2018

na čtení nebyl čas

Když to vezmu jako statistiku, může být, že nárůst návštěvnosti je obrovskej. A když k tomu připočtu, že nejsem víc, než jeden ze sousedů, pak už je to na pováženou, že přišlo tolik lidí. Kdybych ale byl známou osobností, určitě bych mě rmoutilo, že mě tu skoro nikdo nezná. Z toho plyne, že i návštěvnost na besedě je věc nanejvýš relativní a člověk by si tím neměl příliš lámat hlavu. Lámáním by si naopak měl hlavu namáhat v případě, když takovou besedu má pořádat, což se mi právě včera přihodilo.
Tedy lámání i pořádání.
Nějak se to schumelilo a paní Humlová mě požádala, jestli bych neměl něco z výletů v zásobě pro povídání a promítání, že by se jí to hodilo do programu zvolského kulturáku. Já se dost snadno nechám ukecat, takže jsem přiznal, že něco mám a naplánovali jsme povídání o výletu na Bali. Psal jsem si tu o tom před dvěma lety a tak se mohlo zdát, že jakous takous přípravu bych mohl mít. I vytiskl a seřadil jsem si svoje články, udělal výběr z fotek z ostrova a sehnal jsem si už zapomenuté informace o tom, jak se který chrám, démon a bůh jmenuje, jelikož tohle v paměti rozhodně nemám. To spíš ty historky.
Připraven dostavil jsem se včas a kupodivu přišlo i několik sousedů, kamarádi i skalní příznivci.
Podkladů jsem měl dost, číst bylo z čeho, obrázky fungovaly, tož jsem začal. A to omluvou, že budu koktat, poněvadž jsem žádnou takovou besedu (když nepočítám tu společnou s Tomášem o Číně) nevedl.
A už od začátku bylo jasné, že ty přípravy a hromada listů papíru byly zbytečné. Nebyl na nějaké čtení čas. A tak jsem vzpomínal a povídal a promítal … a vydalo to na hodinku. Snad se to i líbilo. Sousedi zatleskali a Lucka pravila, že jsem vůbec nekoktal, což beru jako ocenění.
Nu, beseda o Bali je za mnou a přežil jsem i tohle další "poprvé".

originál je originál

Tak jsme byli zase po letech v Tyláčku. Aha, vy nevíte, co je to Tyláček, že jo. No to je to divadlo hned vedle Saponky u Botiče mezi vokurkárnou a pivovarem.
To jste se taky ve škole neučili?
No dobrá, tak tedy divadlo Na Fidlovačce se to teď jmenuje. A to byste nevěřili: Okurkárna pořád stojí, jen je tam dnes jakési fitnes studio a místo kyselých okurek jsou tam vidět kyselý ksichty, totiž obličeje a to vždycky, když předstírají námahu. V Saponce se dávno nic nevyrábí, ale jsou tam kanceláře a taky je to opravené. Nu a pivovar, ten se rozpadá, ale už ho koupil nějaký vývojář (co vyvíjí peníze) a prý z toho má být nové krásné městečko v městě. Tedy v Nuslích.
A tam je ta Fidlovačka - to už jste ve škole mít museli - a tam je to divadlo, co mu babička neřekla jinak než Tyláček a kam jsme chodívali na lidové taškařice. Lidové taškařice se tam hrají dodnes. Tedy s velikou přestávkou, neboť v dobách minulých to s Tyláčkem vypadalo bledě, byl před zbouráním. Pak ho pan Töpfer a paní Balzerová zachránili vznikem Nadace Fidlovačka, která před nedávnem ale taky nějak skončila, divadlo však neskončilo a taškařice tam hrají dál.
Není to nic víc, než lidová zábava, ale je to pokračování tradice. Já si například pamatuju pár operet, co jsem tam s rodiči za mlada jaksi povinně viděl. Utkvěla mi v paměti třeba zřeštěnost "Na tý louce zelený". No - opravdu nelze čekat vážné umění, a to ani dnes. Ale lidi se chechtali, Míša se kroutil jako by ho elektrickým prodem lechtali, Eva tropila hlouposti a tajemství Záhorské růže se nakonec dostalo do správných rukou. Však to znáte.
Hned jsme si řekli, že si to musíme doma pustit. A víte, co jsem zjistil? Že zrovna tenhle film doma nemám! Hledal jsem ho dobrou čtvrt hodinu a nic. Musel jsem to teď ráno napravit a pár filmů s Natašou Gollovou jsem objednal. Ono se to neztratí a pro tyhle příležitosti se to jednou za čas hodí.
Divadlo je sice umění živé, tedy pokud se o umění jedná, ale originál je holt originál.

