WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

začal pípat

Jo to je důležitá věc, takovej archiv. Je tam všecko archivovaný. Pochopitelně mezi nejpříjemnější archivy patří archív vín. Tak ten nemám. Nemám ani archivy další kromě jediného. A to archivu filmového. Tam ja takovejch placiček, že se počítají na tisíce. Jenomže ani to nestačí a tak jsou některé filmy archivovány na síťovém disku.
A to už je na světě ten problém.
Jeden z těch disků včera nebyl k nalezení. Tedy fyzicky ano, ale po síti ho nebylo vidět. Počítač ho nenašel, aplikace ho nenašla, ani chytrá krabička disk neviděla.
A disk začal pípat.
To je špatný znamení.
Co se mu přihodilo, to nevím. Ale zřejmě bude na cestě do věčných lovišť po nedávném výpadku proudu, což mi způsobuje starost, neboť pár filmů, které na něm jsou, mi daly docela hodně práce, abych je přivedl zpět k filmovému životu - tedy k možnosti si je občas prohlédnout.
Holt nastanou pokusy o resuscitaci a přehrání obsahu jinam. Tedy pokud ho nějak rozchodím. Nu a pokud ne, budu mít smůlu.
Jeden z archivů bude v pekle.

laskavý diplomat

Tak jsem i v úterý přišel a předstíral pohyby aktivního účastníka cvičení, které se v pátek sice konalo, ale bylo předčasně ukončeno kvůli dešti, jak jsem psal před třemi dny.
V úterý bylo naopak velmi pěkně, slunečno, na cvičení ideálno. A tak jsme provedli pár nenáročných pohybů v písku hřiště na plážový volejbal a pak přešli na trávu. No nejde mi to, co bych si nalhával. Moje velice nepravidelná a spíše občasná přítomnost je původa mojí nepřipravenosti a tudíž se o nějakém souvislém cvičení sestavy tai-ti nedá vůbec mluvit. Tomáš je velice laskavý diplomat a celé to komentuje slovy, že by ty pohyby možná nebyly ani tak špatný, ale problém je v tom, že si sestavu nepamatuju. No von je hodnej.
A tak jsem mu alespoň k tomu písku na hřišti pro plážový volejbal po cvičení sdělil, že závidím dětem, jelikož právě minulý pátek ten volejbal hráli a já bych si taky dal … když už mi to tai-ti nejde, tak třeba by mi ten plážák šel kápku líp.
"Tak přijď ve čtvrtek dřív. Ale vážně," povídal Tomáš.
"Ale jo, přijdu," odvětil jsem já.
A docela se chystám.
Jenomže ono dneska prší už od rána a předpověď není nijak pozitivní. Snad prý částečné ustupování oblačnosti navečer.
No uvidíme. Rozhodně žádnej velkej pařák nebude.
Ale plácnul bych si, kdyby to šlo, to zas jo.

ps
Bylo docela zima, ale dobře to dopadlo, plácnul jsem si.

doblý plo tlávu

"Spatný plo tlávu."
Znáte tu větu? Ne? Ale jo. Určitě jse viděli film Čínská čtvrť s Jackem Nicholsonem. Ta věta je velmi důležitá pro odhalení, zda vrahem je zahradník či někdo jiný.
V našem případě nemáme ani vraha, ani zahradníka. Zůstala jen ta tráva.
O trávu se teď stará Matěj. Podle svého. Ovšem skvěle. Roste mu nádherně, trávník je jako nový, svěží, hustý, bez plevele.
A jak to dělá?
Inu stejně jako já před patnácti roky. Začal s tím letos a baví ho to.
Trávu hnojí tím mým hnojivem s přísadou na hubení plevelu, provzdušňuje ji a pravidelně i dvakrát týdně seká ruční vřetenovou sekačkou.
"Co je na tom divného?", zeptá se světem protřelý trávníkář. Vždyť to je přesně ta péče, kterou trávník vyžaduje.
Divnýho na tom nic není, odpovím já. Akorát, že přesně tohle jsem odmít' dělat. Už jsem o tom psal mockrát v minulosti. Mým cílem bylo ten trávník zvelebovat s naprosto minimální až žádnou péčí. Posledních pár let k tomu pomalu směřovalo. Sekání minimální, hnojení žádné, vertikutace jen jednou za rok … a přece to pořád byla péče větší, než jsem věnoval tomu hustému svěžímu trávníku za humny, který jsem sekal jen dvakrát za sezónu. Tak jak se louka sekat má. Senoseč a otava. A možná i proto byl lepší, než ten na zahradě.
Nu tak teď máme na zahradě zase krásnou trávu. Mám z ní radost a z Matěje taky. A jsem opravdu zvědav, jak dlouho mu to nadšení vydrží.
To na nové zahradě starého domu je to jinak.
Tam se to řídí mými pravidly, která vycházejí z podobného přístupu předchozích majitelů. Byl to původně sad, nyní osázen různými květinami, keři a stromy. Vysoká tráva je součástí té zahrady. Takže sekání toho velkého dílu proběhlo zatím jen jednou a na malé zahradě ta metr vysoká tráva musí počkat, až přivezu sekačku z pravidelné údržby.
Ale zatím je to furt dobrý. Ostatně louka se taky seká jen dvakrát do roka.
A to je "Doblý plo tlávu."

mám vám to říct?

