WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

právo na cokoliv

"Taťko, nech zase té politiky," říkávala babička, když se dědeček nechal unést na téma "politika je svinstvo". Dědeček se obvykle umírnil, ale své si řekl. No, já už jsem koneckonců taky dědeček, čili si můžu říct svý. Ovšem umírněně.
Na začátku hned musím souhlasit s dědečkovým výrokem, že politika je svinstvo. On to tedy pochopitelně není jeho původní výrok, ale od něj jsem to slýchával jako první a to v dobách, kdy nám vládli komunističtí zločinci. Teď jsme tam, kam nás dovedla naše víra v demokratický vývoj společnosti po sametové revoluci. A výsledek? Politika je svinstvo.
Ne, tím si tady nestěžuju na demokracii jako na systém. Ono se lidstvu zatím ještě stále nepodařilo najít lepší systém pro správu věcí veřejných. Problém je v tom lidstvu. Lidstvo si totiž s tou dlouho trvající demokracií zvyklo na to, že má právo. Právo kdykoliv na cokoliv. Na cokoliv si jen lidstvo vzpomene. Jenomže při tom vzpomínání na právo už to samý lidstvo zapomíná na povinnost. Ta jaksi k té demokracii taky patří. Právo a povinnost. Pravomoc a zodpovědnost. Lidstvo holt má tu vlastnost, že si dycky vyzobne jen tu příjemnější a výhodnější část a tu druhou zcela vypustí.
A proč to tady píšu, letos mám pocit už podruhé, když je to soukromý deník o soukromých věcech, nejsa vzděláním politologem ani novinářem, nýbrž strojařem? No protože se řídím jedním postřehem laskavého souseda pana Žáka, který mi onehdá napsal, že ze všelijakých lapálií se lidi holt musí vypovídat a já že se z toho dycky vypíšu.
Tudíž si tu zapisuju, že za posledních pár měsíců se nestačím divit, kolik neuvěřitelných kotrmelců týdně udělá česká a světová nejen politická scéna. Když člověk trochu sleduje, co se tak kolem děje, vidí stupňující se zápas s výsledkem kmitajícím ode zdi ke zdi, ale bez zjevného cíle.
Ministři zdravotnictví se střídají jak apoštolové na staroměstském orloji. Prezident vyhlásí volby příliš brzy a hned mezi řádky řekne, že stejně nechá sestavit příští vládu současného premiéra. Bouchne kausa Vrbětice a prezident a ministryně spravedlnosti jí zpochybněj. Ministr vnitra mektá nesmysly o cestě do Moskvy jako o nějakém zastíracím manévru, který nedokáže čitelně vysvětlit. Nejmladší poslanec parlamentu odstoupí, protože si holky, co je na fakultě přefik, najednou vzpomněly, že mu řikaly, že přefiknout nechtěj. Čestný předseda téže strany, hrabě, disident a bývalý kandidát na prezidenta se ho zastane, že je to přeci normální v tom věku chtít dostat holky do postele. Spoluzakladatelka hnutí Black Lives Matter, která se prohlašovala za marxistku, odstoupí z funkcí, jelikož jí vomažou vo prsa, že vlastní hromadu nemovitostí a jde si vydělávat psaním scénářů nebo čeho. Seriózní noviny vyvolají kampaň proti bývalému prezidentovi, který hned vystoupí na tiskovce a celkem věrohodně se ohradí, že to není pravda, aby o pár dní podal přesvědčivé důkazy, že noviny lžou a v materiálech, které noviny samy zveřejnily, jsou o té lži důkazy. Noviny se neomluví a lež mají stále jako vývěsní štít na první stránce. Zelený komunismus pomalu zaplavuje svět, po kterém budou za pár let smět jezdit už jenom elektroauta a novodobí majitelé uhelných elektráren výskají radostí a plácají se do kolen, jak jim rostou zisky, jelikož v noci je tma a pod mraky sluníčko nesvítí a tudíž solár elektriku nedodá a nedodá a zelení pitomci si ty svoje tepelný elektrárny odstavili …
… a takhle bych mohl ještě dlouho pokračovat a takhle budou pokračovat události, které nás čekají.
Je z toho cesta ven?

do boty

Nebyl. Prostě nebyl nikde. Hledal jsem ten červený míček kočkenů úplně všude, za vším, pod vším. Nebyl. Připustil jsem, že vypařit se nemohl a kočkeni, že ho nesežrali, ale to bylo tak všechno, co jsem s tím mohl dělat. Tož jsem na něj raději zapomněl.
Včera si beru ze zavřeného botníku černé semišky. A co se to na mě vykutálí z boty? Přirozeně: červený míček!
Kočkeni si ho schovati do boty tak důkladně, že teprv až při vytahování bot z archivu se vykutálel.
Kdo by čekal radost a výskání, ten by se nedočkal. Vlažné ohlédnutí za před nedávnem nejpopulárnější hračkou mi dalo na srozuměnou, že nejen já, ale i ti mí chlupatci na tu červenou kuličku zapomněli.
Inu, sejde z očí, sejde z mysli.
A nejvíc, když ho šoupnou do boty.

