2018

já tam skočil

Ono když není o čem psát, pak se píše o počasí. To je stejný, jako v hospodě, když zrovna není o čem mluvit. I když v hospodě je furt vo čem.
Takže teď se píše o počasí.
Ano, je nebývalé teplo, někde prý naměřili i rekordní teploty a skutečnost je taková, že takhle hezké jaro už jsme tu dlouho neměli. Podle všeho by to konečně po letech mohlo vyjít a nepomrzly by nám ani meruňky, ani třešně, možná i nějaká ta švestka bude, jestli se něco zásadně nezmění. Žádné rekordy, žádné senzace, prostě jenom hezký teplý jaro. Dost teplý. A proto o tom píšu.
I u nás jsou teploty vyšší, než některé minulé roky a skoro to vypadá, jako by už bylo léto. To se ovšem v noci vrátí zpátky a ráno je zase jaro. Proto se ta voda v bazénu neohřívá tak rychle. Ale ohřívá se. V sobotu už měla šestnáct, v neděli sedmnáct stupňů. No bodejď, že jsem neodolal a proto si to tu taky píšu, aby bylo jasno, že letos jsme se koupal už 21. a 22. dubna!
A to rekord je.
Když jsem se v minulosti smočil někdy koncem května, považoval jsem to za obzvlášť příznivý konec jara. Nu a teď to tu máme téměř na začátku, tedy konkrétně měsíc po jarní rovnodennosti - a už se dá vlézt do vody a neumrznout. Děti, pochopitelně, i s mouveselouHaničkou prohlásily jako jeden muž, že je to eště studený. Ale co mi po tom, že. Já tam skočil a chvilku jsem statečně vydržel. Několikrát. Však bylo pěkný vedro a ochladit se ve vodě - toť báječná příležitost. Tož jsem jí využil.
Rekord tedy opravdu padl, ovšem jen jaksi zprostředkovaně.

tuhlec je pro archiv graf teplot z meteostanice:


pocasi_180422


a tuhlec jedna jarní sakura:


sakura_180422

ryby rostou

Rybí smečku (nebo se tomu říká stádo? nebo hejno? nebo jenom ryby? … nevím) máme terpve rok. Jakýmsi příznivým zásahem osudu ryby přežily v tom našem rybníčku i přes zimu a teď se mají k světu. Dokonce mám takovej pocit, že i přes tu zimu nějak vyrostly, jestli to ovšem není jen optický klam. Znáte to: hůl do vody ponořená, zdá se býti zalomená …
Nu a tak každý den žasnu nad tím, jak ti strakatí obyvatelé rybníčku chodí na procházku, kroutím hlavou, když jim syspu jídlo a oni zdrhají, aby se pak, když odejdu, mohli přerazit, kdo bude první u hladiny … no prostě ryby.
A je mi divný, proč vokusulou kameny.
Totiž vloni vlastně skoro pořád dělaly leklý ryby. Tedy líně se přiloudaly k jídlu, líně vodpluly, tak nějak v klidu, žádnej stres (kromě toho, že se bály a furt bojej lidí). Letos jako by ožily s jarem. Pořád zkoumají jezírko, všeude čuchají, ochutnávají kde co pod vodou a právě i nad vodou vožužlávaj kameny. Že by měly hlad? No, možný to je, po tej zimě, co si dávaly půst. Však dostávají. Ale je to dost? No, budeme to muset vypozorovat. Možná jsou eště ve vývinu - a takovej vyvíjející se jedinec toho spořádá habaděj.
No - uvidíme. Vyvíjíme se všichni. Ryby rostou a my se učíme, co s nima.

