WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

s živejma lidma

Pochopitelně se dneska nakupuje skoro všechno na síti. Jenomže ono to je jaksi takové anonymní, neosobní, ikdyž má člověk při tom na druhou stranu pocit, že pořídil levněji a výhodněji s doručením až do domu. Jsou ovšem případy, kdy je ten lidskej prvek nenahraditelnej.
Třeba taková vobyčejnost jako lístek na vlak. Na síti si najdete odkud chcete jet, kdy, jakou třídou , jak rychle, s kolika přestupama a dostanete vyčerpávající informaci a slevu a jízdní řád a … a nedozvíte se, že to jde i jinak, snadněji a za míň peněz.
Totiž: ona existuje jakási síťovka. Tedy síťová jízdenka. Tu jsem při běžném hledání podle času odjezdu nenašel, přesněji řečeno, robot mi ji nenabídl. Musel bych cíleně hledat právě tuhle jízdenku a ještě pátrat, jak to funghuje. Ta síťovka platí dvacetčtyři hodiny po celé železniční síti na území našeho státu ať jedete kamkoliv a kdykoliv během dne. Nemá to omezení a když by to člověk stihl, může si udělat okružní jízdu třikrát kolem Česka. To se asi stihnout nedá, ale cesta do Ostravy a zpátky, to je docela v pohodě. Ostatně to píšou i na stránkách té síťovky, ale musíte se tam propátrat.
Tož si chodím, když je potřeba, pro tu síťovku raděj osobně na nádraží do pokladny. Ostatně jsem o tom tady už asi i psal.
Včera přijdu k pokladně a okýnko je zavřený.
"Můžu sem?"
"Jasně."
"Jsem myslel, že máte zavřeno."
"To aby mi sem netáhlo."
"Tak já teda potáhnu, hned, jak si koupím lístek."
Paní se zachechtla.
"A můzu vás dát do tichýho oddílu?"
"Ale jo, klidně, já jsem docela tichej … vlastně ne, počkejte: co kdybych usnul? To voni by mě vyvedli. Já děsně chrápu."
"Tak já vás dám do normálního. Ale z toho si nic nedělejte, já taky hrozně chrápu."
"Vážně?"
"No. Nejdřív chrápal jenom manžel, ale já pak začala taky."
"No nazdar! A kdo se vyspí víc?"
"Teď už já. Von muž před osmi lety umřel."
"A to je mi líto."
"No jo, tak to holt je. Ale von dycky řikal, že jemu to nevadí, že usne hned."
"Viďte. Já to řikám taky: kdo chce spát, tak spí."
"Jo. Já do něj strkala: votoč se! Chrápeš! A von se votočil a chrápal."
"Zrovinka jako já, zrovinka jako já. Vono je to všude stejný."
"No jo. A budete platit hotově nebo kartou?"
"Kartou. Tuhle …."
Zaplatil jsem kartou z telefonu, paní se naposled uchechtla, pozdravili jsme se a okýnko zas zaklaplo do polohy proti průvanu.
No řekněte sami: něco takovýho při kupování lístku na síti nezažijete.
S živejma lidma je to prostě lepčí.

film pro pamětníky

Filmy pro pamětníky byly za mého mládí ty filmy s Burianem nebo s Novým a Gollovou. Byly staré tak +/- 35 - 40 let nebo víc. Takže dneska by měly být tyhle pamětnické filmy taky tak staré. Tudíž jsme si včera pustili pětatřicet let starej film pro pamětníky. Terminátora. No jo. Na podzim má bejt novej a tak je potřeba osvěžit tu pamětnickou paměť a mládeži přiblížit, jak se točily filmy, když eště nebyly počítače.
Matěj se díval a už během filmu něco brblal. A po skončení to začalo:
Kolik prej tam bylo časovejch smyček a čí je teda vlastně kdo syn a kdo je teda John Connor a kdo Kyle a …
"To je přece jednoduchý. Namaluj si to. Časová osa je tam jenom jedna a smyčka taky. Nejdřív je tu Sára a …"
"Ne, tak to není. Tam jsou nejmíň dvě časový smyčky. Možná tři. Dyť někde musel žít nejřív Kyle, aby se moh' vrátit v čase a potom …"
"Ale houby. Furt je to jedna smyčka. Nic složitýho na tom není."
"Já si to jdu namalovat!"
Matěj za chvíli přišel s papírem.
"No ale tak to není. To máš špatně."
"Jak to!?"
"Protože Kyle se narodil až dlouho po Johnovi a …"
"A jak se teda moh' John narodit, když byl Kyle jeho otec, ale narodil se až po něm. Tam je další smyčka!"
"Není, Matěji. On se prostrě jenom vrátil v čase před datum svýho narození. To je normální. Tedy ve sci-fi."
"Ale tím přeci musel ovlivnit budoucnost a ta se musela změnit."
"No samozřejmě. On už žil v tý změněný budoucnosti. Kdyby se nevrátil, John by se nenarodil a v Cyberdyne Systems by nenašli čip z Terminátora a nevznikl by Skynet a nebyla by válka proti strojům a …"
"No tak vidiš, že je tam víc smyček!"
"Ale to je přeci furt ta jedna!"
"Ale … já si to musím ještě nakreslit."
A Matěj šel studovat efekt motýlích křídel v časových smyčkách.
Inu film pro pamětníky.
To by se Kristiánovi stát nemohlo.