vercajk je v kufru

To pohodlí, když vás automobil naloží, doveze a zase vyloží, kam chcete!
Samozřejmost, říkáte? Pochopitelně. V našich krajinách a v našem čase to samozřejmost je. Počítáte s ní. Ale už nepočítáte s tím, že i samozřejmost se samozřejmě může vytratit.
Takže jedete v sobotu dopoledne do krámu do Břežan, vyřídíte si svoje, nasednete, otočíte klíčkem v zapalování (ano, takového veterána mám, který má pořád ještě klíček místo knoflíku) a místo samozřejmého startu se nestane nic.
MápřekvapenáHanička na mě vzhlédla s vyčítavým pohledem, který znamenal: co s tím zase máš?
"Baterka! Nemá to šťávu! Děti nechaly rozsvícené světlo a vono se to vybilo přes noc. Podivej, eště to trochu svítí."
"Tak zavoláme Juráše, ať vezme moje auto a startovací kabely a přijede nás nastartovat."
"No jo, ale Juráš neřídí."
"Aha!"
Probral jsem v hlavě seznam potenciálních zachránců a vybral toho nejspolehlivějšího: pana Hrubého. Abo, byl v práci, ano, hned přijel, ano nastartoval nás. Tisíceré díky, pane Hrubý!
Doma jsem připojil nabíječku a baterii dobil. Ale bylo mi to divný. Jednak je baterka docela nová a pak: byla nabitá strašně rychle na to, že ještě před chvílí nepohnula startérem.
No nic. Nabito, vyzkoušeno, startuje, dobrý …
Dobrý? Jo? Na tak můžeme v neděli na výlet. Před výletem se mi to zase nějak nezdálo. Ale startovalo to. Dojeli jsme do Svijan k zámku, zaparkovali, a se samozřejmostí se po čase a po obědě zase k autu vrátili. Aby nás dovezlo domů.
Auto už nás nepustilo do kufru.
Tak a je to. Sem pan Hrubý nepojede.
Měl jsem s sebou nabíječku i starovní kabely. Tolik jsem ještě předvídal. Než jsem začal hledat zachránce, který by nás přes ty kabely nastartoval, otevřu haubnu a šahnu na kontakty k baterce. Vezmu za mínus a … kabel mi zůstal v ruce. Svlík' se i s objímkou z kontaktu.
"Ha! Povolená vobjímka! Přechodovej vodpor! Mám to! Pojede to!", vykřikoval jsem na překvapené pasažéry, "teď už jen utáhnout tu matku a … aha … ale jak jí utáhnout, dyž vercajk je v kufru a kufr bez baterky nevotevřu a baterku bez vercajku nepřipojím a …"
A tak jsem z kapsy vytáh' takovej ten malinkatej mikronástrojek, co ho furt mám v kapse. Vejde se v džínech do tý kapsičky v pravo v kapse. Je to na mince. A nebo na ten nástrojek. Má to nožejk, nůžky, pilník, votvírák a … kleště!
A těma mikrokleštičkama jsem dotáh tu matku tý vobjímky alespoň tak, aby pilníkem očištěné kontakty dosedly a proud proudil.
Pokusil jsem se nastartovat a klaplo to na první pokus. Už jsem motor nechal běžet, zaklap haubnu, nastoupilo se a jelo se.
Uffff …
Blbej přechodovej vodpor v povolený vobjímce u kontaktu baterky a taková štrapáce. Ovšem nebejt těch minikleštiček, mohla bejt větší. Je to úžasnej nástroj. Už je to pokolikátý, co mě zachránil. Zasloužil by si metál. Můžu jen doporučit. Noste ho s sebou. Hodí se prakticky kdykoliv. A jak je vidět, dokáže vopravit i auto.
Leatherman Squirt PS4 se to jmenuje.

sport snů

"Klouže to," pravil pan trenér a také nám několikrát zopakoval, jak přesně to klouže a co všechno se může stát, když to uklouzne.
"A je to úplně jinej pohyb, než na kterej jste zvyklí," dodal a provedl instruktáž, jak se postavit, jak si dřepnout, jak se odrazit a co dál.
Bylo to daleko složitější, než v televizi, už proto, že v televizi to neklouže. Na ledu ano.
Byl jsem šestej na řadě. Došoural jsem se na místo, postavil se tam, kam třeba, udělal dřep, pěkně se odrazil … a už jsem byl na ledu.
První hod jsem zahájil prvním pádem.
Pan trenér pravil, že jenom sledoval, jestli to vyberu nebo jestli si tu hlavu o ten led rozbiju. Nerozbil, vybral. Je to vážně úplně jinej pohyb. Musíte se pravou odrazit, na levý jet, přidržovat se košťátkem levou rukou a pravou držet a směrovat a vypustit kámen.
Jak říkám: v tý televizi to jednak neklouže a druhak to vypadá jako děsná pohoda. Hráči si jen tak pouštějí kameny, vobčas před tím kamenem metou košťátkem, pak se kameny sťuknou jako na kulečníku, někam se odrazej a když se vybere zásoba a dokloužou se všechny jde se počítat a když je to nerozhodně, přidá se i měření. No prostě pohoda. V televizi.
Na ledě to neplatí.
Každou chvíli sebou můžete seknout, když si cvaknete kolenem o led, máte modřinu jako … no jako mášikovnáHanička, košťátko je sice mírumilovný nástroj, ale jen do chvíle, než s ním musíte začít umetat led před kamenem. To je dřina nad jiné. Pan trenér nám vypočítal, že za jeden zápas nameteme 1.800 metrů! Teda když budeme umetat cestičku každému kamenu.
A když jakž takž zvládnete pobrat to již popsané, musíte se soustředit na to, jak tan kámen odhodíte, jak s ním zatočíte a kterým směrem.
Nadšení v první hodině tréninku ochládalo na úroveň teploty ledové plochy, která, jak pan trenér popsal, má nějakých -5°C.
V hodině druhé už nám všem narostl hřebínek.
Posílali jsme kameny jako o závod a stávali jsme se skutečnými curlery. I Kačka nakonec posílala své kmeny skvěle i přes to, že není o moc těžší, než ten kámen samotný. Ale i takový rozdíl stačí, neboť, jak pravil opět pan trenér, stačí, abyste vážili víc, jak dvacet kilo, což je právě váha toho kamene.
A to bylo splněno všemi sportovci i kameny.
Báječně jsme se kamarády pobavili a objevili pro sebe další ze sportů.
Sport snů.
Curling!
A všechno to vymyslela mábáječnáHanička.
Ona je totiž úžasná, víte?

