WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kam se nemusí

"A budeš na mě čekat nebo mám jet vlakem?", ptal se Matěj nečekaně v úterý odpoledne po telefonu.
"Neříkal jsi, že už tahle přípravka ve škole skončila?"
"Říkal. Tahle je ta poslední. Dneska. Do šesti."
"Aha. Tak to jo. V tom případě jeď vlakem a já pro tebe přijedu do Vraného."
"Tam jo, já si najdu, jak mi to jede."
Za chvíli přišla zpráva s podrobným jízdním řádem. Vlak přijížděl někdy před sedmou.
"A můžu se stavit ještě pro vodu u tebe v kanceláři?", volal Matěj znovu.
"Jasně. Jsem tu."
Vyzvedl si vodu a šel do školy na poslední dvě hodiny přípravky.
Za pět minut volá.
"A jsi ještě v kanceláři?"
"Pochopitelně, kde bych byl?"
"A můžeš mě vzít domů?"
"Domů? Teď? Když máš přípravku?"
"Nemám."
"Vždyť je poslední hodina …"
"Není."
"Ale tys říkal, že …"
"Jo, řikal, ale von mi pan školník vysvětlil, že to dneska není, že až příští týden. Že už to mám týden v mailu …"
"Aha …. Tak přiď."
No a takhle je to se vším. Maily se píšou, ale nečtou.
Pak se jezdí, kam se nemusí.

paraziti na ústupu

Matěj je vzorným chovatelem. O svou želvu, která mu zbyla, poněvadž její kamarádka nepřežila, se stará vzorně a pravidelně. Jenomže poučen uhynutím jedné z želv má teď oči na vrch hlavy a péči o toho hada ve futrálu (jak se nelichotivě o tom plazovi, neboť želva plaz je, vyjadřuji) násobí. A není to dlouho, co přes všechnu každodenní péči a starost seznal, že se mu nelíbí tvrdost želvího krunýře. To je vždycky známka něčeho nesprávného. Měkký krunýř je prostě špatně.
Domluvil tedy návštěvu na veterině a v pondělí jsme k panu doktorovi želvu zavezli.
Pan doktor vážně želvu prohlédl. Zaposlouchal se do jejího organismu, což provedl tak, že ji položil na papírovým ubrouskem pokyté sluchátko fonendoskopu, jelikož to sluchátko bylo větší, než želva samotná. Ne snad, že by měl pan doktor tak velký přístroj. Naopak, přístoj měl běžný, ale Matějova želva ja ještě malinkatá.
To proběhlo v pořádku.
Poté podrobil pan doktor ještě důkladné prohlídce pod silným mikroskopem ještě to, co ze želvy vypadlo. A v tom byl ten problém.
V želvím trusu bylo objeveno příliš mnoho vajíček parazitů, což je známka toho, že želva má velký problém právě s cizopasníky.
A tak že dostane aspirín - nebo takový nějaký podobný prášek proti parazitům.
No jo. Ale jak dát želvě prášek?
Želva váží 14 gamů. Slovy čtrnáct gramů. Dávkování je 25 miligramů na jeden kilogram váhy. Byla to složitá trojčlenka. Pan doktor si to sepsal, spočítal a odloupl z malinkého prášku malinký drobeček. Ten pak rozpustil v miniaturní injekční stříkačce a potom minaturní trubičkou kápl miniaturní kapičku želvě do miniaturní tlamičky.
A že prý máme za čtrnáct dní přijít na kontrolu a pak ještě jednou.
Ptal jsem se, jak se člověk stane želvím doktorem.
A to prý se člověk musí učit a potom jet do Německa na školení a pak do Anghlie na školení a potom dostane …
… diplom, že je doktor přes želvy, skočil jsem panu doktorovi do řeči.
"Tak nějak přibližně …," pravil vesele pan doktor.
Poděkovali jsme, objednali se za čtrnáct dní na kontrolu a bylo.
Želva zachráněna, paraziti na ústupu, krunýř tvrdne.
Teda alespoň doufám. Matěj neřikal nic o tom, že by to bylo naopak.