"Mám vám to říct?", ptal se pan zámečník. Zámečník od slova zámek. Pan zámečník byl povolán, aby otevřel trezor, ke kterému jsem neměl klíč.
Minulý týden jsme se po telefonu dohodli, že přijede a pokusí se jednak skříňku otevřít a druhak, bude-li to možné, vyrobí k ní klíč, aby mohla být i nadále používána. Sešli sme se tedy u trezoru a já už se těšil, že uvidím zblízka toho opravdového kasaře, jak se dobývá do nedobytného trezoru. Těšil jsem se i na to, co najdeme uvnitř, neboť i to bylo záhadou a postupem času se myšlenka na ukrytý poklad stávala čím dál více neodbytnou. Představoval jsem si nějaké korunovační klenoty nebo alespoň svitek pergamenu s věcí Makropulos. Nic menšího.
Nuže, pan zámečník složil objemnou brašnu na zem, otevřel ten vak, vzal si baterku a provedl první obhlídku zámku.
"A můžu se na vás dívat? Není to tajný?"
"No jasně, dívejte se, na tom není nic tajnýho," pravil pan zámečník a odložil baterku do brašny.
Teď si pan zámečník vzal ze svého kasařského nádobíčka šroubovák. To mě, přiznám se, trochu zarazilo, poněvadž žádný šroubek z trezoru nekoukal. Ale nešť, já tomu houby rozumím.
Se šroubovákem v ruce se na mě pan zámečník otočil a pronesl onu větu:
"Mám vám to říct?"
"Klidně mi to řekněte. Ono to nepůjde, viďte?"
Pan zámečník se usmál, otočil se k trezoru, vsunul šroubovák do zámku a jemně ho použil jako madlo dvířek.
Zatáhl.
A dvířka se neslyšně otevřela.
Uvnitř nezamčeného trezoru byla položena rozebraná stěna se zámkem a dva klíče.
"Tak aspoň, že nám to tu nechali všechno pohromadě. Já vám to hned na místě opravím," dodal pan zámečník.
A bylo. Nikoho nenapadlo, že by trezor mohl být nezamčený a nepoužívaný kvůli poruše zámku. Nu a stalo se.
Pan zámečník se do toho pustil. Rozebral zámek, odhalil stavítka, vyndal je, tu něco přihnul, tu očistil, tady maličko pilníkem přebrousil, dal to dohromady - a zámek fungoval, jak hodinky.
"Tak to jsem rád, že jste nejel zbytečně. Mám radost, že to zase funguje."
"To já taky. A ten trezor si nechte. Ten je poctivej. Takhle silný stěny už se dneska dělaj jen u těch hodně drahejch. Máte to i jako ochranu před ohněm. Je prostě eště pořád dost dobrej."
"Mockrát děkuju."
Pochopitelně jsem poděkoval i příslušnou částkou za servis trezoru. Rozešli jsme se s veselou a že prý kdybych zas někdy něco potřeboval, mám se ozvat.
Inu ozvu se, ozvu, pan zámečník je skvělej.
To jenom já jsem maličko zklamanej z toho, že místo pokladu byl v trezoru jen porouchanej zámek.

