2019

zatmění Měsíce

Hurá!
Je jasno!
A proto tu máme jedno exluzivní olešké úplné zatmění Měsíce dnes ráno.

MoonEclipse_190121

rozfoukat mraky

Zapisuji si tu nejen události pozemské, ale i vesmírné. V tomto případě astronomické. Pročež pokud bude v pondělí ráno po půl šesté jasno, ten kdo vzhlédne k obloze, uvidí zatmění Měsíce. Je to úkaz častější než zatmění Slunce a už několikrát jsem si ho tu zapisoval, naposled vloni v červenci. Má to ale háček jako vždycky. Musí být jasno. Vloni nebylo a tak nejsou ani fotky.
Nuže je třeba tedy od neděle večer foukat a foukat a rozfoukat případné mraky, aby bylo na co koukat. Podrobnější údaje lze nalézt tady na stránkách
České astronomické společnosti.
Tož jasnou oblohu a hezké zážitky z pozorování!

divoké větry

… a vlk nabral vzduch, pořádně se nadechl a začal foukat. Foukal a foukal tak silně, až slaměnou chaloupku úpně rozfoukal …
Přibližně tak nějak to, myslím, bude v té pohádce O třech prasátkách. V našem případě to tak není … ovšem jenom z části. Tedy vlci tu nejsou, chaloupku nemáme ze slámy, ale to s tím rozfoukáním, na tom něco je.
Poslední týdny trochu víc fouká. Nu a jak tak fouká, volá mi minulý týden Kačka, že přišla domů, vrata jsou otevřená a nemůže je zavřít. Chvilku jsem se po telefonu snažil navádět Kačku správným směrem, avšak začalo být jasné, že se něco porouchalo. Ano, když už jsem byl doma i já, bylo jasno: vítr nám poškodil zavírání vrat. Protože už s tím mám z minulosti zkušenost, diagnóza je následující. Vrata při velkém větru fungují jako plachty. A protože plot není žádná plachetnice a nemůže nikam odplachtit, povolí to, co povolit může. V tomto případě ta síla větru asi rozlomila šnekové kolo pohonu.
Nu, a tak už přes týden zavíráme vrata dřevěnou tyčí, která je z té zdravé strany podepírá. Dneska má přijít pan opravář a podívat se, jak to bude řešit.
Tož tak.
Máme tu divoké větry, s tím se nedá nic dělat.

telefon s kolečkama

Taxikaření a zachraňování je naším denním chlebem. Nikoliv tedy za úplatu ani pod krytím nadnárodní společnosti anóbrž pro rodinné účely.
To proto, že bydlíme na konci světa.
Čas je položka stále mezi prsty mizící a nedá se navážit do pytlíku do zásoby, pročež ho tím taxikařením a zachraňováním šetříme i dětem. Ve většině případů zasahuju já a mám v hlavě (nebo spíš v telefonu) jízdní řády vlaků, které přijíždějí do Vraného navečer, kdy už nejezdí náš obecní autobus. Vlakem je cesta nejrychlejší a proto ho Matěj i Kačka (ta vyjímečně) používají nejvíc.
Jenomže jak Matěj roste, jezdí z města čím dál později a teď, když chodí na přípravku na střední školu, to prostě i při nejvyšším úsilí nestihne dřív než v 18:25 z Hlaváku, což už je po provozních hodinách obecního autobusu. Jezdím tedy pro něj,
jak už jsem si tu zapsal v prosinci.
Včera jsme byli opět domluveni na taxíku. Matěj mi ještě potvrdil, že už je v tramvaji a že jede dneska o chlup dřív, tudíž ten vlak stihne bez úprku.
Chyba lávky! Vlak nejede!
Dráhy posunuly jízdní řád a to dvojím způsobem. Jednak vlak vyjíždí dřív a to tak, že se to nedá stihnout a druhak to jede nikoliv z Hlavního, ale z Vršovic.
To je zrada!
A pak se spolehněte na ajznbón.
"Tak jeď tím dalším. Tuhle čtu 18:47."
"Ale ten taky nejede. V informacích mi řekli, že jede taky z Vršovic."
"Tady v jízdním řádu stojí, že …"
"Jede z Vršovic!"
"No jo … tak co s tím?"
"Kam mám teda jet, tatínku? Všecno to jede až za hodinu …"
"Tak jinak. Vem to z Hlaváku na Kačák a tam metrem stihneš ten vlak, co vyjíždí z těch Vršovic a staví na Kačerově v 19:04."
"Tak jo. Dík za radu."
"Jasně, přijedu pro tebe k vlaku do Vranýho."
Ve tři čtvrti volá Matěj:
"Já ti volám, tati, abys nebyl ve stresu."
"To nejsem. Stíháš v pohodě."
"Ale já jsem u pumpy u Kongresovýho centra."
"Ježkovy voči! Co děláš u pumpy?!"
"Ona mi volala maminka, jak jsem se jí nedovolal, a ona mě tam nabere. Ještě je tady v Praze."
"No to je skvělý!"
A tak se stalo, že včera taxikařila málaskaváHanička. Stihli jsme tu výluku, či co to je na dráze za problém, vykrejt z rodinnejch zdrojů během čtvrthodinky. Tady je potřeba zdůraznit, že v dobách, kdy nebylo o mobilních technologiích ani páry, by to nešlo. Ještě, že ty chytrý telefony máme.
Ovšem ani ten telefon nedokáže vlak úplně nahradit.
Poněvadž v Applu furt eště nevymysleli telefon s kolečkama, je potřeba tomu kápku píchnout.