dohodnutý vykrucování

Tak jsem se včera setkal s panem Stachem. Bylo to setkání vysloveně letmé. Ten včerejší celodenní déšť nám nedovolil uskutečnit plánovaný fotografický workshop. A tak jsme v dešti alespoň chviličku poseděli v suchu v autě a probrali pár drobností a dohodli se na přeložení akce na příští čtvrtek, kdy by snad už mělo být hezky.
Ovšem jisté komično to setkání nepostrádalo. Totiž já, svou podstatou koníčkář, který sotva ví, kde se na aparátu mačká spoušť, a profesionál z oboru.
Já přijel autem ve sportovním oblečení. Tak na vycházku do lesa v chladnějším počasí. On přišel pěšky, v maskáčích a holinkách s nepromokavám batohem s foto výbavou na zádech kryt vkusným deštníkem s maskáčovým potahem. Bylo jasné, kdo je připraven jít do toho za každého počasí.
Vlídně jsme pohovořili a já stačil prozradit, co všechno neumím a co bych rád a pan Stach hned odpovídal, co v případech toho kterého nepodařeného snímku jsem použil nevhodně. Který režim měl být správně a jak je jasné, že výsledek je takový, jaký je. Věděl hned.
No, je to prostě profík. A laskavý. Neříkal, jakej jsem trouba. Prostě jsme se dohodli, že mi to, až bude příští čtvrtek to lepší počasí, vysvětlí.
Už se těším.
A kdyby to počasí nebylo, zavoláme si, abychom nedopadli jako včera. Včera jsem totiž nechtěl volat, že nepřijedu, abych nevypadal jako že kveruluju kvůli dešti a on zas nechtěl volat, aby to nevypadalo, že se chce kvůli dešti vykroutit. Nechtěli jsme se vykrucovat a přitom nám oběma bylo jasný, že prší a že při dešti z toho nic nebude.
Takže pro příště už máme to vykrucování v případě deště či jiné pohromy dohodnutý.

do Chomutova

Musím být brzo v Chomutově, protože na mě čeká pan Stach se svým foťákem, aby mě učil, jak na to. A jelikož se mi v hlavě honí samé objektivy a závěrky a časy a expozice (ostatně jsem si o tomtéž tady psal včera), smrsknul se dnešní zápis jen do poznámky, že se těším a jsem zvědavej, jestli se dneska v tom dešti naučím alespoň něco.



Cesta do Chomutova a zpátky propršela, zatímco v Chomutově vysloveně lilo … akce odložena na čtvrtek šestého …

doba mazání

Už zase ty technologyje … totiž ne snad, že by člověku technologickej pokrok házel klacky pod nohy, to ne, ale …
… ale jeden si musí furt dávat majzla, jak s těma technologickejma vychytávkama zacházet. Člověk si musí udělat obrázek o tom, co od takové novinky chtít a pak se musí naučit s tím zázrakem pracovat. Aby moh' začít dělat obrázky.
Že to vypadá jako bych našel nějakou vychytávku na zblbnutí? Nic takového se zatím nepřihodilo, ale to pomýlení mysli mě možná čeká. A to z příliš dlouhého zírání do monitoru. A z mazání.
Ale kdeže, nemám zamazanej monitor počítače. Mám jen dva a půl tisíce fotek, který musím protřídit, vymazat a zůstane jich tak pětadvacet. Možná.
A jak se to přihodilo?
No dyť to píšu: kvůlivá tomu technologickýmu pokroku.
Výrobce fotoaparátů totiž vymyslel před pár lety fantastickou novinku: můžete fotit, ikdyž ještě nefotíte. Ten aparát totiž pořád dělá záznam toho, co máte v hledáčku, pokud máte namáčknutou spoušť. Dělá to děsně rychle, až 60 snímků za vteřinu nebo tak polovic při jiném nastavení. A když tu spoušť pak domáčknete, fotky uloží a pokračuje, dokud spoušť nepustíte. Fantastická vychytávka. Stihnete cvaknout i to, co byste jinak nestihli.
Ale!
Ale těch vobrázků!
Včera jsem se s tím učil zacházet, protože k tomu byla příležitost. Na soutěži wushu v Lounech. Zkoušel jsem, učil jsem se, nastavoval, fotil. A když jsem měl jakš takš nastaveno a měl jsem pocit, že už můžu začít skutečně fotit, nastal ten problém. Když jsem se po nějaké chvíli podíval na další obrázky na displeji, jestli z nich půjde něco vybrat, zjistil jsem že jsou všechny pryč. Byl tam jenom jeden. Hrůza! Kam se to všechno ztratilo? Chvilku mě polívalo horko a cloumal mnou vzek, že jsem zase něco zvoral a třeba jakýmsi tajným pohybem zformátoval kartu. A pak mi to došlo: nezvoral! Všechno bylo v pořádku. Jenom jsem zaplnil 64GB superrychlou kartu a teď to automaticky začalo ukládat snímky na druhou kartu.
No těpic. To bude porce!
A byla.
Když jsem dnes přes noc nechal stáhnout všechny snímky z karet do počítače, bylo jich dva a půl tisíce.
Co s tím teď?
Mazat, mazat, mazat!
Ale to bude až někdy, když se k tomu dostanu. Zatím mi to jen zabírá místo na disku.
Ach jo. Tyhlety technologyje. Než se s tím člověk naučí zacházet, aby mu to sloužilo, to bude zase doba.
Doba mazání.

77mm

Velikonoční pondělí bylo letos až 22.dubna. A tím skončilo suchý a teplý počasí, což bylo dobře. Od té doby uběhl měsíc a je chladno a často prší nebo poprchává, což je dvakrát dobře.
A protože je potřeba si tyhlety věci zaznamenávat, zapisuju si souhrnný údaj z měření obyčejným dešťoměrem, jelikož hned po Velikonocích se ten elektrickej šancajk zbláznil a vzkřísil jsem ho až po dešti, čímž některá měření chybí.
Inu stará dobrá "flaška s uříznutým dnem" pořád funguje, takže k dnešku máme měsíční úhrn srážek nějakých 77mm.
To je pěkný výsledek. Když to takhle půjde dál, bude zase vody dost. A když ne, vydržíme s tím, co napršelo.
Ne nadarmo se říká ve staré pranostice, že: Studený Máj, v stodole ráj.

