WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

JT

Ano, vážení přátelé, zaspal jsem. Tak trochu i plánovaně, neboť jsem si říkal, že ten včerejší zážitek nebudu rušit časným vstáváním.
Včerejší koncert Jethro Tull byl skvělý. Ian Anderson táhl celý večer sám a neslezl z pódia, dokud se pánové všichni neodporoučeli.
Je nádherný, jak si Ian na nic nehraje. Prostě zpívá, jak mu nemoc dovolí, hraje na flétnu a chrochtá do ní stejně perfektně, jako vždycky. Užili jsme si to, krása to byla.

Jethro Tull 2021

hádanka říjnová, druhá

Zkusím zase jednu hádanku. Kdo uhádne, co je na obrázku?

a) replika čepičky středověkého šaška zvaného Bratr Paleček z konce patnáctého století
b) kalich masožravé rostliny Nepenthes truncata - Láčkovky z Filipín
c) ještě plně nerozvinutý květ Paphiopedilum curtisii - orchideje ze Sumatry

hadanka_211027

hodinářský podvečer

Matěj změnil názor, odklonil se od jaderné fyziky a rozhodl se být hodinářem. Čili už nechce do Cernu, ale na hodinářskou školu do Ženevy. Ostatně Švýcarsko jako Švýcarsko, že. Já tedy fandím oběma směrům a Matějovi zvlášť, jelikož mi dělá radost.
Nu a protože těch hodinek má plnou hlavu, povídali jsme si o nich včera skoro celé odpoledne. Tedy hlavně on povídal. Žasl jsem, co všechno už ví. Doporučoval mi třeba, kde a jak a na čem si mám své hodinky nechat seřídit, protože ty jsou obzvlášť přesné, znal frekvenci nepokoje, chodí na hodinářský kurz a vůbec do hodinek děsně vidí.
Čórnul mi v šuplíku staré Schaffhausenky po dědečkovi, co už jsou rozbité, nějak si je dal dohromady a teď shání ciferník. Děsně se mu prý líbí. Samozřejmě se přiznal a ptal se, jestli mi to nevadí. Jářku, nevadí, naopak. Děděček se kapku šťoural v hodinkách, tatínek taky, já jsem si pár hodin taky vyčistil a složil zpátky, takže Matěj jenom pokračuje. Ostatně moje rodná katedra jemné mechaniky a optiky Matěje taky přitahuje, jenomže prý už na ČVUT tenhle obor není. No, on tam nějakej podobnej určitě bude. Koneckonců strojařina je plná koleček a pružinek a kmitání a dynamiky a … a je dost těžká. To si tedy Matěj od té jaderné fyziky moc nepomohl. I nešť, ono se ještě uvidí.
Nu a tak jsme chodili po Praze, občas jsme prošli průchodem, který Matěj ještě neznal, dali jsme si trdelník a já se dozvěděl že tyhlety hodinky jsou takový
a támhlety jsou lepší a vůbec nejlepší jsou právě ty IWC Schaffhausenky a že už se těší, až si ty starý dá do pucu a bude je nosit.
Báječný hodinářský podvečer to byl.

kabel se odplazil

O hledání jsem si tu už psal. O ztrácení taky. A je to tu zas. Když totiž máte kabel k telefonu, nemáte ho jen tak pro nic za nic. Kabelem telefon nabíjíte, pokud tedy nemáte nabíjení bezdrátové. To sice mám, ale v autě. Na stole mám kebel.
Tedy měl jsem.
Ještě před týdnem tam byl.
Už týden na stole není.
Ale kde může být?
"Nemáš ho náhodou v tašce?", ptám se.
"Kdepak, v tašce není."
Já jsem svou tašku prošel několikrát.
Dobrá, mohl by být v jiné tašce.
Nebyl. Prohlédli jsme všechny tašky, ve kterých mohl být ten kabel k telefonu. Prohlédl jsem jiné kabely v jiných taškách k jiným telefonům.
Nebyl nikde. Ten původní kabel se totiž dá snadno poznat. Je okousaný od kočkenů.
Nu a tak jsem se smířil s tím, že kabel se někam odplížil jako had. Ostatně kabel je hadu dosti podobný.
Smiřoval jsem se s tím, že kabel není, odplazil se a já jsem bez kabelu. Nasadil jsem do nabíječky kabel jiný, ostatně je to jenom kabel, že, ale stejně mi to pořád hlodalo v hlavě: kam se, doprkýnka, mohl podít?
Telefon se vesele nabíjel novým kabelem, ovšem mě k radosti pořád chyběl ten okousanej kabel. Jde přeci o princip. Vypařit se nemohl a kdyby se i odplazil, musel bych ho někde pod stolem nebo za skříní načapat. A to se nestalo. Tak kde teda je?
Včera odpoledne jsme znovu prohlíželi tašky, kapsy, kapsičky.
Ani had, ani kabel. Prázdno, vymeteno, nikde nic.
Nu což, kabel zmizel.
Rovnám si tedy papíry na stole a …
… no to snad není možný!
Ten kabel je svinutej jak žížala pod tím jedním jediným papírem na kraji stolu. Smál se tam na mě jako by se poškleboval: "vidíš, kdyby sis býval uklidil hned, nemusels' mě hledat."
Nebudu tu nic předstírat. Ten kabel mě pěkně dožral.
Anebo mám mít vzteka na tu svoji nepořádnost?