maminka a pan truhlář

Včera jsme si ve virtuální hospodě povídali o současnosti i minulosti a Ondřej dal k lepšímu historku s růžovým kolem, které bylo onehdá dost těžké vyhledat i koupit, poněvadž růžová není úplně typická barva kol. Čili kolo musel složitě shánět, což je právě slovo, které se s návratem kapitalismu do naší kotliny poněkud vytratilo. Jo, před sametovou revolucí se to shánělo. Furt a všechno. Cokoliv bylo potřeba v množství větším než malém se muselo shánět. Byly fronty, byly pořadníky a zboží nebylo, jelikož se plánovalo, že bude … někdy koncem pětiletky.
Nu a s volným trhem shánění přestalo. Ovšem: přestalo úplně? Není tomu tak. Teď když si člověk usmyslí něco, co by chtěl a nikde to zatím není, musí shánět i v dnešních časech.
Takže třeba pro rekonstrukci starých betonových schodů musíte vymyslet, jaké schodovky na ně dáte a ještě to musí technicky sedět s výškou podlahové krytiny chodby, tedy s dlažbou. Ano, dalo to práci, ale sehnal jsem téměř nemožné: schodovky s kulatým nosem s dřevěným dekorem v odstínu blížícím se původnímu dřevu na zábradlí.
Nu a s pracovní plochou na kuchyňskou linku je to nemlich to samý. Ikea sice má pracovní plochy takové, jaké bych si přál, ale krátké. Já potřebuju dlouhé a to dvě. Jsou jen na zakázku, drahé a za dlouho. Takže sháním. Drahé … nejsou … nevhodný rozměr. Až včera jsem našel truhláře, který se živí prodejem spárovek. Tak mu hned volám.
Pan truhlář byl laskavý, vyslechnul si mě a hned mi to začal rozmlouvat. Že spárovky sice má, že je může hned dodat, ale že jsou na pracovní plochu linky naprosto nevhodné. I ty z tvrdého dubového dřeva. Žádný z truhlářů, kteří si k němu jezdí pro spárovky prý doma na pracovní ploše spárovku nemá. Ani on sám. Jednou za čtvrt roku se to musí olejovat, nesmí se na to postavit sklenice s kapkou červeného vína, protože kroužek už z toho nikdy nedostanete, všechny barvy se toho chytají, bez ošetření to šedne … je s tím jen patálie. A že prý si mám koupit v Hornbachu k tomu určenou laminátovou desku. Nebo jinde. Ale laminátovou. Ty jsou na to a dekorů je spousta.
No a je po shánění. Žádné dřevo, ale jen náhražka dřeva.
Poslechl jsem a půjdu se mrknout do Hornbachu.
Mamimka, pan režisér a pan truhlář totiž musí mít dycky pravdu.

tabulka Pro

"Heleďse, Matěji, dyť je to děsně drahý a jeden iPad už máš. I počítač. Tak proč chceš další iPad?"
"Protože je Pro a dá se na něm psát tužkou. Tou Apple pencil."
"No a to je další položka."
"Ale dá se na něm psát!"
"A je to dohromady dražší než počítač."
"A já si na něj ušetřím!"
"No jak chceš."
Takhle nějak se odehrávaly naše hovory o iPadu Pro, když byl nový, což je tak nějak pár let. Myslím asi tak čtyři. Čas plynul, iPad Pro už je kolikáté generace a Matěj ve svém chtění nepolevil.
V neděli povídá, že jestli bych mu pomohl. No bodejď že pomohl. Tož tedy že našel na aukru iPad Pro i s tužkou z druhé ruky za dobrou cenu a jestli bych mu na něj půjčil, co ještě nemá ušetřeno. Že to bude splácet. Tomu už nešlo vzdorovat. Včera jsem balíček vyzvedl a Matěj má svůj tablet na psaní.
Radost je veliká, nechal Kačce i mně vyzkoušet psaní a okamžitě si s ním šel "pracovat" do pokoje a byl vůbec hrozně rád. Podle všeho si vybral dobře, ikdyž to bude chtít důkladnou očistu, neboť sice nepoškozený a funkční iPad je kapánek … no, potřebuje vyčistit. Ale jinak je snad v pořádku.
V pořádku je i Matěj a dneska si nese tu novodobou břidlicovou tabulku Pro už do školy. Že si na ní bude psát poznámky, což je důvod, proč ji tolik chtěl.
Inu, vůli Matěj má. To nemůžu říct.

