2018

Tenerife, den čtvrtý

To člověk neví, co ho čeká, když se řekne Loro Park. Nejspíš si představí Lóru - papouška. A vono taky jo. Je jich v tom parku nepočítaně. Jenomže samotný papoušci tu turistickou návštěvnost nevytrhnou, byť by byli všude kolem a sedali si vám na ruce. Ostatně oni přesně to dělají.
Tož jsou v tej zoologickej i lachtani, delfíni a kosatky - a všichni dělají šou pro davy turistů v arénách. My jsme těm davům stihli utéct, jelikož jsme byli první a ráno je ještě přiměřeně málo návštěvníků. Užilil jsme si představení a šli courat po zahradě. Vydalo to na celý den a děti byly nadšený. No a já vlastně docela taky. Jednak jsem v zoologický nebyl už leta a delíny a kosatky jsem viděl vůbec prvně v životě. Natož abych je viděl, jak cákají na lidi z akvárka.

No a protože byl výlet dlouhej, zápis krátkej, tuhlec je kápku víc obrázků:

TNF_007

TNF_008

TNF_009

TNF_010

TNF_011

TNF_012

TNF_013

TNF_014

Tenerife, den třetí

Já se dycky vztekám, dyž mi někdo řekne, že nemůžu jít tam, kam chci. A tak jsem se vztekal i před bránou do pekel. Totiž Pekelnou soutěskou - Barranco del Infierno se to jmenuje. Že prej je vomezenej počet návštěvníků a měli jsme se předem nahlásit a rezervovat a máme si koupit lístky a přijít za půldruhý hodiny …. No čert by mě vzal u tej jejich brány do pekla. Ale pak jsem vychlad' a počkali jsme v hospodě vedle. A pochopitelně: hned jak jsme si sedli a objednali, přišel místní strážce brány a že prej už mužem … no ale dyž máte vobjednáno, tak klídek, maňana, až to přinesou a až si to sníte, žádnej strej, času dost. Hezkej fígl, jak plnit akumulaci … No … dojedli jsme a šli se nechat poučit, co je nebezpečný, co nesmíme, co musíme, kde volat o pomoc, kde je bod návratu, kde se smí svačit … Prostě takový nějaký podobný přípravy jako když se chystal Amundsen na pól. Poučeni vyfasovali jsme nakonec i povinné helmy a vyrazili na tůru tou Pekelnou soutěskou.
Upravená cesta vedla po vrstevnici mírně vzhůru údolím mezi skalami k vodopádu, což je cíl. Tam to končí. U nás by se řeklo: lehká tůra, pravidelně udržovaná stezka, vhodná pro rodiny s malými dětmi i pro méně pohyblivé osoby. Na tej pekelnej stezce jsme předběhli všechny a to i ty, kteří se vraceli. My se nakonec i s občasným focením a portrétováním vodopádu vrátili dřív, než protijdoucí vracející se. U toho vodopádu jsme se sešli s krajany. Když jsme zjistili, že jsou to Češi se stejnou krevní skupinou, ujistili se, že ve srovnání s tím výletem na Kokořín …, probrali jsme v zavazadlech předměty proti trudomyslnosti a když jsme se ujistili, že se to nevochodí, vydali jsme se zpátky ke vchodu, ke strážci, do údolí do … totiž vrátit ty vypučený povinný přilby.
Krásná procházka. Stihli jsme ji o hodinu dřív, než píšou na ceduli u toho vchodu.
Nu a pak ještě Los Gigantes a už byl večer a čas na jídlo. Vůbec nebylo pekelný. Bylo báječný. Jako celej dnešní den.

