2018

je to v …!

Tak jsem vyměnil ten kabel síťovej. U tej sítě domácí. A hned, jak jsem ho vyměnil, přestalo to fungovat úplně. Tak - a je to v …!
V zásuvce.
Nejdřív jsem využil Kačku, jelikož je z nás nejmenší, aby mi vlezla za skříň a s tou zásuvkou krapet zahejbala. Kdepak. Hejbání nepomohlo. Odstavil jsem tedy skříň a pustil se do toho sám. Nejdřív jsem to chtěl jen tak rozdejchat hejbáním s drátkama, což pomohlo asi tak jako nafukovat píchlou duši. Nuže rozdělat zásuvku, vyfotit připojení, zkontrolovat, jestli je fotka čitelná a: šmik! Pryč se starým zadrátováním. Ono to tam bylo zřejmě od počátku nějak zbastlený a jak se zvyšujou datový toky, nějak přes ty špatný spoje začaly ty nuly a jedničky přetejkat. Zastřih' jsem to do roviny a bylo. Nastrkal jsem drátky tam, kam patřily tak, jak patřily a: cvak! Zastrčil jsem konektor a od té chvíle to jede.
No, tak jestli pojede i dál, tahle oprava byla důkladná, drahá a … výměny zbytečné. Tedy dvě nové krabičky i kabel nebyly potřeba. Stačilo jen opravit to, co páni elektrikáři zbastlili. Ale to jsem se musel dozvědět až nakonec.
Tož tak.

nechci bejt ajťákem

No pochopitelně, že se to neobešlo bez vystupňovaného napětí a vysoké míry vzájemné dožranosti. Tak je to vždycky, když jsem za ajťáka a mánetechnickáHanička za uživatele. Já se ji ve své bláhovosti snažím poučovat tak, aby si napříště byla schopna nastavit základní parametry sama nebo v tom nastavení alespoň neudělala zmatek a mávzdělanáHanička se snaží mi vysvětlit, že už jí zase říkám, co má dělat, což nesmím (to se mi taky nesmí říkat), a že jí stresuju, protože nadávám, jak to má celý zmotaný.
Nu a tak už to probíhá tak dva dny a včera úsilí vrcholilo, protože telefon byl přepojován pod nového operátora, po novou identitu, staré maily a staré kontakty musely být pod tuto identitu přeneseny, což je dycky děsná pakárna a já musel volat o radu do Applu a pak obětovat vlastní účet, abych vytáhl alespoň část kontaktů a přenesl je pod tu novou identitu. Eště před chvílí jsem řešil nastavení mailu …
"Heslo? Už zase heslo? Který"
"No to k mailu."
"A jaký to je?"
"No to přece nevím. Ale je to jiný, než k telefonu."
"Aha. Tak tohle."
"To ti nejde. Server ho odmítl."
"No to je dobrý. Tak teď jsi mě splet'!"
"Bez hesla to nepůjde."
"Kterýho?"
"Toho k mailu. Když si potřebuješ vyzvednout poštu."
"A já tam mám heslo?"
"Máš, jinak by to nefungovalo a už jsme ho dávali do počítače."
"Aha … tak to fakt nevím …"
"Tak si ho tam zkus znovu zadat. Je to potřeba."
"Tohle? … Jo! Tohle!! Už to je!"
"Hurá. Tak to bysme měli."
"Ale já tu žádný maily nemám!"
"Vždyť jsi všechny přečetla na počítači."
"No, to jo, ale vony se mi sem nenahrajou?!"
"Ne, jenom ty nový."
"Aha …[zklamaně] … tak můžeš mi aspoň poslat test?"
"Jo, hned."

Čímž jsem přišel na to, že jsem si kvůli tý děsivý operaci přemazal vlastní kontakty na počítači. Ty já měl ale předem zazálohovaný a stačilo smazat/načíst zálohu a sloučit. Ale to už byla prkotina. To ani nestálo za řeč.
To důležitý je, že už nechci bejt ajťákem.

ajtý technologie

Mám tady už od ledna takovej síťovej … nepěkná věc. Nějak mi v domě začala kolabovat domácí datová síť. Pořídil jsem nový směrovač, ten směroval asi tak měsíc a pak to zase začalo vypadávat. Mořil jsem se s tím, konfiguroval, lovil a nastavoval adresy a brány … a furt to dělalo psí kusy.
Zavolal jsem tedy o pomoc podporu poskytovatele internetu a po dlouhém laskavém vyměňování informací jsme se shodli, že ta nová krabička neumí dělat to, co od ní chci, tedy signál jen předávat dál (funkce můstku), tedy jsem pořídil novou s funkcí můstku. A ta fungovala sotva pár dní. A tak jsem znovu volal podporu - a na nic dalšího už jsme nepřišli. No, to je nadělení!
Tak jsem zkoušel měnit pořadí krabiček, nejdřív směrovač, pak přepínač, před tím bránu, pak přehodit přepínač před můstek …. no a při tom přestrkávání kabelů z dírky do dírky jsem možná objevil tu prapůvodní chybu. Zdá se, že to všechno způsobil jeden vadnej kabel. Zatím to není jistý, ale už to třetí den jede bez výpadku, provizorně. Takže dneska koupím novej kabel a uvidíme.
Tede estli to bylo tim kabelem, tak mám dvě úplně nový děsně vychytaný a nejvíc nejrychlejší krabičky, kerý si můžu naložit do láku a uskladnit na horší časy. Poněvadž stačilo koupit kabel … jo, jo, … tydlety ajtý technologie …

