2018

žádnej svátek

"No ale zejtra jdu do školy," pravila včera večer rozhodně Kačka.
"To se ještě uvidí," děla mápečliváHanička, jelikož Kačka byla včera celý den v posteli, poněvadž na ní něco lezlo.
"Ale zejtra je vysvědčení!"
"Aha! Tak to ještě uvidíme."
"My se normálně učíme a vysvědčení je až pátou hodinu," se smutkem dodala Kačka.
"Však taky jo, dyť je jenom pololetí, to není žádnej …"
"…žádnej svátek," přispěl jsem konečně do diskuze i já.
Tak tak, pololetí není žádnej svátek. Je to jenom zpráva o průbežném hodnocení. I když v dnešní době elektronických žákovských má člověk on-line přehled furt. Kačka to sleduje a lamantuje dycky, dyž tam ta jednička z písemmky eště není.
Ach kde jsou ty časy papírových sešitků se zelenýn nápisem Žákovská knížka a s červenými poznámkami k chování uvnitř.
Eště je mám schovaný.

bylo by to hezký

Protože je teď většinu dne i noci pod mrakem, ani jsem si nevšiml, že už zase bude úplněk, takže jsem se ráno podivoval, kdo mi to svítí do postele. Pak jsem ho zahlíd'. Vykukoval skrz řídká mračna a vypadá to, že se skutečně začne při jasnějším počasí kapku ochlazovat, jak varují rosničkáři, ale velký šance tomu mrazu nedávám. V předpovědích sice čteme, že se zima vrací, ale už radši nikdo neříká, co tou zimou myslí. Ono určitě bude nějak kolem nuly, případně mírně pod, ale žádný třeskutý zamrzání rybníka zatím nečekám.
Ano, když jsem se podíval na graf teplot dneska ráno, nastal prudký pokles z půlnočních osmi na ranní tři stupňe Celsia za svítání. To ovšem žádná zima není.
Tedy jsem vytáh' z knihovny oblíbenou knížku o pranostikách, abych zjistil, jak na to hleděli moudří předkové.
Nu a je to tady - čili pranostika na 28. ledna praví, že: Je-li Karel Veliký málo ledový, únor to zase napraví. To jsem zvědav, jak to letos vyjde. V každém případě se všeobecně má za to, že si zima musí přijít na své, tedy že když vrchol zimy není v lednu, bývá v únoru. Uvidíme. Máme s tím i u nás na Olešku zkušenost.
To takhle před jedenácti lety uhodily takové mrazy, že zamrzla i Sázava a my byli bruslit na řece.
Tuhle je k tomu zápis. Avšak i při sebevětší dávce optimismu nečekám, že by za týden bylo šestnáct pod nulou jako tenkrát a my šli na Sázavu bruslit.
Ale bylo by to hezký, vo tom žádná.

v hospodě před zavíračkou

Chtěl jsem dneska napsat příspěvky dva. Jeden povolební jako dovětek k tomu pátečnímu a pak nějakej veselej na dnešek. Ale nějak jsem se zamyslel a zapsal do toho dovětku, že z něj nakonec udělám článek jenom jeden a to ten dnešní.

Inu, holt to zase nevyšlo. Zeman vyhrál o 1,8%, což je nějakých 152tisíc hlasů. Jako příznačné mi přijde číslo označující volební účast: 66,6%, toť věru ďáblovo číslo.
Nu a protože Zeman už nic a nikoho nepotřebuje, jelikož má svý jistý, hned to na tiskovce oznámil a přesně v duchu přísloví: vítěz bere všecko, čtyřikrát vyslovil urážku novinářů, některých politiků, lidí, … a pokračoval v sebe oslavujícím projevu vesele dál.
Rozjařen druhým vítězstvím oznámil, řečeno jazykem majora Těrazkyho, "čo bolo, to bolo, těrazky som majorom", přesněji řečeno podruhý a naposled jsem prezidentem, takže teď si budu dělat, co já budu chtít a nějaký ty sliby, co jsem plácnul před volbama, to byly, moji milí přátelé, jen takový doktorský pindy, na ty nehleďte. Teď si to hodlám užít.
A po jeho odchodu (postranními vrátky někde za salónkem) v sále ve volebním štábu kdosi z chlastu zkolaboval, novinář dostal přes držku a po síti běhá video s nadávkami ochranky směrem k novinářům i s tou rvačkou. Jako v hospodě před zavíračkou, akorát, že vrchní zdrhnul zadnim vchodem.
Vážení přátelé, ano, tato norma je stvrzena a dalších pět let (pokud ta zavíračka nebude dřív) bude propagována z hradu. K nám domů to ale nesmí. O to se postarám.
Pro časy příští odkazuji na text v dnešních Lidovkách (
online zde, ke stažení zde), kde paní Hejnová a pan Oliva (toho počítáme mezi rodinné přátele) rozebírají zmiňovaný proslov na tiskovce.
Tož tak. Zůstaňme slušnými lidmi a svoloč žeňme koštětem.
A pro mě dál platí
pět let starý zápis, jen je okořeněný dovětkem, kterej jsem si přečet' z toho projevu mezi řádky: po mně potopa.

