2019

požertové

Takhle ráno v pološeru je téměř nemožné dělat obrázky. Taky jsem žádný neudělal. Ovšem fotoaparát jsem použil. Tentokrát jako dalekohled.
Totiž vždycky takhle na jaře se tuhle za humna na hospodářovo pole stahují pobertové. Tedy ono to není docela přesné. Pobertové něco seberou a utečou. Tihle to neseberou. Ti to sežerou. Nejsou to tedy pobertové, ale požertové.
Nežertuju.
Je to stádo srn.
V minulosti trochu dávnější jich tu bylo pár. Když jsme se přistěhovali, vídali jsme tu u nás jednoho snadno poznatelného srnce. Prý se mu říkalo Bedřich. Někde tu bude na fotce, tak před deseti, dvanácti lety možná. S roky přibýval i počet kusů a poslední léta jde o celé stádo. Už jsem se je pár let pokoušel spočítat, ale nějak to bylo vždycky daleko a ono se to stádo hemží, nepostojí, i když se všichni pasou. Až dneska mě napadlo použít i v tom šeru foťák.
Tož jsem ho použil. Fotka to není, to v žádném případě. Ale počítat se dá.
Nuže stádo dneska ráno čítalo nějakých třicet až pětatřicet srn. Ono se to v té dálce slévá a není to snadné oddělit. Ale dejme tomu hodně přesný odhad to je.
Už je to tu jako v zoologický.
Předevčírem koukaly dvě srny přes plot a utekly teprve, když Kačka přišla skoro až k nim při trhání pampelišek pro želvy. Vůbec si jich nevšimla, teprv až byla nějaké dva metry od nich.
Inu, příroda.
Jen si tak říkám, estli to už není množství větší, než malé.

proč je to rozmazaný

Moje důvěra ve školení všeho druhu není nijak velká a včerejší úvod toho produktového na tom vůbec nic nezměnil. Ba naopak. Sice jsem v Olympusu potkal docela prima normální lidi s foťákama, někteří z nich možná i byli fotografy, a lektora, kterej byl fajn, věděl skoro fšecko a hezky a věcně vykládal. Jenomže já už s tím, co vykládal dávno pracuju, takže první dvě hodiny jsem se zoufale nudil. Jediná světlá chvilka byla, že jsem si mohl vyzkoušet nějaký ten objektiv a to i ten, na který si brousím zuby. Jenže to bylo celý. Už jsem chtěl odejít a zdržely mě jen koláčky a kafe o přestávce a taky to, že jsem si řekl, že když už jsem tu, tak to tu hodinu ještě vydržím.
A dobře jsem udělal.
Tu poslední hodinu jsem se dozvěděl několik vychytávek a naživo i postup "malování světlem", což se mi velice zalíbilo. Ne, že bych to nevěděl, ale nějak jsem k tomu neměl vztah a nenapadlo mě, k čemu to pužít. Až pan lektor nám to názorně vysvětlil a předvedl, čímž pro mě objevil nový kontinent. Ne tak velký jako Amerika, ale i tak zajímavý.
Ovšem hlavně se mi dostalo jakéhosi zásadního poznání, že se nesmím mlít a třást.
Totiž: ptal jsem se, proč jsou některé obrázky, co jsem udělal, romazané a jiné - tatáž scéna, jen o pár orázků dál - zase ostré. Pan lektor si půjčil můj aparát, promít to a i z fóra se ozvalo, že je to divný, že je rozmazaný i pozadí. Shodli jsme se, že jsem se musel nějak divně klepat a pokračovali jsme ve školení dál a mě to najednou docvaklo!
Já si občas sednu tuhle na zápraží a fotím ptáčky. A většinou moc fotek nevyjde. Asi se mi moc klepe ruka, říkám si. A mám pravdu, jenomže to je půlka pravdy. Teprv na tom školení mi docvaklo, že já sedávám s tím foťákem a dlouhým sklem v houpačce!
A to je pak těžký. Mně se trochu třese ruka, což snad stabilizace odchytí, ale ty drobné pohyby houpačky, na ty už stabilizace fotoaparátu nemá. A tak je to rozmazaný.
A pak, že školení k ničemu není!
Naopak.
Skvělý to bylo - už vím, že se nesmím při focení konipasů na trávníku houpat.