nejsou čipy, nejsou myčky

Kuchyň člověk nekupuje úplně často. Například já kupuju teprv čtvrtou. Tudíž je lepší, když se jeden zeptá v obchodě, jak to při nákupu chodí. I já se ptal. Plánoval jsem, ptal jsem se. Plánoval jsem dvakrát přímo s pracovníkem obchodu a včera už jsem jen přišel definitivně vše doladit a zaplatit.
Nu a týden předem jsem se ptal, jak dlouho po zaplacení mi ve skladu schovají to, co jsem si koupil. Dohodl jsem se s panem stavitelem, že to zaplatíme a on to pak ze skladu doveze a sestaví. A proto jsem se dotazoval na dobu uschování na skladě.
Nejdřív jsem se nedovolal a proto jsem do Ikea napsal dotaz. Jenomže odpověď nepřicházela a tak jsem volal znovu. A dovolal jsem se.
Dostal jsem odpověď, že to musím odvézt osm dnů po zaplacení a pak 80Kč skladného za jednu paletu denně. A kuchyň prý bývá na dvě palety a proto to bude asi 160Kč. Dobrá, vyhovuje. Do týdne to stihnem odvézt.
Vzápětí přišla odpověď písemná. Zde doslovný citát: …"jakmile se kuchyň zaplatí musíme Vám ji dodat nejpozději do 6 dnů, po 6 dnech se platí 80 Kč skladné za den" …
Prima. Je to skoro totéž, co jsem se dozvěděl do telefonu.
Pojďme tedy nakupovat.
Ta milá slečna v plánovacím/prodejním oddělení se mnou všechno probrala, sdělila mi, že nejsou čipy do aut a tudíž ani čipy do myček, pročež myčka není na skladě, ale časem bude. Nu a pak mi řekla, že si to všechno - tedy celou kuchyň - musím hnedka po zaplacení odvézt.
"Ježkovy voči! Dyť jsem se dvakrát ptal a dvakrát jsem dostal odpověď, že alespoň šest dnů mi to necháte na skladě po zaplacení."
"O tom nic nevím, to by se muselo něco změnit."
"No to je teda rána, jak to udělám …?"
Mezitím přišel pan stavitel. Poslouchá to a povídá:
"Já jsem tu velkým autem, tak to vezmeme hned."
"To jste mě teda zase zachránil. Ale já jsem vážně dostal dvakrát odpověď, že nám to nechaj pár dní na skladě po zaplacení."
"Ale o tom já vážně nic nevím," nedala se ta jinak laskavá a veselá slečna.
Nu, komu žalovat. Štěstí a pan stavitel byli opět na mé straně a tak jsme večer za tmy po osmé skládali linku z auta do domu.
Zese to dobře dopadlo a to i navzdory Ikea zmatkům.

máslo za plotem

Je to pár dnů, kdy jsem tu veřejně pranýřoval Nema za jeho neustálé čmuchání po něčem lepším. Ovšem já nejsem vyjímkou a taky někdy vyzkouším, jestli nejni to za plotem lepší, než doma na zahrádce.
Tuhle mi třeba Ondřej doporučil máslo. No já vim, máslo je máslo, nedá se na něm nic vylepšit ani nic zkazit. Jenomže když máte vedle sebe máslo naše modré a máslo finské zelené a ještě s doporučením, nedá vám to.
Tož jsem po něm sáhnul.
A ono je … no vopravdu asi kápku lepší. Totiž: když rozbalíte máslo naše modré, není vyjímkou, že tam najdete i kapku odpařené vody. Když ho chcete ukrojit a namazat na chleba, kapánek se brání a je takové víc do běla. To ovšem neplatí o másle našem farmářském. To se jen trošičku brání namazání, ale ne moc. Nicméně to finské se nebrání vůbec. Kapičky vody nevidět, chutná skvěle a je spíš víc do žluta. Ne, nechutná snad zásadně líp, možná jen o trošku. A je cítit … no taky kapku jinak, než to z českých luhů, hájů a pastvin.
Inu ať už je doopravdy lepší nebo ne, platí u toho finského másla přesně to, co jsem tu psal: ať už jsou sousedovic jabka jaký jsou, budou dycky lepší, páč rostou za plotem.

