WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

komače

Včera jsem si byl na trhu koupit chleba, mají tam dobrý, kváskový. Nu a potom jsem se koukal, co bych tak ještě … když už jsem na tom trhu. A do oka mi padl stánek s rybími výrobky. Tam měli věcí! Hned jsem si objednal rybí salát a ještě jsem se díval, co dál. A ejhle, tuhle píšou: ančovičky. Tož mi zabalte dvě. A bylo nakoupeno a hned jsme měl o čem přemýšlet.
Totiž já tenhle druh ryby jakživo nejedl. A vždycky jsem si myslel, že jsou to takové ty malinkaté rybičky pět, sedm centimetrů dlouhé, které jsem před nějakými pětačtyřiceti lety dostal na talíř kdesi v Bulharsku a musel jsem jim salátem přikrývat hlavičky, aby se na mě tak nekoukaly těma smutnejma vočičkama. Možná to ančovičky byly, ale malé. Tyhle byly výrazně větší. Asi tak patnáct, dvacet centimetrů. Vzal jsem dvě a jedna byla hned k večeři. Znamenitá. Příští týden přijdu zas. Ale budu se musit s pány dát do řeči.
Mně totiž ty ančovičky, které jsem měl snad poprvé, připomněly jinou rybí pochoutku a na tu se pánů musím zeptat. Jde o smažené a nakládané kousky úhořů, o kterých píše pan Werich ve svých Italských prázdninách. On tu knížku i načetl a když poslouchám, jak chodíval na Malý rynek s tatínkem k panu Čočíkovi pro komače, kterým tatínek přezdíval komačočík, sbíhají se mi sliny. On to pan Werich umí tak krásně vyprávět.
Nu a včera na tom pultě s rybími dobratami toho bylo tolik, že komače, tedy marinovaní úhoři z Comacchio by tam snad mohli taky být. A kdyby ne, tak by páni rybáři o nich mohli alespoň vědět. Nu uvidíme. Salát i ančovičky mají vynikající, takže když to klapne, budou i komače.


ps

Tak jsem se zeptal.
"Úhoře?" ptal se téměř nechápavě mládenec za pultem stánku.
"Ano. Marinované. Komače se tomu říká."
"Tak to ne. Úhoři jsou hrozně drahý. To nemáme. A vůbec nejsou moc k sehnání …"
A měl jsem odpověď.
Komače nejsou.
Leda přímo u výrobce v Italii:
Anguille marinate di Comacchio

mimo dub

Dostal jsem včera pochvalu od velmi laskavého přítele, pana Žáka. Poslal jsem totiž do naší vesnické skupiny obrázek s úplňkem v dubu, který je tu v předminulém zápisu spolu s Vyšehradem. A že je to prý nejen superúplněk, ale i superobrázek.
A tak jsem se musel přiznat.
Ten obrázek se mi super nepovedl.
Totiž: měl jsem to celé naplánované tak, že to přesně stihnu. V jedné aplikaci, která právě k takovým účelům slouží, jsem si vyhledal časy a výšky Měsíce nad obzorem na Točné a na Smíchově u Železničního mostu a vyšlo mi, že se to dá skvěle stihnout a můžu vyfotit jeden úplněk na dvou místech. A to jsem taky udělal a zapsal sem, do deníku. Jenomže na tu Točnou jsem vyrazil pozdě. Tedy přesněji řečeno vyrazil jsem včas podle špatného předpokladu. Nějak nešikovně jsem si přečetl údaje z aplikace a když jsem přijížděl k dubu, už bylo jasné, že je pozdě. Měl jsem přijet o dvacet minut dříve. Pak by to teprve byl ten superúplněk za dubem, protože by dělal velkou část pozadí dubu. Pěkně z dálky vyfoceno by to dělalo skvělý efekt opravdu superMěsíce. Jenomže jak píšu: už bylo pozdě. Měsíc byl už moc nahoře a tak nezbylo, než jít hodně blízko k dubu a dělat, že takhle jsem to chtěl. Inu - stane se. Pro příště mám poučení a musím na číhanou vyrazit daleko dřív.
Tuhle je ukázka z větší dálky. I na ní, byť mimo dub, je Měsíc dobře dva až třikrát větší, než ten v koruně stromu.

210426_Dub-2

u Indiánů

Ano, zaspal jsem. Nějak se mi nechtělo vstávat a pořád jsem si myslel, že je čas … a nebyl. O hodinu a půl jsem spal dýl. Inu, stane se.
Asi to bylo tím, že bylo včera takový fajn odpoledne.
Jednak jsme byli u kamaráda mrknout se na Indiány a potom jsme cvičili a hráli volejbálek a protáhlo se to do půl sedmý, čili na dvě hodiny a pak jsem ještě dělal fotky těch Indiánů a … a dneska jsem z toho zaspal neboť spoléhám na přirozené procitnutí a budíka mám vypnutýho, čímž jsem procitl až ve tři čtvrti na sedm.
I nešť. Ničehož jsem neprošvihl a tak pro jednou se snad svět nezboří.
Tuhle jsou dva z těch Indiánů. Prý móc vzácné kousky z nějakých limitovaných serií.