klouže to

To si člověk nainstaluje do telefonu aplikaci a ta mu každou chvíli hlásí, že si má dát pozor. Říká se tomu upozornění a meteoaplikace ta upozornění vysílá ráda a často. To je každou chvíli něco: silný vítr, sněžení, náledí, intenzivní déšť a tak podobně. Prostě varování, aby si jeden vzal deštník, když jde ven. Občas to pomůže. A občas se to netrefí.
Včera platil ten druhý případ.
Varování pro náš kraj žádné, na Moravě naopak silné sněžení.
Tak ne tej Moravě to vyšlo. Ale o tom, že u nás bylo náledí jak zrcadlo, o tom se nikde nepsalo. Přišel jsem na to bez varovávání, když jsem si šel do schránky pro noviny. Klouzalo to na zápraží, na schodech i před vrátky.
Inu, zřejmě velmi místní náledí na které se varování nevztahuje. Byly tři nad nulou a kdo by taky nějaké náledí čekal, že.
A tak jsem si šel, když se rozednilo, prohlédnout zahrádku. A jezírko. A můstek. Můstek je dřevěný a na něm to neklouzalo. Vstoupil jsem tedy na dřevo a pak chtěl pokračovat dál přes čedičové kvádry v jezírku.
To byl ale blbej nápad!
Jen jsem se dotkl špičkou kamene, už mi to ujelo. Pár zlomků vteřiny jsem balancoval na úpatí mostku na kameni ned ledem jezírka, ale nevybral jsem to. Pochopitelně. Nešlo to vybrat.
Rozplác' jsem se jako žaba.
Kupodivu nějak šikovně. Na jednom kameni jsem uklouz', na druhej jsem sebou plácnul. Pěkně se mi otisk' na bílý tričko.
Ale teď: jak se zvednout. Ležím na kamenech na břiše, kolem zamrzlé jezírko a led taje. Zkusil jsem se opřít a ujelo mi to. Vzal jsem to z jiného úhlu a čekal jsem, že led povolí. Nepovolil. Nějak jsem se vyštrachal na všechny čtyři a přeplazil se po ledu a kamenech na dřevěnou plochu můstku. Tam už to neklouzalo a já se mohl důstojně zvednout.
"Venku to pořádně klouže," jal jsem se zpravit rodinu přišed' do světnice s obtiskem šestihraného čedičového kamene na tričku.
"A proč máš to tričko mokrý?"
"No protože je to obtisk toho kamene z jezírka, co jsem na něj sebou praštil, jelikož to je namrzlý, je tam náledí jak zrcadlo a klouže to úplně všude a …"
"Cože?!"
"Ale nic. Klouže to, povidám. Dejte si pozor až pudete ven."

kdy už to bude

MápracovitáHanička děsně ráda čte, čímž si od té práce odpočívá, což je pro mě těžké pochopit, jelikož například třista stránek za večer já prostě nepřečetu a pokud bych musel, pak by to byla práce, od které bych si potřeboval odpočinout, ovšem nikoliv čtením.
Já mám možná jako odpočinek tohleto psaní deníku, jenomže pár řádek po ránu se s tlustou knížkou navečer nedá srovnat. Ovšem másečtěláHanička to srovnává. Tedy vlastně nesrovnává. Rovnou tvrdí, že mám napsat knížku, nejlépe psát knížky, aby měla co číst.
Tomu se nedá než oponovat, že ani robot nenapíše třista stránek za večer a kdybych měl psát stejně rychle, jako ona čte, musel bych psát rychlejc, než dejchám.
Jak je vidět, srovnávat se to vážně nedá, ale to ustavičné ponoukání mě přeci jen vrtá hlavou. Žádné strachy, provrtat si nenechám ani hlavu ani koleno. Jenomže občas mě něco napadne, pak se s tím svěřím, načež máveseláHanička praví, že jo prima nápad a proč to teda nenapíšu. No nejspíš proto, že psát neumím, odpovídám a je mi opáčeno, že psát umím, dyž píšu každej den deník. No jo, deník. Deník a knihu - to nejde srovnávat. Ale stejně mi to vrtá hlavou.
A tak si sepisuju nápady a postřehy a docela mě jedna myšlenka zaujala. No jo, myšlenka. To je málo. Jak z myšlenky udělat třista stránek. Na to musí bejt člověk spisovatel.
A to nejsem. Takže je to v klidu. Nikdo ode mě nečeká romány a já nemusím pátrat po tom, jak se píše kniha.
To jen mánetrpěliváHanička se furt ptá, kdy už to bude.