Matěj mi to přeloží

Od Matěje přišla zpráva: "Dal jsem to!"
Jistě, přišla už minulou středu a už jsme to i náležitě oslavili a měli všichni obrovitánskou radost, ale zápis jsem si pořád schovával na chvíli, až bude k dispozici originální certifikát. Jenomže ono to těm oficiálním místům trvá dlouho. Zřejmě proto, aby daly dostatečně najevo, jakou vážnost tahleta instituce má. Už i to, že zkoušky probíhaly v prosinci před Mikulášem a výsledky jsou k dispozici až za měsíc.
Inu, holt když to uznává celej svět, muší kolem toho bejt spousta cavyků, aby nemoh' vzniknout dojem, že to dá každej.
Nuže to čekání na certifikát se nedá vydržet a proto: Matěj s celou jejich třídou složili úspěšně zkoušky s Cambridge English. A mají tak v půlce deváté třídy složenou maturitu z angličtiny.
To je úžasný!
Můžu bejt pyšnej na to, jak mě Matěj pořád opravuje tu mojí angličtinu. Teď už na to má i papír s označením B2, zatím co já žádnej papír nemám, čímž vzniká celkem oprávněný dojem, že mě angličtinu vyučoval rudý bratr Vinnetou.
Já už s tím nějak vyžiju a kdyby bylo nějak nutně potřeba, Matěj mi to přeloží.
Hurá!

výjimečnej sněhulák

Nebyla to s tím sněhem žádná sláva. Sice napadlo dohromady nějakých deset centimetrů, jenomže bylo teplo, do toho začalo i trochu pršet a po sněhu je veta. Naštěstí si Kačka s Matějem stačili postavit sněhuláka. Já ho tedy nestih' vyfotit, ale musím si ho tu zapsat, protože to byl sněhulák nad sněhuláky.
Matěj se rozhodl, že to tentokrát bude ten největší sněhulák vůbec. Vzal si na to štafle, aby vůbec dosáhl. Jenom nohy byly vysoký jako Kačka. A tak kouleli, stavěli a když byli v sobotu před obědem hotoví, pan stavitel pravil, že to špatně odhad. Že je ten sněhulák velkej moc a že tu hlavu nahoru vůbec nemohli unést a tak jsou obrovský nohy, velký tělo a malinkatá hlava.
Na to jsem se musel jít podívat.
To víte, nikam jsem se nevypravoval a tak jen v kraťasech a triku jsem šel obhlídnout, co děti postavily. Sníh byl rozbředlej a už pár metrů od zápraží mi to uklouzlo. Šikovně jsem to vybral a pokračoval dál po svahu za sněhulákem.
A na tom svahu už jsem to nevybral.
Tedy první skluz ano, ale napodruhý už mi podjely z kopce obě nohy a já sebou plácnul pěkně naplocho na záda. No musel to bejt pohled. Matěj volal, jestli jsem v pořádku, což jsem byl. Jen jsem si krapet varazil dech. Posbíral jsem se a šel blíž k tomu sněhulákovi. Byl vysloveně netypickej. A velkej. Jenomže mě tak nějak ta sněhová postava už dál nelákala. Sněhu jsem měl dost. S promočenejma gatěma a trikem jsem se dobelhal domů. Hezky opatrně, abych sebou nepraštil ještě popředu a nebyl vyválenej ve sněhu celej jak ten sněhulák.
Pěknýho postavili. Vopravdu úplně jinýho, než kdy jindy. Takovej tu ještě nestál. Natož pak abych mu já ležel u nohou. To se stává vopravdu výjimečně.

