde ty vobnovitelný zdroje vemete a kde tu eletriku vyrobíte a jak jí dostanete tam, kde bude potřeba? A dyž nebude potřeba, jak jí uskladníte? A co dyž přestane foukat a bude pod mrakem?
A že se vztekám? No vlastně jo, vztekám se. Ani ne tak na těch bezmála osm miliard názorů, co jich po širým světě chodí, ale na těch pár, co si myslej, že na ten fištrón maj patent.

řádkuje to

Ještě znovu o těch filmech bych si tu rád něco zapsal. A totiž o restaurování a remasterování.
Ne, že bych nevěděl, o co jde. Jen mě tak nějak lákala možnost mít v šuplíku pár českých filmů, na které se s oblibou občas dívám, v oprášené podobě. Ony totiž v některých případech vyšly tak nějak podivně a posledních pár let se majitel práv rozhodl udělat nová vydání a nechat je přepsat znovu na své disky.
A tak jo. Tak já si je pořídím. Beztak už nikdy nevyjdou a pak budu smutnej, že jsem to moh' udělat a neudělal. Tož jsem si o ně napsal a za pár dní mi dorazily.
To, co mě vzteká, je právě skutečnost, že se nejedná jenom o přeuložení původního skenu jinak na nový disk. Ony ty filmy jsou totiž přeuložené se vším všudy, co se při skenu do okýnka dostalo. Vypadá to, že jsou přeskenovaný. Jenomže ne na vyšší rozlišení. A to mě dožírá.
Je to celé tak nějak na začátku cesty. Nové vydání, trochu se to liší od starého, každej ví, že restaurovat to nikdo nebude, protože by se to nezaplatilo, ale vypadá to na novej sken. Jenomže uloženo je to na dvd 5, což je nejnižší běžně prodávaná kapacita disku. Kdyby to uložili alespoň na devítku, mohlo to dopadnout líp. A nedopadlo. Je to škoda. Dali si s tím práci a kdyby jen trošičku víc chtěli, mohlo ty celé vypadat i na větší obrazovce dobře. Takhle se to musí dopočítávat a i přesto to často řádkuje. Ach jo.
Vážně to nestálo za to přidat nějakej ten šesták a uložit to ve vyšším rozlišení? Nebo snad opravdu jen použili původní někde uložené skeny a nechali je jen vypálit bez ořezání okrajů a s novým menu na nové disky? Jestli jo, pak se ptám, jestli to za tu práci stálo. O restaurování přece nejde. Jen o lepší remaster a tan zas tolik nestojí. Ale ty filmy by si to zasloužily.

dva na jeden lístek

To ony se někdy přihoděj náhody, že si jeden říká, jestli to vůbec náhody jsou.
No, je to takhle:
Na úřady chodím nerad, ikdyž se ukázalo, že se posledních několik návštěv na úřadech změnilo v docela milé povídání s nějakou tam příslušnou laskavou paní. Paní poradily, vysvětlily, zařídily. I v tom nejčerstvějším případě.
Na Katastru mi nejdřív jedna paní natřikrát po telefonu vysvětlovala, jak vyplnit a podat žádost. Týden před tím na Finančáku mi zase jiná paní trpělivě povídala, kterou žádost a jak podat a kterou zaplatit a která je zadarmo, což jsem obratem a bez chyby učinil přímo na úřadě.
Vydal jsem se tedy s vyplněnou žádostí na Katastr. Všechno to klaplo. Na Katastru jsem ještě ztropil malou scénku, když jsem podatelnu hledal a nemohl najít v přízemí, zatímco v prvním patře mě už podruhé vyvolávala paní u okýnka a to vše takovou rychlostí, že jsem si ani nestačil rozepnout kabát. Ale povedlo se. Vzala mě ihned jiná paní u vedlejšího okýnka a ještě mi řekla, kde jsem se zapomněl podepsat a co jsem zapomněl vyplnit.
Stalo se, podáno, uhrazeno, jedu zpátky.
A tu mi v metru na Pankráci zvoní telefon. Nechtělo se mi, bylo to neznámé číslo, ale nakonec jsem to zvedl. Co kdyby to byly ouřady. A vono jo. Von to byl ouřad. Finančák. A že prý to mám hotové, to, co jsem si podal.
"Ježkovy voči. Tak to já tady přestoupím na opačnej směr a hned jsem u vás."
Paní mě po telefonu natrefila jen jednu stanici od sídla úřadu.
Přeskočil jsem z vlaku do vlaku a během deseti minut vyřízeno. Papíry jsem dostal a ještě pořád na ten samej stále ještě platnej lístek jsem vlezl zpátky do metra.
Všechno jsem stih' a ještě zbyla na lístku rezerva. Tedy tomu říkám zařizování. Pak že ouřady nefungujou.
Tyhle teda zrovna fungujou skvěle.
Stih' jsem v pohodě dva na jeden lístek.