až v sedm

Obchodník s deštěm tedy opravdu nejsem, ovšem co se takhle stalo v pátek v podvečer:
Přiznám, že jsem se musel nechat přemluvit od Ondřeje, abych přišel po koronovém uvolnění zase na cvičení s Tomášem. Nejsem úplně ideální cvičební typ a nějak mi to poslední půlrok nepřijde úplně na pohodu, tudíž se společnosti spíš vyhýbám. Ale když už volal Ondřej i Ljuba, bylo mi jasný, že přijít musím. A tak jsem v pátek prostudoval dešťové servery, abych věděl, kdy začne pršet, jelikož cvičení mělo být do sedmi večer. Odhadl jsem, že to stihnem a vydal se na hřiště. Tam už vesele hrál Tomáš s dětmi volejbal a dospěláci čekali, až dohrajou a že začnem cvičit. Začali jsme a jen jsme začali, začalo i kapánek mžít.
Mžilo čím dál víc a za čtvrt hodiny už pršelo.
"Tak nic, týme," povídá Tomáš, "necháme toho a sejdeme se zase v úterý."
Začali jsme se v dešti rozcházet a Tomáš se mě ptá:
"Jak jsi tohle zařídil? Přijdeš po půl roce a hned uděláš, aby pršelo…."
No co jsem na to měl říct? Řek' jsem pravdu:
"Já přijel právě proto, že mělo začít až v sedm."
"Tak tentokrát ti to nevyšlo. Nevadí, přijdeš příště, že jo."
"Jo, ale snad už bez deště."
Inu tak, větru a dešti furt eště poroučet nejde ….
Ale mohlo to tu chvíli počkat.
Když už jsem přišel.

Kačka fotografuje

On tedy v mnoha a mnoha věcech mi byl dobrým příkladem dědeček. Trochu si ho, pravda, idealizuji, ale ne zas tak moc. Ostatně i tenhle deník má svého předchůdce právě v dědečkových denících. Jenomže například malovat neumím a to dědeček uměl báječně. Mám po něm spoustu obrázků a Kačka si tři také pověsila do pokoje.
Na druhou stranu, pokud jde o fotografování, dědeček mě k němu opět přivedl, ale troufám si tvrdit, že jeho fotografie pro mě mají více dokumentární a historickou hodnotu, než že by se mi líbily víc než obrázky malované. Myslím, že k fotografování bylo potřeba v dobách svitkových filmů a dvouokých zrcadlovek více pokusů a omylů a proto se dědečkovi dařily více krajinky malované než fotografované. Ať tak či onak, na počátku mého fotografování je opět dědeček Emanuel. Zvláštní na tom je, že moje pokusy s focením spíše trpěl, než že by mě k tomu měl.
To Kačka na tom je jinak. Té jsem se už několikrát snažil vnuknout, že se jí občas povede hezký obrázek a proto by možná mohla začít fotit trošku víc s ohledem na kvalitu než na množství. Ale znáte to: v mobilu je foťák a tak se to seká jak Baťa cvičky.
Naštěstí moje ponoukání úplně nezapadlo. Minulou sobotu si Kačka vyžádala první lekci s opravdovým fotoaparátem. Čekal jsem, že jí výklad o nejzákladnějších parametrech expozice, tedy času, cloně a citlivosti bude nudit a za minutu mi uteče, jenomže to jsem se spletl. Poslouchala, měla otázky k věci a porozuměla tomu, co jsem jí chtěl sdělit. Vydržela to celou vyučovací hodinu. Nu a po těch čtyřiceti minutách jsme šli na zahradu zkusit, co se naučila o expozici a kompozici.
A Kačce se dařilo.
Pochopitelně, bylo mnoho pokusů a omylů, ale něco se povedlo. Na rozdíl ode mě dostala Kačka hned zpětnou vazbu a řekli jsme si, co bylo fajn a na čem příště zapracujem. Tohle jsem se já musel učit sám, jelikož na prohlížení mých fotek dědeček moc nebyl.
Nu a tak se těším, že by Kačka mohla pokračovat a jestli jo, určitě bude lepší fotograf než já.
Tuhlec je jeden vzorek její práce, který jsem si dovolil jen maličko upravit :