Dovětek z posledního květnového týdne: k 29.5. už napršelo bez dvou milimetrů 100mm (77+21) a to téměř přesně za běžný měsíc, tedy od týdne po Velikonocích. To je, myslím, docela pěkná květnová bilance srážek.

Další porce deště přišla s bouřkou odpoledne 6.6., kdy celkově napršelo 29,5mm. Tedy od Velikonoc počítáno to máme skoro 130mm (77+21+29,5).

Bouřka navečer 12.6. přinesla 11mm +, takže dohromady poctivých 140mm.

sehnat pátýho

Pochopitelně si tu a tam objednám něco z Číny. Chce to jenom mít trpělivost. Většinou se to vyplatí. Někdy. Někdy ne. Ale když se to tuhle nevyplatilo, tak mi zase vrátili peníze, takže jsem s baterkama do fotoaparátu nakonec pořídil hodně levně, když mě jedna vyšla jen na něco málo přes pět dolarů, což se s místními dvěma tisíci korun za kus dá těžko srovnávat.
Ale holt to chce tu trpělivost, protože dodání a případné vyřizování trvá věčnost, neboť i číňani dodržují lhůty a to nejraději ty maximální možné a ještě prodloužené.
Ne vždycky.
Nedávno jsem viděl hrát jednu společenskou hru. Společnost se při ní náramně bavila. Mohli na sebe pokřikovat, vzájemně si schválně lhát, pochybovat, odhadovat, ovlivňovat … inu jako v politice. Cílem je odhalit lumpa dřív, než se doatane k moci. V téhle hře je to sám Hitler. Liberálové musí vydat všechny zákony dřív, než se ten šupák dostane k moci a stane se kancléřem. Má to samozřejmě typický háček. Chudáci liberálové se chovají demokraticky a nic nevědí, zatímco fašouni v čele s tím čalouníkem jsou proti nim spiknutý, znají se navzájem a lžou. Inu - jako v běžné politice. A pak je porazte.
Moc se nám s mouhravouHaničkou ta hra líbila. Nu a v Číně se dá objednat za normální peníze. Hned jsem to udělal. A světe div se: takhle rychle jsem zásilku ještě nedostal. Netrvalo to ani měsíc a Secret Hitler je doma. Zřejmě i v Číně jsou hraví a jak jde vo blbosti, jednají rychle.
Tak teď už jen musíme sehnat pátýho do hry. Jsme na to jenom čtyři a počet hráčů musí být nejmíň pět.

zelený cedulky

Co je psáno, to je dáno. Říkalo se. Jak je to teď, toť otázka. Skoro mám pocit, že dáno je to v každým okamžiku jinak ať už je psáno cokoliv a hlavně každý sobě sám. Ale knížky se píšou pořád a vyhlášek máme, že by se z nich daly postavit nový Krkonoše. Čímž je jasné, že slovo psané je pořád tak nějak mezi námi a psanou informaci pořád bereme jako výchozí pro studium i předávání myšlenek a bumášek.
Zrovna dneska kolem půlnoci mi psala mápracovitáHanička, že potřebuje tu psanou informaci, co má zaznamenanou na tý velký roli v pracovně. Tak jestli bych jí to nevyfotil a neposlal hned ráno. Inu, proč by ne. Hned jak vstanu …
Hned jak jsem vstal, udělal jsem si kafe a šel fotit tu plachtu.
"… a nehejbej s těma zelenejma lepíkama, co tam jsou přilepený …" bylo hned na konci zprávy.
A hned na začátku zevnitř sbalené role jeden lepík vypad'.
No tak to bysme měli. Kam asi tak patří? … tuhle by tak nějak esteticky mohl sedět … šup tam s ním.
Plachtu s pavoukem vývojového diagramu jsem pečlivě vyfotil a odeslal. Ovšem ten lepík, co vypad' a je teď jinde, to nevím.
Co když je teď psáno něco jiného? Co když to celé najednou zásadně změní význam?
Řecká mise zamíří do slepé uličky, Athény budou v troskách, Parthenon se definitivně rozpadne ….
Ale kdeže, nic takovýho. MápracovitáHanička to má všechno v hlavě. Ona jim tam snadno vysvětlí, že jsem to zvoral já a ta zelená cedulka patří úplně jinam. Já že tomu vůbec nerozumím.
A bude mít pravdu. Kdepak já a zelený cedulky.