Matěj a krávy

Včera večer vyprávěl Tomáš o štafetovém přeběhu Česka. Byl to prima nápad a jak se při jeho realizaci před prázdninami a po prázdninách ukázalo, i nápad plný zážitků a dobrodružství. Já to sledoval celé v on-line přenosu, který kluci posílali přes sítě. Většinu dobrodružství Tomáš včera popsal a já byl samozřejmě pyšný, že Matěj i Kačka běželi. Ovšem ne na všechna dobrodružství se dostalo a já měl konečně příležitost dostat z Matěje, jak ho honily krávy.
Pokusím se to alespoň převyprávět tady v deníku, aby ta historka nezapadla.
Stalo se to při druhé části a to při běhu z nejzápadnějšího bodu ČR do Zvole. Obě části se běžely non-stop a tedy i v noci. Památná příhoda se stala v noci ze 17tého na 18tého září. Běžci měli osvětlení, bílé čelovky dopředu, červené blikačky dozadu.
Nu a Matěj takhle běží v noci po nějaké stezce přes pole, přes louku a doběhne na rozcestí. Mapa mu ukazuje kudy, ale to se mu nezdá. Vezme to tedy tímhle směrem přes louku.
V noci není moc vidět a na těch pár kroků, co osvítí čelovka, najednou zahlédne krávu. Potichu a pomalu Matěj odklusává směrem od krávy.
Matěj udělá krok, kráva udělá krok.
Matěj udělá dva, kráva taky dva.
Matěj zrychlil a tu už zrychlilo celé stádo.
Matěj s červenou blikačkou vzadu uhání před stádem krav. Červené světlo bliká, krávy zrychlují, Matěj taky. Strach má nejen velké oči, ale i rychlé nohy. Matěj sprintuje a v patách má stádo krav, které se rozhodly pronásledovat vetřelce s červeným blikajícím světlem. Úplná korida.
Matěj proběhne bahnem, krávy za ním.
Nevypadá to dobře a tu se ve světle čelovky objeví ohradník.
Spása.
Skokem plavmo Matěj překonal elektrickou ohradu.
Krávy zůstaly na druhé straně.
Ufff … dobře to dopadlo.
Matěj doběhl svůj úsek. Tentokrát možná trochu rychleji, jelikož stádo krav za zády je docela dobrá motivace ke zvýšení tempa.
Nu a pak už se nic zvláštního nepřihodilo. Štafeta šťastně doběhla v sobotu osmnáctého večer do Zvole a přeběh republiky byl hotov.
Báječné nápady má Tomáš, ovšem počítám, že s těma krávama nepočítal.

na zadní straně

Když nemáte heslo, tak to jste … bez hesla. Však víte. A proto si každej, kdo má nějaký heslo, to heslo hezky někam napíše a dá do šuplíku, aby ho nemusel nosit v hlavě. Pochopitelně, že nějaké to heslo člověk v hlavě nosí, ale k routeru se nepřipojujete denně, takže právě tohle heslo bývá v šuplíku.
I to moje heslo k připojení na wifi je v šuplíku. Zrovínka včera jsem ho potřeboval. Šel jsem najisto. Otevřu šuplík, vyndám desky, otevřu desky, zalistuju a na třetí stránce upostřed je heslo.
"Tady si ho opiš."
"Ale ono nefunguje."
"Musí fungovat, vždyť ho mám tady napsaný. Zkus to znova."
"Nefunguje."
"Hmmm … že bych ho změnil? To je divný. Tak zkus tohle."
Vytáhl jsem z paměti další heslo, které připadalo jako jediný možný kandidát na wifi připojení. Nefungovalo.
Psali jsme to třikrát. Nepomohlo to, samozřejmě.
"A nemáš tam to heslo přímo z routeru?"
Asi jo.
Opsali jsme heslo ze štítku.
Nic.
Třikrát nic.
"Ale tady to první heslo je pro admina …."
Šel jsem k počítači, zalogoval se jako administrátor a přečetl jsem si heslo.
Bylo úplně jiné.
Bezdrátová síť naskočila okamžitě a mně vrtalo hlavou, co jsem to provedl a kde mám to heslo napsaný. Ukládám desky s heslem, řadím papíry za sebou, přidávám návod na toustovač …
Ha! Tady je! Co jsem řikal! Kdo to řikal? Já to řikal! Píšu si to, dycky si to píšu. Tadyhle je napsaný, abych to nezapomněl …
… akorát, že na zadní straně návodu … no …

výlety "mimo krabici"