před zkouškama

To se člověk prostě probudí a něco mu přijde divný. Ani neví co. Zpočátku vypadá všechno stejně, ale ne tak docela. Probleskne jiný detail, jiný zvuk - a je to tady. Už vím, co je jinak!
Dneska přece musím na zkoušku.
Na zkoušku?
No bodejď. Termín mám zapsanej v kalendáři.
Ale … přece … jsem … jsem se moc neučil. Vlastně vůbec. To není možný. To nemůže bejt dneska.
Dneska nejdu na zkoušku!
Jdeš, ozve se kdesi vzadu v hlavě.
Začíná to být vážné a začínám se potit.
Ani jsem se na to nepodíval, přece se to musí nějak vysvětlit, vyřešit. Ten termín ….
Ten termín je dneska!
Tíha zodpovědnosti začíná působit. Pot už je studený, údy tuhnou. Nemůžu vstát. Takhle to přece nemůže bejt!
Může!
Vstávej, poroučím si. Jde to ztuha.
Těžce se převalím, pokouším se zvednout, otevírám oči …
Teď, teď to přijde, musím jít …
Poslechnu příkaz, otevřu oči a probudím se.
Rázem je to pryč.
Co to? Na zkoušku? Na jakou zkoušku?
Ty troubo! Dyť už dávno do školy nechodíš. Zkoušky jsou dávno za tebou. Stačí dojet do práce.
Dyť to byl jen sen!
Ufff … byl. Strašnej. Už se mi dlouho nezdál.
Až zase teď.
Teď, když mají Matěj s Kačkou před zkouškama.

poslední Jezevec

Ani nevím proč to začalo. Možná to bylo jako vždycky: Vašek mě ukecal, že bych měl tenhle komiks zkusit, že je to něco novýho. Já měl za sebou už Luthera Arkwrighta i setkání s panem Talbotem a tak jsem to zkusil. A musím hned na začátku přiznat, že jsem měl při otevření první knížky s Jezevcem takový smíšený pocity.
Když totiž máte zkušenosti se sledováním příběhu v několika paralelních vesmírech, čekáte něco na ten způsob. Dobrá, je to takový steampunkový, to mám rád. Je to paralelní historie, čož tak trochu koresponduje s Arkwrightem. Tím ale veškerá podobnost končí. Místo lidí hrají v tomhle představení jenom zvířata. Jezevci, ještěrky, kočky, klepetáči a kdejaká dalží fauna naší matičky Země. A to mě právě na začátku dost zarazilo. Nezvyk to byl. Velkej nezvyk.
Jenomže příběh mě brzy vtáhl a z nezvyku se záhy stal zvyk a brzy na to návyk. Pan Talbot příběhy umí a z kreslení měl určitě jedničku. Když navíc při čtení vyjde najevo, že je to vlastně celé detektivka, člověk se jí začne spolu s Jezevcem chutě prokousávat a na konci chce hned další pokračování.
Nu a vida, Comicscentrum se dohodlo s panem Talbotem a další pokračování přišlo a po velké pauze znovu a pak zas a v pátek jsem si byl pro pátou knihu. V den kdy vyšla. Pochopitelně. Závislost už dostoupila tak značné úrovně, že jsem knížku vydržel neotevřít jen do sobotního odpoledne, což se mi stalo osudným, neboť už jí mám přečtenou a vím, co skrývá protispoilerová pečeť.
Hergot!
Nejdelší, nejlepší a … poslední.
Když jsem si v doslovu přečetl, že panu Talbotovi zabrala jedna stránka tři až čtyři desetihodinové pracovní dny, naprosto chápu, že se bude věnovat raději něčemu jinému. Ovšem za tuhle LeBrockovu detektivní ságu si zaslouží metál. Vlastně ne. On by ho jistě nevzal. Myslím, že mu nejvíc sedí upřímné poděkování za vynikající zábavu. Za tu nejlepší, jakou od grafických románů může člověk čekat.
Nuže tedy díky, pane Talbote.
Díky Vašku a Martine, že jste Jezevce vypustili do našich knihoven.

