května 2023
v knihovně
31.května 2023 05:25 / zařazeno v kategorii: o rodině
Povídání z výletu bude pokračovat až zase zítra. Dneska musím hned ráno odjet s Matějem do města, protože bude slavnost.
Tedy slavnostní předávání maturitních vysvědčení a to v Knihovně Akademie věd ČR.
Už se těším.
Tedy slavnostní předávání maturitních vysvědčení a to v Knihovně Akademie věd ČR.
Už se těším.
nejlepší zmrzlina v kraji
30.května 2023 07:01 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Z Comacchia jsme se vydali do Sieny, což byl náš nejjižnější cíl. Přes Ravenu je to o něco víc, než 200km a po těch neplacených rozbitých italských dálnicích a okreskách to trvá přes tři hodiny. Po cestě jsme potkali městečko Lucignano, které nám do cesty přihráli silničáři, poněvadž jsme ustavičně objížděli nějaké uzavřené úseky silnic, až jsme dodriftovali právě pod ono městečko, které nás svým vzhledem na kopečku zaujalo. Tož zaparkovat před hradbami a branou vzhůru do historie.
Do té historie jsme se ani nemuseli nijak vžívat. Odpoledne je tam totiž historicky siesta a tudíž na nějaký pozdní oběd není ani pomyšlení. Ale jsou tam náramně romantické staré uličky, náměstíčka, sluneční hodiny, které ukazují "dobý čas na práci" tedy v latině "Bonum Operandi Tempus" i informační centrum. Ale to vše je o siestě opuštěné, zavřené, nikde ani noha. A to je květen! V létě tam musí být mrtvo i mimo siestu.
Jediný krámek, který byl otevřený byl ten se zmrzlinou, o které nápis za sklem neskromně tvrdil, že zmrzlinu tu mají nejlepší v kraji. To se dá pochopit. Pokud jsou jediní otevření, pak jsou jistě nejlepší. Dali jsme si palačinku a byla dobrá. Ovšem kafe musela přinést Monika z bistra před hradbami, ve zmrzlinářství totiž kafe neměli.
Nu což, byla to pěkná zastávka a po té palačince jsme zamířili k Sieně. Už to bylo jen nějakých třicet kilometrů.
A v Sieně začalo pršet.
Do té historie jsme se ani nemuseli nijak vžívat. Odpoledne je tam totiž historicky siesta a tudíž na nějaký pozdní oběd není ani pomyšlení. Ale jsou tam náramně romantické staré uličky, náměstíčka, sluneční hodiny, které ukazují "dobý čas na práci" tedy v latině "Bonum Operandi Tempus" i informační centrum. Ale to vše je o siestě opuštěné, zavřené, nikde ani noha. A to je květen! V létě tam musí být mrtvo i mimo siestu.
Jediný krámek, který byl otevřený byl ten se zmrzlinou, o které nápis za sklem neskromně tvrdil, že zmrzlinu tu mají nejlepší v kraji. To se dá pochopit. Pokud jsou jediní otevření, pak jsou jistě nejlepší. Dali jsme si palačinku a byla dobrá. Ovšem kafe musela přinést Monika z bistra před hradbami, ve zmrzlinářství totiž kafe neměli.
Nu což, byla to pěkná zastávka a po té palačince jsme zamířili k Sieně. Už to bylo jen nějakých třicet kilometrů.
A v Sieně začalo pršet.
maturita s odřenýma rukama
29.května 2023 06:22 / zařazeno v kategorii: o rodině
Protože nelze zapomínat na události domácí, je třeba povídání o Itálii odložit a věnovat se rodině.
Tož je to za námi. Tedy hlavně za Matějem, který minulou středu úspěšně složil maturitní zkoušku a hned mi volal, že má maturitu za čtyři, což jsem nepochopil, protože tuhle zkratku neznám, navíc byla poněkud zavádějící.
Mělo to znamenat, že má dvě jedničky a dvojku, dohromady tedy za čtyři. Jenže zapomněl ještě na čtvrtý předmět, na Angličtinu, kterou má hotovou už od loňských prázdnin, kdy udělal certifikovanou mezinárodní zkoušku CAE - tedy čtvrtý stupeň Cambridgeských zkoušek. Takže má vlastně jedničky tři a z matiky dvojku, dohromady tedy za pět, nikoliv za čtyři, ale to už jsem se do toho zamotal. Možná to bude tím, že já vyznamenání neměl.
Nu a protože za maturitu je třeba obdržet významnou odměnu, dohodli jsme se na popud Moniky, že Matějovi předem pomůžeme pořídit kolečko s prkýnkem a on, protože je to opravdu hodně drahé, ho bude pomalu splácet z brigád, ale jezdit už na něm může hned. Strašně ho chtěl - to samý, co má brácha, Juráš.
Tak jsme ho jeli koupit do Rousínova z druhé ruky, ale téměř netknuté a ještě rok v záruce. Jinak už se neprodává. Matěj ho pochopitelně musel vyzkoušet. Zkoušku bylo snadné provést, jelikož prodávající byli rozumní a sešli jsme se na parkovišti u cyklostezky. Matěj nasadil helmu a vyrazil testovat. A dlouho se nevracel.
Až mi to bylo divné.
A správně mi to bylo divné. Přijel s odřenýma rukama a škrábanci na předloktích a na břiše včetně děr na tričku.
Že prý se mu to nějak seklo a …. Mám v autě dezinfekci, tak jsem to vyčistil, provizorně obalil čistými ubrousky a prkýnko jsme naložili a zaplatili, neboť bylo na rozdíl od Matěje v pořádku.
Ale do maturity ho nedostal, jen se na něm směl večer na chvíli projet a to už naštěstí i s chrániči.
Pak přišla ta maturita a měl-li bych přesně popsat tu situaci, která skutečně nastala, pak musím říct, že Matěj udělal maturitu s odřenýma rukama.
Je to báječnej kluk, ten Můj Matěj.
Tož je to za námi. Tedy hlavně za Matějem, který minulou středu úspěšně složil maturitní zkoušku a hned mi volal, že má maturitu za čtyři, což jsem nepochopil, protože tuhle zkratku neznám, navíc byla poněkud zavádějící.
Mělo to znamenat, že má dvě jedničky a dvojku, dohromady tedy za čtyři. Jenže zapomněl ještě na čtvrtý předmět, na Angličtinu, kterou má hotovou už od loňských prázdnin, kdy udělal certifikovanou mezinárodní zkoušku CAE - tedy čtvrtý stupeň Cambridgeských zkoušek. Takže má vlastně jedničky tři a z matiky dvojku, dohromady tedy za pět, nikoliv za čtyři, ale to už jsem se do toho zamotal. Možná to bude tím, že já vyznamenání neměl.