Indian_210427

úplňky dva

Je to zvláštní. V mladších časech jsem často slýchával a vídával vtipy o náměsíčnících. Obvykle chodívali s rukama předpaženýma po střeše v noční košili. Teď jako kdyby zmizeli. A tak to musím vytrhnout sám.
Včera byl pěkný úplněk. Dokonce super úplněk, jelikož byl Měsíc v perigeu. Nu, po střechách se mi chodit nechce, natož pak v noční košili. Tož pojďme tedy úplněk vyfotit.
Navečer jsem stihnul cvaknout úplňky dva. Jeden na Točné a jeden pod Vyšehradem.

210426_Dub

210426_Vysehrad

fb kamínky

Není to dlouho, co jsem někde v nějakém krámě zaslechl dotaz zda a kde tu mají ke koupení akrylové barvy. Inu barvy. Asi chtějí něco barvit, řekl jsem si a věnoval se dál svému nákupu. A dneska jsem si na ty barvy a na ten dotaz vzpomněl.
V sobotu jsem totiž objevil, k čemu se takové barvy mohou hodit.
Jeli jsme s Jurášem, Bartolomějem a Allou na Moravu. Při jedné zastávce na zastávce jsem kousek popošel a na té zastávce autobusu, v hezkém přístřešku na okně jsem našel kamínek. Nikoliv obyčejný, nýbrž malovaný. Prohlédli jsme ho a on tam nebyl náhodou. Byl tam uložen za účelem nalezení a přesunutí.
Právě dneska jsem zkoumal, o co jde a ona je to už velice rozšířená zábava. Malování kamínků a ukládání těchto na všelijaká místa tak, aby byly nalezeny. Facebookové kamínky se to celé jmenuje a spousta lidí maluje a ukládá a nalézá. Někteří přemisťují, jiní sbírají, malíři malují a je to nádhera. Já jsem se tím nálezem v sobotu zařadil mezi kamínkáře. Kamínek je převezen o stoosmdesát kilometrů a někam ho s Kačkou tento týden uložíme, aby putoval dál.
Móc pěkná zábava je to.
Tuhle je ten kamínek s pro mě nečekaně aktuální symbolikou:

79326_210424_a

zdroj zábavy a čerstvé vody

No tak jo, tak sem jim to objednal a v úterý to přišlo. On totiž kdekdo vychvaluje pítko pro kočkeny. Takovou tu fontánku, co v ní pořád dokola běhá voda a odněkud někam stéká, bublá to, okysličuje se to a kočkeni mají o zábavu a vodní hrátky postaráno včetně přísunu dostatku vody. Má to i Juráš a Artex si to prý vychvaluje.
Tož od úterka už mají fontánku i moji kočkeni.
Kočkeni jsou velcí a ještě vyrostou. Asi tak na dvojnásobek. Tudíž je potřeba mít fontánku bytelnou, velkou. Vzal jsem keramickou. Miska je velká, je to spíš mísa než miska. Víko je velké, relativně těžké. Člověk by řekl, že je to celé takové forenzní, těžko manipulovatelné.
Jenomže co by řek' člověk, neřekne kočken.
Takže nastala povodeň.
Jelikož voda je děsně zajímavá, je potřeba ji vycákat, namočit se celej do mísy s vodou, volízat si tlapy a znovu cákat, ovšem z jiné strany. To je Nemův přístup. Indy na to hledí podobně, ovšem nechodí v tom jako slon v porcelánu, nýbrž jen tak "ze břehu" voblizuje vodotrysk.
I nešť, mají zábavu a ta trocha vody …
Když jsem přišel ve středu od Haštala, mýtus o bytelnosti fontánky byl ten tam. Kolem mísy povodeň, těžké víko převrácené v míse s vodou, vody jen po dně a Nemo hrdě stál nad tou spouští:
"Tak jsem na to přišel, pane. Pod tím poklopem je taková trubička a z tý ta voda teče. Dalo to práci, než jsem se pod tu poklici dostal, ale podařilo se. Dobrý, ne?"
"No, dobrý, Nemo."
Šel jsem vytřít, znovu narovnat a sestavit nepřevratitelnou fontánu a dolejt vodu. Inu, jak všici říkaj: vodní hrátky, zdroj zábavy a čerstvé vody. Jen by k tej fontáně měli přibalovat eště hadr s kýblem na vytírání …

zvony svatého Haštala

Všechno bylo jinak. Sotva jsem stihnul všechno, co jsem stihnout měl, do toho jsem prací na fotkách ze sv. Haštala zahltil počítač tak, že se přestal ozývat externí disk, byla s tím papálie, ta vyřešena, ale i tak jsem do virtuální hospody přišel až o půl hodiny později …. Nu a v půl dvanácté v noci už se mi vážně nechtělo nic psát. Výsledkem bylo, že včera odpoledne už nic nebylo - tedy zápis nebyl.
Je až dneska.
Nuže tedy nové zvony Haštal a František jsou už ve věži a byla to náramná podívaná.
Tuhle jsou obrázky:

210421_Hastal01

210421_Hastal02

210421_Hastal03

zavěšování zvonu

Dneska bude zápis až odpoledne … jedu se podívat teď ráno na zavěšování zvonu. Třeba budou i nějaké obrázky …

hádanka dubnová z března 2008

… tedy jsou-li to Cimrmanovy boty.
Ano, tato nesmrtelná věta obsažená v jedné z vědeckých přednášek cimrmanologů mě dnes vší svou silou dostihla. V jistém smyslu jsem stanul po boku věhlasných mystifikátorů v čele právě s nesmrtelným Járou Cimrmanem.
Přihodilo se totiž, že kdosi při vážném historickém pátrání objevil můj letitý zápis do deníku starý třináct let a poslal mi naň dotaz, což mě vedlo k prozkoumávání vrstev v archivu. Nemusel jsem naštěstí používat ani hloubkový izotopový detektor, ani škrabky či smeták a lopatku. Stačilo jen prohledat elektronický archiv a tu to bylo. Došel jsem až ke zmíněné vrstvě, která je předmětem mailu s dotazem, který mi dnes nad ránem v jednu hodinu třicet devět minut přišel.
V mém případě však šlo naprosto přesně určit i bez měření rozpadu radioaktivního uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot den zápisu. Šlo o dvacátého sedmého března 2008. Ten den jsem zveřejnil toho roku třetí - březnovou hádanku. A v ní jsem dal velectěnému čtenářskému publiku na vybranou ze třech možných odpovědí. Ano, dvě z nabídnutých odpovědí byly jako obvykle jen přibližné, ale přesto možné. A jen jedna ze tří byla správná.
Laskavý čtenář, který při svém pátrání v oboru jeho zájmu nalezl v mém deníku tuto hádanku, ale neuhodl. Proto se mohl domnívat, že vlastním "fotografii nerealizované scény z posledního dílu Trnkovy Zahrady - Velryba Abyrlev, zachráněnou ze studia Čiklovka". Budiž mu však polehčující okolností, že fotografie z hádanky už před lety zmizela, čehož je příčinou několikanásobný upgrade aplikace, ve které píšu svůj deník. Jednotlivé upgrady během let používání jsem si tu vždy na stránkách popisoval velice rozladěn, protože díky vývoji aplikace se mi z deníku poztrácela většina starších fotografií včetně té hádanky.
Nu a mystifikace je na světě.
Ani po letech však neprozradím správnou odpověď, neboť to by pak nebyla ta správná hádanka. Nápovědou budiž to, že fotka z Trnkovy Zahrady to opravdu není, čímž zbývají už jen dvě možnosti.
Hádanku zvídaví čtenáři naleznou v archivu hádanek z roku 2008 zde.
Nu a na mně je, abych poděkoval laskavému čtenáři mého deníku za jeho dopis a jako takovou pěknou tečku za tím naším případem mu nabídl originál fotografie hádanky z
března roku 2008 zde:


abyrlev

atmosféra je v pořádku

Když je kolem dokola pořádnej mazec, je lepší se bavit vo počasí. Nu a protože o víkendu se přihodil mazec od osmašedesátýho ten největší, jsou toho plná média a to jak naše, tak i světová včetně prohlášení, že naši spojenci z NATO za námi stojí, bude líp si tu zapsat zas něco o počasí. Konkrétně o tej zimě, co ne a ne odejít a co se o víkendu znovu vrátila.
Chce se říct, že o víkendu k nám vtrhla ruská zima, což má pochopitelně dvojí význam. Ovšem ten bezpečnostně-politický nechme zpravodajcům a doufejme, že k nám Rusové nevtrhnou jako ta zima. Stačí, jakou paseku tu v tom vybuchlým zbrojáku nadělali ti dvá ruský agenti.
Bavme se tedy o tom počasí. Zima, teploty jen lehce nad nulou i přes den, déšť a déšť se sněhem. Sníh sice už na zemi nedrží, ale podle předpovědí meteorologů se to ještě může stát. A pamětníci si jistě pamatují, že se to stávalo. Babička v těchhle případech pronášela starou známou pranostiku "Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem." A když byla zima i v květnu, což bývala, dodávala babička ještě "Studený máj, v stodole ráj." Měla pravdu, babička. Byla z Hané, ze Štěpánova a práce na poli byla v mládí jejím denním chlebem.
A já jsem dneska
v novinách taky objevil článek o počasí. Po dlouhých letech rozumný, bez globalistické histerie a malování černých scénářů. A proto si tu o tom píšu. Ten rozhovor je totiž přesně v duchu toho, co si o tom globálním počasí myslím sám. Pan Seifert, kterého si jistě můžeme pamatovat z televizních předpovědí ještě před třiceti lety, totiž bez senzací říká, že …" atmosféra je v pořádku " a …"Já bych si netroufal nazvat letošní duben extrémem. Problém je v tom, že lidi si strašně málo pamatují. …"
Přesně tohle tu o počasí píšu už leta.
Pan Seifert je moudrý pán a zažil už spoustu zim i aprílů. A pamatuje si. A to je důležité. Pamatovat si, jak to bylo v minulosti nedávné i již dlouho minulé.
To platí nejen o počasí, ale i o Rusku.

