2019

Keltský telegraf v sobotu večer

Víte, že v sobotu budou čerti pálit ohně? Nevíte? Tak vidíte, teď už to víte.
V sobotu o půl osmé večer začne vysílat jarní Keltský telegraf. Je báječné, že se tenhle nápad ujal a už po desáté se tentokrát na rekordních dvěstě padesáti šesti výrazných bodech v celé české krajině rozhoří ohně, aby roznesly zprávu, že přišlo jaro a příroda se probouzí.
V našem okolí se rozhoří ohně na Pepři u Jílového (19:34), na Kamínku u Dolních Břežan (19:36), na Zvolské Homoli (19:38) a přes vodu, na druhém břehu na Klínci (19:40).
Pokud bude mít zájem,
tady si můžete najít stanoviště ve vešem okolí. Myšlenky Keltského telegrafu, kde to vzniklo a proč to trvá, najdete tady.
Tož krásné zážitky u vítání jara!

první jarní nálada

Čekal jsem, jestli to ti naši zpěváci letos stihnou a dočkal jsem se. Sice máme trochu mrazivé ráno (kolem -1°C), ale už je to ráno první jarní! Kvůli tomu chladu se zřejmě nechtělo úplně všem a někteří budou teprve na cestě. Ale ti skalní, ti jsou na scéně a předvádí, jak naladili.
Nuže tedy, první jarní písnička od rána zní. Počítám že i v Insbrucku se už ptáčkové ozývají. (Dobré ráno, pane kolego!)
Tož poslouchejme, jak jim to krásně zpívá.
Tuhlec je k tomu poslechu jarní kvítek z naší sakury s chladnou ranní náladou:


kvitek_190320

pekelníkův den

Když je co, je třeba oslavovat. A narozeniny, zvlášť pětadvacáté, jsou rozhodně oslavení hodné. A co teprv, když jde o pohádkovou bytost! Tedy nejsem si jistej, jestli se právě tenhle chlapík sám řadí do party hloupejch honzů, princezen a vodníků. Počítám, že ze svý drsňácký povahy spíš lne ke kdejaké havěti, co si navážno hraje na vopravdický hrdiny. To ovšem nemění nic na tom, že je to pekelník, ať už si ho jeho autor či jeho příznivci malujou, jak chtěj. Je to červenej kluk pekelnej. Inu Hellboy. A v těchhle dnech je mu právě pět a dvacet let. V sobotu to přátelé z Comics Centra budou slavit.
Tož kdo máte Hellboye rádi jako já, může to být námět na prima sobotní pekelnou oslavu.
(
Odkaz zde)

Tuhle jsem si půjčil pozvánku, aby bylo jasný, o co jde:

Hellboy_Day

Poledne v poledne!

Včera jsem si tu zapsal text o stávce proti klimatu, se kterou tak úplně nesouhlasím, přičemž mě překvapivě zrovna teď napadl cíl stávky jiné, který by právě tou stávkou prosadit šel. Zvláštní je, že to ještě nikdo nezkusil.
Totiž: blíží se nám zase přepnutí na letní čas.
Odborníci se přou, zda to bylo kdy vůbec přínosné a tvrdí, že dnes to proklamované energetické úspory nepřináší vůbec. Laické obyvatelstvo je názorově rozděleno na ty, co změnou času trpí a ty, kteří letní čas vnímají jako nějaký letní bonus s hodinou času navíc. Slyšel jsem v rozhlasu i několik odborných studií o tom, jak takový hodinový časový posun způsobuje citlivým obyvatelům cosi jako slabý JetLeg - tedy odbobu zdravotních potíží, které máme, když přeletíme letadlem několik časových pásem. Tomu rozumím, mně to taky nedělá dobře.
Ovšem letní čas mi nikdy nevadil. I tak vstávám brzo a to, že v létě mám o hodinu víc, mi dělalo radost zvlášť poté, co jsme se s moupracovitouHaničkou začali starat o naši zahradu. To se hodina k dobru náramně hodí.
Jenomže člověk moudří, nabírá zkušenosti a tím se i názory upřesňují, někdy mění. S tím názorem na letní čas je to taky tak. Pořád trvá, že mi to vlastně nevadí. Nevadí to ale taky všem ostatním kolem nás? Tím už si nejsem tak úplně jist. Sledoval jsem tedy tu a tam nějaké ty názory a argumentace letním časem se zabývající. A s velkým překvapením jsem se dozvěděl, že se už nějakou dobu zvažuje, že se vrátíme zpátky k celoročnímu jednotnému času. Ale není to prý jen tak. Musí proběhnout jednání a posuzování a shoda a potom, světe div se, ještě i stanovení, který čas si vybereme jako ten celoroční. Bude celoroční zimní nebo celoroční letní? Ptají se fištróni.
Panenko skákavá!
Co je to za mudrce!? Jenom proto, aby se vidělo, že mají hlavu dost pomazanou, začnou mudrovat, který z časů by bylo dobré zavést.
No přece ten normální, sluneční, co je poledne v poledne. Tak je to tu už pár miliard let a docela se to osvědčilo.
Tož tu mám pro studenty námět na další stávku a hned přidám i šťepné heslo do čela průvodu:
Poledne v poledne!