pěknej den v Athénách

Jízdní řády už naštěstí nejsou to, co bývaly. Tím mám na mysli tu papírovou cihlu, která se četla naležato a člověk musel mít vyšší dívčí, aby v ní našel jak se dostane z Ouholiček do Počápel. Teď to spletité vyhledáváníní udělá za cestujícího aplikace v chytrém telefonu a na něm je jenom to, aby se rozhodl, kdy pojede a případadně kudy to vezme. A protože svět je čím dál menší, může si našinec vybírat vlaky, autobusy parníky nebo letadla po celém světě.
A vybírá si.
MápracovitáHanička odletěla do Athén. Mají tam jakési konzultace s místní pobočkou. Včera jsem jí vezl na letiště. Samozřejmě se to neobešlo bez drobného nedorozumění, neboť v neděli se ptala, jestli ji v šest v pondělí odvezu, což jsem slíbil. Poté se mě večer ptala, jestli počítám s tím, že budeme brzy vstávat, což jsem nepotvrdil. Naopak jsem se divil, proč bych měl v šest vstávat, když to tak akorát přijde, že přijedu z města a tam obvykle nespím a ani nevstávám.
"V šest ráno! Dyť jsem ti poslala všechny letenky."
"No … neposlala a tak nějak vyplynulo, že je to v šest odpoledne …"
Dobře to dopadlo, vstali jsme, k letadlu jsme dojeli, pac a pusu a šťastný let."
"Ale pořád jsi mi neposlala ty letenky. Nevím, kdy mám pro tebe přijet," psal jsem zprávu ještě před odletem.
"Dyť už to píšu čtrnáct dní. Máš to v kalendáři. Ve čtvrtek přiletím."
"A mohla bys mi tedy poslat kopii tý letenky?"
MápečliváHanička měla samozřejmě všechny letenky s sebou a tak mi konečně kopii poslala. Ty chytrý telefóny fungujou na tyhle věci bezvadně.
Čtu si přílet, abych věděl, kdy mám jet na letiště. Jo, tak nějak jsem s tím počítal. Navečer dvacátýhočtvrtýho ve čtvrtek … Počkat! Dvacátýhočtvrtýho je pátek!
"Víš, že máš letenku na pátek?" volám bleskem zpátky.
"Cože?"
"Na pátek tady píšou."
"Co?! … Já ti zavolám zpátky."
A volala.
"To jsem teda Milka, fakt je to na pátek."
"No tak si tam uděláš aspoň pěknej den, v těch Athénách …"
A bylo.
Jízdní řády fungujou bezvadně, vyberete si, co chcete … jen se musíte trefit na správný místo a ve správnej čas. Ten výběr holt už je na vás.

Kip Thorne v Praze

Teda vážně si už nepamatuju, kdy naposled, jestli tedy vůbec, mi byly noviny k užitku. Tím samozřejmě nemyslím noviny nastříhané na obdélníčky o rozměrech balíčku skládaného toaletního papíru, což kdysi dávno dělával na chalupě dědeček. Ale to už je příliš velká odbočka od úlohy tištěných médií v životě lidským.
Zpátky k tomu užitku!
V pátek ráno jsem ze schránky přinesl Deník N. Noviny, které začaly letos vycházet a mně přicházet právě do té schránky.
Ten starosvětský komfort!
Čerstvé papírové noviny ráno k snídani. Voní káva, mám už napsaný zápis do deníku, všichni se scházíme u stolu a já přináším ze schránky noviny.
No, není to nádherná idylka?
A tu idylku, prosím, už zažívám od ledna letošního roku se zbrusu novým Deníkem N. Ne, tohle není placená ani jiná reklama. Občas mě i v tomhle novém deníku dožerou. Ale převažuje ten pozitivní pocit.
A v pátek zabodovali úplně nejvíc, jak mohli.
Totiž: Matěj si vybral gymnázium se zaměřením na matematiku a fyziku. Skoro až nezdravě dřel, aby udělal zkoušky.
Povedlo se. Skvělé!
Čte Feynmanovy přednášky z fyziky. Úžasné!
Už několikrát se nechal slyšet, že by chtěl pracovat v Cernu. Sci-fi! Tedy alespoň pro mě, obyčejného strojaře.
Nu a jak se stupňuje to Matějovo nadšení pro matematiku, fyziku a astronomii, najednou přijde zpráva z novin: profesor Kip Thorne, nositel Nobelovy ceny za objev gravitačních vln v Praze!
Koukám při snídani do novin a říkám Matějovi, že tu bude tenhle slavný vědec.
"Jo, to je ten, co chytá ty gravitační vlny v tom tunelu LIGO v Americe."
Nebudu zastírat, že mi kapánek spadla čelist. Byl jsem hodně mimo, zatím co Matěj byl dost in.
"Tak kdybys chtěl jít na tu přednášku, ještě ji dneska v pět stihneš. A já tě pak odvezu na to soustředění wushu do Zbraslavic, protože vlak ti ujede. Teda jestli budeš chtít."
"Hmmm, já se třeba ozvu," pravil Matěj a odešel po snídani do školy, čímž to pro mě skončilo.
Nikoliv pro Matěje.
Kolem půl čtvrté odpoledne volá. Že jestli teda může na tu přednášku.
"Ježkovy voči, Matěji, samozřejmě!"
A tak se stalo.
Já jel Matěje vyzvednout na právnickou fakultu UK do velké přednáškové síně. Poslouchali jsme tam nositele Nobelovy ceny, jak povídá o gravitačních vlnách, černých dírách a jak nevylučuje cestování časem - ovšem s tím problémem, že hned, jak by někdo postavil stroj času, okamžitě by se zhroutill. Tedy ten stroj, nikoliv strůjce. Matěj si dělal poznámky, v autě cestou na soustředění mi vyprávěl, jak je to úžasný a že přesně tohle je to, co chce dělat a že už se na to gymnázium těší a …
… a tak nějak vypadá štěstí.

jo … a takhle vypadá Kip Thorne, vůbec mu nevadilo, že ho fotím:

Kip_Thorne_190517

ps: píšu si to s předstihem večer, protože ráno vezu moupracovittouHaničku na letiště a to bych teda vo půl pátý nedal

zakopané umění

Já na to úplně zapomněl. Nebo daleko pravděpodobněji jsem si toho před půldruhým rokem ani nevšiml. Až včera. To jsem jel kolem. Jezdím teď kolem skoro denně, tudíž pravděpodobnost, že to zase přehlídnu, se výrazně snížila. Ostatně málokdo by si nevšiml miga od bahna kousek vedle cesty.
Jo, taky mi to přišlo neobvyklé. A protože mi původ letadla zůstával neznámý a nemohl jsem si vybavit, kde se tu vzalo, začal jsem spekulovat například v tom smyslu, že tu v dávné minulosti toho miga prostě zakopali pod zem proto, že tu stál jako stávala tahle letadla ledaskde, a pak začalo vadit jako symbol doby a šlo pod zem.
No je to pitomost, pochopitelně.
A tak jsem se rozhlédl po síti a hned jsem to měl. V říjnu 2017 nachal jeden britský moderní taškář, tedy umělec, zakopat miga před laserové centrum v Břežanech. Čin pojal jako umělecké dílo. Moc mi není jasné umělečno tohoto uměleckého díla, ale to nevadí, objasnění je na webu. To letadlo doteď bylo pod zemí. Tenhle týden ho vykopali. Je celé od bahna a působí na tom zeleném trávníku před HiLASE poněkud nepatřičně.
Hned jsem volal Ondřejovi, že je tu námět k focení, což potvrdil, neboť mě předběhl a fotku měl již zveřejněnou. A taky se dozvěděl, že letadlo je vykopáno proto, protože umělec nedostal povolení nechat to tam zakopané další roky.
Inu - je to umění dneška podle definice: musí to především zaujmout.
A to se stalo.

v soustavě vichru

Je to s tou relativitou každodenní štrapáce, jenomže ne vždycky je to vidět.
Úplně stačí tahleta speciální teorie relativity. Jednoduše řečeno vždycky záleží na tom, v jaké soustavě se našinec jako pozorovatel nachází. Sedíc kupříkladu ve vlaku vidí, kterak mu za okny odjíždí nádraží. A zatím co jeden si pohodlně sedí na polstrované lavici v kupé vagónu, ten druhý, co mu na nástupišti ulít v průvanu kolem projíždějícího rychlíku klobouk, ten to vidí jinak.
Já to viděl včera po cestě do města takhle:
Jedu v koloně, suneme se po levém břehu řeky v hustém provozu a venku to fučí, až se aleje topolů ohýbají. Ledacos lítá v povětří. A ejhle, zrovna támhle letí poštolka. No jo: letí. Copak o to by nebylo, ona by letěla. Kdyby nefoukalo.
Jenomže poštolka se nachází v soustavě právě dujícího vichru, tedy silného vzdušného proudění. Mává křídly, dře se a vztaženo právě k tomu vichru může letět takovou padesátkou.
Je tu ale druhý pohled. Ten můj.
Já jsem na zemi v autě, zrovna stojím v soustavě tej ranní kolony a dívám se na poštolku, jak urputně mává křídly, dře se a … stojí ve vzduchu kousek vedle nad silnicí.
Chvilku zkoušela přeprat vítr, ale nevydržela to dlouho. Zakrátko pochopila, že s tímhle větrem nemá smysl bojovat. Otočila kormidlem a obloukem to vzala po směru proudění. Vyrazila jako střela. Ani moc křídly nemávala a letěla jinam, jelikož nemá smysl přetlačovat ty zpropadený fyzikální zákony.
Má recht, Ajnštajn na to taky přišel.

jako v Amíkově

U nás máme ploty, v Amíkově prej ne. Inu, jinej kraj … Já jsem za velkou louží byl jen jednou a to eště o fous dál na západě, čímž nemůžu z vlastní zkušenosti posoudit, jak to je. Ale soudě z těch všech obrázků a filmů, něco na tom bude. Cesta, pozemek, dům. Obvykle bez plotu. Prý se tam ctí majetek. No bodejď by se nectil, když na vás hned vyrukujou s mašinkvérem … teda alespoň v těch šestákovejch románech.
Ale k věci.
Díky té úctě k majetku se tam prý povalují zásilky od dodavatelů třeba i dlouhé dny před domem a nikoho ani nenapadne se jich byť jen dotknout - tedy pokud nejde o zloděje, který se dotýkají, čeho jim libo. Dočetl jsem se to tuhle v jednom článku. No tak asi jo, asi to tak někde bude. To u nás …
No, právě.
U nás je to stejný.
Vopravdu?
No jo, taky se mi tomu nechtělo věřit. Ano, u nás je zvykem mít plot. Tedy ho máme. A taky máme poštu a dodavatele zásilek vůbec. Zásilka je buď ve schránce nebo na poště. Ale už jsem taky malej balíček našel přidělanej gumičkou na plotě, což mě pobavilo tím neotřelým způsobem dodání.
Nu a včera jsem čekal balíček, řekněme, větší než malý. Gumička na plotě by ho rozhodně neudržela. Zkoumal jsem trasu doručení, možnosti kontaktu doručovatele, ale nebylo to snadný. Šlo to z ostrovů, překládali to v Německu a pak to jelo rovnou k nám. A že prej to operátor neuvidí, dokud to nebude na našem území a mám si zavolat a … a já na to zapomněl.
Vzpomněl jsem si až pozdě a to už byla na síti poznámka: "doručeno".
Cestou domů jsem si říkal, že to bude asi u sousedů, které jsem už předem žádal, jsestli by mi to mohli převzít.
Dorazili jsme s Matějem společně. On byl dřív před dveřmi a ptá se: "Co to tu, tatínku, leží?"
Koukám na to.
Velká krabice s nálepkou, přesně ta velikost …
"To je ten Lego robot."
"To je skvělý!"
Matěj to popad, hned to rozbalil a byl to robot.
Ležel před dveřma.
Jako v Amíkově.

ale já ...

