WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

aprílové

Jistě, zima letos nebyla žádná. Pár vloček občas popadalo, ale nepoleželo. Bylo prostě furt teplo i na zimu v našich krajích.
Člověka tedy kapánek překvapí, že teď, když už je týden oficální jaro, zase sněží. Pochopitelně, opět to není žádná vánice a sníh nepoleží, jenom kapánek pocukruje, ale i přes varování meteorologů je to jaksi mimo očekávání. Jeden by očekával takové to jarní počasí. Zvlášť, když ještě včera bylo sluníčko na opalování a teď tohle.
Zřejmě si letos vzali tam nahoře k srdci zítřejšího apríla a sestavujou podle toho počasí. Při pohledu z okna není jiné volby, než je pochválit.
Aprílovější počasí už snad ani být nemohlo.

ps

Zataženo - jasno - pod mrakem - déšť se sněžením - prudké jasno - šedivo - krupičky sněhu - polojasno - sněžení - jarní slunce - olověné mraky …
Kdepak, to není přepověď na duben. To je přehled počasí za poslední březnový den.

poslouchejte

Ty nejobyčejnější a samozřejmé věci jsou někdy úplným balzámem na duši. Třeba to, že sluníčko vychází a nehledí na nějaký letní či zimní čas. Letos bylo lze si povšimnout, že má letní i zimní lidstvo jiné starosti a nedávno vzrušeně probírané debaty nad užitečností či nesmyslností toho či onoho času zcela vymizely. Ano, lidstvo má teď jiné starosti, než se hádat, jestli je lepší mít večer o hodinu dýl světlo. Tak se prostě včera jen ze setrvačnosti otočilo vypínačem a "lup" je světlo. Ráno míň, večer víc. O hodinu.
A dneska ráno mě právě potěšila ta prachobyčejná věc, o které si tu píšu skoro každé jaro.
Ano. Kos.
Vůbec ho netankuje nějaké přepínání, natož pak zákaz vycházení.
Prostě: vyhlídne si to nejlepší místo a spustí svou jarní písničku.
Poslouchejte taky, je nádherná!

z Kolína do Kolína

To se tak někdy schumelí, že čověk muší na ouřad. S trochou nadsázky se dá říct, že to čeká každýho. Já mám to čekání za sebou a na úřady se tu a tam dostavuji, neboť musím. Ovšem mezi mé koníčky ouřadování rozhodně nepatří. Teď je to maličko snažší, poněvadž se jednak nesmí ven a druhak jsou po ruce telefony a sítě, čímž se dá ouřadovat na dálku.
Tož tedy na dálku.
Potřebuju najít úmrtní list jedné pratetičky. Nikdo z rodiny ho nemá, ale vypátral jsem alespoň data narození a úmrtí. Místo bylo taky někde zapsané, takže volám do Kolína na matriku. Přesně jsem paní popsal o co jde a předal jsem všechna data, co jsem je měl. Paní byla velice laskavá a ochotná. Zavolala zpátky za chvilku. Zprávu pro mě měla špatnou. Prohledala prý archiv tři roky zpátky tři roky dopředu a tetičku Marjánku nenašla.
Tak. A co teď?
Nastala detektivní práce. Obec, kde bylo bydliště, archivy matrik v okolí, všude samé ohromně ochotné a laskavé paní archivářky. Ověřil jsem tím, že všechna data mám správná, dokonce i číslo hrobu mám, přihlašovací lístek na obci našli, ale místo úmrtí nikde. Jen v jednom archivu poznámka, že jde o Kolín. To samé, co mám já, ale bez důkazu.
Jedna paní archivářka v Městci mi doporučila zkusit ještě jednu možnost. Dědické řízení. V archivu na soudu.
Hned jsem tam volal. Opět velmi laskavá paní. A že musí do archivu, tam že bude hledat spis. A jestli ho najde, podívá se, co je v něm. Pokud prý spis existuje, hledaný papír by tam měl být.
Paní zavolala druhý den odpoledne.
Ano, mám spis a v něm je úmrtní list.
"Vy jste úžasná! Až něco budu mít, tak vám něco dám!", zažertoval jsem a paní hned odvětila, že ráda pomohla a beztak je to její práce.
Jenomže jak si tak povídáme, ukázalo se, že všechny dohady byly oprávněné. Hledaným místem je skutečně Kolín. Jenže v Kolíně paní tvrdí, že v archivu ten dokument není. Zapsal jsem si všechny údaje z listu, který měla paní archivářka ve spisu před sebou a hned dneska tam znovu zavolám. Včera už tam nebyli.
Ovšem jak to dopadne, nevím. Zatím se zdá, že jsem si oběhl doslovné kolečko z Kolína do Kolína a kruh se uzavírá.
A kdyby to nevyšlo, mám zálohu ve spisu na soudu.

ps
Vyšlo to! Jiná paní přinesla celou archivní složku a tam to bylo. První paní to hledala jen v indexu a tam to chybí. Tož jsem jí ještě poslal stránku z matriky z e-badatelny, pro jistotu.