místo nahoře

Kočkeni nejsou ideálními diváky klubových filmů, ba ani filmů obyčejných, tuctových. Vlastně se dá říct, že nejsou diváky vůbec. Tedy občas, když je v televizi cosi pohyblivého, se Nemo nebo Indy krátce zahledí na obrazovku, ale dlouho jim to nevydrží.
Z toho lze usuzovat, že film Místo nahoře určitě neznají. Kromě výše uvedeného i proto, že jsem ho určitě nepouštěl během devíti měsíců, co jsou na světě. Tudíž o nějakých místech nahoře a kariérním růstu nemůžou mít ani páru.
Jenomže je tu škrabadlo. Má tři patra. Logicky je tedy jedno z pater nejvýš. A tady už by se dalo u nějakém tom umístění mluvit. A hle - nemluví se, nemňouká se. Jak přesně je to mezi Indy a Nemem dohodnuté, to se těžko dozvím, jelikož jejich jazykem zatím nevládnu. Můžu jen sledovat, jak se věci vyvíjejí.
Tedy: když byli menší, docela pravidelně spali oba nahoře. Vešli se tam spolu. Teď se to stává zřídka, poněvadž pelech není nafukovací, zatím co kočkeni taky ne, ale rostou. Indy míň, ale pořád už je to dost na to, aby se vešli oba do jednoho pelechu. A tak se o to místo nahoře střídají.
Ne, neperou se, kdo bude dneska nahoře. Prostě se střídají. A to s takovám klidem, až je mi to divný.
Nemo je jednoznačně větší a silnější. Jeden by tedy soudil, že místo nahoře bude jeho. A ono není. Často si lehne a usne na úplně spodním patře a ostatní dvě úrovně nechá prázdné. Spává i v houpačce a Indy jakbysmet. Není mezi nimi ambicí být nahoře za každou cenu. Střídají se, domluvili se, není to pro ně důležité.
Vzor společného žití, řekl by nestranný pozorovatel.
Jenomže když slezou dolů, nastane mazec. Když je to popadne, rvou se, až chlupy lítají. Někdy má navrch Nemo, jindy vítězí Indy, ikdyž je menší.
A teď aby se v tom jeden vyznal.

co táhne po noční obloze

Hlášení se vyskytuje v podobách verbálních i neverbálních. Hlásit se to musí, když je potřeba a hlášení nahoru se posílá každou chvíli. Některá hlášení se třikrát opisují a originál se zakládá.
Ať už je to jak chce, mně se na telefonu kromě hromady jiných hlášení začalo teď objevovat hlášení nové. O přeletu satelitů.
Pořídil jsem si totiž aplikaci, se kterou snadno najdu to, co se pohybuje vysoko na obloze a není to ani ufo ani letadlo. Když jsem poprvé tu aplikaci otevřel, udivilo mě, kolik satelitů se kolem naší matičky Země motá a kolik je jich snadno k vidění. Zdá se, že už opravdu houstne provoz i na oběžné dráze.
Těch aplikací už jsem pár měl, ale tahle ukazuje těch satelitů nejvíc.
A tak už jsem, stejně jako vloni, koukal na ten Muskův vláček, co táhne po noční obloze jako šňůrka korálků a ruší jinak docela poklidné pozorování oblohy.
Nu a včera na mě kolem desáté večer vykouklo hlážení, že právě vylétla nad obzor stanice ISS. Teda to vám je macek. Já jí nikdy nesledoval, jelikož ji člověk najde na všech možných fotkách. Ale když už cinklo to hlášení, šel jsem se podívat. A to už si to štrádovala od západního obzoru nahoru k nadhlavníku. Hned mi to vnuklo myšlenku, že bych se mohl někdy pokusit ji vyfotit, když už to dělá skoro každý. A tak si budu muset vyčíhat, až poletí přes Měsíc. To by moh' bejt pěknej vobrázek.
Zatím jsem jen u toho pozorování a sledování hlášení.

jen krůček na střechu

Na balkon už kočkeni nesmějí. Přišli totiž na to, jak snadno vyskočit na střechu a tím se jim tento prostor stal zapovězeným. Indy s vyskočením na střechu zatím váhala, ale Nemo už tam někdy v březnu dvakrát utek a byl problém ho přilákat zpátky.
Tož máte plot na balkon, chlupáči!
Jenomže znáte to: člověk by rád dopřál tej němej tváři totéž, co si může dopřát sám. A posezení na balkoně je fajn. Jenomže já se na rozdíl od čtvernožců necourám po střeše.
Co s tím?
Včera jsem tedy udělal pokus s vodítky. Opatřil jsem postroje a vodítka, oblékl do toho Indy i Nema a zkusili jsme to.
Prvních pár kroků se kočkenům nedařilo. Postroje jsou sice dost volné, ale je to přeci jen nezvyklost. A tak sebou oba sekli na zem a dělali chudáka kočku v postroji. Poté pochopili, že budou moci ven, ale moc se jim ještě pořád nechtělo na tom vodítku. Musel jsem je vytáhnout ručně.
Za chvilku si zvykli a začali zkoušet kam až můžou. Indy zůstala při zemi, zatím co Nemo svůj první pokus věnoval pochopitelně skoku na parapet, ze kterého je pak už jen krůček na střechu. A tam ho vodítko zarazilo. Vyskočil, ale už se neudržel a musel zpátky. A tak svůj první pobyt na vodítku na balkoně strávil toužebným civěním na vrabce, holuba, hrdličku a kosa na střeše.
Jo, kdyby mohl, to by byl, panečku, mazec.
Ale nemůže.

víte kdo to byl?