Je to zrovna nějakých jedenáct let, co jsem si tu zapsal zmínku o dědečkově bábovce osolené 50ti gramy soli, což byla jednak tisková chyba v kuchařce a taky chyba moje, že jsem neposlechl moušikovnouHaničku, když mi napovídala, že padesát gramů je moc. Bábovku jsem upekl z těsta tak osoleného, že šla rovnou do koše. Od tý doby to mám přišitý a občas tu historku vytáhnu.
Včera k tomu zase byla příležitost.
Kačenka si přála, abych přivezl ten Krtkův dort. Tu krabici, co už je v ní všechno namícháno a stačí to jen zadělat do těsta, upéct a máte dort. Co bych pro Kačku neudělal, že. Krabici jsem dovezl, banány k tomu přikoupil (ono to totiž potřebuje ještě banány a půl litru šlehačky), na šlehačku nepomyslel a Kačka se pustila do pečení.
Zrovna mi volal Ondřej a tak jsem Kačku sledoval jen jedním okem a mával na ní rukou, ať ještě počká, že to do pekáče dát takhle nemůže.
Hned poté, co jsem domával a dovolal, povídám:
"Kačko, to máš strašně řídký, to úplně teče. To se neupeče."
"No já vím. Já tam dala trochu víc mlíka."
"Proč? Vždyť je to všechno přesně popsaný. To jsem podle toho návodu zvlád' i já."
"No jo. Ale Matěj mi řekl, že to je sedmsetpadesát mililitrů a tak jsem to tam nalila."
"To jsou tři čtvrti litru mlíka! To je určitě moc. Aspoň tak třikrát tolik, řekl bych."
"Ale já …"
Kačka hrozně často používá alejá jako argument. Tak jsem to nechal plavat a radil jsem, jak má vymazat pekáč a vysypat ho moukou.
Stalo se a těsto bylo v troubě.
"Tak ukaž. Kolik tam toho mlíka mělo bejt?"
"Tady píšou, tatínku, 75ml…"
"Sedmdesátpět? A tys tam nalila sedmsetpadesát?"
"Ale já …"
"Kačko. Tady píšou šest lžic. To by musely bejt lžíce velký jak naběračka. Dyť to je desetkrát tolik."
"No … je … ale já …"
"To je úplně stejný jako když já jsem osolil tu dědečkovu bábovku desetkrát víc, než je potřeba. Tu jsme vyhodili."
"No jo … já …"
"No nic, nic. Uvidíme, co se stane."
"Ale já … tam … přidala … eště trochu mouky … tak snad …"
"Však se ukáže."
A ukázalo se. Těsto se upeklo a na první ochutnání to je poživatelný. Dneska čeká Kačku výroba té náplně ze šlehačky a banánů.
Uvidíme, co na to ten krtek, když je to jeho dort. Zatím se zdá, že na rozdíl od mé dědečkovy bábovky to Kačce vyjde.

skončilo modrý období ...

Jak jsem si tu v pátek zapsal, robotika je teď v kurzu. Nejen ve světě, ale i u nás doma. Matěj zkoumá, jak přikázat robotovi, aby jel a pak se otočil a při tom sebral kuličku a jinde ji odložil.
Zájem o základy programování mají ovšem svůj počátek v zájmu o počítačové technologie, najmě pak o jejich speciální vlastnosti jako je kódování.
Nejde ani tak o prolomení Enigmy, ale o obyčejný kód rodičovské ochrany amezující použití elektroniky na určitou dobu denně. Použil jsem tenhle nástroj u vědomí, že nemám vládu nad vší elektronikou. Spokojil jsem se s tou nejčastěji používanou, tedy s telefonem. A ukázalo se, že to byla dobrá volba. Před nědávným časem si totiž Kačka postěžovala, že ve srovnání s Matějem má ona spoustu nevýhod a kromě jiného i tu, že ona svůj telefon má jenom na jeden a půl hodiny denně a Matěj že ne, že si ho může používat kdy chce, protože zná kód.
Inu, zamyslel jsem se, kdy mi Matěj koukal přes rameno při zadávání kódu, ale nevzpomněl jsem si, nicméně jsem připustil, že asi nebude těžké při dlouhodobé a cílevědomé špionážní činnosti ten kód vysledovat. Tož to zkusíme jinak. Změním Matějovi čas a podmínky použití telefonu a uvidíme.
Viděli jsme, totiž viděl jsem ještě týž den odpoledne.
Nastavení někdo záhadně znovu změnil a omezení zrušil v Matějův prospěch. Vida ho, kluka šikovnýho.
Tak to vezmeme jinak. Změníme kód.
To už zafungovalo. Týden žádná další změna. Až přišel Matěj za školy, abych mu prodloužil u některých aplikací dobu použití. Že si píše ve škole poznámky a že mu to najenou vypršelo
o půlhodinu dřív, než normálně.
"No jo. Jsem ti to omezil, protože jsem zjistil, že se v tom někdo hrabal a omezení rušil."
"No … já jsem si to upravil …"
"Ale? Ty znáš kód?"
"No …"
"Tos' mi někdy koukal přes rameno, že jo?"
"Ne, to nekoukal. Já jsem bluehacker!"
"Co to?"
"Já jsem si totiž našel prográmek, kterej umí heknout heslo a vono se to povedlo. A to uměj bluehackeři."
"No to je dobrý, takže teď to ten prográmek poslal někam do světa v všichni vědí kód uzamčení rodičovskýho zámku …"
"To ne … já to chtěl jen zkusit a
…"
"A tak jsi to zkusil. Poznámkovej blok máš vyjmutej z omezení spolu s dalšíma aplikacema do školy. A je tam novej kód."
"No já vim …"
"A ten už se ti nepodařilo odhalit?"
"Ne …"
A tak nám skončilo období modrýho hackerství.
Nahradila ho ta robotika.
Alespoň prozatím.

