WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

tma byla pozdějc

Ke sporu dojde snadno. Stačí k tomu dva odlišné názory na stejnou věc.
Kupříkladu včera naveřer jsme se při cvičení přeli:
"To je divný, že je eště světlo, dyť v pondělí byla už touhle dobou tma."
"No jo, vona nebyla tma, vono bylo pod mrakem."
"Byla tma."
"Jasně, nebylo vidět, ale tma byla až pozdějc."
"Ne, byla už v šest."
"V šest bylo pod mrakem, stejně jako celejch posledních štrnáct dní."
"Možná bylo pod mrakem, ale v šest už se svítilo."
"No dyť to povidám: dyž je pod mrakem, tak je deka a stmívá se dřív."
"Dyť vo tom furt mluvim, že byla tma."
"No … tma … pod mrakem."

klon a sekáček na maso

"Tak už na to nemysli, ono se to časem najde," říkávala maminka, když jsem něco důležitého hledal a nemohl to najít. Málokdy jsem s tou radou vystačil, jelikož jsem to chtěl najít hned a ono to ausgerechnet hned nešlo. Jenomže, jak jest všeobecně známo, maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. Nejinak tomu bylo i v mém případě.
Nu a ten stav stále trvá.
Něco se zřejmě už nenajde, neboť potenciální skrýše už neexistují nebo jsou prázdné, a něco tu a tam vyplave na povrch. Jako třeba ten klon.
Byla totiž jednou jedna teta a ta si kupovala časopis Květy. Po přečtení se pak ty Květy dostaly i k nám. A v nich v té dávné době vycházelo takové sci-fi na pokračování. Četl jsem to s nadšením, vyhlížel každé pokračování a po přečtení jsem si všechny díly vystřihl a pečlivě schoval. Pak jsem na to zapomněl a za dlouhou dobu jsem si vzpomněl. Jenomže to už byly vystřižené listy někde v propadlišti dějin. Z celého toho dílka jsem si pamatoval jen to, že šlo o jakousi zelenou hmotu, která vznikla někde v kanalizaci pod městem a začala růst a následně pak pohlcovat všechno živé. Pak tam pobíhal kdosi se sekáčkem na maso, kterým se před tím klonem, jak se hmotě říkalo, bránil. Tečka. Víc jsem si nepamatoval.
Včera jsem si zas při čtení něčeho jiného na klon vzpomněl. Byl jsem zvědavý, jestli si na to pamatuje i někdo jiný a začal jsem hledat na síti. A ejhle! Našel jsem název i autory. Vyhledat celý text té krátké novelky už bylo dílem okamžiku.
A bylo to.
Večer už jsem si četl Zelenou smrt.
Inu, maminka měla zase pravdu. Časem se to našlo.

třetí bylo poslední

Při troše shovívavosti mě nezúčastněný pozorovatel může označit za abstinenta a nekuřáka. Tedy s tím abstinentstvím by se shovívavý pozorovatel drobet spletl, neboť tu a tam si skleničku něčeho dobrého dopřeji. Ovšem nekuřák jsem vskutku téměř důsledný. Pouze v četnosti asi tak jednou za tři roky se vrátím k dýmce a to si pak třeba i dvakrát za měsíc jednu z dýmek nacpu a užiju si dobrého tabáku. Je to něco jako lízátko, ovšem uzené. Letos to celé oživlo návštěvou Muzea dýmek v Proseči.
Zkušený dýmkař jistě okamžitě pochopí, že budu mít problém právě s tím tabákem, neboť udržet jej ve stavu použitelném v průběhu mnoha let je úkol téměř neřešitelný. A to i v plechových krabičkách s těsným víčkem na závit. Tabák po otevření prostě vysychá. S tím se nedá nic dělat. Kromě pokusů o zvlhčení tabáku. Jsou na to třeba taková vlhčítka, to jest něco jako knoflíky z pálené hlíny bez politury. Ty se dají do vody, naberou vlhkost a pak se vloží do krabice k tabáku. Trochu to pomáhá.
Jenomže letos v létě jsem zrovna k dispozici vlhčítka neměl, takže jsem to zkusil s navlhčeným ubrouskem a trochu to zabralo. Uzeného lízátka jsem si po letech párkrát užil.
Včera jsem si, kdoví proč, na dýmku opět vzpomněl. V krabičce byl ještě zbytek tabáku. Nacpal jsem si tedy dýmku a těšil se na známou chuť.
To jsem si dal!
Nevím jistě, zda se nestalo něco s mou chutí, zato vím zcela jistě, že se muselo od léta něco stát s tím tabákem. Stačila dvě bafnutí. Třetí bylo poslední. Něco tak odporného jsem jakživo na jazyku necítil. Vysloveně šoufl, eklhaft, dryják. Fuj! Eště jedno bafnutí a kouření málem vážně uškodilo mému zdraví.
Podle mého musely po zvlhčení tabáku proběhnout během dvou měsíců uvnitř nějaké změny a z voňavé laskominy se stal vitriol. Dýmku jsem okamžitě vyprázdnil, vyčistil a zbytek tabáku vyhodil.
A je ze mě skutečnej nekuřák. Na dlouho. Alespoň na tu dobu, než někdy po letech zajdu do království dýmek, bude-li ještě existovat, a vyberu si zbrusu novou pixlu s jemným viržinským černým tabákem.

What a family!