pojďme volit Jiřího Drahoše

Dovolím si třetí politický komentář v mém jinak docela nepolitickém deníku. Koneckonců je to deník můj a rád si za nějaké ty roky přečtu, jak jsem to viděl tenkrát. V dnešním případě je to tenkrát pět let staré.
To jsem si tehdy (
27.1.2013) zapsal, jak se stydím za M.Zemana, který se dokázal dostat na hrad a bude po pět let reprezentovat naši zemi. Měl jsem pravdu. Vepřové hulvátství, jehož je ten člověk vzorem, se rozmohlo a mnoho lidí jej bere jako normu. To se dá odpozorovat i z nálad, které vládnou v zemi teď před dalšími prezidentskými volbami.
Před pěti lety jsem si povzdechl po volbách a napsal jsem, že se budu snažit, aby se tak odpudivý vzor nedostal do našeho domu. To se mi povedlo. A tak si říkám, že tentokrát zkusím udělat i něco před volbami pro to, aby se do funkce prezidenta dostal člověk slušný.
Nuže tedy: domnívám se, že vy, čtenáři mého deníku, jste mravů vytříbených a názorů liberálních. Pojďme tedy volit stejné hodnoty, které vyznáváme. Hodnoty, které si přejeme, aby převzaly a vyznávaly i naše děti. Pojďme k volbám a pojďme volit pana profesora Jiřího Drahoše. Každý náš hlas se počítá a to jen tehdy, když volit půjdeme. Přesvěčte i nerozhodnuté přátele, aby k volbám šli. I jejich hlas může rozhodnout.
A toho starého nemocného pána nechme v klidu dožít na chalupě ve Veselí. Pro tuhle zemi toho už udělal dost a není potřeba, aby v tom pokračoval a na sklonku života se zbytečně vysiloval.

dneska je čtvrtek

Víte, co je dneska za den? Ne, nemám na mysli nějaké významné datum. Prostě jenom den v týdnu. Já bych to typoval na čtvrtek. Ale musím se pro jistotu podívat do horní lišty monitoru počítače, abych si byl jistej.
Totiž: Takhle v úterý odpoledne se ptám Kačky, která schází ze schodů: "Kampak jdeš, že se oblíkáš?"
"No přece na wushu, tatínku, mám trénink."
"A…aha. No jasně."
Sice jsem přitakal, ale děsně jsem se potají divil, jak může mít v pondělí trénink. Dyť má v pondělí dycky zpěv … Nebo že by nebylo pondělí? Co vlastně bylo včera? No jo, včera nebyla neděle … tak to by dneska mohlo bejt úterý.
Včera odpoledne se ptala máveseláHanička, kde je Kačka.
"No, má náhradní hodinu klavíru. Ve čtvrtek hodina odpadá."
"A … aha. A proč teda není doma?"
"No protože má tu hodinu. Náhradní."
"A ona nemá sbor?"
"Má. Ale až od šesti. Normálně."
"Ve středu?"
"Jo, ve středu."
"A co má ve čtvrtek?"
"To piáno."
"Dyť si řikal, že ho má teď."
"Má. Náhradní. Místo čtvrtka. Za chvíli přijede autobusem."
"A pak pojede na sbor?"
"Ne, to by nestihla, tam jí musím odvézt."
"Nestihla?"
"Nestihla. Autobus se votočí a hned jede zpátky. To ani nestihne dojít domů."
"A jak jezdí jindy?"
"No tím autobusem."
"Kerej nestihne?"
"Normálně ho stihne. Dneska ho nestihne."
"A … a to jí teda povezeš? Ty jí vozíš?"
"Ne, normálně jí vozím jenom zpátky."
"A jak jezdí tam?"
"Autobusem. Každou středu už půl roku …"
"A kdy má teda ten klavír?"
"Ve čtvrtek. Ve středu má sbor."
"Aha … a dneska je středa?"
!!!
No a jestli má snad někdo pocit, že jsme se u nás doma všichni zbláznili, tak to je na velkým omylu. My dobře víme, že je dneska čtvrtek, protože má Kačka ten klavír, co ho měla včera, jelkož dneska není a proto …
No, necháme toho, eště by si moh' někdo myslet, že mi přeskočilo.

právo na hašlerku

"Vem si hašlerku", říkávala babička, když člověk kapku zakašlal. Mně to jako medikace rozhodně vyhovovalo už proto, že tenhle medikament byl u nás vždycky po ruce. Vrtávalo mně hlavou, jak může takovej bonbón vykurýrovat kašel, ovšem kdo všechno si na hašlerky dělá zálusk, to jsem nikdy neřešil. Jak říkám: u nás to byl uznávaný lék na chrapot a tím to haslo.
Máme hašlerky doma i dnes. MáveseláHanička mi dokonce v pondělí oznámila, že se do nich pustila, jelikož pořád nějak chrchlá. Nu a v úterý už nechrchlala.
A v úterý ráno taky slyším takovej šustot. Jako když se rozbaluje hašlerka. Jdu to omrknout a vono jo. Cyrda si nese hašlerku a snaží se jí rozbalit.
"Cyrdo, ty čuně, přestaň to válet po zemi. Dyť tě bude pálit čumák."
"Ale to je moje hašlerka," vyčítavě na mě pohlédla Cyria.
"Ne, to není tvoje hašlerka. Ta byla v tý misce, co je na stole a co tam nemáš co lézt!"
Cyrda zanechala nerozbalený bonbón tam, kde ho pustila a šla si na protest lehnout do pelechu, aby dala světu najevo, jak krutě je s ní zacházeno a jak jsou její občanská práva na hašlerku ostřihávána.
No, nestřih' jsem jí jednu a hašlerku jsem rozbalil a sněd'. Koneckonců byla to hašlerka lidská, ne kočičí.