je studenej

Doprava odněkud někam je denní nevyhnutelnost a proto si tu docela často píšu i o autech. Pochopitelně o Kodiaqu, jelikož s ním zažívám první rok a musím rovnou napsat, že rok z pohledu řidiče tohohle vozu velice spokojený. Nejsem si ovšem jist, zda tu spokojenost se mnou sdílí i moje servisní okolí. Už jsem si tu zapisoval pár anomálií, se kterými si nevěděli v první chvíli rady. Stejně je to i s tou dnešní neobvyklostí.
Je zima, to jsme si všimli. Je to zima mírná, ale tu a tam se přeci jen teploty dostanou pod nulu. Nu a tím se ochladí i Kodiaq. Je to auto chytrý a tudíž to uvnitř nějak zaznamená a chová se podle toho. Ovšem některé jeho chování si žádá vysvětlení a pochopení. A někdy to dá práci.
Tentokrát se to týká systému start-stop.
Nikdo to nechce a všechny automobilky to do aut montujou. Pochopitelně. Papírově to snižuje spotřebu a tím i emise a to je v této době velké téma. Jenomže to udělátko není jenom o cvaknutí spínače a vypnutí motoru. Jak jsem se dočetl, existuje Á čtyřka hustě popsaná podmínkami, které počítač auta musí splnit, aby mohl motor vypnout. A jedna z nich je optimální teplota motoru. Nesmí bejt ani moc studenej ani moc teplej. Prostě musí bejt akorát vohřátej. A to je vzimě při startu potíž. Musí se zahřát teprve po nastartování (leda by měl přídavné topení, což ten můj nemá).
A už jsme u toho start-stop systému.
Já ho vypínám hned po rozjetí. Má to své dobré důvody, je jich plný internet a každej servisák o tom ví svý.
Jenomže to není jen tak.
Teď v zimě se mi pravidelně stává, že po krátké době, aniž bych si toho všiml, se systém sám aktivuje. A už mě to několikrát na křižovatce vypeklo. Tudíž volám prodejci, co je to za pořádek, tohleto. Pan prodejce nevěděl a měl za to, že když je to jednou vypnutý, tak je to do konce jízdy vypnutý a basta. Ten můj problém se mu zdál spíš servisní a tak ať prý zavolám k nim do servisu.
Zavolal jsem ale nejdřív do Škodovky. Tam ale taky nevěděli. A ať si prý zavolám do servisu.
Dobrá. Volám do servisu a tam taky nevěděli. A že prý jestli chci, tak můžou začít řešit záruční opravu a ať přivezu auto na diagnostiku a oni ho budou nějakou dobu testovat a … A to je ale chlapcovina, že, pane techniku.
Tak jsme se shodli, že pán nejdří prohlídne nějaký skripta od Škodovky a že dá vědět.
Udělal jsem totéž. Skripta ale nemám, tudíž jsem se ponořil do všelijakých konferencí. A ejhle! Nejsem sám.
Na konferencích mi potvrdili podobně postižení vypínači satrt-stop systému můj první závěr:
Když vypnu systém "za studena", je to v režimu, kdy počítač sám kvůli nízké teplotě vypne systém start-stop, aby se nepoškodil studený motor. Během jízdy pak dojde k automatické aktivaci systému, jelikož teploty dosáhly kýžených hodnot. A tím se to moje vypnutí deaktivuje a systém vypínání při zastavení je znovu aktivní. Čili musím znovu zasáhnout, pokud ho chci deaktivovat.
Takhle jednoduché to je.
Když volal pan technik s tím, že nic nezjistil, řekl jsem mu, že už dál hledat nemusí a popsal mu, jak to je.
Pochopil, uznal a shodli jsme se na tom, že to je poněkud nedomyšlená zabudovaná vlastnost.
To jsem zvědavej, kolik jich ještě bude.
Ale jinak jsem spokjenej - jen se pořád učím ty fígle, co na mě Škodovka ušila.