Nu a protože za maturitu je třeba obdržet významnou odměnu, dohodli jsme se na popud Moniky, že Matějovi předem pomůžeme pořídit kolečko s prkýnkem a on, protože je to opravdu hodně drahé, ho bude pomalu splácet z brigád, ale jezdit už na něm může hned. Strašně ho chtěl - to samý, co má brácha, Juráš.
Tak jsme ho jeli koupit do Rousínova z druhé ruky, ale téměř netknuté a ještě rok v záruce. Jinak už se neprodává. Matěj ho pochopitelně musel vyzkoušet. Zkoušku bylo snadné provést, jelikož prodávající byli rozumní a sešli jsme se na parkovišti u cyklostezky. Matěj nasadil helmu a vyrazil testovat. A dlouho se nevracel.
Až mi to bylo divné.
A správně mi to bylo divné. Přijel s odřenýma rukama a škrábanci na předloktích a na břiše včetně děr na tričku.
Že prý se mu to nějak seklo a …. Mám v autě dezinfekci, tak jsem to vyčistil, provizorně obalil čistými ubrousky a prkýnko jsme naložili a zaplatili, neboť bylo na rozdíl od Matěje v pořádku.
Ale do maturity ho nedostal, jen se na něm směl večer na chvíli projet a to už naštěstí i s chrániči.
Pak přišla ta maturita a měl-li bych přesně popsat tu situaci, která skutečně nastala, pak musím říct, že Matěj udělal maturitu s odřenýma rukama.
Je to báječnej kluk, ten Můj Matěj.
Buon giorno!
26.května 2023 06:42 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
A ještě jednou z Comacchia. Takové malé městečko a furt se tam něco děje!
Šli jsme s Monikou do manufaktury. Je to z centra pár set metrů, ráno náramná procházka, nikdo nikde, jen kočička hlídá svůj štafl u dveří v podloubí "Loggiato dei Cappuccini", které vede z města až ke kostelu S. Maria in Aula Regia. Na dveřích ja napsáno "Zde žije kočičí kolonie", čímž je jasno, komu to tu patří.
Prohlíželi jsme si micku a tu někdo píská. Pískání se blížilo. Arkádami projížděl dědeček na kole a pískal si! Na konci arkád u kostela se otočil a nepřestávaje si pohvizdovat, jel zpátky.
A to jsme - již nepřekvapeni nečekaným cyklistou - pozdravili: "Buon giorno!"
Dědeček okamžitě přestal s pískáním, zastavil se, pozdravil velmi vesele a hlasitě "Buon giorno!" a začal povídat. Italsky. Vůbec jsme mu nerozuměli, pokusy o jiný jazyk ztroskotaly okamžitě a veselý dědeček dál zpěvnou italštinou velebil ráno, sluníčko i svět vůbec (alespoň tak jsme tomu z gestikulace porozuměli) a hlavně Moniku.
"Von tě normálně balí!"
"No to víš, vidí pořádnou ženckou …"
Něco na tom bylo. Dědeček byl asi tak o hlavu a půl menší, než Monika.
A tak jsme si povídali. Dědeček italsky, my česky. Smáli jsme se a bylo to úžasné.
Zakončili jsme to obě strany širokými úsměvy a rozloučením "Arrivederci". Dědeček nasedl na kolo, spustil znovu veselé pohvizdování a pomalu odjel arkádami do Comacchia.
To vám bylo jako ze starého filmu - nádhera.
Nu a my jsme za chvíli šli do manufaktury, do které se taky vchází z podloubí. Otevírali v devět.
Šli jsme s Monikou do manufaktury. Je to z centra pár set metrů, ráno náramná procházka, nikdo nikde, jen kočička hlídá svůj štafl u dveří v podloubí "Loggiato dei Cappuccini", které vede z města až ke kostelu S. Maria in Aula Regia. Na dveřích ja napsáno "Zde žije kočičí kolonie", čímž je jasno, komu to tu patří.
Prohlíželi jsme si micku a tu někdo píská. Pískání se blížilo. Arkádami projížděl dědeček na kole a pískal si! Na konci arkád u kostela se otočil a nepřestávaje si pohvizdovat, jel zpátky.
A to jsme - již nepřekvapeni nečekaným cyklistou - pozdravili: "Buon giorno!"
Dědeček okamžitě přestal s pískáním, zastavil se, pozdravil velmi vesele a hlasitě "Buon giorno!" a začal povídat. Italsky. Vůbec jsme mu nerozuměli, pokusy o jiný jazyk ztroskotaly okamžitě a veselý dědeček dál zpěvnou italštinou velebil ráno, sluníčko i svět vůbec (alespoň tak jsme tomu z gestikulace porozuměli) a hlavně Moniku.
"Von tě normálně balí!"
"No to víš, vidí pořádnou ženckou …"
Něco na tom bylo. Dědeček byl asi tak o hlavu a půl menší, než Monika.
A tak jsme si povídali. Dědeček italsky, my česky. Smáli jsme se a bylo to úžasné.
Zakončili jsme to obě strany širokými úsměvy a rozloučením "Arrivederci". Dědeček nasedl na kolo, spustil znovu veselé pohvizdování a pomalu odjel arkádami do Comacchia.
To vám bylo jako ze starého filmu - nádhera.
Nu a my jsme za chvíli šli do manufaktury, do které se taky vchází z podloubí. Otevírali v devět.
Anguilla Marinata
25.května 2023 08:21 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Dneska to nabralo zpoždění. Tedy to psaní. Jsem trochu zazmatkoval se Psem a ještě jsem to musel po ránu napravovat. Ale Pes vyšel a já si můžu psát o komačích.
Nuže: marinovaní úhoři čili italsky Anguilla Marinata proslavili městečko Comacchio asi nejvíc. V té laguně kolem městečka se totiž stahovali odjakživa úhoři, aby táhli proti proudu řeky tam, kde vyrostli jejich rodiče. Nezůstalo to bez povšimnutí a místní rybáři si z lovu úhořů udělali nástroj k živobytí. Vedlo to téměř až k jejich vyhubení a lov už je zakázán a jen pro udržení tradice se jako "muzeální aktivita" provádí dodnes.
V dobách největší slávy to byl obrovský lidský mechanismus, který zaměstnával rybáře větší část roku, aby to celé vyvrcholilo lovem během jednotoho týdne někdy v září podle tří podmínek, které byly pro lov důležité a musely být naplněny.
Ono totiž bylo potřeba trefit se do období tahu úhořů, k tomu musel být nov, jelikož úhoři nemají rádi světlo a to ani měsíční a navíc musela být na moři bouře, která hnala vlny k pobřeží.