když se dvá slavíci překřikujou

Nějakou dobu to vypadalo, že se ten náš kos nejmíň rozdvojil. V jednu chvíli zpíval na komíně a jen jsem sešel dolů, už ho slyším z cedru. Přes zavřená okna to není ono a proto si ráno otevřu a poslouchám. Když člověk poslouchá jednu písničku, začne si ji pamatovat, takže když očekává, že bude refrén o on se najednou nedostavuje, cítí se jaksi podveden. Nebo že by to byla jiná písnička?
Poslouchám to týden a teprve včera mi to Kačka vysvětlila:
"Ale tatínku, ten na tom cedru, to je drozd!"
"Ha! Tak proto!"
Pro jistotu jsem si v tom ranním šeru vzal dalekohled, abych to na těch třicet metrů rozpoznal správně a ono jo.
Na komíně zpívá kos.
Na cedru zpívá drozd.
Je to tu jak na Matějský. Nebo jako na když se dvá slavíci překřikujou, kdo víc a kdo hlasitěji. Ale musím uznat, že ten drozd zpívá líp. On má ty písničky takový kudrnatější, zatímco kos, to je takovej rocker. Ostatně je černej, tak proč by nedělal do rocku, že.
A protože kosa jsem tu už měl koncem března,
tuhle je drozdí nahrávka.
Dobré ráno!

Event Horizon

Ony tyhlety události nejsou úplně časté a tudíž si je tu rád zaznamenávám. Zvlášť, když je něco poprvé.
Poprvé díky rychlému vývoji nových technologií se vědcům podařilo pomocí teleskopu velkého jako Země sama pořídit a v počítačích složit obrovské množství dat, které včera poprvé světu představili. Nepředstavovali ovšem data, ale za potlesku účastníků konference předvedli vůbec první snímek černé díry.
Podrobnosti a zdroj orázku jsou zde v odkazu. Je tam i obrázek na zvětšování.
Tož, tuhle je ten Horizont událostí, o kterém se tak často ve sci-fi píše:

eso1907a

diagnóza

Určit diagnózu je vždycky potíž. U pana doktora jako v servisu. Je tedy pravda, že jsem včera měl telefonický hovor s dotazem, jestli je normální, aby člověku v servisu při běžné prohlídce nabourali auto, což pochopitelně normální není a tam je diagnóza hned jasná: pryč od takového servisu.
Jsou jiné případy, kdy to tak jasné není.
Tak například v pondělí se mě cestou do divadla mápozornáHanička ptala, jestli to taky slyším, to klepání.
"Jo. Na zejtra jsem vobjednanej k panu Hrubýmu a von mi to čidlo, co klepe, vymění spolu s volejem a kolama."
U pana Hrubého jsem tedy včera nechal auto a nová čidla náklonu vozu s tím, že jsme oba při jízdě poslouchali, co to klepe a jestli jsem udělal správnou diagnózu.
"Podívám se na to a uvidíme. Když to bude ono, čidlo tam dám to nový nebo i obě, když bude potřeba," pravil pan Hrubý.
Nu a večer to bylo. Filtry, olej, letní kola, narovnanej nárazník a klepání.
"Už to neklepe," povídá pan Hrubý.
"To je prima. A vyměnil jste to čidlo jenom jedno nebo obě?"
"Žádný."
"Tak jste ho rozhejbal?"
"Nerozhejbal. Vono to nebylo čidlo."
"A co to teda klepalo?"
"Von to byl stabilizátor. Nějak tam zatuh' v tom loži. Tak jsem to rozhejbal a trošku promáznul. Kdyby se to ozvalo, dejte vědět. Já tam dám jinej. To je ten novej, co jsem ho měnil vloni. Klidně to může bejt na reklamaci."
"A to je dobrý. Když to nebude klepat, tak je to v pořádku."
Nu, neklepe to.
Takhle nějak si představuju servis a diagnózu.