TNF_004

TNF_005

TNF_006

Tenerife, den druhý

V sobotu jsem ho poprvé potkal. Obchodníka s deštěm. Totiž s virtuálními pokoji. Vlastně se skutečnými pokoji a jejich virtuálním vlastnictvím.
Pan Bruno je velice sympatický, ale věnuje se obchodu mně nesympatickému. Prodeji vlastnických práv na užívání sdílených apartmánů a to nafurt nebo navěky nebo na dvacet let … vono je to jedno. Kupodivu jsme přišli na to, že jsme se tak někdy před dvaceti lety potkali pracovně a známe společné známé. Sympatie stoupaly, zájem o nákup virtuálně sdíleného povolení k užívání nafurt nestoupl. A tak jsme se rozešli s tím, že se ještě sejdem, on šel dál nepracovat a my jeli na sopku.
Teide je prý druhá nejvyšší v Evropě, tož jsme ji chtěli vidět a navštívit. Krásný pohledy to jsou, lanovka tam vede a ani moc lidí tam nebylo. Co víc si přát. Snad jen to, abych na tý strusce nemusel zůstat a žít. Ono je to na pohled pěkný, nezvyklý, drsný, …, ale furt jsou to jen hromady strusky. Inu sopka.
Cestou domů jsem zastavil, abychom si utrhli pár plodů opuncie. Je to dobrý do vody místo citronu. To je holt ta výhoda těchhle krajin: všude kolem roste něco, co se dá jíst.

… jo, mimochodem, místní říkají, že se tu v tom velkým kráteru pod sopkou točil ten novější Souboj Titánů, co děsně propad u diváků i u kritiky. Jsem se teda koukal, kde by to v tom filmu mohlo bejt a pár hromad tý strusky jsem v něm našel. Ale kvůli tomu nemuseli tahat celej štáb až sem. Dohromady to bylo jen pár minut záběrů a takovejch nijakejch. To mně se povedly lepší obrázky.

Tuhle můžete posoudit, jak ta hromada strusky vypadá:

TNF_001

TNF_002

TNF_003

Tenerife, den první

O způsobu cestování jsem si tu psal včera, tekže už je jasné, že cesta byla jednak komplikovaná a druhak i dlouhá. Tedy Praha - Berlín (Řím a Tokyo jsme po zralé úvaze vynechali) - Gran Canaria - Tenerife. Takže do cíle jsme přiletěli hodně večer. Naštěstí byli na takové výletníky v autopůjčovně zařízeni a naše autíčko bylo přichystáno.
"Musíte jít tady doleva, u plakátu doprava, u prodejny po schodech dolů, dole doprava, pak doleva, přes přechod a tam už to uvidíte …", pravil pán v půjčovně. Jenomže než jsme obešli kancelář půjčovny z haly příletové do haly východu, všechno jsem zapomněl, takže jsem se u prodejny ztratil. Ani mápozornáHanička si nevěděla dál rady.
Takže znovu k okýnku, které bylo naštěstí do obou hal, tudíž jsem to nemusel znovu obcházet a znovu zapomínat.
"Tady doleva, u plakátu doprava u prodejny po schodech dolů …", opakoval pán trpělivě. Byl na turisty zvyklej.
Dole jsme se rozdělili, neboť máumíněnáHanička tvrdila, že pod schody doleva a já zas, že doprava. Bylo to vpravo a za chvíli jsme našli parkoviště a pak i autíčko. Na uvítanou na nás blikalo.
"Tak to bysme měli, už jen dát kufry do kufru a … no jo: kufry do kufru, ale jak se otvírá kufr? Já tady vevnitř nemůžu najít žádnou páčku!"
I jali jsme se po půl jedenáctý v noci na parkovišti vobcházet tu bílou lidovou káru a hledat, kde nechal tesař díru, totiž konstruktér kliku vod kufru. Na nic jsme nepřišli. Už jsem viděl, jak máme každej ten svůj kufřík na klíně a já s tím vším rejduju hodinu do hotelu. Jak to vobcházíme, mázkoumaváHanička šáhla na ten znak, co na tom kufru byl. A vono se to hnulo!
"No prosim, i na to blbý votevření kufru potřebujete ženckou. Jinak byste to museli vézt na klíně."
Uznal jsem, že takhle blbý votvírání kufru by mě jaktěživo nenapadlo, a Matějovi jsem vysvětlil, že VW znamená Volks Wagen, tedy lidové vozítko - což, jak nápis praví, má být pro lidi. Ovšem pro lidi, kerý věděj, kde se votvírá kufr.
A tak jsme s naplněným kufrem vyrazili a za hoďku dorazili do hotelu. Naštěstí i na ostrově fungovala navigace a našli jsme to hned na první pokus. Na recepci nás čekali, pokoj připraven, takže kolem půlnoci místního času už jsme se ukládali do postele a už jen telefon do nabíječky, aby zítra mohl zas navigovat …
"Haničko, kam jsi mi položila telefon? …"
"Telefon?"
"Jo, telefon, ten, co jsi ho celou cestu držela a skvěle s ním navigovala."
"No přece … aha … já ho dycky položim do tý kapsy ve dveřích … u řidiče …"
"Jenže řidič jsem byl já a v kapse nic nebylo."
"No tak u spolujezdce. Určitě tam bude."
MálaskaváHanička mi podala klíč-kartu od pokoje a já šel pro telefon do garáží. Byl tam. V kapse. Spolujezdce. Zpátky u dveří apartmánu jsem vytáh klíč-kartu a … a nic. Ať jsem přikládal, jak jsem přikládal, nic se nestalo. Ani staré dobré "Sezame, otevři se!" nepomohlo.
Přece je nebudu budit klepáním na dveře. Už určitě usnuli. Mám spát na schodech? To ne, to se mi nechce.
Nuže zpět na recepci. To už bylo čtvrt na jednu místního a čtvrt na dvě ráno našeho času. Na recepci byl vlídný recepční, pochopil, zeptal se na číslo apartmánu, na moje jméno, na číslo bot už se neptal, kartu mi znovu aktivoval a popřál mi dobrou noc.
No a já si tu dobrou noc šel užít. Karta-klíč tentokrát fungovala, takže napodruhé už jsem se do postele dostal. A kupodivu jsem nezapomněl ani na ten telefon, co jsem pro něj šel, abych ho nechal do rána nabít.
Tož tak. Dobrou!
Dobré ráno mi popřál první Matěj a hned se ptal, jestli jsme už tu kartu, co mu včera v noci nefungovala, nechali na recepci vyměnit.
"Jo, nechali. Maminka to šikovně zařídila ještě než jsem usnul …"
A nesnažte se mě přesvědčit, že to bylo jinak. Zařizovat mámiláHanička umí. To se musí nechat.