co furt eště neumím

Svůj první slabikář jsem četl někdy před padesáti lety. Nebyla to nijak náročná literatura, pochopitelně, ale slabikář měl to privilegium být první.
Eště ho mám schovanej.
Od té doby jsem začal pomalu chápat, že čtení není jenom pro zábavu, ale že jsou momenty v životě lidským, jimiž se člověk musí pročíst. Tudíž jsem, pamětliv vžitého zvyku, nejprve otevřel internetové stránky Lítačky, abych se pročetl návodem, co všechno budu k výměně této potřebovat.
On totiž Matěj přijel v neděli z hor s přelomenou Lítačkou. Slepení izolepou nepomohlo a karta nefunguje, čímž je Matěj bez lítačky. Zkusili jsme do Škodova paláce zajít ve středu odpoledne, ale těch několik stovek čekajících ve frontách nás od úmyslu požádat o výměnu odehnalo. Inu, řekl jsem si, obstarám to sám v méně exponovaném čase.
Včera dopoledne tam skoro nikodo nebyl (ony jsou dokonce počty čekajících ve frontě přímo na stránkách, aby žadatel tušil, co ho čeká) a tudíž jsem šel po minimálním čekání na řadu. Měl jsem s sebou starou zlomenou Matějovu kartu, fotku, potvrzení o pořízení, potvrzení o nákupu, potvrzení o příslušnosti do školy s fotografií a několika razítky školy a počítám, že v tej složce, co jsem ji měl s sebou, bylo i potvrzení o potvrzení, že mám potvrzení o potvrzení.
Slečna za katrem mi okamžitě položila záludnou otázku:
"Máte rodný list?"
"Ne, ale mám potvrzení o …"
"A máte syna napsaného v občance?"
"Ne, ale mám tu starou zlomenou …"
"Tak si musí přijít sám."
"Ale on taky nemá občanku. Nebylo mu patnáct. Proto mám potvrzení o …"
"Takže jste zákonný zástupce."
"Jsem a proto mám všechny …"
"A máte ten rodný list?"
"Dyť řikám, že nemám, že mám potvrzení od vás, že jsem koupil …"
"Na našich stránkách máte napsané dokumenty, které bude potřebovat. Rodný list potřebujete."
"Ale já nejdu žádat o novou Lítačku. Já jen potřebuju tuhle starou, potvrzenou, nefungující vyměnit za …"
"Bez rodného listu to nejde."
"Já myslel, že když je tam napsáno, že …"
"Musíte mít ten rodný list."
"Tak to jsem špatně čet'"
Po marných pokusech ukecat slečnu jsem to vzdal. Já měl všechny možný papíry a potvrzení, ona měla svý pravidla. A já neměl rodnej list. Pomstil jsem se tím, že jsem při odchodu nepozdravil, čímž jsem jistě slečnu děsně vytrestal a předvedl se jako hulvát.
A u počítače jsem se vrátil ke čtení. Ano, je to na seznamu. Musím mít rodný list. A při výměně starou kartu s sebou.
Je to tam.
Holt jsem se furt eště nenaučil číst. Budu se muset mrknout do toho sarýho slabikáře.
Třeba tam najdu něco, co furt eště neumím.

můžou se volně procházet

Od minulého pátku se venkovní teploty pohybují výhradně pod nulou, což by mělo znamenat a také znamená, že zamrznou rybníky. Ve Zvoli už se bruslí, tuhle na rybníčku v Březové jsem včera v podvečer taky zahlíd' bruslaře. Náš obnovený olešský rybníček jsme prohlíželi v neděli a tam to bude se zamrznutím možná trošku problém, jelikož do něj stále přitéká voda jednak zhora z potůčku a potom i vyčistěná voda z čističky, což významně zvedá teplotu. Rybníček je sice náramně čistej a trochu zamrzl, ale ve své západní části nemá ledovou přikrývku místy vůbec.
Tím se dostávám k našim vodním dílům.
Mrazy sice jsou už týden a pokračují, ale naše vodní díla zatím nezamrzla úplně. Nechal jsem totiž stejně jako vloni běžet čerpadlo, aby tekl potůček, protože ryby potřebují vzduch, ktrýmžto je právě bublající voda v potůčku zásobuje. Vloni byly chvilku mrazy vyšší, než malé a všechno to zamrzlo, já vypnul čerpadlo a bylo po potůčku. Letos se mi zatím díky nižším tedy nikoliv třeskutým mrazům daří udržovat vodu v tekutém stavu.
Samozřejmě že voda v obou jezírkách i ve spojovacím potůčku je pokrytá ledem. Ale díky těm několika málo wattům, které dodává jako ztrátové teplo stále zapnuté čerpadlo a taky díky odpadnímu teplu uv lampy pod tím ledem pořád cirkuluje voda a ani potůček zatím nepromrzl tak, aby se to celé zastavilo.
Když se dívám na teplotní graf uplynulých dnů, je tu jistá naděje, že záporné teploty by nemusely nutně klesnout pod deset stupňů v noci, což by zřejmě bylo pro potůček osudovým. Zatím se teploty drží v hodnotách sice záporných, ale nijak extrémních. Tu a tam se dotknou mínus osmi a dneska dotáhly jen na mínus čtyři.
To vypadá na dobrou zprávu. Bruslit se dá, naše vodní dílo je pořád ještě v provozu a ryby pod ledem se můžou volně procházet.
Tož ať jim to vydrží. Předpověď praví, že by příští týden mohly jít teploty kapánek nahoru.