je z toho boj

Všechno klaplo. Přijeli jsme včas, místo na parkování přímo před divadlem, i chlebíčky o přestávce jsme stihli a já si koupil notýsek. Tyhle všechny pomíjivé drobnůstky přispěly k trvalé radosti z báječného představení.
Nevím, odkud se to vzalo, ale já si nějak oblíbil pana Töpfera. Možná to bylo kdysi dávno, když jsem ho viděl v roli Romea v té taškařici od Ephraima Kishona Byl to skřivan ve Vinohradském divadle. A pokud to nepletu, bylo to právě s paní Balzerovou. Určitě však nepletu to, že jsem se náramně bavil.
Nu a pak začal vznikat nový Tyláček, kteréžto Divadlo na Fidlovačce pan Töpfer pomáhal opět spolu s paní Balzerovou vzkřísit z popela.
Po dalších dlouhých letech se pak vrátil na Vinohrady, tentokrát už jako principál a řediteluje tam dodnes.
Ono se nějak schumelilo, že ho občas potkám a pozdravím, jenomže on mě pochopitelně nemůže znát. Naposled někdy vloni v létě támhle na benzinové pumpě. Odpověděl s úsměvem na pozdrav, ale v tváři bylo patrné, že pátrá, kdo ho to zdraví a proč.
Nu a tuhle jsem od něj zcela nečekaně jako náhradu za neviděné představení, což jsem zmiňoval i minulý týden, dostal lístky na představení, které jsem si přál vidět, jenomže se mi nikdy nepovedlo sehnat dobrá místa. Já mám tyhlety konverzačky děsně rád. Hrozně mě baví to věčné přetahování protagonistů o to, kdo právě drží v rukou delší konec.
Lev v zimě je ovšem sázka na jistotu. Král Jindřich má většinu času delší konec lana pevně omotán kolem zápěstí a vládne rukou pevnou a moudrou. Však si taky s chutí užije větu: "Lidi, já tak k smrti rád kraluju." A je to poznat. Má všechny v hrsti a nikdo na něj nemá - až na jeho ženu. To je stejná podšívka, jenomže král může být jenom jeden a tak je z toho boj. Tvrdý, plný zvratů, někdy i na nože.
Mám to rád, tohleto šermování jazykem.
A mám rád pana Töpfera.
Myslím, že jsme si to jeho nádherné kralování včera užili oba.

použijeme smrad

"I'll be back," pravil Skeleton vynořiv se z červené omáčky. Buď to byl kečup nebo tak něco. V každém případě to mělo znamenat, že potíže neskončily a tenhle vesmírný škvár bude pokračovat. Pravda, ne každý si vzpomene na popcornovou fantasy Vládcové vesmíru … buuu … ostatně není až tolik na co vzpomínat. S tím vracením, to je jiná. Kde kdo se na plátna kin vrací, aby vybral další vstupné od nedočkavců na návrat se těšících. Ovšem jsou tu návraty nežádoucí.
Třeba ta kuna.
Jestli prý jsem slyšel, ptala se před chvílí máprobuzenáHanička.
Připustil jsem, že něco jsem slyšel.
"Tak to se dneska vrátila ta kuna, co jsme ji vyhnali!"
"Aha!"
To je tedy nepříjemnost.
Budeme muset znovu použít nástroje na obranu a návrat odvrátit.
Nemaje žádných magických ani galaktických zbraní, použijeme totéž, co minule: smrad proti kunám a já znovu políčím návnadu do sklopné pasti.
Tohohle nájemníka tu prostě nechceme.