zavěšená zmrzlina

Laskavý čtenář jistě zaznanemal, že se tu na stránkách deníku těch stránek poněkud nedostávalo, a to celých deset dnů. Byly v tom dva víkendy a jeden svátek, ale i tak jsem si udělal psací pauzu a to z důvodů obvyklých: byli jsme zas na výletě. Tentokrát na Tenerife. Já na těch Kanárech ještě nebyl a když jsme dostali od kamarádů pozvání, ať jedeme s nimi, jeli jsme. Tedy jeli a letěli.
Tentokrát začnu od konce. Ono se tam dá letět z Prahy, ale jakýmsi řízením letového provozu je letenka za jednoho z Prahy dražší, než kompletní doprava včetně letenky odjinud pro všechny čtyři. Nekecám. A tak to mášikovnáHanička vymyslela, že si vezmeme vlak z Prahy do Berlína a odtamtud teprve poletíme na ostrov. Cesta tam byla komplikovanější, poněvadž jsme doletěli na ostrov jeden a ještě museli jednou přeletět na ostrov druhý, ale nakonec jsme se trefili na ten správný. Zpátky už jsme jeden ostrov vynechali a letěli rovnou do Berlína.
Tam jsme nějakou dobu čekali na vlak a tak jsme si udělali vycházku do parku před Kancléřství s výhledem na Říšský sněm (ano, ten Reichstag) … mají to tam takový prostorný, s vodotryskama a trávníkem … Hauptbahnhof je pár kroků vedle přes Sprévu.
Na nádraží jsme se přiloudali zpátky a pořád byl ještě čas. A já, že si dáme zmrzlinu. Kačka se přihlásila, Matěj, že ne a tak jsme šli ve dvou. Zmrzlinář měl stánek hned u jednoho ze dvou hlavních vchodů. Jenomže já měl na placení jen kartu.
"Můžu platit kartou?", ptám se.
"Nemám tady terminál, nejde to. Jenom hotově se dá," pravil zmrzlinář.
"Tak nic, děkujem," pokrčil jsem rameny a chtěl odejít. Kačka z toho nijak veselá nebyla.
"Ale ne, pojďte, ať si vybere, kterou chce."
"Ale já nemám peníze, jen tu kartu."
"A to nevadí, ať si vybere."
Kačka si vybrala karamelouvou s oříšky. Dostala kopec zmrzliny, který se sotva vešel do kornoutu.
"Děkujeme, ale jak vám to zaplatím?"
Pan zmrzlinář se culil od ucha k uchu a dvakrát mi musel i rukama vysvětlit, že peníze nechce. Ale že až někdy půjdu kolem zmrzlináře někde v nějakém koutě světa, ať zaplatím nějakému cvrčkovi taky zmrzlinu, že pak budem vyrovnaný.
To byla náramná nabídka. Poděkoval jsem, Kačka poděkovala a smáli jsme se na sebe.
Úžasnej zmrzlinář to byl. Zmrzlina taky. A tahleta byla navíc zvláštní, zavěšená do budoucna pro někoho, kdo bude mít na zmrzlinu chuť, ale budou mu chybět peníze. Moc hezkej nápad. Už se těším, až někomu třeba na Arbesáku udělám tou zmrzlinou radost. Tam mají taky móc dobrou.