Gamma Expresso Sfinx Fiľakovo

Nepatřím mezi hledače pokladů, ale když už mi něco cvrnkne do klobouku, seberu to a když mi to za to stojí, schovám si to. Nu a včera jsem našel nádhernou starou smaltovanou tabulku.
Už jsem vypátral na stránkách současné společnosti, že firma Sfinx Fiľakovo po svém vzniku v roce 1906 jako "Barok a spol." několikrát změnila název, majitele i sortiment.
Od roku 1927 do roku 1939 to byla "Fiľakovská továreň na smaltovaný tovar SFINX, a. s. Praha". Teď se jmenuje Thorma Výroba, k.s. a věnuje se především výrobě krbových kamen a k nim příslušejícím smaltovaným výrobkům.
V dobách První republiky, kdy vyrobili tuhletu smaltovanou tabulku, zavedli obchodní název sporáků "Gamma" a kromě nich se zřejmě věnovali i nadále smaltovanému nádobí a jak napovídá nápis na tabulce, možná i kávovarům "Expresso". Ovšem jak ty kávovary vypadaly, to se mi zjistit nepodařilo. Jen podle tabulky se dá usuzovat, že kávovar bylo třeba postavit na plotnu - samozřejmě na sporák "Gamma", pak zřejmě zazněl nějaký signál, snad parní píšťalka kávovaru, a následně, když bylo hotovo, bylo třeba kávovar sestaviti s ohně.
A't tak či onak, je to krásná historická záležitost. Docela bych rád viděl ten kávovar.
Určitě byl taky smaltovanej.

ps

vyřešeno!

Moje představa byla mylná a založená na podobnosti slov "Expresso" a "Espresso". V tomto případě tabulky a nádobí, ke kterému patřila, se nejedná o kávovar, nýbrž o tlakový hrnec. Dneska jsem to objevil na síti. Obrázek je ovšem jen na prodej a podléhá autorským právům, takže
zde po prokliknutí uvádím pouze odkaz na možnost zakoupení a vzorek. I ten vzorek ovšem stačí, aby z něj bylo nade vší pochybnost patrné, o co se jedná. Čili všechno platí, nádoba to je, vaří se v ní, je smaltovaná, jmenuje se "Gamma Expresso Fiľakovo", má to píšťalku na páru i pojistný ventil, jenom to holt není kávovar, ale poctivej smaltovanej "papiňák".

pps

Našel jsem obrázek tlakového hrnce Gamma bez autorských práv - v CES (
Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury) ve sbírce Domu historie Přešticka. Tím je tento zápis kompletní. Tož obrázek je tuhle hned pod cedulkou:

gamma

hrnec Gamma


na stránkách třídy

Elektronické učení, čili v moderní mluvě způsob výuky na dálku nazývaný e-lerning, nyní nabyl prudce aktuálního významu. Ostatně už jsem o tom minulý týden psal. A protože i učit se musí učit, učí se i učitelé, jak učit. Na dálku.
Chodí mi mailem úkoly, ty přeposílám Kačce, protože ona je nedostává, poněvadž Kačka není rodič, nýbrž žák, z čehož plyne, že není v rodičovském systému a úkoly tedy dostávat nemůže.
Tento systém se minulý týden pokusili učitelé změnit, což mělo přinést zjednodušení. Začali totiž zveřejňovat úkoly na stránce třídy a jen duplikáty pro kontrolu posílají rodičům.
A už je v tom zmatek.
Někdo pošle na všechny strany všechno, někdo jenom něco a jenom někam. A tak jsme měli včera s Kačkou vzrušenou debatu o tom, že už jí neposílám ty maily s úkoly.
"Ale vždyť to máš na stránkách třídy."
"Ale tam to není."
"Ale je, teď na to koukám."
"Není. Paní učitelka tam nedala přílohu."
"Dala, já ji tuhle mám."
"Nedala. Tady na třídních stránkách to není."