Včera odpoledne na stavbě jsem se dal do řeči se řemeslníky. Už končili práci a tak jsme si povídali. Kupodivu ne o stavbě. O topení, o autech a o školách. To poslední téma bylo zajímavé, protože oba pánové mají maturitu a oba chtěli na vysokou školu. Přičemž ten jeden chtěl ale dřív peníze a postavit se na vlastní nohy, což se mu povedlo, ale tuhle výhybku už se mu později nepodařilo přehodit zpět a na vysokou nakonec nešel.
Druhý pan řemeslník na vysoké byl a po čtyřech semestrech si začal vydělávat a školu nedokončil. Což v obou případech svědčí o tom, že řemeslo má zlaté dno.
Ale v tom druhém případě přišlo i velké překvapení.
"Já chtěl na zbrojíře, ale tam mě naši nepustili. Tak jsem šel na strojárnu do Betlémské …"
"No to je ale náhoda! Tak to jsme kolegové," povídám, "to tam za vás musel být ředitelem profesor Červený."
"Jo, to byl."
"Tak to vidíte, to byl tenkrát náš nejoblíbenější profesor. A vzal si moji spolužačku. Alenka je jeho žena."
Pan řemeslník projevil úžas a já to doplnil tím, že je s podivem, jak je ten svět malej. A začali jsme vzpomínat na profesory. Inu kolegové.
"A pak jsem šel na ČVUT a tam jsem po těch čtyřech semestrech skončil."
"To jsme teprv kolegové. Já ČVUT dodělal. Začínal jsem v tej velkej posluchárně v Horské …"
"No já taky, bylo nás tam spousta …"
A zase jsme začali hledat společné profesory.
Zlatý hřeb měl ale teprve přijít. Měl jsem totiž eso v rukávě.
"A víte, že tenhle dům jsme koupili po původním majiteli? A víte kdo byl jeho syn, který tu nakonec bydlel? To byste neuhád'. Byl to asistent na katedře jemné mechaniky a optiky v Horské. Já k němu chodil na cvičení!"
"Tak to vidíte, nejdřív jste k němu chodil na cvičení a teď u něj budete i bydlet," pravil pan řemeslník.
"Jo, ten svět je vážně děsně malej."
"No dyť to říkám. Je nás tak málo, že když trochu zapátráme, musíme se přes jednoho či dva známé znát všichni."
Je to tak, pane kolego.

hasič mývalí

Že prý si kočkeni oblíbí vodu, budou si s ní hrát a bude je to motivovat k pití, čímž se jim zlepší pitný režim, budou veslí a zdravím kypící. Tak praví mnohé návody k použití, propagační letáky i zkušenosti šťastných majitelů obého. Tedy koček i vodních fontánek.
Nevím a ani vědět nemůžu, co ty všechny zdroje vědí o Nemovi, ale tak nějak tuším, že o Nemovi netuší nic.
Protože kdyby tušili jen drtek skutečnosti, psali by jinak.
Moji kočkeni, tedy Indy a Nemo jsou mývalí, tudíž s vodou si hrajou furt. I v obyčejné misce s vodou najdou zalíbení a když je to popadne, udělají z misky rozbouřené moře. Tudíž nějaká fontánka na pití je nemůže ani rozhodit ani motivovat k větším hrátkám s vodou.
Ovšem ani to není celá pravda. Nemo si, když má teď fontánku, nehraje s vodou víc. Co se četnosti vodních hrátek týče, moc se nezměnilo.
Změnil se způsob.
V misce vodu jen packou rozhrnoval a to často tak intenzivně, že cákala ven. Ve fontánce to jde hůř. A proto začal zkoumat, jak by to šlo líp.
To, že fontánku rozebral, to jsem tu už psal. Teď doba pokročila, fontánka je prozkoumaná zvenku i zevnitř. Nuže je čas využít znalosti konstrukce a začít ji používat. Například právě k tomu hraní.
Takže: Nemo si potřebuje hrát s vodou. Tekoucí voda už ho omrzela, hledá tedy jiné způsoby. Voda tekoucí je příliš obyčejná. Voda vycákaná packou příliš okoukaná.
Co dál?
No … co by. Dostříknout dál. Ale jak?
No přeci proto nám pán přinesl tuhle fontánku!
To když se tadyhle nahoře ucpe packou ta trubička, voda nepoteče. A když se pak maličko povolí, to to najednou stříká, panečku! Jako z hasičskej hadice.
A tak mám mývalího hasiče.
Nakonec měly ty návody pravdu: Nemo se naučil používat fontánku jako skvělou hračku a zavlažuje proudem vody okolí.
Čili požár nehrozí.
Spíš povodeň.

