2019

zakopané umění

Já na to úplně zapomněl. Nebo daleko pravděpodobněji jsem si toho před půldruhým rokem ani nevšiml. Až včera. To jsem jel kolem. Jezdím teď kolem skoro denně, tudíž pravděpodobnost, že to zase přehlídnu, se výrazně snížila. Ostatně málokdo by si nevšiml miga od bahna kousek vedle cesty.
Jo, taky mi to přišlo neobvyklé. A protože mi původ letadla zůstával neznámý a nemohl jsem si vybavit, kde se tu vzalo, začal jsem spekulovat například v tom smyslu, že tu v dávné minulosti toho miga prostě zakopali pod zem proto, že tu stál jako stávala tahle letadla ledaskde, a pak začalo vadit jako symbol doby a šlo pod zem.
No je to pitomost, pochopitelně.
A tak jsem se rozhlédl po síti a hned jsem to měl. V říjnu 2017 nachal jeden britský moderní taškář, tedy umělec, zakopat miga před laserové centrum v Břežanech. Čin pojal jako umělecké dílo. Moc mi není jasné umělečno tohoto uměleckého díla, ale to nevadí, objasnění je na webu. To letadlo doteď bylo pod zemí. Tenhle týden ho vykopali. Je celé od bahna a působí na tom zeleném trávníku před HiLASE poněkud nepatřičně.
Hned jsem volal Ondřejovi, že je tu námět k focení, což potvrdil, neboť mě předběhl a fotku měl již zveřejněnou. A taky se dozvěděl, že letadlo je vykopáno proto, protože umělec nedostal povolení nechat to tam zakopané další roky.
Inu - je to umění dneška podle definice: musí to především zaujmout.
A to se stalo.

v soustavě vichru

Je to s tou relativitou každodenní štrapáce, jenomže ne vždycky je to vidět.
Úplně stačí tahleta speciální teorie relativity. Jednoduše řečeno vždycky záleží na tom, v jaké soustavě se našinec jako pozorovatel nachází. Sedíc kupříkladu ve vlaku vidí, kterak mu za okny odjíždí nádraží. A zatím co jeden si pohodlně sedí na polstrované lavici v kupé vagónu, ten druhý, co mu na nástupišti ulít v průvanu kolem projíždějícího rychlíku klobouk, ten to vidí jinak.
Já to viděl včera po cestě do města takhle:
Jedu v koloně, suneme se po levém břehu řeky v hustém provozu a venku to fučí, až se aleje topolů ohýbají. Ledacos lítá v povětří. A ejhle, zrovna támhle letí poštolka. No jo: letí. Copak o to by nebylo, ona by letěla. Kdyby nefoukalo.
Jenomže poštolka se nachází v soustavě právě dujícího vichru, tedy silného vzdušného proudění. Mává křídly, dře se a vztaženo právě k tomu vichru může letět takovou padesátkou.
Je tu ale druhý pohled. Ten můj.
Já jsem na zemi v autě, zrovna stojím v soustavě tej ranní kolony a dívám se na poštolku, jak urputně mává křídly, dře se a … stojí ve vzduchu kousek vedle nad silnicí.
Chvilku zkoušela přeprat vítr, ale nevydržela to dlouho. Zakrátko pochopila, že s tímhle větrem nemá smysl bojovat. Otočila kormidlem a obloukem to vzala po směru proudění. Vyrazila jako střela. Ani moc křídly nemávala a letěla jinam, jelikož nemá smysl přetlačovat ty zpropadený fyzikální zákony.
Má recht, Ajnštajn na to taky přišel.