Jo, Kačka měla pravdu.
Zjednodušený systém způsobil, že je to celé složitější, protože jeden musí kontrolovat na dvou místech, co je obsahem zadání.
Inu, všichni se učíme.
Ale ono to nějak jde a ještě pár týdnů bude muset jít.
Nakonec se všichni naučíme používat i ten e-lerning.

mnoho trubek

Staré domy mají své kouzlo. Některé z nich mají i své záhady.
V našem případě jde o to, že se začínáme o jeden starý dům starat. A objevovat ty záhady.
Totiž: dům má tři zdroje vody. Ne, není to obdoba tří pilířů lidově demokratické armády. Je to prostý obecní vodovod, na němž není nic záhadného. Ani na dvou studnách není, čemu se divit. Jedna je stará, kopaná, bez vody. Druhá nová, vrtaná, s vodou.
Ta záhada přišla ve chvíli, kdy jsem odsunul betonový kryt studny kopané. Hloubka děsivá, určitě hodně přes deset metrů. Voda až na dně. Výška vodního sloupce nezjistitelná. A teď: koukám, studna je vybavena docela novým zařízením. Hmmm …. Proč? Původní majitel říkal, že už se nepoužívá. Vrtanou studnu jsem měl prohlédnutou daleko líp, ta je vybavena přísně moderně a funguje. Ale tahle? Vypadá to, že je stále funkční, ikdyž by být neměla. Kam tedy vedou ty trubky? Záhada. Vznesu tedy dotaz.
Učinil jsem tak a zde je téměř doslovná odpověď:
Trubky v kopané studni jsou z původního vodovodního rozvodu a jejich zakončení by mělo být nejspíš někde ve sklepě (vodou byl napouštěn rezervoár v prvním patře, odkud byla voda distribuována dál). Jelikož kopaná studna nedostačovala, byl pořízen vrt, který nejdřív plnil kopanou studnu, později byl připojen k domu a staré potrubí již nebylo potřeba. Takže jak jste konstatoval, je tam skutečně mnoho trubek, paradoxně i těch starých a nevyužívaných. Využití starého rozvodu nebylo již třeba, podle poskytnutých informací, stará studna poskytovala pouze kolem 30 cm vodního sloupce a vrt svou kapacitou studnu zcela nahradil.
A je jasno. Tedy skoro jasno. Jasno je kolem vybavení a trubek kopané studny.
Ale plnit kopanou studnu vodou ze studny vrtané? Tomu lze těžko rozumět.
A systém vlastního domovního vodojemu, který je stále fyzicky přítomen a v plánku zaznamenám poznámkou "reservoir". To je vyslovený unikát.
Záhad bude přibývat.

útočit netřeba

Nejlepší obrana je útok, praví ošoupaná poučka. Ošoupaná avšak prudce účinná, řeknete si. Jo, Je to tak. Ovšem ne vždycky. Jsou i jiné způsoby.
Tak třeba:
Máte sadu telefonů v rodině. Jistě, každý to tak má. K těm telefonům ještě sem tam nějaký ten tablet či počítač. Ekosystém se tomu mezi lidmi od fochu říká. A v tomhle systému vám funguje něco jako "kup jednou, použij pro všechny". Týká se to prográmků čili aplikací pro ty aparátky. Je někdo, kdo je určen jako správce a platič a ostatní jen objednávají a sdílí. Taky běžné. Každý ví, každý používá.
Včera chtěla Kačka právě něco použít.
Už jsi mi to povolil?"
"Co?"
"No tu aplikaci na cvičení."
"Já tu nic nemám."
"Aha …"
Poslala mi to ještě jednou.
"Tak už ti to chodí?"
"Nechodí."
"To je divný. Řekni mamince. Ta to má ve svých nákupech."
"Už jsem řekla a sdílela a furt to chce znovu zaplatit."
Abych zkrátil celou příhodu, musím ještě připsat, že koleček ověřování, sdílení a obnovování nákupu proběhlo ještě několik a to se stejným výsledkem, tedy se žádným. Přesněji řečeno s negativním.
"Tak jsem jim napsal, Kačko, těm vývojářům. Až si to přečtou, tak by to měli opravit."
"To je dobře."
Ještě jsem doporučil Kačce jinou aplikaci, která je zadarmo, ale zas obsahuje reklamy. A tím jsem to považoval za vyřízené.
Chyba lávky!
Za nějakou chvíli jsem na počítači našel v poště zprávu, že moje oznámení bylo příjemcem odmítnuto, neboť to server příjemce považuje za spam. Zkusil jsem to celé zopakovat se stejným výsledkem.
A jsme u té obrany.
Ano, tato mobilní aplikace je skvěle chráněna. Vyžaduje zaplacení od každého uživatele z rodiny, přestože se chlubí podporou rodinného sdílení. A při reklamaci vás vykáže ze dveří a označí vás za šiřitele nevyžádané pošty.
Nádherný příklad pasivní obrany.
Útočit netřeba.
Stačí odmítnout.