curling_180525

místní názvy

Tak já vám nějak nevím: jak je to s tím domovem? Hromady papíru a tlustejch knih jsou o domově, o kořenech a o pocitech. Někdo je doma tam, kde se narodil, jinej tam, kde si pověsí klobouk. Ale každej nějaký to doma má.
Já kupříkladu to mám tak, že doma je tam, kde … no a teď to napište. Je to složitý. V mým případě jsem doma tam, kde mám rodinu. Tam, kde jsem vyrůstal. Tam, kde žiju. Tam, kde to mám rád. A rázem jsem u půlky zeměkoule. Možná bych ještě měl přidat, že domov se ve mně usazuje dlouho a není to jen tak. Krátkodobé domovy nemám.
Nu a Oleško je mým domovem. Vybrali jsme si to tu, je tu krásně a usazený jsme až až.
A proč tu rozlejvám ten kbelík nostalgie a pathosu? No protože o domově chci vědět co nejvíc. A tak jsem měl radost, když jsem se mohl hrabat v rodokmenech, zjišťovat historii, hledat v pramenech. Každý domov si tak s něčím spojím, najdu si, co tu bylo přede mnou a mám to rád.
Jak to mají sousedé, to nevím. Vlastně jsem se na jejich domovy nikdy neptal. Ale protože žijeme v době sociálních sítí, člověk se mezi řádky ledacos dozví. A to už se pomaličku blížíme k tomu, že člověk je doma tam, kde to zná.
Tak třeba Součkovi jsou od řeky nebo ze statku. Krejčíkovi od váhy nebo z Kocandy. Každý ví, kde je za kostelem a kde u náplavky. Tyhle staré názvy si pamatuju z dětství a proto jsem tam, kde se používají, taky doma, i když tam nežiju.
Tady u nás na Olešku se říká U borovice, na Váňově louce, Na jezírkách, Na Americe, na Pelučné … a taky každej ví, kde to je. A včera čtu na tej sociální síti vysloveně sociální příspěvek: Oleško u popelnic chytají policajti!
Musel jsem na to reagovat. To místo přeci každý zná jako U topolu. Popelnice jsou všude, stejně jako ty sociální sítě. Jsou anonymní a to je ten nejmenší nešvar. Daleko horší je, že doma není u popelnic. Taky jednu máme a každý čtvrtek jí dávám před vrata. To ovšem neznamená, že žiju u popelnice. Naopak, už jsem se setkal s tím, že se mě sousedi i cizí ptali, odkud nám ta kočka padá. Inu ze střechy. A proto máme taky tu cedulku "Pozor, padá kočka!" na sloupku.
Tak nějak vznikají místní názvy.
Tam kde vzniknou a jsou, tam se cítím doma.
Přesto, že už léta žádná kočka z naší střechy nespadla.

vyhodit, vyměnit

Když se u nás mělo něco vyhodit, nastaly všeobecné rozpravy o budoucí možné využitelnosti vyhazovaného a buď vyhrála babička a předmět byl vyhozen nebo vyhrál dědeček a předmět byl archivován. Ovšem nezřídka to dědeček nějak zařídil, že i když prohrál, vyhozený předmět jednoho dne vyplul na povrch jakoby se nechumelilo. Přiznávám, že v tomhle punktu se dědečkovi velmi podobám a mášetrnáHanička zase babičce, ovšem militantní babičce. Nicméně disputace o vyhazování se u nás vedou.
Tím chci říct, že se zuby nechty bráním morálce spotřební společnosti. Nerad vyhazuju, nerad věci měním. Co má sloužit, ať slouží, není to třeba ani vyměňovat, ani vyhazovat. Stačí to opravit. To jde pochopitelně proti duchu dneška, jenž praví: použij, vyhoď, kup další.
Nu a s touhle filosofií jsem se setkal včera.
U televize.
Potřeboval jsem vyřešit rozlišení ve vysoké kvalitě 4K HDR. Kdo neví, nic se neděje. Je to prostě hodně dat a obrázek je jako vyleštěnej a s detaily, které ani v kině nevidíte. Cosi se mi nezdálo a tak volám na podporu, že bych chtěl radu. A že prý mám situaci vyfotit, popsat a zaslat mailem. No jo, ale to nevyfotím, to nepůjde. To je hrozně delikátní nedostatek. Foťák to neveme. Potřebuju spíš telefon na odborníka, kterej ví a poradí.
Dostal jsem telefon na servis.
Paní v servisu řekla, že se zeptá a na pozadí jsem slyšel: "…von tam něco mačká a neví, jak to naladit…"
Sdělil jsem jí podstatu věci i to, že vím, jak to naladit, ale potřebuju velice speciální radu pro řešení velice speciální situace.
Dostal jsem telefon na největšího odborníka a technika.
"Jo, milej pane, s tim vám neporadim," pravil do telefonu technik. "Já teď sedim v pokoji u klienta a řešíme něco podobnýho. A já to prostě nevim. Výrobce školení nedělá, hotlajn je v Maďarsku, já k tomu nemám ani pořádnej servisní manuál, už jsem tu skoro poslední a jediný, co eště děláme, je, že vyměňujem základní desky nebo celý televize. My už nevopravujem. Už se to nedělá …"
Tak. A je to. Opravy skončily, záruka, nezáruka. Vyhodit, vyměnit.
Laskavě jsem k technikovi promlouval a podařilo se mi z něj vydojit alespoň jednu radu:
"Ti kluci, co vám to prodali, vědí kolikrát daleko víc, než my tady. Voni se v tom vyznají a mají všelijaký fígle. Zkuste to tam."
Tož jsem poděkoval a zavolal těm klukům, co mi to prodali.
Shodli jsme se na tom, že je to opravdu delikátní věc, že se s tímhle ještě přímo nesetkali, ale že podle mého popisu by se mohlo jednat a nevhodný propojovací kabel. To jsem si myslel i já už od začátku, jen jsem to potřeboval s někým probrat. A tak jsem to probral a kabel mám objednanej. Tlustej, měděnej, hi-fi sci-fi kabel. Má přenést 18GBps. To je … no to je prostě hodně.
No uvidíme. Ale ať to dopadne, jak chce, nečekejte, že tu televizi vyhodím. Dědeček taky žádnou nevyhodil.

