WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

do jedenácti

Zdá se, že moje biologické hodiny se letos nějak ne a ne přešupačit na ty letní. V pondělí jsem si tu psal, jak se mi nechtělo vstávat a dneska už vůbec nešlo o chtění. Žádné probouzení o hodinu dřív a nechuť vstát. Probudil jsem se až normálně v půl šesté, jenomže zimního.
Možná to bude tím, že včera bylo tak hezky. Skoro letní počasí. Teploměr vylezl až ke dvaceti stupňům ve stínu a my jsme vylezli ven. Zacvičit si a protože bylo tak hezky, byl i volejbálek. Vono se to teda teď nesmí, ale nešť. Nešlo o žádnou spikleneckou schůzku. Prostě jsme si jen tak na sluníčku plácli do míče. Móc hezký to bylo. Nakonec, že si dáme takovej jako zápas. Do jedenácti.
Najednou začali všichni hrát jako o život. Bylo to vyrovnaný a když bylo řečeno: tak poslední míč, je čas vyhrát, nějak to tam spadlo a naše čtyřka vyhrála.
Báječné. Dvě hodiny pohybu na jarním sluníčku.
No - a spal jsem do půl sedmý jako nemluvně.
Tedy ovšem s tím rozdílem, že nemluvňata nechrápou.

už je to tu zase

A už je tu zase! Ten pach, ten zápach, ten smrad.
Takovej nenápadnej, plíživej, odnikud, ale hnusnej. Fuj!
Z toho nepěkného chování na veřejnosti jsem pochopitelně ihned obvinil kočkeny. Ostatně nikdo jinej u nás nesmrdí na veřejnosti. Jenomže obvinění si vyžaduje důkazy a to byl kámen úrazu. Důkazy nebyly.
Záchod kočkenů byl téměř voňavej, nikde v žádném koutě se neválelo svinstvo ani jiný páchnoucí předmět. V koši byla šlupka ananasu, takže taky voněl. V kuchyni se nic nepřipálilo ani nic zapomenutého nešířilo ten smrad.
Tak co to uvšechvšudy je?
Vočuchal jsem kočkeny.
Jo! Nemo! Smrděj mu packy úplně stejně jako to, co nemůžu najít.
V jakým élentu ses to hrabal, ty Zrzundo!
Nemo mi na to nic neřekl a tak jsem ho šel umejt. Ty dvě packy smrdutý jsem mu umyl, usušil a už zase voněl. Jenomže tím se záhada nevyřešila. Nu co naplat. Šel jsem spát s nevyřešenou záhadou. Třeba se to do rána vysmrdí.
Ráno to nějakou chvíli vypadalo, že pach někam pláchnul. Ale netrvalo to dlouho.
A už je to tu zase!
Uprostřed světnice se válela kočičí hračka, kterou dostal Nemo od paní chovatelky jako vejslužku s sebou. Že prej mají ten polštářek kočkeni rádi. Ano, mají, s tím jsem souhlasil. Furt se vo něj perou. A tak jsem ho šel po ránu uklidit, ať se to tu alespoň chvíli neválí. Vezmu polštářek a …
… tu máš čerte kropáč!
Byl to von, ten kterej smrděl. Oni ho totiž kočkeni namočili a ta mokrá hmota uvnitř byla smradu původa.
Pryč s ním!
Ale nevyhodil jsem ho úplně, když ho mají tak rádi. Nechám ho uschnout a pak se teprv uvidí.
Třeba na sluníčku vysmrdí.

za světla

Jo, nechtělo se mi vstávat. Nějak se mi vzbouřily vnitřní hodiny a prohlásily, že se můžou na nějakej letní čas vyignorovat. A tak jsem vstal normálně. Po půl. Jenomže normálního, středoevropskýho, kterýmu se začalo říkat zimní, jelikož byl zavedenej letní. A tak ho tu máme zas. Ten letní čas.
Já jsem si tak nějak maloval, že když víc jak před rokem utichly bouřlivé debaty kolem naprosto zbytečného přehazování času, že už si na něj nikdo nevzpomene a prostě už tu výhybku nepřehodíme. To bylo ovšem naivní. A že prý virus debaty o letním čase odsunul do pozadí a nenastala shoda, jakej čas se teda zavede na furt.
Panenkoskákavá!
Jakej čas by chtěl kdo zavádět? Prostě nechme čas časem, poledne v poledne a půlnoc o půlnoci. Když se v poledne podívám na kolík zaraženej kolmo do země, nemá stín. To je normální čas a všechno ostatní jsou kecy.
Ano, mně se taky občas líbí, že při letním čase je večer o hodinu delší a na procházku je v lese dýl vidět. Ale copak osobní pohodlnost je důvodem k takovejm kotrmelcům s časem? Podle mě není. Rozumné důvody pro posunutí času dávno pominuly.
Nu a tak se ty mý hodiny vztekly a prohlásily: jo, my víme, že je letní čas a že už bys měl vstát. Ale kašli na to a nech to běžet, zůstaň ležet. A tak jsem vstával až v půl sedmý. Pěkně za světla.