Na tyhle podmínky rybáři čekali.
Když se to všechno sešlo, otevřeli průchody do důmyslných šipkovitých ohrad, které během roku stavěli v laguně a vyrazili na lov. Úhoři chtěli do řeky přes lagunu, ale v cestě jim stály ony šipkovité ohrady. Vpluli do nich otevřenými průchody, ale nemohli dál. A bouře jim nedovolila vrátit se zpátky do moře. Uvízli v pastích.
Na to čekali rybáři a jen podběráky je z pastí nabírali do připravených košů z proutí, které po celý rok pletli a opravovali. Pak už následoval převoz košů na lodicích do manufaktury (Manifattura dei Marinati) a zpacování úhořů.
Nebylo to nic hezkého pro ochránce přírody. Ale o těch tenkrát nebylo ani vidu ani slechu a tak nešťastní úhoři končili na špalku pod sekyrkou dělníků z manufaktury. Obvykle je nasekali na tři díly, kusy nabodali na dlouhé rožně a na nich je pak v obrovském množství opékali na otevřených vertikálních ohništích manufaktury. Po opečení se to celé z rožňů stáhlo, naložilo do marinády a ukládalo do zvláštních beček ze štípaného dřeva, které si rybáři také sami vyráběli.
Nu a ty soudky pak putovaly do obchodů a do hokynářství, například až k panu Čočíkovi na Malý rynek, kde je kupoval tatínek pana Wericha.
Ty časy jsou pryč.
Dnes se plní úhoři jen v nepatrném množství do konzerv a je to taková místní atrakce. A protože jsme tam jeli právě proto, abychom zjistili, jak to s těmi komači bylo, pochopitelně jsme si komače v konzervě přivezli. Ještě nevím, jak to chutná, budeme je muset otevřít ve větší rodinné společnosti, aby i děti věděly, jak chutná historie.
Pro ty, koho zajímá dokument o komačích, zde je první a zde druhá jeho část.
A tuhle jsou v plechu:
Nuže: marinovaní úhoři čili italsky Anguilla Marinata proslavili městečko Comacchio asi nejvíc. V té laguně kolem městečka se totiž stahovali odjakživa úhoři, aby táhli proti proudu řeky tam, kde vyrostli jejich rodiče. Nezůstalo to bez povšimnutí a místní rybáři si z lovu úhořů udělali nástroj k živobytí. Vedlo to téměř až k jejich vyhubení a lov už je zakázán a jen pro udržení tradice se jako "muzeální aktivita" provádí dodnes.
V dobách největší slávy to byl obrovský lidský mechanismus, který zaměstnával rybáře větší část roku, aby to celé vyvrcholilo lovem během jednotoho týdne někdy v září podle tří podmínek, které byly pro lov důležité a musely být naplněny.
Ono totiž bylo potřeba trefit se do období tahu úhořů, k tomu musel být nov, jelikož úhoři nemají rádi světlo a to ani měsíční a navíc musela být na moři bouře, která hnala vlny k pobřeží.
Na tyhle podmínky rybáři čekali.
Když se to všechno sešlo, otevřeli průchody do důmyslných šipkovitých ohrad, které během roku stavěli v laguně a vyrazili na lov. Úhoři chtěli do řeky přes lagunu, ale v cestě jim stály ony šipkovité ohrady. Vpluli do nich otevřenými průchody, ale nemohli dál. A bouře jim nedovolila vrátit se zpátky do moře. Uvízli v pastích.
Na to čekali rybáři a jen podběráky je z pastí nabírali do připravených košů z proutí, které po celý rok pletli a opravovali. Pak už následoval převoz košů na lodicích do manufaktury (Manifattura dei Marinati) a zpacování úhořů.
Nebylo to nic hezkého pro ochránce přírody. Ale o těch tenkrát nebylo ani vidu ani slechu a tak nešťastní úhoři končili na špalku pod sekyrkou dělníků z manufaktury. Obvykle je nasekali na tři díly, kusy nabodali na dlouhé rožně a na nich je pak v obrovském množství opékali na otevřených vertikálních ohništích manufaktury. Po opečení se to celé z rožňů stáhlo, naložilo do marinády a ukládalo do zvláštních beček ze štípaného dřeva, které si rybáři také sami vyráběli.
Nu a ty soudky pak putovaly do obchodů a do hokynářství, například až k panu Čočíkovi na Malý rynek, kde je kupoval tatínek pana Wericha.
Ty časy jsou pryč.
Dnes se plní úhoři jen v nepatrném množství do konzerv a je to taková místní atrakce. A protože jsme tam jeli právě proto, abychom zjistili, jak to s těmi komači bylo, pochopitelně jsme si komače v konzervě přivezli. Ještě nevím, jak to chutná, budeme je muset otevřít ve větší rodinné společnosti, aby i děti věděly, jak chutná historie.
Pro ty, koho zajímá dokument o komačích, zde je první a zde druhá jeho část.
A tuhle jsou v plechu:
Comacchio
24.května 2023 06:49 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Kdo ví, jaká lahůdka ze sudu u pana Čočíka byla na prodej v jeho hokynářství na Malém rynku v podloubí, je blízko odpovědi, proč jsem si vymyslel, že pojedme do Comacchia. Ano, celé to vlastně začalo Italskými prázdninami pana Wericha. A lahůdkou zvanou komače, kterou ve své knížce popisuje.
Já byl děsně zvědavej, co ty komače jsou a odkud se to vzalo. Pátral jsem a pátrání vedlo právě do městečka Comacchio, podle kterého se ta pochutka jmenuje. Nevyslovuje se však "Komačo", ale "Komak'jo" - jako Pinok'jo (psáno Pinocchio).
Nuže vězte tedy, že komače jsou již téměř zapomenutou pochoutkou - jsou to marinovaní úhoři.
Jak to s nimi bylo, jak se lovili a jak je pak v manufaktuře porcovali, opékali a následně marinovali v soudcích, to všechno jsme viděli v dokumentu, který nám pustil pan průvodce právě v té původní zachovalé manufaktuře. Stavba stojí dodnes, ale už slouží jen jako "živé muzeum". Úhoři se tu na podzim loví jen v malém množství a jen jako součást zachování tradice. Už je jich málo, poněvadž je v minulosti málem vyhubili právě kvůli komačům.
Anguilla marinata se komačům říká po italsku.
V muzeu teď pro turisty pracuje pár lidí a zpracovávají drobné rybky stejným způsobem, aby zachovali a předvedli to, co v Comacchiu živilo rybáře dlouhá desetiletí.