s tím nepočítal

Přišel pan instalatér. To tak občas choděj, pánové instalatéři, když je to potřeba.
Tentokrát bylo potřeba vyměnit vodoměr.
To se tuhlec sundá plomba, povolí se šroubení nahoře, dole a před tím se nezapomene vypnout voda, protože kdyby se tím ventilem neotočilo, byla by potopa. A pak se vyndá starej vodoměr, vloží se novej, nezapomene se těsnění, utáhne se to, zaplombuje, pustí se voda a je hotovo.
Jo, je hotovo, voda teče, počítadlo počítá.
Jenomže.
Za nějakou chvíli se pan instalatér vrátí. A že prý je průšvih.
"Jakej průšvih," ptáte se.
"Dohromady žádnej, akorát takhle by to nepočítalo. A to by teprv byl průšvih!"
A tak pan instalatér opakuje celou procedůru, ovšem pozpátku a výsledkem je stav původní, tedy se starým vodoměrem.
A kde byl ten průšvih?
Když namontujete vodoměr obráceně, tedy jaksi proti proudu, tak neměří. A tohle byl ten případ, jelikož zřejmě existujou vodoměry pravý a vodoměry levý. To podle toho, z který strany je to dovnitř a ze který ven. Nu a pan instalatér s tím nějak nepočítal, čímž se přepočítal a kdyby to tak nechal, vodoměr by nepočítal.
Prý přijde ještě jednou. A zavolá.
Až bude mít ten správnej.

koule na provázku

Je to něco málo přes měsíc, co jsem tu vychvaloval Matěje jako opraváře hraček. Situace pokračuje, ovšem v další úrovni.
Jak víme, historické události se ve spirále opakují. Tudíž z toho lze odvodit, že jsme zpět u Kaččiny létající koule. Nějak se jí vymkla z kontroly, vylétla moc do výšky a spadla, čímž přišla k úhoně a přestala létat. Tedy koule, nikoliv Kačka.
A Matěj se ujal opravy.
Prohlásil, že je to opět na základní desce a tuto odstranil. Já bych to tedy zkusil jinak, ale že prý žádné dráty nebyly utržené, to že prý zkontroloval a … a co já vím. Opravář je Matěj.
A vymyslel, jak dál.
Propojil baterku napřímo s motorkem a to celé přivázal na šňůrku od draka. Viděl jsem to na vlastní oči. Chtělo to jen tu kouli vypustit velmi přesně svisle a už letěla. Koule na provázku se vznášela nad zahradou.
To, že pak foukl větřík a celé to zamotal do větví cedru, to berme jako daň za vydařený zkušební let.
Tak kdyby někdo nad zahradou viděl kouli na provázku, ničemu se nedivte, Kačka si hraje s Matějovým vynálezem.
U nás to tak chodí.

první čmelák na byt

Ono tedy jaro je už za dveřmi a zima byla teplá, ale přesto bych ještě nečekal žádné hmyzí rojení. No a vidíte, opak je pravdou.
Včera, když jsem přijel na Oleško, jsem na schůdkách na sluníčku uviděl čmeláka. Velkýho, huňatýho. Jen lítat se mu nějak moc nedařilo. Buď to s tím vylétnutím, byť na sluníčku, přehnal nebo měl ještě nějak něčím slepené křídlo nebo cojávímcotomohlobýt. V každém případě byl na schodu vedle vřesu. Nuže tedy, pojďme, Kačko, zkusit, jestli by nechtěl bytlet ve čmelíně, co jsem ho vloni pořídil a nepodařilo se mi ho zabydlet.
Vzali jsme tedy čmeláka do takového kalíšku, co Kačka přinesla a začalo kvartýrování.
Není to žádná legrace vysvětlit čmelákovi, že tuhleta díra v tom domečku pokračuje tunýlkem a pak vystlaným prostorem, kde je všechno nachystáno na pěkné uhnízdění. Přesvědčování trvalo nějako dobu a nakonec se nám podařilo toho huňáče přimět, aby zkusil, co mu nabízíme.
Nu, uvidíme. Je to letos první čmelák, co ho zveme na byt.
Třeba to vyjde a letos budou opravdu ve čmelíně čmeláci bydlet.

