WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

tři kubíky

Když stavíte, potřebujete likvidovat. A když likvidujete, potřebujete to likvidované někam odvézt. Byla tu řeč o rozložených skříních. To ale není ten pravý stavební odpad. Stavební odpad jsou trosky toho, čím a z čeho se staví. A na to je potřeba kontejner a ten kontejner se pak odveze do deponie a tam to rozloží, rozdrtí a recyklují. Tož jsem přivolal po dohodě s panem řemeslníkem kontejner. A že prý stačí až za týden, nemusí to být dneska.
Dobrá, za týden bylo včera.
Pán přivezl kontejner. Ten malej, jenom tři kubíky. Ale i tak jsme ho naplnili. A o tom je dneska řeč.
Před týdnem se totiž zdálo, že sutě je jenom asi pět kyblíků od omítky. Jo, jenomže pak přijeli kominíci - frézaři. A po nich pan kominík - vysekávač a včera jsem si vzpomněl, že vysbírám zahradu od všelijakých nezahradních předmětů typu stavební odpad. Mezi ně patřily cihly, tvárnice a další kdysi dávno odložené materiály. Včetně betonových metrových kanalizačních trubek vkusně obrostlých mechem. Ty byly nejtěžší. Mohlo jich být tak šest. Nu a kontejner se pomalu plnil a plnil - a rázem toho byly tři kubíky.
Pán měl pravdu: ze ten týden se sešlo tolika odpadu ze stavění, že jsme ten kontejner využili docela. Inu zkušenost řemeslníka.
Jen mě tak nějak zaráží, kolik starého se toho musí povyhazovat, aby mohlo vznikat něco nového.

váleček

Když se se předělává místnost, je třeba ji po předělání vymalovat. Nejen místnost, pochopitelně, ale dneska tu jde o místnost. Tu, kterou předělává Juráš v bytě. A tu, kterou je třeba vymalovat. Má to na starosti jeden pán veselé mysli a s ním jsem se v neděli potkal. Motal se u toho Artex. To je Jurášův kocour. Je to takovej váleček chlupatej, mají ho rádi a Artex se lísá.
Nu a tak jsme s pánem, Álou i Jurášem probírali stav věcí, běh světa a fleky na zdech. Je na to prý prostředek, kterým se zeď natře a ty fleky pak nejsou vidět, což nám pán dokládal praktickou ukázkou na přítomné zdi. Fleky tam nebyly. To musel uznat i Artex, který právě vylezl z úkrytu, poněvadž usoudil, že už je bezpečno, nic velkého se nepřemisťuje a malířský váleček utichl a tudíž ho nemusí dozorovat a může se věnovat lidem.
"Vida," pravila Ála, "Arťas je takovej váleček. S ním by se dalo v nehorším taky malovat."
Pan malíř obratem zareagoval:
"No jo, ale to by mělo kocoury!"
Jak jsem říkal - pán je veselé mysli.

bude to prášit

Kvůli vyvložkování komína to celé začalo. Frézovalo se a kouřilo z komína. Tím skončil první den a zbývalo to celé jen vyvložkovat. Tedy prostrčit shora dolů komínem nerezové trubky a dole to celé zakončit dvířky a výpustí na případný kondenzát. Takhle napsané to vypadá, že je to záležitost na chvíli. Jenomže to opravdu jen tak vypadá.
Ten pan kominík, co si to celé naplánoval, nechal vyfrézovat a v pátek dopoledne to přišel vyvložkovat, přišel, lépe řečeno slezl, odpoledne ze střechy a pravil, že tam tu trubku nemůže dostat. Že je ten komín zalomenej a trubka se v něm šprajcuje.
"Ale dyť vám to včera ten váš pan kolega kominík říkal, že si to musíte v tej místnosti nahoře skrz díru do komína trochu vyseknout, že tam cosi ještě je."
Kroutil hlavou a tak jsem zavolal tomu frézaři, popsal situaci a předal telefon. Sám by pan kominík kolegovi kominíkovi nezavolal.
Bylo jasné, že si nějak nepředali informace, jeden říkal tak, druhý zase tak. Nakonec se nějak domluvili, že vědí, o co jde a pan kominík se pustil do toho vyseknutí.
Jenomže ho nenapadlo, že to bude pášit.
V minutě byla místnost pod vrstvou cihlového prachu. To už jsem se dožral a své city jsem kominíkovi vyjevil. Cosi blekotal, že nevěděl, že není zedník, ale kominík. Zarazil jsem řeč a šel shánět něco na přikrytí. Už to bylo skoro zbytečný, ale aspoň trochu, řekl jsem si.
Nebylo to zbytečný.
Do pozdního odpoledne bylo slyšet kladivo a majzlík. V místnosti v patře vznikla dvoumetrová, dvacet centimetrů široká díra od stropu po podlahu. Vyboural komín. To bylo to vyseknutí. Na parketách hromada cihel a sutě. Apokalypsa.
Den před tím mi paní kominice - spolufrézařka říkala, že dělám dobře, když začínám komínama, že se prý bude prášit. Ani jsem netušil, jakou měla pravdu.
Nebyl to hezkej pohled. Po prosekání došlo k testovacímu spuštění jednoho dílu trubky. Prošlo to. A že prý to přijde pan kominík v sobotu dodělat.
No, já byl dodělanej už v pátek. Ale co dělat? Už to bylo rozbouraný a bez vložky by kotel nebyl. Tož v sobotu.
V sobotu došlo k tomu, co mělo být původně v klidu provedeno už v pátek. Tedy spouštění roury, osazování dvířek a výpusti, zakončení elegantním kloboučkem nahoře na komíně a dozdění ve sklepě i v místnosti. Suť pan kominík po sobě odnosil, ale tan prach a písek, ten jsem zametal, luxoval a vytíral ještě včera. A furt to není načisto.
Inu - jak řikala ta pani kominice: bude to prášit.
Ale na druhou stranu - je to vyvložkovaný.
Ovšem příběh bude mít koncem května další pokračování, jelikož je to jednak potřeba dozdít po usazení kotle a potom: pan topenář a pan kominík se neshodli v tom, co je potřeba a co je podle předpisu a vývod je jinak, než požadoval pan topenář. Ale pan kominík si nedal říct.
Takže: pokračování za měsíc!