kasařsští učedníci

S tím onehdá přišel Matěj.
Že prej jestli nemám nějakej starej zámek. Klidně bez klíče. Že prý ho zkusí otevřít.
Zámek jsem sice neměl, ale zato jsem se dozvěděl, že to je dneska takovej sport. Že se tomu říká lockpicking a že to je děsně zajímavý a že se to chce naučit.
Nějak mi to zavánělo obyčejným prvorepubikovým kasařstvím a mrknul jsem se po síti, o co jde. A ono jo. Dneska je to koníček. Takový hobby. V kdejakém internetovém obchodě můžete najít sady plátků, šperháků a dalších nástrojů na otevírání zámků, ba dokonce nabízejí výukové zámky s odkrytými stavítky, aby se učedník mohl dívat, co se děje, když otevírá zámek. Pořádají se soutěže, vyhlašují se mistrovské turnaje … asociace lockpickerů pořádá semináře, workshopy "jak snadno a rychle otevřít zámek". Jsou šampioni, jsou poradci, instruktoři … vše samozřejmě jako sport a s vlastním etickým kodexem
Já naivka jsem si myslel, že to je činnost kriminální a otevírání zámků je doména zlodějů, kasařů, zámečníků (což má k sobě mnohdy velice blízko ve vší ústě k poctivým řemeslníkům) a zkušených detektivů z akčních filmů, kteří nesmí zůstat za zloději pozadu. Ale kdepak. Tak to vůbec není. To by bylo nekorektní nazývat všechny odemykače zámků takovým ošklivým přízviskem. Jsou to prostě jen zvídaví lidé, které fascinuje ta výzva: odemknout něco, k čemu nemám klíč.
Inu mají to dnes snadné, tihleti kasařsští učedníci. Stačí si koupit za pár šestáků cvičnou sadu, projet si nějaké ty triky, absolvovat workshop a můžou vyrazit na zkušenou do světa zamčených zámků. Když mají vandrovní knížku plnou zkušeností, můžou se pustit do složitější práce například na trezoru …
Eště, že to Matěje opustilo a začal se věnovat jinému druhu studia, dostal se na gymnázium a teď - po vzoru úspěšných gymazistů z jeho školy - zkoumá robotiku a programování.
Ovšem ani to není až tak nevinný obor, o čemž jsem se přesvědčil zrovna minulý týden.
Ale o tom až příště.

správnej intelektuál

Obchody se pomalu mění na výdejny. Ba dokonce jsem cosi zalsechl o automobilkách, které zvažují on-line prodej vozů, které pak budou vydávány na současných prodejnách. Tam už se tedy nebude prodávat, ale vydávat. Prodej se přesune na síť a na server automobilky. Úplně stejně jako je to teď se vším ostatním zbožím. Už i rohlíky vám přivezou až domů - třeba zrovna ta služba Rohlík.
Tudíž jsem si uvykl kupovat na síti a vyzvedávat ve výdejnách. Mám jednu poblíž kanceláře. Tam mám statisticky nejfrekventovanější návštěvnost, což jsem podpořil i v úterý, když jsem vezl Kačku z nádraží domů.
"Uděláme jenom takovou smyčku. Vyjedeme z tunelu, vyzvedneme zásilku a pojedeme dom, jó, Kačko?"
"Ale jo."
Zaparkoval jsem na Arbesáku pár metrů od výdejny a Kačka na mě čekala.
"To jsem ráda, že ses už vrátil."
"Copak? Snad ses tu těch pár minut nebála?"
"No … bála … jsi nezamk' auto."
"Však jsi tu ty."
"No, právě."
"Jak právě? Hlídalas' pčeci, takže jsme se nemuseli bát."
"No jo, ale co kdyby sem přišel třeba nějakej zloděj?"
"Tak bys ho odehnala."
"A to je právě to! Jak?!"
"No … jak …."
"Já jsem si to představovala a vymyslela jsem, že bych ho praštila knihou ….!"
"Lepší by bylo křičet o pomoc."
"Ale já bych ho radši praštila. Tou knihou."
"No, naštěstí žádnej zloděj nepřišel a tak jsi ho nemusela praštit."
"Jo, to je lepší."
Shodli jsme se a jeli domů.
Bez zloděje, ale zato se statečnou Kačkou, která má na zloděje nachystanou knihu … inu jako správnej intelektuál.

ouřední dopoledne

Člověk podnikne ledacos, jen aby nemusel čekat. Takže například když jsem včera zjistil, že na naší vesnické stanici technické kontroly je fronta tak na dvě hodiny, jel jsem s autem do Břežan. Tam jsem přišel k okýnku hned.
"Tak, šestnástsetosumdesát, hotově," pravila paní u vokýnka.
Zaplatil jsm příslušnou sumu.
"… a bude to tak za jeden a půl až dvě hodiny …"
A bylo to.
Stanice je rozlehlá, fronta není vidět a termín se dozvíte až po zaplacení, pokud se nezeptáte předem. Já se nezeptal a tak jsem šel pěšky na kafe do Břežan. Vrátil jsem se za půldruhý hodiny, zrovna když auto vyvážel technik ven ze stanice.
"Tak to máte na měsíc."
"Cože?"
"Vám nesvítěj vobrysový světla, to je závažná chyba."
"To snad ne, dyť jsou to jenom takový ty světýlka, co nikoho nezajímají …"
"To snad jo. Ale dyž si je vyměníte a hned se vrátíte, tak to máte za korunu a na dva roky."
Nemělo smysl protestovat. Žárovky jsem měl doma. Dojel jsem si je vyměnit, ještě mi s tím pomohl pan Hrubý ze servisu, protože ono se k tomu nedá dostat nijak snadno.
"Tak jsem tu znovu," povídám paní u vokýnka.
"S dalším autem?"
"Ne, s tím samým. Vyměnil jsem žárovky."
"Aha. Vopakovaná. Tak počkejte u vrat, von si vás technik vyzvedne."
Technik si mě za čtvrt hodiny vyzvedl, zjistil, že světla svítí, zapsal to a poslal mě zpátky k vokýnku pro papíry. Tam jsem čekal dalších asi čtyřicet minut, než mně ty papíry dali zpátky s potvrzením na dva roky. Bylo půl dvanáctý.
Kdybych byl býval čekal u nás na vsi, byl bych hotovej v deset a žárovky by mi zaznamenali do protokolu a řekli mi, že si je mám hned vyměnit, tak jako minule. Tady holt byli akurátní a já prožil zase jedno pěkný ouřední dopoledne. Tfuj!