stůl

Tuhle jsem procházel svůj archiv k poslouchání a jal se ho dál doplňovat, když jsem narazil na detektivky Edgara Wallace. Já mám tuhletu brakovou literaturu rád. Ještě mám schovaný Rodokapsy po tatínkovi a až dojde k uspořádání beden, ve kterých jsou, určitě si v nich počtu.
Díky tomu audio archivu jsem si vzpomněl na knížku právě od Edgara Wallace. Je to opravdu hódně dávno, co jsem ji tenkrát doma u tatínkova křesla objevil. On tyhlety pokleslé příběhy četl rád. A já se tenkrát do toho také pustil a vím, že mě překvapoval ten svět vršených tajuplností a záhad, podivných mordů a ukrutenství. Něco takového jsem před tím ještě nečetl. Od té doby jsem Wallace nečetl a zapomněl jsem na něj. Až teď. Teď jsem si na tu knížku vzpomněl a zachtělo se mi braku.
No jo, ale kde ta knížka skončila?
Tak to zkusíme jinak: co třeba někde v antikvariátu? Nebyla by?
Byla!
A právě jenom v antikvariátu. Nikde jinde to není. Asi to bude obzvlášť šťavnatý brak. Nuže vzhůru tedy k antikváři! Tam mi byl skrzevá přivřené dveře knihami všeho druhu zavaleného krámku podán kýžený svazek nově svázaný v plátěné vazbě s naklíženou původní stranou obálky na deskách.
Ve chvíli, kdy se pootevřely dveře antikvářovy, začaly se jako na pokyn temné moci z nebe sypat přívaly sněhových krupiček. Vítr ty spousty zavál pootevřenými dveřmi dovnitř.
"Co se to děje?", podivila se paní antikvárnice, podávajíc mi knihu, "vždyť ještě před chvílí bylo jasno!"
"Strhla se vánice. Úplně naráz. Z ničehož nic," odvětil jsem a strčil si vytoužený brak v originálním vydání z roku 1936 pod bundu.
Dramatičtější scénu pro získání brakové detektivky jsem si nemohl přát.
Už se nemůžu dočkat. Hned dneska se pustím do čtení. Je na to ideální čas.
Právě se začal z olověně šedých mračen znovu sypat sníh.

Stul

praskl, přišel

Přišel zas. A opět okamžitě, skoro rychleji, než jsem stačil položit telefon. Ano, jde opět o ten prasklý držák telefonu příslušný ke stativu Peak Design, o kterém jsem si tu vloni v listopadu psal a pochvaloval jsem si, jak to všechno pěkně funguje.
A je to tu znovu: praskl, přišel nový.
Údiv nad vstřícností a rychlostí už není namístě, jen poděkování za profesionalitu.
Je tu ovšem ještě další pohled na držák: on je vyrobený ze dvou materiálů. Z kovu a z plastu. Přičemž o plastech moc nevím, ale troufnu si tvrdit, že jsou použity nejméně dva druhy. Plast pevný a plast pružný. Z toho prvního jsou čelisti držáku, z toho druhého pak jakási mini botička. Nu a právě ta spodní plastová čelist už mi podruhé paskla. Ten plast na to není udělaný. Drží to na ocelovém kolíčku v těle z hliníku, uvnitř kterého je ještě pružina zajišťující sevření čelistí. Z toho plyne, že kovy jsou minimálně tři. Tedy hliník, pružinová ocel a ocel konstrukční. Nu a to spojení ocel-plast prostě nemá takové vlastnosti, které by umožnily té čelisti trvat v čase.
Jednoho krásného dne to prostě rupne, protože ta plastová čelist už toho má dost.
Navrhl jsem tedy pánovi z českého zastoupení, že místo posílání nových držáků by bylo lepší udělat ty čelisti taky například z hliníku a tím by to bylo vyřešené jednou provždy.
Pán poděkoval za nákup stativu, za přízeň značce, poslal mi okamžitě nový držák a do Peak Deignu můj návrh na změnu. A že děkuje i za ten návrh.
Inu profíci … ovšem nevím, jestli se tím budou zabývat. Výměna držáku určitě přijde laciněji, než změna výroby.
Uvídíme, až to praskne potřetí.