švestka

"Je jaro, Béďo!", volal Bubu, ale protřelýho medvěda tím nijak neohromil, neboť týž pravil: "Co má bejt?"
Každý jaro se tou větou bavím.
A protože i letos je jaro, mám jeden vysloveně jarní obrázek.
Původně jsme si umínili, že to koště pokácíme, ale když tak pěkně kvete a je to samá včela, říkáme si, že přeci jen s tím kácením té švestky počkáme, jestli třeba konečně letos z ní něco nebude. Tedy myslím švestky, ne dřevo.
Tož tuhlec je ten obrázek:

vcela_180418

ani nemluvit

To se ví, že výchova je důležitá. Všude se to opakuje, ale málo se to ví. Totiž třeba taková výchova filmového diváka. Stejně jako třeba zeměpis. Je potřeba začít už od malička. V případě zeměpisu tak nějak v šesté třídě, v případě filmů, počítám, ještě dřív. Vůbec netuším, kdy přesně moje filmová výchova začala a jist jsem si jenom tím, že zdaleka neskončila. A protože mám filmy rád, rád se o ně dělím i s ostatními.
Doma není nikdo prorokem a přitáhnout mouveselouHaničku k nějakému ne-zábavnému filmu je potíž. Má na to svůj pohled a film bere především jako zábavu. S tím se dá souhlasit, ostatně film zábava je, ale každej na to hledí jinak. Takže Tarkovského nebo Malicka určitě ne, Triera už vůbec a Monty Pythoni jsou praštěný a …
… a tak jsem si vyvzpomněl, že budu dělat filmový klub pro pár zájemmců vedle ve vsi. Už to rok jede, lidi choděj … ale ta výchova. Tu jsem zanedbal. Tedy ovšem dá-li se za rok filmový divák vychovat. Nasadil jsem prověřené tituly a chystal se po roce dát konečně jeden opravdu klubovej film. A taky jsem ho včera uvedl.
A se zlou jsem se potázal.
Jednak přišla sotva třetina lidí a pak: reakce byly velmi rozpačité. Vlastně spíš mlčenlivé.
A tak jsem se zeptal opatrně sám: "Příště už radši žádnej takovej, že jo?"
Reakcí bylo mlčemlivé a velmi výrazně souhlasné kývání hlavou.
Ach jo. Já se tak těšil na vyspělý klubový publikum …
Holt musim dál vychovávat, teda estli je to možný. No považte sami: Postel přece je přesně ten klubovej film, vo kerym se pak mluví.
No a u nás - ani nemluvit.

neutíká, ale teče

"Tatínku, já to našel!", volal minulý týden Matěj.
Nebyli jsme na houbách, nýbrž na zahradě, a nešlo o nalezení něčeho, ale o nalezení ničeho. Přesněji řečeno o nalezení prázdna, tedy díry. A nejen jedné.
Kde se vzaly, tu se vzaly díry hned tři. V podkladové folii potůčku, co teče ze svahu do rybníčku, co v něm pořád ubejbá voda rychlostí tak pět centimetrů za hodinu a co ho kvůli tomu máme odstavenej, než se přijde na to, proč ta voda ubejvá.
"To je skvělý! Tak to já to opravím a uvidíme, jestli to byly všechny."
Dostal jsem se k tomu až v neděli. Nešlo to jinak, než udělat prostě záplatu. Čtverec s asi tak půlmetrovou stranou. Pak si vezmete horkovzdušnou pistoli, váleček a jdete na to. Jenomže to má hážek. Ta původní folie je jiná. Taková tvrdší, tenčí, křehčí. Ta záplata je tlustší, měkčí, ohebnější. Jsou to prostě jiný materiály. No, zkusíme to. Šlo to ničemně. Ta spodní, stará, se nechtěla dost tavit a ta horní, nová záplata se k té staré nechtěla přichytit. Nakonec se mi podařilo najít nějakou společnou teplotu tání, která jakš takš vyhovovala oběma materiálům a začal jsem konečně záplatovat. Připláclo se to tam, přitlačil jsem to válečkem a zdá se, že to drží.
Už od neděle, kdy jsem dopustil vodu, to nevykazuje větší úbytek, než obvykle a tudíž se dá napsat, že voda neutíká, ale jenom teče. Tedy neutíká dírami ven, ale teče pěkně potůčkem mezi kameny. Teď to nechám týden téct a pokud to nepoteče, můžem dát zas zpátky na místo kameny a potůček nazdobit.
Inu, i vodní dílo holt potřebuje občas záplatu jako třeba roztržený gatě.