válec a housle

Kačka tedy do houslí nechodí, jelikož zpěv, flétna a klavír stačí, ovšem na válec právě narazila. A co že to pletu? Inu, celá ta záležitost mi připomněla absolventskou prvotinu Andreje Tarkovského: Válec a housle.
V karanténě se totiž neruší vyučování, což znamená, že výuka sice neprobíhá ve škole, ale formou domácího studia. A to je ten kámen ourazu.
Celou sobotu a kus neděle jsem Kačce vysvětloval tepelné stroje. Parní, spalovací, speciální wankelův motor, jak vypadá lokomotiva … a tak. To snad dopadlo dobře. Jenomže v pondělí přišel ten válec. On tedy měl být hotov už v neděli, ale Kačka to nějak během týdne … se na to zapomnělo. Tudíž v pondělí měl ten válec zelenou. Kdepak, na housle jsem nehrál ani já ani Kačka a parní válec u toho taky nebyl. Stačil objem a povrch. V různých kombinacích.
Jenomže Kačka si vede svou. A neumí to. Úprava rovnic do problematiky patří, ostatně bez matematiky by fyzika šla ztuha. A tak jsme se skoro celé pondělí hádali. Tedy Kačka se hádala, že má pravdu a tvrdošíjně odmítala moji snahu o to, že látku musí pochopit a pak to půjde. Naučit se to jako básničku, to nefunguje. Nu, nechal jsem jí při tom. A výsledek se večer dostavil. Paní učitelka to zhodnotila jednak tím, že to Kačka poslala pozdě a druhak, že to není správně.
Jo, to by se člověk moh' přetrhnout.
Ale znáte to: doma čověk nejni nigdá prorokem.

stránky v čudu

Jo, tolikrát jsem si tu psal o pátku třináctého, až konečně přišla ta vyjímka, co jednou přijít musela.
Totiž podle té teorie se v onen něšťastný pátek nic nešťastného nestane prostě proto, že si každej dává pozor. Průšvih nastane až v sobotu.
Tenhle pátek se průšvih dostavil.
Jedná se opět o aplikaci, ve které připravuju a píšu tenhle deník. Bez varování a bez příčin mi hned po zapsání nového textu do aplikace všechno spadlo. Neuložilo se to. Podruhé už jsem text napsal do zálohy jinam a zkopíroval. Pád se opakoval. Nepomohl restart počítače, tentýž restart bez doplňků, dvě nové čisté instalace aplikace po důkladném promazání všech souborů i doplňků všetně systémových. Nic.
Jediný způsob, jak to rozdýchat bylo zkusit vymazat jednotlivé stránky.
Tím se stalo, že v pátek vyšlo woleschko opožděně a navíc jen s hlavním blokem - tedy s deníkem. Ostatní stránky byly v čudu.
Přes víkend jsem se snažil najít způsob, co s tím udělat a částečně jsem to zprovoznil. Jen mluvené woleschko nejde a nejde.
Co se stalo, to jsem neobjevil. Jak to naptavit - zatím nevím. To už je po galerii další stránka, kterou aplikace odmítá a padá při pokusu ji publikovat.
Jo, to je pokrok tohleto.