nešahej mi na něj

O dárečcích jsem si tu psal nedávno a taky o tom, jaké dárečky teď dostávám. Princip je v tom, že k ocenění netřeba zkoumat podstatu dárečku nýbrž skutečnost, že jde o dáreček. Tak když dostanu nějakej sajrajt nebo tisíckrát utopenou plyšmyš, mám radost, neboť mi to kočkeni přinesli, aby mi udělali radost. Což udělali.
Nu a abych taky něčím přispěl, dal jsem tuhle Nemovi dáreček.
Plastové víčko od mléka. Červené.
Třeba si s tím bude hrát, když je to červený.
Hrál si s tím. Hraje si s ním furt. Hraje si s tím víčkem i teď. Zřejmě to bude tím, že to víčko je červené, či co já vím. Ale je to jeho největší záliba za poslední dny. Všude víčko nosí, šoupe jako puk, cvrnká jako kolečko a hlavně: chrání si ho před Indy!
"Je to moje víčko a je červený! Nešahej mi na něj!"
Perou se o něj.
Nemo ho popadne a nese si ho do kouta, Indiana běží za ním a loudí.
"Dej mi víčko, nebuď lakomej!"
"Nedám. To já jsem ho dostal od pána, tak je moje. Vem si svoji plyšmyš."
A tak se honí a perou o obyčejný víčko vod mlíka, řekl by nestranný pozorovatel.
Ale to by se věru velice mýlil!
Perou se o vzácný dárek od pána - a to je, panečku, rozdíl!

sotva devět kilo

Nebudu se tady zbytečně excitovat nad čísly, která se zobrazují na displeji váhy v koupelně, to tedy rozhodně není mým cílem. Ovšem pravdou zůstává, že váha je přítomna a tudíž se na ni občas někdo postaví a zváží. A když píšu někdo, myslím tím kdekdo, čili každý. A když myslím každý, znamená to, že i kočkeni.
Indiana, ta přes váhu jen tak přeběhne a nic jí to neříká.
To Nemo, ten k váze přistupuje jako k podstavci pro jeho osobnost. Takový malý piedestalek má z váhy. Usadí se na ní, upraví si posez a zadívá se do dálky: pohleďte, to jsem já, ten tady na tom … podstavci.
Nu a protože hledí dostatečně důstojně a dostatečně dlouho, váha ho zváží, ustálí se čísla na displeji a já hned vím, kolik to kotě už má kilo.
Pět!
Sedmiměsíční kotě má pět kilo, což by měla být asi tak polovina jeho budoucí hmotnosti.
Indy je významně lehčí. Je taky taková … no jemnější, vláčnější na rozdíl od Nema, kterej je tuhej jak štolverk, když na něj člověk šáhne. Pro pořádek jsem teď vstal od počítače a šel Indy zvážit. Pochopila, poseděla a: 3,9 kilo. Vona je eště malinká, taky vyroste, ale víc jak sedm, osm kilo by mít neměla.
No uvidíme.
Sedmiměsíční statistiku máme tedy dneska za sebou.
Dohromady je těch kočkenů sotva devět kilo. Zatím.

zapomenutej rentgen

To, že si pamatuju jenom to, co chci, to jsem slýchával často a slýchávám dodnes. Oni by mi to asi paměťologové vysvětlili nějakým přirozeným vytěsňováním vzpomínek určitého druhu, většinou nepříjemných. Ovšem jsou i nepříjemné chvilky, které si pamatuju a tak nemám vůbec páru, co si ta moje paměť zapamatuje a co ne.
Zrovna včera.
Byl jsem u paní zubařky, jelkož mi vypadla plomba. To se stává. Měl jsem dokonce pocit, že to byla ta plomba, kterou mi tam ona sama před dvěma roky umístila, ale nakonec se ukázalo, že to byla jiná, která tam byla daleko déle. Ať tak nebo tak, zub opraven a vše v pořádku, další návštěva naplánována za měsíc, jelikož je potřeba ještě doplnit někde něco odštípnutého.
No a že prý jsem poslední rentgen zubů měl před dvěma roky a tak uděláme novej. I proč ne.
A jsme u tej paměti.
Já si pamatoval nějakej malej strojek přímo snad v křesle, kterým mi někdy v minulosti fotili hubu. Tentokrát jsme šli do kamrlíku s mašinou větší jak já. Tam mě sestra postavila do postoje šikmého zavěšeného, oblékla do olověné vesty a skenovací hlava mi obkroužila moji hlavu ze všech stran. Při té procedůře jsem byl zakouslej do nějakého zakusovátka, abych se nehejbal. Byl to tak podivnej postoj a zákus, že jsem se podivoval, co všechno se dneska pro zdraví nepodniká.
Paní doktorka byla spokojená, obrázek byl v pořádku, hubu plnou zubů mám vyfocenou ze všech stran a v porovnání s předchozím snímkem je všechno, jak má být. Jenomže já si vůbec nepamatoval, že bych kdy takovej proces podstupoval. Tak to paní doktorce povídám a ona na to, že abych se podíval, tohle je minulej a tohle dnešní snímek.
Na to se nedalo nic říct. Jen se zamyslet nad ztrátou paměti.
Tenhle rentgen jsem si fakt nepamatoval.

hádanka březnová

Kupodivu se mi letos přihodila již třetí hádanka. Tenrokrát je březnová a první jarní hádanka velice jednoduchá. Na obrázku je:

a) písečný transportér Jawů z pouštní planety Tatooin
b) experimentální trojúhelníkový dům postavený technologií 3D tisku
c) dům s trojúhelníkovým půdorysem známý pod názvem Danube House