frézovat!

Kouř z komínů býval symbolem prosperity a úspěchu. Potom se to nějak zvrtlo a naopak začal lov na kouřící komíny, čímž jsme jednak zachránili přírodu a druhak ucpali auťákům vejfuky, což se v posledních týdnech ukázalo být neopodstatněné, jelikož i v prázdných městských ulicích bez aut neklesl obsah škodlivin tak, jak statečná Gréta předpovídala. Ale dosti sarkasmu. Obyčejný selský rozum praví, že čím míň sazí, tím míň smradu i špíny a s tím se, myslím, dá pracovat.
Nuže tedy, pracoval jsem, tedy zjišťoval a posuzoval a rozhodoval.
Jak vytopit starý dům a nezačoudit zahrádku?
No, co si budem povídat - i odborníci uznali, že sluníčko to asi nevytopí, pumpa na teplo jakbysmet a za elektrický topení, jako máme doma, bychom asi vytopili majland. Co se tedy nabízí? Topit něčím, co nečoudí. A když nemáme na vsi plyn, už toho moc nezbývá. Na pořad dne přišly čisté dřevěné pelety. Jo, to téměř nečoudí, účinnost to má přes devadesát procent a jede to skoro samo, když to má dostatečnou zásobu těch správnejch bílejch dřevěnejch pelet.
Ale má to háček.
Musí se vyvložkovat komín.
Přišel pan kominík, vlezl na střechu, posoudil stav a pravil, že se to musí nejdřív vyfrézovat.
Komín? Frézovat?
Jo, frézovat!
A tak přijeli komínoví frézaři. Je to dost velkej cirkus. Hydraulickej motor, na tom takovej středověkej nástroj - něco jako řemdich nebo tak, k tomu dvě hydraulický hadice, obrovská kladka, žebříky na střeše, dole mašina s tlakovým olejovým čerpadlem … fabrika na kolečkách. Všechno to natahali na střechu a frézovali.
A pak jsem poprvé viděl, jak se kouří z komína. Byl to zatím jen cihlovej prach, ale zezdola to nebylo poznat. Pan kominík na to odborně dohlížel, takže vše bylo, jak být mělo.
Teď už jen vyvložkovat, jenomže … ale o tom až zítra, to je jinej příběh.

jak se vyhazujou skříně

Skládání nábytku, toť píseň ohraná. Naposled se tu hrála před pár dny. Tudíž je třeba zapsat něco z jiného soudku.
A proto: jak je to s rozkládáním nábytku?
Úplně jinak, zní krátká odpověď.
Ale povídání o tom je dost na dlouho.
Likvidace starého nábytku je prostě problém. Buď musíte najmout firmu, která vám to z prostor, kde to nechcete, odnosí a dál se o to nějak postará, anebo jinou firmu, které řeknete, že to prostě chcete vyklidit a ta vám jemně naznačí, že byste při tom neměli být, jelikož to na místě roztlučou na maděru a vás by se to destruktivní divadlo mohlo nějak citově dotknout. S obojím už mám zkušenost.
Chyběla mi zkušenost s likvidací vlastními silami.
Nejdřív jsem to zkusil v bazaru nábytku. Tam jsem dostal informaci, že tyhle skříně jsou neprodejné. Fajn. A dál? Vyhodit! Ale jak se teda vyhazujou dvě skříně?
Vodítkem mi byly předchozí akce profesionálů.
Stěhovat a někam vozit skříně v celku mi přišlo absurdní.
Nuže tedy: destrukce.
Ale jak roztlouct prvorepublikový skříně?
Zkusil jsem to po dobrém: co kdyby se to dalo nějak rozložit bez většího násilí? A vono jo.
Našel jsem ve skříních takové kovové prvky, které musely sloužit jako spojky jednotlivých dílů. Šlo to odšroubovat. První spojku jsem prohlédl a hleďme. Není to jen spojka, je to jakýsi zámek nikoliv nepodobný spojovacím zámkům, které znám ze současných kusů nábytku typu "kup, dovez a slož sám". Naposled jsem zámky hojně používal při skládání stolu, jak psáno nedávno.
Další zámky už jsem odborně povolil vypůjčeným šroubovákem, protože ten můj nebyl dost velkej a čtyřhran k zámku příslušný jsem už vůbec neměl. Tak, zámky roztočeny a … a vida! Strop skříně jde odklopit a boky taky.
Zbytek už tak snadno nešel, ale znáte to: když nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. Za hoďku byly prvorepublikové skříně rozloženy na desky. Tedy složit by už nešly, ale to nebylo cílem. Cílem bylo vymést je pryč z domu. To se stalo včera.
Odvezl je laskavý pán z obce v malém kontejneru do sběrného dvora.