jako v Amíkově

U nás máme ploty, v Amíkově prej ne. Inu, jinej kraj … Já jsem za velkou louží byl jen jednou a to eště o fous dál na západě, čímž nemůžu z vlastní zkušenosti posoudit, jak to je. Ale soudě z těch všech obrázků a filmů, něco na tom bude. Cesta, pozemek, dům. Obvykle bez plotu. Prý se tam ctí majetek. No bodejď by se nectil, když na vás hned vyrukujou s mašinkvérem … teda alespoň v těch šestákovejch románech.
Ale k věci.
Díky té úctě k majetku se tam prý povalují zásilky od dodavatelů třeba i dlouhé dny před domem a nikoho ani nenapadne se jich byť jen dotknout - tedy pokud nejde o zloděje, který se dotýkají, čeho jim libo. Dočetl jsem se to tuhle v jednom článku. No tak asi jo, asi to tak někde bude. To u nás …
No, právě.
U nás je to stejný.
Vopravdu?
No jo, taky se mi tomu nechtělo věřit. Ano, u nás je zvykem mít plot. Tedy ho máme. A taky máme poštu a dodavatele zásilek vůbec. Zásilka je buď ve schránce nebo na poště. Ale už jsem taky malej balíček našel přidělanej gumičkou na plotě, což mě pobavilo tím neotřelým způsobem dodání.
Nu a včera jsem čekal balíček, řekněme, větší než malý. Gumička na plotě by ho rozhodně neudržela. Zkoumal jsem trasu doručení, možnosti kontaktu doručovatele, ale nebylo to snadný. Šlo to z ostrovů, překládali to v Německu a pak to jelo rovnou k nám. A že prej to operátor neuvidí, dokud to nebude na našem území a mám si zavolat a … a já na to zapomněl.
Vzpomněl jsem si až pozdě a to už byla na síti poznámka: "doručeno".
Cestou domů jsem si říkal, že to bude asi u sousedů, které jsem už předem žádal, jsestli by mi to mohli převzít.
Dorazili jsme s Matějem společně. On byl dřív před dveřmi a ptá se: "Co to tu, tatínku, leží?"
Koukám na to.
Velká krabice s nálepkou, přesně ta velikost …
"To je ten Lego robot."
"To je skvělý!"
Matěj to popad, hned to rozbalil a byl to robot.
Ležel před dveřma.
Jako v Amíkově.

ale já ...

Je to zrovna nějakých jedenáct let, co jsem si tu zapsal zmínku o dědečkově bábovce osolené 50ti gramy soli, což byla jednak tisková chyba v kuchařce a taky chyba moje, že jsem neposlechl moušikovnouHaničku, když mi napovídala, že padesát gramů je moc. Bábovku jsem upekl z těsta tak osoleného, že šla rovnou do koše. Od tý doby to mám přišitý a občas tu historku vytáhnu.
Včera k tomu zase byla příležitost.
Kačenka si přála, abych přivezl ten Krtkův dort. Tu krabici, co už je v ní všechno namícháno a stačí to jen zadělat do těsta, upéct a máte dort. Co bych pro Kačku neudělal, že. Krabici jsem dovezl, banány k tomu přikoupil (ono to totiž potřebuje ještě banány a půl litru šlehačky), na šlehačku nepomyslel a Kačka se pustila do pečení.
Zrovna mi volal Ondřej a tak jsem Kačku sledoval jen jedním okem a mával na ní rukou, ať ještě počká, že to do pekáče dát takhle nemůže.
Hned poté, co jsem domával a dovolal, povídám:
"Kačko, to máš strašně řídký, to úplně teče. To se neupeče."
"No já vím. Já tam dala trochu víc mlíka."
"Proč? Vždyť je to všechno přesně popsaný. To jsem podle toho návodu zvlád' i já."
"No jo. Ale Matěj mi řekl, že to je sedmsetpadesát mililitrů a tak jsem to tam nalila."
"To jsou tři čtvrti litru mlíka! To je určitě moc. Aspoň tak třikrát tolik, řekl bych."
"Ale já …"
Kačka hrozně často používá alejá jako argument. Tak jsem to nechal plavat a radil jsem, jak má vymazat pekáč a vysypat ho moukou.
Stalo se a těsto bylo v troubě.
"Tak ukaž. Kolik tam toho mlíka mělo bejt?"
"Tady píšou, tatínku, 75ml…"
"Sedmdesátpět? A tys tam nalila sedmsetpadesát?"
"Ale já …"
"Kačko. Tady píšou šest lžic. To by musely bejt lžíce velký jak naběračka. Dyť to je desetkrát tolik."
"No … je … ale já …"
"To je úplně stejný jako když já jsem osolil tu dědečkovu bábovku desetkrát víc, než je potřeba. Tu jsme vyhodili."
"No jo … já …"
"No nic, nic. Uvidíme, co se stane."
"Ale já … tam … přidala … eště trochu mouky … tak snad …"
"Však se ukáže."
A ukázalo se. Těsto se upeklo a na první ochutnání to je poživatelný. Dneska čeká Kačku výroba té náplně ze šlehačky a banánů.
Uvidíme, co na to ten krtek, když je to jeho dort. Zatím se zdá, že na rozdíl od mé dědečkovy bábovky to Kačce vyjde.