Přízrak čerstvě vypuštěný

V září loňského roku jsem si tu poznamenal, že se těším na Přízrak a že vyjde letos. A je to tady. Vyšel a už ho mám doma.
Musím přiznat, že po prvním prohlédnutí mě knížka komiksů trochu rozesmutněla. Nejsou v ní všechny komiksy, které mám z historie a které jsem čekal, že budu konečně mít pohromadě v knižní podobě. Dočetl jsem se, že však nebylo možné právě ty tři chybějící skenovat z originálů a proto nebyly do výběru zařazeny. Inu nešť. I tak je mám v jiném sešitu. Daleko důležitější je, že ty, které mám neúplné, jsou v knize v báječném provedení celé. A spousta dalších.
Je to náramná knížka pro čtenáře a milce starých komiksů. Zdá se, že se tímto skvělým počinem významně doplnila má sbírka našich komiksů, které porůznu vycházely a bylo opravdu těžké je poshánět a dát dohromady. Je to pro radost a tuhlec je porovnání, jak tenkrát vycházel v sobotní příloze Svobodného slova Přízrak a jak vypadá Přízrak čerstvě vypuštěný z tiskárny dnes:

Prizrak_190111

to je dost

"No to je dost!"
Řekla by babička. Říkala to vždycky, když se nemohla dědečka dočkat.
"To je dost, že jdeš!"
Jak je vidět, dědečka se vždycky dočkala, ale to brblání, to už zůstalo.
A tak taky brblám.
"To je dost!"
"To je dost, že aspoň trochu napad' sníh!"
Tak, tak. Všude kolem na horách jsou hlášeny kalamitní stavy, vesničky jsou uzavřeny kvůli přívalům sněhu, laviny burácejí po svazích místo lyžníků, ale u nás furt nic. Až včera. Je pořád mírně nad nulou a padá mokrý, těžký sníh. Může ho být tak 5 centimetrů. Ale už je co uklízet a je tu zase po roce na chvíli ladovská zima.
Pochopitelně nastatne další důvod k brblání, pokud bude padat dál a z pěti centimetrů se stane padesát.
Ale to se zatím neví. Zatím je to tak, že jsem odhrabal to, co spadlo z cesty před vraty a děti budou mít odpoledne veselo, pokud to vydrží a neroztaje.
Je to tedy letošní zimu sice už druhý sníh, ale zdá se, že důkladnější a vydrží déle, jak do večera.

Šíleně smutná rapsódie

Kdepak kritik, nedejpříroda ještě navíc kritik filmovej - nic takovýho nejsem. Ani bejt nemůžu, poněvadž na to nemám ani vzdělání ani bumášku. To co můžu, je říkat nebo psát si, co chci. Na to ovšem bumášku mít nemusím. Má to pochopitelně tu nevýhodu, že na kritiky lidstvo dá, zatím co na mě ne, což na druhou stranu není mojí ambicí.
Tudíž si tu můžu napsat, že mě dneska zase jednou potěšil pan Soukup ve svém dnešním zápisu na
Zóně. Čtu ho pravidelně už proto, že máme pravděpodobně stejnou krevní a filmovou skupinu. Já tedy jako divák - amatér, on jako zasvěcený odborník.
Ne, dneska tu nebudu psát o kvalitách Tarkovského filmů. Je to daleko prostší. Je to o Kvínech. Tedy o skupině Queen. Já je jakživo neposlouchal. Velmi často byl kolem mě někdo, kdo říkal, že jsou skvělý, že je to parádní muzika, že to hejbe celym světem a tak. Se mnou to jakživo nehlo. Ba dokonce mámuzikálníHanička, jinak docela tichamilovná, si občas vzpomene, že "to byly tenkrát písničky…"
No, nebyly. Ale jak řikám - já na to nemám vzdělání ani bumášku a jsem pouhým divákem - amatérem, v případě hudby amatérem posluchačem. Naštěstí má člověk tu možnost poslouchat nebo dívat se na něco jinýho. Čímž není nutně dáno, že to, co se mi nelíbí, je špatný. Prostě na to nemám šuplík.
Ale jak jsem lety tuhle skupinu úplně vypustil z paměti, nadokázal jsem argumentovat, proč vlastně ty báječný Kvíny nemám rád a neposlouchám je. Zvlášť teď, dyž světem hejbe ten úžasnej film vo nich. Musel jsem se spokojit s tím, co jsem teď napsal. Prostě se mi ta muzika jenom nelíbí. Ale proč, to jsem zapomněl.
Až dneska mi to pan Soukup na své Zóně připomněl. Já to měl a mám úplně stejně jako on: " … muziku Queen jsem si zařadil někam mezi dechovku a Helenu Vondráčkovou …"
Na dechovku ani na Helenku bych na koncert ani do kina nikdy nešel. Když tedy pominu Šíleně smutnou princeznu.
Takže jsem z té povinnosti jít jako všichni do kina vyvlečenej i přesto, že se zřejmě bude jednat o Šíleně smutnou rapsódii.