stávka

Nevzpomínám si, kdy naposled jsem povinně stávkoval, jestli tedy vůbec kdy. Ani v pátek jsem nestávkoval, jelikož stávka obecně jako nástroj organizovaného vydírání se mi protiví. Natož pak pošetilost s jakou byla páteční stávka vedena u vědomí, že stávkou kýženého cíle, tedy změny klimatu, snad nelze dosáhnout ani v nejdivočejších snech. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby se celosvětové studenstvo pod vedením švédské záškolačky jalo propagovat například lsd jako nutný stimulátor pro zlepšení studijních výsledků.
Nuže ať tak nebo tak, byl jsem se na stávku podívat. Stávkující měli sraz tuhle na Malostraňáku, takže jsem to neměl daleko. Fotil jsem si veselé studenty a jejich nápadité transparenty, kterým rozhodně nechyběl humor. Čímž trochu ulomili osten té globální hysterii. Byli pochopitelně za školou. Všichni. Jeden z nich mi poklepal na rameno - a ejhle, byl to Matějův kolega z oddílu. A že jsou prý taky tady a co já, jestli jsem jako oni ve stávce. Přiznal jsem, že ve stávce nejsem, ale že tu jen fotím.
A tak jsem se v rozhovoru dozvěděl, že jsou tu tak nějak proti tomu klimatu … což jsem vzápětí dotazem poněkud upravil a shodli jsme se na tom, že by se s tím "něco" mělo dělat. Ten důležitej moment přišel až s tím, když jsem se dozvěděl, že oni to mají ve škole omluvený a že jich je tu ze třídy jenom pár. Ostatní prej byli líný stávkovat.
"To jsou líný jít i za školu?"
"No, voni se učej. Se jim nechtělo."
Podivil jsem se , že dneska už se ani za školu nechodí, páč jsou lidi líný za tu školu jít. Ale třeba to bylo i trošku jinak. Tak jsme si popřáli hezkou stávku, já šel dál fotit a mládenec dál stávkovat. Jakási náhoda mě přivedla i ke stávkujícímu s cedulkou, na níž stálo napsáno, že jediná naše Země má pivo, což mě zaujalo a udělal jsem si snímeček. Pak jsem se v kanceláři dozvěděl, že to byl kolegův syn. Inu, svět je malej.
A ještě jeden student mě svým názorem ztvárněným na transparentu zaujal.
Země je rozpálenější, než moje holka, bylo psáno na ceduli.
"Fakt jo?" Ptal jsem se, když jsem si ho vyfotil.
"Fakt," kejval a smál se mladík.
"No to ti teda nezávidim," ohodnotil jsem jeho situaci.
Na to už jen pokrčil rameny a smál se a stávkoval dál.
Nu což, ve škole to měli omluvený, sluníčko svítilo a žádná globální změna počasí zrovna nehrozila. Tak proč nestávkovat?
Tuhle mám z tej stávky pár obrázků:




stávka_190314_01stávka_190314_02stávka_190314_03stávka_190314_04stávka_190314_05stávka_190314_06stávka_190314_07stávka_190314_08stávka_190314_09stávka_190314_10stávka_190314_11stávka_190314_12