Ovšem kromě těch komačů je Comacchio zajímavé svými kanály a mostky. Úplné malé Benátky. Jen ne tolik okázalé a mnohem, mnohem menší. O to malebnější a tiché, téměř bez turistů, je Comacchio. Mají tam znamenité víno, v restauraci mušle výtečné chuti a pokud si přejete, i ty úhoře. Ovšem na grilu.
Odpolední i večerní procházka a večeře přímo u kanálu na Via Antonio Buonafedeu nám udělala dobře. Dokonce myslím, že těch několik uliček a kanálů - tedy historické centrum Comacchia je náramně krásné snad právě proto, že je tak prosté a nejsou tam lidi.
Teprve až druhý den jsme šli na prohlídku do té manufaktury - Manifattura dei Marinati - abychom důkladně prozkoumali, jak to tedy s těmi komači je.
Ale o tom až zítra.
Já byl děsně zvědavej, co ty komače jsou a odkud se to vzalo. Pátral jsem a pátrání vedlo právě do městečka Comacchio, podle kterého se ta pochutka jmenuje. Nevyslovuje se však "Komačo", ale "Komak'jo" - jako Pinok'jo (psáno Pinocchio).
Nuže vězte tedy, že komače jsou již téměř zapomenutou pochoutkou - jsou to marinovaní úhoři.
Jak to s nimi bylo, jak se lovili a jak je pak v manufaktuře porcovali, opékali a následně marinovali v soudcích, to všechno jsme viděli v dokumentu, který nám pustil pan průvodce právě v té původní zachovalé manufaktuře. Stavba stojí dodnes, ale už slouží jen jako "živé muzeum". Úhoři se tu na podzim loví jen v malém množství a jen jako součást zachování tradice. Už je jich málo, poněvadž je v minulosti málem vyhubili právě kvůli komačům.
Anguilla marinata se komačům říká po italsku.
V muzeu teď pro turisty pracuje pár lidí a zpracovávají drobné rybky stejným způsobem, aby zachovali a předvedli to, co v Comacchiu živilo rybáře dlouhá desetiletí.
Ovšem kromě těch komačů je Comacchio zajímavé svými kanály a mostky. Úplné malé Benátky. Jen ne tolik okázalé a mnohem, mnohem menší. O to malebnější a tiché, téměř bez turistů, je Comacchio. Mají tam znamenité víno, v restauraci mušle výtečné chuti a pokud si přejete, i ty úhoře. Ovšem na grilu.
Odpolední i večerní procházka a večeře přímo u kanálu na Via Antonio Buonafedeu nám udělala dobře. Dokonce myslím, že těch několik uliček a kanálů - tedy historické centrum Comacchia je náramně krásné snad právě proto, že je tak prosté a nejsou tam lidi.
Teprve až druhý den jsme šli na prohlídku do té manufaktury - Manifattura dei Marinati - abychom důkladně prozkoumali, jak to tedy s těmi komači je.
Ale o tom až zítra.
v Padově v pitevně
23.května 2023 06:39 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Nuže zpátky do Itálie.
Z Verony jsme pokračovali do Padovy. Pochopitelně vím, že se v Padově odehrává Shakespearovo Zkrocení zlé ženy a taky jsem to Monice připoměl. Zasmáli jsme se a naše kroky vedly přirozeně k universitě. Zajímalo nás a mě hlavně ono proslulé anatomické divadlo čili pitevna.
Nejdřív jsme si mysleli, že nám ukáží jen ten model, co ho tam mají pod sklem, ale to jsme se spletli. "Divadelní" pitevna existuje a místnost s modelem je jen "přípravna pro turisty", aby si představili, jak to celé vypadá. Pitevna je přístupná a dobře jsme si ji prohlédli. Hned jsme si ale řekli, že to tenkrát muselo být opravdu jen divadlo, protože z té výšky tolika ochozů a v tom přísvitu svíček toho asi studenti moc na pitevním stole neviděli a muselo se tedy jednat víc o senzační podívanou než o vážnou výuku.
My jsme to měli jen jako zajímavou prohlídku a doplnění vzdělání, neboť Monika už má tyhle věci dávno za sebou na fakultě a já se od toho držím raději dál.
To byla zajímavost historická, mě ovšem zaujala jedna zajímavost prudce současná.
Oni mají v Padově trolejbusy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby troleje těch trolejbusů byly tam, kde jsme od nás zvyklí. Tedy na sloupech nahoře. Ale tak to není. Trolejbusy v Padově jezdí na elektřinu vedenou ve středové koleji zabudavané pod povrchem vozovky. Je to hezký pohled. Ten trolejbus, tedy vlastně spíše vláček více podobný naší tramvaji, si jede na gumových pneumatikách pěkně potichu a dole uprostřed ho napájí něco, co je pod povrchem. Na první pohled si toho ani nevšimnete.
A tak jsme se procházeli, koukali, dali si kafíčko v kavárně Vescovi, která je i v Praze a pěkně nám to utíkalo.
Odpoledne jsme se pak vydali do Comacchia, ale o tom zas až zítra.
Z Verony jsme pokračovali do Padovy. Pochopitelně vím, že se v Padově odehrává Shakespearovo Zkrocení zlé ženy a taky jsem to Monice připoměl. Zasmáli jsme se a naše kroky vedly přirozeně k universitě. Zajímalo nás a mě hlavně ono proslulé anatomické divadlo čili pitevna.
Nejdřív jsme si mysleli, že nám ukáží jen ten model, co ho tam mají pod sklem, ale to jsme se spletli. "Divadelní" pitevna existuje a místnost s modelem je jen "přípravna pro turisty", aby si představili, jak to celé vypadá. Pitevna je přístupná a dobře jsme si ji prohlédli. Hned jsme si ale řekli, že to tenkrát muselo být opravdu jen divadlo, protože z té výšky tolika ochozů a v tom přísvitu svíček toho asi studenti moc na pitevním stole neviděli a muselo se tedy jednat víc o senzační podívanou než o vážnou výuku.
My jsme to měli jen jako zajímavou prohlídku a doplnění vzdělání, neboť Monika už má tyhle věci dávno za sebou na fakultě a já se od toho držím raději dál.
To byla zajímavost historická, mě ovšem zaujala jedna zajímavost prudce současná.
Oni mají v Padově trolejbusy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby troleje těch trolejbusů byly tam, kde jsme od nás zvyklí. Tedy na sloupech nahoře. Ale tak to není. Trolejbusy v Padově jezdí na elektřinu vedenou ve středové koleji zabudavané pod povrchem vozovky. Je to hezký pohled. Ten trolejbus, tedy vlastně spíše vláček více podobný naší tramvaji, si jede na gumových pneumatikách pěkně potichu a dole uprostřed ho napájí něco, co je pod povrchem. Na první pohled si toho ani nevšimnete.