Navalis

Tak jsem si po více než roce troufl jít mezi lidi.
Tím nechci říct, že bych mezi lidi nechodil, to ne. Jen jsem se vyhýbal hromadným srocením.
Nu a protože už mám jedno očkování za sebou a riziko nakažení corovidem je hodně nízké, vypravil jsem se s Ondřejem a s Richardem podívat se na slavnosti Navalis. Letos je to třista let od blahořečení Jana Nepomuckého, tož se čekala veliká sláva. Tu kapánek přibrzdil první stupeň povodňové aktivity, ale nezastavil ji. Nezastavil ani nás a tak jsme čekali na Karlově mostě na průvod.
Stačil jsem si všimnout, že povodňová vrata na Čertovce jsou zavřená a zahrádka restaurace - takový ten přílepek nad Vltavou - už je zatopená. Víc voda naštěstí nestoupla a ani lidí na mostě nebylo tolik, jako by bylo, kdyby viru nebylo. A tak byl i prostor na to udělat pár obrázků.
Tuhle jsou:

Navalis_Praha_210515_1

Navalis_Praha_210515_2

Navalis_Praha_210515_3

Navalis_Praha_210515_4

Navalis_Praha_210515_5

Navalis_Praha_210515_6

cvičení zrušeno

To bylo snad poprvé, kdy kvůli počasí nebylo cvičení. Ano, za celý ten školní rok, kdy jsme kvůlivá viru cvičili pořád venku i v mraze i ve sněhu, tak za celou tu dobu se ještě nestalo, aby bylo tak mizrné psí počasí, že Tomáš odvolal odpolední trénik. Úplně po právu. Nikdo by nepřišel. Drobný déšť, nějakých dvanáct, možná čtrnáct stupňů … v tom se vážně nedá moc cvičit na hřišti.
Tož to jste se tedy letos vycajchnovali, vy mužové zmrzlí. Zrovna na Serváce, což bylo včera, jsme kvůli tomu vašemu studenýmu čumáku museli zrušit wushu. A dneska na Bonifáce jakbysmet. Teplota pod deset, celou noc i teď ráno drobně prší … nu, alespoň budeme mít zalito a ve stodole ráj, jak praví pranostika o studeném Máji.
Uvidíme zítra, to se chystáme s Ondřejem do Prahy podívat se na slavnosti Navalis. Snad už toho ti zmrzlíci nechají.

dočkej času

Občas si tu zaznamenám nějakou zpávu o probíhající rekonstrukci. Kdo někdy něco takového podnikal, určitě tuší, že není všechno tak, jak si člověk maluje. Zvláště pak v těchto dobách, kdy se vše opožďuje v řádu měsíců. Nuže tedy rekonstrukce stále ještě není u konce a to ani první fáze. Druhá začne v návaznosti na dokončení té první, což se stále oddaluje a oddaluje. Prostě to nějak moc ideálně nejde, ale jak řekl jeden z pánů řemeslníků: kdybyste začínal teď a ne před rokem, měl byste to o dost složitější. Asi jo, asi má pravdu, poněvadž má přehled.
V podstatě teď už jsem ve fázi "stačí to dodělat, materiál je." Ale zase ne všechen a čeká se na dokončení topení, což trvá, protože drobnůstky trvají nejdýl. Zrovna dneska pan stavitel přiveze jiný žebřík do koupelny, jelikož ten předchozí nejde použít kvůlivá připojovacím rozměrům … a tak je to se vším. Buď se objeví nějaká maličkost anebo se něco o čtvrt roku opozdí …
Ale je třeba se na to dívat pozitivně.
Během toho roku se kupodivu i výrobci snažili a tudíž jsem díky vývoji sortimentu mohl i něco změnit - jako třeba kuchyňskou linku a její vybavení. A něco se mi konečně podařilo nalézt jako například dlažby a schody. Před rokem, kdy jsem to vybíral, jsem si pořád nemohl vybrat vzor schodnic. Našel jsem sice ty pravé, ořechové, keramické schodnice s kulatým nosem, ale vzor se mi pořád nelíbil. A ejhle! Během roku nabídl výrobce vzor nový a ten už se mi líbí. Totéž s dlažbou do chodby. Teprve ten letošní vzor je ten pravý. Až včera jsem to celé doladil.
Inu, dočkej času jako husa klasu, říkávala babička.
Měla pravdu, ovšem v dnešní době to chce hodně pevné nervy a nekonečnou trpělivost.
Tak snad už mám vybráno všechno. Jen to dokončit.

anesteze před obědem

To jsem si tady tuhle psal, jak se mi na apríla zdálo o trhání zubu. Nu a pak jsem byl objednanej k paní doktorce a… ne, žádný strachy, na trhání nedošlo, kdepak. Jen plánovaná oprava plomby. Ovšem tedy na to místní umrtvení došlo a já zas dostal injekci, kteréžto předcházela ona známá otázka zda chci anestezi. Po zkušenostech z minula jsem souhlasil a vše proběhlo v nelepším pořádku.
Tedy v zubařské odinaci paní doktorky.
Cestou z ordinace už se mi tak nějak zdálo, že se ta umrtvená tvář divně tváří. Sáhnul jsem si na ni a nic. Nebyla tam. Anesteze začala umrtvovat i širší okolí dásně. I co, říkám si, ono to odezní.
No jo, ale ono bylo už odpoledne a já jsem schválně nejedl před výkonem, abych paní doktorce nepředváděl v přímém přenosu, co bylo k obědu. Takže jsem měl hlad. No tak si dám ty špagety, co jsem je měl nachystané.
A začala komedie.
Mně totiž vůbec nedošlo, že s umrtvenou hubou nelze jíst. Tedy jde, ale …
Pusa nejde zavřít, což zrovna u špaget je docela důležité. Při prvním soustu mě to z huby vypadlo.
No tě pic! To jsi tomu dal. Tos' nemoh' s tím jídlem počkat?
Teď už bylo pozdě. Špagety byly na talíři, tož nezbylo, než se s tím nějak poprat.
A začal zápas o žvanec.
Myslím, že popisovat podrobně celý proces by mohlo citlivější čtenáře uvést v rozpaky, takže tu jen napíšu, že po obědě jsem byl od špaget a omáčky skoro celej a to včetně prostírání na stole. Nádobí putovalo do myčky a já do sprchy.
Čili pro příště: anestezi rozhodně ne před obědem!