předjaří

Psal jsem si tu v úterý o tom, jak našim zahradním pěvcům není zatím moc do zpěvu a že je zebou nohy. Připadalo mi to totiž jako takový divný období. Měla by být ještě zima a už není a nebo by mělo být jaro a to ještě není. Slyším a čtu kolem sebe všelijaké ty předpovědi, moudra a varování. Chystají se studentské stávky proti změnám klimatu. Začíná se zdát, že dalším nepřítelem, koho si zpovykanci našli, je počasí.
Hmmm…. Co se zkusit podívat do pranostik? Tam je spousta zapsaných zkušeností našich předků, kteří museli spoléhat jen na to, co jim jejich předkové zanechali na papíře nebo vyprávěly babičky.
Dívám se tedy do pranostik a co nevidím:
První březen: … Na svatého Bedřicha slunko teplem zadýchá. ... nebo naopak: … Závěj svaté Albíny zaplavuje doliny.
Sedmý březen: … O svatém Tomáši sníh bředne na kaši. ... nebo naopak: … Zima, kterou Tomáš nese dlouho námi ještě třese.
Dvanáctý březen: … Na svatého Řehoře šelma sedlák, který neoře. ... nebo naopak: … Svatý Řehoř mrazy vodí, když nevodí, tak sněhem škodí.
A tak by se dalo pokračovat. Až teprve na sv. Jáchyma, tedy 20. března se pranostiky shodují na tom, že … Na svatého Jáchyma skončila se už zima.
Nuže tedy: žádnou paniku! Úplně stačí, když budeme číst staré záznamy o tom, jaké bývalo počasí za dob minulých. Je prostě předjaří. Chvilku zima, chvilku sníh, občas ráno zamrznou louže a pak to všechno vítr vyfouká a přinese jarní sluníčko.
Už je to na spadnutí.

řešení se dostavilo

I řekl jsem si, že takhle tak ne a zavolal jsem znovu do Vodafonu.
První slečna na drátě se děsně snažila mi poradit, co mám udělat, abych se dokázal připojit ke svému účtu a vyzvednout si fakturu a tu zaplatit. Jenomže mi radila to, co už jsem sám několikrát zkusil a následně i nastavil na prodejně. Nepomohlo to a tak říkala, že se sama poradí, což poprvé vyšlo, ale opět nepomohlo a napodruhé to shodilo spojení, takže se rada nekonala.
Zavolal jsem tedy podruhé jiné slečně, která se jevila býti podle hlasu spíše paní, čímž se zařadila mezi zkušenější a to nejen projevem.
Došli jsme společně až do bodu, kdy jí začalo být jasné, že žádné rady nepomohou a tak pravila, že se taky poradí, čemuž jsem vzdoroval otázkou, co dělat, když jí taky vypadne spojení.
"Počkat," pravila, "my vám zavoláme zpátky."
Nemusel jsem čekat, jelikož tentokrát spojení nevypadlo a řešení se dostavilo:
Přesto, že to je to všude uvedeno, není možné se v tomto případě přihlásit telefonním číslem. Prostě to nefunguje a účet je tímto způsobem nedostupný.
"Musíte použít číslo plátce. Jinak to nejde. V aplikaci na telefonu se nepřihlásíte. Jediná možnost je počkat, jestli to v nějaké příští verzi opraví …"
Tak a jeto. Jak snadné: nejde to.
Nakupujte u Vodafonu.

Nemám, miláčku, ...

"Ihre Dokumenten, vaši tokúment?"
"Nemám, miláčku, …"
"Was ist das Wort milatschek?"
"Miláček, das ist wie Herr Feldwebel."