byl jsem hnusnej

"Tady je vidět, že není malých rolí," pravil pan režisér, "bylo to skvělý."
Jo, skvělý. Na rozdíl od loňského představení, kdy jsem se roli učil čtvrt roku každý den i v autě a neslez' z jeviště, to nebyl ani štěk. Ba dokonce jsem byl i zády k publiku, že prý líp vynikne ta silueta zezadu. Inu, asi vynikla.
Totiž o víkendu jsme byli ve Spáleném Poříčí. My tam byli poprvé. Kaččin sbor už prý potřetí. Šlo o pěvecké soustředění. Jenomže takové soustředění, to není jen tak. To se zpívá celý víkend. Ostatně je to sbor pěvecký. Kačka do něj patří teprve rok, tedy školní rok. A je to náramná věc. Paní učitelka (Nevím, proč se zrovna v téhle škole říká paní učitelka. My byli na flétničce s dětmi zvyklí říkat paní profesorka) je k nezastavení a pro své zpěváky má nachystáno množství vystoupení, na které je potřeba cvičit a cičit a … soustředit se. Tož jsme se s nimi jeli soustředit. Jako doprovod a diváci.
Jak se tak soustředíme, z ničehož nic mi paní učitelka volá, jestli bych jim nechtěl do toho muzikálu dělat překupníka. Že prý jejich pan varhaník, co ho měl představovat, přijede až pozdě a že by to nestačil nacvičit.
"Ale jo, já jim všechno," pravil jsem a šel do auly, kde se zkoušelo. A tam jsem dostal svou roli.
Jako ziskuchtivý a bezskrupulózní překupník čehokoliv jsem měl od nešťastné dívky Nirit vzít truhličku rodinných šperků a dát jí za to lodní lístek do Tel Avivu, aby mohla odjet za Orenem. Ale všechno pěkně hnusně. Protože překupníci jsou hnusný.
Tak jsem to jednou vzal jen tak bez přípravy, pan režisér mi vysvětlil, jak by si to přál s přípravou, dostal jsem černej kabát a černej klobouk, aby byla zdůrazněna má černá povaha a jelo se to celé.
Nu a právě tehdy jsem obdržel ono ocenění, že není malých rolí. Pochopitelně jsem při tom popletl jméno lodi, jelikož se jmenovala Gotlieb Kopfstock, zatím co já řekl Theodor Mundstock nebo tak něco, ale to prý bylo jedno. A tak se zkoušelo. Já si to moh' ještě asi dvakrát projet, ale ostatní zkoušeli, až se z nich kouřilo.
A v neděli byla premiéra.
Bylo to náramný. Já to celé mohl sledovat jako divák, jelikož překupník zažil svých deset vteřin slávy až ke konci a navíc přicházel z hlediště. Zpěváci - herci hráli a zpívali úžasně a diváci ani nedutali. Třikrát byla děkovačka a tleskali jsme (já byl pochopitelně mezi diváky), že se málem zbořil sál.
Když se to celé rozcházelo, dostalo se i mně ocenění. Od Matěje:
"Tati, tys byl ale hnusnej!"
Co vám budu povídat - takový ocenění se počítá. Ovanul mě ždibíček slávy a nadnášelo mě to natolik, že když jsem pak pomáhal vrátit obřadní síň, která pro nás byla divadelním sálem, do původního stavu a sletěl jsem ze stolu a židle přímo na pódium, ani jsem o tom nevěděl a doteď nemám ani modřinku. Jen jsem tím nečekaným závěrečným pádem způsobil paní učitelce šok, když musela sledovat, jak se řítím dolů.
Nu což. Není důležitý, jakej zažitek to je. Hlavně aby byl dost intenzívní. A to byl.

teorie číslo 5

Našinec má rád záhady. Záhady rád luští, čte, chodí na ně do kina … záhady jsou prostě zábavný.
Jakmile se však taková záhada vyskytne doma na zahrádce, není vůbec o zábavu postaráno. Naopak: to jde veškerá zábava stranou. To je vážná věc.
Když jsme přijeli v neděli večer z výletu, už na nás ta záhada čekala.
"Honem, honem, pojď se podívat, je úplně prázdnej rybník!", tahala mě mávystrašenáHanička o překot z auta od volantu.
To je přeci nesmysl, jak může bej prázdnej rybník. To leda že bude zas kapku míň vody. Určitě přehání, bručel jsem si pod fousy a šel k tomu našemu jezírku.
Nepřeháněla. Rybníček byl prázdnej. Jenom na dně v nejhlubším místě, byl škopíček vody, ve kterým se krčily všechny ryby.
"Ježkovy voči! Co se to stalo?"
"No to právě nevím. Ty bys nevěděl?"
"Dyť jsme teď přijeli. Jak bych moh' vědět?"
Přestali jsme pátrat po tom, kdo nebo co by mohl vědět a začali záchranné práce. Napouštěli jsme rybník, zkoumali, kde může být díra, odstavovali filtr, vypínali čerpadlo … Na nic jsme nepřišli. Panika se pomalu uklidňovala, voda přibývala, nikde nic neteklo, ryby přežily. Zdálo se, že všechno by se mohlo dostat za čas do obvyklých kolejí.
Jenomže záhada stále existovala. Jak mohl vytéct rybník, když neteče?! Tedy všechno teče jak má
a kam má a nikde nic nevytéká.
I začaly vznikat teorie:
- přiletěl drak a vypil rybník
- přijeli hasiči až z Radotína, hodili násosnou troubu do našeho rybníka a vycucli ho
- přišel záškodník a vypustil nám rybník
- spadl nám do rybníka Tunguzskej meteorit a vysušil nám ho
- vítr zafoukal, do potoku spadla překážka, způsobila hráz, hráz odklonila tok a když to všechno vyteklo, zase zafoukal vítr a hráz odfoukl
- v potoce je díra a vytéká mimo určenou cestu, ale jenom když nejsme doma
A tak dál. Teorie vznikaly a zanikaly. Žádná ale neseděla. Žádné stopy po drakovi ani po hasičích jsme nenašli. Žádnou díru ani meteorit jsme neobjevili.
Záhada nabývala na rozměrech. Naopak voda v rybníce neubývala a ryby se v ní zvesela projížděly.
Včera jsme se s mouveselouHaničkou vraceli po Strakonické od Příbrami. Autem se vznášela záhadná atmosféra. Únik vody z jezírka byl příliš čerstvý a pochopitelně jsme se strachovali, jestli třeba nepřijedeme domů a v rybníčku bude zase sucho.
I předložil jsem zase několik absurních teorií drakem počínaje. A tu si mápečliváHanička vzpomněla:
"No, a to ještě Matěj vytáhl z potůčku ten tlustej igeliťák …"
"Ha! To se mi neřeklo! Igeliťák?"
"Jo, takovej ten tlustej, velkej, cos' v něm přines' tuhle ty malý rybičky."
"Tak to je potom ale jiná. Záhada je vyřešená. Platí teorie číslo 5!"
Protože jsem měl připravenou teorii, mohl jsem obratem vysvětlit mépřekvapenéHaničce, jak se to stalo:
Pytlík je velkej, tlustej. Nechal jsem ho na židli venku sušit. Silný vichr, který v sobotu foukal (viz meteograf) ho odfoukl a zanesl do potůčku tak nešťastně, že z něj udělal hráz a voda začala vytékat na trávník. Je sucho, voda se rychle stačila vsakovat, takže jsme po příjezdu nic napoznali. Hráz pak odstranil Matěj, když pytlík z potůčku vytáhl.
A je to.
Jezerní záhada je vyřešena. Ale strachu nám to nahnalo.
Už jsme se začali bát, že nám tu někde lítá drak …