umytý sklo

Další shluk událostí se odehrál o víkendu. Sešly se úniková hra, Moravský pohár ve wushu, vynášení Mořeny a Velikonoční jarmark. To nešlo stihnout najednou a tak jsme se museli rozdělit. Kačka s Matějem odjeli do Brna a my s mouveselouHaničkou do Zvole. Společně jsme před tím ještě stačili všichni uniknout z tajemné místnosti. A tak jsme stihli nakonec každý to své, jelikož děti přivezly nějakou tu placku, Matěj i pohár, mášikovnáHanička spotřebovala na jarmarku všechny perníčky na zdobení, které napekla a já zas vypotřeboval všechny proutky na pomlázky, co jsem přinesl.
Jen historky se žádné neodehrály, protože to letos všechno klapalo tak, jak to bylo nachystaný. I ten obrovskej milej hafan, co nás doprovázel při vynášení Mořeny, byl ztělesněná moudrost. Celou dobu si to chystal, ale dobře věděl, že se nemá nic zbytečně uspěchat, a že mu stejně nic neuteče. Proto si počkal, až budu pěkně v podřepu fotit hořící Mořenu, přiloudal se ke mně a konečně si moh' voblíznout objektiv, na což se těšil celou cestu od školy. Nechal jsem ho, aby ochutnal, a počkal jsem, až mi voblízne i obličej, jelikož mu bylo na čumáku vidět, že to prostě musí, že si to nemůže nechat ujít. Když to měl hotový, nechal mě dofotit a šli jsme si pak každý po svém.
Inu - jak říkám, každej stih' to svý. A já mám navíc umytý sklo i ksicht.

komu vadí bagr

Možná si ještě pamatujete z dějepisu první dělnický bouře a rozbíjení strojů během průmyslové revoluce. My to brali jako obrázky z dějin vzdálené v čase i prostoru asi tolik jako třeba Mars. Včera jsem to ovšem měl i bez dějepisu v přímém přenosu.
Měl jsem totiž na chalupě sjednaného šikulu s bagříkem, aby mi zahrabal vodoměrnou šachtu. Proces zavádění vodovodu a kanalizace se tam totiž blíží pomalu k cíli a tak je to potřeba udělat. Pán byl šikovnej, úkol splnil, ještě jsme si dohodli další práce a já dostal přívažkem i nějakou tu historku:
"Vono to de rychle. Já mám teď čas, ale v sezóně já dělám pro firmu."
"To jo."
"Ale taky to neni jednoduchý. Dělaj tam dycky se mnou cikáni."
"???"
"Voni berou za metr výkopu dvanáct stovek. A já vám za ty peníze zahrabu celou šachtu."
"Jo, dyť jsme se tak dohodli."
"Jenomže voni stojej vopřený vo lopatu, sou tam štyry a furt do mě vandrujou, ať nedělám tak rychle, že jim kazim práci."
"…"
"No jo, já dělám rychle, já si potřebuju vydělat. Ale voni sou placený vod hodiny, jim je to jedno."
"…"
"Někdy sou naštvaný, že mám skoro strach, že by je mohlo napadnout mi ten bagr rozbít, abych jim tu práci nebral."
"!!!"
Tak vida, vony sou někerý ideje nezničitelný. Teda ne snad, že bych podezíral cikány, že probírají na odborovejch schůzích současný trendy neoluddismu, to ne. Alo, to, že jim ten bagr vadí, jelikož toho udělá desetkrát víc, jak oni, a za kratší čas, to je jasný. Mně i jim.

frontovej zákon

Někde jsem zaslechl, že události se shlukují do jakýchsi skupin. Mělo by to vypadat tak, že se nic neděje a pak najednou se odehraje hromada událostí v jeden čas. Určitě na to bude nějaká teorie. Ovšem jestli je teorie na frontu, to nevím.
Nesl jsem tři dopisy na poštu. Tuhle na Újezdě. Pošta je to malá, já mám radši malý pošty, chodím proro tam. Na chodníku skoro nikde nikdo, jenom snad nějakej ten turista. Vejdu na poštu, dva pánové u okýnka, jinak prázdno. Poštovní poklidná atmosféra. Jen jsem si stoup' za toho druhýho pána, vrzly dveře. Další člověk. Pan Brblal. Sotva vešel, už hudral na frontu a čas v ní strávený. A za ním další. Pán u okýnka projednával jakési poštovní řešení a doručování něčeho, co doručovat potřeboval, tudíž to zabralo nějakou chvilku. Do brblání znovu vrzly dveře a už vrzat nepřestaly.
Zatím, co pán u okýnka předkládal podrobnosti svých požadavků, ze dveří se staly lítačky a dovnitř se hrnuly zástupy nedočkavců, které se na poštu začaly slejzat, jako by se rozkřiklo, že se tam rozdává guláš. Za chviličku bylo na tý malinkatý poště narváno tak, že by pětník nepropad'.
Kde se ty lidi vzali? Ještě před minutkou bylo na ulici prázdno.
Záhada. Musí na to bejt nějakej vesmírnej zákon a vytváření front na poště. Frontovej zákon.