to by mi šlo

Do metra se chodí obvykle dolů po schodech. Do Metra se chodí průchodem. Jedno je dopravní prostředek, druhé je dům na Národní třídě v Praze. Do metra chodím pořád, a v Metru už jsem dlouho nebyl. Zlatý věk návštěv Metra jsem zažíval někdy před čtyřiceti lety. To jsem začal chodit do tanečních. Tenkrát se to pořád ještě nosilo.
Jak je na tom společenský život stran výuky tance dneska, to nemám nejmenší ponětí. Mně taneční zábavy a plesy připadaly vždycky takový … , no, …, zvyk, že společenská událost mírně slavnostního rázu je přerušována sportovním kláním na parketě, ve mně vyvolává dodnes smíšený pocity. Zjednodušeně řečeno, jakživo jsem nepochopil ten důvod, kterej vede dámy a pány v róbách a fracích k tomu, aby se v těch večerních oblecích dobrovolně strkali a potili a funěli na parketu. Jít do společnosti a bavit se? Samozřejmě. Sportovat? Pochopitelně. Ale běhat čtvrtku ve skafandru? Tomu jsem jakživo nepřišel na chuť. To mi máspolečenskáHaničká má dodnes zazlé. A protože moje pasivní rezistence směřovaná právě k potlačení návštěv podobných podniků neutuchá, byl ke společenským radovánkám přitažen Matěj.
Tedy on není ve věku, kdy by mohl chodit se slečnou do tanečních (navíc, pokud vím, o žádné slečně se zatím nikde nemluví), ale do našich vesnických kurzů chodit s maminkou může. A tak chodí. A chodí rád. Teď už jsou v pokročilých. Zrovna včera večer přišli děsně nadšený. MáveseláHanička hned začala vyprávět, jak je ten Matěj báječnej, že už jí sám vede a walz že umí skvěle.
"To mám po tobě, tatínku," pravil Matěj.
No ten tomu dal!
Tím prohlášením vnesl do našich rodinných řad názor od většinového zásadně se lišící. Většina, totiž mározumnáHanička, se domnívá, že můj pohyb po tanečním parketu nepatří zrovna k uměním, jimiž vynikám. A já ten názor ve vlastním zájmu pochopitelně podporuji. Nový Matějův pohled situaci poněkud mění, ale doufám že nezmění.
To podstatné je, že Matěj je šikovnej a až nastane čas tanečních, bude mít natrénováno předem. Tímhle směrem bych i nadále vedl úvahy ve věci umění tance a společenského života vůbec.
Já se v každém případě rád spokojím s rolí pyšného rodiče - pozorovatele. To by mi, myslím, šlo.

kapku pohrabat

Já si řikal, že mi to jen tak neprojde. Už jak jsem si tu v pátek stýskal na nevyužitost hrabla na sníh, měl jsem takovej pocit, že šťourám do něčeho, co bych měl radši nechat na pokoji.
Nu a měl jsem pravdu.
Sněhová nadílka v neděli ráno sice nebyla nijak kalamitní, ba nedá se ani říct, že by způsobila cokoliv jiného, než potěšení oku, avšak nasněžilo. Tak dva, tři centimetry. A tak jsem slavnostně šel kapku pohrabat to, co zbylo, než z toho nezbude nic. Sníh ještě na zahradě leží, ale je to jen drobná vrstvička. Na cestě už není nic, co by za řeč stálo a sáňkovat se na tom nedalo ani včera.
Stihnul jsem nanejvejš udělat na zahrádce alespoň pár obrázků pro připomínku, jak to vypadá, když nasněží. Tuhle je vzorek:

zahrada_170121_a

zahrada_170121_b

hrablo na suchu

No já vim, že mě ti sousedi (sousedi z hlediska, řekněme, galaktického), kterým za poslední dva dny nasněžilo, budou mít za blázna. Jim nasněžilo. Nám ne. Oni mají plné ruce práce se sněhovým přívalem, s dopravou, s nefungující elektrikou a my ne. Oni mají půl metru sněhu a my jenom mokrou zahradu. Ne, nestěžuju si. Vím, jaké to je, když člověk vyleze ráno před dům a musí odklidit čerstvých dvacet, aby se dostal na hlavní cestu. Letos nás to zatím minulo a těch pár centimetrů, ze kterých Matěj s Kačkou stihli udělat robota, roztálo za pár dní.
Já si jen povzdychávám nad tím, že nás ta bílá nadílka letos zatím minula. A povzdychávám si proto, že rosničkáři nás celej tejden varovali a dráždili vizemi o sněhových přívalech. Ano, měli pravdu. Dálnice dva dny stála, v krajích popadala elektrická vedení, všude samá sněhová a větrná kalamita a u nás klid, jen trochu foukalo. Kápku toho sněhu dětem by neškodilo. A taky pro připomenutí, že na vsi je třicet centimetrů bílé nadílky běžnou součástí zimy. Člověk se na to voblíkne, vytáhne hrablo a postará se.
Tak teda to hrablo mám nachystaný … stojí už od prosince na zápraží a na suchu.