Tenerife, den pátý

Vraceli jsme se jenom dvakrát a asi by se vůbec nic nestalo, kdybyme se vrátili i potřetí, ale nebylo to nutný.
To první vracení bylo z plácku, kde jsme zastavili v mlžným pralese.
"Tady nejni žádná kavárna," pravila Lucka,"a já vás šechny varovala, že kafe potřebuju."
Vrátili jsme se uzoučkýma serpentinama po hřebeni do tý kavárny s vyhlídkou na to kafe.
Podruhý jsme se otočili, když Jarda zastavil a prohlásil, že to musel přejet, že výchozí bod dnešní procházky je už za náma.
Po otočce jsme to už našli a tudíž jsme mohli dvakrát otočeni a jednou kafem probuzeni vyrazit pod Mlžnou horu. Ona se tedy jmenuje nějak jinak, ale fakt je, že je to vopravdickej mlžnej prales. Všude mech. I na stromech a skalách. Jen na té vyhlídce na konci hřebene mech nebyl.
Zato tam byly mraky.
A ptáčkové.
Skrz mraky jsme nic neviděli, tudíž jsme se věnovali těm opeřencům. Zobali z ruky. Kačce i méveseléHaničce.
To jsme ovšem netušili, že to byla z jejich strany jen laskavá zdržovací taktika, která nás měla přimět k tomu, abychom počkali. Měli jsme totiž čekat, až se mraky rozpustí. A vono jo. Ptáčkům se podařilo nás zdržet, mraky se rozpustily a výhled byl báječnej.
Kochali jsme se jím až do úplného vykochání a vyrazili po hřebenové stezce zpátky. Tentokrát kupodivu bez vracení, čímž jsme měli štěstí a smůla se na nás nenalepila.
Tedy pokud neberu jako smůlu toho králíka, co jsme ho měli k obědu. Ten byl takovej … no … bejvala by stačila ta houska k polivce bez polivky. Na tý housce nic nezkazili, tu koupili od pekaře.
Nu a tím mlžným výletem s ptáčky a rozhledem na ostrov se uzavírá deník z Tenerife, poněvadž poslední den pobytu už jsme jen čelili nekalým obchodním praktikám prodavačů deště a cestou zpátky se nám přihodila ta příhoda se zmrzlinou, kterou jsem jaksi od konce začal.
Náramnej výlet to byl.

TNF_015

TNF_016

TNF_017

Tenerife, den čtvrtý

To člověk neví, co ho čeká, když se řekne Loro Park. Nejspíš si představí Lóru - papouška. A vono taky jo. Je jich v tom parku nepočítaně. Jenomže samotný papoušci tu turistickou návštěvnost nevytrhnou, byť by byli všude kolem a sedali si vám na ruce. Ostatně oni přesně to dělají.
Tož jsou v tej zoologickej i lachtani, delfíni a kosatky - a všichni dělají šou pro davy turistů v arénách. My jsme těm davům stihli utéct, jelikož jsme byli první a ráno je ještě přiměřeně málo návštěvníků. Užilil jsme si představení a šli courat po zahradě. Vydalo to na celý den a děti byly nadšený. No a já vlastně docela taky. Jednak jsem v zoologický nebyl už leta a delíny a kosatky jsem viděl vůbec prvně v životě. Natož abych je viděl, jak cákají na lidi z akvárka.

No a protože byl výlet dlouhej, zápis krátkej, tuhlec je kápku víc obrázků:

TNF_007

TNF_008

TNF_009

TNF_010

TNF_011

TNF_012

TNF_013

TNF_014

Tenerife, den třetí

Já se dycky vztekám, dyž mi někdo řekne, že nemůžu jít tam, kam chci. A tak jsem se vztekal i před bránou do pekel. Totiž Pekelnou soutěskou - Barranco del Infierno se to jmenuje. Že prej je vomezenej počet návštěvníků a měli jsme se předem nahlásit a rezervovat a máme si koupit lístky a přijít za půldruhý hodiny …. No čert by mě vzal u tej jejich brány do pekla. Ale pak jsem vychlad' a počkali jsme v hospodě vedle. A pochopitelně: hned jak jsme si sedli a objednali, přišel místní strážce brány a že prej už mužem … no ale dyž máte vobjednáno, tak klídek, maňana, až to přinesou a až si to sníte, žádnej strej, času dost. Hezkej fígl, jak plnit akumulaci … No … dojedli jsme a šli se nechat poučit, co je nebezpečný, co nesmíme, co musíme, kde volat o pomoc, kde je bod návratu, kde se smí svačit … Prostě takový nějaký podobný přípravy jako když se chystal Amundsen na pól. Poučeni vyfasovali jsme nakonec i povinné helmy a vyrazili na tůru tou Pekelnou soutěskou.
Upravená cesta vedla po vrstevnici mírně vzhůru údolím mezi skalami k vodopádu, což je cíl. Tam to končí. U nás by se řeklo: lehká tůra, pravidelně udržovaná stezka, vhodná pro rodiny s malými dětmi i pro méně pohyblivé osoby. Na tej pekelnej stezce jsme předběhli všechny a to i ty, kteří se vraceli. My se nakonec i s občasným focením a portrétováním vodopádu vrátili dřív, než protijdoucí vracející se. U toho vodopádu jsme se sešli s krajany. Když jsme zjistili, že jsou to Češi se stejnou krevní skupinou, ujistili se, že ve srovnání s tím výletem na Kokořín …, probrali jsme v zavazadlech předměty proti trudomyslnosti a když jsme se ujistili, že se to nevochodí, vydali jsme se zpátky ke vchodu, ke strážci, do údolí do … totiž vrátit ty vypučený povinný přilby.
Krásná procházka. Stihli jsme ji o hodinu dřív, než píšou na ceduli u toho vchodu.
Nu a pak ještě Los Gigantes a už byl večer a čas na jídlo. Vůbec nebylo pekelný. Bylo báječný. Jako celej dnešní den.