už je později

Dneska se stalo, že je právě později. Psal jsem si tu totiž tuhle po pátku třináctého, že si sem později doplním, co jsem napsal pro Comicscentrum. Tož tuhle to je, jelikož už můžu, už si to zveřejnili na svých strránkách.

Jo, to je přesně Vaškův styl. Člověk za ním zajde, aby si koupil, co má objednané a on mu vnutí i to, co původně nechtěl. A jako přívažek mě ještě uvrtal do psaní mého názoru na knížku (se neodvažuju to zařadit do šuplíku “recenze”), kterou nechci, nechci jí číst ani jí nechci mít.
Tak už jí mám a přečet’ jsem jí hned večer.
V pátek.
V pátek třináctého!
Horror!
Co jiného taky číst potmě v pátek třináctého, než horror, že. Já horrory hrozně nerad. Takové ty děsy, co nevíte, co to je, ale je to někde za rohem nebo venku či někde v temném zákoutí. Přesně to nemám rád. Přesně proto tu knížku nechci. Je přesně o tom.
A jen jsem si ty sešity v posteli otevřel, už jsem je nemoh’ odložit. To je taky taková lapálie s těmahle dobře postavenejma příběhama. Jste zvědaví, co bude dál. Říkáte si, že tam bude asi něco, co byste vlastně ani nechtěli číst. No jo, ale ta zvědavost. Otočíte další stránku a oddychnete si. Není to tak strašný, jenom se děj přenesl do lesa. Docela přívětivého - tedy na první pohled a na téhle stránce. Na té další ….
A je to tady!
Já to říkal, že jsem to neměl číst. Tak honem na další dvojlist. Všimněte si, že se už nezabývám myšlenkou na odložení a vrácení té knížky. To, co jsem už přečetl, překrývám otáčením dalších stránek v naději, že to nebude … tak neodbytně vtahující a temnější a temnější a …
A ono je.
Nedá se od toho odejít. Musím si dočíst, jak to pokračuje, proč a co se dál děje. Není to rovná linka příběhu. Zamotává se to. Tak a teď už to snad skončí … to je jasný, to už přece … Ne. Zas je to jinak. Už budu pomalu na konci. Uff… Konec dobrý, všechno dobré.
Ale může mít gotický pohádkový horror dobrý konec?
Samozřejmě, může. Ale je tohle konec? A je to dobrý konec? Nejsem si jist ani jedním.