co jsem nechtěl

Pátek třináctého. Znáte to. Smůla se lepí na paty. Aby se nelepila, každý si dává pozor a tak se žádný pátek třináctého nekoná, jelikož jsou všichni ve střehu. Já si v pátek pozor nedával a hned to mělo následky.
Zašel jsem si totiž k přátelům do Comicscentra pro objednané knížky. Výsledek se dostavil okamžitě. Vašek mi tak přesvědčivě vysvětloval rozdíly mezi starým vydáním, které mám dokonce podepsané od autora a vydáním novým, které zanedlouho vyjde, že jsem si toho Arkwrighta na místě objednal a zaplatil dopředu, přesto, že jsem to celé začal tím, že ho už mám a že je dobře, že ho vydají pro ty, kdo ho chtějí, což já sice nejsem, ale …
A to byl jenom začátek.
Že prý jestli bych zas k tomu Goonovi nenapsal nějakou krátkou recenzi, že prý se ty moje dobře čtou a když jsem jeden z prvních, co si pro něj přišel, tak by mohlo … Ale jo, já vám něco napíšu, pravil jsem, neboť chlapíka s hasákem mám docela rád.
Tak to pokračovalo.
"A co tadyhleta nová knížka, ta by se ti …"
"Ne! Tu já nechci. Já si to prohlížel na vašich stránkách. Já na tohle nejsem. To není pro mě. Prosim, na Hellboye už se těšim, to jo, to budu zas první, kdo si pro něj přijde, ale tohle neni pro mě. Já strašidelný nerad."
"No právě."
"Jak právě?"
"No mě by právě zajímalo, co bys řikal na to, co vod začátku vodmítáš. Prostě tvůj názor na to, co nechceš. By to mohlo bejt zajímavý."
"Hele, já tyhlety horrory vážně nemusim."
A to už se do mě pustili skoro všichni. A že prej by to bylo zajímavý eště před vydáním si přečíst názor někoho, pro koho ta knížka vůbec není a že se ty moje recenze čtou úplně jinak, než recenze recenzentů, což já nejsem.
"No bodejď, že nejsem. Já si to jenom přečtu a když už jinak nedáte, něco vám k tomu napíšu tak, jak mi zobák narost."
"Právě, to je úplně neco jinýho, mně se to děsně líbí …"
Dál jsem vzdorovat nedokázal.
Ještě jsme si chvíli povídali, ale to už bylo jasný, že mám vobjednaný to, co jsem nechtěl a budu psát o něčem, co vysloveně nemám rád.
Co k tomu dodat. Stačí chvíle nepozornosti a pátek třináctého je na koni.

ps
Už to mám oboje napsaný a odeslal jsem to, ale sem si to doplním, až později.

Gates je na chvostu

Ještě jednu počítavou si tu zapíšu, když už jsem tenhle tejden v tom. Vlastně dvě.
Programátoři jsou lišky podšitý a v zájmu inovace jsou schopni vylepšovat až do úplného vylepšení. Jen někdy jaksi zapomenou někam poznamenat, co všechno vylepšili. Například ten program, co jsem to celé kvůli němu začal a zdá se, že i úspěšně dokončil. Už podruhé v něm bez problému píšu zápis do deníku, všechno funguje jak má a to významně rychleji a bez kolapsu. Až potud teda dobrý. V rámci inovace se změní vzhled okna programu, to dá rozum. Už jen proto, aby našinec viděl, že má jinej (pochopitelně novej) program. Jo, ale taky se tou inovací změnilo kapku ovládání. A to je ta piškuntálie. Pod nadpisem článku je vždycky vidět čas, datum a zařazení do kategorie, aby se to později líp hledalo. Datum a čas tam při psaní naskočí automaticky, ale kategorii si musím vybrat z těch, které jsem si v minulosti uložil. Můžu je i přidávat či ubírat. Nu a vé minulé verzi se vyvolání seznamu kategorií provádělo klávesou escape. V té nové to nejde. Včera jsem to musel dělat oklikou trefováním se do přesného názvu, který se pak objevil. To je složité a zdlouhavé. ESC nefunguje. Bude tedy fungovat něco jiného. Pročetl jsem návod, prohledal konference … a nic. Nikde se vývojáři nezmiňují o tom, čím nahradili klávesu esc. Teď ráno jsem se odhodlal k zoufalému činu úplného začátečníka. Začal jsem mačkat jednu funkční klávesu za druhou, jestli třeba náhodou na to systémem pokus - omyl nepřijdu. Takže nejdřív mi potemněl monitor. Pak se rozsvítil. Potom na obrazovce vyskočila všechna okna otevřených programů. To už jsem si připadal jak na diskotéce a když na mě po dalším stisknutí vyskočily ikony všech dostupných aplikací, odvaha stisknout další klávesu výrazně poklesla. Váhavě jsem stisknul F5. Zázrak! Rozvinula se roletka s kategoriemi!
Tak to bychom měli. Místo ESC je F5. Jak málo stačí k radosti pisatele deníku. Jsou ti progamátoři ale frikulíni.
Ne všichni.
Ti od Billa Gatese jsou naopak vostrý. Prohlásili, že se slávou uvedený Office 2011 přestanou podporovat a jak řekli, tak loni udělali. Takže k tomuhle novýmu systému bych si musel znovu koupit to, co už jsem si jednou koupil jenom proto, aby MikroMěk vydělal víc. Je to úplně stejný, neumí to o nic víc, jen je to dražší. Houby! Nic si kupovat nebudu. Na těch pár případů, kdy opravdu budu potřebovat Word, mi úplně stačí ten starej nepodporovanej a na vážnější práci použiju Pages od Applu. Ten je v ceně počítače a systému, tedy zdarma.
Tak, to bychom měli srovnání několika přístupů různých vývojářů. U mě vedou ovocnáři, za nimi jsou ti vtipálkové s vyměněnými klávesami. A Gates? Ten je až někde vzadu na chvostu.