podle zvuku

Můj úplně první film o našich letcích v RAF byli Nebeští jezdci podle knížky Filipa Jánského. Občas se k němu vracím. Včera jsem si na něj vzpomněl z úplně jiného důvodu. Ikdyž - důvodem bylo letadlo.
V knize i ve filmu se totiž dostane do hry poslouchání a rozeznávání jednotlivých strojů podle jejich zvuku.
"… Prcku, slyšíš, letadlo? Belindo, letadlo je tady!“
Vždycky mi přišlo přehnané, že by letci dokázali rozlišit letadla podle zvuku motorů, bral jsem to jako leteckou latinu.
Opak je pravdou, nevěřící Tomáš by na mě byl pyšnej.
Je totiž jedno letadlo, o kterém jsem si tu už psal a není daleko. Na Točné má své místo v hangáru Baťova Electra, přesně řečeno Lockheed Electra L10A. Občas jí provětrají křídla a právě to je ten důvod pochopení mého omylu. Ten krásnej stroj má tak charakteristicky znějící motory, že si ho na současném leteckém nebi nelze splést.
A taky jo.
Včera jsem zaslechl motory. Hluboký chraplavý, bublavý zvuk.
Elektra! To startuje Electra!
A taky že jo. Za chvíli byla nahoře a to už jsem si chystal foťák na příležitost, až se bude vracet. Ta přišla za chvíli. Zakroužili jen v okolí a už byli zpátky na přiblížení a začali sedat. Stih' jsem to. Dole je obrázek.
Jsou tu ovšem i jiné létající objekty, které zvuk nevydávají. Třeba takovej satelitní systém Starlink, postrach všech astronomů.
Zrovna včera těsně po deváté večer byl celej ten cirkus vidět na obloze. Tož jsem ho taky cvaknul.
Ale to už nebylo podle sluchu, to jsem si přečet na síti.

Electra_200423

Starlink_200423-1

Starlink_200423-2

ty vobzory

Na balkón to člověka láká při různých příležitostech. Tím rozhodně nechci ani naznačovat, že bych měl sklon k řečnění z balónu. Na to tu byli a jsou jiní. Ovšem, když svítí sluníčko, všude zpívá ptactvo nebeské a v dálce se pomalu začínají zelenat hory i doly, jednomu to nedá a na ten balkón musí.
Bác ho!
Takovou ránu do hlavy jsem už nedostal ani nepamatuju. Teda: pamatuju si vůbec po tý ráně něco?
Jo, zrovna si vzpomínám, že ty dveře na balkón patří na seznam těch k výměně. A rozhodně budou vyšší a nebude tam to blbý vokýnko nad dveřma, kvůli kterýmu je nízký futro, který mě teď praštilo…
Ale je krásně … ptáci řvou, kytky kvetou …
Tak, to by stačilo, zpátky do práce. Mám domácí vězení jako skoro celá zavirovaná zeměkoule, ale sem dojíždím, abych dohlídl na řemesníky a současně můžu i sám pracovat, jelikož internet jsem si už nechal zapojit. Samozřejmě všichni v rouškách a nejmíň dva metry vod sebe. Ale nějak to de.
V domě je zima, topení bude teprve za měsíc, možná. A proto mi to při pohledu ven znovu nedá: tam je tak krásně a na sluníčku teploučko.
Bim!
"Jaaauuuu…!"
Do toho samýho místa. To zatracený futro! Kerej blbec to takhle stavěl!
Ale na balkóně je krásně, ty vobzory … a ptáci řvou…
Teď je čas rozložit na atomy ty starý skříně, tož vzhůru do práce, přišla jejich chvíle.
Á … cosi dole slyším, asi přijel pan elektrikář. Mrknu na to z balkónu …

Ne, nebojte se, napotřetí už jsem si dal pozor.
Ty dvě boule na temeni mi bolestně připomínají, že to futro je vážně nízký.
Třetí jsem prozatím nepřidal.