nožička bez nápisu

To je přeci stará známá, že bez brejlí se brejle špatně hledají. Ale už se málo ví, že oprava brejlí bez brejlí je daleko složitější než hledání.
Tak třeba šroubek. Uvolní se nebo vypadne. Když vypadne, je hotovo. Takovej mini šroubek o délce půl milimetru a průměru tak dvou desetin není šance najít ani kdyby byl člověk člověkem bystrozrakým. Když jde o šroubek uvolněný, je třeba ho utáhnout a to je chvíle, kdy bez brejlí je to úkol vpravdě titánský.
To jsou šroubky.
Ale co když máte brejle bez šroubků. Takový ty bezrámečkový s ohebnýma nožičkama, co držej v čočkách na takovejch vidličkách zajištěných z druhé strany plastovým třmínkem. To je teprv výzva!
Před pár dny jsem byl těmi brýlemi vyzván na souboj. Zakládám si na tom, že si věci opravit umím. Brejle mám nejmíň dvoje, takže základní předpoklad splňuji. Nuže co tedy s uvolněným třmínkem? Co by. Nasadit ho zpátky. Jo, ale vidlička je půlmilimetrová, třmínek má sotva třičtvrti milimetru a to je potřeba ještě ten vožvejkanej plastovej zdvojenej diravej špuntík vrátit zpátky do těch dírek tak, aby zapadl do zoubků té vidličky …
Nebudu to protahovat. Nejde to ani s brejlema.
Třmínek z plastu už byl rozcabrtanej, do dírek vrátit nešel, natož pak zacvaknout do té vidličky.
Tak tedy k optikovi.
Je to takovej nerudnej chlapík. Dycky se mračí. Tentokrát se nejdřív podíval pátravě na mě, pak zkoumal brejle a zamračil se eště víc. A že to teda zkusí … ale neví …
Já ti dám, že nevíš! Brejlí s třmínkem a vidličkou máš za vitrínou dobrou čtvrtinu. Jenomže jsou na těch brejlových nožičkách písmenka a z těch písmenek složený názvy jako ytalskej dyzajn a támhleto armani a tuhlato ban … žádnej nounejm. To se pak jednomu nechce vopravovat brejličky s nožičkou bez písmenek.
Za chvilku byl zezadu z dílničky zpátky.
"Tak jsem tam dal neoriginální třmínek. Kdyby to vykazovalo recidivu, musíte tam, kde vám to prodali," pravil a řekl si o stovku.
Dostal stovku.
A nedostal poučení, že za tu stovku jsem měl ty brejle s nožičkou bez nápisu troje.
Vony totiž stojej tři dolary.
Ale já mu tu stovku dal rád. Je potřeba podporovat našince …

rebarborová

"Máte mrkvovou?", ptává se pravidelně ten zajíc v tom vtipu o té zmrzlině. Ale je to vtip? Já tohle kverulování občas registruju i v normálním světa běhu.
Tak třeba to s tou limonádou.
Máme v kanceláři skvělou možnost mít po ruce několik druhů pití. Tedy kromě té vody kohoutkové jsou i všelijaké vody v lednici. Kdo přijde, může si vybrat.
Matěj chodí vždycky z přípravky za mnou do kanceláře a vybere si tu zelenou.
"Matěji, ona ti chutná?"
"Je skvělá."
"Zelená? Rebarborová? … dyť je hnusná."
"Náhodou mi chutná. Moc."
"Dobrá, vem si rebarborovou."
"Tak si představ, že Matějovi ta tvoje rebarborová chutná," povídám onehdá kolegyni, která ty vody objednává.
"Vidiš. Je dobrá, sem ti to řikala."
"No, řikala. Je hnusná …"
"Není. I Matějovi chutná."
"Hmmmm…."
A tak Matěj chodí na přípravku a pak k nám pro rebarborovou. Od začátku školního roku. Až tuhle se cosi …
"Matěji?"
"Ano tatínku?"
"Co to máš za vodu?"
"Žlutou."
"Ty nemáš zelenou?"
"Ne."
"Ty nemáš rebarborovou?"
"Ne."
"Jak je to možný?"
"Vona je hnusná!"
"Cože?"
"No … hnusná."
A bylo to.
"Už ani Matěj tu tvoji vodu z rebarbory nepije ….," povídám kolegyni.
"No … je hnusná, viď? …"
"Jo. Ani Matěj už ji nechce."
"Já vim … já už ji nevobjednám …"
Tak neslavně skončila mrkvová … totiž rebarborová. Jako ta zmrzlina.
A to se Matěj snažil víc, jak půl roku.