Takhle nějak podobně jako Švejk v tej nádražní restauraci třetí třídy v Táboře jsem si připadal, když se mě ta telefonistka ptala na heslo.
"Ale já žádný heslo nemám," povídím té slečně, "a právě proto, že ho nemám, vám volám."
"Tak to vám ho musím znovu nastavit."
"Prosil bych."
"Tak mi řekněte třetí znak vašeho komunikačního …"
"Dyť vám řikám, že nemám. Žádný heslo ani pro komunikaci ani jiný nemám a proto vám volám, abych ho měl."
"Tak to já vám ho ale nemůžu změnit. To já mám bez hesla změnu hesla zablokovanou."
"To já právě taky, proto ho vod vás potřebuju vytvořit."
"Ale to nejde, to je zablokovaný."
"A jak to teda vodblokujeme?"
"Nevodblokujeme."
"Co s tím?"
"Musíte na prodejnu."
"No … to jsem právě nechtěl."
A tak jsem šel na prodejnu.
Mládenec na prodejně povídá:
"Řekněte mi třetí znak komunikačního …"
"Zadržte! Žádný heslo nemám!"
"Nemáte?"
"Ne! Proto jsem tady. Internet po mně chce heslo, voperátorka po mně chtěla heslo, vy po mně chcete heslo, ale já jsem bez hesla!"
"Aha. Tak to si vás musim vověřit jinak. Máte vobčanku?"
Podal jsem mládenci občanku, on mě ověřil a já dostal heslo. Do telefonu. Zprávou.
"Tak teď máte heslo."
"No fajn. A co dál?"
"Řekněte mi ten třetí znak toho komunikačního hesla, abysme to tady mohli uzařít …"
Řekl jsem mu, co chtěl a kruh se uzavřel.
Doma jsem pak otevřel tu aplikaci v telefonu, co po mně furt chtěla to heslo.
Na displeji se objevilo: "zadejte heslo".
Zadal jsem heslo.
Na displeji se objevilo: "heslo není správné, zadejte heslo".
"Nemám, miláčku, … !!!!"
Co dodat? … Nakupujte u Vodafonu!

pěvce zebou nohy

Přibližně touhle dobou si tu některé roky písávám o tom, že už začali pět naši pěvci zahradní, čili že je rámus od ranního kuropění. Ono tedy s těmi kury to má dost co společného, poněvadž nejvíc rámusu dělají ti naši kosi, kteří nám tu rozhrabávají zahrádku úplně stejně jako třeba slepice, tedy kur domácí. Kur nebo kos, je to fuk. Všecko rozhrabou.
Nu a tak si říkám, kdy tedy mám vyvěsit tu pomyslnou kosí vlajku. Že teda jako už to začlo, že se zpívá a jaro začíná.
Poslouchám a už v průběhu února byl slyšet slabý zpěv. Teď, v půlce března je zpěv silnější, ale pořád to není ten rámus, co mě ve čtyři ráno vzbudí. Kosi se pochopitelně honí po zahrádce a pokřikují na sebe nebo na vetřelce. Čtyři jsem tuhle napočítal. Ale tu správnou ranní písničku zatím neslyšet.
Teď ráno jsem se zase zaposlouchal a není to ono. Zpívá se, ale jaksi vzdáleně, nesměle, potichu. Jako by se čekalo, jestli už se může nebo jestli není potřeba ještě chvilku počkat. Ani se těm pěvcům nedivím, že v tom nemají jasno. Včera večer začal padat sníh a pořád ještě na zahradě úplně neroztál. To dá rozum, že na takovém zasněženém távníku není jednomu nijak moc do zpěvu, když při tom pěvce zebou nohy.
A tak musíme ještě chvilku na jaro počkat. Tu jarní vlajku už mám nachystanou, jen to těm kosům odmávnout.

Sacher z Vídně

Na Neubaugasse jsem v sobotu večer nehmoh' nějak najít bankomat. Že prý je to stopadesát metrů, dál ne, říkal pan řízkovej vrchní, ale nenašel jsem ho a tak jsem došel až na Mariahilferstraße. Tam byl a hned vedle druhej, dokonce i v mojí bance, ale toho jsem si nevšim'. Papírový peníze jsem dostal a vzápětí je dostal i ten vrchní z hospody Schnitzelwirt, kde jsme udělali útratu, jelikož jsme každej snědli dva řízky. Ostatně to byl taky důvod, proč jsme tam byli. Znám tu hospodu nějakých pětadvacet let, ale vždycky, když jsme tam s moumlsnouHaničkou zašli, měli nějak zavřeno. Buď byla neděle nebo zrovna dělali rekonstrukci nebo tak něco.
V každém případě tuhle sobotu to konečně vyšlo a vídeňskej řízek jsme dostali. A když jsme odcházeli, říkali jsme si, že to vyšlo náramně, poněvadž před hospodou už byla nějakých deset metrů dlouhá fronta.
V neděli ráno jsme ovšem takový štěstí neměli, neboť do kavárny Sacher se taky stojí fronta nebo si musíte udělat rezervaci, což jsme neudělali, poněvadž jsme si vzpomněli pozdě. Na stání front nejsme a tudíž jsme se museli spokojit s tím, že Matěj dostal k narozeninám dort z obchodu hotelu Sacher, kde si ho vybral, ale sacher mit sahne v kafírně holt nebyl. Ostatně stejně začalo pršet a tak jsme ze Svatoštěpánského náměstí nakonec odjeli jenom s tím dortem, který si Matěj nesl hezky naplocho, aby ho v tej tašce nastojato nerozmačkal.
Ale kdepak rozmačkat Sacher v dřevěný krabičce! Je tam dobře zajištěnej a uloženej proti poškození, což ovšem Matěj nevěděl, čímž neustále vznikaly obavy při jízdě domů, že ho v těch zatáčkách nějak setřesem a nic ze sacheru nezbude.
Sacher jsme si nakonec přeci jen dali v cukrárně na náměstí v Jindřichově Hradci, aby bylo srovnání, kterej je lepší. Měli ho tam dobrej.
Doma ale ke srovnávání zatím nedošlo. Sladkého bylo včera dost a tak je schovanej na terase a dneska se uvidí, jak na tom ten vopravdickej Sacher z Vídně je.