tělocvik, biologie a jiný křeslo

Jeden se může snažit, jak chce a stejně se trefí málokdy.
Vyzvedávat Matěje se sádrou u školy není nijak snadné. Na začátku jsme si sice řekli, že mi bude každý ráno hlásit, kdy přesně ho mám vyzvednout, ale nefungovalo to ani první den, kdy jsem mu musel sám dát jeho rozvrh k nahlédnutí, aby mi řekl, kdy tedy ho mám čekat před školou. To zrovna bylo pondělí a měli tělocvik, čili jsem pro něj přijel před jednou hodinou.
Nu a další pondělí si to všechno nachystám tak, abych tam byl zase v jednu hodinu. Volám mu, že stojím s autem před školou za rohem a čekám.
"No jo, ale dneska jseš tu moc brzo. Já eště budu psát biologii."
"Místo tělocviku?"
"Jo, náhradní test. Za ten, co jsem na něm chyběl."
"No tak jo. Já si teda zatím zajdu tuhle k holiči."
Ona ta moje i Matějova oficína je jen pár desítek metrů od školy, takže nápad na úsporu a využití času to byl náramnej. A zrovna tam byla ta moje paní kadeřnice.
"Tak jsem to stih', můžu zase k vám?"
"No jo, ale já teď v jednu končím. Já měla dopolední."
"A safra. No tak nic, tak nemůžu. Já tu změnu teda nějak přežiju."
Zakřenil jsem se, paní se taky zakřenila a já čekal na paní jinou, co nebude mít dopolední, ale odpolední.
Jenomže zakrátko se vše v dobré obrátilo.
Moje paní doholila pána a hned po úkonu pravila, že mě teda eště veme, ale to si prý musím přesednout na jiný křeslo, jelikož to její dopolední teď bude sloužit její odpolední kolegyni a jejím kunčoftům.
Tož jsem si přesed', paní mě vzala do parády a jen jsme byli hotoví, koukám přes okno, že už Matěj čeká na druhým chodníku.
Vyšlo to akorát.
Organizace času klapla na jedničku a já teď už vím, že písemka z biologie trvá zrovna tak dlouho jako ostříhat mi hlavu.

Valmont za šest

Včera to bylo o filmech a dneska je to zas. Tedy nikoliv o filmech, ale o filmu. U tom, co jsem včera promítal v klubu. Totiž o Valmontovi.
Mám ten film rád už od jeho premiéry před třiceti lety. Ano, už je mu tolik let. Pan Forman ho tenkrát přivezl v kufru v letadle hned po jeho americké premiéře, aby ho tu v tehdy ještě Paláci kultury předvedl poprvé u nás. A to studentům a zadarmo. Inu, když už tu Sametovou revoluci vedl jeho spolužák z Poděbrad, přišlo mu dobré přivézt taky něco z vlastní zahrádky. Nu a tenkrát jsem bydlel nedaleko toho kulturáku a protože jsem ráno v rádiu tu zprávu zaslechl, neváhal jsem ani chvilku a skoro v bačkorách a v županu jsem pelášil na premiéru Formanova Valmonta.
Hrozně se mi líbil. Pánové Forman, Ondříček, Pištěk i všichni ostatní si s ním dali obrovskou práci a je to na něm vidět. Když si Valmonta sám pro sebe srovnávám s oscarovým Amadeem, stojí oba filmy na stejné úrovni. V některých chvílích je pro mě Valmont dokonce lepší. Je komornější, práce s detaily, Ondříčkova kamera, nedopovězené náznaky, ryzí filmařský popis, vývoj postav …. no schválně jsem se před pár dny díval právě na Amadea, abych měl přímé srovnání. A můžu říct, že Amadeus mě o překot baví svým úprkem na plátně, ale Valmonta mám rád, dokážu mu rozumět, je pro mě víc živým člověkem.
Nu dosti rozborů. Kvůli tomu to tu nepíšu. Dělám si tu zápis, jelikož mám vzteka na majitele a správce toho filmu a jeho práv. On se u nás v podstatě nedá sehnat v důstojné kvalitě. Jediná edice, která tu kdy vyšla a kterou jsem včera promítal, je v tak mizerné kvalitě, že jsem se klubovým divákům omlouval před i po filmu. Je mi jasné, že film, který nebyl komerčně úspěšný, jeho vlastníky ani distributory nezajímá a o to víc mě to vzteká.
Ještě včera večer jsem sed' a hledal a hledal, až jsem ve Španělsku našel 4k remasterované vydání s italskými titulky za šest euřáčů z roku 2018. Hned jsem si ho objednal, českou podporou si to opatřím sám a už se těším, jak uvidím Valmonta znovu a jestli s tou kvalitou nekecají, budu si ho moct užít znovu a konečně v podobě, kterou si zaslouží.