jabko_K

310 kg

Úsloví o znalosti místa, kde se otočit s pětimetrovým žebříkem, se ve stínu nových událostí stává značně vybledlým. Žebřík totiž váží sotva pár kilo a to se s kotlem o hmotnosti něco přes třista kilogramů nedá srovnávat.
A jak jsem právě k tomuhle srovnávání řišel?
Inu s novou kotelnou.
Totiž nejen zákony a potažmo nařízení unijní, nýbrž především obyčejný selský rozum člověka nutí přemýšlet o úsporách, které - mají-li mít smysl - nejsou nikdy zadarmo. Pokud tedy budeme mluvit o topení a co nejnižších nákladech i maximálním pohodlí, vychází nám jen několik málo možností. Vzhledem k typu domu, jeho velikosti a tepelným ztrátám je nutno předem škrtnout tepelné čerpadlo. Ani plynové topení nepřipadá do úvahy, neboť plyn u nás na vsi jaksi není. Pak už zbývá jen elektřina, jejíž ceny výrazně připomínají drahotu a nějaká tuhá či kapalná paliva. Mezi Ropáky se zařadit nehodlám, tudíž zbývají jen ta paliva tuhá. A to už jsem na samém konci rozhodování. Na tom konci je automatický kotel na čisté dřevěné pelety. Účinnost přes devadesát procent, automatika zajišťující chod na 14 dní bez obsluhy i ekvitermní vytápění. Čili: kotel na pelety. A ten váží 310 kg, jak se píše na štítku.
Jedna z věcí, která mě zajímala, byla: jak dostanou pánové topenáři ten kotel dolů do sklepa po tom úzkém schodišti a jak z něj pak vynesou ven ten starej kotel na uhlí.
Včera mi to předvedli. Jemně, snadno a téměř v rukavičkách. Jako by stěhovali piáno s vídeňskou mechanikou.
Na to srovnání s piánem jsem ovšem nepřišel náhodou. Stěhovací stroj, který pánové použili, má totiž jméno "pianoplan". Je to takovej polorobotiskej pásák. Plošinka s mohutnými pásy, podpíracími válečky a hydraulikou, která naklání celou plošinu. Ten třistakilovej kotel dopravili dolů do sklepa jen dva pánové, přičemž jeden pouze dozíral, aby se nic neodřelo a druhej jen tahal za madla a za páčky. Samotnou dřinu odvedl pianolan. Nestačil jsem se divit, jak snadno to jde, když se ví jak a čím.
Pánové mi pak vysvětlili, že to piano v názvu není jen tak, že to stěhování pián mělo být snad prvním impulsem pro vývoj tohohle pomocníka, který ale výrobce samozřejmě nabízí všem, kteří potřebují přestěhovat po schodech něco velmi těžkého ve velmi úzkém prostoru, tedy nejen piáno, ale cokoliv jiného. Jde to náramně.
Stěhování zabralo jen pár minut a vystěhování starého kotle jakbysmet.
Holt kdo umí, ten umí.

místo odpočinku

Jsou známy mobilní domy, běžně k velkému a pohodlnému cestování používáme karavany i přívěsy, na obyčejný čundr pak máme celtu a deku - te vše jsou jakési přenosné či převozitelné prostředky k přespání včetně všech stanů, bivaků, nafukovaček, karimatek, spacáků a kdejakého dalšího turistického náčiní. Nemělo by tudíž být nic divného, když člověk potká někoho například s usárnou na zádech, kterak si to špacíruje směrem do hloubi divočiny.
Jsou ovšem vyjímky.
Když totiž jedete takhle po desáté v noci přes Zvoli, nečekáte, že byste tu kousek od hřbitova potkali na cestě trampa. Tedy ani trampa, ani Trumpa. Tou dobou je u nás na vsi ticho, klid, nikde nikdo nebývá. Denní ruch ustal, večerní schůzky jsou ty tam a nastal noční klid. Tedy v mém případě až na onoho putujícího nocležníka. Za zatáčkou od rybníka kousek před křižovatkou u hřbitova jsem ho tuhle potkal.
Na první pohled bylo poznat, že se jde někam ubytovat, že z něj zakrátko bude nocležník. Poznalo se to podle toho, že onen noční chodec s sebou vláčel velikánskou molitanovou matraci. Zvláštní byl právě mně neznámý cíl jeho kroků, neboť směřovaly právě ke zmíněné křižovatce. Pochopitelně mohl ještě několikrát odbočit a vejít do kůlen, a domečků, kde mohl třeba něco hlídat nebo se tam chystal jen s tou svou matrací přespat, ale kdo ví. Jeho rozhodné kroky směřovaly právě k tomu hřbitovu, který měl už hned za křižovatkou na dohled.
I proč by ne, každý si může zvolit místo odpočinku podle svého gusta. A když si na to pořídí měkkou matraci, není zde nic k podivení, jelikož odpočívat na tvrdém se určitě nikomu nechce … jen ta doba a ten směr, to mně vrtá hlavou.