pán s pérem

Nu tak jsem se dočkal, jelikož kdo si počká … Jenomže ví člověk vždycky na sto procent, čeho se dočká? Můžu tady bez uzardění prohlásit, že neví. Ani já jsem nevěděl. Neměl jsem ani tušení, co mě čeká po vytvrdnutí toho betonu na záchodě.
Já totiž, trouba poctivej, jsem si řek', že když už to dělám, nechám ten odpad i vyčistit. Ono je to v provozu osmdesát let, původní majitelé to asi moc neřešili, tož povolejme odborníka s pérem.
Pán s pérem přijel včera. Šlo mu to ztuha, nemohl se těmi vápenatými usazenimi probourat. Skoro dvě hodiny se v tom doslova šťoural a po tom dlouhém čase se dostavil úspěch: usazeniny byly pryč. Jo, pryč. A to i skusem cihly, což byl ten moment, který pána hodně zarazil a po přivolání nepotěšil ani mě.
Po důkladném ohledání a vyfotografování a natočení krátkého průzkumného snímku jsme zjistili - tedy nejdřív pan řemeslník a pak já jako pan domácí - že nastalo odstranění, vyčistění a odhalení. Odhalení průšvihu.
Čekala ne mě totiž zpráva o skutečném stavu věcí a to ta, že odpad ze záchoda byl v minulosti opravován, ale prachmizerně. Na litinovou trubku, která byla a je stále v pořádku, tehdejší opravář nasadil novodurové koleno, jenomže ho nějak zapomněl správně, anebo ještě hůře: vůbec napojit na tu litinu. Mezi kolenem a trubkou chybí asi tak deset centimetrů čehokoliv, co by bylo lze označit za potrubí. Jsou tam cihly, malta … nic víc. Všechno vlhké, kus cihly vypadl.
Tak tohle mi ještě chybělo.
Vůbec jsem netušil a zřejmě stále netuším, co za poklady tenhle dům skrývá. O důsledcích tohoto stavu nemá smysl se tu rozepisovat. Vlhkost lze odstranit jen vysekáním toho mého betonu, dlaždic a kusu základů, aby se pan řemeslník, který měl původně pracovat jen na sanaci sklepa, dostal k litinové trubce odpadu, celé to odhalil, sanoval a znovu dal do pořádku, aby to, co tam teče, teklo tam, kam to téct má.
Tentokrát se do toho už sám pouštět nebudu a snad se při odborném zásahu dočkám i pozitivního výsledku.
Leda, že by se objevilo něco dalšího.

dvojbudka

Ano, je to tak, je to potvrzené, je to zpozorované, zaznamenané a je to na denním pořádku. Bydlí tam všichni. Nebo tam všichni chtějí bydlet. Anebo se ti větší starají o ty menší. Anebo je to úplně jinak, ale skutečnost je taková, že pod těmi taškami na rohu střechy spolu ve zvláštní shodě žijí vrabci i kosi.
O víkendu jsem totiž viděl mladého kosa, jak leze dovnitř. Starého kosa, jak zpívá venku. Vrabce, jak besedují na lemu žlabu a jednoho z nich, jak nese do hnízda trochu suché trávy na opravu hnízda. Ba dokonce kosa i vrabce několikrát společně. To všechno v krátkém čase po sobě.
Není jiného vysvětlení, než že tam mají společný dvojdomek. Takovou ptačí dvojbudku, ve které je dost místa pro všechny. Neperou se, nehašteří se. Každý si zpívá po svém a jeden druhého mají v ouctě.
Tak si říkám, jestli by se to nedalo použít jako příklad pro společný život na týhle planetě.
A to nejen černejch s hnědejma.

kos_200418

vrabci_200418

vrabec_200418

prohodit

Přesto, že nejsem stolař, už jsem pár stolů složil. Pochopitelně někde koupených, dovezených a určených ke smontování. Ono to není nic intelektuálně náročného a když se člověk chytne návodu, jde to jako na drátkách. Jak jsem včera zjistil, záleží ale taky na tvůrci návodu. Jsou některé jemné detaily, které by si v takovém návodu zasloužily více pozornosti.
Skládal jsem tedy další stůl v řadě a šlo to jako obvykle. Přišlo finále: Přimontovat dvířka.
"No doprkýnka, dyť to tady mají mají obráceně!
Neměli to obráceně. Jenom tak nějak dost důrazně neupozornili na to, která stěna je levá a která pravá a ty malinký tečky na tmavým podkladě nebyly skoro vidět. No dobrá. Tak povolit, opatrně nadzvednout desku, celé to vysunout, prohodit stěny a zpátky pod desku.
Prohozeno, umístěno, přišroubováno.
Tak, teď už jen přidělám ty lyžiny na šuplíky a je to.
Není to!
Pravá část se šuplíky je taky obráceně. To už v tom návodu vůbec není. A ty mikroskopický tečky aby jeden hledal lupou.
Tohle šlo daleko rychleji. Už jsem to měl nacvičený: zvednout, vysunout, prohodit pravou za levou - a je to.
Nmo, tak i tenhle sedmdesátejvosmej stůl jsem nakonec složil, ale dal jsem si to prakticky dvakrát.
Inu, opakování je matka dovednosti - to dokládám tím, že tu druhou stranu už jsem otočil daleko rychleji, než tu první.