do Monte Carla

Jo, už jsem si tu podobný zápis někdy dělal a teď k tomu mám další důvod. Zní to otřepaně, to se nedá nic dělat. Jenže já mám holt rád filmy a když si můžu vybrat, radši se na ně dívám v podobě a kvalitě, ve kterých jde rozeznat jednotlivá stébla trávy. Tož si filmy kupuju, ba dokonce jsem už i k 4K UHD párkrát přihlédl. Přicházejí ovšem i situace, ve kterých se člověk může na kostičky nakrájet a film se prostě koupit nedá. A tak začnu shánět.
Nu a o víkendu jsem sháněl.
Mezi zábavu, kterou mám v archivu, patří takové ty filmy ze sedmdesátých let o začátcích věku techniky. O všech těch závodech i pošetilostech vznikajících s prvními letadly a automobily. Mezi těmi filmy mi nějak unikl ten o závodech do Monte Carla. Je to takové přes kopírák jako Velké závody nebo Báječní muži … či Geneviéve … a jsou tam skoro ti samí herci v podobných rolích - ostatně je to od stejného režiséra a dalo by se to považovat za určité pokračování právě Báječných mužů …
Jedním slovem: báječné!
Jenomže: Kupte to někde v originále s českými titulky. Nekoupíte. A tak sháníte. A seženete velký formát, ale s polským simultánním překladem. Pak formát pro myší kino, k tomu angličtinu a češtinu. Titulky abych si udělal sám. Nejsou. Už mám s těmi titulky nějakou tu zkušenost a popravdě se mi nechtělo si to celé překládat. To bych z toho filmu nic neměl. Dobrá. Tak sesadit zvuk, čili vypárat ho tady odtud a přišít ho sem. No jo, to sice jde, ale nesedí to. Ty filmy jsou jinak dlouhé kvůli různému počtu snímků … o sedm a půl vteřiny se to liší a ještě je to posunuté.
A tak sedím, počítám, lepím, střihám, pasuju - a za dvě hoďky to mám. Sice znám nazpaměť úvod, scény ze třetin i konec, ale to neva. Zvuk sedí v originále i dabingu. Teď už jen chvíli počkat, až na ty scény zapomenu a za čas si to pustím. Už se těším na tu taškařici s padouchy, hrdiny, kráskami, poplety, podfukáři a nádhernými starými autíčky.
Bude to náramná jízda do Monte Carla pro pamětníky!

uvidím mu do karet

Ve starém autě jsem měl skener. Myslím, že jsem si tu o tom i psal a pokud ne, zas taková tragédie to není. Je to takový to udělátko, co strčíte v autě do zásuvky, připojíte k telefonu a pokud je to potřeba a víte, co děláte, můžete bez ztráty kytičky vymazat nějakou tu chybu katalyzátoru, což vám ušetří hromadu peněz za nový.
Nu a ten skener jsem ve starém autě nechal. Co s ním taky. V novém nebude potřeba.
No jo. Jenomže ono to na mě tuhle houklo, že nemám dost chladící kapaliny. Nejdřív jsem se vyděsil, že to na mě povykuje. Pak jsem tu kapalinu tedy dolil, ale už mi začalo vrtat hlavou: samá elektronika, kdejaký čidlo … a já nevím, co se tam děje, dokud nezajedu do servisu. Chtělo by to … no ano, chtělo by to skener.
A tak jsem si ho objednal.
A dneska přišel.
Nedočkavě jsem ho hned zapojil, cestou do Modřan navečer spojil s telefonem a vono jo, vono to ukazuje, jak má, protokoly to čte, informace podává.
Hned jsem o něco klidnější. Když to ne mě zase začne povykovat, co a jak mám udělat, zapnu skener a uvidím tomu počítači v autě pěkně do karet. To nemůže bejt nigdá na škodu.

s dědečkem

Byl jsem u okýnka ve 12:31. Pokladna otevírala v půl jedné a byl jsem druhej. Pán přede mnou už měl zaplaceno a jen si balil fidlátka a bumášky.
"Dobrý den, potřebuju zaplatit stovku za žádost o …," povídám skrzevá sklo a mikrofon té paní za katrem.
Dívala se skrze mě někam do dálky, ale mohlo to vypadat i tak, že kouká na mě. Nereagovala. Přemýšlela.
Asi si něco rovná v hlavě. Už tady taky přesluhuje, pomyslel jsem si o paní za okýnkem a dělal, jako že nic, že odevzdaně čekám. Konec konců to tak i bylo: odevzdaně jsem čekal.
Po chvíli se paní probrala. Rozhýbala mohutné tělo a otočila se do dveří doprava.
"Vidělas' to? Dívala ses? Von vodešel jako mladík!"
Oslovená za dveřmi nebyla vidět, ani slyšet, ale zřejmě byla její odpověď uspokojivá, poněvadž ta moje paní za katrem se konečně otočila mým směrem a začala mě vnímat.
"Viděl jste to?"
Naznačil jsem řečí těla, že jaksi neviděl a ani nevím, co jsem měl vidět.
"No ten pán. Ten co stál vedle vás a teď vodešel."
Projevil jsem jakýsi neurčitý souhlas s všeobecným přehledem o situaci a připustil jsem tak, že nějakého pána jsem registroval.
"Tak vidíte. A víte kolik mu bylo let?"
Dal jsem najevo neznalost věku onoho klienta na odchodu.
"Devadesát dva. Devadesát dva! A šel jako mladík!"
Nyní bylo namístě projevit úžas, o což jsem se pokusil.
"To je, co?!"
Přitakal jsem, že je.
"Tak abysme se dostali k tomu vašemu: tak vy chceta zaplatit stovku. A za sebe nabo za firmu?"
"Za sebe."
"Tak rodný číslo …"
Dál už šlo všechno jako … jako na úřadě.
Etuda s dědečkem skončila, pracovní činnost se vrátila zpět na koleje a nabírala plné otáčky.