Vymýšlet výlety není nic těžkého. Těžší je potom si z vymyšlených výletů vybrat. Tudíž se může stát, že jeden vymyslí výlet, vymyslí dva, vymyslí tři i víc a výsledkem je potom otázka: "A nepojedeme na Ještěd? Tam jsem ještě nebyla."
"Lanovkou? A víš, jestli jezdí?"
"Lanovkou? To ani nápad. Pěšky přece."
Nu a tak žijete s Ještědem za zády, ale musíte jet ještě otevřít ve sklepě okno, aby mohl proudit vzduch a vysoušet vlhkost. Cestou se stavíte tuhle u paní Hrubé pro kvasnice a tu vás napadne: "A co třeba tady Zlatým údolím až k Maškovu mlýnu a …"
Nu a jde se na nenaplánovaný výlet. Cestou se stavíte na oběd na Davli a při zpátečním výšlapu nahoru Vltavskou si vzpomenete, že tady bejvala vždycky keška, ale nikdy jste ji nenašli, protože tam vlastně nebyla. Keška nalezena, zalogována, sluníčko svítí a báječný výlet se i bez vymýšlení blíží ke svému cíli.
To, že jsme pak v neděli navázali na okruh kolem Oleška výletem po Posázavské stezce bylo jen logickým pokračováním. Ovšem dostalo se mi ponaučení ve vymýšlení "mimo krabici". Já totiž plánoval zaparkovat v Pikovicích a jít proti proudu, jelikož to tam znám, což se ukázalo jako nesmyslné, poněvadž proč to složitě objíždět, když můžeme zaparkovat přímo u nádraží v Kameňáku. Tož pojďme to tedy vzít obráceně a jít po proudu.
A opět všechno klaplo a další výlet je za námi. Báječné procházky to byly.
A to jsme ani nemuseli na ten Ještěd.

211016

211017

kde je klíč?

K+M+B … každej ví. Nebo neví? Ale jo, každej ví, že jsou to klíče + mobil + brejle. Pochopitelně se tato lidová transformace tradičního nápisu nade dveřmi z Tříkrálové koledy stala aktuální až ve věku mobilních telefonů. To však nemění nic na faktu, že pro mnohé z nás je prudce aktuální.
Nu, mobil jsem měl včera v kapse, brejle jsem nepotřeboval, ale klíč, to byl ten problém. Už když jsem vyndaval z kapsy klíč od tělocvičny, abych odemkl, jsem si všiml, že mi jeden klíč chybí. A to ten od vrat zahrady. No nic, asi bude někde v autě, říkám si a šli jsme cvičit.
Je nabíledni, že jsem na nějakej klíč od vrat při cvičení zapomněl. Teprv až když jsem parkoval po cvičení, mi došlo, že mi něco chybí. I co. Vzhůru zpátky ke škole. Asi mi tam vypadl klíč na chodník, když jsem vystupoval z auta, hádal jsem. Neuhádl. Nevypadl. Nebyl tam.
Nu dobrá, bude na cestě pře zahradou. Tož tedy další jízda zpět na Oleško. Už byla noc, ale světla reflektorů slouží jako skvělý prostředek pro osvětlení. Nikoliv jako prostředek pro hledání. A tudíž jsme klíč nenašli ani na cestě před vraty.
No doprkýnka, kam jsem ho zasel?!
Jediné místo, kde by snad mohl ještě klíč být, je v zámku ve vratech. Kouknu a … byl tam! Zřejmě jak jsem pospíchal, vytáhl jsem zbylé klíče z kroužku, ale ten co byl v zámku tam zůstal.
Sláva! Známá trojka už byla zase pohromadě …
… ikdyž … teď tu koukám kolem sebe po stole … a kde jsou ty druhý brejle, co tu dycky byly ….?!