hadanka_210323

růžový ucho

Univerzální plyšmyš tu již byla zmíněna v nedávné minulosti a to hnedle dvakrát. Ovšem je stále favoritkou kočkenů a proto do třetice je třeba zmínit její význam.
Tedy přesněji řečeno ztrátu.
Plyšmyš zmizela. Nic by na tom nebylo, ona mizela pořád a opět ji někdo nacházel. Obvykle tedy já, ale někdy i kočkeni. Prostě mizela v hlubinách vesmíru a vyplouvala na povrch co chvíli, aby byla přenášena, lovena, aportována. Nedávno však zmizela úplně. Nebyla k nalezení.
Snažil jsem se tedy na plyšmyš zapomenout, ale zapomeňte na tak vzácný předmět. A tak jsem tu a tam hledával, vymýšlel, kde ještě hledat a na nic jsem nepřišel. Po plyšmyši se zem slehla.
Až teď, v sobotu, mě napadlo, že by snad ještě …
Vysunul jsem zásobník na smetí z robota. Otevřu ho
- a zase nic. Jen šedivej prach a élent. Tu a tam něco méně šedivého. Dokonce něco růžového.
Ha!
Růžový ucho plyšmyši! K tomu uchu přiléhá hlava i celá plyšmyš.
Je na světě! Přežila! Je celá!
Ta nešťastná plyšmyš byla pohlcena vysávacím robotem a i tuto strašlivou újmu přežila docela bez úhony. Jen potřebovala vyprat.
Stalo se.
Plyšmyš vyprána, usušena a …
… a už zase zmizela.
A né, nezmizela, zrovna jsem na ni šláp'. Na to je zvyklá.

100 let se Švejkem

Já tu svou docela rozsáhlou sbírku večerníčků, nočníčků a raníčků pochopitelně neustále rozmnožuju, ale mezi nejčastěji poslouchané zvukové nahrávky patří stále ty samé. Jsou to nahrávky pánů Wericha a Horníčka. Je to několik desítek hodin a zdá se, že se mi to nikdy neomrzí. Nu a v běhu času tu a tam přibude i něco, co jsem sice z minulosti znal, ale nebyla příležitost se k tomu dostat.
Tu metodu, kterou jsem tu v dávnější minulosti už popisoval, jsem opustil. Byla příliš náročná na prostředky a potom: ne vždycky se vyplatilo být první. Pro připomenutí: tu a tam si vzpomenu na něco, co jsem v dávných dobách v rozhlase slyšel. Zavolám na příslušné oddělení Českého rozhlasu, popíšu, o co šlo včetně data vysílání, pokud ho znám a počkám na odezvu. Když je kladná, upíšu se, že to nikdy nikomu nedám ani neprodám a když je ta smlouva podepsaná, prodají mi to, co jsem chtěl za "lidovku" tedy asi tak za patnáct Kč za minutu. Když si spočítáte, že takové dílo má třeba pět dílů o čtyřiceti minutách … radši ani nepočítat. Zvláště pak v tom případě, když se za rok po mé žádosti o vytažení z archivu objeví ta nahrávka v Radioservisu za štyry stovky …
Na obhajobu rozhlasáků musím říct, že poslední mnou vyžádaný kousek se v obchodě neobjevil, jelikož prý nebyl v dostatečné kvalitě.
Nu a díky právě tomu rozhlasu a jeho archivu jsem si teď udělal radost a z toho veřejného archivu si nahrál Švejka, jelikož teď zrovna se slaví výročí 100 let se Švejkem.
A jde právě o to, o čem jsem věděl, ale měl jsem uložené jen střípky. Celé jsem to nikdy neměl k dispozici. Komplet Švejka od pana Wericha přečteného samozřejmě mám. Ale měl jsem i útržek čtený panem Pivcem. To je taky náramné, ale nedostal jsem se k tomu a "kupovat" archiv bylo vážně kápku přes moc (pět a půl hodiny!). Nu a nyní jsem se nakonec dočkal a mám to z veřejného archivu nahrané celé. A je to báječné. Myslím, že oba pánové Haškovu knihu čtou, tedy lépe řečeno "hrají" tak skvěle, že je těžko někdo překoná (ano, znám verzi pana Somra i pana Kaisera). A navíc: nevím, jestli to byl záměr či náhoda, ale výběr ze Švejka se jeden od druhého liší, čímž se skvěle doplňují. Samozřejmě pánové mají některé kapitoly splečné, ale většina je vybrána jinak. A tak si teď poslouchám večer, v noci i ráno pana Pivce.
Jo, to byly časy …

šílencův jekot

Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé!"
o pár minut dříve …
Přišel jsem ze cvičení. Z úterního cvičení. Pořád ještě se nám daří potkat se a venku si zacvičit. Ovšem tentokrát jsem byl po normálním tréninku oddílu sám. Ostatním to nevyšlo a Ondřej má ta zlomená žebra, čímž na cvičení chvíli pomýšlet nemůže. Bylo to fajn, Tomáš mi opravoval pohyby v "čtyřiasedmdesátce" a tu půlhodinku jsme dali. Před šestou jsem byl zpátky.
Minutu po šesté zvoní telefon.
"Já nic nedostal," volal Ondřej.
Na mé straně bylo chvíli ticho. Pak jsem se zmohl na odpověď:
"Asi jsem nějak mimo … a co jsi měl dostat?"
"No přece cvičení."
"Cvičení?", tázal jsem se dál a víc nechápavě.
"No cvičení, zoom, přece."
"Ale já jsem teď ze cvičení přijel, byli jsme …"
Ondřej si dál vedl svou: "je pondělí …"
Teď jsem to pochopil:
"Je úterý!"
Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé! Úúúúterrrýýýýý!"
"A je to tady. Konečně si se zbláznil. Že to ale trvalo…."
"Jo … vono je úterý … tak teda zejtra, no."
Vše vysvětleno, včera Ondřej i ostatní kamarádi dostali obvyklý středeční odkaz a cvičili jsme naše on-line taiti. Ovšem nebylo to úplně bez zádrhele. Tentokrát jsem se zadrhl já, neboť jsem měl dvě minuty před šestou důležitý telefon. Čímž jsem prošvihl ještě další dvě minuty po šesté, ale nakonec to klaplo. Spojení navázáno a šílencův jekot tentokrát nezněl krajinou.