klony pod schodama

Ono to sci-fi člověka někdy zblbne nebo inspiruje - to jak se to vezme. Matěj si čte ty knížky, které mu nějak doporučíme, tedy hlavně másečtěláHanička. Moje doporučení bývají oslyšena, neboť za literárního vzdělance u nás platí mápromovanáHanička, jelikož má státnice z češtiny, zatím co já jen z nějaké z optiky, což se v literárním světě nezapočítává, leda k horšímu.
A tak se Matěj vyzná například v klonování, jak jsem právě teď slyšel:
"Maminko, ty se klonuješ tajně. Ty máš tajný dveře tajdle pod schodama a tam si ty svoje klony schováváš. A až bude Apokalypsa, tak nás těma svejma klonama všechny zachráníš."
No a máme to. MojeveseláHanička se naklonuje a budeme zachráněný. Takhle snadný to je.
Tož kdyby se našel nějakej vědátor, kterej v tom eště tápe, ať se přihlásí u Matěje, on mu to všechno vysvětlí. Klony jsou totiž schovaný u nás pod schodama.

opravdu je ztratila

Není to dlouho, co Kačka ztratila klíče a pak jsem je našel v její školní skříňce. Tentokrát je však ztratila opravdu. Ve čtvrtek mi to volala. Ach jo. Jel jsem prohlídnout hudební školu, byl u paní ředitelky, ptal se dětí, prošel celou trasu od školy ke škole. Nic. Totéž jsme pak s Kačkou udělali ještě jednou spolu. Bez výsledku. Se stejným úspěchem prohledávala skříňku a třídu a chodby ve škole. Nic. Ve čtvrtek prostě klíče zmizely.
V pátek se ptala spolužáků, učitelů, nic. Já jel k výrobci našich klíčů a nechal si napočítat, kolik to bude. Že prý mám přivézt vložku zámku a tu mi přestaví a k tomu vyrobí nové klíče.
Kačka chtěla ještě jeden pokus v hledání včera. No tak jo.
A hned po škole mi volá, že klíče má. Hledání mělo úspěch, ale nebylo to snadný.
Spolužačka prý viděla klíče v obchodě. Kačka utíkala do obchodu. A tam paní potvrdila, že ty klíče měla, ale když se o ně nikdo nehlásil, dala je na obecní úřad. Kačka běžela na úřad, ale tam měli polední pauzu. Před jednou přišla paní a co že prý Kačka chce. Dohodly se, že klíče a Kačka ty své důkladně popsala. Paní připustila, že to jsou klíče Kačky a vydala jí je.
Hurá! Klíče jsou na světě a dobří lidé ještě existují.
Ovšem Kačenka, to musím přiznat, projevila díl samostatnosti, když si to celé takhle sama oběhala. Přeci jen už to nebude malá holčička. No jo, nebude malá. Ale klíče jako malá ztrácí. A jako velká nalézá.
Kdo se v tom má vyznat?
I co, jaké vyznávání. Prostě to tak je.

fouká severák

Začíná to vypadat, že o počasí si tu letos píšu skoro nejvíc. Asi k tomu bude důvod. Ona ju tu totiž už zase zpátky zima. A ne ledajaká. Vodní dílo znovu zamrzlo a teploty už jsou opět třetí den výhradně pod nulou. Dneska ráno dokonce -8,7°C. Není divu, že ptactvo z jižních krajin ještě nedorazilo a ke zpěvu se moc nemají ani ti naši domácí. V tomhle mrazu jednomu zamrzne zobák, ani se nenaděje.To, že zítra začne ve čtvrt na šest odpoledne jaro, znamená jen datum v astronomickém kalendáři, ale viditelného výsledku to nemá. Na zahradě je tenká sněhová pokrývka, na cestách sněhové jazyky, na vodě led a v povětří skoro devět pod nulou. I tu Mořenu, co se na Smrtnou neděli ze Zvole dycky vynáší, jsme jednomyslným schválením před školou odložili o týden, na neděli Květnou - byla včera ráno taková zima a větrno, že přišlo jen pět maličkých a muzikanti hrát nemohli, jelikož jim přimrzaly ty zobáčky, tedy zamrzaly jim klarinety a flétničky.
Inu, letos pořád fouká severák a tu zimu nám řácky protahuje.

statistika - od soboty 17.3. teploty nevystoupily nad nulu ani přes den (údaje zaokrouhleny):

- 17.3. 0°C … -5°C
- 18.3. -2°C … -7°C
- 19.3. -1°C … -9°C
- 20.3. +2°C … -8°C
- 21.3. +3°C … -3°C
- 22.3. +5°C … -6°C
++

kde vzít proutky

Příští týden vypukne jarmark. Ten Velikonoční. Bývá to vždycky těsně před Velikonocemi a je to tak i letos. Nějak se to schumelilo a chodíme s mouveselouHaničkou s tím jarmarkem pomáhat. Letos to bude počtvrté. Já budu plést pomlázky a mášikovnáHanička bude s dětmi zdobit perníčky. Ostatně jsem tu o tom psal.
No jo, ale letos mám kapku problém se zdroji. Nejsou proutky. Totiž ony proutky na pomlázku jistě někde jsou, ale u sousedů nejsou. Spoléhal jsem totiž vždycky tuhle na souseda, který má za plotem houf ježatých vrb. Vrby tam stojí pořád, ale proutky na nich nejsou. Nějak se nepovedlo ty vrby ostříhat tak, aby na nich rostly nové tenké pruty. Jsou to děsně ježatý neuspořádaný stromy, teď už vysoký skoro deset metrů, větví to má na všechny strany, ale proutky žádný. Vrba se zřejmě musí držet zkrátka a ožezávat pořád na jednom místě, aby vznikla ta vodníkovská ladovská vrba. U sousedů se to nějak nepovedlo a vzniknul obrovskej ježatec bez proutků. Tak holt budu muset letos někde shánět, aby bylo z čeho plést.
Kdybyste někdo, mí laskaví čtenáři z okolí, věděl, kde nařezat dobré proutky na pomlázku z košíkářské vrby (nikoliv jíva, ale vrba bílá), budu moc rád za nápad.