poslouchat ptáčky

No vida, jen sebrat krapet odvahy a vono to de. Tedy jde rozdělit pevný disk počítače na dva svazky, nesmazat při tom žádná data, nainstalovat čerstvý systém na ten nově vytvořený svazek a začít instalovat a provozovat programy, které by pod starým systémem nechodily. Jak prosté, milý Watsone.
Jo, je to prostý a dnešní woleschko už píšu ve staronovém prostředí. Během včerejších zkoušek to šlapalo a dneska, zdá se, taky. Kupodivu už od začátku práce v nově upgradovaném programu nic nepadá, kompletní nahrání všech souborů na server proběhlo hladce … no skoro ideální.
Proč skoro?
No protože to dneska nejede!
Nejede co? Ptáte se.
Síť. Nefunguje síť! To už musí bejt ňejakek šotek, kterej tady prolejzá drátama a když něco opravím, hned zas udělá kraťas jinde, abych se nenudil. Takže první záznam na čerstvém programu pojede do světa přes telefon, protože ten funguje. Zatím. Ona mi totiž nejede ani záložní síť, přes kterou vysílá meteo kamera. Ale kamera jede. Jak to? Tahle záloha je na baterky.
Inu, přátele, není nad to, když člověk žije na digitální samotě. Jestli vono nejni lepčí poslouchat ptáčky a starat se vo zahrádku. Na to žádnou síť jeden nepotřebuje.

ps
Tak přes telefon to nakonec nejelo. Jelo to po záložní síti … i s tou kamerou. A po sedmé hodině už poskytovatel hlavního spojení síť nahodil, takže "ps" už jede starou dobrou cestou. Že by přeci jen …

divide et ...