Nemo v lednici

Když jsem slyšel prvně cosi o luxování ledničky, moc jsem tomu nerozuměl. Až později mi bylo vysvětleno, že existuje velmi rozšířená záliba navštěvovat tuto skříňku s potravinami v čase, kdy ostatní spí. Při této nikým nepozorované aktivitě pak vyluxovat její obsah způsobem, který ráno po procitnutí ostatních budí otázku, kam že se všechno to jídlo přes noc podělo.
Do dneška jsem této zálibě nepřišel na chuť a tak mě lednička stále nechává chladným.
Ovšem není tomu tak u Nema.
Nevím, co ho k tomu vede. Snad ta ustavičně rostoucí zvědavost. Všude musí vlézt, všude strčit čumák, všude strčit tlapu. Tedy i do ledničky.
"Áááááááuuuuumááááááááuuuuuuuuuuuu …. úúúúúúú"
Co se to u Jóviše stalo? Takovej řev, co jsem ti zase, Nemo, proved'?
A jo.
Ty troubo!
Bleskem po tom hrůzném srdcervoucím a nervydrásajícím výkřiku jsem zpátky otevřel právě dovírané dveře ledničky. Nemo vytrhl packu a uháněl se schovat pod kanape.
Já si totiž vůbec nevšiml, že Nemo vyrostl a už snadno dosáhne nejen na stůl a na linku, ale i do ledničky. Zrovna, když jsem cosi vyndal a chtěl jí, otočen k ledničce i k Nemovi zády, obvyklým způsobem zavřít, ten zvědavej mlsnej kočken tam strčil tlapu a já mu ji přivřel.
Byl to strašnej řev a počítám, že to muselo slyšet okolí v okruhu dobrého kilometru. Naštěstí zůstalo jen u bolestivého přivření a leknutí. Tlapa je v pořádku bez zranění.
Nu, milej Nemo, luxování ledničky u nás není podporovanou kratochvílí. Snad si to budeš napříště pamatovat.

taková ta podložka

Ano, ve většině oblastí tohoto světa jsem nic netušícím neználkem. A to tím nemyslím oblasti jen geografické, nýbrž i lidské vědění či předměty běžné potřeby. Tím rozhodně nemám v úmyslu konkurovat antické filozofii. Naopak. Jde o prudce současný běžný předmět, o kterém tuším tak málo, že mohu směle prohlásit, že o něm nevím nic.
Jde o obyčejný tablet.
Taková ta podložka, co je k ní tužka, obojí elektronické.
Nějak se tou tužkou pohybuje po ploše tabletu a nějak to zanechává stopu. Víc o tom nevím. Vždycky se mi to zdálo jakousi záhadou, neboť to v mých očích konkuruje myši, která se chová podobně a to bez tužky. Zřejmě mi chybí praxe a tím pádem jaksi nemám šuplík pro správné použití a využití tabletu.
Čili: k ničemu ho nepotřebuji.
To se ovšem může změnit.
Matěj přišel s tím, že jestli nemám možnost právě takový tablet nakoupit nějak výhodněji, což nakonec mám a tudíž jeden exemplář projde zakrátko mýma rukama a skončí u Matěje na stole.
Pak si nechám všechno vysvětlit a předvést.
Možná změním názor o jeho užitečnosti i na mém stole, ale do té doby mohu směle souznít se Sokratem. Tedy pokud by onen filozof byl v mé kůži a o věcech tabletu si byl vědom, že o nich nic neví.

ps

Tablet už je na stole a Matěj mi předvedl názornou ukázku: prostě s tím píše a kreslí jako na papír. A že prý je to ideální na psaní poznámek ve škole, lepší než do sešitu. No tak asi jo. Když se to vezme kolem a kolem, počítač a tablet dohromady v tašce neváží víc než dvoje skripta. Ovšem za sebe musím přiznat, že jsem na vysoké chodil na přednášky jen s diplomatkou po dědečkovi v podpaží, ve které byly jedny desky s papíry na psaní a psací potřeby. Inu pokrok přináší i těžší tašky.

deska je rozlehlá

Je to jiná doba, nová zkušenost, tohleto, co tu už rok probíhá. Ano, změkoule je zavirovaná a všichni si zvykáme a snažíme se s tím nějak vypořádat. Není to nic snadného a o úspěšném řešení si musíme zatím jako lidstvo jenom nechat zdát. A tudíž se učíme celé to martýrium snášet. Každý po svém. Stačí si přečíst noviny, aby se člověk dozvěděl, jak je na tom jinej člověk s náladou a s učením se toho snášení.
A zrovna to čtení dnešních novin mě přivedlo na jednu příhodu.
On je to spíš humor poněkud tmavší pleti, ale to se teď taky nesmí řikat, jelikož jedna úplně pitomá herečka, co se vybičovala k životnímu výkonu a nabrnkla si princátko, si teďka stěžuje, že se královská rodina zmínila právě o tej pleti jejího miminka a: představte si, pani Oprah, voni vyslovili to slovo! Prosimich, jaký slovo by mohli vyslovit? No přeci to! Ne! Jo! Není možná! Namouduši! Oooohh …
Ale dosti o bulvární události týdne, která teď hejbá pomateným světem. Zpátky k tej příhodě jako z novin.
Tuhle čtu, že "Hluk z rekonstrukcí ruší lidi na home office" …
Úplně to chápu, to se nedá ouřadovat z kuchyně, dyž vedle v koupelně zuří půl dne zbíječka. Ovšem i ty rekonstrukce jsou potřeba. Já bych moh' vyprávět. A co já, přímo můj pan stavitel mi vyprávěl.
To je totiž tak.
Ten dům, který teď nechávám rekonstruovat, pochází z raných válečných let. Tedy těch druho-světových válečných let. Nu a protože to tenkrát stavěl pan majitel velmi poctivě, nechal udělat i poctivou základovou desku. Podle pamětníků je prý velmi rozlehlá. Přes tři současné pozemky. Tedy přes tři domy. Čas běžel, majitel měl děti, děti pozemky rozparcelovaly a prodaly. Nu a ten původní dům právě teď rekonstruuju.
Tuhle si povídáme s panem stavitelem o bytelnosti domu, o poctivých základech a zabrousíme i k té základové desce, co se táhne až támhle pod ten nový dům.
A nejen základová deska je rozlehlá. I zvuky se prý rozléhají. Ta deska je přenáší dál.
Prý tuhle ve vší počestnosti a s mírnou prosbou přišel pan ob-soused, jestli by mohli alespoň teď na čas pánové přestat bušit zbíječkou, jelikož to drnčí u nich v domě a děti zrovna mají distanční výuku a pan učitel neslyší děti, nýbrž zbíječku.
Nechtělo se tomu věřit, ale bylo tomu tak. Poctivej prvorepublikovej beton z počátku druhej světovej války zvoní tak, že v třicet metrů vzdáleném domě je slyšet zbíječka.
Tož vodpusťte, sousedi. Už se to pomalu blíží k prvnímu postupnému konci. Druhá, závěrečná fáze už by snad měla dělat rámus míň.