deset dní rozmrzání

Teče! Voda teče! … Jistě, oslava tohoto typu se hodí spíš do Panamy nebo jiného vodního díla, ovšem ani naše dílo není možné opomíjet. Voda přestla téct 26. února, kdy jsem otočil vypínačem a přestal bojovat proti ledovým dnům. Hned, jak mrazy přestaly, začal jsem dílo probouzet dodávkou čerstvé vody a zkušebním zapínáním. Kdepak. Potrubí bylo důkladně ucpané, voda zůstávala uvnitř v pevném skupenství a prorazit ten led pořád nešlo. Celých deset dnů jsem to zkoušel z jedné strany čerpadlem, z druhé strany proudem vody z hadice. Ani včera večer se mi to nepodařilo. Až dneska ráno. Otočení vypínače provázely chrchlavé zvuky, které v tomto případě zněly optimisticky. Hned za nimi se ozvalo přívětivé žbluňkání a po něm už zurčení potůčku.
Tak a máme základní úkoly hotové a můžeme začít s jarními pracemi jako je čistění potůču a údržba zahrady. Voda teče a pro historii je třeba zaznamenat, že po tuhých mrazech rozmrzá vodní dílo deset dní.
A nejlepší zpráva nakonec: ryby přežily všechny. Jsou na to asi udělaný, ikdyž jsou strakatý.

ps
jo, voda teče, ale moc - někde se nám ztrácí po cestě, asi ten led udělal někde něco, co neměl, holt bude potřeba se pustit do oprav

zánik Anihilace

Nepouštím se do filmové kritiky často, ba dá se říct, že téměř vůbec. Ono je to vždycky ošemetné, protože člověk hodnotí dílo někoho jiného a měl by se na to dívat objektivně stejně jako třeba na obraz či knihu. No jo, ale buďte objektivní a nezaujatí, když každé dílo by ve vás mělo vyvolat nějaké vlastní pocity a zaujetí. Takže je složité být filmovým kritikem poctivým a nezaujatým. Čili mi nezbývá než být zaujatým nebo nebýt kritikem. Tolik obecně.
Nu a teď konkrétně k jednomu novému filmu.
Pochopitelně jde o sci-fi, jelikož je nám tenhle žánr s mojívzdělanouHaničkou velmi blízký. Film se nedostane do kin, běžel jenom u Amíků a tam ho pak prodali vysílacímu gigantu Netflix, čímž se v pondělí dostal jako novinka i k nám. Anihilace se to jmenuje. Četl jsem o tom filmu jako o jakési senzaci, je to podle první knihy trilogie, kniha byla oceněna prestižní cenou Nebula. MásečtěláHanička část knihy přečetla jako přípravu. Ale jenom část. Že prý je to těžko srozumitelné a příliš temné. Já se k tomu nedostal, tudíž jsem měl na film čistou hlavu.
Tak jsme si k tomu sedli. Mělo nás varovat už to, že jsme ten film dokoukali jen do půlky a pak si řekli, že si ho dokoukáme až v úterý, aby toho nebylo moc najednou. Včera jsme to dali. Já u toho skřípal zubama. Totiž: člověk už nějaký to sci-fi přečet' i viděl. Jedná se většinou o zábavu a někdy, když se to autorovi podaří, i o dílo s nějakou myšlenkou k zamyšlení. Zábava má bavit a nedrhnout na logických prohřešcích. Vážné dílo - no to je vážné dílo, pokud takové je, a pak by nás nemělo při vážných myšlenkách vyrušovat nevážnými momenty. Jsou i díla, která dokáží obojí spojit, ale těch je jako šafránu. Anihilace se tváří jako vážné zamyšlení a filozofující dílo, jemuž předchází pověst díla s vyřčenými otázkami bez odpovědí. A že prý by mu diváci nerozuměli, takže to bude lepší prodat Netflixu jen pro fajnšmekry.
Já to vidím tak, že tvůrci byli po průšvihu v Amíkově v kinech rádi, že jim za tu slátaninu aspoň někdo zaplatil, aby nebyli v červenejch. Když pominu, že je film opsán z knihy, která je opsána od bratří Strugackých tak, aby nebylo poznat, že autor čórnul nápad i některé rekvizity z Pikniku u cesty a hlavně z Tarkovského Stalkera, a přidal politicky korektně vyvážené výhradně ženské hrdinky, tedy černošku, mexičanku a tři bílý, z nichž jedna má rakovinu, druhou sežere medvěd (teda něco jako skoro medvěd) a třetí je hlavní hrdinka, která jde zachránit manžela, kterýmu zahla s černochem, tak musím říct, že takhle pitomou snůšku chyb by těžko nahromadil i brouk Pytlík. Tedy chyb, které se vědecké fantastice těžko odpouštějí. Hrdinkám už chybí jen pionýrské šátky a nějaké to úderné heslo.
Přiznám se, že nejvíc mě vzteká to, že někteří, kdož film už viděli, jej adorují jako novou klasiku či jako film málo komerční a příliš intelektuální, plný vědeckofantastické teorie. Prdlajs. Chybí mu dodržování základních pravidel a ve výsledku popisuje chování zcela nepřipravených osob, jež lze přirovnat ke skálopevnému přesvědčení pěti slepic, které se rozhodly ulovit lasičku, že to snadno zvládnou v kolčavím příbytku.
Inu při této Anihilaci dochází především k zániku jí samotné.