už má naloveno

Říká se, že mývalí jsou hravý. Zde podotýkám, že nejde o hrubky v českém jazyce, nýbrž o zkratku. Tedy mývalí kočky jsou hravý.
Naši kočkeni jsou mývalí a tedy i hraví. Opět to mám správně, protože my nemáme kočky, nýbrž kočkeny.
Ale dosti gramatiky.
Kačka vynalezla hrací udici. To je bambusová tyčka, na ní špagátek, na konci špagátku dva slepení plyšoví smajlíci se stužkou. Takoví ti, co se prodávají nebo dávají, když jde o nějakou reklamu. Smajlíci plyšáci mají po slepení ty stužky dvě a tím to celé vypadá z kočkeního pohledu velmi chutně.
Kačka na tu udici chytá především Cyrdu.
Cyria dělá jako že tu není, že spí nebo že přinejmenším kouká támhle ven do dálky. A pak sekne tlapou a má plyšáka ulovenýho. Tím začíná hra na rychlejšího. Musíte dát Cyrdě šanci občas tu udici lapit. Cyrda lapá. Daří se jí to a protože je hravá, po ulovení přichází uvolnění, aby bylo možné znovu lovit a znovu uvolnit a znovu …
Jenomže kočken není na motorek.
Nejdřív vyskakuje.
Potom se natahuje a i na zadní si stoupne.
Pak si sedne.
Potom lehne.
V závěrečné fázi hry Cyrda leží, rozvaluje se a Kačka nebo jiný hráč musí s tím plyšákem na provázku šmrdlat Cyrdě pod fousy, aby se vůbec podívala.
Podívá se, vleže máchne tlapou a když se trefí, dobře. Když ne, nechá tak.
"Koukni, paničko, já tu celou dobu lítám, skáču, lovím, sotva dechu popadám. Přece po mně nemůžeš chtít, abych tu skákala jako gumovej panák. Prostě už mám dneska naloveno, tak ležim, no. Copak sis toho nevšimla?"
"Ale Cyrdo. No tak! Ještě jednou!"
"Hmmmrrrrr …. chrrrrrrrr …."
Pro dnešek už je dohráno, Kačko. Každej kočken se jednou utahá.
I když je hravej.

chybovost sítě

Tahleta příměstská doprava, to je vynález. Ono tedy dřív kolem toho nebylo takovejch cavyků, ale je pravda, že dnes je doprava hustší. Tedy síť je hustší, spoje častější, trochu, a tím pádem je tu vyšší pravděpodobnost chyby. Zrovna za posledních pár dnů se ty chyby nějak začaly kumulovat.
Napadlo trochu sněhu - a hned bylo potřeba zachraňovat Kačku ze Lhoty, jelikož autobus nějak uvízl na cestě. Máme telefony a zvládli jsme to. MášikovnáHanička jela zrovna spolu s Matějem příhodně z města domů.
Další na řadě byl náš autobus. Ranní spoj jede příliš napřesno a vlak na něj nečeká. Tudíž když nasněží, autobus vlak nestihne - a Matěje jsem zachraňoval zase já.
Hned na to nejel vlak z Hlavního vůbec a já měl příležitost to celé popsat v samostatném článku o telefonu s kolečky minulý týden.
Další příležitost k záchraně byla den poté. Vlak do Prahy měl zpoždění nějakých padesát minut. Nuže: Matěj si v pokladně vyzvedl zpožděnku a já to zpoždění doháněl v autě. Stihli jsme to.
Zatím poslední záchrana v řadě byla včera odpoledne. Tuplovaná.
Nejdřív volal Matěj, že vlak domů má skoro hodinu zpoždění. Tak tedy obrat z Jesenice a vzhůru dolů do Modřan. Cestou volá Kačka: estli prý, tatínku, nepojedeš náhodou přes Vrané.
"No náhodou jsme skoro tam …"
Nabrali jsme i Kačku, které zase nejel vlak do Prahy a proto nestihla prohlídku a proto byla na hodině zpěvu dřív a proto teď musí čekat na autobus, kterej jede až za hodinu a …
… a tak si řikám, estli nejsou ňáký skvrny na Slunci nebo estli náhodou nemělo to zatmění Měsíce ňákej neblahej vliv na dopravu. Na první pohled to totiž vypadá, že ta chybovost dopravní sítě roste téměř geometrickou řadou.

zatmění Měsíce

Hurá!
Je jasno!
A proto tu máme jedno exluzivní olešké úplné zatmění Měsíce dnes ráno.