v prázdné třídě

"Bylo nás pět," děl Matěj na otázku, kolich jich bylo ve třídě.
Ne, nijak to nesouviselo s oblíbenou knížkou pana Poláčka. Souvislosti jsou daleko prostší. Ta větší část třídy totiž právě někde v horách lyžuje. U nás v rodině se něco podobného stalo poprvé. Že by někdo nejel na lyžák, to prostě nepřipadá v úvahu. To ani já v letech žákovských a studentských jsem nezmeškal, byť jako naprosto nelyžující tvor jsem byl těmi stoletými dubisky na nohách spíše vystavován středověké tortuře, než slastem zkušených lyžníků.
Jenomže se sádrou se moc lyžovat nedá. Tedy jsou jistě vyjímky a leckteří taškáři by o jedné lyži jistě jezdili, ale v Matějově případě se nejedná o taškařici, nýbrž o zhojení pohmožděného kotníku, čímž přenechal své místo náhradníkovi, který jistě s povděkem už dva dny sviští na svazích horského střediska.
Matěje naopak čeká zmeškaná pololetka z matiky a z biologie.
Inu všechno je jednou poprvé. A tak si Matěj právě tenhle týden prubuje, jaký to je učit se v prázdné třídě. Nestěžuje si a na písemky se připravuje.
Tož zatím dobrý.

vzápětí přišel čin

Stejně jako se brejle špatně hledají bez brejlí, o berlích se špatně chodí bez berlí. Pročež Matěj berle obdržel, aby se mu dobře chodilo. Ovšem nejedná se o žádné dálkové pochody. Jen nezbytné přemístění z bodu A do blízkého bodu B. Vzdálenější body je třeba zvládnout buď dopravním prostředkem nebo odložit na jindy. Včera jsem tedy vezl Matěje do školy i ze školy. Takhle se bude vozit, dokud bude mít sádru.
Odpoledne jsem našel místo na zaparkování přímo před školou s výhledem na vchod a průčelí budovy. Nalevo vedle vchodu je ve zvýšeném přízemí okno pana školníka. To tak bejvá. Pan školník musí mít přehled. Ovšem nejen přehled má pan školník. Kromě přehledu může mít například i žízeň, což včera předvedl v přímém přenosu.
Dívám se ke vchodu, jestli už Matěj nejde a vidím, že nejde, ale taky vidím, jak se pomaloučku otevírá školníkovo okno. Poté, ještě pomaleji, se z okna vynořuje lahev plzeňského. Polehoučku, jako by vánek lahev na parapet pokládal, ukládá pan školník svůj nápoj za okno k vychlazení. Okno se tichounce přivře, aby se ještě jednou otevřelo a druhá plzeň se snesla vedle té první. Jako do vatičky. Pan školník se spokojeně usmál na svá dvě piva a tiše a definitivně zavřel okno.
Má to jen jednu chybu, pomyslel jsem si. To zvýšené přízemí je zvýšeno málo. Tam se dá dosáhnout. Já bejt klukama z gymplu, hned si toho všimnu a pivo by tam dlouho nevydrželo.
Jen jsem na to pomyslel, vyšla ze školy malá skupinka příkladných studentů. Byli veselí a všímaví. Student by si měl samozřejmě všeho všímat a dělat si vlastní úsudek. Byli to studenti šikovní, neboť si všimli okamžitě a utvoření úsudku bylo otázkou několika sekund. Vzápětí přišel čin. Přesně podle scénáře. Kluci se nerozmýšleli ani chvilku. Jeden se opřel rukama o fasádu gymnázia, druhý si mu vlezl na ramena, první se postavil a ten druhý měl rázem hlavu nad římsou okna a plzeňské kuželky na dosah.
A to byla ta chyba, které se student dopustil. Chyběla mu zkušenost. Byl totiž oknem vidět. Pan školník zřejmě kdesi uvnitř za oknem hlídkoval a jakmile zjistil podezřelý pohyb kolem svých plzeňských, bleskurychle otevřel okno a svůj majetek zručně přemístil z chladu ulice do tepla a do bezpečí své úřadovny.
Nu co naplat, kluci slezli z okna a ze sebe a spěšně se odebrali za roh, aby nebyli tolik na očích, jelikož takový neúspěch není nic, na co by měl někdo koukat.
Upřímně řečeno, doufám, že si jim to příště povede. Ta pohotovost si zaslouží odměnu.