TNF_004

TNF_005

TNF_006

Tenerife, den druhý

V sobotu jsem ho poprvé potkal. Obchodníka s deštěm. Totiž s virtuálními pokoji. Vlastně se skutečnými pokoji a jejich virtuálním vlastnictvím.
Pan Bruno je velice sympatický, ale věnuje se obchodu mně nesympatickému. Prodeji vlastnických práv na užívání sdílených apartmánů a to nafurt nebo navěky nebo na dvacet let … vono je to jedno. Kupodivu jsme přišli na to, že jsme se tak někdy před dvaceti lety potkali pracovně a známe společné známé. Sympatie stoupaly, zájem o nákup virtuálně sdíleného povolení k užívání nafurt nestoupl. A tak jsme se rozešli s tím, že se ještě sejdem, on šel dál nepracovat a my jeli na sopku.
Teide je prý druhá nejvyšší v Evropě, tož jsme ji chtěli vidět a navštívit. Krásný pohledy to jsou, lanovka tam vede a ani moc lidí tam nebylo. Co víc si přát. Snad jen to, abych na tý strusce nemusel zůstat a žít. Ono je to na pohled pěkný, nezvyklý, drsný, …, ale furt jsou to jen hromady strusky. Inu sopka.
Cestou domů jsem zastavil, abychom si utrhli pár plodů opuncie. Je to dobrý do vody místo citronu. To je holt ta výhoda těchhle krajin: všude kolem roste něco, co se dá jíst.

… jo, mimochodem, místní říkají, že se tu v tom velkým kráteru pod sopkou točil ten novější Souboj Titánů, co děsně propad u diváků i u kritiky. Jsem se teda koukal, kde by to v tom filmu mohlo bejt a pár hromad tý strusky jsem v něm našel. Ale kvůli tomu nemuseli tahat celej štáb až sem. Dohromady to bylo jen pár minut záběrů a takovejch nijakejch. To mně se povedly lepší obrázky.

Tuhle můžete posoudit, jak ta hromada strusky vypadá:

TNF_001

TNF_002

TNF_003

Tenerife, den první

O způsobu cestování jsem si tu psal včera, tekže už je jasné, že cesta byla jednak komplikovaná a druhak i dlouhá. Tedy Praha - Berlín (Řím a Tokyo jsme po zralé úvaze vynechali) - Gran Canaria - Tenerife. Takže do cíle jsme přiletěli hodně večer. Naštěstí byli na takové výletníky v autopůjčovně zařízeni a naše autíčko bylo přichystáno.
"Musíte jít tady doleva, u plakátu doprava, u prodejny po schodech dolů, dole doprava, pak doleva, přes přechod a tam už to uvidíte …", pravil pán v půjčovně. Jenomže než jsme obešli kancelář půjčovny z haly příletové do haly východu, všechno jsem zapomněl, takže jsem se u prodejny ztratil. Ani mápozornáHanička si nevěděla dál rady.
Takže znovu k okýnku, které bylo naštěstí do obou hal, tudíž jsem to nemusel znovu obcházet a znovu zapomínat.
"Tady doleva, u plakátu doprava u prodejny po schodech dolů …", opakoval pán trpělivě. Byl na turisty zvyklej.
Dole jsme se rozdělili, neboť máumíněnáHanička tvrdila, že pod schody doleva a já zas, že doprava. Bylo to vpravo a za chvíli jsme našli parkoviště a pak i autíčko. Na uvítanou na nás blikalo.
"Tak to bysme měli, už jen dát kufry do kufru a … no jo: kufry do kufru, ale jak se otvírá kufr? Já tady vevnitř nemůžu najít žádnou páčku!"
I jali jsme se po půl jedenáctý v noci na parkovišti vobcházet tu bílou lidovou káru a hledat, kde nechal tesař díru, totiž konstruktér kliku vod kufru. Na nic jsme nepřišli. Už jsem viděl, jak máme každej ten svůj kufřík na klíně a já s tím vším rejduju hodinu do hotelu. Jak to vobcházíme, mázkoumaváHanička šáhla na ten znak, co na tom kufru byl. A vono se to hnulo!
"No prosim, i na to blbý votevření kufru potřebujete ženckou. Jinak byste to museli vézt na klíně."
Uznal jsem, že takhle blbý votvírání kufru by mě jaktěživo nenapadlo, a Matějovi jsem vysvětlil, že VW znamená Volks Wagen, tedy lidové vozítko - což, jak nápis praví, má být pro lidi. Ovšem pro lidi, kerý věděj, kde se votvírá kufr.
A tak jsme s naplněným kufrem vyrazili a za hoďku dorazili do hotelu. Naštěstí i na ostrově fungovala navigace a našli jsme to hned na první pokus. Na recepci nás čekali, pokoj připraven, takže kolem půlnoci místního času už jsme se ukládali do postele a už jen telefon do nabíječky, aby zítra mohl zas navigovat …
"Haničko, kam jsi mi položila telefon? …"
"Telefon?"
"Jo, telefon, ten, co jsi ho celou cestu držela a skvěle s ním navigovala."
"No přece … aha … já ho dycky položim do tý kapsy ve dveřích … u řidiče …"
"Jenže řidič jsem byl já a v kapse nic nebylo."
"No tak u spolujezdce. Určitě tam bude."
MálaskaváHanička mi podala klíč-kartu od pokoje a já šel pro telefon do garáží. Byl tam. V kapse. Spolujezdce. Zpátky u dveří apartmánu jsem vytáh klíč-kartu a … a nic. Ať jsem přikládal, jak jsem přikládal, nic se nestalo. Ani staré dobré "Sezame, otevři se!" nepomohlo.
Přece je nebudu budit klepáním na dveře. Už určitě usnuli. Mám spát na schodech? To ne, to se mi nechce.
Nuže zpět na recepci. To už bylo čtvrt na jednu místního a čtvrt na dvě ráno našeho času. Na recepci byl vlídný recepční, pochopil, zeptal se na číslo apartmánu, na moje jméno, na číslo bot už se neptal, kartu mi znovu aktivoval a popřál mi dobrou noc.
No a já si tu dobrou noc šel užít. Karta-klíč tentokrát fungovala, takže napodruhé už jsem se do postele dostal. A kupodivu jsem nezapomněl ani na ten telefon, co jsem pro něj šel, abych ho nechal do rána nabít.
Tož tak. Dobrou!
Dobré ráno mi popřál první Matěj a hned se ptal, jestli jsme už tu kartu, co mu včera v noci nefungovala, nechali na recepci vyměnit.
"Jo, nechali. Maminka to šikovně zařídila ještě než jsem usnul …"
A nesnažte se mě přesvědčit, že to bylo jinak. Zařizovat mámiláHanička umí. To se musí nechat.