sedm krátkejch, sedm dlouhejch

Po tom, co Edison objevil žárovku, stačilo v případě, že praskla, jen vyšroubovat starou a na její místo našroubovat novou. A bylo zase světlo. Nějakou tu dobu tenhle zlatej věk trval, ale pak se přišlo na to, že jsou i jiné zdroje světla a začal v tom bejt nepořádek. Z laciné žárovky se stala drahá úsporná žárovka (název je trestuhodně zavádějící, protože v té úsporné už žádnej žár není a v celkovém měřítku vůbec úsporná není), pak led žárovka (ve které není ledovej žár, ale světlo vydávající dioda) a mezi tím všelijaké ty halogeny, zařivky, výbojky - no, jak říkám: je v tom zmatek.
I my máme doma zmatek. Druhů zdrojů světla máme víc, ale ten hlavní jsou zářivky. Máme totiž rádi světlo a když se setmí, což je teď v zimě skoro pořád, musíme mít světla co nejvíc. Tedy jsem navrhl a nechal osadit již při stavbě většinu místností v domě světelnými žlaby a zářivkami tak, aby se světlo odráželo o strop a rozptýleno ozařovalo prostor. Mohu jen doporučit. Světla je habaděj. Tedy dokud ta žárovka nepraskne. Totiž zářivka. Trubice. To by nebylo až tak zlý, ale po dlouhých letech dochází i k opotřebování elektronických předřadníků v tělesech a je třeba je vyměnit. Když jich bylo pár, vyměňoval jsem předřadníky samotné, ale teď už to je na generální výměnu včetně těles. V pondělí večer jsem jich po celém domě napočítal čtrnáct. Sedm krátkejch a sedm dlouhejch.
No, až přijdou, bude to práce na půl dne.
Jo, jo, kde je konec starejm časům, kdy stačilo tu Edisonovu žárovku jenom zašroubovat.

jak prosvítit kufr

Když mluvíme o historii, každý si většinou vzpomene na nějakou látku z dějepisu a začne přemejšlet, kdy vlastně Karel IV. postavil ten most přes Vltavu. O historii méně vzdálené už máme jasnou představu. Tu z těch filmů, co nám předkládají tvůrci historie. Naopak o událostech v čase značně vzdálených neuvažujeme vůbec a máme je zažité spíš jako pohádky o králích, císařích a faraonech, případně o dinosaurech. Ovšem historie čerstvá, ta nám uniká zcela.
Jaké například bylo před rokem počasí, na to si nevzpomene nikdo. A když je zima, jako ta letošní převážně bez sněhu, zapomenou řidiči v kraji, kde ten sníh není, na to, jaké to je ve sněhu jezdit. Takže včera, když spadlo pár vloček, které se rázem na vozovce staly uježděným zrcadlem, nastala lamentace a kalamita. Tedy u nás v kraji.
Na Vysočině měli jasno, tam byla vánice a doprava na dálnici se zastavila.
Ovšem u nás řidiči vyjeli. Místo černého asfaltu měli pod koly místy bílý povlak. Ti rozumní jeli krokem. V kolonách před Ohrobcem a před Břežany jsme skoro stáli, ale opravdu jen skoro. Jelo se rychlostí chůze. A to právě někteří řidičové nedokázali pochopit. Otáčeli se, aby sjeli dolů po skluzavce v serpentinách nad Vraným, jiní se cpali do řady, ba dokonce nad Břežany směrem k Točné na ledovce jedno Super Béčko zuřivě předjíždělo v zatáčce, aby se pak zařadilo do fronty přede mnou. Řidič za mnou od Oleška alespoň dával svůj nesouhlas s tempem jízdy najevo tím, že se mi snažil zblízka prosvítit kufr.
Naštěstí se včerejší ráno na cestě, kterou jsem projel, obešlo bez nehody. Ale skoro je mi líto, že ten sníh hned dopoledne roztál. Kdyby ne, byla by příležitost, aby si ti zapomětlivci připomněli, jak to na sněhu klouže.

vážená většino!