ve stoupáku

Asi nebudu sám, kdo si toho všiml. A totiž toho, že pokud jde o létání, nebývají na letišti vždy jen stroje těžší vzduchu, o balónech či vzducholodích nemluvě. Často se v blízkosti letiště vyskytují živí letci. Nebylo tomu jinak ani v sobotu na Točné.
Točná bývala letištěm pro větroně, ale ty časy už jsou dávno pryč. Teď se tam létá s vrtulí. To ovšem vůbec nevadí ptactvu, které na okolních polích a lukách hledá něco k snědku. A právě takové počasí, jaké bylo v sobotu, vyzývá dravce k hledání. A to nikoliv potravy, ale stoupacích proudů teplého vzduchu, které tu, mimo jiné, v minulosti využívali právě piloti větroňů. Pamatuju si situace, kdy mimo přistávací koridor létali v jednom kruhu stoupáku větroň a dravci. Dokonce se mi onehdá dostalo poučení od pilota, že je to běžné. Občas piloti opisují od dravců nebo třeba od čápů a jindy je to naopak. Ptáci se, pokud vidí kroužit větroně, rádi přidají a zadarmo si nastoupají, až kam je stoupavý proud teplého vzduchu vynese.
Nu a v sobotu jsem načapal jednoho dravce, jek se veze nahoru právě v tom stoupáku. Já jim to vždycky děsně závidím a přeju. Jen tak si roztáhnout křídla, plachtit si a ještě k tomu stoupat bez námahy. Jo, jo, když jsem byl malej, zdávalo se mi o tom. Jenomže jak jsem vyrost', nějak ta křídla zmizela. Ale bejvaly to náramné sny.

Nu a tuhlec je to Káně lesní (Buteo buteo), které si to kroužilo v sobotu na Točné.


Buteo buteo

když nic nehrozí

Pochopitelně, že si ze školy pamatuju jenom některé okamžiky. Obvykle jsou to okamžiky žertovné jako třeba veršovaná poznámka v žákovské "Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý…" Ještě ji mám schovanou.
Tudíž si na nějaké omlouvání z hodin vyučování příliš nepamatuji, jelikož na nepřítomnosti není nic žertovného. Nicméně to vím, že jsem byl ze školy omlouván vysloveně vyjímečně. Nepřítomnost se tenkrát u nás nenosila. Tedy tenkrát. Dnes se nosí.
Tak třeba včera jsem musel Kačce psát zpožděnku, poněvadž měl autobus do Prahy zpoždění. Jenomže to je výmluva. Měla jet o autobus, tedy o půlhodinu dřív. Ale nejela a proto se zpozdila. Pije mi to krev.
Nu a dneska zas.
Jestli jí napíšu omluvenku na poslední hodinu. Že prý je objednaná k zubaři. Tedy ona je objednaná k zubaři, to ano. Ale copak se nejde objednat na později? Zvlášť takhle měsíc dopředu?
Jak říkám: pije mi to krev.
"Mně to taky vadí," povídá Kačka, "ale ono to jinak nejde."
Tak to chce ještě trochu zkušenost a nenechat se. Škola má prostě přednost, že.
No jo, ale když ono je takové lákavé, že. Zvlášť pak v případech, kdy se ví, že u zubaře nic nehrozí.
Jó, to kdyby měli Kačce trhat vosmičku vlevo nahoře, to by byla jiná. To by seděla v lavici, ani by nedutala, natož aby se nechala omlouvat z poslední hodiny.
Jenže vosmičku má v pořádku.

znamení vítěze

No ne, nejsem úplnej kočkení začátečník. Po těch letech se Sárou, Ferdou, Maxem a Cyrdou mám docela před Indy a Nemem náskok. Ovšem pořád je něco, co jednoho překvapuje.
Například chlupy. Píšu si tu o nich už podruhé za krátký čas.
Ty jsou všude, jsou-li v domě kočkeni. Řekne zkušený chovatel.
Bude mít pravdu.
"Ale proč jsou ty chlupy všude a furt?", zeptá se laik.
Otázka je pochopitelná. Kočkeni jsou chlupatý a tudíž ty chlupy pořád ztrácí a tím pádem můžete uklízet od rána do večera a pořád to nestačí, jelikož chlupy přibývají. Někdy téměř geometrickou řadou.
"Ale jak to?", zeptá se opět Neználek. "Copak pořád pelichají?"
Kdyby pořád jen tak pelichali, jsou za pár týdnů opelichaný, to dá rozum. Jenomže chlupy rostou taky pořád, čímž to pelichání permanentně doplňují. Tudíž je to takovej věčnej koleběh. Kdyby jeden ty chlupy schovával, už má na svetr.
Jenomže ono to není jenom o pelichání. Je to taky ukazatel intenzity rvačky a poznávací znamení vítěze.
Čím víc se ty dva, tedy Indy a Nemo, rvou, tím větší hromada chlupů z nich zbyde. Nechápu to. Mají se tak rádi a dokážou se servat jako koně. Tedy ona je to jen taková metaforta, já jsem jakživo neviděl koně se rvát, ale kočkeny vidím často.
Kupodivu to není tak, že by si pravidelně začínal jen jeden z nich. Zřejmě to nějak souvisí s náladou. Jednou začne Nemo, jindy Indiana. Rvou se, řvou na sebe, syčí na sebe, kožichy se pářou a chlupy lítají. Nechápu, jak to dělají, že si nic neudělají. Z každé té rvačky vycházejí bez sebemenšího škrábance. Asi to tlumí právě ty husté kožichy.
A to už se dostáváme k tomu vítězi.
To se totiž pozná podle barvy chlupů, které po nich zbydou. Když vyhrál Nemo, chuchvalce po zápase jsou černé. Když zvítězí Indy, je ta hromádka zrzavá.
A jak to bylo dneska ráno?
Nerozhodně.
Museli si dávat v noci navzájem na frak takovým způsobem, že nebylo před chvílí při úklidu poznat, kdo vyhrál. Bylo nastláno na zrzavo i na černo.
Inu, jak jsem psal. Mají se nade všechno rádi.
A rvou se jako koně.