první ekzámen

To, že má Cyrda vysokou překážecí, to je stará vesta. Cyrda nejraději vylehává, což jí Matěj vyčítá, a pokud je v domě nějaký pohyb, ideálně vylehává v cestě. To je a bylo, myslím, již popsáno dostatečně. Jsou tu ovšem noví kočkeni, kteří o překážecí strategii nemají zatím ani páru. Takže se to, jako všichni mladí, teprve učí.
Vypadá to tak, že když vstanete a ještě po tmě někam odněkud jdete, vždycky zakopnete o něco chlupatýho. Takže se musíte šourat, nohama ploužit, což způsobí nanejvýš to, že ten chlupatej chumel lehce nekopnete. To se projeví tím, že se vám kočken obtočí kolem nohy a přátelsky zamňouká. Pevnější omotání způsobuje Nemo, jemnější Indy. V případě, že byste nešoupali nohama po podlaze, hrozí, že na ten chumel chlupů šlápnete. Vzápětí si hromada chlupů začne stěžovat na zrakové poměry pána domu, jelikož oni, kočkeni, viděj i v noci, zatímco páneček sotva mžourá a nevidí je.
Nuže studium překážení tedy probíhá denně, jak je patrno z předchozího.
Dneska byl první ekzámen.
Ve tři čtvrti na šest se přes chodbu položily dva chlupatý válce. Rozespalý jsem je zahlíd a jen mírně nakop. Zakňouraly a převalily se. Neuhnuly. Válce se válejí a tudíž nemohou uhejbat.
"No tak!"
Cosi chlupatého se pohnulo a otřelo se mi to o nohu. Bylo to tuhé, byl to Nemo. O druhou se otřela Indy.
"Moh' bys pořádně koukat, pane. My tu na tebe čekáme a ty nás ani nevidíš….!"
"Nevidim, protože ráno nikdy nevidim, jelikož jsem rozespalej a vy se tu válíte přes celou chodbu."
"Neválíme, čekáme."
"No jo. Já vim."
A tím dosáhnou kočkeni svého. Já jim nasypu a natočím do misek, čímž mají jídlo a pití nachystané.
Překážení rázem ustane.
Nastane doba krmení.

správné aprílové počasí

Zdá se, že aprílovatější aprílové počasí už ani být nemůže. Ani ten výbuch sopky nechybí, byť jsou to sopky vzdálené a to jedna mírná na Islandu a další o kus dál až v Karibiku, zato pěkně nasupená. U nás se alespoň chvěje zem v okolí Chebu, což sice není vzácnost, ale dokresluje to letošní aprílové počasí.
Nejdřív to vypadalo, že už bude léto.
Bylo. Dva dny.
Pak se ochladilo a napadl sníh. Asi tak tři centimetry a bylo pár stupňů pod nulou.
Následně zase vykouklo sluníčko a v neděli to vypadalo, že se vrací jaro.
A včera začalo pršet, pak lilo a pak to bylo se sněhem a večer už bezostyšně opět sněžilo.
No tedy to musejí mít ti meteorologové v tom letošním dubnu pěknou honičku. Počasí se jim střídá tak rychle, že ty rosničky, co tam v tom ústavu mají, už toho musí mít dost. Lézt furt po žebříčku nahoru a dolů, to takovou žábu musí utahat natošup.
Jako staromilec si to celé musím ovšem pochválit: tak, tak, takhle je to správně. Takhle má vypadat to správné aprílové počasí. To už tady léta nebylo.

ocas suchý, ocas mokrý

Když Kačka prohlásí, že je potřeba umejt kočkeny, nedá se nic dělat, kočkeni musej pod sprchu. Tedy já se toho neúčastním, na to nemám tu trpělivost. Účastní se toho kočkeni a Kačka.
Když vylezou z koupelny, je to legrační podívaná, neboť usušená je úplně jen Kačka. Kočkeni jsou tak trochu usušený. Opravdu jen trochu, takže vypadaj jak oškubaný. On takovej kočken, když je podle svých měřítek načesanej a umytej, je takovou chlupatou koulí s obzvlášť huňatým ocasem. Po koupeli podle lidských měřítek jsou splihlí a oháňky mají spíš jako použitej vytěrák na hlavně.
A protože nejsou vykoupaní podle jejich pravidel, začnou okamžitě s očistou. Tedy hned poté, co si ověří, že vlastní ocas dohnat nelze, což provádí hlavně Nemo. Není mi jasné, proč právě mokrý ocas nutí Nema točit se za ním a pokoušet se ho lapit, když ocas suchý ho nechává klidným. Nicméně je to tak a teprve až když ho unaví ta neuskutečnitelná mise, začne si to lidské mytí mýt po svém. Stejně jako Indy. Šampón jim pochopitelně smrdí, takže si musejí tu vůni vylízat z kožichu. Mají celé dopoledne práci. A pak si lehnou na sluníčko a unaveni usnou. Byla to fuška.