zahrada Rezavých klíčů

Kačka mě vyslala pro inkoust, tudíž jsem musel poslechnout a jít inkoust koupit už proto, že předevčírem jsem na to zapomněl. On totiž ten inkoust měl být oranžový a měl to být dárek Matějovi k narozeninám, což je tajný a Matěj se to nesmí dozvědět, poněvadž ho dostane až zítra ve Vídni, jelikož když patnáctiny, tak jedině ve Vídni u Sachra, že.
Jenomže kupujte oranžovej inkoust.
To není jen tak.
Naštěstí vím, kde ho koupit. Jo támhle v Pánské pasáži. Tam kupuju plnící pera pro Matěje, tam mají dobrý výběr. Je to pěkná procházka a včera se to zrovna hodilo, čímž jsem si zase prošel město uličkami, kudy se moc nechodí a turistů je tam pomálu. Ba dokonce by se dalo říct, že tam nejsou vůbec. Ti jsou nasáčkovaní na turistické cestě a tuhle úzkou uličku naštěstí neznají.
Byl jsem zvědav, jestli se zase dozvím něco o Vontech. Před časem jsem v těch uličkách našel nápis
Stínadla patří Vontům. Tehdy mě to náramně překvapilo a včera už mě vedla čirá zvědavost. A dovedla mě správně.
Jsou tam.
Ty dveře od zahrady Rezavých klíčů, kde roste gingko.

Tuhle je důkaz:

Stinadla_190307

Matěj na hradě

Nemám rád ty řeči o dětech, jak stárnou, zatím co rodiče ne. Ovšem jako rodič vím, že to stárnutí se děje každým okamžikem a těch okamžiků pořád jen přibývá. Na druhou stranu, tedy k ubývání, se to ne a ne přehoupnout. Ovšem pokud bychom ten náš věk porovnávali se stářím vesmíru …
Já vim, zase ty řeči.
Má to svůj důvod.
Matějovi je dneska patnáct, Kačce bude za rok a Jurášovi ten samý rok třicet. Nějak se to celé přesunulo z dětství do dospělosti, aniž bych sem tahal to stáří toho vesmíru.
Prohlížíme si obrázky a filmečky. Jsou na nich veselé děti, veselé zážitky. Žádní mračouni.
Ne snad, že bychom se na sebe někdy nemračili, ale při pořizování záznamů trvám na tom, že se musíme tvářit vesele. A má to něco do sebe.
Když se člověk dívá zpátky na to, co jsme společně prožili, jsou to jen samé hezké vzpomínky na báječné děti, na úžasnou rodinu.
Nu a když už jsem u toho vzpomínání, tuhle je první záznam Matějových kroků.
Své první samostatné krůčky v životě udělal na nádvoří Pražského hradu 2. ledna 2005, čímž jistě vykročil ke skvělé kariéře.