je zavřeno

Včera jsem vzkřísil ono nezbytné zařízení, o kterém jsem tu psal předevčírem. Keramika v betonu drží, ale zatěžovat se to ještě nemůže. Beton holt krystalizuje měsíc, jak jsem se dočetl u odborníků. Dobrá, zatěžovat ho nebudeme. Zkusíme tedy nějaký ten stůl a židli někde poshánět. No jo, ale kde? Všude je zavříno.
Ne tak docela. Obchodníci se snaží to nějak vyřešit a jedním z řešení je on-line prodej. Vyzkoušeli jsme včera s Jurášem, jak to funguje.
Ano, je zavřeno. Na zámek. Nikdo nikde. Ale když zavoláte, dveře se otevřou a můžete vybírat ve skladu. Všechno podle pravidel. Roušky, úplně prázdno, jen majitel a skladník. Vyberete a
… a zaplatíte.
A tady se to kouslo. Chyběly mi tři stovky. Bankomat někde v tramtárii.
Nuže přichází na scénu očekávaná otázka:
"Můžu platit kartou?"
"A to právě ne. Já mám zavřeno," pravil majitel obchodu.
Tak jsme nad tím stáli a mudrovali, co a jak. Nebylo to dlouho.
Pan majitel pravil, že o nic nejde, ať to tak nechám, že jsme jenom lidi a že to bere i tak.
Suma sumárum jsem to měl o ty tři stovky lacinější a vydělali jsme oba.
A to i s náhubkem na ksichtě.

vrabčák vyrost'

Někomu se někam nakvartýrovat, to není jen tak. Na to je potřeba nátura. Tím ovšem nechci říct, že se to neděje, naopak: imrvére je někdo někde nakvartýrovanej.
Třeba zrovna ten kos.
Je to pár dnů, co jsem si tu zapsal, že už vím, kde bydlí vrabčáci.
Tak to pořád platí.
Ale!
Koukám včera, že ten vrabčák nějak vyrost'.
Podívám se pořádně a vidím, že nejen vyrost', ale i zčernal a zoranžověl mu zobák. A vlastně to ani už není tak moc vrabec jako spíš kos. Stojí ve žlabu, přesně v tom místě, kde stávají vrabčáci, co tudy chodí pod tašky krmit do hnízda mladé. Příletí vrabčák, koukají na sebe. Malej kouká ze strany na stranu, přešlapuje - a nic. Kos otočí hlavu, ani se nehne - a taky nic. Koukaj dál na sebe.
Vrabec odletěl, za hodnou chvíli odlít' i kos a pak se vrabec vrátil a vlezl do hnízda pod střechu. Ale kos je tu teď vidět furt.
Že by se do tej mezery pod taškama chtěl nakvartýrovat hned po vrabcích?
Nebo chce kos ty vrabčáky vystrnadit?
Co já vím. Nevím. Kos to ví.
Je to totiž dost dobrej kvartýr.

pětadvacet kilo v pytli

Velikonoční symboly si všichni v našich končinách s křesťanskými kořeny představujeme podobně. Pravda, naše pomlázky, mám ten dojem, používáme jenom my v naší české kotlině. Ale jako symbol jara, znovuzrození a začátek něčeho nového jsou Velikonoce vnímány jaksi všeobecně.
I já jsem tedy s něčím novým začal.
Je tu řeč o starém domě a jeho počínající rekonstrukci, o níž tu bude jistě ještě hodně psáno. A protože je třeba začít od píky, začal jsem skutečně velice zemitě. Záchodem. To je potřeba, aby bylo kam, když je potřeba.
Nejdřív to vypadalo, že by mohlo stačit opravit splachovací mechanismus. Jenomže on už jaksi … se moc neprodává, tenhle starej. Dobrá, vyměníme tedy keramiku i s nádržkou. Tak jo. Vzhůru do Hornbachu. Právě po měsíci otevřeli.
Přivezl jsem to nové a to staré jsem se jal odstraňovat. No pochopitelně, že šrouby jsem ukroutil. Byly zarezlý. To bude v pohodě, řekl jsem si. Ty nový, co mám s sebou, jsou z nerezu. A tak jsem to sundal, očistil a chystám se vrtat díry do podlážky. Je to dělané postaru - pod mísou je dřevo. No jo, ale ono … už je tam to dřevo taky dlouho, takže hmoždinky v něm nedrží. Je to už ztrouchnivělé. Takže dláto a … a je to v háji. Celý základ musí pryč. A co dál? Zase dřevo? Ne. To by nedělalo dobrotu. Vybetonovat. Ach jo. Kde vzít tu trochu betonu? Tak ještě jednou do Hornbachu. S rouškou, pochopitelně. Pětadvacet kilo betonu v pytli a k tomu ještě pár drobností.
Nu, zabetonoval jsem to a teď čekám, až beton správně ztuhne a vyzraje. Že prý se má polívat, aby nepraskal. No, uvidíme. Základová deska domu zrála čtrnáct dní. V tomhle případě to snad půjde rychleji. Až to vytvrdne, dojde ke znovuvzkříšení záchoda.
A v tom je právě ta letošní symbolika.
Není to nic moc, ale když to vezmu z tý lepší strany, je fajn, že bude aspoň ten hajzlík v pořádku.