podruhý vrácený peníze

Abych uzavřel tu prožluklou záležitost s reklamací kávovaru, musím si tu zapsat, že to pochopitelně nějakým vrácením peněz nemohlo skončit. Já totiž tu náhražku vážně nemám moc rád a závislost na něčem hořkým po ránu mi nepřijde tak vážná, že bych ji měl léčit. Tudíž pryč s granulkama a pojďme najít něco, v čem se dají dál používat ty kapsle, co jich tuhle v lince leží zásoba.
Zašel jsem do obchodu a protože vím jen to, že kávovar má mít pořádnej tlak, ptal jsem se paní prodavačky, estli tuhleten, co jsem si vybral, má ten tlak pořádnej. Paní nevěděla, ale řekla, že se podívá. Já se taky díval v telefonu na síti, ale nenašli jsme než to, že ani výrobce se tlakem nechlubí a kdesi cosi píšou o tlaku prachmizerném. Tak jinej stroj.
Pro jistotu jsem se ještě zeptal:
"A je to na ty obyčejný kapsle?"
"Jo, je to na kapsle."
Tok jo. Vzal jsem ho a tím si zadělal na problém, jelikož netuším, že kapsle jsou všelijaký, nejmíň dva druhy, možná víc. Ty moje do toho nešly.
Zpátky do obchodu.
"Ale vy jste se neptal na jaký kapsle to je. Jen jestli to je na kapsle. A to je, " pravila paní prodavačka.
"A jak mám vědět, že je víc druhů kapslí?"
Pokrčila rameny a vrátila peníze.
Měl jsem tedy už podruhý vrácený peníze za kávovar, ale to věc neřešilo. Musel jsem jinam.
Zašel jsem do dalšího obchodu.
Tam měly ty aparátky rozdělený ve spoustě regálů podle druhu. Mletý kafe, zrnkový kafe, kafe v kapslích takovejch, kafe v kapslích makovejch. Pětkrát jsem to vobešel, zkoumal, co je co. Eště mi jeden pán radil, že tuhlety jsou ty, co von má a co já je chci a co do nich dou tyhlety kapsle. Třikrát jsem to s prodavačem vověřil, několikrát se znovu ujistil a po dlouhým rozumování si vzal ten, co vypadá jak mašinka. Dokonce z něj de i pára.
Uff, to by bylo. Už mi nějakou dobu slouží, ale byla to fuška.
Tak snad vydrží dýl, jak dva měsíce.

Adamova hlava

"Já jsem složil největší kus," chlubil se Matěj.
"A já už mám celej dolní okraj," nezůstala pozadu Kačka.
"Potřebuju pomoct najít tu šálu," pokračoval Matěj.
"Pojď skládat s námi, tatínku," přidala se Kačka.
"Já na to nemám voči, je to moc mrňavý," musel jsem přiznat já.
A o co jde?
Modří už vědí.
Ano: na celém stole je rozložena skládačka. Vejde se tam jenom čtvrtina celého obrazu. Děti vytáhly mnoho let starou a dosud neotevřenou krabici s obrazem stropu Sixtinské kaple. Kdysi dávno jsem ji přinesl pro moumilouHaničku, jenomže obraz o rozměru téměř tři krát jeden metr se nikdy nedostal na pořad dne. Je prostě moc velkej. Byl odložen na dlouhé zimní večery. Ovšem tak dlouhé zatím nikdy nebyly. Až teď.
Na začátku minulého týdne se byli v tej Sixtínskej kapli podívat a tak se teď obraz stal prudce aktuálním. Děti vědí, kde ten strop je, vědí jak vypadá, byly pod mím. Tož teď, když nastaly dlouhé dny i večery v kranténě, způsobené mimo jiné právě i přítomností v Sixtinské kapli, přišly letité puzzle k duhu. Zatím jen jeden pytel ze čtyř. Jde to pomalu. Z Adama mají teprv jen hlavu.
No nic, Michelangelo
na tom dělal čtyři roky. Tak je čas.

účinná opatření

Pochopitelně jde všechno líp, když se věci berou alespoň trochu s nadhledem. Tak třeba dneska jsem četl takovou poznámku s dávkou typicky černého humoru. A to takovou, že v souvislosti s nařízením vlády o zákazu akcí s přítomností nad 100 přítomných se s okamžitou platností od včerejších osmácti hodin zakazuje vydávání časopisu 100+1 … Inu tak, sranda musí bejt.
Ovšem mně se přihodila jiná věc.
Kancelář jsem si přesunul a z azylu jsem připojen normální elektronickou cestou ke světu. Tedy i k mailu. A co se nestalo:
dneska ráno, jako by kouzelným proutkem mávnul, přestaly do pošty chodit nevyžádané maily, spamy, viry …
Ono v tom bude asi něco jiného, než závěry ze zasedání Bezpečnostní rady státu, ale čirou spekulací bych moh' dojít k tomu, že antivirová opatření naší vlády jsou natolik účinná, že zlikvidovala i počítačové viry a hackeři mají od včera utrum.
To by bylo, co?