robot robotuje

A je to!
Ne, nemíním se plést do taškařic Pata a Mata, toho nejsem hoden, mám tu naopak jeden pozitivní případ opravy. Je to čtrnáct dní, co jsem si tu psal
o vysypaném ložisku v úklidovém robotu a o přístupu servisu, který se dá shrnout do dvou slov: "neopravujeme, vyměňujeme".
Nu a za těch čtrnáct dní, ba ještě dříve, neboť ve středu, přišla poštou ta náhradní převodovka. Ta převodovka za sedm stovek, co ji v tom perfektním servisu vyměňují do třiceti dnů i s prací za lidovou cenu pouhých dvou tisíc korun českých. Ovšem robota si musíte dovézt a odvézt. Cena dodané převodovky byla včetně dopravy.
Převodovku jsem během pěti minut namontoval, jedná se o osm šroubků. Robot robotuje bez vad stejně jako v uplynulých deseti letech.
A poučení?
Pánové servisáci, takhle si opravdu, ale opravdu nevyděláte. To, co si člověk dokáže zajistit sám a v kratší lhůtě, vy dodáváte jako odborný servis za trojnásobek.
Čili: kdyby náhodou tan váš servis nestíhal, posílejte to ke mně, já vám s tím za patnáct stovek provize píchnu. Furt vám eště pětikilo na uživení zbyde.

ani jako hnojivo

"Dneska taťka přinesl Budapešť, bude k večeři," říkávala občas babička a měla tím pochopitelně na mysli tu pomazánku, která se tenkrát balila v lahůdkářství do takového pergamenovitého papíru, co vydržel víc než papír obyčejný, ale stejně se to rozmáčelo. A protože jsem si tu pomazánku oblíbil, i teď si ji občas přinesu.
Zrovna tuhle jsem šáh' v konzumu do regálu a dal si ji do košíku. Ale hned potom mě upoutala cedule na regále: Veganské potraviny.
No co na tomhle může bejt jinýho, dyť je to bez masa tak jako tak, řekl jsem si a nechal krabičku v košíku.
To jsem se ale nechal pěkně napálit.
Ta barvou podobná pomazánka hned po otevření ztratila veškerou podobnost s tím, co jsem znal: tvaroh, máslo, cibule, paprika. Na tom se přeci nedá nic zkazit.
A dá.
Kdybych nebyl vychovanej k tomu, že jídlo se nevyhazuje, okamžitě by to letělo do popelnice. Ale protože to se nedělá, protrpěl jsem si to peklo až do nechutného konce. Pak jsem si na obale přečetl, že složení jsou rostlinné tuky. No bodejď! Teď mi to došlo. Ti pošetilci nejen že nejedí maso, ale ani nic co ze zvířete pochází. Tu pomazánku tím svým veganstvím zkazili tak, že se nehodí ani jako hnojivo.
Tedy páni vegani, to vám tedy nezávidim, tohleto živobytí. To musí bejt něco jako život poustevníka Školastyka, co žil jen o těch kobylkách a vodě.
Inu, proti gustu žádnej dyšputát.
Ovšem po tomhle zážitku ode mě žádný další veganský pokusy nečekejte.

zvenku dovnitř

Ranní ptáče …
Každý to pořekadlo zná. Znají ho však i ta ranní ptáčata? Nejsem si tím jist. Pochopitelně jsou teď ptáčata vidět v plné práci, kterak se starají o založení hnízda. Ovšem ta starost má někdy neuvěřitelnou podobu.
Při pohledu z okna jsem včera zahlédl kosa. Co je na kosovi neuvěřitelného, zeptá se zvídavý člověk. Ostatně o kosech si tu píšu skoro každý rok, jak na jaře probouzejí ráno svým zpěvem. Jenomže tenhle kos jarní ráno neprobouzel.
Kos, sám probuzen, se zřejmě snažil velice neobvyklým způsobem probudit i někoho dalšího. A to nikoliv zpěvem, jenž je v našich krajích ceněn jako příslib jara, nýbrž bojem s fyzikálním zákonem o neprostupnosti hmoty.
Ten kos nalétával na okno domu a kloval do skla.
Nalétl, klovnul, slétl na parapet, znovu vzlétl a zase klovl. Slétl na trávu, otočil se a pustil se znovu do skleněné tabulky.
Pochopil bych to, kdyby se to stalo jednou čistě z přehlédnutí skla. Takových případů už jsme měli několik. Ale tak to nebylo. Ten kos svůj útok na okenní tabulku neustále opakoval. Kdyby byl vevniř a chtěl ze skleněné klece ven, bylo by to také pochopitelné, jenže on chtěl to sklo proletět opačným směrem. Zvenku dovnitř.
Naprosto nechápu. Možná mi to někdy nějaký ornitolog vysvětlí, ale do té doby je mi tohle pomatení kosích smyslů záhadou.
Celé to trvalo tak dlouho, že jsem si stihl zajít pro aparát a toho útočníka vyfotit. Bylo to ale opravdu dost ráno a dost na dálku, takže fotka je ve špatném světle dost mizerná, ale jako dokumet kosího pomatení smyslů úplně dostačuje.