skončilo modrý období ...

Jak jsem si tu v pátek zapsal, robotika je teď v kurzu. Nejen ve světě, ale i u nás doma. Matěj zkoumá, jak přikázat robotovi, aby jel a pak se otočil a při tom sebral kuličku a jinde ji odložil.
Zájem o základy programování mají ovšem svůj počátek v zájmu o počítačové technologie, najmě pak o jejich speciální vlastnosti jako je kódování.
Nejde ani tak o prolomení Enigmy, ale o obyčejný kód rodičovské ochrany amezující použití elektroniky na určitou dobu denně. Použil jsem tenhle nástroj u vědomí, že nemám vládu nad vší elektronikou. Spokojil jsem se s tou nejčastěji používanou, tedy s telefonem. A ukázalo se, že to byla dobrá volba. Před nědávným časem si totiž Kačka postěžovala, že ve srovnání s Matějem má ona spoustu nevýhod a kromě jiného i tu, že ona svůj telefon má jenom na jeden a půl hodiny denně a Matěj že ne, že si ho může používat kdy chce, protože zná kód.
Inu, zamyslel jsem se, kdy mi Matěj koukal přes rameno při zadávání kódu, ale nevzpomněl jsem si, nicméně jsem připustil, že asi nebude těžké při dlouhodobé a cílevědomé špionážní činnosti ten kód vysledovat. Tož to zkusíme jinak. Změním Matějovi čas a podmínky použití telefonu a uvidíme.
Viděli jsme, totiž viděl jsem ještě týž den odpoledne.
Nastavení někdo záhadně znovu změnil a omezení zrušil v Matějův prospěch. Vida ho, kluka šikovnýho.
Tak to vezmeme jinak. Změníme kód.
To už zafungovalo. Týden žádná další změna. Až přišel Matěj za školy, abych mu prodloužil u některých aplikací dobu použití. Že si píše ve škole poznámky a že mu to najenou vypršelo
o půlhodinu dřív, než normálně.
"No jo. Jsem ti to omezil, protože jsem zjistil, že se v tom někdo hrabal a omezení rušil."
"No … já jsem si to upravil …"
"Ale? Ty znáš kód?"
"No …"
"Tos' mi někdy koukal přes rameno, že jo?"
"Ne, to nekoukal. Já jsem bluehacker!"
"Co to?"
"Já jsem si totiž našel prográmek, kterej umí heknout heslo a vono se to povedlo. A to uměj bluehackeři."
"No to je dobrý, takže teď to ten prográmek poslal někam do světa v všichni vědí kód uzamčení rodičovskýho zámku …"
"To ne … já to chtěl jen zkusit a
…"
"A tak jsi to zkusil. Poznámkovej blok máš vyjmutej z omezení spolu s dalšíma aplikacema do školy. A je tam novej kód."
"No já vim …"
"A ten už se ti nepodařilo odhalit?"
"Ne …"
A tak nám skončilo období modrýho hackerství.
Nahradila ho ta robotika.
Alespoň prozatím.