Trójský kůň

Trvalo to. Vlastně od počátku internetu to trvalo. Celou dobu jsem odolával a nenechal se nachytat. Na dotazy stran internetových útoků a podvodných stránek i obchodů jsem vždycky odpovídal argumentací o ověřování, špatné češtině, hledání referencí a podobně. A měl jsem pravdu. Pokud se člověk chová opatrně a podle zkušeností jinde nasbíraných a popsaných, může se cítit bezpečně i na internetu.
A přesně tak jsem se včera nechoval.
Takže se jim to povedlo. Konečně mě po těch dlouhejch letech čapli a nachytali mě.
Naštěstí to není nic strašlivého a v síti jsem neuvázl s fatálními následky, ale za blbce jsem, to zase jo.
To bylo tak: kamarádka zveřejňuje fotky na Instagramu. To dělám i já a dělá to spousta kamarádů a navzájem se sledujeme a lajkujeme a vůbec provozujeme síťový život. Nu a včera v tom jednom profilu té kamarádky na mě vykoukl sdílený leták: Kupte si sluneční brejle Ray-Ban, zrovínka dneska je akce za desetinu ceny. Upoutalo mě to. A to z několika důvodů: potřebuju zrovna brejle proti sluníčku do auta, jelikož ty, co tam teď mám, už mi někdo třikrát rozsed', čili držej jen silou vůle a to asi i proto, že tenkrát stály nějakejch šest stovek, jsou polarizační a žádnej šunt. Ale přeci jen by už další sezónu nemusely vydržet. Takže báječná příležitost koupit si nový a zvláště pak tyhle, kerý "hejbou světem".
Potom je tu skutečnost, že kamarádka takový nějaký brejle furt nosí, čili to jistě sdílela záměrně, aby ostatní kamarádi věděli. Kromě toho mě opravdu výrazná sleva vůbec nepřekvapila, protože podobnou akci u jiných komodit už jsem zažil. Například džíny štrausky si kupuju výhradně na černej pátek. A programy do počítače jakbysmet. Originální fotooptiku taky - a to už jsou nějaké částky! Tudíž proč by zrovínka taková akce "za pětikilo" nemohla bejt u brejlí? Zvlášť když jejich výrobní cena je i tak daleko pod cenou té akce.
Mrknul jsem teda na ty stránky. Jinak než z odkazu v telefonu, pochopitelně. Vypadaly normálně. Ano, sem tam nějaká ta chyba v češtině. To mě mělo varovat, ale rozhodl jsem se to přehlédnout. Projel jsem celý jejich web. Fungoval, odkazy živé, akce "tikala" v baneru, produkty na stránkách živé, aktuální, vysvětlení dlouhé, podrobné … tu a tam záměna s angličtinou, ale "k věci". Ověřil jsem tedy i vzhled a čísla brejlí i u jiných prodejců. Seděly. Seděly popisy, obrázky. Nu což, koupím tedy brejle "ve slevě". Všechno fungovalo. Objednávkový systém jsem dvakrát schodil a nijak ho to nepoškodilo. Bez problému mě znovu nabídl totéž. No tak jo. Zaplatím z bezpečné karty, kterou mám jen na internetové platby a jen s jedinou malou částkou právě pro aktuální nákup. I to klaplo. Všechno v pořádku, platební brána obvyklá, zabezpečení funkční, ověření pomocí jiného kanálu v bance odjinud taky funkční. Dobrá, odklepnu to.
Hotovo, nákup potvrzen.
Nu a asi za hodinu se na instagramu kamarádky objevila nová fotka s omluvou a naštvaným komentářem, že se jí někdo naboural do účtu Instagramu a sdílel reklamu na falešný Ray-Bany a že jí to shodilo účet. Ale že už to vymazala a teď je vše pořádku.
Tak - a mám to. Nachytali mě! Použili kamarádku jako Trójskýho koně a prolomili moji nedůvěru k podfukářům.
Ovšem přišlo od nich potvrzení objednávky … jen holt s delší dodací lhůtou. Tak uvidíme, co přijde. Navíc ta akce už opravdu skončila, ale ceny zůstaly stejné "za pětikilo". Takže to podvod bude.
Nu - zatím budu jezdit s těma rozsedlejma brejlema a budu doufat, že snad něco jako brejle proti sluníčku třeba vopravdu přijde. Někdy.