kde bydlí vrabčáci

"Víš, kam chodí komedianti na záchod?" ptá se chlapeček Štěpána Šafránka v jednom z filmů o básnících. Odpovědi se mu nakonec dostane, ale mám takovej pocit, že spokojenej s ní není.
Takových otázek je spousty. Zdají se být úplně zbytečné, ale člověku tu a tam vrtají hlavou. A odpověď nikde.
Tak například: ví někdo, kde bydlí vrabčáci?
No jasně, řeknete si. Někde ve křoví si staví hnízda. Nebo najdou nějakou skulinu ve stromě nebo tak nějak.
Jo.
A viděl je v tom hnízdě někdy někdo?
O vrabčáky se málokdo stará a málokomu stojí byť i za otázku. Vrabců je. Ale oni taky ubývají a už jich není, co jich bývalo.
A já furt nevěděl, kde bydlí.
Až teď. Teď jsem objevil, že bydlí ve žlabu. Přesněji řečeno nad žlabem.
Mají ve střeše pod taškami hnízdo. V tom místě chybí síťka. Proč tam chybí, to se mi zjistit nepodařilo, ale to, že tam není, to je bez debat.
A kde není síťka, jsou vrabčáci.
Pokoušel jsem se je vyfotit v hnízdě, ale i u vrabců platí to, co mi vloni říkal pan Stach: oni to nějak vycítí a fotit se nechtějí nechat. A navíc jsou děsně rychlí.
Tak se musím spokojit s konstatováním, že už vím, kde bydlí vrabčáci. Mají tam mladá písklata a když je přiletí krmit, je to úplnej koncert.
Inu, je jaro, vrabčáci se staraj a mladý budou za chvíli lítat.
Ze žlabu.

studené světlo

Kdepak, nebudu tu zastírat, že se probouzím časně, procitám vzápětí a vstávám hned potom. Pochopitelně vstávat neprobuzen nejde, leda snad, že bych byl somnambulem, čehož si dosud nejsem vědom. To ovšem neznamená, že lunatikem nejsem.
Zrovna dneska: rozednilo se docela brzo. Inu proč ne. Vždyť je jasno, teplo, letní čas už běží druhý týden a tak sluníčko poskočilo zase o pár stupňů na obzoru. Ale proč je dneska takový studený? To je otázka! Přeci proto, že je brzo ráno a ještě je chladno. Vždyť je teprv duben.
No jo, ale jarní rozbřesk má být kápku do růžova a ne do modra jako teď.
Do růžova nebo do modra. To jsou mi úvahy vpravdě hodné této časné hodiny svítání.
Svítání? Opravdu je to svítání?
Otevřel jsem i druhé oko, aby i ono vidělo, co se to děje. A ono vidělo, jelikož vidět bylo náramně. A protože dvě oči vidí víc, než vidí jen jedno, viděl jsem, že to s tím svítáním nebude až tak horké. Totiž studené.
To studené světlo nebylo světlem slunečním, nýbrž světlem úplňku!
Tak. A tady to máš! Už vstáváš při úplňku a pleteš si to se svítáním. Měl by ses zamyslet, jak je to s tím náměsíčnictvím, řekl jsem si.
Ale už jsem se nestihl poslechnout.
Raději jsem zase usnul.

do hlíny

Jakživo jsem netrvrdil, že jsem nějakej Mičurin. Rozhodně pěstování čehokoliv nebylo ani zdaleka v okruhu mých zájmů. Jenomže tuhle v únoru jsem v konzumu narazil na takový pytlíky s rajčatama. Vak, igeliťák, semínka. Stačí zasadit a zalejvat. V létě budou rajčata.
No - chvíli jsme na to koukal a pak mi to nedalo. Naložil jsem do košíku od každé barvy jeden vak. Žlutý, červený a černý rajčata.
Chvilku jsem s tím vyséváním počkal, ale na začátku března už jsem ten zázrak vypustil do světa. Totiž do hlíny. Kačka mi u toho sekundovala. Pět semínek od každýho druhu jsme zaseli.
Nu a ono to roste!
Opravdu se z těch semínek vyklubaly rostlinky a dokonce až na jednu jedinou všechny. Tenhle víkend už byly tak velký, že nebylo zbytí a Kačka si musela ty, který byly navíc, přesadit do truhlíku. Ve vaku smí zůstat vždy jen jeden stromek.
A tak si spokojeně rostou. Každý večer je ukládám dovnitř a každé ráno je nosím na sluníčko. Už jsou vysoký nějakejch patnáct centimetrů a musel jsem k nim dát špejle a uvázat je, aby je vítr nepolámal. Rostou jako z vody.
Jsem vážně zvědavej, co z nich bude.
Že by opravdu rajčata?