S novým komiksem Pochmurný kraj jsem otevřel dveře do nové krajiny příběhů. Příběhů pochmurných, ale ne děsivých. Pohádkových a strašidelných, to ano. Stojí za to, aby si je člověk přečetl. A není nezbytné čekat na další pátek třináctého. V mém případě to tak prostě vyšlo. A vyšlo to i Vaškovi. Zase mě do něčeho uvrtal.
A měl pravdu.

jk180414


kraj

pokud nejsou vybíraví

Ani týden to není, co jsem si tu psal o kosech, co nezpívají, jelikož mají plný zobáky. A jsou tu pořád a je jich víc. Totiž ono je docela možný, že už před tím týdnem tu taky byli, ale nebyli vidět. Teď jsou. A neposeděj. Všechno ukazuje na to, že ti kosové už se vylíhli. Minulý týden je tedy pravděpodobně krmili staří kosové a teď už se ládují sami. Přišli jsme na to tak, že je tu najednou překoseno. Stačí se ve správný okamžik podívat na zahradu.
Čtyři, pět, … šest! Napočítal jsem šest malých kosů s kovově lesklým peřím. Nejsem kosolog, ale kdo jinej to může bejt, než fungl nový potomstvo těch našich kosů. Leda by si sezvali příbuzenstvo z širokýho okolí. Ale to by byli praštěný, aby si nechali od cizích vyzobat zahrádku. Budou to mladý.
Choděj ve skupině, někdy i v řadě za sebou, což působí poněkud legračně, jelikož vidět rozvážně kráčet po trávníku řadu šesti kosů za sebou prostě legračně působí.
Jsem zvědavej, jak dlouho jim to vydrží, ta zahrada. Nemám ponětí, kolik tu máme havěti, ale při počtu strávníků luxujících zahradu bych tipoval, že zřejmě dost, poněvadž pořád něco zobou.
Nu, my jim v zimě sypeme semínka, oni nám teď s mladejma vyčistí zahradu od škůdců. Tedy pokud nejsou vybíraví a sezobnou všechno, co najdou.

byl jsem rád, že mě zabili

Už jsem si vážně dlouho pořádně nehrál, tudíž není divu, že jsem odvyk'. Vlastně nevím, jestli jsem si vůbec kdy takhle hrál na něco. A vlastně asi jo, určitě jsme si hrávali třeba na indiány. Ale na středověk, na detektivku ve stylu fantasy, to jsme si nehráli nikdy. Až do soboty. To jsme se totiž do toho středověku rovnou s mouhravouHaničkou vypravili. Nepoužili jsme k tomu žádnou časovou bránu, ale obyčejnou přihlášku. Totiž: hračičkové, kteří pořádají pro děti tábory a kdejaké akce a Kačka s Matějem o prázdninách za nimi vždycky s radostí jezdí, tak tihle hračičkové na naše poňouknutí popřemýšleli a udělali první akci pro rodiče, tedy pro ty, kteří to až dosud jen zpovzdálí sledovali. Teď nás do toho vhodili - a plavat prý že se naučíme během hry.
Vymyšlená země, dějiny, lidé, panovníci, intriky, historie, politika, obchod - prostě to samé, co se odehrává v kterémkoliv vymyšleném světě. Hrají si na to už roky a teď do toho vtáhli i nás. Byla to jednodenní hra, ale příprava trvala v pátek dlouho přes půlnoc a v sobotu byl plán taky do noci. Končilo to někdy před jedenáctou, když mě zabili.
No jo, vopičák na mě skočil, dostal jsem ránu mečem a bylo po mně. Tedy byl bych se prý z toho ještě vyblízal, ale hned, jak mě praštil, čarodějnice proklela jednoho děsně vykutálenýho posla světla a hra tím skončila. Že prý dycky takhle hru končí. Před úplným rozuzlením. V nejlepším. Císařského úředníka to pěkně dožralo, jelikož měl prý už všechno pohromadě a stačilo jen deset minut a měl by vraha a rozmotaný příběh. Ale to ne, to prý až příště. No, brblalo se, ale zřejmě to má svůj důvod … některá tajemství si holt necháme na příště.
Ale mezi náma: já toho měl za těch víc jak dvanáct hodin hry už nad hlavu a byl jsem rád, že mě zabili.
Konečně jsem si totiž moh' lehnout.
Teď už jsem vyspalej a odpočatej , takže na příště se těším. Ovšem to bude až za dlouho. Další na řadě jsou teď děti. Už se to na ně chystá.

Tuhlec je jako důkazní materiál jeden z obrázků, co jsme dostali:


jako_hrob_2018