co se člověk dozví v hospodě

Světodějné události jdou v drtivé většině mimo moje zápisy, neboť k nim moje ambice nesahají. Ovšem je tu i rubrika o jiných krajích, kam jsem se už hódně dlouho nedostal. A tak možná právě ten dnešní zápis do deníku patří do téhle rubriky.
Jak známo, chodíme pravidelně do hospody. Do virtuální hospody "po drátě", kterou si všichni pochvalujeme. Před nějakým časem se k nám přidal i další kamarád, který žije od své emigrace v Americe a k nám do Česka se jen občas podívá. Nu a včera jsme zas v té hospodě probírali kdeco.
Kromě jiného i současnou mediální bombu a to soud s americkým policistou, který svým jednáním byl pravděpodným spouštěčem událostí, které vedly k úmrtí zdrogovaného černošského svalovce. Následně pak vzniklo hnutí, které spustilo další vlnu nenávisti černých k bílým. Tolik v kostce k případu, který hýbe politicky korektním světem.
Předem je potřeba říct, že smrt člověka je vždycky špatně, pokud nejde o přirozený konec života. Jenomže o nic takového v téhle hysterii nejde. Novináři se předbíhali v senzačních zprávách, jak černoši táhnou na bílé a chystají se rabovat, jen k tomu hledají příležitost. Tu jim tenhle případ dal a viděli jsme to v přímém přenosu. Teď probíhá soud a politicky korektní svět se chystá tu hysterii znovu spustit a prohlásit, že bílí jsou skvrnou na jinak krásně černém kabátě lidstva a je potřeba s nimi zatočit. Skoro se nabízí dobře nám známý obrat "zatočit po bolševicku".
Tak alespoň působí mediální bouře kolem celého případu ve světě.
V Americe se toho ale ví víc, než světové novináře zajímá.
Takže jsem se včera v hospodě dozvěděl, že se sice ví, ale tak nějak se nesmí říkat, že zesnulý svalovec byl odsouzen a pět let seděl za ozbrojené přepadení těhotné ženy (ale to se nesmí s aktuálním případem spojovat), že on a policista, který na něm klečel, byli v minulosti zaměstnanci jedné bezpečnostní agentury a už tam se hóódně nemuseli, načež se vydali každý jiným směrem. Když to zjednodušíme, tak černoch mezi lumpy a běloch mezi policajty. A ke střetům mezi těmito bývalými kolegy už v minulosti došlo. Čili to nebyli náhodní cizí lidé, kteří se v nešťastnou chvíli potkali na opačných stranách zákona. Nu a coroner prý potvrdil, že zesnulý černoch v souvislosti s momentálně souzeným zásahem policisty umřel jen asi tak o den dřív, než by umřel normálně, protože v něm našli tolik drog, že by to nepřežil ani kdyby se procházel pod kvetoucími magnoliemi v parku.
Nu a tomuhle svalovci se politicky korektní svět chystá stavět pomník, přičemž ten mediální pomník už má dávno.
Tedy pánové, to jsou věci, co se jeden v hospodě dozví.
Zrovínka jsem si říkal, jestli by ti novináři do tej hospody neměli občas taky zajít.

radost z cvičení

Nemá smysl tady agitovat, že cvičení je zdraví prospěšná a vůbec jaksi všeobecně pozitivní činnost. To ví každej. My, co si takhle společně cvičíme denně, si pochvalujeme, jak viditelný vliv má ten pohyb na naše tělesné schránky. Je tu ovšem i stránka nehmotná, neboť duši prostě mezi prsty nečapnete. Nu a právě té duši dělá potěšení ta pospolitost v téhle tělu libé činnosti.
Je to prostě pro radost, tohleto cvičení.
Včera bylo úterý a to je cvičení venku.
Přišel jsem zrovna, když byli velký kluci včetně Matěje propletení v těch tyčích, co jsou na venkovním plácku postaveny za účelem zpevňování svalů. Kluci dřeli a bylo jasné, že slova napsaná v minulém odstavci tou svou dřinou potvrzují. Bylo to posilko po tréninku a každý posiloval, jak bylo potřeba. Měli z toho radost.
Pak jsme vedle na druhém plácu začli cvičit my, nejstarší. Tomáš nám opravoval pohyby v setavě a opět jsme si pochvalovali, jak je to fajn, takhle se hýbat. I v tom větru a sněhových vločkách, které zrovínka začaly poletovat. Dělalo nám to radost.
Kluci toho měli dost a odešli. My cvičili dál a tu přijeli na malých kolech malí kluci. Děsně zakuklený integrálníma helmama. Vpadli na plácek se zbrusu novými hrazdami, které naši před chvílí opustili. Sundali helmy, praštili kolama a začali po hrazdách házet kamení! Pak flašku od pití naplněnou štěrkem. Na hrazdu se nepřitáhli. Nedokázali to. Tak ji alespoň ostřelovali. A děsně u toho křepčili, jelikož z toho válčení s cvičebními nástroji taky měli radost. Pochybnou, ale radost. Nemělo smysl je okřikovat, to měli udělat jejich rodiče. Měli jim vysvětlit, že radost z ničení není radost. Třeba to sami někdy pochopí.
Naše parta - malí, velcí i my, nejstarší - to máme jinak. Jenomže to je těžko přenositelná zkušenost a, což je podstatné, zásluha našeho trenéra. Holt nemá každý to štěstí se potkat s Tomášem.