O výchově je těžko psát, když na to člověk nemá patřičné vzdělání, byť zkušenosti nechybí. Nechybí ani vlastní praxe, tedy přesněji řečeno naše děti. Máme s moulaskavouHaničkou za to, že Kačka s Matějem vychovaní podle našich měřítek jsou a Juráše už víc nevychováme, jelikož dospělí se vychovávají sami. Suma sumárum, povedlo se. Jak to bude dál, ukáže čas, ale vypadá to, že rozběhnuto je správným směrem.
O to víc mě vzteká, když se děje něco, s čím nesouhlasím a s čím je těžké něco udělat, aniž by to na naše děti mělo nějaký negativní vliv. Tedy jednotlivé akce spolužáků jsme zatím zvládali urovnat způsobem, který, zdá se, umožnil zúčastněným protistranám napravit chybu ve výchově přijatelným způsobem a naše děti to ovlivnilo pozitivně - tedy: neplecha nakonec vyjde najevo a neplechář je potrestán. Jsem rád, že nám dosud přálo štěstí a potkali jsme báječné lidi, kteří nám v tomto směru zatím vždy vyšli ve škole vstříc.
Jenomže teď jsme u další úrovně. Skupinová vina. Existuje totiž v jedné třídě skupina, která tu neplechu provádí podle mého promyšleně a cíleně. Škola, potažmo pan učitel třídní, si s tím neví rady. Matěj si stěžuje na hroznej kolektiv. Straní se ho. Na podzim nás, konkrétně tedy Matěje (jako loňského nepsaného vůdce - slušňáka) a mě pan učitel požádal o jakousi pomoc, kterou nedokázal specifikovat líp, než tak, že Matěj prohlásil, že teda rozhodně nebude dolejzat a donášet, což jsem mu bez výhrady schválil. Nu a včera na třídních schůzkách se jeden z rodičů chytil naprosto zástupného problému, tedy telefonů ve třídě a navrhl, aby učitel na dobu vyučování vybíral telefony a rozdával je teprve po vyučování. Byl jsem okamžitě proti. Nesouhlasím se zákazy obecně a bez analýzy příčin a jasně stanoveného cíle, popsané kontroly a způsobu vyhodnocování účinků už vůbec ne. Jde v tuto chvíli čistě o princip, protože zrovna Matěj používá telefon jen k telefonování. Nicméně můj jasně formulovaný nesouhlas byl jediný a nikdo z rodičů na třídní schůzce se nepřidal.
Připadalo mi to jako bych sledoval před osmdesáti lety Mnichovský diktát či jako bych znovu prožil okupaci v osmašedesátém. Ti rodiče mluvili jako o někom cizím, ne o svých dětech. Skoro jsem měl ten dojem přímého odcizení ve smyslu: tak jim to zabavte, on je v tom náš Pepíček sice nevinně, ale v zájmu kolektivu to tak bude lepší. Neschopnost a nezájem vychovávat svoje děti, neschopnost kontrolat jejich zájmy a činy, korigovat, vysvětlovat a jít příkladem vlastním chováním z toho vysloveně čišela.
A pan učitel nakonec pravil, že je to typický příklad demokracie a menšina je v zájmu většiny přehlasována k jejímu prospěchu.
No, vážená většino, děte s tím do prdele!
Ne, to jsem neřekl a i tady ve svém deníku se za ta slova, která normálně nepoužívám, laskavým čtenářům omlouvám. Přesto sem patří. Vzteká mě to do té míry, že jdu přemýšlet, jak tu situaci změnit. Ke své hanbě přiznávám, že mě zatím nic kloudného nenapadá.

skrčka mi moc nešla

Vůbec se nemůžu chlubit nějakým sportovním výkonem, ale to vím, že přes kozu, koně i bednu se skáče skrčkou, odbočkou nebo rovnou přeskokem do kotrmelce. A ještě i jinak, ale to jsem jakživo nepodnikal. Nu a v sobotu jsem byl s Matějem na začátečnickém kurzu pro adepty dnes děsně populárního parkouru. Ne, to není ten koňský závod, co se skáče přes překážky. To je lidské skákání přes překážky a to nejlépe někde přes střechy domů. No však to znáte ze všech těch akčňáků, ve kterých hlavní hrdna skáče ze střechy na střechu a před kamerou se producíruje na zábradlí a leze po zdi. Vlastně u nás byl prototypen takového parkourového hrdiny například pan Tříska v roli Široka … ale kdo dneska zná Rychlé Šípy a kde je konec Stínadlům …
Takže ten parkour: V hale mají postavené překližkové stěny a překážky, mají tam trubky, zábradlí, konstrukce a na tom trénují. Začátečníkům ukazují jak se skáče ze zdi na zeď, jek se chodí po zábradlí a jak přeskočit bednu.
Není to jen tak.
Když skáčete ze zídky na zídku a trefujete se na malou plochu, musíte skočit "Precision", když chodíte po zábradlí, máte pod nohama "Rail", když skáčete odbočku, je to "Lazy", skrčka je pak "Kong". A tak dál. Všechny běžné sokolské termíny pro cvičební úkony (alespoň mám ten dojem, že to tenkrát pánové Tyrš s Fügnerem na konci devatenáctého století tak pojmenovali) jsou přejmenovány a to tak, aby působily světově a neobyčejně. Jejich podstata i účel však zůstávají stejné. Překonat určitým způsobem překážku.
A tak kluci skáčou precision, choděj po railu, dělají konga a lazy a cítěj se děsně cool. Je to dobře, je to tisíckrát líp, než ťukat prstem do displeje nebo se kroutit u nějaké herní konzole. Ale je legrace poslouchat, že toho konga mají skákat líp a ty ruce odlepit a … a tak jsem Matějovi říkal, že ta skrčka mi tenkrát taky moc nešla, ale že je to v hlavě, že od chvíle, kdy jsem pochopil sled těch pohybů a koordinaci, že už mi to šlo jak po másle. Ovšem to bylo ještě v dobách, kdy platily ty sokolské názvy …