jak Matěj říkal

Pochopitelně jsem to nemohl nechat jen tak. Herní balíček karet Magic si prostě neumím sám sestavit, protože naprosto netuším, o čem je řeč. Bude mi tedy muset poradit někdo, kdo ví, jelikož s Matějem to není tak snadný. Jak jsem později zjistil, ani on sám ten balíček neměl sestavenej.
Vzhůru tedy k odborníkům. Tuhle u Černého rytíře je jich plnej barák. Udělal jsem si přípravu, něco jsem si přečet' a zašel jsem tedy k tomu černýmu.
Situaci jsem pánovi vysvětlil: jsme úplnej neználek, ale chci si zahrát se synkem, kterej mi tvrdí, že si musím sám sestavit balíček, jenomže to já nedokážu.
"No to je jasný. To nedokáže nikdo, kdo s tím nezačal. Pro začátečníky jsou už balíčky připravený a sestavený tuhle v těch sadách," pravil onen poučený prodavač-hráč.
Já už to věděl a už jsem si vlastně přišel pro jeden z těch nachystaných balíčků. Pán mi sice rozmlouval, abych si kupoval "modrou", jelikož je prý nejtěžší, ale já se nenechal ukecat. Koupil jsem si modrý balíček a k tomu jako přívažek jsem dostal zadarmo jednu malou sadu pro dva hráče - začátečníky, aby si mohli zkusit, jaký to je.
No skvělý!
Mám jednu opravdovou sadu se šedesáti kartama a k tomu dvě dvaadvacetikartový pro začátek. Byl to skvělej úlovek.
Hned navečer jsme se do toho s Matějem pustili.
Ovšem všechno bylo jinak. Já myslel, že už bude mít Matěj balíček sestavenej, ale neměl. A protože já zas moc nevěděl, jak se to hraje, vzali jsme ten dárkovej úvodní balíček a pustili se do hry.
Když mě Matěj dvakrát porazil, už jsem kapánek tušil, jak se to asi hraje.
No a další den už jsem přijel k hotovému. Matěj měl konečně sestavenej balíček a já použil ten novej, modrej.
A bylo to nerozhodně a poslední hru už mě porazil. Skončili jsme 3:2 pro Matěje. Je to docela prima zábava. Jen se tomu člověk musí naučit rozumět … přesně tak, jak Matěj na začátku říkal.
Ale bez balíčku to nejde, ten musí bejt.

zmizela

Tuhle ohranou písničku už jsem si tady pouštěl kolikrát. A dneska je tu zas.
Totiž každej ví, že všechny změny jsou dycky jenom k horšímu. Namlouvat si, že něčím novým si polepším, je pošetilost. Pochopitelně jsou i vyjímky, ale nebude jich moc.
Nuže ta dnešní změna je patrná pouze dlouhodobým a pečlivým čtenářům. Něco tu totiž chybí. Ne, není to vybídnutí k prospektorské aktivitě a dolování rozdílů. Spíš jde o to, že nejviditelnější je pochopitelně hlavní stránka woleschka a další nejzajímavější je meteo s kamerou a aktuální situací. Mezi tím jsou ještě další rubriky včetně mluweného woleschka a galerie. A to už jsem u toho.
Galerie ode dneška chybí.
Čert by mě vzal, jak jsem se vzteknul, když jsem přišel na to, že zmizela. Ona totiž ještě do Silvestra fungovala. Pak jsem obvyklým způsobem zálohoval ročník 2019 a založol nový, tedy 2020. A tumáščertekropáč: při této banální každoroční operaci zmizelo všech patnáct let obrázků z galerie!
Snažil jsem se to napravit, přelinkovat, znovu načíst a nic. Nejde to.
Ta nová verze softwéru, kterou jsem byl nucen vloni nainstalovat a kvůli které má woleschko nový vzhled, mi vyčistila galerii. Dočist dočista. Je to další patálie s novou verzí. Ty ostatní bugy už jsem tu při přechodu na novou verzi popisoval a omlouval se laskavým čtenářům, kteří prohlíželi původní woleschko v Exploreru. To, jak víme, už s novou verzí taky nejde.
Tedy hrom aby vás, mizerní vývojáři, za to po poli honil!
Ale já se nedám. Jestli to půjde, vyrobím gelerii znovu. Už proto, že mi připomíná chvíle minulé, které stály za zaznamenání. Pořád je mám schovaný v archivu, ty fotky. Jsou tam, kde dycky byly. Jen ten novej krám je prostě nevidí. Dá to práci, ale snad se to po čase podaří a woleschko zase bude úplné. Bez těch obrázků v galerii je to takový bez šťávy.