ujalo se

Očkování už jsem zažil nepočítaně, jelikož občasné cesty do ciziny si to žádaly, takže nějaká ta injekce mě nerozhodí. Ovšem hromadné očkování proti tej současnej potvoře, to jsem absolvoval poprvé. Připadal jsem si jak v americkým filmu. Vůbec by mě totiž nenapadlo, že takhle skvěle zorganizovaný to může bejt i u nás.
Tedy nejdřív jsem se přihlásil támhle do nějakého centra co nejblíž. Na Chodově to bylo. Ale týden jsem čekal na termín a nic se nestalo. To mě našňuplo, jelikož kolega i kamarád to stihli dřív, než já. A kamarád se divil, že je to v mém případě jinak. Přeregistroval jsem se jinam a hned to šlo.
A včera odpoledne jsem se dostavil do sportovní haly v Dobřichovicích.
Přesně na čas se otevřely dveře a od té chvíle to bylo jako v tom filmu. Profesionalita, skvělá organizace, všude místo, téměř žádné čekání, všichni milí, laskaví, usměvaví, pokud se to dalo pod rouškou odhadnout. Samá sestřička, paní doktorka i jeden bratříček. Dostal jsem k tej vakcíně i lízátko za statečnost a při výstupní kontrole mi ho milá slečna ještě zkontrolovala se slovy, že bez lízátka mě nemůže pustit. Lízátko jsem jí vokázal, slečna byla spokojená s lízátkem i s mým stavem a laskavě mě proustila stejně jako spoustu dalších očkovanců, kteří tam byli se mnou.
Tedy očkování byl báječnej zažitek.
Účinky té očkovací látky od Pfizeru, které říkají Comirnaty, ale tak báječné nejsou. Jakživo jsem v tom množství všelijakých obdržených vakcín nezažil, abych to očkování cítil. Vždycky mě píchli a já skoro nic nevěděl ani při tom ani potom. Tentokrát jsem o tom věděl. Brnělo mě to, brněla mě i levá tvář a teď ráno jsem jako bych projel mlátičkou. Zřejmě se to očkování ujalo.
Ten covid, to teda musí bejt vážně pěkná potvora, když se proti němu člověk musí bránit takovýmhle sajrajtem.

30 vteřin z každé strany

Myslím, že moje kuchařská kariéra začala něčím jako spálená vajíčka nebo tak něco. Už si nevzpomenu, co přesně jsem to zkazil, ale zcela jistě to k jídlu nebylo. Pak přišel na řadu čaj a tam už jsem si dal pozor a učil se, čímž jsem dospěl téměř až dokonalosti a to tím, že dokážu připravit japonský obřadní čaj, ovšem tedy bez obřadu. Ale je vynikající. O čaji a jeho přípravě vím docela dost na to, abych dokázal rozlišit, který čaj je dobrý a který ne a nákup i přípravu pak podřídit chuti, kterou chci dosáhnout. Tak nějak se asi chová kuchař profesionál v michelinské restauraci.
S pokrmy méně tekutými už tolik zkušeností jako s čajem nemám. Když vařím, musím si vzít kuchařku a postupovat krok po kroku přesně podle návodu, což mě taky naučily zkušenosti s nepodařenými pokrmy od oka. A tak třeba dědečkovu bábovku, kterou dělám relativně často, připravuju pořád s otevřenou kuchařkou krok po kroku vědom si první zkušenosti s chybou v textu, kterou jsem si po první akci viditelně tužkou opravil. Autor se v kuchařce spletl a těsto na bábovku osolil 50gramy soli místo pěti. Ta nula navíc způsobila slanou bábovku a ta putovala do odpadu. Byla moje první a od té doby už vím, že 5g stačí. A i kuchařky je třeba kontrolovat.
Takže maminčin perník, chilli con carne, medailonky na houbách, bramboračku i další jídla už vařím s rozvahou a přesně podle ověřeného návodu. Tuhle jsem dělal jablečný štrůdl a byl vynikající, stejně jako třená bábovka z vajíček z Moravy. Ta se taky povedla, ale nějak jsem špatně vymazal a vysypal formu po babičce, takže nešla vyklopit, ale jinak byla skvělá.
Nu a korunu tomu všemu kuchařskému umění jsem nasadil teď o víkendu. Jednak byla polévka minestrone, ovšem tak trochu po česku, avšak vynikající, byť bez asi dvou komponent, ale zato navíc s jinými. Skvělá. Nu a svíčková. Tedy maso s názvem filet mignon. To jsem koupil před deseti dny na trhu. A co s ním? Drahé to bylo, měsíc vyzrálé, ke spotřebě ještě za týden … ale dělat z toho jen tak bifteky? To by bylo škoda. Na cedulce byla zmínka o vhodnosti k přípravě svíčkové Wellington.
Co to je?
Našel jsem to, prostudoval několik receptů a začal jsem sbírat odvahu. Mám to zkusit? Co když to zkazím. I nešť, co bych zkazil, když půjdu přesně podle návodu… A tak jsem v sobotu provedl první fázi orestování přesně podle stopek 30 vteřin z každé strany a následné zabalení do folie s předepsanými přísadami. V neděli bylo třeba připravit omáčku Madeira a svíčkovou zabalit do lístkového těsta a upéct. Vše proběhlo podle návodu, nic jsem nepřipálil, nic nevylil, nic nezapomněl a výsledek se dostavil.
Svíčková Wellington s pečenými brambory a omáčkou Madeira - teda to vám je dobrota.
Ovšem kapku to leze do peněz, ale jednou za čas …