lekce za šedesát

Už se mi to jednou podařilo opravit tím, že jsem prostě vyčistil ložisko a běhalo to dál. Tedy točilo se to dál. Takovej ten mop, co se ždímá v kyblíku tím, že tuhle šlapete a nahoře se to točí. To ale jsem ještě nevěděl, že jde o ložisko. Dycky jsem si myslel, že jde o volnoběžku, součástku s jinou funkcí, než ložisko.
Teď to bylo potřeba opravit znova, jelikož se to zase přestalo točit. Jasně. Vyčistím ty válečky, co to tam drží a bude, řekl jsem si a udělal to. Chyba lávky. Vyčistění nepomohlo. Vyndal jsem z ozubeného pastorku tu součástku a snažil se jí resuscitovat. Napovedlo se. Už se to nechtělo chovat podle pravidel. Jak to čistím, našel jsem v rezu po obvodě číslo. A ejhle: číslo sedělo s katalogovým údajem a měl jsem to! Ono je to ložisko! Ložisko jednosměrné, tedy takové, které se otáčí jen na jednu stranu. Na druhou se zasekne. Volnoběžka. Musím ke své hanbě přiznat, že jsem nevěděl, že volnoběžky se takhle volně prodávají a že jsou označovány jako jednosměrná ložiska. Nikdy jsem je nepotřeboval. Až teď. Ložisko - volnoběžku měli támhle na Žižkově a tak jsem pro něj včera zašel. Ještě jsem stačil splést při objednávání kód, který mi tam ve formuláři kdovíjak naskočil místo toho správného, ale ložisko původní jsem měl s sebou a tak jsme si se slečnou prodavačkou řekli, že to objednané není to, co potřebuju a ona šla vyhledat to správné podle vzorku, měli ho a všechno dobře dopadlo. Večer jsem to usadil na místo, vyzkoušel a odstředivka na smeták odstřeďuje jako nová.
A mně se dostalo poučení, že volnoběžky a jednosměrná ložiska jedno jsou a že i v obyčejný odstředivce na mop může bejt udělátko, který neznám, jelikož volnoběžku bych čekal tak u Wartburga, ale ne u mopu. Inu člověk se furt učí. Tentokrát stála lekce pouhých šedesát.

kos jako slepice

Není to ještě ani týden, kdy skončily ledové dny a už je tu skoro jaro. Ne, kdepak, ještě nám tu nic nekvete, ale strávníci už se řaděj u vokýnka. Tedy ptactvo se courá ke krmítku. První je pochopitelně kos. Ten se tu vykrmuje celou zimu, jelikož je domácí. Chová se jako slepice. Když krmítko dosypu, on ho přiletí rozhrabat, semínka vyházet a udělat na zemi neuvěřitelnej svinčík. Furt aby po něm člověk zametal. Pak sýkorky, ty jsou tu taky domácí, ale ty jsou způsobný. Přiletěj, uzobnou, letěj si to sníst kousek dál na větev a pak teprv přiletěj pro další. Nu a teď o víkendu, kdy bylo velké teplo, skoro nějakých šestnáct stupňů, už přiletěli zvonkové a konopky. Mám dojem, že jsem zahlédl i hýla, ale ten se tu zatím jen mihnul. Chtěl jsem jim udělat první jarní portrét, ale ptáčkové na to měli jiný názor a nepovedlo se. Ani zpěv zatím není slyšet. Ani po ránu neladí. Jen takové trochu štěbetání, velice nesmělé. Snad aby to jaro nezaplašili. Jenom ten kos. Ten to tu vlastní a taky se tak chová. Zahrádku máme rozhrabanou jako od těch slepic a protože rozmrzla část vodního díla, chodí se už i koupat. Zrovna v sobotu jsem na něj koukal. Ta voda nebude mít nijak extra velkou teplotu. Může být, že jen pár stupňů nad nulou, protože led má v rybníčcích ještě pořád dobrých dvacet centimetrů. To mu ovšem nevadí. Koupe se jako v létě, cáká a když je hotovej, ještě si o zábradlí můstku otírá zobák. Oranžovej, umytej. Září mu do dálky. Inu kos náš domácí.