názor na Magic

Ono to s tím hraním je taková zapeklitá věc. Hraní je totiž zcela pochopitelně pro každého něco jiného a tudíž se představy o hře mohou dost lišit. Ostatně je to téma na hromadu knih nebo filmů.
U nás si taky hrajem rádi, to je všeobecně známo. A většinou se naše představy shodují.
Většinou.
Jelikož má Matěj teď nohu v sádře (a dneska se uvidí, jestli to bude pokračovat), řekl jsem si, že může být fajn, když budeme hrát něco, co má rád. Pořád mluví o tej karetní hře Magic. Má těch kartiček hromadu. Něco dostal od Juráše, hráli to spolu, občas přijde s tím, že si byl nějaké koupit, tu a tam nějaké dostane, povídá, že to hrál s kamarády, hrabe se v tej krabici, neustále tvrdí, že tohle je dobrá karta, na tý že vydělal, tamtu že potřebuje, v tomhle balíčku že byla tahleta skvělá a tahleta na prodej … inu pojď mě to tedy, Matěji, naučit, zahrajeme si.
Sedli jsme si ke stolu a Matěj přinesl tu krabici. Je v ní velká spousta kartiček. Stovky. Vysvětloval mi, co znamenají ty značky, co jsou ta číslíčka nahoře a dole, jaké jsou hry, co je cílem, kolik má kdo životů a jestli jsem to prý pochopil.
Což o to, tak nějak jsem pobral, že má každý hráč dvacet životů a cílem protihráče je o ty životy ho připravit a tím vyhrát. Používá se magické síly objektů a postav na kartičkách - to podle jejich síly a počtu životů, za použití kartičky se platí podle těch znaků a čísel. Zřejmě to není složitý.
"Tak mi dej nějakej balíček a můžeme hrát."
"To si musíš sám najít nejdřív "Legendary Creature"."
"Aha …"
I začal jsem hledat v hromadě karet. Asi tak po čtvrt hodině jsem našel postupně tři takové karty.
"A dál?"
"Tak si podle zkušenosti nějakou vyber a postav si kolem ní svůj balíček."
"????"
"Tomu musíš rozumět, tomu balíčku. Abys ho mohl používat."
"No, tuhle si přečtu, co ty kartičky uměj, ale co to je 'rozumět' ?"
"Musíš vědět, který bytosti k sobě patřej, jak fungujou, sestavit si strategii a podle toho začít tvořit balíček …"
"Aha …! Ale to je program na tejden. To je jako přečíst knihu, udělat si poznámky, nastudovat celej text a z vybranejch dílů sestavit novou knihu …"
"Jo, tak nějak to je. Jinak tomu nebudeš rozumět."
"Ale to nedáme dohromady za večer. Já myslel, že pro mě budeš mít balíček, začneme hrát a já se to budu během hry učit."
"Tak to nejde. Musíš si ho sestavit sám."
"Hmmm … tak to dneska hrát nebudem."
"Tak to asi ne. Tak se místo toho budem dívat spolu na Mandaloriana."
"Jo, to stihnem."
A tak jsme dohráli dřív, než jsme začali. Zřejmě máme v tomto případě odlišné názory na Magic.
Alespoň, že jsme se shodli na tom Mandalorianovi.