opět na Točné

Ještě pořád nemám obrázky všech letadel, která mají domovský hangár na Točné. I proto jsem se byl podívat znovu na den otevřených dveří. Opět jim to vyšlo parádně a počasí bylo, že by létala i vrata od stodoly. Ovšem takový den, to je vlastně půlden. Půlden čekání na to, až poletí. A tak jsem tedy čekal. Nebyl jsem sám. Na stejném místě čekal i další lovec obrázků s dlouhým sklem. Byl na tom pan kolega kapku líp než já, jelikož byl vybaven vysílačkou, na které měl pravděpodobně naladěn kanál odposlechu rádia řízení letového provozu na Točné, což pro mě znamenalo, že když on šel s foťákem do akce, já se přidal.
A tak jsme tam celé sobotní odpoledne vyčkávali a fotili.
Bylo nádherně a opět to stálo za to.
Obzvlášť, když celé odpoledne uzavírala Avia BH-5, která se nechala fotit v zapadajícím sluníčku, když šla na přistání.

Tocna_210109_1

Tocna_210109_2

Tocna_210109_3

Tocna_210109_4

honba za lepším

Soused má přeci lepší jablka, než my. To ví každý kluk, který leze přes plot za tím lepším. Někde "tam" je to prostě vždycky lepší. Zástupy hledačů toho lepšího jsou námětem pro umělce všeho druhu. Za lepší sukní se otáčíme my muži a za lepším princem zase ženy. Celý svět se prostě pořád točí za tím lepším, jen je s podivem, že nikdo nemá definitivně vybráno. To lepší prostě někde musí být a hledání je cestou, byť bez zaručeného cíle.
A tak tvorstvo neustále něco hledá.
Hledají i kočkeni.
Každé ráno.
Ráno totiž dostávají jídlo do misky. Vystačí jim na celý den a mají pořád totéž. Granule pro mainské kočkeny ve věku koťat. Ano, již je jim rok, ale pořád jsou to koťata. Pravda, už kapku odrostlá, ale furt koťata. Růst přestanou až někdy v pěti letech. Ale už od první nasypané misky hledají něco lepšího.
Vypadá to následovně:
Jídlo jim skladuju v litrových pixličkách od velkých jogurtů. Dobře se to skladuje a snadno se z toho sype do misky. Ráno probíhá rituální vítání u dveří do ložnice, následný průvod chodbou do koupelny a úprk k misce, kde lze očekávat krmení. U misky je nastoupena jednotka se zdviženými ocasy a hlavami.
"Tak už syp, pane, jsme celí nedočkaví, co nám dneska do té misky dáš."
Otevřu pixličku a sypu. Kočkeni nejdřív strčí hlavu do misky, aby bleskurychle zjistili, že jsou to zase ty samé granule jako vždycky a stejně bleskovou rychlostí mi vstrčí čumák do té pixličky, ze které sypu.
"Ukaž, pane, co to tam máš? Jistě něco lepšího!"
"Ale kuš, Nemo. Co by tam bylo. Vždyť vidíš, že to samé se sype do misky."
"Vidím, nevidím, kdoví, jestli tam není ještě něco …"
Nemo mi málem vyrazí čumákem pixličku z ruky, jen aby zjistil, že nic lepšího nebude. Zjišťuje to denně a ještě ho to neomrzelo. To Indy jen tak přičuchne a hned je jí jasno: jsou to furt ty samý granule.
Nuže i na tomto příkladu je vidět, že honba za tím lepším je vlastní jen části tvorstva.
Ta druhá má radši svý jistý.
Viď, Indy.