je vyřízeno

Psal mi laskavý a Moudrý pan čtenář (posílám pozdravy a upřímně děkuji za laskavé pobídnutí), že v tom nejsem sám a že abych psal dál. Inu ono se to řekne … ale o čem, že.
Tak mě napadá třeba ten
kávovar, co jsem ho měl v opravě.
Ano, důrazně jsem trval na vyplnění kolonek "opravit" nebo "vyměnit". O vrácení peněz nemůže být řeč, řekl jsem si. Vždyť je to jenom mrňavý těsnění.
Nu - a je vyřízeno. To byste nevěřili. Vrátili mi peníze. Že prý už není na skladě a o opravě nic nevědí. Paní vedoucí byla laskavá, se vším smířená, nezlobila. Vzala si korunu, vrátila tisícovku a věc byla zapravena.
No jo: zapravena. Ale jak se to srovnává s tou uhlíkovou stopou?
Ani ne dva měsíce používám novej kávovar, pak mu rupne těsnění, jinak je úplně zdravej. Následně prodejce usoudí, že je lacinější ho vyhodit a vrátit peníze, než to celé rozebrat a opravit. Tedy vyměnit těsnění v hodnotě pár halířů.
Jo, předvídal jsem, že to tak dopadne, ale tajně jsem doufal, že se německý výrobce bude držet Grétina proslovu o zničeném dětství a nebude to ubohé děvče ničit další zátěží v podobě mého neopraveného a neekologicky vyhozeného kávovaru.
Opak je pravdou.
Mé obavy se naplnily a uhlík dál šlape po planetě.
A to stačilo jedno blbý těsnění a Gréta mohla bejt zas o něco šťastnější.

ps
Teď mě tak napadá: určitě jsou takových případů denně spousty. No dobrá, asi se opravdu nevyplatí to opravovat. Prostě: vyrobí se - porouchá se - vyhodí se. Fajn. Ale kam jdou ty téměř nové přístroje všeho druhu? Neexistuje von nějakej paralelní vesmír, kde se to štosuje? Jako s těma lichejma ponožkama - to je věc, kterou jsem už v minulosti vyřešil. Že bych to začal zkoumat? Uvidíme. Zatím jsem v klidu, ale jestli se ten kávovar někde znovu objeví …

v karanténě

Tak a jsem v domácím vězení, totiž v karanténě. Minulý týden byly školní prázdniny, Hanička s dětmi si udělala prázdniny v Římě a přesto, že přijeli už ve středu, všichni jsou povinně doma kvůli řádění coronaviru v Itálii. Nu a já jsem v tom s nima, jelikož to holt tak je. Od čtvrtka jsem si taky udělal prázdniny, v sobotu vyhlásil ministr povinnou karanténu a ode dneška jsem teda v tom arestu …
Tudíž žádné příhody se nepřiházejí. Kdyby mě něco napadlo, tak si to zapíšu, ale nevim …

difuzor

Dyž čověk něco potřebuje, patří do řady obvyklých způsobů, jak to získat, obyčejně si o to říct. Ovšem obyčejnost je pojem relatívní, což platí o lidském projevu a jeho vnímání obecně.
Takže když jsem potřeboval takovou tu flaštičku, co voní, šel jsem si o ni říct do drogerie. Kam taky jinam. V pekárně moc takovejch nebejvá.
Čili: procházím mezi regály, tlačím vozík-košík a hledám a hledám. Šampóny, prací prášky, šminky … pasty na zuby, regál plnej kartáčků … ale to, co potřebuju, ne a ne najít. Vida, tuhlec slečna prodavačka cosi přemisťuje z přepravky na místo k prodeji určenému, tož je tu zrovínka ta příležitost říct si o to, co bych rád.
"Dobrý den, vy mi určitě pomůžete, viďte?"
"No zkusim to."
"Víte, já bych potřeboval takovou tu flaštičku, co je v ní taková vodička a co se do ní strčej takový špejličky …"
"Difuzor."
"To nevím. Vony jak se tam strčej ty špejličky, tak se to pak někam postaví."
"Difuzor."
"No, možná. A jak se to tam postaví, tak se to tam pak nechá a celou dobu se to …"
"Difuzor."
"Asi. Ono se to pak pomalu odpařuje a …"
"Difuzor."
"A voní to kolem dokola …"
"Difuzor. Je to difuzor."
"Aha. A kde tu flaštičku najdu?"
"Tady v tom regále."
"Děkuju. … " … "Prosimvás … já tu flaštičku pořád nemůžu najít. Já ji tu prostě nevidím."
"Tady dole. Difuzor. Koukáte na něj."
"Kde?"
"Tady."
"Jo … no jó, tady … úplně dole. Já to neviděl. …. Tak moc děkuju. Už tu flaštičku mám."
"Difuzor. Není zač."
Tak, to bychom měli.
Mám voňavou flaštičku a k tomu přívažkem pocit, že většího troglodyta než jsem já, aby čověk pohledal.