doskok

"Mně se teda moc nechce," kverulovala trošku Kačka, když šlo o malé soustředění v gymnastické tělocvičně, které pořádal Tomáš. Pořádal dvě, ale to první nám vlezlo do programu, takže se konal program a nikoliv cvičení. To druhé, tomu už nic nebránilo.
A tak nastalo povánoční cvičení.
Ono se v té tělocvičně obzvlášť dobře cvičí, jelikož je tam speciální pružná podlaha, vzduchový odrazový pás, doskoky do molitanových kostek, trampolína … a vůbec kdeco pro gymnastický trénink. A protože sportovní wushu je vlastně taková moderní gymnastika, je to ideální místo. Tomáš tam s oddílem jezdí docela často a rád. A tak Kačka s Matějem jeli.
Nu a asi tak hodinu po začátku pozdě odpoledního tréninku volá Matěj.
"Asi jsem si udělal něco s kotníkem …"
Jeli jsme pro něj hned. A hned jsme se taky dozvěděli, že při prvním rozhýbání asi tak pět minut po začátku šparně doskočil a bylo to. Pak se to pokoušel rozchodit, ale nepomohlo to, bolelo to čím dál víc
. Kotník otékal.
Na pohotovosti v Krči čirou náhodou byla pradávná laskavá kamarádka Jitka a tak nám zařídila nikoliv přednostní přijetí, ale rychlé a vlídné zacházení. Rentgen, posouzení a diagnóza:
"Nic zlomeného není, podle všeho je to velmi namožené hlezno, nedá se s tím a nesmí se s tím hýbat, musí to být v klidu a …
… a "Matěji, dostaneš sádru."
A bylo.
První letošní trénink byl odměněn sádrovým metálem.
Ve čtvrtek jedeme na kontrolu a uvidí se, jestli bude sádra pokračovat anebo jestli bude pokračování méně fixováno.
V každém případě to bude tak nejmíň měsíc, možná dva bez cvičení.
Inu, na nový rok gymnastický skok … ale bacha na doskok!

telepatie kompjůtrů

Od dob, kdy vrcholem výpočetní techniky bylo logaritmické pravítko, zase neuběhlo tolik let. Pravítko jsem nosil v takovém koženkovém futrále, aby se v tašce neošoupalo. Stejně tak nosíme dneska ve futrále telefony, které nám je taky líto ošoupat, nehledě k přenosným počítačům, které chováme jako v bavlnce. Tedy někteří.
Posun v balení výpočetní techniky nenastal. Ovšem obsah těch obalů nám změnil život.
Změnu jsem zaznamenal naposled včera.
Tedy ona se projevuje už nějakou dobu, ale ta záhada, ta na mě vykoukla právě včera.
Totiž domácí počítač měl poslední dobou nějaké problémy s rychlostí. Nejvíc mě to dožíralo, když jsem si potřeboval stáhnout testovací audio disk pro nastavení reproduktorů. Data tekla rychlostí ztuhlého medu. Nepátral jsem po příčinách, nějak to nakonec doteklo, já si reproduktory nastavil a tím jsem to měl za vyřízené.
Pracovní počítač - ten pečlivě zabalenej v tom futrálu - měl zase jinou vadu. Půl roku stará baterka se poslední dobou značně vybíjela a bez důvodu měl MacBook ráno vždycky jen tak pět, šest procent baterie. Záhada. Všechno vypnutý, počítač spí a přesto se vybije.
No a včera to na mě vykouklo.
Ten soubor, kterej jsem stahoval na domácím stolním počítači, se mi objevil ve stažených položkách na počítači pracovním, téměř vybitém.
Telepatie kompjůtrů? Přenos dat paralelními vesmíry?
Nevím. Zřejmě to bude nějaká chytrá funkce, kterou jsem sice nikde neaktivoval, ale taky nikde nezakázal. Počítače, oba pod mou identifikací, si zřejmě sdělují, co asi tak zrovna na jednom z nich dělám a pak si to potají nějak vymění.
Tím se jeden zpomaluje a druhej vybíjí.
Anebo je to úplně jinak a já nevím jak. Začínám mít dojem, že to ty počítače přehánějí.
To by se logaritmickým pravítkům stát nemohlo.

střapatá

"Co pro vás můžu udělat?" tázala se ta laskavá paní.
"Víte ja bych potřeboval takovou tu …"
"Jakou?" tázala se dál.
"No takovou tu střapatou, jak se s ní dá utírat …"
"Jo vy myslíte takovou tu …"
"Jo, zrovínka takovou."
"Aha, už vím. Ale tu já asi nemám."
"A to je škoda."
"Ale měla bych tuhle takovou."
"Hmmm… takovou jsem ještě neviděl."
"Ta je dobrá. Mně slouží skvěle."
"Jo?"
"Ano, dokonce možná líp, jak ta střapatá."
"No tak já bych ji teda vyzkoušel. Ale růžovou nechci."
"A jakou byste si vybral?"
"Asi tu zelenou."
"No jo, já mám taky zelenou, ta je nejlepší," souhlasila paní a podala mi zelenou prachovku na tyčce. Vysouvací, za roh ohejbací.
S tou se to bude, panečku, utírat prach.
A to ani není moc střapatá.

PF 2020

PF2020