007 aneb Je čas zemřít

Je to už velmi, velmi dávno. Desítky let. Tenkrát jsem se podivoval nad tím, jak může dospělý muž usnout v kině při filmové produkci. Už nevím, co to bylo za film, ale vím, že já se bavil skvěle. Ovšem laskavý a jinak docela veselý pán, kterého jsem tenkrát vzal do kina s sebou, prostě usnul. Nechápal jsem to, vždyť to byla taková zábava!
Dneska už to chápu.
Tady v mém deníku by se našlo opravdu jen minimum zmínek o kině. Je to spíš vyjímka. A dnes si ji opět po delší době dovolím. Už proto, že jsem si opět po delší době dovolil jít do kina. Ano, dva roky jsem se těšil na nového Bonda. Ve čtvrtek byla premiéra, na pátek jsem koupil lístky.
Dobrý, říkal jsem si při velice dynamické honičce v italském městečku Matera, kde 007 předváděl, jak to umí s padouchy a se svým auťákem Aston Martin DB5. Když to takhle půjde dál, bude to bomba, říkal jsem si nadšen po této úvodní sekvenci, než se objevily titulky.
Jenomže ta bomba, obrazně řečeno, mi bouchla v ruce.
Tou v ryze bondovském stylu natočenou úvodní scénou totiž de facto skončil Bond. James Bond.
Dál už jsem jen nevěřícně zíral a čekal, kdy to přijde a když to nepřišlo ani po půldruhé hodině, bylo jasné, že tvůrci téhle poslední bondovky zabili Bonda prakticky už v začátku filmu. Samozřejmě, 007 se vyskytuje na plátně doslova až do roztrhání těla, ba dokonce jsou tam dva 007, ale jsou to mrtvý figury.
Bond je placenej od toho, aby zachraňoval svět, jezdil v drahých autech, upravoval si kravatu v drahých oblecích, bez milosti potíral padouchy a v posteli drtil srdce i těla zástupům bondovských krásek, aby to celé s úsměvem zapíjel při hře v kasinu vodkou s martini, protřepat, nemíchat. Za nic jiného ho daňový poplatník Spojeního království neplatí. Nikoho nezajímá fiolozofování o životě, záchrana jeho manželky a dcery (!!!! … jak může mít Bond dceru!?!!! … kdy už, tak leda snad syna … !!!) a fňukání na kolenou před padouchem držícím Bondovu rodinu jako rukojmí.
A to nemluvím o genderově a rasově vyváženém obsazení dalších postav, naprosto pitomém scénáři a hlubokomyslných absurdně dlouhých debatách o nesmrtelnosti chrousta. To všechno způsobilo situaci, nad kterou jsem se podivoval v úvodu dnešního zápisu.
Vážení, já při nové bondovce dvakrát usnul!
V závěru filmu odešlo z vyprodaného sálu asi tak pět diváků a i ten černoch, co seděl vedle mě a způsobně a tiše konzumoval popcorn a colu, odešel asi tak pět minut před koncem.
Já sám jsem si poslední půlhodinu přál: tak už toho chudáka na plátně někdo vodstřelte, ať se netrápí a my můžem jít domů.
Splnili mi to až těsně před závěrečnejma titulkama, který jsme protrpěli až do konce, abychom viděli tu obvyklou větu:
James Bond se vrátí.
Na to odpovídám spolu s Horácem Badmanem: Není třeba.
A dodávám za sebe: tenhle Bond už měl ten nejvyšší čas zemřít.

chlupatá a střapatá

A že tedy půjdeme na ty orchideje, řekla Kačka. Kačka je totiž do orchidejí blázen. Dostává je ode mě a už jich má plný pokoj. Ne všechny vydrží, ale většina ano. A kvetou. Vůbec nechápu, jak to Kačka dělá, ale ty kytky pod jejíma rukama úplně vzkvétají. I třeba taková ta se silným kmínkem a drobnými žlutými kvítky kvete.
Tož tedy do Fata Morgany na orchideje.
V neděli jsme si tam hned ráno udělali výlet. A dobře jsme udělali. Stihli jsme ještě menší počet návštěvníků a spolu s nimi jsme obdivovali výstavu ve skleníku, kde jsme jindy obdivovali třeba tropické motýly. Ti tam ovšem byli i tentokrát, ale v množství menším, než malém. Zato orchidejemi bylo přeorchidejováno. Ty nejvzácnější byly ve vitrínách. Ale protože nejsme ani já ani Kačka odborníky přes orchideje, museli jsme se spokojit jen oznámeními jako:
"Jé, tahleta je hezká."
"A tahleta je taková střapatá."
"A tady, podívej, úplně chlupatá."
"A tahle má takový růžky."
A tak. Naprostí laikové obdivující tropickou květenu.
Něco z té květeny jsme si i odnesli, ale ne z toho hlavního skleníku, ale z prodejny, kde jsme si vybírali. Vybrali jsme a i já mám na stole orchidej. Prý s takovým masitým květem, říkal pan orchidejář. Dostali jsme spoustu rad, co s nimi, aby vydržely.
No, uvidíme.
Kačka má rozhodně velikánský náskok. Budu se muset hodně snažit.