ruční měření

Nestěžuju si, jenom konstatuju: ten krám, co prodávají pod názvem poloprofesionální meteorologická stanice už zase zešílel.
Proč to tak je, to se mi nepodařilo zjistit. Jedna z možností je rušení signálem z asi tak tuctu všelijakých mikrovlných vysílačů, wifi přístupových bodů, zesilovačů televizních signálů a kdovícovšechno ještě se tu v okolí vzduchem poflakuje. Výsledek je, že hlavní stanice sice ukazuje tlak, vnější čidlo teplotu a vlhkost, další čidlo rychlost a směr větru a další uv index, ale srážkové čidlo znovu nefunguje (nebo stanice nepřijímá signál správně)
a tak to vypadá, že sucho trvá , což je hluboký omyl.
Budiž zde tedy ručně zaznamáno, že obyčejnej plastikovej dešťoměr naměřil od Velikonoc jednotlivé srážky 10 - 15 - 6 - 10 mm, úhrnem tedy za nějakých čtrnáct dní přibližně 41 mm srážek, což je velmi dobrá zpráva. Co s tou stanicí udělám, ještě není úplně jasné. Zatím zůstanu u toho ručního měření.

jde o žrádlo

Tyhlety vztahy s přírodou si člověk odjakživa romantizuje. Medvídkové jsou roztomilí - a přitom vám jdou vykrást špajz, jelikož se naučili, že tam máte něco na zub. Ptáčkové jsou takový miloučký - ale jen do chvíle, dokud jim sypete. Když přestanete, letěj tam, kde mají nasypáno. Srnky jsou takový krásný - ale dyž vám vokoušou kůru z mladejch stromků, klidně jdou dál, aby spásly hospodářovi ozim. A ty rybičky - tak ty nám zatím dycky ukazovaly akorát … ploutvičky, poněvadž nějak došly k přesvědčení, že si je chcem udělat na másle, což sice nebyl správný úsudek, ale jakej úsudek taky můžete od ryby čekat, že. A tak dva roky chodíme na zahrádce do jezírka krmit ryby. Ryby rostou a jak se člověk objeví, ryby utečou.
Nevděk světem vládne, řeknete si a sypete dál.
Až včera přišla Kačka, že jsou takový roztomilý - ty rybičky, že na ní vystrkujou - ty tlamičky.
Že by? To je divný. Dyť se dycky dekovaly někam do stínu a za roh …
Tak jsem to šel dneska ráno zjistit - co se jako s těma rybama děje.
A vono jo. Jen jsem vstoupil na mostek, už vystrkovaly tlamičky. A když něco dopadlo na hladinu, voda se hned začala vařit, jak se o to rvaly.
O co se rvaly? No o to žrádlo přece! O ty rybí granule, co jim je tam ty dva roky házíme.
Kdepak. Nesmíte si tu přírodu nijak romantizovat.
Jde především o žrádlo.

vo co duchovi de

Nějak mě upoutala duchařská hra. Je to takové hádání, kdo je pachatelem velmi dávného činu v šlechtickém sídle, kde se objevuje duch. V té hře někdo hraje právě toho ducha a ostatní jsou média a z ducha tahají rozumy. Jenomže znáte to: duch. Copak má duch rozum? Duch má tak akorát vize a to ještě dost nejasné. Tudíž nic rozumného z něj nevypadne. Jenom jakési snové představy a na médiích už je jenom ten výklad snů.
Je to takové mysteriózní, jak ostatně napovídá i název té hry a tudíž jsem si řekl, že když jsou ty čarodějnice, zahrajeme si strašidelnou hru. Zcela vyjímečně jsem si vzal návod a učil se pravidla. Normálně to u nás dělá máhraváHanička, ale tentokrát jsem se úlohy průkopníka a ducha zhostil já.
A to byla ta potíž.
MánedočkaváHanička pospíchala, pobízela a netrpělivě očekávala další krok. Jenomže já jako duch musel nejen kontrolovat pravidla, jestli to všechno dělám správně, ale taky hledat ve vizích ty záchytné body, které pomohou mým médiím uhodnout, vo co mi jako duchovi de. No vleklo se to strašlivě, přímo mysteriózně. Po první hře bylo prohlášeno, že je to děsně nudný a pomalý a že to nebyl úplně dobrej nápad, tohleto Mysterium.
Ale protože Kačku jsem musel ještě navečer odvézt na zkoušku sboru, řekli jsme si, že až jí přivezu zpátky, zahrajeme si to ještě jednou. Aby si tu nudu taky zažila, kdž o ní přišla. Třeba to podruhé už taková nuda nebude.
Ducha se tentokrát ujal Matěj. A ejhle. Už se to neučil, měl to nachystané z první hry. Nebyli jsme na ducha jen dva, ale tři. A pravidla už jsme znali. To všechno dohromady způsobilo, že jsme se najednou začali bavit a hra začala být zajímavá. A tak jsme si zahráli znovu a pak ještě jednou.
Jo, dobrý to je. Duchem pak byla i mášikovnáHanička i Kačka.
Užili jsme si toho duchaření všichni a vůbec nevadilo, že už bylo prvního máje.