něco hořkýho

Tak mě napadlo, jak je to vlastně s mojí závislostí na … no a to je právě to: na čem já jsem vlastně závislej?
Souvisí to tuhle s tou hnědou tekutinou v hrnku, co mi stojí na stole.
Kdysi dávno to začalo čajem. Nějak jsme se díky zájmu jednoho z kolegů na škole začali kapánek zaobírat čajem. V té době byl docela problém dobrý čaj u nás sehnat. Čajovny ani zvláštní obchody na čaj nebyly. Když byla příležitost, dal se tu a tam koupit dobrý čaj v TeeHausu v NDR. Pak už to šlo a začal jsem si zakládat na tom, že o čaji něco vím. Nu a dál, světe div se, mě to nějak přastalo bavit. Sbírku čajových krabic mápořádnáHanička prohlásila za krámy a musel jsem ji vyhodit. Milostivě si nechala jen ty pro mě nejméně vzácné. Z jedné je dokonce dodnes schránka na čaj. Ovšem pytlíkový a ovocný. Znalosti jsem si uchoval, čaj stále piju, zřejmě pořád vím, o co jde, ale tak nějak to už neprožívám. Závislost pominula.
A teď k tomu kafi.
Čaj a kafe se moc dohromady nesnášejí. Abyste mohli vychutnat jemné čajové chutě, nesmíte si jazyk huntovat žádnou výraznou látkou. Mezi takové káva rozhodně patří. Káva se tudíž neřadila do skupiny mých oblíbených nápojů. I to je pryč. Z kávy se stala černá voda získávaná jedním zmáčknutím nějakého knoflíku. Čtyři, pět hrnků denně.
To by se už dalo považovat za závislost.
A hleďme: najednou mi to přestalo chutnat a kafe jsem přestal pít i objevovat. Žádný vyhledávání toho nejlepšího, čerstvě praženého, čerstvě doma mletého a připraveného v dobrém stroji. Nic.
A zase stejný průběh jako s čajem: ke kávě jsem se vrátil. Zas bez prožívání a hledání. Jen prostě hrnek černého hořkého nápoje.
Nyní přichází vrchol: jakživo jsem nepil tu náhražku, to granulovaný instatní cosi, co prošlo tolika mašinama, že káva se z toho nedá poznat ani náhodou. Jo, je to tak. Kafe to neni.
Jenomže stroj na kafe je v opravě.
Takže?
Takže šup lžičku s granulkama do hrnečku. Zalejt vodou … a je z toho taková černá, hořká … nápoj. Během dvou oka mžiků.
A že jsem závislej?
Nevim. Asi jo. Po ránu mám chuť na něco hořkýho.
Vlastně můžu bejt rád, že nemám na polici fernet …

bengál v Chuchli

Nuže jakési obyčejné nachlazení snad pominulo, čili začíná březen, dvakrát nasněžilo, dvakrát to hned roztálo, v Krkonoších vyhlásili lavinové nebezpečí a koronavirus už je v Čechách. Člověk by řek', že jen se jeden zabalí do peřiny, kolem se začnou dít věci. Pochopitelně tomu tak není a věci se dějí pořád.
Tak kupříkladu v Chuchli.
Jezdím docela často kolem závodiště, jenomže ve všední den, takže závody jsem vlastně ještě nikdy neviděl a koně jen někdy při tréninku. A tuhle.
Totiž původně můj zrak přitáhl jakýsi ohňostroj, nikoliv koně. Na závodišti sršely do výšky nějakých deseti metrů jiskry. Takový ohnivý komín. Vůbec mě nenapadlo, co by to mohlo takhle odpoledne na závodišti jiskřit. Z dálky to vypadalo jako zkouška na ohňostroj.
Z menší vzdálenosti už to vypadalo jinak. Na ploše stál a chrlil bengálský oheň a v jeho blízkosti stáli dva policisté na koni.
Co to tam, u všech všudy … a jó! Vona je to vlastně taky zkouška a taky trénink.
Ona tam jízdní policie zvyká koně na všelijaké záludnosti, co mohou přijít koňům před čumák. A vypadalo to, že se koně drží. Ani se nehnuli, tedy co jsem si stačil během jízdy kolem všimnout.
Teda to já, kdyby mi před čumákem spustil bengálskej oheň, bych tak klidně nestál.
Možná i proto nejsem u jízdní policie.