ORCHIDEJE_211003_5

ORCHIDEJE_211003_3


ORCHIDEJE_211003_4

ORCHIDEJE_211003_2

ORCHIDEJE_211003_1

do čistýho

Jak jenom popsat kulantně takové ožehavé téma? Pochopitelně je možné začít psát o toaletách, pak naznačit, že se nejedná o večerní toaletu pro společenské účely, nýbrž o privátní prostor, kde se člověk může cítit dostatečně chráněn před okolím a následně pak prohlásit, že koneckonců i císařpán tam chodil sám.
Nuže tedy záchod mýtů zbavený.
V tomto případě záchod pro kočkeny.
Kdo má, ví. Kdo nemá, budiž mu známo, že se jedná o bedničku otevřenou či krytou s nasypaným nějakým písečkem, obvykle to bývá nějaké stelivo, které pokud možno co nejvíce absorbuje to, proč na ten píseček kočkeni chodí.
Nevěřte těm, kteří tvrdí, že pokud použijete kočičí záchod krytý a stelivo to nejsprávnější, necítíte nic. Vždycky, i při sebelepší péči, se něco dostane ven a vy víte, že máte doma kočkena.
Nuže je tedy třeba onen kočičí záchod velmi často vyprazdňovat, čistit a vůbec se o něj starat tak, aby společný příbytek byl považován i návštěvou za příbytel lidský, nikoliv kočičí.
Řídím se tím pravidlem a většinou se mi to i daří.
I kočkeni se tím pravidlem řídí.
Zvlášť Nemo.
Ať už je píseček jakýkoliv, Nemo vždycky čeká, až uklidím. Nedočkavě se hned žene k bedýnce a rozvážně do ní vstoupí, jakmile ji položím na místo. Se stejnou rozvahou a vážností vykoná, co musí a s ocasem vztyčeným vykráčí ven.
"Může být. Zkontroloval jsem to."
"Fajn, Nemo, a co tě prosimtě žene pokaždý do toho záchoda ausgerechnet ve chvíli, když ho vynesu?"
"Co by, pane. Prostě to rád dělám do čistýho. Ty ne?"
Co na to říct.
Je to tak.

hádanka říjnová

Na obrázku můžeme vidět:
a) předložku před postel do dětského pokoje z nové série Ikea
b) 3D záložku do knihy rozdávanou na knižním veletrhu na stánku Albatrosmedia
c) housenku tropického motýla rozvalující se na listu ve skleníku Fata Morgana

hadanka_211004

měl nejmíň metr

Kašlíček a rýmička - ona nechvalně proslulá choroba decimující celé legie mužů v každém věku sedla za krk i mně. Tudíž jsem včera nechal kamarády samotné. Cvičit museli sami, abych na ně neprsk nějakou ošklivost. Jen ten klíč od tělocvičny jsem jim musel dovézt.
Čekám tedy s klíčem u rybníka. Bylo nádherné pozdní odpoledne a na břehu seděli rybáři. Jeden soused, co bydlí přímo u rybníka a dva kluci. Nedalo mi to.
"Ahoj kluci, co jste dneska chytli?"
"Dneska ještě nic, jsme tu jen chvíli."
"A to jo. A berou tady?"
"Tady? Jasně že jo."
"Jo? A který nejvíc?"
"Třeba včera jsem tady zasek amura. Měl nejmíň metr!"
"Neříkej. Vážně? A vytáhls ho?"
"To ne. Von se mi utrh' támhle pod hrází."
"No to byla smůla."
"Jo byla, ale von tu někde je."
"Tak ať vám berou. Třeba ho chytnete dneska."
"Dík!"
Báječní kluci. Mohlo jim bý tak dvanáct a už uměli základy rybářské latiny.

Zvole_211030