kasařsští učedníci

S tím onehdá přišel Matěj.
Že prej jestli nemám nějakej starej zámek. Klidně bez klíče. Že prý ho zkusí otevřít.
Zámek jsem sice neměl, ale zato jsem se dozvěděl, že to je dneska takovej sport. Že se tomu říká lockpicking a že to je děsně zajímavý a že se to chce naučit.
Nějak mi to zavánělo obyčejným prvorepubikovým kasařstvím a mrknul jsem se po síti, o co jde. A ono jo. Dneska je to koníček. Takový hobby. V kdejakém internetovém obchodě můžete najít sady plátků, šperháků a dalších nástrojů na otevírání zámků, ba dokonce nabízejí výukové zámky s odkrytými stavítky, aby se učedník mohl dívat, co se děje, když otevírá zámek. Pořádají se soutěže, vyhlašují se mistrovské turnaje … asociace lockpickerů pořádá semináře, workshopy "jak snadno a rychle otevřít zámek". Jsou šampioni, jsou poradci, instruktoři … vše samozřejmě jako sport a s vlastním etickým kodexem
Já naivka jsem si myslel, že to je činnost kriminální a otevírání zámků je doména zlodějů, kasařů, zámečníků (což má k sobě mnohdy velice blízko ve vší ústě k poctivým řemeslníkům) a zkušených detektivů z akčních filmů, kteří nesmí zůstat za zloději pozadu. Ale kdepak. Tak to vůbec není. To by bylo nekorektní nazývat všechny odemykače zámků takovým ošklivým přízviskem. Jsou to prostě jen zvídaví lidé, které fascinuje ta výzva: odemknout něco, k čemu nemám klíč.
Inu mají to dnes snadné, tihleti kasařsští učedníci. Stačí si koupit za pár šestáků cvičnou sadu, projet si nějaké ty triky, absolvovat workshop a můžou vyrazit na zkušenou do světa zamčených zámků. Když mají vandrovní knížku plnou zkušeností, můžou se pustit do složitější práce například na trezoru …
Eště, že to Matěje opustilo a začal se věnovat jinému druhu studia, dostal se na gymnázium a teď - po vzoru úspěšných gymazistů z jeho školy - zkoumá robotiku a programování.
Ovšem ani to není až tak nevinný obor, o čemž jsem se přesvědčil zrovna minulý týden.
Ale o tom až příště.

správnej intelektuál

Obchody se pomalu mění na výdejny. Ba dokonce jsem cosi zalsechl o automobilkách, které zvažují on-line prodej vozů, které pak budou vydávány na současných prodejnách. Tam už se tedy nebude prodávat, ale vydávat. Prodej se přesune na síť a na server automobilky. Úplně stejně jako je to teď se vším ostatním zbožím. Už i rohlíky vám přivezou až domů - třeba zrovna ta služba Rohlík.
Tudíž jsem si uvykl kupovat na síti a vyzvedávat ve výdejnách. Mám jednu poblíž kanceláře. Tam mám statisticky nejfrekventovanější návštěvnost, což jsem podpořil i v úterý, když jsem vezl Kačku z nádraží domů.
"Uděláme jenom takovou smyčku. Vyjedeme z tunelu, vyzvedneme zásilku a pojedeme dom, jó, Kačko?"
"Ale jo."
Zaparkoval jsem na Arbesáku pár metrů od výdejny a Kačka na mě čekala.
"To jsem ráda, že ses už vrátil."
"Copak? Snad ses tu těch pár minut nebála?"
"No … bála … jsi nezamk' auto."
"Však jsi tu ty."
"No, právě."
"Jak právě? Hlídalas' pčeci, takže jsme se nemuseli bát."
"No jo, ale co kdyby sem přišel třeba nějakej zloděj?"
"Tak bys ho odehnala."
"A to je právě to! Jak?!"
"No … jak …."
"Já jsem si to představovala a vymyslela jsem, že bych ho praštila knihou ….!"
"Lepší by bylo křičet o pomoc."
"Ale já bych ho radši praštila. Tou knihou."
"No, naštěstí žádnej zloděj nepřišel a tak jsi ho nemusela praštit."
"Jo, to je lepší."
Shodli jsme se a jeli domů.
Bez zloděje, ale zato se statečnou Kačkou, která má na zloděje nachystanou knihu … inu jako správnej intelektuál.