zavěšená zmrzlina

Laskavý čtenář jistě zaznanemal, že se tu na stránkách deníku těch stránek poněkud nedostávalo, a to celých deset dnů. Byly v tom dva víkendy a jeden svátek, ale i tak jsem si udělal psací pauzu a to z důvodů obvyklých: byli jsme zas na výletě. Tentokrát na Tenerife. Já na těch Kanárech ještě nebyl a když jsme dostali od kamarádů pozvání, ať jedeme s nimi, jeli jsme. Tedy jeli a letěli.
Tentokrát začnu od konce. Ono se tam dá letět z Prahy, ale jakýmsi řízením letového provozu je letenka za jednoho z Prahy dražší, než kompletní doprava včetně letenky odjinud pro všechny čtyři. Nekecám. A tak to mášikovnáHanička vymyslela, že si vezmeme vlak z Prahy do Berlína a odtamtud teprve poletíme na ostrov. Cesta tam byla komplikovanější, poněvadž jsme doletěli na ostrov jeden a ještě museli jednou přeletět na ostrov druhý, ale nakonec jsme se trefili na ten správný. Zpátky už jsme jeden ostrov vynechali a letěli rovnou do Berlína.
Tam jsme nějakou dobu čekali na vlak a tak jsme si udělali vycházku do parku před Kancléřství s výhledem na Říšský sněm (ano, ten Reichstag) … mají to tam takový prostorný, s vodotryskama a trávníkem … Hauptbahnhof je pár kroků vedle přes Sprévu.
Na nádraží jsme se přiloudali zpátky a pořád byl ještě čas. A já, že si dáme zmrzlinu. Kačka se přihlásila, Matěj, že ne a tak jsme šli ve dvou. Zmrzlinář měl stánek hned u jednoho ze dvou hlavních vchodů. Jenomže já měl na placení jen kartu.
"Můžu platit kartou?", ptám se.
"Nemám tady terminál, nejde to. Jenom hotově se dá," pravil zmrzlinář.
"Tak nic, děkujem," pokrčil jsem rameny a chtěl odejít. Kačka z toho nijak veselá nebyla.
"Ale ne, pojďte, ať si vybere, kterou chce."
"Ale já nemám peníze, jen tu kartu."
"A to nevadí, ať si vybere."
Kačka si vybrala karamelouvou s oříšky. Dostala kopec zmrzliny, který se sotva vešel do kornoutu.
"Děkujeme, ale jak vám to zaplatím?"
Pan zmrzlinář se culil od ucha k uchu a dvakrát mi musel i rukama vysvětlit, že peníze nechce. Ale že až někdy půjdu kolem zmrzlináře někde v nějakém koutě světa, ať zaplatím nějakému cvrčkovi taky zmrzlinu, že pak budem vyrovnaný.
To byla náramná nabídka. Poděkoval jsem, Kačka poděkovala a smáli jsme se na sebe.
Úžasnej zmrzlinář to byl. Zmrzlina taky. A tahleta byla navíc zvláštní, zavěšená do budoucna pro někoho, kdo bude mít na zmrzlinu chuť, ale budou mu chybět peníze. Moc hezkej nápad. Už se těším, až někomu třeba na Arbesáku udělám tou zmrzlinou radost. Tam mají taky móc dobrou.

už je později

Dneska se stalo, že je právě později. Psal jsem si tu totiž tuhle po pátku třináctého, že si sem později doplním, co jsem napsal pro Comicscentrum. Tož tuhle to je, jelikož už můžu, už si to zveřejnili na svých strránkách.