Molière na refýži

Jdu na refýž, poněvadž potřebuju zajet tramvají na Mírák a do pokladny divadla pro lístky. Je sluníčko, svět se usmívá a jak se blížím po chodníku k zastávce, přejde směrem ke mně od zastávky takovej týpek v kapuci.
"Cheš?", ptá se.
V ruce má ještě ve folii zatavenou nějakou krabičku s něčím. Asi s telefonem. Určitě s kradeným.
Zamračím se a zakroutím hlavou.
Pokrčí rameny a přecházíme. Já na stanici tramvaje, on na chodník.
Přemýšlím, jak se zachovat. Policie tohle jistě neřeší a než by přijeli, bude chmaták stejně pryč a navíc obchody jsou pojištěný … na to se spoléhá. Divnej svět.
Koukám, jestli mi už jede devítka a pak se otočím zpátky k chodníku.
Na lavičce tam sedí paní, vedle ní čórkař v kapuci, mezi nimi krabička.
Paní se mračí a vrtí hlavou. Ten v kapuci opět krčí rameny, zvedá se, bere si krabičku a jde dál zkusit štěstí. Počítám, že časem najde nějakou spřízněnou duši, která si ten balíček od něj vezme a něco mu za to zaplatí. Ovšem cena jistě poklesne. I tenhle kšeft má jistě svá pravidla a neviditelnou ruku černého trhu.
A to už je tu devítka a já jedu pro ty lístky. Jedny mám už v pokladně schovaný. Čekají tam na mě v šuplíku od pana ředitele jako
náhrada za neviděné představení, které jsem tu popsal někdy před měsícem. Paní pokladní mi je zrovna tiskne a já se rozhlížím po pokladní místnosti. A co nevidím: hostování brněnského divadla s Polívkou. No hned sem s lístkama … jestli tedy ještě nějaké zbyly. Paní na to mrkla a právě čtyři zbyly.
Tak. To bychom měli. Už se těším na obě představení. To druhé naprostou náhodou tak trochu souvisí s dnešní příhodou na zastávce.
Ale opravdu je to jenom náhoda?
To představení je totiž známý Moliérův Lakomec.
Ovšem v divadle. Nikoliv na refýži.

zápas kvůli pár douškům

"Voda? Jo, ta na mytí. Tak tu si můžete nabrat támhle…"
Podobnými větami se v kovbojkách projevujou vopravdoví chlapáci, co mají vodu jen jako nezbytnou rekvizitu, když jde o koupel, lhostejno zda společnou či jeden po druhém.
Ne tak zbytek planety. Kromě zmíněných hrdinů a starověké či středověké honorace všichni vědí, že vodu potřebují. Vědí to i naši kočkeni. A proto mají rádi svou vodu ve své misce a to nejlépe vodu zcela čerstvou, právě natočenou. Na tom by nic nebylo a příhody s vodou a mytím čehokoliv třeba i schodů jsem si tu už zapisoval.
Dnes ovšem nikdo nikomu nic nemyl.
Sedím u klávesnice a slyším z chodby takové divné zvuky. Nezvyklé klepání. Zní to jako by někdo klepal miskou plnou vody do dlaždic v síni.
No nic, asi kočkeni cosi tropí.
Ale ono to nepřestává.
Otočím se tedy, abych zjistil, kde ta pohroma má počátek. A ona se překvapivě žádná pohroma nekoná.
Maxmilián stojí nad miskou s vodou a kouká, co udělám.
"No co bych dělal, tvore, psát budu. A jak to tak vidím, bude to asi dneska o tobě."
Max se otočí k misce a jme se pokračovat v rozdělané práci.
Má totiž právě hrozný problém.
Potřebuje si rozhrnout vodu v misce packou, ale taky potřebuje stát u misky. Zjišťuje, že má na to pacek málo a tak začne předními packami bruslit po dlaždicích, zadními vyrovnává stabilitu a hlavu strká do misky. Nemůže se rozhodnout, kterou packu strčí do vody, aby si ji rozčeřil. Ta nerozhodnost a střídání levé a pravé packy určují rytmus bruslení a bubnování do misky. To jsou ty zvuky. Střídání se zrychluje, Max už nebruslí, ale boxuje do misky a když souboj hmoty živé s neživou vrcholí a já čekám, že už konečně tu misku převrhne, nastává katarze. Max přestane boxovat do misky, konečně se klidně skloní nad rozhýbanou hladinu a začne pít.
Ufff… to byla fuška.
Takovej zápas kvůli pár douškům.