lochneska na zahradě

"Kde leží Tararingapatan, to nevím. Ale zato vím vo jednom místě, kde se dá votočit s pětimetrovým žebříkem …"
Jo, tuhle větu nebo jí podobnou, končící právě tím pětimetrovým žebříkem, občas používám. Už ani nevím, kde jsem ji pochytil. Vždycky se mi totiž zdálo snažší najít to místo pro ten žebřík, než najít odpověď na nezodpověditelnou otázku.
Jo, zdání klame. Někdy. Naposled včera.
Ne, nebyl jsem v tom Tararinga… tentononc. Jenom mi přivezli žebřík.
Žebřík. Vobyčejnej, hliníkovej, skládací. Do těch pěti mu chybí jen půlka metru.
Hned jsem ho potřeboval použít. Je děsně univerzální, můžou to bejt štafle, lešení, schůdky … a tak. Stačí to správně rozložit a pak zase složit.
A vo to šlo.
Nejdřív jsem ho rozkládal v chodbě. Princip je podobnej, jako když rozkládáte skládací metr. Jenomže ta podobnost pokulhává už třeba těmi rozměry. Žebřík vám narozdíl od toho skládacího metru v tej chodbě najednou dost nabyde a už se nevotočíte. Tak ho zase musíte složit, ale furt musíte vystrkovat takový ty zaskakovací kolíky, co zajišťujou ty klouby. Jde to děsně ztěžka a bolej vod toho prsty.
A tak ven s ním.
Tady už to místo na ten pětimetrovej žebřík je.
Tak: rozložit, otočit, složit … safra. Takhle to nepude. To vypadá jak lochneska.
Tak zase složit, zase přetočit, znovu rozložit … cvak! A je z toho lešení. Au! Ty kolíky jsou ale nešikovný, dyť na to skoro nemám sílu.
No … už si s tím štvrthodinu hraju … a dost!
Vnesl jsem lešení do domu, vlezl na to a pošťoural se ve splachovači. Dobře to dopadlo.
A teď složit.
Zatracený aretační kolíky! Bolej vod toho prsty.
Vzal jsem si konečně návod.
A hele! Vono se to dá složit eště takhle … a takhle … a taky úplně rozložit.
Jestli mě někdo za plotem sledoval, stačilo si přinýst kafe a bábovku a usadit se pohodlně na štokrle. O zábavu jsem se postaral já.
Ten hliníkovej skládací had mě ne a ne poslouchat. Furt se to lámalo jinam, než jsem chtěl. Točilo se to kolem mě, že jsem chvilku měl pocit, že to monstrum ožilo a proměnilo se v hada - škrtiče. Vztekal jsem se s tím mechanizmem a když už jsem měl pocit, že jsem ho konečně utahal, praštil mě zákeřně do holeně.
Dosti zápolení!
Finita la Commedia!
Řekl jsem si, že první opravu jsem zvládl a dál na to kašlu. Další lekce z žebříku bude zejtra. Prsty už mě od těch kolíků bolely až až.
Začal jsem aluminiového škrtiče skládat a těsně před koncem poskládání koukám: tuhle pod těma kolíkama jsou takový nenápadný páčky. Na co asi budou? Nejsou vony vod těch kolíků, co mě vod nich bolej prsty?
Za jednu páčku jsem zatáh'.
A vono jo!
Tou páčkou to jde jako po másle!
Poslední článek toho skládacího pětimetrovýho monstra jsem už povoloval tou páčkou.
Jak šikovné řešení!
Všimnout si ho hned na začátku, moh' jsem s tím vyvádět celý odpoledne.
Tedy a kdyby si náhodou někdo vzpomněl na pověstného strýce Podgera, tak … tak se ani tentokrát neplete.
Včera bylo vysloveně Podgerovské odpoledne.

dycky na začátku

Po čtvrt roce jsme se konečně zase s Matějem dostali k těm kartám. Ano k těm "médžikům". Přemluvil jsem ho a sedli jsme si ke stolu. Pochopitelně prskal, že si vůbec nic nepamatuju, a že to vůbec nechápe, jelikož je to přeci tak jednoduchý a nic na tom není.
"Tohle musí zůstat taplý, tohle můžeš přece hrát až příští kolo, tady ten se nedá zničit leda nějakým kouzlem, tady na to nemůžeš přidávat životy, protože tam teď žádný nemáš a musíš počkat, až je tam budeš mít. Tímhle můžeš blokovat a tenhle zase musí útočit na dva."
"Takže mi je zabiješ?"
"Jo."
"To se mi teda vůbec nelíbí. A jak to, že máš tuhle kartu dycky na začátku?"
"To tak vyšlo."
"Hmmmm…?!"
"A ty nechceš útočit?"
"A to můžu?"
"Jo, ale příště už ti to řikat nebudu."
No, co bych tu chodil vokolo horký kaše. Hráli jsme dvě hry a dvakrát mě Matěj porazil. Tak jsem říkal, že si budu muset zajít do vobchodu pro nějaký silný karty, že takhle by to nešlo. A že prej to tak není, že jeho kamarád má karty za tři koruny a stejně s nima vyhrává.
No nevim. Ta karta, co je nezničitelná a furt na mě útočí, mi přijde docela drahá.
A blejská se. A vypadá jak Anubis … Asi bude vážně kouzelná.
Inu Magic.