Našinec není zrovna počítačovej expert a když mám rozběhnout na novým telefonu mailový schránky a přesunout kontakty, vypadá to tak, jak jsem to popsal tuhle v zápisu. Jenomže svět elektroniky není jen o telefonech, ale i o těch počítačích a to člověk zase musí sednout a zkoumat, jak to udělat, aby to fungovalo. Kupříkladu teď zkoumám, jak psát woleschko.
Ne, není to slovní ani jiná hříčka. Woleschko píšu pořád, ale čím dýl ho píšu, tím je to horší. Tedy to technický zázemí. Už mám asi třetí verzi toho programu, co to na něm píšu. Udělal jsem si to sice k obrazu svému, ale totéž dělají i programátoři té aplikace a ta poslední verze je ze všech nejhorší. Prakticky každý den to padá, neukládá se to, hlásí to chybu a já musím tyhle články ukládat a posílat na web načtyřikrát, napětkrát. To mě žere. A nová verze progamu chodí jen na nejnovějším systému počítače, ale já používám systém starej, protože mám spoustu programů, na kterejch pracuju a o který bych přišel, kdybych instaloval novej systém, jelikož ty ho zase nepodporujou, páč sou starý … je to taková Hlava 22.
I zkoumal jsem jsem a vyzkoumal, že by šlo rozdělit disk na dva svazky, na jednom dál provozovat starej systém a starý programy a na druhým mít systém nejnovější s těmi aktuálními programy. Abych nic nezanedbal, volal jsem ještě na podporu do Applu, jestli to vidím správně. Pán mi potvrdil, že jo a poradil mi, že nejelegantnější řešení bude použít nástroj přímo systémovej … A tak jsem to ověřoval a kdepak. Žádné nástroje. Prostě jen rozdělit a instalovat - což je nová IT verze latinského přísloví divide et impera.
Tak teď na tom zrovna pracuju. Přesouval jsem soubory na externí disk, zálohoval celý počítač, rozděloval disk a teď mám nachystanou tu instalaci. Uvidíme, jak to dopadne.
Kdybych se náhodou na chvíli s příspěvky odmlčel, tak to nevyšlo a vracím se přes zálohy zpět ke staré verzi.
Tož mi držte palce.
Jen to dopíšu, nastane restart.

kde je okno

Ono tedy o relativních dějích by se dalo psát dlouhý dny. Celý teorie na tohle téma vznikly i hromada vtipů o relativitě všehomíra koluje světem. Ovšem není nad vlastní zkušenost. To jaksi platí všeobecně.
Nuže tedy je jaro, tenhle týden se dokonce může zdát, že skoro léto, neboť denní teploty vystupují běžně nad dvacet stupňů. No prostě zima to vzdala a je třeba se radovat z probouzení přírody. A to s tím probouzením je právě hodně na hraně.
Totiž: já tady píšu o tom, jak to ptactvo nebeský pěje od … no od kuropění, jaký jsou to krásný koncerty, ti kosi že se můžou přetrhnout a jaký je to pěkný ranní poslouchání. Jo, to je všechno pravda. U nás na vsi. Jsou však i jiná místa v tom širým světě. Například město. A v tom měste je dům a v tom domě byt, v bytě pokoj a v něm se probouzí kolegyně, která taky čte woleschko. A tuhle přišla, že to vidí jinak. Ten ranní koncert.
"No ale dyť je to hezký, ne?"
"Možná u vás."
"A u vás ne?"
"U nás ty ptáci řvou už vod tří!"
"To neni možný. Dyť voni čekaj na rozbřesk. Dyž je tma, tak taky spěj."
"Ty naši nespěj. Vřískaj. Vod půl třetí!"
"Ale dyť přece zpívaj … a až tak vod půl pátý …"
"U nás řvou tak, že se u toho nedá spát."
"?"
"Vy tam na vsi namáte straky?"
"Ne … tady jsou jen sojky, žluny, datel, strakapoud, … kosi, drozdi … nic většího. Leda tak snad vorel …"
"U nás řvou straky. Mrchy. Du spát vo půlnoci a před třetí to řve tak, že mě probuděj. Žádnej zpěv. Vřískot! Ani vokno si votevřít nemůžu!"
"Aha … tak nám zpívaj …"
"Nám řvou."
A tady to máme. Jednomu zpívaj, druhýmu řvou. Jednomu před pátou, druhýmu vo půl třetí.
Holt to má svý výhody, mít za oknem ptáka zpěváka … ovšem, jak patrno, jsou to výhody velmi, velmi relativní. Vono asi dost záleží na tom, kde to okno je.

hádanka dubnová

Už před pár lety jsem přestal vymýšlet hádanky, jelikož se to nějak neujalo. Rubriku jsem ale nevymazal a v archivu stále ještě staré hádanky jsou. Občas se hodí, abych k nim přidal nějakou novou. Jako třeba tentokrát.
Mám tady jednu takovou docela čerstvou. Uhádli byste, kdy byl tenhle obrázek nasnímán?
Mám jen dvě možnosti:

a) 4.7.
nebo
b) 7.4.