třetí pendlovky

Tak to nakonec dopadlo s těmi bednami, jak jsem předpokládal. At' už mají nacvičený postup, jak hrát chudého anebo opravdu nejsou peníze na výkup muzejních exponátů, v každém případě dostalo muzeum starožitný nábytek a dvě truhly po tetičce darem. To, co mě překvapilo, byla rychlost, s jakou si včera odpoledne přijeli. Vzali nejbližší možný termín, který jsem nabídl, ba dokonce pan ředitel přijel osobně a osobně si odmontoval i prvorepublikovou selskou kuchyňskou lampu se stahováním v původním stravu tak, jak ji tam někdy před sto lety dědeček přimontoval. Přišlo mi líto, aby se někdy v budoucnu vyhodila, když nám tolik desítek let poctivě sloužila. Stačilo ji očistit a je jako nová i s tou oplétanou šňůrou a závažím vysypaným olověnými broky. Pan ředitel montoval a potom jsme si ještě povídali o tom, jak vlastně přijel kvůli tomu, aby se podíval na sousední dům, odkud neuvěřitelnou shodou okolností zase pocházejí jeho předci.
Nu, svět je malej a o náhody v něm není nouze.
A tak jsme si dohodli, že muzeum sice dostane předměty darem, ale přeci jen mi dokáže něčím oplatit. Chtěl bych si totiž nechat staré pendlovky po dědečkovi, jenomže jsou samý červotoč. A to v muzeu umí vyřešit. Tož jsme vyndali hodinové strojky a pánové si odvezli ještě i ty skříňky mých hodin, aby mi je odčervili. Beru to jako oboustranně výhodný výměnný obchod.
Nádavkem jsem ještě dostal rodinného volňáska do muzea a jeli jsme. Tři pánové v dodávce s nábytkem do muzea a já domů. Jedny hodiny a v nich tři strojky jsme měl v kufru. Tyhle třetí pendlovky totiž byly v kuchyni a jsou natřené na bílo, do těch se červotoč nepustil. Lakovaný dřevo mu nechutná.
Počítám, že by měli dědeček i tetička radost, že ta rodinná památka - ta barokní truhla - se neztratí, a hodiny že zůstanou u mě doma a až mi je opraví a zbaví červotočů, budou zas slyšet po celém domě.
Nu a tím je chalupa prázdná. Už není co rozdávat.

sedmnáct

Počítání oveček je doporučováno před spaním, ovšem počítání stromů, keřů a vůbec rostlin s ovocem, to v žádném doporučení není. Ono to počítání taky nebylo před spaním, ale hnedle takhle odpoledne.
Určovali jsme s Kačkou, které ovoce na zahradě starého domu roste. Dům je starý osmdesát let a některé stromy tomu odpovídají. Lípa, ořešák i jabloně jsou důstojné letité stromy. Původní majitel se je pokusil omladit, což se mu zčásti povedlo, ale bude to chtít kapánek doladit. Nu a tak jsme začali určovat a počítat. Jabloně, hrušně, meruňka, broskev, švestka, špendlíky, višeň, bezinky, ořešák, lísky, réva, rybíz, angrešt, jahody, maliny, borůvky, .. a to by mohlo být všechno. Je toho jak v rajský zahradě.
"A co je, tatínku, tohle?"
"Nemám tušení. To přijde vykopat i s tímhle plotem. Plot je tu na nic a tahleta plazivá chlupatá potvora taky. Jen to tu dělá roští a překáží to."
"Tak já to určím," pravila Kačka a vytáhla telefon s aplikací, kterou jsem jí před chvílí doporučil. Určuje to docela přesně floru i faunu, kterou vyfotografujete.
Kačka vyfotila listy a větvičku a už to měla:
"Kiwi, tati. Je to kiwi!"
"Ale houby, kde by se tu vzalo …. i když tady je možný všecko."
Prošli jsme společně informace o kiwi a ono jo. Vážně je na zahradě i kiwi.
Dohromady je to sedmnáct druhů ovoce. Maminka by řekla: úplná Fruta Mochov.
A mě, ani nevím proč, napadl název velmi pamětnického seriálu, který běžel před necelými padesáti lety na černobílých obrazovkách: Sedmnáct zastavení jara.
Inu proč by ne. Jaro je, sedmnáct druhů máme a u každého jsme se zastavili.
Naštěstí je to ale všechno, co má tahle zahrada se špionážním seriálem společného.

bez namáčení

Tak už jsem ty poznámky, co jsem je nemohl najít, našel. Jsou přesně tam, kde jsem hledal a nenašel, totiž v telefonu, pečlivě uložené. Jenomže v jiné složce poznámek, což jsem netušil, jelikož poznámky jsou buď uložené v telefonu nebo uložené na síti a … a do háje s tím vším poznámkováním a rozdělováním. Je v tom akorát pořádnej binec.
Ale poznámky jsou na světě, čímž jsem mohl zjistit, že jsou tam ještě tři příhody schované pro srýčka Příhodu. Jenomže jsou tak staré, že už si k nim skoro nic nepamatuju, což je situace obzvlášť úsměvná: poznámky sice mám, ale …
Ale jo, vzpomenu si. Snad.
Tak třeba ta historka s Kačkou.
Je zvyklá psát gumovacím perem. To je taková vymyšlenost posledních let. Napsané písmo stačí trošku ohřát a zmizí. Ohřívání se děje druhou stranou pera, na které je taková guma či plast. Trošku se pošoupe po papíře, papír se ohřeje, písmo zmizí a může se vesele opravovat pořád dokola.
Jenomže Matěj už pár let píše plnícími pery. A tak že Kačka bude taky psát perem plnicím. Jedno ode mě dostala a pochvalovala si ho. A že prý jí tuhle došly bombičky a že by teda potřebovala nový.
"Ale dyť máš lahvičku s inkoustem."
"Ale když já nevím, jak bych do těch bombiček ten inkoust nalila."
"Do bombiček?"
"No, jak jinak by se to plnilo?"
"Už přeci ten název - plnicí pero - stačí vyměnit v peru bombičku za plnicí konvertor, kterej máš tuhle ode mně nachystanej a …"
"Ale to je přeci taky bombička."
"Ne, Kačko, není. Bombičková pera byla až po perech plnicích a plnicí po perech namáčecích. Všechna je máme doma. Já ti to vysvětlím …"
A nastal exkurz do říše inkoustových per. Hliněné tabulky jsme vynechali a začali kalamářem.
A víte jak to dopadlo?
Ta historie Kačku zmohla.
Kačka se vrátila k peru gumovacímu. To nemá historii a stačí jej otočit a gumovat, otočit zpátky a psát.
Bez namáčení a bez plnění.