A tak jsme se procházeli, koukali, dali si kafíčko v kavárně Vescovi, která je i v Praze a pěkně nám to utíkalo.
Odpoledne jsme se pak vydali do Comacchia, ale o tom zas až zítra.
churros s čokoládovou omáčkou
22.května 2023 06:21 / zařazeno v kategorii: o rodině
Chtěl jsem pokračovat v deníku z Italského výletu, ale zase to musím odložit. Události se totiž řítí neustále vpřed a už jen proto, že jsou čerstvé, je třeba je zaznamenat.
Smažili jsme.
Tedy s Kačkou jsme v neděli smažili.
Nepřiřazujte, prosím, onomu příčestí minulému v předchozí větě jiný význam, než mu náleží.
Já smažil/pekl na pánvi k obědu rybu a po obědě přišlo to hlavní.
Ráno jsem totiž jakousi podivnou shodou okolností zachytil v televizním vysílání něco jako receptář či co. A zrovna tam dělali odpalované těsto. Ten pojem znám léta a vždycky to pro mě bylo víc zaklínadlo než potravina. Tudíž mě to přitahovalo a chvíli jsem vydžel. Ukázalo se, že při dodržení postupu je to snadné a navíc: v televizi z toho těsta usmažili churros a potom přidali i čokoládovou omáčkou. To jsem tuhle mlsal v Barabizně.
To si musím udělat, řekl jsem si.
A tak jsme se do toho s Kačkou po obědě dali.
Šlo nám to přesně jako v televizi a výsledek byl znamenitý. Navečer ještě přišel Matěj a taky mu to chutnalo. Kačka dneska vzala ochutnat do školy a na talíři pořád ještě churros jsou a k nim i čokoládová omáčka v misce. Byla toho veliká hromada.
No je to dobrota. Zkuste to taky.
Smažili jsme.
Tedy s Kačkou jsme v neděli smažili.
Nepřiřazujte, prosím, onomu příčestí minulému v předchozí větě jiný význam, než mu náleží.
Já smažil/pekl na pánvi k obědu rybu a po obědě přišlo to hlavní.
Ráno jsem totiž jakousi podivnou shodou okolností zachytil v televizním vysílání něco jako receptář či co. A zrovna tam dělali odpalované těsto. Ten pojem znám léta a vždycky to pro mě bylo víc zaklínadlo než potravina. Tudíž mě to přitahovalo a chvíli jsem vydžel. Ukázalo se, že při dodržení postupu je to snadné a navíc: v televizi z toho těsta usmažili churros a potom přidali i čokoládovou omáčkou. To jsem tuhle mlsal v Barabizně.
To si musím udělat, řekl jsem si.
A tak jsme se do toho s Kačkou po obědě dali.
Šlo nám to přesně jako v televizi a výsledek byl znamenitý. Navečer ještě přišel Matěj a taky mu to chutnalo. Kačka dneska vzala ochutnat do školy a na talíři pořád ještě churros jsou a k nim i čokoládová omáčka v misce. Byla toho veliká hromada.
No je to dobrota. Zkuste to taky.
Pes běží dál
19.května 2023 06:13 / zařazeno v kategorii: o událostech
K Italskému výletu se vrátím zase až v pondělí. Dneska záznamy z výletu přeruším, abych si tu zapsal jednu velmi významnou událost:
Nezvoral jsem to!
Alespoň si myslím, že pokud je tam nějaká chyba, není závažná, všechno běží, jak má, články jsou na svém místě, autoři dostali poděkování, já zpětnou vazbu … zkrátka a dobře:
Neviditelný pes i dnes vyšel.
Co je na tom divného? Vlastně nic moc. Jen to, že Ondřej má dovolenou a já souhlasil s tím, že mě naučí, jak dělat redakci vydání Neviditelného psa a s tím, že po dobu jeho dovolenkování to budu dělat. A včera večer přišla ta chvíle. Ondřej vedle mě neseděl, naopak, seděl někde v nějakém letadle a já se pustil do Psa. Trochu se mi to protáhlo, po něčem jsem musel trošku zapátrat, jedno poděkování panu autorovi jsem napsal s předstihem, v jednom případě jsem navíc připsal perex, který tam už byl zbytečný, ale to jsou drobnosti. Jinak všechno vyšlo, jak vyjít má, tabulky jsou na svém místě, texty taky, stručný přehled též.
No a dneska už to půjde líp, Pes viditelně běží dál!
Nezvoral jsem to!
Alespoň si myslím, že pokud je tam nějaká chyba, není závažná, všechno běží, jak má, články jsou na svém místě, autoři dostali poděkování, já zpětnou vazbu … zkrátka a dobře:
Neviditelný pes i dnes vyšel.
Co je na tom divného? Vlastně nic moc. Jen to, že Ondřej má dovolenou a já souhlasil s tím, že mě naučí, jak dělat redakci vydání Neviditelného psa a s tím, že po dobu jeho dovolenkování to budu dělat. A včera večer přišla ta chvíle. Ondřej vedle mě neseděl, naopak, seděl někde v nějakém letadle a já se pustil do Psa. Trochu se mi to protáhlo, po něčem jsem musel trošku zapátrat, jedno poděkování panu autorovi jsem napsal s předstihem, v jednom případě jsem navíc připsal perex, který tam už byl zbytečný, ale to jsou drobnosti. Jinak všechno vyšlo, jak vyjít má, tabulky jsou na svém místě, texty taky, stručný přehled též.
No a dneska už to půjde líp, Pes viditelně běží dál!
příprava na cestu
18.května 2023 07:46 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Jistěže je lepší se trochu před cestou připravit. To jde pak na místě všechno snáz.
I já jsem se připravil. Například jsem zjistil, že stanice autobusu ve Veroně je asi sto metrů od hotelu, že autobus jede do ulice vedle arény, že jsou to tři stanice, že je to číslo 32 …
A tak jsme šli na procházku. V recepsi jsme si koupili čtyři lístky, tedy dva na cestu tam a dva na cestu zpátky. Ještě se Monika zeptala, kde že ta zastávka autobusu je a šli jsme.
"To ses nemusela ptát, pojď se mnou, já to tu znám. Támhle přejdeme ten mostek přes říčku a jsme na stanici. Vidíš? Támhle je."
"No ale ta paní říkala, že je támhle, na druhý straně."
"No jo, ale to je jinej autobus."
"No tak jdeme."
Na zastávce jsme si prohlíželi jízdní řád.
"No jo … ono to dneska nejede … ona je neděle."
"Vidíš, já ti řikala, že máme jít tam, co říkala paní."