MoonEclipse_190121

rozfoukat mraky

Zapisuji si tu nejen události pozemské, ale i vesmírné. V tomto případě astronomické. Pročež pokud bude v pondělí ráno po půl šesté jasno, ten kdo vzhlédne k obloze, uvidí zatmění Měsíce. Je to úkaz častější než zatmění Slunce a už několikrát jsem si ho tu zapisoval, naposled vloni v červenci. Má to ale háček jako vždycky. Musí být jasno. Vloni nebylo a tak nejsou ani fotky.
Nuže je třeba tedy od neděle večer foukat a foukat a rozfoukat případné mraky, aby bylo na co koukat. Podrobnější údaje lze nalézt tady na stránkách
České astronomické společnosti.
Tož jasnou oblohu a hezké zážitky z pozorování!

divoké větry

… a vlk nabral vzduch, pořádně se nadechl a začal foukat. Foukal a foukal tak silně, až slaměnou chaloupku úpně rozfoukal …
Přibližně tak nějak to, myslím, bude v té pohádce O třech prasátkách. V našem případě to tak není … ovšem jenom z části. Tedy vlci tu nejsou, chaloupku nemáme ze slámy, ale to s tím rozfoukáním, na tom něco je.
Poslední týdny trochu víc fouká. Nu a jak tak fouká, volá mi minulý týden Kačka, že přišla domů, vrata jsou otevřená a nemůže je zavřít. Chvilku jsem se po telefonu snažil navádět Kačku správným směrem, avšak začalo být jasné, že se něco porouchalo. Ano, když už jsem byl doma i já, bylo jasno: vítr nám poškodil zavírání vrat. Protože už s tím mám z minulosti zkušenost, diagnóza je následující. Vrata při velkém větru fungují jako plachty. A protože plot není žádná plachetnice a nemůže nikam odplachtit, povolí to, co povolit může. V tomto případě ta síla větru asi rozlomila šnekové kolo pohonu.
Nu, a tak už přes týden zavíráme vrata dřevěnou tyčí, která je z té zdravé strany podepírá. Dneska má přijít pan opravář a podívat se, jak to bude řešit.
Tož tak.
Máme tu divoké větry, s tím se nedá nic dělat.

telefon s kolečkama

Taxikaření a zachraňování je naším denním chlebem. Nikoliv tedy za úplatu ani pod krytím nadnárodní společnosti anóbrž pro rodinné účely.
To proto, že bydlíme na konci světa.
Čas je položka stále mezi prsty mizící a nedá se navážit do pytlíku do zásoby, pročež ho tím taxikařením a zachraňováním šetříme i dětem. Ve většině případů zasahuju já a mám v hlavě (nebo spíš v telefonu) jízdní řády vlaků, které přijíždějí do Vraného navečer, kdy už nejezdí náš obecní autobus. Vlakem je cesta nejrychlejší a proto ho Matěj i Kačka (ta vyjímečně) používají nejvíc.
Jenomže jak Matěj roste, jezdí z města čím dál později a teď, když chodí na přípravku na střední školu, to prostě i při nejvyšším úsilí nestihne dřív než v 18:25 z Hlaváku, což už je po provozních hodinách obecního autobusu. Jezdím tedy pro něj,
jak už jsem si tu zapsal v prosinci.
Včera jsme byli opět domluveni na taxíku. Matěj mi ještě potvrdil, že už je v tramvaji a že jede dneska o chlup dřív, tudíž ten vlak stihne bez úprku.
Chyba lávky! Vlak nejede!
Dráhy posunuly jízdní řád a to dvojím způsobem. Jednak vlak vyjíždí dřív a to tak, že se to nedá stihnout a druhak to jede nikoliv z Hlavního, ale z Vršovic.
To je zrada!
A pak se spolehněte na ajznbón.
"Tak jeď tím dalším. Tuhle čtu 18:47."
"Ale ten taky nejede. V informacích mi řekli, že jede taky z Vršovic."
"Tady v jízdním řádu stojí, že …"
"Jede z Vršovic!"
"No jo … tak co s tím?"
"Kam mám teda jet, tatínku? Všecno to jede až za hodinu …"
"Tak jinak. Vem to z Hlaváku na Kačák a tam metrem stihneš ten vlak, co vyjíždí z těch Vršovic a staví na Kačerově v 19:04."
"Tak jo. Dík za radu."
"Jasně, přijedu pro tebe k vlaku do Vranýho."
Ve tři čtvrti volá Matěj:
"Já ti volám, tati, abys nebyl ve stresu."
"To nejsem. Stíháš v pohodě."
"Ale já jsem u pumpy u Kongresovýho centra."
"Ježkovy voči! Co děláš u pumpy?!"
"Ona mi volala maminka, jak jsem se jí nedovolal, a ona mě tam nabere. Ještě je tady v Praze."
"No to je skvělý!"
A tak se stalo, že včera taxikařila málaskaváHanička. Stihli jsme tu výluku, či co to je na dráze za problém, vykrejt z rodinnejch zdrojů během čtvrthodinky. Tady je potřeba zdůraznit, že v dobách, kdy nebylo o mobilních technologiích ani páry, by to nešlo. Ještě, že ty chytrý telefony máme.
Ovšem ani ten telefon nedokáže vlak úplně nahradit.
Poněvadž v Applu furt eště nevymysleli telefon s kolečkama, je potřeba tomu kápku píchnout.