noční fantom

Žuch!
Co to bylo za ránu?
Někdy v půl pátý něco žuchlo. Šel jsem obhlédnout žucháníschopné objekty a nic. Jenom kočkeni se kolem mě hemžili, jako by se nechumelilo.
To se ovšem tentokrát šeredně mejlili.
Jednak včera odpoledne a večer chumelilo a ochladilo se nějaké tři pod nulu, což je příčinou toho, že nachumeleno zůstalo a máme tu zase ladovskou zimu, byť už je šestého dubna. Nu a potom, a to je pro kočkeny ta špatná správa, jsem si vzpomněl, že jsem někdy před rokem pořídil fotopast. S kočkeny to nemělo žádnou souvislost, ostatně ještě nebyli ani na světě. Šlo o kunu, ale z toho pak nějak sešlo a fotopast ležela ve skříňce. Včera jsem si na ni vzpomněl a nalíčil ji.
Výsledek je dokonalý, byť žuchnutí past nevyfotografovala.
Fotek je na stotřicet včetně mé maličkosti v negližé, což jsou fotografie nepublikovatelné.
Ovšem z ostatních fotografií lze vyčíst nejprve to, že je potřeba nastavit čas a datum, poněvadž místo pátého dubna letos to ukazuje sedmého května před rokem a hodiny o nějakých pět hodin zpátky. Kromě tohoto drobného technického nedostatku však jde o forenzní důkazní materiál.
Na něm je jednoznačně vidět, že ten, kdo leze furt po lince, přesto že to má zakázaný, je Indiana. Je tak drzá, vopice jedna černá, že necelých dvanáct minut poté, co vytáhnu paty ze světnice, vyskočí na linku a začne šmejdit. To je pak příčinou všelijakých nálezů jako jsou rozkousaná špejle, víčko od mléka, papírová utěrka a podobné artefakty povalující se po ránu různě v prostoru.
Indy je tím nočním fantomem!
Nemo na záznamu není, tedy se dá soudit, že jí sekundanta alespoň zatím nedělá.
Tak a teď k tomu žuchnutí. V platnosti zůstává, že na fotce nic žuchajícího není. Ovšem zrovínka v půl pátý, tedy po přepočtu času a data, se Indy nechala fotopastí portrétovat u sporáku v plné kráse.
Mám tě, potvoro!
Jestli žuchla Indy nebo Nemo ze snímku není jasné. Jasný je jen čas shodující se s žuchnutím. Já si to vysvětluju tak, že někdo z nich odněkud spad' a Indy se hned po pádu šla podívat, jestli kamera běží a jestli kaskadérský kousek zachytila. Jako by s tou fotopastí v sobě objevila filmovou hvězdu.
To máš ale tentokrát, Indy, pech. S tímhle výkonem do Holywoodu neprorazíš.

Indy_210406

musel ven

U paní zubařky to už dávno není jak na středověkých mučidlech. Však jsem tady tuhle psal o tom rentgenu. Čili hejblátek v ordinaci má nepočítaně. Na křesle mě povozí jako v kabině raketoplánu, všude to svítí, blejská se až oči přecházejí. Vždycky se zeptá, jestli chci anestezi a já na to vždycky, jestli je to potřeba.
"Budu vrtat …"
"A tak jo, tak mi ji dejte."
A dostanu injekci ani nevím do kterého místa, jelikož to taky není cítit a pak mi zarouškujou hubu takovým … no, vypadá to jako kus nafukovacího balónku. Udělají si takový lešeníčko, dají mi brýle, aby mi nepadlo nic do oka a paní doktorka začne.
"A jejda! Tady ten zub, ten je hodně špatnej. Tem bude muset ven. Nějak jsem si ho minule nevšimla. Už je vlastně celej pryč. No kdo vám to dělal? … Uf … mrtvej už byl. Tak to bychom měli, už to tam máte čistý …."
A že abych si vypláchnul, což učiním a hned se ptám:
"Vy jste mi ho vytrhla? Vždyť jste říkala, že budete vrtat…"
"To jsem si myslela taky, ale ono to už nešlo. Byl celej zkaženej. Musel ven."
Asi byl, jenže já o ničem zkaženém nevím. Nebolel mě a ani nevím že by mi ho paní doktorka vytahovala. Taková je šikovná …
… anebo?
Nebo že by to byl apríl?
Vopravdu?
Vypravdu!
Byl to apríl!
Vono se mi to jenom zdálo. No to byl teda sen … eště, že je toho prvního Apríla!