kos_180311

v mrazáku dlouho nezůstane

Chutě jsou věc nanejvejš soukromá. Jednak každýmu chutná něco jinýho a pak: chutě se měněj. Pochopitelně se teď hned přihlásej dámy se zdviženým prstem, že právě ony by mohly vyprávět. Jistě, mohly. Nechť vypráví, proti tomu nic. Já bych taky moh' vyprávět.
Tak například taková rajská polívka. S rejží jí tenkrát vařili v jídelnách. "Tenkrát" je asi tak čtyřicet, padesát let. Odporné to bylo. Nemoh' jsem to ani vidět, tu břečku odpornou, červenou. Nebo špenát. No fuj. Zelenej sliz. Nu a po letech je to tak, že špenát si dávám často a s chutí a pokud v hospodě narazím na rajskou polívku, hned si jí nechám přinést. Chutě se prostě mění. Jistě, může to být i změnou receptu, ale to není změna zásadní. Ta zásadní se odehrála někde v řídícím centru chuťových vjemů.
Taková ruská zmrzlina mi však chutná pořád. Tekrát se teda jmenovala sovětská, jelikož Rusko bylo zakázaný a zmrzlina tudíž nemohla bejt carská, ale musela bejt lidověbolševická. Ale to bylo všechno. Říkali jsme jí ruská a byla stejná jako dneska. Cihlička ve staniólu podloženém papírem. Měla a má předností hned několik. Jednak je dobrá, potom je obalená oplatkou a dobře se drží a hlavně: je hodně velká. Větší, než ty zmrzliny na špejli.
Teď se dá koupit v mnoha vydáních. A když najdete krámek, který vede někdo s kontakty na ruské dovozce, můžete si koupit i tu pravou ruskou z Ruska (teda esi se nedělá v Číně, jako dneska všecko). Tož jsem včera tu pravou ruskou koupil. S hrozinkama. Ta mi dycky chutnala nejvíc.
A hned to přišlo: "Tatínku, ale mě nechutná, já jí nechci," pravila Kačka.
"Cože? Tobě nechutná? Dyť je to pravá ruská!"
"No, právě."
"No jo, tak nic. Neva, třeba někdy bude."
Tak. A mám to.
Vlastní dcera a má jiný chutě, než já. Nechutná jí ruská a po jinejch zmrzlinách by se utloukla.
Holt chutě jsou věc nanejvejš soukromá.
Třeba se to změní a Kačka si za padesát let tu zmrzlinu dá ráda. Ovšem to už bude jiná. Tu všerejší sním já, ta v mrazáku tak dlouho nezůstane.

devadesát stupňů

Musím přiznat, že fotografování mám po dědečkovi. Ostatně i psaní deníku. A bude toho i víc. Dneska jde o to fotografování. Začínal jsem s vypůjčeným dědečkovým fotoaparátem, pak jsem měl svůj vlastní, v koupelně fotokomoru po dědečkově vzoru a to, že přišla digitální doba, způsobilo jednak zjednodušení práce se snímky a také jejich přemnožení. Nedostatečné kapacity šuplíků na fotografie však nejsou předmětem dnešního zápisu. Tím je povzdech nad pro mě nepochopitelným obratem.
Jedná se o obrat, lépe řečeno o otočení. O pouhých devadesát stupňů.
Totiž. Každej mobil má foťák. A žádnej mobil není čtvercovej. Je obdélníkovej a drží se na výšku. To jaksi vychází z ergonomie a způsobu užití tohoto předmětu denní potřeby. Telefony, potažmo jejich sluchátka, byly už od Bellových počátků vždycky orientovány tak nějak na výšku. Ucho je vejš než huba, že ano. Tedy i mobily mají sluchátko výš, než mluvítko, to dá rozum. I obrazovky mají na výšku. A na výšku se drží. A to je ten problém. Nikoliv telefonický, nýbrž fotografický. Telefonovati na výšku je žádoucí a přirozené, zatímco na výšku fotografovat je vyjímečné a nepřirozené. Už proto, že naše oči jsou uzpůsobeny streoskopickému jevu horizontálnímu, nikoliv vertikálnímu. No prostě nám oči narostly vedle sebe a né nad sebou. Ovšem v posledních letech s rozmachem fotografování mobily mám obavy, že se příroda otočila o těch devadesát stupňů a začíná se množit nový lidský druh s očima nad sebou.
Je to naprosto příšerný. A co je úplně nejhorší, na výšku tento tvor s vertikální optikou točí i videa a zamořuje jimi celosvětovou počítačovou i televizní síť. Žehrám na tenhle nešvar od chvíle, kdy jsem ho před lety prvně spatřil. Včera už mě to dožralo. Jsem na jedné síti členem - překvapivě, že - celosvětové komunity sdružující nedšence fotoaparátu, jímž jsem též nadšeným vlastníkem. A právě včera se tam objevil nový příspěvek, který je příčinou dnešního zápisu.
Kdosi natočil ve zpomaleném režimu krmení dvou ptáčků z ruky v přírodě. Nádherné, roztomilé, kvalitně nasnímané. Telefonem. Na výšku!!! To jelito si dalo práci, trpělivost, drahej telefon (ono tohle s moc lacinejma nejde) … aby udělalo filmeček na vejšku! Nedalo mi to a pochválil jsem video a zeptal jsem se: ale proč je to na vejšku? A jeden z přispěvatelů (nikoliv autor) mi odpověděl: Proč ne? Panenkoskákavá!
Co na to říct? Že se autorským záměrům meze nekladou? Že se nemám řídit předpotopním zkostnatělým viděním vázaným na dávno zapomenuté technologie? Že nemám bránit rozmachu svěžího ducha současnosti? Jo, touhle a další nepřebernou argumentací by mě jistě převálcoval současný nový fotografující mobilní dav s očima narostlýma nad sebou. S jedním například na bradě a druhým na čele.
Já na to říkám: to vás teda lituju, že vás postihlo takový neštěstí. Opravdu se to nedá nějak léčit?