nové noviny N

Ono nebývá úpně častým jevem, že by našinec byl u počátku nějakých událostí. Pravda, občas se to stane a pak je třeba si to zaznamenat a zapamatovat.
Budiž mi tedy zapamatováno, že včera, to jest v pondělí 7. ledna 2019 mi přišlo do schránky první pravidelné číslo - tedy číslo jedna - nových novin N. Tedy ono se to jmenuje Deník N a v druhé půlce loňského roku startoval tenhle nápad po vzoru slovenského a našlo se tolik nových předplatitelů, že mohly začít vycházet i nové papírové noviny. A ty mi přistály včera ve schránce a dneska jakbysmet.
Jsem zvědav, jak dlouho tenhle počin vydrží. Bylo by fajn, kdyby napořád.
V každém případě to vypadá na nezávislou novinařinu zaměřenou na seriózního čtenáře. Žádnej bulvár. To ovšem přináší určitou suchost předkládaných zpráv. Tím nechci říct, že dámy a pánové z Nových novin N jsou suchaři. Spíš to bude tím, že berou práci vážně, chtějí informovat pravdivě a budovat nezávislý zpravodajský kanál placený zájemci o takové zprávy. Tedy pokud to vůbec v dnešní době jde.
Nuže - na jeden rok předplatné jsem poslal a zájemcem jsem. Noviny chodí elektronickou a teď už i tištěnou cetou až k nám do schránky.
Jest jim tedy přáti, ať to i nadále chodí takhle pěkně včerejškem počínaje. A třeba časem budou i kapánek šťavnatější, ty nový noviny N.

žádná virtuální

Týdenní pauzu v psaní jsem si naordinoval už hned na začátku roku. Ono jaksi bylo málo o čem psát a tudíž byl klid psaní. Netolik klid všeobecný, jelikož klid není nikdy. A tak se momentálně nacházím ve skladišti předmětů, jichž se mi v pracovně navršila taková spousta, že lze jen těžko najít židli, stůl a počítač. Nadchází éra velkého úklidu, což si nezávidím, ale jednou to přijít muselo.
Ovšem nejen úklidem živ je člověk a velkou vodu nečekáme, tudíž není kam spěchat, nikam mi to neuplave. Pročež je třeba si zaznamenat letošní dárek, který máhraváHanička dostala pod stromeček.
MáveseláHanička totiž psala Ježíškovi, že by si přála nějaký nehmotný dárek, což je v jejím případě jasné, poněvadž je furt na nějakým kurzu a workshopu. I stalo se a mápřekvapenáHanička našla pod stromečkem Čachtickou paní. Nehmotnou paní. Tím nechci napsat virtuální paní nýbrž naopak, velmi reálnou paní. Totiž hru.
Máme ty únikové hry rádi všichni. Ovšem tahle byla jiná, než ostatní. Nová a skoro opravdová. Pokud tedy může hra být opravdová. Asi bych tu neměl prozrazovat, jak se to hraje a co se při hře děje. Lze ale říct, že hned na začátku mě ve vězení připoutali řetězem ke zdi, což se mi ještě nestalo. I taková pouta můžou mít důležitou roli, ale proč zrovna já, že ano. No přece proto, že nenechám místo sebe připoutat nikoho jinýho, že.
Tož jsme začali hrát. Skoro ve tmě, já s řetězem na ruce.
Bavili jsme se výborně až do chvíle, kdy měl Matěj jako nejmrštnější odvážlivec někam vlézt.
"Já tam nejdu," pravil nejistě.
"Ale tam musíme."
"Ale já tam nejdu první. Tam někdo je!"
"A kdo by tam byl?"
"Nevím, je malej a je tam."
"Prosimtě!"
Vlezl jsem tam tedy já.
A vopravdu. Von tam někdo byl! To se nám ještě nestalo. Živej člověk ve hře. Nu což. Probrali jsme spolu s tím člověkem situaci a pokračovali dál. Matěj jako druhej, protože bejt první si netrouf, jelikož žádná virtuální ani nehmotná, avšak úplně opravdová a živá osoba tam byla.
Nu - prošli jsme nakonec všichni a hráli dál.
Hru jsme dohráli v dobrém čase a náramně se pobavili. A vůbec ne virtuálně.
Obzvlášť Matěj.