na Ovocném trhu

Medvědáři, tedy pokud to stíhám sledovat, chodili světem naposled s Kubou Kubikulou a medvědem Kubulou. O strašidlech to nebudeme mluvit. Ovšem jsou tu i další potulní kejklíři a jak je vidět, tedy jak jsem včera viděl, nemusí to být nutně medvěd, kdo je atrakcí.
Ano, už je pár dnů po Třech králích, průvod se jmenovanými na velbludech už Prahou projel a člověk by řekl, že dvouhrbáči odešli někam do klidu. Kdepak. Neodešli. Alespoň jeden z nich - tedy velbloud dvouhrbý se svým velbloudářem - byli vidět včera odpoledne na Ovocném trhu. Netuším, jestli se chystali na kluziště, které tam je přes zimu instalované, či jen tak okouněli, ale pravdou je, že byli spolu u něj a tvářili se, alespoň tedy ten velbloud, velmi vážně.
Nu co, velbloudář nebo medvědář, na tom nesejde. Centrem pozornosti ten chlupáč je tak jako tak.

velbloud

kolem benzinky

Vůbec to není zvláštní. Naopak, lze to očekávat a přesto mě to dycky zaujme a zkoumámám to. Tedy tu. Tu cestu. Po některých cestách jezdím po paměti, jiné prozkoumám na mapě a, to přiznávám, většinu cest projíždím s pomocí navigace. A tady je ten předmět zkoumání: trasa.
Tak například do Litomyšle od nás je to jasný. Skoro jasný. Alespoň po konec dálnice. Když dálnice ještě nebyla, jezdil jsem normálně po hradecké a pak před Hradcem doprava a šikovným odbočením doleva a doprava jsem prokličkoval na tu cestu k Vysokému Mýtu a pak už je to furt rovně. Při stavbě dálnice se maličko měnila a komplikovala ta klička před Hradcem, ale pořád tam byla. A je tam dodnes. Je to taková krajová zvláštnost, musí se projet benzinovou pumpou (tedy po cestě nazpátek).
Nu a včera jsem si řekl, že tentokrát poslechnu navigaci a zkusím to přes Pardubice a Chrudim, když mě tam tak pořád sveřepě směruje. Jo, cesta v pořádku, nové úseky skutečně nové, průjezd volný, všechno v pořádku.
Jenomže ta cesta zpátky byla najednou i podle navigace rychlejší starou trasou. No tak jo. Uvidíme, co máš na mysli. Jel jsem starou trasou, ale v kritické chvíli už mě navigace nepřesvědčila. Jel jsem po svém, několik kliček, průjezd přes benzinku a šup, objel jsem Hradec a už jsem byl zas na dálnici. Jako jindy. Jenom ta navigace se furt divila a tvrdila mi, že nejedu nejkratší a nejrychlejší cestou. No neměla pravdu. Jednak jsem přijel do cíle dřív, než při cestě tam a pak, když jsem se schválně díval na mapu: jel jsem po staru téměř rovně, zatím co cestu tam jsem měl delší o pár desítek kilometrů a asi tak dvacet minut. No bodejď ne, bylo to oklikou.
Inu: i navigace je program a program dělají lidi a lidi se můžou plést. To já se pletu často. Ale tohle vím: do Litomyšle je to furt nejrychlejší a nejkratší kolem benzinky v Opatovicích. Alespoň do té doby, než tam postaví tu plánovanou dálnici směrem na Olomouc.

to mi vypadlo

Kačka začala číst. Ne, to není ani zázrak, ani podivení se. Nějak se přihodilo, že jí začalo bavit číst a před Matějem už má dost velkej náskok. A už si i vybírá. Například Kytici se jí číst nechce, jelikož je prý morbidní. S tím se tedy dá souhlasit. Tedy s tou morbiditou. Kupříkladu takovej Vodník či Zlatý kolovrat nebo Svatební košile … ale však jste to četli. Nu a protože má Kačka až na tu Kytici povinnou četbu už splněnou, dostala vyjímku. Že prý může číst tu dobrodružnou knížku. Má to přes tři sta stránek každý díl a dílů je habaděj. A Kačka čte a čte.
Obdivuju to. A proto jsem jí i pro ty knížky zašel. Má k dispozici totiž jen díl třetí. Druhý i první ne. A protože se shodou náhod jedná o knížky vydané před lety, jsou teď k mání v Levných knihách. To má taky své výhody.
Takže vybírám z regálu, první díl, druhý díl, třetí ne, ten Kačka má - a ejhle: on je tu i čtvrtý díl. To bude mít Kačka radost.
Přines' jsem to domů. Kačenka byla nadšená, ale mápřísnáHanička ne.
"Jsem ti řikala, že máš přinýst jen první dva."
"No dyť sem je přines'. A protože měli i čtvrtej, tak jsem vzal i ten. To je snad dobře, ne?"
"Neni."
"Proč?"
"Protože ten čtvrtej a eště i pátej si přines' už v létě! To si to nepamatuješ?!"
"…. eeééé tak nějak mi to vypadlo …"
"No, to buď rád, že ti vypadlo jenom todle. Kačko …?"
"Copak, maminko?"
"Tady máš ještě pátý díl."
"Jé, to je hustý!"
Kačka si šťasně odnesla pátý díl a já se začal prohlížet, esli mi někde něco zase nevypadlo.