"Říkala, jo. Ale já byl připravenej, jsem si to načet …. "
"Ale jízdní řád jsi nečet."
"No, to ne … jen linky …"
"Tak vidíš!"
"Vidím. Ale taky vidím, že je to stejně do centra jen kousek."
"Tak jdeme pěšky."
"To bude nejlepší."
Pěšky to byl opravdu kousek. Cestou jsme potkali bleší trh, dali jsme si zmrzlinu, prošli jsme za odpoledne celé centrum, i ten průjezd, co je za ním dvůr a nad tím dvorem ten balkón, co na něm stála Jůlie.
No a zpátky jsme šli zase pěšky. Byl to do hotelu kousek. Lístky na autobus jsme vrátili.
A já se musím příště na cestu připravit ještě líp.
I já jsem se připravil. Například jsem zjistil, že stanice autobusu ve Veroně je asi sto metrů od hotelu, že autobus jede do ulice vedle arény, že jsou to tři stanice, že je to číslo 32 …
A tak jsme šli na procházku. V recepsi jsme si koupili čtyři lístky, tedy dva na cestu tam a dva na cestu zpátky. Ještě se Monika zeptala, kde že ta zastávka autobusu je a šli jsme.
"To ses nemusela ptát, pojď se mnou, já to tu znám. Támhle přejdeme ten mostek přes říčku a jsme na stanici. Vidíš? Támhle je."
"No ale ta paní říkala, že je támhle, na druhý straně."
"No jo, ale to je jinej autobus."
"No tak jdeme."
Na zastávce jsme si prohlíželi jízdní řád.
"No jo … ono to dneska nejede … ona je neděle."
"Vidíš, já ti řikala, že máme jít tam, co říkala paní."
"Říkala, jo. Ale já byl připravenej, jsem si to načet …. "
"Ale jízdní řád jsi nečet."
"No, to ne … jen linky …"
"Tak vidíš!"
"Vidím. Ale taky vidím, že je to stejně do centra jen kousek."
"Tak jdeme pěšky."
"To bude nejlepší."
Pěšky to byl opravdu kousek. Cestou jsme potkali bleší trh, dali jsme si zmrzlinu, prošli jsme za odpoledne celé centrum, i ten průjezd, co je za ním dvůr a nad tím dvorem ten balkón, co na něm stála Jůlie.
No a zpátky jsme šli zase pěšky. Byl to do hotelu kousek. Lístky na autobus jsme vrátili.
A já se musím příště na cestu připravit ještě líp.
na Brenner přes Achensee
17.května 2023 06:39 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Tak už jsme zpátky, cestovní únava včera odezněla a můžu zase psát do deníku, že je vše zalito sluncem. To bylo i minulý týden. Vydali jsme se totiž s Monikou do Itálie na výlet.
Hned první den jsem prokázal, že navigace v autě je na draka.
Tedy ona ukazuje a naviguje, ale výsledek je takový, že řidič i posádka kroutí hlavou, kudy to ta praštěná Alžběta naviguje. Normálně se jezdí na Brenner přes Řezno, Mnichov a pak se uhne z dálnice A8 na Salzburg směrem na A12 na Innsbruck a jste na Brenneru. Jenže navigace se rozhodla, že nám zkrátí cestu. Moc jsme tomu nevěřili, ale já si prosadil, že to zkusíme, že to třeba bude rychlejší cesta.
Nebyla to rychlejší cesta.
Bylo tam pěkně ucpáno a když jsme chvíli stáli ve frontě před semaforem, otočil jsem to a jeli jsme ještě kousek dál přes Bad Tölz, přehradní nádrž Sylvensteinspeicher a Achensee. Cesta to byla o hodně hezčí, než po dálnici, udělali jsme si hezkou zastávku u přehradní hráze, ale doba cestování se nám prodloužila skoro o hodinu. Inu navigace.
Ale cíl jsme neminuli.
Do Verony jsme dorazili odpoledne a pěknou odpolední procházku jsme stihli v úplné pohodě. To už radši bez navigace, ikdyž bez drobného zmatení se to neobešlo. Ale o tom až zítra.
Hned první den jsem prokázal, že navigace v autě je na draka.
Tedy ona ukazuje a naviguje, ale výsledek je takový, že řidič i posádka kroutí hlavou, kudy to ta praštěná Alžběta naviguje. Normálně se jezdí na Brenner přes Řezno, Mnichov a pak se uhne z dálnice A8 na Salzburg směrem na A12 na Innsbruck a jste na Brenneru. Jenže navigace se rozhodla, že nám zkrátí cestu. Moc jsme tomu nevěřili, ale já si prosadil, že to zkusíme, že to třeba bude rychlejší cesta.
Nebyla to rychlejší cesta.
Bylo tam pěkně ucpáno a když jsme chvíli stáli ve frontě před semaforem, otočil jsem to a jeli jsme ještě kousek dál přes Bad Tölz, přehradní nádrž Sylvensteinspeicher a Achensee. Cesta to byla o hodně hezčí, než po dálnici, udělali jsme si hezkou zastávku u přehradní hráze, ale doba cestování se nám prodloužila skoro o hodinu. Inu navigace.
Ale cíl jsme neminuli.
Do Verony jsme dorazili odpoledne a pěknou odpolední procházku jsme stihli v úplné pohodě. To už radši bez navigace, ikdyž bez drobného zmatení se to neobešlo. Ale o tom až zítra.
v hospodě je veselo
05.května 2023 06:11 / zařazeno v kategorii: o lidech
Kdepak já a chodit do hospody. Na to mě neužije.
Jsou ovšem výjimky jako třeba hospoda virtuální, do které občas zajdu od dob, kdy to celé začalo covidovou izolací. A potom tu a tam chodím do hospody na oběd, což je pochopitelně něco jiného.
Zrovínka včera jsme na obědě byli s klukama. Tedy s klukama řádně vyzrálejma.
Pro Ondřeje jsem se stavil cestou a hned, jak jsme si sedli v restauraci, se mi dostalo odměny.
"Já si dám nějaký ne-pivo," povídám panu vrchnímu.
"Řidičský, jo?"
"Jo, takový nějaký."
"A to já si dám pivo a fernet," pravil Ondřej.
"Jo tak takhle to je! Tak teda příště řídíš ty, abych si taky moh dát ferneta."
Načež se rozpoutala debata, jak je to s řidiči, jak znamenitým nápojem je fernet a kdo má smůlu, protože řídí.
Inu za dobrotu na žebrotu.
Smáli jsme se všichni a já měl pěknou příležitost do Ondřeje ještě chvilku kvůli tomu fernetu šťourat.
"Příště řídím já," pravil Ondřej při cestě zpátky.