nabídka čmelákům

Před lety jsem se odbivoval a podivoval přátelům, že si pořídili čmeláky. Jakživo by mě totiž nenapadlo, že čmelstvo se dá pořídit stejně jako včelstvo. Tedy včely jsou na med a zůstávají, zatím co čmeláci jsou pro potěšení a každý rok se stěhují, nicméně pořídit se dají.
"Jedeme si pro čmeláky," byla ta věta, která ve mně vyvolala ono podivení. Pak to ale všechno tak nějak zapadlo a o dalších čmelácích jsem už neslyšel. Jenom je každý rok máme někde u nás na zahrádce a v okolí. Jenomže člověku to v hlavě zůstane a ta možnost mít vlastní čmeláky jednomu nedá, dokud to nezkusí.
Tož jsem v zimě objednal čmeláčí domeček. S návodem, jak to všechno čmelákům zařídit. Před dvěma týdny jsem ho instaloval na místo a teď už jen ty čmeláky.
Jsou dvě možnosti. Buď si člověk čmeláky skutečně pořídí, tedy koupí od chovatelů, doveze, umístí do čmelína a je to. Nebo zvolí složitější cestu a tou je citlivé odchycení čmeláčí královny a nabídnutí jí místa ve čmelíně.
Pochopitelně jsem zvolil tu druhou možnost, poněvadž každé jaro u nás vídám na zahradě velké čmeláky, jak hledají něco v zemi. To je právě královna hledající vhodné hnízdo.
Nabídnu jí zbrusu nový domeček, řekl jsem si.
Tenhle víkend byl slunečný, hlídal jsem tedy, jestli nebude nějaký ten čmelák - královna hledat hnízdo. A ono jo. V neděli tu byly čmeláčice dvě. A jeden vzteklej čmelák. Tedy určit to neumím, ale dva huňáči byli velcí a pomalí a jeden byl malej a rychlej. Dva hledali hnízdo u země. Ten jeden se vyhříval na zdi na sluníčku.
Protože se objevovali postupně během dne, měl jsem s Kačkou příležitost zkusit je odlovit a nabídnout jim domeček. Podařilo se to se všemi.
Jenomže ani jeden nezůstal.
Ti dva velcí huňáči docela zvědavě vlezli do domečku a pobyli tam každý vždycky tak deset minut a potom vylezli a odlétli. Ten jeden - to asi opravdu nebyla královna - se vztekal, ale nakonec si domeček taky šel prohlídnout, ale vylezl ani ne za minutku ven. Děsně nadával, bzučel a odlít si po svých.
Není to žádnej med nabízet kvartýr čmelákům. Zdá se, že budou stejně vybíraví jako lidi.
Inu tak - jaro začalo a ještě je čas. Dveře čmelína jsou otevřené, nabídka nemovitosti čmelákům trvá. A když to letos nevyjde, zkusím to příští rok s tím nákupem celého čmelstva. Ale byl bych radši, kdyby se tu přeci jen ubytoval někdo z našinců, aby to zůstalo jaksi mezi námi.