dvě bedny

Pátrání po tetičkách skončilo úspěchem, podání podáno, plomba zaplombována, břemena snímána, čímž by mohla být jedna kapitola uzavřena. A taky je. Skoro.
Zbyly mi totiž po tetičkách dvě bedny.
Totiž bedny - to by se mohlo říct teď a bez úcty. S úctou řečeno: truhly jsou to. Zřejmě budou pár stovek let staré. Jedna taková vykládaná, druhá zčásti malovaná. Obě notně rozcabrtané, potřebovaly by restaurovat. Pořád se u nás doma říkávalo: to až jednou …
. Nu a zdá se že to "až jednou" nastalo teď.
Já sám nevím, co bych s těmi truhlami dělal. Nechci je. Jenomže když jsem je nabídl do dvou starožitnictví s nábytkem, tak je taky nechtějí.
Nabídl jsem je i do muzea v kraji příslušného. Ba dokonce v tom skanzenu stojí replika brány, kterou pravděpodobně postavil můj pra-pra …. pradědeček, takže truhly by se jaksi symbolicky vrátily ke svému snad původnímu majiteli. Jo, že prej mají historii, že to prý velmi laskavou paní etnoložku velice zajímá …. ale že neví. Že takového nábytku má plné depozitáře a netuší, kam by je postavila. A že promluví s panem ředitelem a že se ozve.
Je to vážně podivné. Když přijde člověk někam do historického interiéru nebo muzea, říká si: hleďme, takovou truhlu mám … taková pěkná … Ale když dojde na to, že by si to někdo měl vzít, skutek utek. Je to nemlich tak, jak s tím slamníkem pana Nerudy.
Pomalu a neodbytně se vkrádá otázka: kam s nima?

ps
Dneska jsem dostal zprávu, že peníze nejsou a nebudou, ani nákupní komise muzea že nezasedá a že tedy je na mém zvážení, zda muzeum obdaruju. No asi to tak dopadne. Snad si alespoň ten odvoz zajistěj.

všude čisto

A v té provizorní, byť původní, koupelně je ještě odpad. To bývá v každé takové. Jenomže tady si to původní majitelé poněkud ulehčili a novodurovou trubku od umyvadla proloženou ještě sifonem k pračce vedli po zdi. Ono to brzy stejně přijde všechno pryč, ale teď by to mělo sice provizorně, ale přesto sloužit. Trochu to tuhle u podlahy teče, tak to nejdřív vyčistím a pak utěsním.
Ovšem to s tím čistěním, to jsem si teda vážně moh' odpustit.
Proč? Vždyť čistý odpad je snad v pořádku, no ne?
Ano, je. Pokud ho nečistí čistěním zaujatej blázen. Vyčistill jsem to jednou, pak podruhý, činidla se činila, seč jim žíravé síly stačily a trubky se zevnitř blejskaly jak psí kulky. Jenomže furt to nějak dole u tej podlahy trochu teklo.
Tak to zkusím ještě jednou, naposled. Tuhle do toho sifonu k pračce nasypeme kápku toho hydroxidu, pustíme z umyvadla horkou vodu a …
… a takovou expolzi jsem ještě nezažil. Reakce sypké chemické sloučeniny s horkou vodou je tím prudší, čím větší je teplota vody. Teplota téhle vody byla hodně vysoká. A vysoký byl i sloupec vytrysknuvší z toho sifonu.
Štěstí stálo při mně a neprsklo mi to do očí. Jen jedna kapka na čele zasyčela. S nohou je to horší, tam se louh dostal skrz kalhoty a na pár místech to začalo štípat. No, okamžitě jsem to oplách, omyl a neutralizoval jsem to všechno Solvinou, ale stopy už zůstaly. Dočetl jsem se, že jsem postupoval správně a chemické popáleniny se tímto způsobem (kromě té Solviny, o které se nic nepíše) ošetřují.
Takto tedy ošetřen jsem se jal ošetřovat i místnost. Byla náramně čistá. Všude. Celé jsem to včetně okna, zdí i radiátoru několikrát vytřel, polil a znovu vytřel a pak ještě nějakým saponátem na podlahu znovu, aby ten louh zmizel.
Teda počítám, že takhle čisto tam za celejch těch vosumdesát let, co ten dům stojí, nebylo.
A proč si tu píšu takovýhle potupný přiznání o své blbosti?
No protože kdyby to po mně náhodou někdo četl a zrovna se chystal protáhnout louhem odpad, dá si třeba víc pozor než já, jestli to dočte až sem.