Wellington

jako Raskolnikov

Takovej Raskolnikov, ten se svědomím bojoval, páč ho měl. Ale vypávějte o zločinu a trestu kočkenům. Tady vám pšenka nepokvete a ani Dostojevskij by z toho nevykřesal jiskřičku. Kočkeni mají o těch kategoriích vlastní mínění.
Nevím proč, ale oblíbili si, tedy mám-li být přesný, Indy si oblíbila dolovat omítku. Nejdřív jsem si myslel, že je to zub času. Pak jsem ale načapal zuby Indiany, čímž byl čas omilostněn a Indy potrestána.
Dostala symbolický výprask.
Pár dní byl klid. Jen pár dní. Pak se do toho Indy pustila s takovou vehemencí, že omítka zpoza obložky dveří téměř celá vypadla. To už byl zločin do očí bijící a trest následoval úměrný zločinu.
Celý den se mnou Indy nemluvila.
A dolování přestalo. Na tři dny. Včera vyloupla poslední kus omítky a okamžitě se klidila, protože čekala další nářez.
Nedostala ho. Je to marný. Kočkeni svědomí nemají.
Místo toho jsem to celé opravil, utěsnil a doufám, že když není co dolovat, důlní činnost ustane.
A Indy?
Večer přišla, dlouze se se mnou muckala a pak mi na půl hodiny usnula na rameni.
Skoro jako ten Raskolnikov …

Byla jsem tu. Já.

Byli jsme tady. My.
To psávali vlci na zeď, když unesli beránkovi ovečku. V tom večerníku, v Pohádkách ovčí babičky přece. Každému tudíž muselo být jasné, že tam byli oni. Dosaďte si: vlci.
Ne vždycky je však to určení zloducha snadné.
Například včera.
K pracovnímu stolu se mi vloudili Nemo a Indy. Prostě jsem nechal otevřeno a tam, kde je otevřeno, není zavřeno, což v řeči kočkenů je něco jako pozvánka k návštěvě. A tu něco klaplo. Jako by něco odněkud někam spadlo.
Ha! Co jste to zase shodili?
A vono nic. Nikde na podlaze nic rozbitého, nic pokáceného.
Hmmm … halucinace nemám, něco to být muselo, ale teď to holt nevidím, povídám si a nechám věci jejich osudu.
A teď ráno sednu ke stolu, otevřu počítač a chystám se psát woleschko. A už to vidím.
Ha! Tohle jste shodili!
Mám na stole u počítače od Matěje vytištěného Groota - bustu figurky z filmu Strážci Galaxie. A hned vedle od Kačky placku a ještě vedle od Matěje ze Skotska přívěšek - placatici potaženou tartanem. A všechno to bylo pokácené. Tak tohle včera prováděli, elementi. Proto tak slabé klapnutí. To jen Groot padl na placatici a ta na placku.
A podpis je stejný jako u těch vlků z pohádky: Byla jsem tu. Já.
Dosaďte si: Indy. Na stole.

May the 4th

Včera bylo čtvrtého, dneska pátého … No a co má bejt, řeknete si, zejtra bude šestého, tak vo co de?
Nejde o nic, jen o to, že včera bylo toho čtvrtého. Čtvrtého května, což není nic podivného. Čtvrtého května bývá každý rok od zavedení juliánského kalendáře.
No jo, ale je tu ještě jeden pohled na věc. A to pohled anglicky mluvících. Stejně jako u nás, dá se datum v angličtině zapsat různým způsobem a právě jeden z nich je pro určitou skupinu veledůležitý. A to zápis formou May the 4th. Květen čtvrtého.
Některým už bude jasno a to těm, kteří například vědí, jakou barvu má světelný meč Luka Skywalkera. A teď už ví skoro všichni. A těm, kteří nikdy neslyšeli o Star Wars, přeci jen maličko napovím:
V pohádkách o tomhle vesmíru, kde se neustále vede bitva mezi světlou a temnou stranou, se ochránci právě té světlé strany síly nezdraví jen tak nějakým "dobrý den", ale přejí si "nechť tě síla provází".
A jsme u toho. Právě včera to bylo aktuální pro celou zeměkouli, neboť bylo čtvrtého května:
May the 4th be with you!