Matěj mi to přeloží

Od Matěje přišla zpráva: "Dal jsem to!"
Jistě, přišla už minulou středu a už jsme to i náležitě oslavili a měli všichni obrovitánskou radost, ale zápis jsem si pořád schovával na chvíli, až bude k dispozici originální certifikát. Jenomže ono to těm oficiálním místům trvá dlouho. Zřejmě proto, aby daly dostatečně najevo, jakou vážnost tahleta instituce má. Už i to, že zkoušky probíhaly v prosinci před Mikulášem a výsledky jsou k dispozici až za měsíc.
Inu, holt když to uznává celej svět, muší kolem toho bejt spousta cavyků, aby nemoh' vzniknout dojem, že to dá každej.
Nuže to čekání na certifikát se nedá vydržet a proto: Matěj s celou jejich třídou složili úspěšně zkoušky s Cambridge English. A mají tak v půlce deváté třídy složenou maturitu z angličtiny.
To je úžasný!
Můžu bejt pyšnej na to, jak mě Matěj pořád opravuje tu mojí angličtinu. Teď už na to má i papír s označením B2, zatím co já žádnej papír nemám, čímž vzniká celkem oprávněný dojem, že mě angličtinu vyučoval rudý bratr Vinnetou.
Já už s tím nějak vyžiju a kdyby bylo nějak nutně potřeba, Matěj mi to přeloží.
Hurá!

výjimečnej sněhulák

Nebyla to s tím sněhem žádná sláva. Sice napadlo dohromady nějakých deset centimetrů, jenomže bylo teplo, do toho začalo i trochu pršet a po sněhu je veta. Naštěstí si Kačka s Matějem stačili postavit sněhuláka. Já ho tedy nestih' vyfotit, ale musím si ho tu zapsat, protože to byl sněhulák nad sněhuláky.
Matěj se rozhodl, že to tentokrát bude ten největší sněhulák vůbec. Vzal si na to štafle, aby vůbec dosáhl. Jenom nohy byly vysoký jako Kačka. A tak kouleli, stavěli a když byli v sobotu před obědem hotoví, pan stavitel pravil, že to špatně odhad. Že je ten sněhulák velkej moc a že tu hlavu nahoru vůbec nemohli unést a tak jsou obrovský nohy, velký tělo a malinkatá hlava.
Na to jsem se musel jít podívat.
To víte, nikam jsem se nevypravoval a tak jen v kraťasech a triku jsem šel obhlídnout, co děti postavily. Sníh byl rozbředlej a už pár metrů od zápraží mi to uklouzlo. Šikovně jsem to vybral a pokračoval dál po svahu za sněhulákem.
A na tom svahu už jsem to nevybral.
Tedy první skluz ano, ale napodruhý už mi podjely z kopce obě nohy a já sebou plácnul pěkně naplocho na záda. No musel to bejt pohled. Matěj volal, jestli jsem v pořádku, což jsem byl. Jen jsem si krapet varazil dech. Posbíral jsem se a šel blíž k tomu sněhulákovi. Byl vysloveně netypickej. A velkej. Jenomže mě tak nějak ta sněhová postava už dál nelákala. Sněhu jsem měl dost. S promočenejma gatěma a trikem jsem se dobelhal domů. Hezky opatrně, abych sebou nepraštil ještě popředu a nebyl vyválenej ve sněhu celej jak ten sněhulák.
Pěknýho postavili. Vopravdu úplně jinýho, než kdy jindy. Takovej tu ještě nestál. Natož pak abych mu já ležel u nohou. To se stává vopravdu výjimečně.