Jo, to je přesně Vaškův styl. Člověk za ním zajde, aby si koupil, co má objednané a on mu vnutí i to, co původně nechtěl. A jako přívažek mě ještě uvrtal do psaní mého názoru na knížku (se neodvažuju to zařadit do šuplíku “recenze”), kterou nechci, nechci jí číst ani jí nechci mít.
Tak už jí mám a přečet’ jsem jí hned večer.
V pátek.
V pátek třináctého!
Horror!
Co jiného taky číst potmě v pátek třináctého, než horror, že. Já horrory hrozně nerad. Takové ty děsy, co nevíte, co to je, ale je to někde za rohem nebo venku či někde v temném zákoutí. Přesně to nemám rád. Přesně proto tu knížku nechci. Je přesně o tom.
A jen jsem si ty sešity v posteli otevřel, už jsem je nemoh’ odložit. To je taky taková lapálie s těmahle dobře postavenejma příběhama. Jste zvědaví, co bude dál. Říkáte si, že tam bude asi něco, co byste vlastně ani nechtěli číst. No jo, ale ta zvědavost. Otočíte další stránku a oddychnete si. Není to tak strašný, jenom se děj přenesl do lesa. Docela přívětivého - tedy na první pohled a na téhle stránce. Na té další ….
A je to tady!
Já to říkal, že jsem to neměl číst. Tak honem na další dvojlist. Všimněte si, že se už nezabývám myšlenkou na odložení a vrácení té knížky. To, co jsem už přečetl, překrývám otáčením dalších stránek v naději, že to nebude … tak neodbytně vtahující a temnější a temnější a …
A ono je.
Nedá se od toho odejít. Musím si dočíst, jak to pokračuje, proč a co se dál děje. Není to rovná linka příběhu. Zamotává se to. Tak a teď už to snad skončí … to je jasný, to už přece … Ne. Zas je to jinak. Už budu pomalu na konci. Uff… Konec dobrý, všechno dobré.
Ale může mít gotický pohádkový horror dobrý konec?
Samozřejmě, může. Ale je tohle konec? A je to dobrý konec? Nejsem si jist ani jedním.

S novým komiksem Pochmurný kraj jsem otevřel dveře do nové krajiny příběhů. Příběhů pochmurných, ale ne děsivých. Pohádkových a strašidelných, to ano. Stojí za to, aby si je člověk přečetl. A není nezbytné čekat na další pátek třináctého. V mém případě to tak prostě vyšlo. A vyšlo to i Vaškovi. Zase mě do něčeho uvrtal.
A měl pravdu.

jk180414


kraj

pokud nejsou vybíraví

Ani týden to není, co jsem si tu psal o kosech, co nezpívají, jelikož mají plný zobáky. A jsou tu pořád a je jich víc. Totiž ono je docela možný, že už před tím týdnem tu taky byli, ale nebyli vidět. Teď jsou. A neposeděj. Všechno ukazuje na to, že ti kosové už se vylíhli. Minulý týden je tedy pravděpodobně krmili staří kosové a teď už se ládují sami. Přišli jsme na to tak, že je tu najednou překoseno. Stačí se ve správný okamžik podívat na zahradu.
Čtyři, pět, … šest! Napočítal jsem šest malých kosů s kovově lesklým peřím. Nejsem kosolog, ale kdo jinej to může bejt, než fungl nový potomstvo těch našich kosů. Leda by si sezvali příbuzenstvo z širokýho okolí. Ale to by byli praštěný, aby si nechali od cizích vyzobat zahrádku. Budou to mladý.
Choděj ve skupině, někdy i v řadě za sebou, což působí poněkud legračně, jelikož vidět rozvážně kráčet po trávníku řadu šesti kosů za sebou prostě legračně působí.
Jsem zvědavej, jak dlouho jim to vydrží, ta zahrada. Nemám ponětí, kolik tu máme havěti, ale při počtu strávníků luxujících zahradu bych tipoval, že zřejmě dost, poněvadž pořád něco zobou.
Nu, my jim v zimě sypeme semínka, oni nám teď s mladejma vyčistí zahradu od škůdců. Tedy pokud nejsou vybíraví a sezobnou všechno, co najdou.

byl jsem rád, že mě zabili

Už jsem si vážně dlouho pořádně nehrál, tudíž není divu, že jsem odvyk'. Vlastně nevím, jestli jsem si vůbec kdy takhle hrál na něco. A vlastně asi jo, určitě jsme si hrávali třeba na indiány. Ale na středověk, na detektivku ve stylu fantasy, to jsme si nehráli nikdy. Až do soboty. To jsme se totiž do toho středověku rovnou s mouhravouHaničkou vypravili. Nepoužili jsme k tomu žádnou časovou bránu, ale obyčejnou přihlášku. Totiž: hračičkové, kteří pořádají pro děti tábory a kdejaké akce a Kačka s Matějem o prázdninách za nimi vždycky s radostí jezdí, tak tihle hračičkové na naše poňouknutí popřemýšleli a udělali první akci pro rodiče, tedy pro ty, kteří to až dosud jen zpovzdálí sledovali. Teď nás do toho vhodili - a plavat prý že se naučíme během hry.
Vymyšlená země, dějiny, lidé, panovníci, intriky, historie, politika, obchod - prostě to samé, co se odehrává v kterémkoliv vymyšleném světě. Hrají si na to už roky a teď do toho vtáhli i nás. Byla to jednodenní hra, ale příprava trvala v pátek dlouho přes půlnoc a v sobotu byl plán taky do noci. Končilo to někdy před jedenáctou, když mě zabili.
No jo, vopičák na mě skočil, dostal jsem ránu mečem a bylo po mně. Tedy byl bych se prý z toho ještě vyblízal, ale hned, jak mě praštil, čarodějnice proklela jednoho děsně vykutálenýho posla světla a hra tím skončila. Že prý dycky takhle hru končí. Před úplným rozuzlením. V nejlepším. Císařského úředníka to pěkně dožralo, jelikož měl prý už všechno pohromadě a stačilo jen deset minut a měl by vraha a rozmotaný příběh. Ale to ne, to prý až příště. No, brblalo se, ale zřejmě to má svůj důvod … některá tajemství si holt necháme na příště.
Ale mezi náma: já toho měl za těch víc jak dvanáct hodin hry už nad hlavu a byl jsem rád, že mě zabili.
Konečně jsem si totiž moh' lehnout.
Teď už jsem vyspalej a odpočatej , takže na příště se těším. Ovšem to bude až za dlouho. Další na řadě jsou teď děti. Už se to na ně chystá.

Tuhlec je jako důkazní materiál jeden z obrázků, co jsme dostali:


jako_hrob_2018