kočka přede mnou, kočka za mnou

Vlastně si jen hrozně těžko vzpomenu, kdy jsem dostal pohlavek nebo dokonce vejprask. Něco by se našlo, ale musím velmi podrobně probírat paměťové záznamy. Dalo by se říct, že s nějakým pořádným nářezem jsem jakživo neměl co do činění. Tudíž ani mé okolí si žádnej vejprask neužije. Tedy až na vyjímky.
Nevím, jestli si laskavý čtenář ještě vzpomene na Sáru - to bývala naše kočka, která vládla tady na Olešku a kam jí tlapy donesly, tam bylo její území. Teď má určitě pod packou pořádnej kus kočičího nebe. A ta jednou dostala pořádnej vejprask. Bylo te ještě v dobách, kdy jsme bydleli v Praze a Sára tedy vládla v našem bytě. Ovšem svévolné rozbití varné desky si odskákala náležitým tělesným trestem. Dobře věděla, že to byl průšvih a tak to přijala s kočičím nadhledem a hned další den se zase lísala a spala mi na klíně.
Současní vládci našeho domu, Max a Cyrda výprask neznají. Tedy až na ty dva pohlavky, co včera Cyria slízla.
Dívám se takhle večer na film, Charlize Theron zrovna na obrazovce dává do nosu hordě zabijíáků z KGB. Zábava je v plném proudu, když tu slyším zvukovou kulisu, co do filmu nepatří. Něco šustí. Šustí to dál. Jinak než ve filmu.
Přede mnou na plátně blonďatá kočka. Ohlédnu se. Za mnou na stole černá kočka.
Blondýna zápasí na schodech, černá cosi cupuje na stole.
Charlize skáče ze schodů, Cyria ze stolu.
Děj filmu pokračuje, agentka opět vítězí.
Ve světnici děj taky pokračuje, ovšem nijak vítězně.
Cyrda rychle pochopila, že není filmová hvězda a snaží se vypadnout. Jenomže dveře jsou zavřené. Je v pasti.
A to už chytla ode mě ty dva pohlavky.
Nefilmový, vopravdový. Za ty žádnej Oscar nebude, Cyrdo. Na stůl se prostě neleze.

peřina je suchá

Prší, slyšíš? …
Ale ne teď, kdykoliv. Říká se to tak přeci. Jste někde pod střechou nebo pod stromem a tu slyšíte to známé bubnování či šelestění a hned se ptáte, jestli to ti ostatní taky slyší a jste rádi, že jste pod střechou, případně utíkáte na dvorek sebrat prádlo, aby vám nezmoklo.
Máme to zažité všichni. Takže když to bubnování kapek začne, máme podobné reakce. Taky všichni. Tedy skoro. Tím nechci říct, že bych měl reakce jiné. Jenom ten projev se možná trochu liší.
Já, když začne pršet, utíkám do schodů.
Pochopitelně.
V pokojíčku je totiž okno, pod tím oknem pověšená peřina, aby hezky vyvětrala. Jenomže už se mi mnohokrát stalo, že jsem na to zapomněl, začlo pršet a peřinu jsem musel dát do sušičky. Takže utíkám do schodů a běžím do pokojíčku, abych se přesvědčil, jestli zase není otevřené okno.
V sobotu slyším to bubnování, skokem jsem u dveří ze světnice, schody beru po štyrech, kočkeni v hrůze prchají, mápřekvapenáHanička vzhlíží vyrušena od knihy a já už beru za kliku od pokojíčku, abych zjistil, že tentokrát je okno opět otevřené.
Ale něco tu nehraje.
Okno je otevřené, pod oknem je peřina, ale sucho. Ani kapka. Neprší.
Jak to? Dyť jsem slyšel to bubnování, ty velký kapky …
"Co to vyvádíš? Ani jsem netušila, že jsi schopen tak rychlýho pohybu," praví pobaveně od knihy máveseláHanička.
"No … jsem slyšel … jsem myslel … že prší. Že začalo pršet."
"Pršet?"
"Jo, to bubnování kapek …"
"Jo. To bubnování kapek. Tak to byl Matěj, jak před dveřma mění kočkenům stelivo. To sis nevšim?"
"Aha. Nevšim. Já myslel, že prší."
"No tak ses aspoň proběh'."
"Jo, proběh'. A voddech jsem si. Peřina je suchá."