Matej na hrade

vyjde Výprava Toma Bartona

Rubrika pro pamětníky už dlouho zeje prázdnotou. Nuže dnes to napravím zprávou pro pamětníky jak dělanou.
Těsně po válce (mám na mysli tu druhou světovou) začal vycházet časopis Vpřed, který zanedlouho komunisti zakázali ikdyž se Jaroslav Foglar, který za časopis zodpovídal, snažil a tu a tam vsunul na stránky Vpředu třeba i zmínku o Leninovi a Stalinovi. Ba dokonce poslal Rychlé Šípy na stavbu mládeže, což se docela málo ví a nebýt toho, že mám ty ročníky Vpředu po tatínkovi svázané v knihovně, taky bych to nevěděl. Stejně to nepomohlo a časopis kvůli svobodnému pohledu na svět zakázali budovatelé nesvobodného světa.
Dokud časopis vycházel, stihli na jeho stránkách vydavatelé kromě jiného otisknout i první část komiksu Výprava Toma Bartona, který napsal František Běhounek pod pseudonymem dr. Tomek. První část skončila v posledním čísle druhého ročníku v roce 1947. V dalším ročníku už se pokračování neobjevilo. A já jsem pak v těch starých sešitech marně pátral po tom, jak to dopadlo. Nevím to dodnes.
Až letos se objevila naděje, že se po dlouhých letech dozvím, jak Tom Barton v příběhu dopadl. Našel jsem totiž zmínku v edičním plánu nakladatelství Josef Vybíral na rok 2019, že letos vyjde soubor komiksů pod názvem
Výpravy do Ztracených světů a ten bude obsahovat i Výpravu Toma Bartona s poprvé vydaným jejím druhým dílem. Už se nemůžu dočkat. Pokud to dobře dopadne, měl bych mít už letos pohromadě konečně všechny obrázkové seriály, které jsem za mlada pročítal. Jsou pořád báječně dobrodružné.
A tuhle je pro připomenutí první a poslední stránka komiksu z původního Vpředu včetně úvodního sloupku, obsahu a závěrečné tiráže z posledního čísla druhého ročníku.

sloupek obsah

prvni

posledni


tiraz

takhle stačí

No já vim. Teda vim, že nic nevim, čili vode mě nejni hezký udělovat moudra. A tak jsem včera hartusil jen sám sobě , jak vim, že ta fotka je mizerná a že je fuk, že jich je sedum, abych si moh' vybrat.
Dostal jsem totiž obrázky takové pracovní skupinky a že prý abych je ňák v editoru vylepšil, aby se na ně dalo koukat na velkým plátně.
Začalo to tím, že jsem si je nemoh' stáhnout z úschovny. Normálně je to otázka minut, včera to ani za půldruhý hodiny zkoušení nešlo a furt to padalo. Nakonec jsem to vzal přes jinou síťovou linku a přes telefon a povedlo se.
Tak a teď co s tím.
Všechno ve tmě, slaboučkej blesk dokázal akorát nabarvit voči na červeno, šum jako by tam sněžilo.
S tím se nedá nic dělat.
Kdepak, nic jsem neřikal, nikam nevolal a zkusil s tím i tak něco udělat.
Kresba se skoro ztratila, všichni tam vypadají jako strašidla, ti vzadu jsou černý jak bota, pozadí mizerný, skleněný, s odleskama od blesku … no vyslovená paráda.
Nemá smysl se s tím prát. Prostě tuhle stáhnem šum jasu, tady to vyžehlíme, stáhnem odlesky, vytáhnem stíny, votevřem to v editoru, vyretušujem králičí voči, nasadíme mocný doplňky, potáhnem jezdcem, rozzáříme zářivé, potlačíme tmavé a maličko to rozostříme … no fuj!
Láteřil jsem u třech vybraných fotek, ale jen tady doma u počítače.
Hotovo. Lepší to nebude.
Poslal jsem to zpátky.
Před chvílí přišla máveseláHanička.
"Není to nic moc," povídám.
"Jo, já už jsem viděla, že's to poslal. Tak dík."
"A chceš to vidět?"
"Tak ukaž."
"No, dobrý je to."
"Hmmmm….!"
No, je to.
Je to, jak to je. Vono to takhle stačí. Darmo se tím trápit.