takovej šroubek, malej, nerezovej

Takovej klíček, malej, aluminiovej … hledal kdysi dávno pro pobavení publika pan Felix Holzmann. Takovej talent nemám, abych dokázal pobavit publikum. Nemám ani ten klíček. Ba dokonce jsem v jednu chvíli neměl ani ten poslední šroubek, co mi upad'.
Montoval jsem dohromady rám sprchovacího koutu a v něm jsou šroubky. Dvě velikosti. Ty větší už jsem měl zašroubovaný a zbývalo zašroubovat ty menší. Nerezový šroubky. Jeden mi vyklouzl z ruky, cvaklo to o teracovou podlahu koupelny a bylo.
A teď v tomhle starým domě na téhle podlaze hledejte šroubek! Jde to blbě. Nic na té podlaze nejde rozeznat, světla málo, … A tak jsem si vzal telefon, rozsvítil na něm baterku a lezl po čtyřech. Ani nebudu popisovat kam všude jsem se díval, bylo to stejně na nic. Šroubek prostě nebyl. Použil jsem ke hledaní i jeden stejnej takovej. Hodil jsem ho na zem, abych viděl, jak mezi tím jemným teracem vypadá. No nevypadal. Skoro nebyl vidět. Honem jsem ho sebral a rychle zašrouboval, abych neztratil i ten.
Už jsem byl smířenej s tím, že rám zůstane bez jednoho šroubku.
Montoval jsem to dál na chodbě, abych měl víc místa a tu: Do háje! Vypad' mi další šroubek. No tohle! To už hraničí s trestuhodnou nešikovností!
Ale tenhle jsem stih' sledovat, kam se kutálel.
A jak ho tak sleduju, jak se kutálí, vidím, jak se zastaví pár centimetrů … od toho prvního ztraceného.
Von mi ten druhej šroubek vypad' jen proto, aby mi ukázal, kde je ten první.
A teď mi to vysvětlete.
Buď existuje nějaká vyšší inteligence nerezovejch šroubků nebo mi PánBůh chtěl udělat prostě jenom radost, když už jsem si s tím hledáním dal takovou práci.
Ať tak nebo tak, všechny šroubky jsou na svém místě a mně vrtá hlavou, jak je tohle možný.

v šachtě

Hlavním bodem programu bude záchrana slepýše, říkal jsem Kačce. Ale musíš vlézt dolů do té šachty u studny. Tam je.
Nebylo to nic složitého. U staré velmi hluboké studny, která je bez vody, je původními majiteli přistavěna ještě něco jako pracovní šachta, kde byly trubky odněkud někam. Dostal jsem vysvětlení, ale i tak je to poněkud složité.
Tedy původně byla studna jedna. Potom se pozemky rozdělily a vznikla studna druhá. Z té se čerpala voda do vlastního vodojemu v patře. Jenomže i ta studna vyschla. To je ta kopaná, hluboká nějakých dvanáct metrů, možná víc. A tak vznikla studna třetí, vrtaná. Ta je funkční. Nu a do té kopané se měla čerpat voda z té vrtané a pak do toho vodojemu. Poslední fází, která je ještě patrná v té šachtě, je počátek modernizace tohohle prazvláštního vedení vody. Nedokončená modernizace. Trubky vedou odnikud nikam nebo jsou zaslepené. To, co šlo, jsem odmontoval, ostatní je zarezlé a pokud se s tím bude něco dělat, musí se to uříznout.
A tam se schovával ten slepýš. Tedy on se asi moc neschovával, on tam zřejmě spadnul a ven nahoru po zdi vyšplhat nedokáže. Pojal jsem tedy nápad, že ho zachráníme. No jo, jenomže jak slepýš zjistil, že se něco kolem děje, někam zalezl. Kačka zkoumala všechny skuliny, ale slepýš nikde.
No nic. Kačka vylezla, já zakryl šachtu a slepýš zůstal tam, kam si zalezl.
Holt ani záchrana není někdy žádoucí.