slivovice léčivá

Teda ona mi máopatrnáHanička výslovně zakázala o tom psát, ale když to nikomu neřeknete, tak to zůstane jenom mezi náma.
Totiž: nějak se mémiléHaničce neudělalo dobře. Že prý jestli slyším, jak jí to v břiše bouří. Takhle prý jí to ještě nikdy nebouřilo. A že prý jí mám sundat shora tu slivovici, co jí tam máme jako léko lék. U nás je slivovice vůbec jenom na léčení. Tahle je od kamarádů a má sílu. Inu jak by neměla, když je z Moravy. A proto jí užáváme jako ten lék. Lahev tam je vždycky několik let, než se využívá. Tahle stojí na lince nahoře už přes rok, ta je nová. Je třeba ještě podoktnout, že máveseláHanička je zavilý abstinent a když si dá sklenku vína, je to svátek. Takže když už si přála š'ťopečku té slivovice léčivé, muselo jí být vážně zle. Ale pomohlo to. Pomohlo jí to tak, že si dala ještě jednu.
Já jsem cosi četl u stolu a Cyrda spala pod stolem. Když tu náhle Cyria zvedne hlavu a já taky. Cosi tu vrní. Jako velkej kocour když přede.
"Cyrdo?"
Koukla na mě: "Slyšíš to taky, pane?"
"Slyšim, Cyrdo. Tos' nebyla ty?"
A předlo to dál. Pravidelně. Jdeme se s Cyrdou podívat do síně. Na zemi pod schody leží máspícíHanička.
Málem se mi kousla pumpa: "Co .. co .. Haničko?!"
"Mmmmrrrrrrhhhhrrrr…"
"Jsi v pořádku?" ptám se a skláním se, abych zjistil co se děje.
"Hmmmrrrrrr…"
"Co se děje?"
"Teplouuuuškoooo…"
"Jseš v pořádku?"
"Ssseeem je všechny zabilaaaaa…."
"????"
"Niiisss …mii… neee-níííí …. teeplouššškoooo …."
No, asi dělá nějakou legraci …
"A to mě tuuu neeechááášššš???"
"Dyť mě vodháníš."
"Siii tuuu leeežžíímmm … a voniiii měěěě tuuu neeeeechaaajííí…"
"Aha!"
Teprve teď mi to došlo. Ty dvě šťopečky slivovice léčívé!
"Tak pojď, lehneš si ve světnici na kanape."
MáveseláHanička se začala smát, že jí nefungujou noooožžžiiiiškyyyy … ale nějak jsme se na to kanape dostali.
"Chiiiiii … mnněěě jeee teeeplouuuškooooo …. zzzaaabbb-iiiillliiiiiii vššššeeeeechnyyyyy … baaaasssiiiilyyyy….. chiiiiii …. neeboolíííí …. břřřííííííššš-šškkooooo neeee-booollíííí…vííí-ííšššš?"
"Teď už vím, ale si mě vyděsila!"
"Teeeplouuušškoooo … jééééé …. chiiii-íííí"
MévyléčenéHaničce bylo teploučko, všechny bacily slivovice léčivá pozabíjela a ještě jsme měli veselo. Jen to dlouho nevydrželo. Sotva za dvacet minut vliv švestek pominul a máuzdravenáHanička mi vyprávěla, že už je v pořádku, že se jí jen kápku motají nohy, ale že si to užila, to léčení.
No, já taky.

vozidlo zůstalo na břehu

"Pojď nám povědět nejnovější drby," říkávala maminka tetě na chalupě vždycky v pátek, když jsme přijeli. Posadily se na lavici na zápraží a nastala zpravodajská hodinka. Počítám, že podobné zpravodajství žije dál, jen už holt to není na chalupě na zápraží, což nevadí, neboť drbat se dá kdekoliv. Například na rybníce.
To si včera zašla máveseláHanička zabruslit. Dokud to ještě jde, než to roztaje, pravila.
A taky povídala, že nejdřív to zkusila na slepém rameni řeky na Zbraslavi. Bálečné to prý bylo. Nikdo nikde, měla led jen pro sebe. A to jí právě nějak nedělalo dobře, protože: co kdyby něco. A tak se po dvaceti minutách sbalila a jela do Zvole na rybník. Tam proboření nehrozí a kdyby, je tam vody sotva po kolena. Potkala tam paní s malým chlapečkem. Že prý se šla zeptat chlapů do samoobsluhy, jestli je to ještě dost pevný, říkala paní. A tam se dozvěděla ten drb:
"Pevný, pevný je to. Včera se jeden vožralej z hospody chtěl projít po rybníce. Po ledě. Ale bál se. No to dá rozum, že se bál, dyť se motal a moh' sebou vošklivě na tom ledu praštit. To by se potlouk. Přece nepoleze na led jenom proto, aby se rozplác', že jo. Tak to rači vlez' do auta. Tam sedí a upadnout nemůže, to dá rozum. Ale na druhej břeh stejně musel. No tak po tom ledu tím autem přejel. No, přejel. Von to vobjel dokola a pak zas vyjel zpátky. Takže tady vidíte, že ten led je pevnej dost."
Po tomto ujištění se i máopatrnáHanička na ten led vydala a zajezdila si dosyta. Tedy na bruslích. Vozidlo zůstalo na břehu.