za_humny

nebejt ukecanej

Teď se už nějakou dobu svět točí kolem vlastní pitomosti. Tedy kolem socální sítě, která na sebe navázala miliardy lehkomyslných důvěřivců. Nebudu nijak zastírat, že mezi ně patřím i já. Jenomže jsem si říkal, že ten fejsbůůk mám přísně anonymní, jen pro rodinu a nikdo mi do něj nemá co lézt. Mám to všechno zakázaný, žádný aplikace nepoužívám, jenom si vyměňuju poznámky a obrázky s rodinou, nejbližšími kamarády a to navíc jen takové, ze kterých se nedá nic poznat. Jsem si říkal. Postupem let jsem si tu a tam dovolil i poslat nějaký ten obrázek, na kterém je někdo z nás a i já sám. Ale pořád je to anonymní, žádné adresy, telefonní čísla, žádné údaje ani jména. Ba dokonce jsem byl i několikrát v jedné skupině (ano, účastním se diskuzí ve skupinách) popotahovám, že se neprozradím a pořád vystupuju pod přezdívkou. V jiné skupině jsem byl naopak jmenován fotografem týdne a můj obrázek visel v profilu skupiny, aby ho mohli všichni na světě vidět (početná skupina rozlezlá po celé zeměkouli). Ovšem zase pod přezdívkou.
Nu a tak jsem si říkal, že je to všechno jakš takš zabezpečený, že údaje o mně, které zveřejňuju, jsou stejně známé a ten, kdo mě zná, ví kdo jsem, a ten, kdo ne, ať se vzteká nad přezdívkou.
A pak jsme našel návod, jak zjistit, co všechno o mě fb ví a co o mě archivuje. Ten
návod je tady v odkaze. Hned jsem si stáhnul celý soubor - a vzteknul jsem se! Ta zpropadená mrcha se mi dostala do adresáře a celej si ho opsala a zaarchivovala. A zřejmě i použila k dalším účelům a pustila dál. A to jsem přísně dohlížel na to, aby žádný přístup na žádném zařízení k adresáři nebyl povolen. A přesto mě to někudy obešlo. Dneska čtu ve zprávách, že fb čte všechny naše zprávy. O nějakém zachování listovního tajemství se vůbec nemluví. To je pravěk. Dneska všechno sdílíte.
Předpokládám, že fb je jenom nejviditelnější případ. Všechny ty ostatní služby používají moje data taky. A ještě k tomu chtějí souhlas, jinak se vypnou. Typický je téměř pravidelný vopruz vod gůůglu.
A proč se tedy ze všeho neodhlásím a nepřestanu to používat? No protože je to stejně jedno. Velkej bratr nás už dlouhý roky sleduje a ví všechno, co jsme mu kdy řekli. Takže jediná obrana je nebejt ukecanej a řikat mu co nejmíň a hlavně nic osobního.
To osobní si píšu tady do deníku. To nikdo nečte, jelikož to nejni dost sociálně prosíťovaný. To čte jenom moje rodina a věrní laskaví čtenářové. A ti to nikomu neřeknou.
Že jo?

v uličkách

Odnepaměti bouřil a klokotal život hochů v jejich uličkách a zákoutích jako nikde jinde. Ano, snad nikde jinde nežili chlapci způsobem tak zvláštním a tak divokým a neukázněným jako zde….

No neříkejte mi, že tyhle věty neznáte. Málem bych napsal: všichni jsme je četli … Ale napadá mě, že možná ne úplně všichni. A možná že ani seriál či film jste nevím proč neviděli. Ať tak či onak, vězte, že ta dobrodružství stále žijí, ikdyž by se mohlo zdát, že knížky tohohle druhu už to mají za sebou a jak nemáte kouzelnou hůlku, prsten nebo světelný meč, nikoho nezajímáte. Kdepak. Ty uličky stále existují, pořád se jimi dá projít a tajemná zákoutí jsou stále prázdná, málokoho tam potkáte a ne vždy se tam dostanete.
A proč si o tom tady tak tajemně píšu? No protože jsem tam v úterý byl.
Šel jsem městem a vyhýbal se turistické řece. Chodívám tudy rád a vždycky mě těší, že pořád vím, co turisti nevědí. Tuhle zahnete, tady projdete uličkou, vejdete do průjezdu, zajdete za roh … a to už za sebou dávno neslyšíte dav a barevné vlaječky nad hlavami průvodců zmizí. Je ticho, úzké uličky jsou prázdné, pod nohama kamenná dlažba, nikde ani človíčka, tuhle trošku oprýskaná zeď, před vámi železná vrata s tepanou mříží. Jsou pootevřená. Vejdete a ticho vás přímo obklopí. Ani vzdálený ruch hlučných ulic k vám nedolehne. A přitom jste uprostřed města. Kamenné výztuhy podpírají žluté zdi bývalého kláštrera, naproti na rohu je pod starými okny lampa. A pod ní na zdi nápis křídou:

Stinadla_180403

Margarita na půdě

Na půdě jsem vždycky hledal poklady. Stačilo trošku zapátrat a člověk tam našel náramně zajímavý kousky. Například starej telefon, plynovou masku, fotografický desky, haldu prvorepublikovejch časopisů … no prostě samý poklady. Jo, to bejvaly časy.
Ty časy pořád pokračujou, jenom ty zajímavý kousky na těch půdách se trošku měněj. Už nejsou prvorepublikový, ale současný, a jsou charakteru poněkud méně materiálního, jaksi nehmotného … ikdyž, Ljuba promine, přece jen nějakou tu váhu mají.
Tedy včera jsme s mouveselouHaničkou prolejzali půdu domu Jana Wericha. V té rekonstruované vile je už přes rok muzeum, kavárna - a půda. Už jsme tam byli i s dětmi, ale tentokrát jsme měli namířeno právě na tu půdu, kde vlastně nic není, což je ovšem jen zdání. Právě teď se tam dá najít ten poklad.
Ljuba má totiž už jen pár dní do premiéry a včera nás pozvala na veřejnou zkoušku. No, zkoušku. Nic se nezkoušelo. Už to má nazkoušený a teď hraje. A jak! Na té půdě Werichovy vily otevírá dveře do světa
Margarity - obyčejné neobyčejné ženské. V půldruhahodinovém monodramatu nás Ljuba provází světem její postavy, komentuje ho, žije jím a pere se s ním. Často s vtípky, nezřídka vybranými z černohumorného šuplíku. Tedy není to žádná komedie, ale i ten nejblbější osud se líp odráží humorem, než fňukáním. Margarita nefňuká. Žije, má k tomu dobrý důvod a co může, to si užívá.
Nu a my jsme si to včera užili s ní. Hned nadvakrát. Jednak to báječné představení a potom: takovejhle poklad se na půdě už málokdy najde.

ze zimy do jara

Jen člověk vytáhne paty … ano, ano, tak by se to mohlo zdát a tak to taky je.
Letošní Velikonoce jsme se rozhodli strávit na horách, jelikož zima byla dlouhá a dalo se očekávat, že sníh bude. Inu byl, ikdyž jsme někdy na začátku března podlehli malověrnosti a vyměnili místo pobytu původní za ledovec, kde je sníh zaručen až do června. Pak se ukázalo, že to bylo zbytečné, jelikož se znovu ochladilo a začalo i sněžit. Ausgerechnet ve Stubaii bylo mizerný počasí od pátku do neděle, kdy jsme lyžovali. Před tím bylo docela hezky a potom, hned od pondělka, už je zase krásně slunečno. Inu, tak to na světě chodí. I tak jsme párkrát po svahu sklouzli a děti alespoň už tuší, jak vypadá vánice a co to je, když se v knížkách píše, že sníh bodá do tváří.
To důležité však je, že jsme odjížděli v zimě a dešti z domu a vraceli jsme se do jara.
Tak, tak, to opravdové jaro je konečně tady a poznáte to stejně jako my včera odpoledne, když jsme se vrátili. Ptactvo nás vítalo zpěvem a to tak vehementně, že to bylo slyšet i přes zavřená okna.
A ráno už se zpívá, neboť je na to počasí a jednomu nemrzne zobák, jako ještě minulý týden. Jak říkám - jen člověk vytáhne paty, už je plná zahrada zpěváků. Ale že jim to letos trvalo.

ps

posílám pozdravy do Innsbrucku, včera jsme jeli kolem