kos_210303

je to moje kost

Nakonec to celé nebylo marné a předoperační vyšetření, které platí deset dní, jsme mohli použít. Kačka nastoupila v neděli do nemocnice a včera jí vrtali koleno. Tedy jen obrazně, neboť téměř přímý opak vrtání byl tím, co pan doktor prováděl. Už vloni, když si po sportovním soustředění Kačka stěžovala na cosi na koleně, jsme u paní doktorky a na rentgenu zjistili, že na kosti je ještě jedna kůstka, která tam být nemá. A tak bylo naplánováno odstranění této, což se odehrálo právě včera ráno.
Ovšem Kačka je zklamaná.
Tedy ne snad tím výkonem. To proběhlo všechno v nejlepším pořádku, ale tím co nedostala.
Ona totiž prohlásila už po tom prvním vyšetření, že to nikomu nedá. Že to je její kost a basta.
Kaččino odhodlání jsem pochopil teprve, když jsem se zeptal, jak to myslí. Myslela to tak, že ten kousíček kůstky je její, že si ho chce nechat, ikdyž jí ho uříznou.
Nu, to se musíme zeptat pana doktora. A pan doktor vykulil oči. Na tuhle otázku nebyl úplně připravenej, tak jen po kratičkém odmlčení pravil, že to nejde.
"A proč?" tázala se Kačka, "vždyť je to moje kost."
"To sice je, ale to se tak nedělá. Až to odřízneme, musíme to poslat na histologii," opáčil pan doktor, který se už mezitím vzpamatoval z neočekávané žádosti o kost.
A jak řekl, tak se stalo.
Kůstka je pryč a Kačka se zotavuje.
Ovšem to zklamání, to zůstalo. Vždyť to přeci byla Kaččina kost!

za oknem

Zaznamenal jsem zprávu, že teď, v době virové, jež trvá už rok, mizí z útulků i ze zverimexů zviřátka všeho druhu. Čím déle jsou lidi sami, tím více je jim třeba němé tváře.
Mně je taky třeba němé tváře, ovšem kočkeni jsou sice němí, ale jejich příchod nijak nesouvisí s viry. Prostě jsem je chtěl a objednávka proběhla už o minulých prázdninách, kdy se jaksi globálně mělo za to, že viry jsou na ústupu, což byl hluboký omyl.
Nu a tak si tu zhusta píšu poznámky o těch mejch němejch tvářích. Úplně němý teda nejsou, to ne. Ráno párkrát mňouknou na pozdrav a když je jim dobře, předou, ostatně to dělá i Cyrda i Max. Služebně starší kočkeni.
Ti noví však mají privilegium býti novými a přinášet tedy i nové zážitky. Však už je jich tu zapsáno habaděj. Ten poslední intenzivní zážitek nachystal Nemo.
Kocouři jsou jaksi přímočařejší, impulzivnější a jdou do toho po hlavě. Do čeho? Do všeho!
A tak se stalo, že tuhle takhle ve čtvrtek Nemo zmizel. Občas hrajou kočkeni na schovku, to je známá věc. A když je nemůže člověk najít, mají z toho bžundu.
Jenomže čeho je moc …
"Nemo!"
Nic. Hledám. Marně.
"Nemo!"
Nic, všude jsem hledal, Nemo je k nenalezení.
A tu jsem zachytil periferním viděním pohyb. Za oknem. Podívám se tím směrem a přestalo mi být do hraní. A taky jsem už nemusel hledat.
Nemo byl na střeše sousedního domu.
Dostal se tam z balkonu. Je to jen půl metru skoku. Jenomže ten trouba nedomyslel (myslí vůbec kočkeni?), že jsou pod ním tři patra a když spadne, zbude z něj jen mastnej flek.
Začalo lákání.
Na jídlo. Otočil se, kouk' na jídlo a nic. Neměl hlad.
Na pamlsky. O kousek se vrátil, ale neměl na dobroty chuť. Zajímal ho hřeben střechy. A už tam byl. A už byl za ním. Koukala mu jen hlava.
Co teď? Mám vylézt zaním? Mám volat hasiče?
Napadlo mě vytáhnout hrací třepetalku,
co jsem ji vyrobil z pytlíku od pitíčka.
Spásný to nápad!
Chyt se na ní, jak štika na třpytku. Přešel zpátky hřeben a přišel až ke mně, že si budeme hrát.
A tady se ukázalo, jak velkej je to ještě trouba. On by totiž byl býval přišel na zavolání. On by byl přišel i k tomu jídlu. Kdyby se nebál tej vejšky. Nemo si přičapl na konci střechy a vidětelně se bál. Ten půlmetr nad propastí zpátky na balkón byl najednou problém.
Co teď dál, Nemo?
Co by. Natáh' jsem se přes zábradlí, popad' jsem Nema za kůži na krku a přes ten půlmetr jsem vystrašenýho kočkena přenesl.
Ani jsem neláteřil.
Byli jsme oba rádi, že to takhle dopadlo.