ouřední dopoledne

Člověk podnikne ledacos, jen aby nemusel čekat. Takže například když jsem včera zjistil, že na naší vesnické stanici technické kontroly je fronta tak na dvě hodiny, jel jsem s autem do Břežan. Tam jsem přišel k okýnku hned.
"Tak, šestnástsetosumdesát, hotově," pravila paní u vokýnka.
Zaplatil jsm příslušnou sumu.
"… a bude to tak za jeden a půl až dvě hodiny …"
A bylo to.
Stanice je rozlehlá, fronta není vidět a termín se dozvíte až po zaplacení, pokud se nezeptáte předem. Já se nezeptal a tak jsem šel pěšky na kafe do Břežan. Vrátil jsem se za půldruhý hodiny, zrovna když auto vyvážel technik ven ze stanice.
"Tak to máte na měsíc."
"Cože?"
"Vám nesvítěj vobrysový světla, to je závažná chyba."
"To snad ne, dyť jsou to jenom takový ty světýlka, co nikoho nezajímají …"
"To snad jo. Ale dyž si je vyměníte a hned se vrátíte, tak to máte za korunu a na dva roky."
Nemělo smysl protestovat. Žárovky jsem měl doma. Dojel jsem si je vyměnit, ještě mi s tím pomohl pan Hrubý ze servisu, protože ono se k tomu nedá dostat nijak snadno.
"Tak jsem tu znovu," povídám paní u vokýnka.
"S dalším autem?"
"Ne, s tím samým. Vyměnil jsem žárovky."
"Aha. Vopakovaná. Tak počkejte u vrat, von si vás technik vyzvedne."
Technik si mě za čtvrt hodiny vyzvedl, zjistil, že světla svítí, zapsal to a poslal mě zpátky k vokýnku pro papíry. Tam jsem čekal dalších asi čtyřicet minut, než mně ty papíry dali zpátky s potvrzením na dva roky. Bylo půl dvanáctý.
Kdybych byl býval čekal u nás na vsi, byl bych hotovej v deset a žárovky by mi zaznamenali do protokolu a řekli mi, že si je mám hned vyměnit, tak jako minule. Tady holt byli akurátní a já prožil zase jedno pěkný ouřední dopoledne. Tfuj!

ruční měření

Nestěžuju si, jenom konstatuju: ten krám, co prodávají pod názvem poloprofesionální meteorologická stanice už zase zešílel.
Proč to tak je, to se mi nepodařilo zjistit. Jedna z možností je rušení signálem z asi tak tuctu všelijakých mikrovlných vysílačů, wifi přístupových bodů, zesilovačů televizních signálů a kdovícovšechno ještě se tu v okolí vzduchem poflakuje. Výsledek je, že hlavní stanice sice ukazuje tlak, vnější čidlo teplotu a vlhkost, další čidlo rychlost a směr větru a další uv index, ale srážkové čidlo znovu nefunguje (nebo stanice nepřijímá signál správně)
a tak to vypadá, že sucho trvá , což je hluboký omyl.
Budiž zde tedy ručně zaznamáno, že obyčejnej plastikovej dešťoměr naměřil od Velikonoc jednotlivé srážky 10 - 15 - 6 - 10 mm, úhrnem tedy za nějakých čtrnáct dní přibližně 41 mm srážek, což je velmi dobrá zpráva. Co s tou stanicí udělám, ještě není úplně jasné. Zatím zůstanu u toho ručního měření.