Přízrak čerstvě vypuštěný

V září loňského roku jsem si tu poznamenal, že se těším na Přízrak a že vyjde letos. A je to tady. Vyšel a už ho mám doma.
Musím přiznat, že po prvním prohlédnutí mě knížka komiksů trochu rozesmutněla. Nejsou v ní všechny komiksy, které mám z historie a které jsem čekal, že budu konečně mít pohromadě v knižní podobě. Dočetl jsem se, že však nebylo možné právě ty tři chybějící skenovat z originálů a proto nebyly do výběru zařazeny. Inu nešť. I tak je mám v jiném sešitu. Daleko důležitější je, že ty, které mám neúplné, jsou v knize v báječném provedení celé. A spousta dalších.
Je to náramná knížka pro čtenáře a milce starých komiksů. Zdá se, že se tímto skvělým počinem významně doplnila má sbírka našich komiksů, které porůznu vycházely a bylo opravdu těžké je poshánět a dát dohromady. Je to pro radost a tuhlec je porovnání, jak tenkrát vycházel v sobotní příloze Svobodného slova Přízrak a jak vypadá Přízrak čerstvě vypuštěný z tiskárny dnes:

Prizrak_190111

to je dost

"No to je dost!"
Řekla by babička. Říkala to vždycky, když se nemohla dědečka dočkat.
"To je dost, že jdeš!"
Jak je vidět, dědečka se vždycky dočkala, ale to brblání, to už zůstalo.
A tak taky brblám.
"To je dost!"
"To je dost, že aspoň trochu napad' sníh!"
Tak, tak. Všude kolem na horách jsou hlášeny kalamitní stavy, vesničky jsou uzavřeny kvůli přívalům sněhu, laviny burácejí po svazích místo lyžníků, ale u nás furt nic. Až včera. Je pořád mírně nad nulou a padá mokrý, těžký sníh. Může ho být tak 5 centimetrů. Ale už je co uklízet a je tu zase po roce na chvíli ladovská zima.
Pochopitelně nastatne další důvod k brblání, pokud bude padat dál a z pěti centimetrů se stane padesát.
Ale to se zatím neví. Zatím je to tak, že jsem odhrabal to, co spadlo z cesty před vraty a děti budou mít odpoledne veselo, pokud to vydrží a neroztaje.
Je to tedy letošní zimu sice už druhý sníh, ale zdá se, že důkladnější a vydrží déle, jak do večera.

Šíleně smutná rapsódie

Kdepak kritik, nedejpříroda ještě navíc kritik filmovej - nic takovýho nejsem. Ani bejt nemůžu, poněvadž na to nemám ani vzdělání ani bumášku. To co můžu, je říkat nebo psát si, co chci. Na to ovšem bumášku mít nemusím. Má to pochopitelně tu nevýhodu, že na kritiky lidstvo dá, zatím co na mě ne, což na druhou stranu není mojí ambicí.
Tudíž si tu můžu napsat, že mě dneska zase jednou potěšil pan Soukup ve svém dnešním zápisu na
Zóně. Čtu ho pravidelně už proto, že máme pravděpodobně stejnou krevní a filmovou skupinu. Já tedy jako divák - amatér, on jako zasvěcený odborník.
Ne, dneska tu nebudu psát o kvalitách Tarkovského filmů. Je to daleko prostší. Je to o Kvínech. Tedy o skupině Queen. Já je jakživo neposlouchal. Velmi často byl kolem mě někdo, kdo říkal, že jsou skvělý, že je to parádní muzika, že to hejbe celym světem a tak. Se mnou to jakživo nehlo. Ba dokonce mámuzikálníHanička, jinak docela tichamilovná, si občas vzpomene, že "to byly tenkrát písničky…"
No, nebyly. Ale jak řikám - já na to nemám vzdělání ani bumášku a jsem pouhým divákem - amatérem, v případě hudby amatérem posluchačem. Naštěstí má člověk tu možnost poslouchat nebo dívat se na něco jinýho. Čímž není nutně dáno, že to, co se mi nelíbí, je špatný. Prostě na to nemám šuplík.
Ale jak jsem lety tuhle skupinu úplně vypustil z paměti, nadokázal jsem argumentovat, proč vlastně ty báječný Kvíny nemám rád a neposlouchám je. Zvlášť teď, dyž světem hejbe ten úžasnej film vo nich. Musel jsem se spokojit s tím, co jsem teď napsal. Prostě se mi ta muzika jenom nelíbí. Ale proč, to jsem zapomněl.
Až dneska mi to pan Soukup na své Zóně připomněl. Já to měl a mám úplně stejně jako on: " … muziku Queen jsem si zařadil někam mezi dechovku a Helenu Vondráčkovou …"
Na dechovku ani na Helenku bych na koncert ani do kina nikdy nešel. Když tedy pominu Šíleně smutnou princeznu.
Takže jsem z té povinnosti jít jako všichni do kina vyvlečenej i přesto, že se zřejmě bude jednat o Šíleně smutnou rapsódii.