s Hlustvisihákem

Na průmyslovce jsme měli technické kreslení a deskriptivu. To se mi pak hodilo na strojní fakultě, jelikož i tam bylo technické kreslení. Paradoxem bylo, že jsem musel předělávat první výkres, tedy cvičné psaní normovaných písmen do řádků. Dal jsem si totiž záležet a pan asistent při kontrole pravil, že nám přece jasně nařídil, že to nesmíme psát přes šablonu, ale jen od ruky. Nevěřil, že to mám tak z průmyslovky nacvičený, že to vypadá jako šablonou. Inu - první kule na vejšce byla na světě. Tak jsem to udělal ještě jednou, schválně jsem to mršil a pan asistent byl spokojen. Kuli opravil a měl jsem splněno.
Ale podepsalo se to na mně. Totiž na tom písmu. Na ten dril z průmyslovky jsem musel zapomenout a psát tak, aby to nebylo jako podle šablony. A to mi zůstalo dodnes. Škrábu tak strašně, že by pan asisten tleskal radostí.
Takže když mi pan elektrikář říkal o tužku a pravil, že si to musí nakreslit, nenepadlo mě nic jiného, než že si bude kreslit technický výkres vedení, které po něm chci. No jo. Ale kde v tomhle prázdným domě vzít tužku?
Bylo to jak s Hlustvisihákem:
"Vy nemáte tužku?"
"Ne."
"Tak si vezmu vlastní."
Došel si do auta pro rýsovací potřeby a já tak zjistil, že mu stačí tesařská. Takový to trojhranný kopyto. No teda jak s tímhle bude kreslit? Divil jsem se v duchu.
Pan elektrikář mě nenechal čekat ani vteřinu.
Hned začal s kreslením.
První čára na zdi byla od rozvodné skříně, pak dál pod stropem přes chodbu, zde odbočka, pak zásuvka, dál chodbou a do kuchyně, tady dvě zásuvky a dál další dvě. A bylo nakresleno. Na zdi.
Čmáranice k pohledání.
Pan asistent by radostí poskakoval.

různé světy

Je to zvláštní. Člověk si neuvědomuje, kolik je na světě různých světů, dokud se s nimi nesetká. Ne, tentokrát nejde o paralelní vesmíry fungující ve prospěch lichých ponožek, jak jsem tu několikrát téměř na vědecké bázi doložil. Jde o obyčejné lidské světy.
Máme tu už měsíc něco jako vyjímečný stav. A nejmíň další měsíc ještě potrvá. Není to úplný vyjímečný stav a není to úplný zákaz vycházení, ale něco na ten způsob to je. Způsobila to pandemie viru odněkud z Číny. Popravdě se ani nedivím, že to přišlo z Asie, jelikož i v těch několika málo cestách, při kterých jsme Asii navštívili, jsme si nemohli nevšimnout těch téměř neuvěřitelných kontrastů mezi užíváním nejnovějších technologií a lpěním na obyčejném tradičním způsobu života. Prostě když dojedete supermoderním vlakem rychlostí třista v hodině do města, kde vám na trhu nabídnou pražené štíry, pečené ovčí oči nebo nebo si na autobusovém nádraží můžete koupit živé štěně či netopejra k obědu, které vám rovnou naporcujou, vždycky vás to zarazí.
Ale to není ten svět, o který mi zrovna teď jde, ikdyž do množiny všelijakých lidských světů patří.
Jde mi o ty místní, naše současné.
V jednom světě jste doma, protože se nesmí ven. Práce z domova, karanténa. Jste v bublině.
V druhém světě máte schůzku s panem elekrikářem, protože potřebujete ve starém domě udělat novou elektriku. Pan elektrikář při dodržení všech opatření jako jsou roušky, vzdálenosti a podobně je nadšen, protože zrovna teď nemá v práci žádnej velkej frmol.
V dalším světě vám na poště vesele spílá pošmistr, že je ten koronavirus a že berou jen nouzový případy.
V jiném světě si potřebujete dát schůzku s topenářem a ten má úplně běžný pracovní kalendář a na schůzku má čas až za týden.
V každodenním světě jdete do obchodu a tam není skoro ani noha.
V planetárním světě si seismologové pochvalují, že lidi po zemi tolik nedupou a seismografy měří přesněji, jelikož se přestalo chodit, jezdit, stavět.
A takhle se dá pokračovat.
Světů je hromada a spousta se jich změnila.
Jenomže takhle to vnímáme my, lidi.
Ptactvu nebeskému je to šuma fuk. Zpívá písničky a staví hnízda.
Bodejď ne.
Je jaro a sluníčko vychází každé ráno.
A to je dobrý důvod otevřít zobák a spustit něco veselého.

kartou na poště

Pán za okýnkem úpěl. Otáčel oči v sloup a kvílel pod rouškou.
"Co nám to děláte? Proč to nepodáváte na Praze 5? My berem jen ty nejnutnější případy. Kvůli koronaviru."
"No jo, ale dosílku je přeci možný podat na každý poště."
"Já vás chápu, já vás chápu," kvílel pan pošmistr dál, ale očima už nekoulel.
Byl to zkušený pan pošmistr. Ruce mu jen kmitaly, přesně věděl, co kam zapsat, co vytisknout, kolikrát a jak.
Psal, kontroloval občanku, tiskl. To vše najednou. Úctyhodný výkon.
"Bude to čtrnáct set."
"Tolik?"
"Máte to na šest měsíců."
"Aha, tak to jo. Můžu platit kartou?"
"Dejte sem kartu," pravil rozšafně.
Vytáhl jsem telefon. Jenže i já měl roušku a telefon mě přes ní nemoh' poznat.
"Vy mně říkáte kartu a cpete mi sem telefon! Co je to za pořádek?!"
"No já vim. Von mě nemůže poznat."
Musel jsem poodhrnout roušku se zatajeným dechem, abych na nikoho neprsk'.
Telefon mě poznal.
"Jo, poznal vás. Je to tam. Máte to zapsaný a já to posílám na Prahu 5. Snad to dojde," ještě zažertoval pan pošmistr.
Stání u katru na poště bylo u konce. Trochu mi to bylo líto.
Pan pošmistr byl sympaťák.
A bavič.