je to roztomilý

Nějak se to zrovna schumelilo a mě napadlo podívat se do archivu. Tentokrát do archivu s rodinnými filmečky. Při zpětném pohledu mi přijde úsměvné pořízení si DV kamery, která sice tenkrát uměla tvořit záznam už digitálně, ale kvalita se rozhodně nedá srovnat s kamerou malinkatého nahrávacího zařízení o pár let mladšího a už vůbec ne s kamerou telefonů novější generace natož pak se současným 4k rozlišením. Inu - ty technologie popisované nedávno se mění tak rychle, že to někdy člověk ani nestíhá sledovat. Ale nahrávky pořád existují, čili je možné se vykvajznout na technologie a místo marného sledování jejich vývoje sledovat to, co díky nim bylo zaznamenáno a kvalitu vzal čert. Jde přeci o ten obsah, že.
Pochopitelně jde pouze o rodinné vzpomínky, které mouhou zajímat právě jen rodinu. Ovšem proto přece vznikly, že ano.
A tak jsme včera díky starým záznamům odhalili, že …
"Matěji, pojď se podívat, tady zrovna tatínek našel film z Mikuláše."
"Nejdu."
"Proč, vždyť je to roztomilý."
"Není."
"Mně to roztomilý připadá. Zrovna tady říkáte s Kačkou básničky."
"Jo, básničky. Ale já se hrozně bál!"
"Bál?"
"Jo!"
"Neříkej?"
"Dycky!"
Tak a je to venku.
Mikuláše s čerty a andělem se Matěj bál!
Ono to ale zřejmě nebylo úpně na škodu a hlavně: ta nedočkavost, až už dostanou od anděla každý ten svůj košík a Kačka i Matěj se budou moci prohrabat všemi těmi dárečky. Takže s tím strachem to asi nebylo tak úplně tragický. Já si třeba všiml, že se sice oba styděli, ale hned, jak básničku řekli, dostali košík se sladkostmi a to důležité: nezapomněli poděkovat Mikulášovi.
Inu: Každý jsme to viděli po svém.
A teď - díky těm technologiím - to můžeme vidět znova. Je to vážně náramně roztomilý.

tam byl lachtan?

Občas zajít do divadla, to se u nás pořád ještě nosí. Jenomže vybírat představení a kupovat lístky to není jen tak. Je totiž většinou dlouho předem vyprodáno. Nezbývá tedy, než najít termín, kdy se začnou lístky prodávat na čtvrt roku dopředu a pak zajít do pokladny. Jenomže ani to moc nepomáhá a tak jsme teď už podruhé byli ve Vinohradském v lóži na prvním balkóně, kam normálně nechodíme. Ono to sice je hodně blízko jeviště, ale z podstaty lóží vyplývá, že je to na straně a tudíž je tu riziko, že tu vaši stranu neuvidíte, leda byste měli krk jak žirafa a strkali ho celé představení metr přes zábradlí. Tudíž se dycky ptám v té pokladně, estli tam je vidět. Jsou divadla, kde mi to vysvětlí nebo rozmluví.
Tady mi paní pokladní tvrdila, že tohle je dobrá lóže a tam že je dobře vidět.
No. Nevím, jestli tam někdy sama seděla.
Tedy v tom prvním případě to docela šlo. Jenom asi deset procent času se děj pro nás odehrával "pod balkónem za rohem" a tak to rušilo jen trošku. Ale úplnej komfort to tedy nebyl.
Ovšem včera večer způsob inscenování hry do nejzašších koutů jeviště a zvláště pak do rohu pravého znamenalo zcela devastující počin. Ke mně jako k divákovi se dostalo jen něco jako rozhlasová hra. Když jsem paní Maciuchovou zahlédl až po deseti minutách, když vyšla zpoza rohu zpod balkónu a po dvou, třech větách se tam zase vrátila, zlomil jsem nad tímhle představením hůl.
Když skončila první půlka, ptal se mě Matěj, jak se mi spalo, načež jsem odvětil, že špatně, jelikož tam někde dole furt kdosi mluvil.
Na druhou půlku už jsem nečekal a po přestávce jsem opustil rodinu i Vinohradské a šel jsem nakoupit do blízkého konzumu a sednout si do auta k poslechu rádia.
Když jsem se v roli taxikáře dočkal pasažérů, řekli mi, že i oni viděli hůř a že se museli hodně vyklánět, aby zahlédli alespoň na chvíli třeba toho lachtana …
"Jakýho lachtana? Tam byl lachtan?"
"No, hned na začátku … to jsi ještě koukal … ale asi jsi ho neviděl …"
Neviděl, měli pravdu.