pokrok se dostavil

Tedy ne snad, že bych zaspal úplně, to bych tu ještě neměl napsanýho vůbec nic, ale drobátko jsem se pod duchnou pozdržel. To přiznávám.
Vono se mi nechtělo. Ponocoval jsem.
Nejsem na to zvyklej a spát chodím se slepicema, jenomže včera jsem měl takovej marnivej důvod jít spát až po půlnoci. Porovnával jsem totiž vobrázky. Přesněji řečeno obraz pohyblivejch obrázků na velký obrazovce.
Nějako to vyšlo a po deseti letech se málaskaváHanička rozhodla, že zkusí dát na ty moje řeči a vyměníme obrazovku za větší. Jde o výměnu nejen za větší formát, ale i za novou technologii, takže jsem do noci porovnával vzhled filmů ze starých zdrojů i z toho momentálně nejmodernějšího, tedy 4K HDR.
První úspěch se dostavil už večer, když mánedůvěřiváHanička pravila, že se zdá, že ta nová obrazovka dělá menší rámus (tedy že míň hučí - to slyší jen mácitliváHanička) nu a pak dodala, že první pozitivum je to, že si nemusí brát brejle. Což jsou dvě pochvaly za sebou a to se u nás jen tak nenosí.
Nu a tak jsme porovnávali. Jednak společně - mimochodem filmovým milcům doporučuju film Assassin, naprosto úžasné téměř statické obrázky ze staré Číny - a jednak pak už sám.
Po tom včem porovnávání mám zprávu pro filmové nadšence: domácí promítání s velkou obrazovkou v rozlišení 4K a technologií násobného HDR má význam. Ty staré i ty nové filmy to zobrazuje v porovnání se staršími obrazovkami tak, že se člověk cítí skoro jako v kině.
A tak připouštím: pokrok se dostavil. Jsem zvědavej, co bude za dalších deset let.

v úterý, ve čtvrtek

Ono to cestovní časem je dneska čím dál populárnější. Ve vědeckofantastické literatuře je to běžná záležitost, pochopitelně. Ovšem ve skutečném světě je s tím pořád ještě kapku potíž. Takže když jsem si včera povídal s tím pánem z internetového obchodu, na nějaké cestování časem jsem ani nepomyslel.
Chtěl jsem platit při dodání kartou, jak to bývá běžné. Jenomže to prý u tohohle dopravce nejde.
"No jo, tak jak to uděláme?"
"To je jednoduchý, platit se dá přímo na prodejně nebo můžete zaplatit převodem," povídá pán.
"Ale to já děsně nerad, proto jsem to chtěl na dobírku a kartou."
"Chápu. V tomhle případě byste musel platit dopravci hotově."
"No jo, jet vybrat … fakt to nejde kartou?"
"Nezlobte se, nejde."
"Tak třeba tím převodem. Ale stihnete to dodat do zítra? O to mi totiž jde. Já mám tu představu, že to pude rychle."
"To vás taky zklamu. Už je odpoledne a zítra to prostě dodat nestihneme."
"A to je blbý. Já si tak nějak maloval, že to v pátek budu mít …"
"V pátek jo."
"Počkejte. Zítra to nestihnete a v pátek jo?"
"Jo."
"Ale dyť pátek je zejtra!"
"… no … já myslím, že zejtra je čtvrtek …"
"Vopravdu?"
"Jo."
"Šišmarjá, no jo, vopravdu! Dyť von je čtvrtek teprv zejtra! A já žiju s tím, že čtvrtek už je dneska!"
"Z toho si nic nedělejte, já mám dneska zase celej den úterý."
"A vona je středa. Teda … je dneska středa?"
"Jo, dneska je středa. Takže do pátku to stihnem."
"Uff … to jsem si voddych. Tak to bysme měli dohodnutý."
"Dohodnuto. Vode dneška za dva dny. V pátek."
"No jasně, v pátek. Dyť je dneska středa."
….!
A teď ať se mi někdo snaží vnutit, že cestování časem je nesmysl.

dycky jsem zezelenal

To, že jsme hrací, to se ví. Ví to i Ježíšek a proto přnesl dětem všelijaké návštěvy her a méhravéHaničce hru stolní. Byla to úplná náhoda, že jí Ježíšek vybral právě Alchymisty, ale nějak se to povedlo a ze hry se stal vysloveně vánoční hit. Ba dokonce máveseláHanička prohlásila, že je to vůbec nejlepší hra, co za poslední roky hrála a celé prázdniny u toho s dětmi seděli a hráli a hráli.
Já se taky přidal - ale takhle to vypadá, že mě to nějak extra nevzalo. A vono jo. Já zůstal dycky poslední a to mě žere. To se mi jekživo nestalo, abych takhle strašlivě prohrával. A jak prohrávám, spíš mě to vzteká.
Totiž ona se tam kombinuje spousta věcí a všelijakých akcí, ale základem je míchat lektvary. No pochopitelně, však je to hra o alchymistech. Mícháte z kdejakých přísad dryjáky a nevíte, co jsou zač. Pak si je vyfotíte telefonem a von vám ukáže, co jste vlastně namíchali. To pak vypijete sami nebo to někomu vnutíte. Tedy jenom jako. Pochopitelně. Jsou to kartičky a kostičky na hracím poli. No jo, ale dopředu jakživo nevíte, co z toho bude. A tak hrajete a zelenáte a pak je najednou konec a jste poslední. A takhle mi to šlo furt. Já se pořád nedokázal propít k tomu, abych věděl, co to vlastně míchám. Dycky to bylo jinak.
Nakonec mi mášikovnáHanička prozradila, že se to uhodnout nedá a že cílem hry je to odhadnout a riskovat. Naučit se to nelze.
No - je to báječná hra, to jo. Pro vopravový alchymisty. A to já zřejmě nebudu.
Já po těch pařátech a ropuchách dycky zezelenal.