Nemo_210306

pragmatik - optimista

To aby byl člověk věštec a měl po ruce imrvére křišťálovou kouli, kůstky z černý slepice a kávovou sedlinu. A stejně to nemá jistý. Estli vono by nebylo lepší se řídit Murphyho zákonama nebo rovnou eště líp takovým tím pořekadlem užnevímkdesevzalo, tedy slovy: jestli se může něco pokazit, zcela jistě se to pokazí. Slovo posrat tu záměrně neuvádím, neboť tohle je slušnej deník a vulgarizmy tu nemají co dělat.
Mám tu dva příklady spojené s třičtvrtě roku probíhající rekonstrukcí starého domu, o které tu snad něco málo problesklo. Až to všechno skončí, mělo by to tam být fajn. Ale než to skončí …
Nejdřív jsem si maloval, že to bude mít konec vloni v září. Pak mě pan stavitel vyvedl z iluzí, že nejdřív v říjnu. Poté mi pánové topenář a montážník kuchyňské linky shodně naznačili, že možná do vánoc, snad i do těch loňských. No a dneska bagrista asi nepřijede, páč je moc mokro. Ale jaksi v obecném měřítku se vlastně zatím nic zásadního nepokazilo, všechno buď jde anebo to jde napravit, rekonstrukce pokračuje s pauzami a s vypadáváním subdodávek, vleče se to, ale v jádru, když nebudeme počítat ten čas, to funguje a už je to lepší, než to bylo před půl rokem. Pan stavitel je povahou pragmatik - optimista, který to všechno zatím vyřešil a řídí se svým moudrem a to tím, že stejně nikdy nic v životě není přesně tak, jak si člověk naplánuje a podle toho je potřeba se zařídit. Báječnej člověk.
Ten druhej příklad je taky o jednom člověku, kterýho jsem se před rokem a půl ptal, jestli to, co nám radí, je neprůstřelný a jestli to jako bude fungovat tak, jak to maluje a nezaplatím balík na daních a když zaplatím, tak co si na něm vezmu a jestli je ochoten se na tom průšvihu podílet. Chlapec byl sebevědomej, tvrdil, že má letitý zkušenosti a že mám bejt v klidu. A kdyby něco, že je pojištěnej a že ho klidně můžu žalovat. A na to jsem si měl dát pozor. Von v klidu je. Ale já už ne. Jedna z jeho rad se ukazuje jako špatná a už teď mám pocit, že mě to jeho finanční poradenství bude stát hromadu peněz. A co si na něm vezmu? Nic! Von je v pohodě, von mi jenom radil a říkal mi, že to bude v klidu. Ale prachy jsou to mý.
Ach jo.
Když holt člověk něco potřebuje udělat vopravdu pořádně, musí si to udělat sám.
Takže teď študuju zákony, abych dal státu, co jeho jest.

ps

Bagr přijel v sobotu, neboť bylo slunečno a částečně to vyschlo. Výkopy vykopány, vyfotografovány, zakopány.

sušička

Ano, kočkeni mě mají rádi. Je to prauda praudoucí. Najmě pak ráno, když mají prázdnou misku a já jim ji jdu naplnit. Nebo když potřebujou někoho, kdo je nechá, aby se po něm váleli a voblizovali mu hlavu. Naopak mě nemají rádi, když je ženu domů a nechce se jim. To je pak přehlídka pasivně rezistentních chuchvalců chlupů, který člověk musí doslova dokopat dovnitř. Slovy: nechci domů, chci se válet na sluníčku, tak estli tedy ty chceš, pane, tak nás musíš vodnýst.
Čili panská i kočičí láska po zajících skáče a jeden si nemůže bejt jistej, co přjde vzápětí.
Je tedy třeba o tu lásku pečovat, čímž se dostávám k tématu sušička.
Nikoliv ta na ovoce nebo na prádlo. To Nemo není.
Nemo je sušička speciální.
Tak třeba: dám si do talíře jogurt. Nemo loudí. Pochopitelně to má zakázané a nic nedostane. On to ví.
Ale …
Ale taky ví, že ten talíř jednou bude skoro prázdnej a já mu ho dám na zem a … a tu se ozve mlaskání a Nemo svým smirkovitým blemcákem začne talíř vysoušet. A vysouší dokonale. Za chvilku je talíř čistý, vysušený do poslední kapičky jogurtu. Leskne se jako z myčky vytažený.
Ovšem Nemo je sušička univerzální. Nesuší jenom talíře.
Číhá nedočkavě, až vylezu ze sprchy. Jak jsem venku, je u mě a vysouší mi palec u nohy. Chvíli to lechtá, cvíli to dře - to podle toho, jak se Nemo činí. Nu a za tu chvíli je palec suchej. Nemo koukne na mě nahoru, estli jako je to v pořádku.
"To víš, že jo, Nemo, už jsem suchej, dík."
"Dobrá, pane, já teda půjdu."
A jde si vomočit čumák eště v misce s vodou, do který drcne, vodu vyleje a dívá na mě:
"Tak a teď je zase řada na tobě, pane. Tohle sušíš ty."
Jo, maj mě rádi, ti kočkeni.