nové noviny N

Ono nebývá úpně častým jevem, že by našinec byl u počátku nějakých událostí. Pravda, občas se to stane a pak je třeba si to zaznamenat a zapamatovat.
Budiž mi tedy zapamatováno, že včera, to jest v pondělí 7. ledna 2019 mi přišlo do schránky první pravidelné číslo - tedy číslo jedna - nových novin N. Tedy ono se to jmenuje Deník N a v druhé půlce loňského roku startoval tenhle nápad po vzoru slovenského a našlo se tolik nových předplatitelů, že mohly začít vycházet i nové papírové noviny. A ty mi přistály včera ve schránce a dneska jakbysmet.
Jsem zvědav, jak dlouho tenhle počin vydrží. Bylo by fajn, kdyby napořád.
V každém případě to vypadá na nezávislou novinařinu zaměřenou na seriózního čtenáře. Žádnej bulvár. To ovšem přináší určitou suchost předkládaných zpráv. Tím nechci říct, že dámy a pánové z Nových novin N jsou suchaři. Spíš to bude tím, že berou práci vážně, chtějí informovat pravdivě a budovat nezávislý zpravodajský kanál placený zájemci o takové zprávy. Tedy pokud to vůbec v dnešní době jde.
Nuže - na jeden rok předplatné jsem poslal a zájemcem jsem. Noviny chodí elektronickou a teď už i tištěnou cetou až k nám do schránky.
Jest jim tedy přáti, ať to i nadále chodí takhle pěkně včerejškem počínaje. A třeba časem budou i kapánek šťavnatější, ty nový noviny N.

žádná virtuální

Týdenní pauzu v psaní jsem si naordinoval už hned na začátku roku. Ono jaksi bylo málo o čem psát a tudíž byl klid psaní. Netolik klid všeobecný, jelikož klid není nikdy. A tak se momentálně nacházím ve skladišti předmětů, jichž se mi v pracovně navršila taková spousta, že lze jen těžko najít židli, stůl a počítač. Nadchází éra velkého úklidu, což si nezávidím, ale jednou to přijít muselo.
Ovšem nejen úklidem živ je člověk a velkou vodu nečekáme, tudíž není kam spěchat, nikam mi to neuplave. Pročež je třeba si zaznamenat letošní dárek, který máhraváHanička dostala pod stromeček.
MáveseláHanička totiž psala Ježíškovi, že by si přála nějaký nehmotný dárek, což je v jejím případě jasné, poněvadž je furt na nějakým kurzu a workshopu. I stalo se a mápřekvapenáHanička našla pod stromečkem Čachtickou paní. Nehmotnou paní. Tím nechci napsat virtuální paní nýbrž naopak, velmi reálnou paní. Totiž hru.
Máme ty únikové hry rádi všichni. Ovšem tahle byla jiná, než ostatní. Nová a skoro opravdová. Pokud tedy může hra být opravdová. Asi bych tu neměl prozrazovat, jak se to hraje a co se při hře děje. Lze ale říct, že hned na začátku mě ve vězení připoutali řetězem ke zdi, což se mi ještě nestalo. I taková pouta můžou mít důležitou roli, ale proč zrovna já, že ano. No přece proto, že nenechám místo sebe připoutat nikoho jinýho, že.
Tož jsme začali hrát. Skoro ve tmě, já s řetězem na ruce.
Bavili jsme se výborně až do chvíle, kdy měl Matěj jako nejmrštnější odvážlivec někam vlézt.
"Já tam nejdu," pravil nejistě.
"Ale tam musíme."
"Ale já tam nejdu první. Tam někdo je!"
"A kdo by tam byl?"
"Nevím, je malej a je tam."
"Prosimtě!"
Vlezl jsem tam tedy já.
A vopravdu. Von tam někdo byl! To se nám ještě nestalo. Živej člověk ve hře. Nu což. Probrali jsme spolu s tím člověkem situaci a pokračovali dál. Matěj jako druhej, protože bejt první si netrouf, jelikož žádná virtuální ani nehmotná, avšak úplně opravdová a živá osoba tam byla.
Nu - prošli jsme nakonec všichni a hráli dál.
Hru jsme dohráli v dobrém čase a náramně se pobavili. A vůbec ne virtuálně.
Obzvlášť Matěj.