"Ale ne, pojedu zas já. Dyť já stejně nepiju. Ale baví mě tě popichovat."
"No dyť jo. Ale ten fernet je vážně dobrej, že jo?"
"No bodejď. Dobře ho vymysleli."
Tož tak. V hospodě je prostě veselo.
I při obědě.
Jsou ovšem výjimky jako třeba hospoda virtuální, do které občas zajdu od dob, kdy to celé začalo covidovou izolací. A potom tu a tam chodím do hospody na oběd, což je pochopitelně něco jiného.
Zrovínka včera jsme na obědě byli s klukama. Tedy s klukama řádně vyzrálejma.
Pro Ondřeje jsem se stavil cestou a hned, jak jsme si sedli v restauraci, se mi dostalo odměny.
"Já si dám nějaký ne-pivo," povídám panu vrchnímu.
"Řidičský, jo?"
"Jo, takový nějaký."
"A to já si dám pivo a fernet," pravil Ondřej.
"Jo tak takhle to je! Tak teda příště řídíš ty, abych si taky moh dát ferneta."
Načež se rozpoutala debata, jak je to s řidiči, jak znamenitým nápojem je fernet a kdo má smůlu, protože řídí.
Inu za dobrotu na žebrotu.
Smáli jsme se všichni a já měl pěknou příležitost do Ondřeje ještě chvilku kvůli tomu fernetu šťourat.
"Příště řídím já," pravil Ondřej při cestě zpátky.
"Ale ne, pojedu zas já. Dyť já stejně nepiju. Ale baví mě tě popichovat."
"No dyť jo. Ale ten fernet je vážně dobrej, že jo?"
"No bodejď. Dobře ho vymysleli."
Tož tak. V hospodě je prostě veselo.
I při obědě.
lehla popelem
04.května 2023 06:05 / zařazeno v kategorii: o Olešku
Z toho poraženého ořešáku i z prořezané lípy je velikánská hromada větví, roští. Tedy byla. Dneska už je menší.
Vloni jsem podobnou hromadu řešil odvozem na hranici před pálením obecních čarodějnic. Letos to nemělo smysl. Jednak tam už bylo plno a potom by ta hranice musela být dvakrát taková, aby se tam všechno vešlo.
Kam s ním, zněla tedy otázka vpravdě klasická.
Jediné rozumné bylo: taky to spálit.
Pustil jsem se do toho v úterý. Původně jsem si to plánoval, že každý den spálím trochu, ale pak jsem to přehodnotil. Odpoledne už bylo hotovo. Celá ta velká hromada roští lehla popelem a teď už zbývá jen hromada menší, pod lípou. A veliká polena ze silných větví a kmen ořešáku. To holt bude muset počkat.
Ovšem netušil jsem, že to ohniště bude živé ještě dva dny, možná víc. Dřeva bylo opravdu hodně. Udržoval jsem ohniště v pořádku a shraboval jsem uhlíky pěkně ke středu, aby se to nerozlezlo. Vznikla docela velká hromada a ta dohořívá už třetí den.
Hromadu páleného roští jsem totiž záměrně navršil na pařez, který tu nějak historicky zbyl. Snad shoří taky, doufal jsem. Nu, on sice hořel, ale neshořel. Doutná dál. Už jsem to dvakrát rozhrabal, provzdušnil, aby to mohlo dohořet a ono to pořád nebere konce. Ten pařez pořád doutná a kouří.
Jsem vážně zvědavej, jak dlouho to ještě bude trvat.
Jestli to brzy neskončí, budu ho muset zalít vodou, aby to tu nečadilo.
Vloni jsem podobnou hromadu řešil odvozem na hranici před pálením obecních čarodějnic. Letos to nemělo smysl. Jednak tam už bylo plno a potom by ta hranice musela být dvakrát taková, aby se tam všechno vešlo.
Kam s ním, zněla tedy otázka vpravdě klasická.
Jediné rozumné bylo: taky to spálit.
Pustil jsem se do toho v úterý. Původně jsem si to plánoval, že každý den spálím trochu, ale pak jsem to přehodnotil. Odpoledne už bylo hotovo. Celá ta velká hromada roští lehla popelem a teď už zbývá jen hromada menší, pod lípou. A veliká polena ze silných větví a kmen ořešáku. To holt bude muset počkat.
Ovšem netušil jsem, že to ohniště bude živé ještě dva dny, možná víc. Dřeva bylo opravdu hodně. Udržoval jsem ohniště v pořádku a shraboval jsem uhlíky pěkně ke středu, aby se to nerozlezlo. Vznikla docela velká hromada a ta dohořívá už třetí den.
Hromadu páleného roští jsem totiž záměrně navršil na pařez, který tu nějak historicky zbyl. Snad shoří taky, doufal jsem. Nu, on sice hořel, ale neshořel. Doutná dál. Už jsem to dvakrát rozhrabal, provzdušnil, aby to mohlo dohořet a ono to pořád nebere konce. Ten pařez pořád doutná a kouří.
Jsem vážně zvědavej, jak dlouho to ještě bude trvat.
Jestli to brzy neskončí, budu ho muset zalít vodou, aby to tu nečadilo.
motýli ve skleníku
03.května 2023 06:00 / zařazeno v kategorii: o zvířatech
A jestli prý bychom šli v pondělí na motýly, ptala se Kačka.
Proč by ne. Šli jsme na motýly.
Samozřejmě že bez síťky a ne na louku, nýbrž do botanické zahrady, kde se každý rok touhle dobou líhnou a producírují exotičtí krasavci. Stihli jsme to včas, tedy ještě čtvrt hodiny před otevírací dobou, ale ani tak jsme nebyli první. A ti, kteří přišli později po nás, museli do douhé fronty aut už při příjezdu do Troji. To se nás naštěstí netýkalo, my jsme si s Kačkou užívali motýlů ještě v relativně prázdném skleníku.
Musím připustit, že jsem čekal těch motýlů víc. Něco jako prostor hustě naplněný motýly. Tak to ovšem není a asi by to ani nedělalo dobrotu. Hustota motýlů je, řekněme, na přiměřené úrovni. Asi tak deset motýlů v dohledném prostoru kolem vás. Pochopitelně to neznamená, že by ve skleníku bylo motýlů bylo jen deset, je jich tam spousta, ale musíte si je tu a tam vyhledat buď někde v houštině, v prostoru, nebo na krmítku či u květů, kde se krmí. Ano, jsou tam instalovaná i krmítka s nektarem a motýli si tam dávají do sosáku. Doslova.
Toho Kačka využila a při přísném dodržení zákazu dotýkání se motýlů nechala jednoho krasavce vylézt jí z krmítka na prst, čímž se ho nedotkla, nýbrž motýl se dotkl jí.