telefon uklízí

Tak jsem ho přivez. Toho novýho robota co byl jen za dvojnásobek ceny opravy toho starýho. Jsou skoro stejný, jenom ten novej nemá ucho k nošení. Asi se holt nemá nosit. Ostatně proč by se taky měl nosit, když má jezdit, že ano.
Nu a tak jsem ho probouzel.
Ne, nevkládal jsem mu do jamky v čele žádný šém. Ostatně nemá ani čelo ani jamku. Jen potřeboval nabít a nastavit hodiny. Hned jsem ho taky zkusil, jak uklízí.
Nu a vida, uklízí stejně dobře. Má na to jiné postupy, ale výsledek je čistá podlaha. A proč že si tu o tom píšu? Protože už jsem ho šel málem vrátit, jelikož nešel spárovat s telefonem.
Dneska je všechno na telefon, tedy i uklízecí robot. To ten starej není.
A tak jsem se do toho pustil.
Zadat údaje šlo snadno, ale pak to chtělo přístup k poloze. A ten nešel spustit. Aplikace padala nebo se vracela stále do jednoho bodu a nešlo to dál.
Nebýt večer, vzal bych ten telefon a zavolal výrobci, ať si ten šancajk vemou zpátky.
Jenomže večer byl a komu žalovat?
Zkusil jsem tedy tu aplikaci vymazat a znovu nainstalovat. A vida! Dostal jsem se o krok dál.
Jenomže pak se do té sítě, kterou našel, nemohl připojit. Prostě to nešlo a situace se opakovala. Návrat vždy do stejného bodu.
Klumpr je to!
Jenomže takhle dole svítila zelená věta: … robot se nemůže připojit do sítě 5Ghz …
Došlo mi až za dlouho, že to není výsledek připojování, ale věta oznamovací. Je totiž třeba se připojit do sítě 2,4GHz.
Změnil jsem nastavení a lup! Robot se probudil.
Displej zamrkal, spojovací blikání přešlo v trvalé světlo trvalého spojení.
A od té doby telefon nejen telefonuje, ale i uklízí.
Nebylo to snadné připojování, ale nakonec jsem to dokázal a musím říct, že tenhle novej bude asi přeci jen kápku lepší, než ten starej.
Rozhodně je tišší.
Skoro tak tichej jako univezální myš.
Taky si s ním už Nemo začal tykat. Že prej si budou hrát. A začal ho tahat za fousy.

krásný dárečky

To jsem si tu určitě někdy musel zapsat, že mám rád dárečky. Jakékoliv. Jenomže čím jsem starší, tím dárečků ubývá. Asi si už žádný nezasloužím.
Jenomže to kočkeni nevědí. Jsou ještě malí.
Nu a tak dostávám pravidelně univerzáílní myš, což jsem si tu tuhlec zapisoval.
Jenomže myš, byť by byla jakkoliv univerzální, je jenom myš. To se okouká, onosí se to. Zrovna včera jsem ji dostal asi tak pětkrát. Když to přišlo Indianě už dost univerzální, přestala mi ji nosit. Dost bylo myší! Pro dnešek.
A jak tak den běžel, přiběhla Indy znova. V tlamě nějakej odpornej chuchvalec něčeho … co to je? … fuj!
Byl to chomáč jejích chlupů. Plnou hubu toho měla.
"Fuj! Co je to, Indy, za sajrajt?"
"To jsem ti přinesla, pane! Tady to máš."
A složila mi ten fujtajbl do klína. Ještě jsem jí to musel vytahovat z tlamy, jelikož toho měla vážně plnou hubu.
"Takovej élent! Kdes to vzala?"
Než stačila Indiana odpovědět, byl tu Nemo. Nesl v zubech velmi hnusně zapatlaný papír od něčeho.
"Nemo! Kde tys' to vzal?"
"To ti nesu, pane. Abys měl radost."
"No to vám teda mockrát děkuju, kočkeni, za krásný dárečky. Teď abych šel uklízet."
Vydal jsem se hledat zdroj. Našel jsem ho snadno. Pytel s odpadky nachystaný na vynešení. Měl díru a v té díře nepřeberné množství odporně vyhlížejících pokladů. To všechno svinstvo mi chtěli kočkeni přinýst.
Mají mě to tiž rádi.

velká, těžká

Co to je? Kdo to je? Kde to je?
Je to za dveřmi. Je to Indy. Indy žere tkaničky!
"Hele, tvore, to sou mý tkaničky, tak je nech na pokoji!"
Uklízím tkaničky. Tedy ne snad, že bych ty tkaničky vyšněroval z bot. Ani boty nedávám do botníku. Jen ty tkaničky pečlivě zastrčím dovnitř každé příslušné boty a myslím si, že je tak vše řádně zapraveno. A jdu si znovu lehnout.
"Ha!"
Probudím se, jelikož se právě odehrává něco jako konec světa. Opět za dveřmi. Rámus podivného charakteru. Není to šramot, nic necinká ani se nic netrhá. Je to cosi jako … jako kdyby někdo strkal truhlu po chodbě. Kdo by strkal truhlu po chodbě ausgerechet teď, ve tři ráno. A navíc: dyť tu žádná truhla není.
Inu, vstaň a jdi se podívat, poručím si.
Poslechnu se, otevřu, rozsvítím a co vidím:
Uprostřed chodby je bota. Moje bota. Moje zimní bota do hor. Velká, těžká. Je větší, než Indy.
To ovšem nevadí.
Indiana je zakousnutá do vytahané tkaničky. Tkanička jí navíc uvízla v zubech a Indy ty botu větší než je ona sama vláčí za sebou po chodbě.
Vyčítavě na mě kouká:
"Co to, pane, nosíš na nohách? Takový těžký krámy. Sotva to utáhnu. To nám nemůžeš dát na hraní něco lehčího?"
"Nemůžu, Indy. Ty boty jsou mi akorát. A navíc: jsou to moje boty. Nepeť si to se svojema hračkama!"
Indiana dostane pohlavek, boty jdou do botníku, Nemo přihlíží, Idy jde do pelechu a já taky.
To zas byla noc!

ps

Tenhle zápis jsem si na kousek papíru poznamenal asi tak před měsícem. To ještě platily poměry velikostí bot a kočkenů. Teď už jsou větší. Ty kočkeni. Boty zůstaly, jak byly.