kouř ze sloupu

Zachytit okamžik, mnohdy neopakovatelný, to je privilegiem fotografie. Co fotografů už za takovou fotku dostalo ocenění. Pochopitelně si tu nedělám ambice na medajli a neřadím se mezi profesionální fotografy. Ba dokonce se mi teď nepodařil ani žádný neopakovatelný záběr. Jen jsem si všiml, že se nám tady za humny kouří ze sloupu elektrického vedení - a zachytila to moje meteokamera.
Jen nevím, jak jí předat ten metál, dyž se jí to tak povedlo.

webkamera200507

sladký auto

Ano, ve vyhlášce, tedy nyní vlastně v zákonu o silničním provozu, se někde píše, že se řidič má plně soustředit a věnovat se řízení, za jízdy nemá pít, jíst, kouřit atd. Pochopitelně jsem zákona dbalý a nekouřím za jízdy. Už proto, že nekouřím vůbec. Ovšem s tím jídlem a pitím, …, no však to znáte.
A tak občas cestou něco zakousnu a něco vypiju. A až do včera jsem si dával celé ty roky pozor a nikdá jsem se nepolil. Až do včera.
V tom novým autě jsou totiž ve dveřích taková vybrání, takové rozšířené kapsy na lahev. Vejde se tam akorát, nikam nepadá, neskutálí se, nepřepadne a pěkně tam drží. Koneckonců je to držák na lahev. V tom držáku si tedy člověk snadno odšroubuje z lahve uzávěr, odloží si ho a napije se.
A dál?
Dál už stačí jen vrátit lahev na místo a zase zašroubovat uzávěr. Jak prosté a pohodlné.
Jenomže tu lahev tam musíte zasunout šetrně, citlivě, opatrně. Když jí tam vrazíte jako já včera, nastane exploze.
A protože jsem lahev nezavřel, jelikož je to tak pohodlné uzavřít lahev až ve dveřích, exploze skutečně nastala. Naštěstí jen malá a polilo to jen bezprostřední okolí, nikoliv mě. Ale i tak jsem musel zastavit a utírat a utírat, jinak bych měl už nafurt sladký auto.
Takhle bylo voslazený jen na pár minut.
Inu i taková vychytávka ve dveřích se musí užívat s rozumem.

za sklem v roušce

Máme chytré telefony, chytrou domácnoct, chytrá auta, chytrou karanténu a … a takhle by se dalo pokračovat hodně dlouho. Skoro by se mohlo zdát, že už i mikrovlnka je tak chytrá, že obsluhovat jí může kdejakej hlupák. Jo, používám jí docela často a celkem se shodneme.
Ovšem i tyhlety chytrý vymoženosti mají své limity. Například když potřebujete fotku na občanku, vyfotí vás chytrej foťák přímo na úřadě a dokonce si můžete vybrat, jaká fotka se vám líbí. Jo, jenomže když pak s tou chytrou vobčankou přijdete na jinej ouřad, může nastat potíž.
Na úřadě totiž sedí mazaná úřednice. V roušce, pochopitelně. I vy máte roušku, jak se sluší a v této zavirované době patří. A tak jsme za sklem, ona v roušce, já v roušce. Potřebuji ověřit podpis a předkládám tu občanku, podepisuji dokument, pokládám na pult peníze. A tu na mě chytrá úřednice vybafne jako Sarka Farka:
"Ani hnout, chlape! A roušku dolů!"
No, nebylo to úplně takhle, ale vybafla. A měla pravdu. Jak by jinak mohla poznat, že na tý vobčance jsem to já, že ano.
A tak jsem roušku sundal, identifikoval se a vše bylo zalito jasem slunečným.
Inu, někdy to holt nejde jinak a rouška musí dolů, to se nedá nic dělat.

poznámky

Pochopitelně je správně dělat si poznámky a to nejlépe písemně. Udělal jsem si je.
Několik historek, které se v minulosti odehrály a bylo jich moc najednou, jsem si ve formě poznámky zapsal do šuplíku. Až bude potřeba. A zrovna dneska přišla ta chvíle. A nic. Nikde nemůžu ty poznámky najít. Ani v papírech, ani v telefonu, ani v počítači. Nikde.
Bude zřejmě potřeba si ještě dělat poznámky, kam jsem si dal ty poznámky.
Ale co když ani ty nenajdu?
Inu, dopadne to jako dneska.
Bez poznámek.