A tak Kačka chodila chvíli po skleníku s motýlem na prstě. Moc jim to slušelo. Když se kolem shromáždilo několik dětí, motýl se rozhodl, že změní dopravní prostředek a přelétl na blízko stojící holčičku. Teď se stala nositelkou motýla ona a my jsme mohli pokračovat v obdivování dalších druhů motýlů.
Půldruhé hodiny jsme pobývali mezi těmi krasavci. Pak už tam začalo být víc návštěvníků než domácích. Byl čas se s motýly rozloučit a jet domů kolem těch dlouhatánských front a plných parkovišť.
Inu, tyhle motýly člověk nevidí každý den, tak je o ně zájem.
Proč by ne. Šli jsme na motýly.
Samozřejmě že bez síťky a ne na louku, nýbrž do botanické zahrady, kde se každý rok touhle dobou líhnou a producírují exotičtí krasavci. Stihli jsme to včas, tedy ještě čtvrt hodiny před otevírací dobou, ale ani tak jsme nebyli první. A ti, kteří přišli později po nás, museli do douhé fronty aut už při příjezdu do Troji. To se nás naštěstí netýkalo, my jsme si s Kačkou užívali motýlů ještě v relativně prázdném skleníku.
Musím připustit, že jsem čekal těch motýlů víc. Něco jako prostor hustě naplněný motýly. Tak to ovšem není a asi by to ani nedělalo dobrotu. Hustota motýlů je, řekněme, na přiměřené úrovni. Asi tak deset motýlů v dohledném prostoru kolem vás. Pochopitelně to neznamená, že by ve skleníku bylo motýlů bylo jen deset, je jich tam spousta, ale musíte si je tu a tam vyhledat buď někde v houštině, v prostoru, nebo na krmítku či u květů, kde se krmí. Ano, jsou tam instalovaná i krmítka s nektarem a motýli si tam dávají do sosáku. Doslova.
Toho Kačka využila a při přísném dodržení zákazu dotýkání se motýlů nechala jednoho krasavce vylézt jí z krmítka na prst, čímž se ho nedotkla, nýbrž motýl se dotkl jí.
A tak Kačka chodila chvíli po skleníku s motýlem na prstě. Moc jim to slušelo. Když se kolem shromáždilo několik dětí, motýl se rozhodl, že změní dopravní prostředek a přelétl na blízko stojící holčičku. Teď se stala nositelkou motýla ona a my jsme mohli pokračovat v obdivování dalších druhů motýlů.
Půldruhé hodiny jsme pobývali mezi těmi krasavci. Pak už tam začalo být víc návštěvníků než domácích. Byl čas se s motýly rozloučit a jet domů kolem těch dlouhatánských front a plných parkovišť.
Inu, tyhle motýly člověk nevidí každý den, tak je o ně zájem.
nemám botu
02.května 2023 06:27 / zařazeno v kategorii: o rodině
Přišel čas, kdy i Bartoloměj měl zažít svoje první čarodějnice.
Bylo nádherné počasí. Vydařilo se, byli jsme na zahradě, užívali jsme si sluníčka, Bartoloměj běhal za bublinami z bublifuku a ani mu nepřišlo, že čekáme na ten velký oheň, co k němu později půjdeme.
Velikánský oheň byl, dokonce i čarodějnických soutěží se Bartoloměj zúčastnil, ale nakonec dal přednost prolejzačkám a skluzavkám na hřišti. Bylo to dlouhé odpoledne a tak jsme jen počkali, až se hranice pořádně rozhoří a vydali jsme se domů. Máme to kousek. A za chviličku už se chystal Juráš s Barolomějem a Allou, že už taky pojedou. Sbalili se, naskládali věci do auta a …
… a: "Bartoloměji, kde máš druhou botu?"
"Nemám botu."
Začalo hledání. Bota nikde nebyla. Prohledali jsme celý dům doslova od sklepa po půdu. Prohledali jsme kočkení zařízení jako škrabadlo, záchod, schovky pod kanapem. Nikde boty nebylo.
Když už jsme to vzdali a zmizení boty dostalo nálepku nevyřešených záhad, došel se Juráš ještě jednou podívat ven, kde už jsme několikrát také hledali.
"Mám ji!"
Bota byla zachycená suchým zipem na složeném Kaččině kabátu, který byl přehozen přes řidítka koloběžky. Tam jsem ho dal já. Ale dovnitř ho před tím nesl Juráš a při tom přemístění se asi na kabát zachytila ta bota. Nikdo si jí nevšiml a já ji pak vynesl i s kabátem ven, aby to měla Kačka nachystané.
Nu, jak jsem říkal: oheň byl, soutěže byly a navíc i podvečerní bojovka s botou a šťastným koncem byla.
Bota se našla, čímž lze letošní čarodějnice prohlásit za vydařené!
Bylo nádherné počasí. Vydařilo se, byli jsme na zahradě, užívali jsme si sluníčka, Bartoloměj běhal za bublinami z bublifuku a ani mu nepřišlo, že čekáme na ten velký oheň, co k němu později půjdeme.
Velikánský oheň byl, dokonce i čarodějnických soutěží se Bartoloměj zúčastnil, ale nakonec dal přednost prolejzačkám a skluzavkám na hřišti. Bylo to dlouhé odpoledne a tak jsme jen počkali, až se hranice pořádně rozhoří a vydali jsme se domů. Máme to kousek. A za chviličku už se chystal Juráš s Barolomějem a Allou, že už taky pojedou. Sbalili se, naskládali věci do auta a …
… a: "Bartoloměji, kde máš druhou botu?"
"Nemám botu."
Začalo hledání. Bota nikde nebyla. Prohledali jsme celý dům doslova od sklepa po půdu. Prohledali jsme kočkení zařízení jako škrabadlo, záchod, schovky pod kanapem. Nikde boty nebylo.
Když už jsme to vzdali a zmizení boty dostalo nálepku nevyřešených záhad, došel se Juráš ještě jednou podívat ven, kde už jsme několikrát také hledali.
"Mám ji!"
Bota byla zachycená suchým zipem na složeném Kaččině kabátu, který byl přehozen přes řidítka koloběžky. Tam jsem ho dal já. Ale dovnitř ho před tím nesl Juráš a při tom přemístění se asi na kabát zachytila ta bota. Nikdo si jí nevšiml a já ji pak vynesl i s kabátem ven, aby to měla Kačka nachystané.
Nu, jak jsem říkal: oheň byl, soutěže byly a navíc i podvečerní bojovka s botou a šťastným koncem byla.
Bota se našla, čímž lze letošní čarodějnice prohlásit za vydařené!