deset kilometrů ledu

Stihli jsme to. Na Sázavu jsme se sice nedostali, ale vzali jsme to rovnou na řeku větší a na její přehradní nádrž vůbec největší. Zajeli jsme si totiž na Lipno. Tam je díky zimním mrazům a místním nadšencům už mnoho let upravována a provozována Ledová magistrála. Ba dokonce před lety byla zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako dráha na světě nejdelší upravovaná, měřící přes deset kilometrů. Už jsme na ní bruslili, shodou okolností právě před šesti lety a líbilo se nám to natolik, že jsme se zas vrátili. Tentokrát jen na víkend, ale ono to stačilo.
Dráha je letos kratší neboť přerušená. V ledu je kdesi mezi Frymburkem a Lipnem neprůjezdná prasklina a tak byl letos upraven jen jeden ovál na Lipně, druhý ve Frymburku a cesta jen z Frymburka na Přední Výtoň. Ovšem běžkaři po jezeře jezdí vesele trasu celou. Zřejmě ta prasklina lyžím nevadí.
Nu a tak jsme si dali v sobotu odpoledne ovál lipenský a v neděli frymburský, i cestu do Přední Výtoně. Původně jsme se v neděli ráno krapet vofrňovali a loudali se na snídani, jelikož drobně sněžilo, ale kolem desáté se to vyčasilo a my vyrazili na dráhu. Cestou zpátky po ledu k Frymburku už se na nás zasmálo sluníčko a my si libovali, jak se to povedlo. A stihli jsme to úplně přesně, protože když jsme se po poledni přezouvali zpátky do civilních bot, už byl led hodně měkký a místy to na dráze tálo. Inu, sluníčko.
Ale ledu jsme si užili - dohromady za oba dny přes deset kilometrů. A - jak je vidět ze záznamu - občas jsme se cestou zastavovali, poněvadž nás bolely netrénované nohy. To jen Matěj pořád rejdil kolem, ten natrénováno má.

Lipno_180303

Frymburk_180304

v elektru nejsou nachystaný

Že mi prej nesvítí žárovka u pozičního světla, povidali v servisu a taky povidali, že mi jí nevyměnili, poněvadž já tam žárovku nemám, ale mám tam ledku, což zase nemaj voni. No, stane se. Musím si někde nějakou pořídit. A tak jsem se stavil včera v elektru. Estli tam nějakou takovou nemají. V elektru mají celé regály žárovek a než bych to našel, radši jsem se zeptal:
"Dobrý den, prosím vás, nemáte tady někde tuhletu žárovku do auta?"
Paní byla laskavá a šla se mnou k regálu.
"Jakou přesně?"
"No tuhletu," pravil jsem a podával jí vzorek.
"Jaaaauuuu!!!!" zařvala paní a uskočila.
Ta jiskra, co přeskočila mezi mým a jejím prstem byla vidět. Oblouk mohl mít tak dva centimetry. Paní klepala rukou a vyčítavě na mě hleděla:
"Vy jste mi dal ránu!"
"Já nerad. To ta statická elektřina … von je mráz a jak je to sucho, tak …," radši jsme nic paní nevysvětloval o Triboelektrickém jevu. Hledali jsme žárovku, to byl cíl.
"Ale stejně jí nemáme. Ani žárovku, ani ledku."
"No tak nic, já si zas vezmu ten vzorek a půjdu shánět jinam."
Paní mi podávala moji žárovku, ale pak ucukla.
"Jo, vy mě zas dáte ránu, že jo?!"
"Nedám."
"To vám nevěřim, už jsem jednu dostala."
Našel jsem řešení. Udělal jsem mističku z dlaní a paní mi do ní z dostatečné výšky žárovku hodila. Její kolega se smál, což mu bylo poprávu vyčteno, jelikož on tu ránu nedostal. Paní se taky smála, ale pro jistotu mě obcházela obloukem, když jsme se loučili.
Holt na takovej elektrickej oblouk nejsou nachystaný ani v elektru.
Ale mohli by, dyž se elektrikou živěj.

holka od Odkolků

Já mám holku od Odkolků... zpívá se v jedné Hašlerově odrhovačce. Maminka jí občas připomínala, jelikož se jí nějak vryla do paměti. Asi z tej První republiky. A taky se řikalo: "… se ti třesou ruce, že bys moh' jít k Odkolkům sypat housky mákem …"
Nu, firma Odkolek se zřejmě vryla do historie pekařství a ani komunističtí lotři jí nedokázali vygumovat z paměti konzumentů pekařských výrobků. Značka žije dál a teď dokonce v Pekařské ulici. No, voní to tam - jako u Odkolků. Včera jsem si byl pro auto v servisu a tu vůně mě zavedla k okýnku firemní prodejny. Tedy ne snad, že by u Odkolků opravovali auta, to ne, auta jsou hned vedle, taky v Pekařské ulici. Ovšem jedničku na bráně v Pekařské, tu má Odkolek.
Nu a tak koukám do vokýnka, cloním si oči rukou, abych viděl, esi tam už je ten, co má na okně cedulku "přijdu hned". A co nevidím: na druhé straně okna si úplně stejně rukou cloní oči veselá paní. Dělá legraci:
"Tak co byste rád, drahoušku?"
"Koukám, co bych si tak dal."
"No to ste si vzpomněl brzo, drahoušku, hodinu před zavíračkou!"
"Ale jo. Támhleten koláč."
"Je s borůvkama, tvarohem a mákem, drahoušku."
"Tak to mi dejte tři. Nebo štyry, rači."
"Sou dobrý, drahoušku."
"A eště … to vedle, to borůvkový."
"To borůvkový? To sou borůvky, drahoušku."
"Tak ty mi dejte dvě. Nebo tři, dyž sou tam už jen ty tři."
"No vona by tam zustala jak sirotek. Tak to vy ste mi přišel, drahoušku, uklidit, že jo?"
"No celý vám to tu nevykoupim."
"Však taky eště něco musí zbejt na vopozdilce, drahoušku."
Paní se celou dobu smála. Tolik drahoušků najednou jsem jakživo neslyšel.
"Tak příště přiďte dřív, drahoušku," loučila se paní vesele a já si šel vyzvednout to auto. Tam byl taky veselej pán. Říkal, že je tam novej, ale drahoušku mi neřikal. To by ostatně bylo dost divný v autoservisu. To může jen ta holka od Odkolků, k ní to sedí.