jde o žrádlo

Tyhlety vztahy s přírodou si člověk odjakživa romantizuje. Medvídkové jsou roztomilí - a přitom vám jdou vykrást špajz, jelikož se naučili, že tam máte něco na zub. Ptáčkové jsou takový miloučký - ale jen do chvíle, dokud jim sypete. Když přestanete, letěj tam, kde mají nasypáno. Srnky jsou takový krásný - ale dyž vám vokoušou kůru z mladejch stromků, klidně jdou dál, aby spásly hospodářovi ozim. A ty rybičky - tak ty nám zatím dycky ukazovaly akorát … ploutvičky, poněvadž nějak došly k přesvědčení, že si je chcem udělat na másle, což sice nebyl správný úsudek, ale jakej úsudek taky můžete od ryby čekat, že. A tak dva roky chodíme na zahrádce do jezírka krmit ryby. Ryby rostou a jak se člověk objeví, ryby utečou.
Nevděk světem vládne, řeknete si a sypete dál.
Až včera přišla Kačka, že jsou takový roztomilý - ty rybičky, že na ní vystrkujou - ty tlamičky.
Že by? To je divný. Dyť se dycky dekovaly někam do stínu a za roh …
Tak jsem to šel dneska ráno zjistit - co se jako s těma rybama děje.
A vono jo. Jen jsem vstoupil na mostek, už vystrkovaly tlamičky. A když něco dopadlo na hladinu, voda se hned začala vařit, jak se o to rvaly.
O co se rvaly? No o to žrádlo přece! O ty rybí granule, co jim je tam ty dva roky házíme.
Kdepak. Nesmíte si tu přírodu nijak romantizovat.
Jde především o žrádlo.

vo co duchovi de

Nějak mě upoutala duchařská hra. Je to takové hádání, kdo je pachatelem velmi dávného činu v šlechtickém sídle, kde se objevuje duch. V té hře někdo hraje právě toho ducha a ostatní jsou média a z ducha tahají rozumy. Jenomže znáte to: duch. Copak má duch rozum? Duch má tak akorát vize a to ještě dost nejasné. Tudíž nic rozumného z něj nevypadne. Jenom jakési snové představy a na médiích už je jenom ten výklad snů.
Je to takové mysteriózní, jak ostatně napovídá i název té hry a tudíž jsem si řekl, že když jsou ty čarodějnice, zahrajeme si strašidelnou hru. Zcela vyjímečně jsem si vzal návod a učil se pravidla. Normálně to u nás dělá máhraváHanička, ale tentokrát jsem se úlohy průkopníka a ducha zhostil já.
A to byla ta potíž.
MánedočkaváHanička pospíchala, pobízela a netrpělivě očekávala další krok. Jenomže já jako duch musel nejen kontrolovat pravidla, jestli to všechno dělám správně, ale taky hledat ve vizích ty záchytné body, které pomohou mým médiím uhodnout, vo co mi jako duchovi de. No vleklo se to strašlivě, přímo mysteriózně. Po první hře bylo prohlášeno, že je to děsně nudný a pomalý a že to nebyl úplně dobrej nápad, tohleto Mysterium.
Ale protože Kačku jsem musel ještě navečer odvézt na zkoušku sboru, řekli jsme si, že až jí přivezu zpátky, zahrajeme si to ještě jednou. Aby si tu nudu taky zažila, kdž o ní přišla. Třeba to podruhé už taková nuda nebude.
Ducha se tentokrát ujal Matěj. A ejhle. Už se to neučil, měl to nachystané z první hry. Nebyli jsme na ducha jen dva, ale tři. A pravidla už jsme znali. To všechno dohromady způsobilo, že jsme se najednou začali bavit a hra začala být zajímavá. A tak jsme si zahráli znovu a pak ještě jednou.
Jo, dobrý to je. Duchem pak byla i mášikovnáHanička i Kačka.
Užili jsme si toho duchaření všichni a vůbec nevadilo, že už bylo prvního máje.