už zase čepice v mřížce

Původně jsem si tu chtěl zapsat veselou historku, jak jsem si udělal kafe bez hrnku, ale to už tady bylo. Vloni třetího září se mi to povedlo poprvé a dneska jsem to pro velký úspěch zopakoval, takže by se dalo říct, že si tu píšu jenom o kafi. Když už je to ale tak, hodilo by se zauvažovat nad příčinami.
Tudíž postup, jak si připravit kávu s pěknou čepicí v mřížce odpadní nádobky kávovaru je následující:
Pečlivě si připravím hrnek, rozehřeju kávovar, vyprázdním zásobník s použitými kapslemi, zásobník i nádobku na odpadní vodu pečlivě vymeju, vše vrátím zpět do kávovaru a nakonec zavěsím nádobku s mřížkou, na kterou se staví hrnek. Pečlivá příprava. Poté si vyberu kapsli s kávou, vložím do štěrbiny, ujistím se, že je všechno na svém místě, sklapnu páku a zmáčknu knoflík.
A začnu přemýšlet o programu dnešního dne, o událostech dne včerejšího a plánech na den zítřejší. Mezitím cosi uklízím v kuchyni a poslouchám uklidňující mručení kávovaru.
Ták, mručení přestalo, káva je hotová a já můžu jít psát deník.
Ha! Nemůžu! Káva je už zase pod mřížkou.
Takže znovu úklid a zopakovat celý proces. Ale tentokrát bez chyby!
A teď otázka pro pozorného čtenáře: kde udělal pan inženýr chybu? Dyť bylo všechno, jak být mělo. Vše vyčištěno, nastaveno, připraveno … tak kde je ta příčina?
Důsledný čtenář už ví.
Ta příčina je v tom myšlení. O nesmrtelnosti chrousta jsem začal přemýšlet dřív, než jsem ten nachystaný hrnek postavil do kávovaru. Kávovar vařil a já už začal vymejšlet proč se točí zeměkoule, ale abych myslel na to, kde mám hrnek, to ne. To jsem myslel, že ten hrnek je tam, kde bejt má a von nebyl …
Čili: myšlení je toho původa!

hra bez pravidel

"Pojďte, pane, půjdeme si hrát …", koukají na mě kočkeni a myslí to vážně.
"Inu jo, pudem. Ale ne, že to budete odbejvat!"
S víčky od mlíka, s myší a míčkem si hrajeme furt, ale s tou tyčkou třepetací, co jsem jí osadil těmi rozstříhanými pytlíčky od pitíčka, s tou si hrajeme jen někdy. Tož jsem ji tedy vytáh' a jdeme na to.
Nemo je první a může se přerazit. Největší legrace je, jak vždycky skočí a pak mu to uklouzne. Indy se přidává později a hraje s tím střapcem fackovanou.
Když je to unaví, lehnou si na záda a sekají rukama, tedy předními packami, po hračce. Válejí u toho sudy a tváří se už hodně líně.
Nu a včera se naučili další trik.
Ono totiž jde především o to ulovit tu roztřepenost. A když jde o lov, musí žerty stranou. To je vážná věc. A tudíž je potřeba se zamyslet, jak ještě by se šlo té věci dostat na kobylku. Páneček s tím furt uhejbá, třepe a vždycky, když to skoro máme, ucukne a zase nic.
U všech fousů co s tím?
Indy na to přišla.
Pán přeci tu třepetalku drží v ruce. Je to tyčka a kýžený úlovek se nachází na jejím konci. Na druhém konci to pán drží, že. A tou rukou zas tolik netřepe. Není nic snažšího, než skočit po tom druhém konci. To pán nečeká!
Indy od myšlenky k činu nemá daleko. A tak mi popadla tu tyčku u ruky a vítězoslavně si ji držela.
"No jo, Indy, ale takhle by to nešlo. To je stejný, jako kdybych Jágrovi popad hokejku. To se píská. To je držení hole, víš?!"
"Nevím, pane, nic o Jágrovi ani o žádný holi. Vím jen to, že jsem to ulovila a je to moje!"
"Hele, pískat ti to nebudu. Ale takhle si moc dlouho hrát nebudem."
Indy tyčku pustila, ale do dalšího chytání už se jí nechtělo. Nemo to od ní odkoukal a za chvilku tu tyčku taky popad.
"Jo, učíte se rychle, kočkeni. Ještě byste se měli naučit pravidla. Tohle je prostě faul a vy jdete na trestnou lavici!"
Tyčku jsem zas uklidil a bylo po hře. Hra bez pravidel mě neba.
Ovšem kočkeni už stejně jen leželi na zemi a koukali do dálky. Pro dnešek měli splněno.
Páníčka zas voblafli.

Nemo_210503