Co dělat, když venku prší, je podzimně zima a do kina nebo na výstavu či koncert se nesmí? Inu třeba si číst nebo se dívat na film, případně se stavět na hlavu ve světnici. Rovnou tu při plném vědomí pravím, že stavět se na hlavu neumím. Jo, bejvaly doby, kdy mi dělalo radost udělat stojku. Ale nějak už mě to opustilo a našel jsem si potěšení v činnostech konaných s hlavou ve správné poloze.
Tož tedy nějakou tu knížku nebo film.
Nebudu tu chodit kolem horké kaše, když každej ví, že filmy mám rád. Podíval jsem se tedy i na dokument o wu-shu. Tomáš ho někde vyšťoural a dá se najít na youtube. Je to v kvalitě, která odpovídá tomuto kanálu šíření, líp se to najít nedá. No, co naplat, základní obrysy se z toho rozpoznat dají. Jmenuje se to "This is Kung Fu" a je to z roku 1983. Kupodivu z toho není cítit komunistická propaganda, což příjemně překvapuje. Je to o tom, jak cvičení vede ku zdraví, odolnosti těla i ducha, dlouhověkosti a tělesné zdatnosti vůbec. To není nic proti ničemu.
Má to ovšem na závěr i demonstraci právě té odolnosti, která člověku moc nejde na rozum. Totiž: ke konci filmu předvádí taková obyčejná čínská rodinka, co všechno je možné při dobrém výcviku dokázat.
Začáná tatínek (stopáž 1:06) a láme kameny, pak pokračují maminka s dcerkou a nakonec toho nejvíc předvádí synek. Se sestrou ohnou armovací drát jen tak opřený o krční jamku a pak třeba zlomí kopí opřené špičkou o krk a to způsobem, který je třeba vidět, neboť je těžké popsat, jak tomu kloučkovi naloží na záda pět cihel a při jejich rozbití kladivem on pak to kopí přelomí.
Musím přiznat rovnou, že podobnou zkušenost jsem udělal sám v roce 2011 (
odkaz na zápis zde), když jsme byli na kurzu těchto neobvyklých aktivit. Sám jsem tímto způsobem přelomil dřevěný šíp opřený špičkou o krk a společně s Haničkou jsme ohnuli armovací drát jen opřený o krční jamku. I prkýnko jsme jen tak rukou přerazili, po střepech i žhavém uhlí jsme chodili. Tudíž vím, že je to spíš o odvaze to udělat, o překonání strachu a vůli jít do toho.
Jenomže ty ukázky pokračují a to už mi připadlo téměř za hranou. Hlavu toho kloučka totiž v ukázce používali jako beranidlo i kovadlinu. A klouček držel, rozbíjel a ještě se u toho usmíval. Jediné, co mě při tom procházelo myslí, byly budoucí následky tohoto počínání. O tom však dokument nic neprozrazuje. Jen v titulkách se píše: "What a family!"
Tak já tady tedy slavnostně slibuju, že tohle s Matějem zkoušet fakt nebudu. Stačí, když prostě jenom cvičíme. Například Matěj cvičíval zrovna takovou sestavu s tyčí, jaká je v dokumentu v čase 1:15.

Asonance v hlavolamu

A to jsem si bláhově myslel, že novinky v oboru elektroniky mě nemůžou překvapit. Že to docela sleduju, kápku to i používám anebo o tom vím a nepotřebuju to. Ale že by bylo něco, co neznám? Nu, pýcha předchází pád.
Kdepak, nikam jsem nezahučel, ani se zeměkoule nezačala otáčet na druhou stranu. Jen jsem si objednal pár cédéček a jedno video od Asonance. Hrají a zpívají už přes čtyřicet let skotské a keltské písničky. Jelikož je mám rád, řekl jsem si, že doplním svou sbírku jejich desek a učinil jsem to.
Na tom by nic nebylo, ani na tom, že jsem přidal i videozáznam z vystoupení.
To překvapení přišlo až ve chvíli, kdy jsem otevřel igelitovou kapsičku velikosti cédéčka. Měl tam být právě ten videozáznam.
Nebyl.
Vypadla na mě karta. Něco jako kreditka.
Aha, řekl jsem si, tam bude kód a já se někam přihlásím a pak si to video stáhnu.
Nebyl tam kód. Nebyl tam dokonce žádný návod. Jen text k obsahu.
Tak co to sakra je?
A hele! Tuhle uprostřed je to takové oteklé. Že vono to bude nadívaný! To ona tam bude nějaká fleška a ta se musí vyloupnout a pak zastrčit do přehrávače a přehrát.
Jenomže to nešlo vyloupnout. Tedy ono by to šlo, ale sílu jsem se bál použít, abych to neponičil.
Tak tu kartu otáčím, prohlížím rýhy, zkouším to nějak rozebrat - a nejde to.
Že by to bylo něco jako čip? Přiložit k něčemu a pak se něco stane? Jenomže já nic na přikládání nemám.
No už jsem si říkal, že budu muset zavolat Asonanci o pomoc, že si s tím nevím rady.
Ale ještě jsem to zkoušel.
Tuhle zatlačit. Nejde to. Tak tady. Taky ne, to bych rozlomil. Tak na co jsou tady ty drážky? Že by to šlo vysunout?
Vysunout to taky nejde.
Tak to jsem v koncích. Co se s tím, sakra, dělá? Dyť to by přeci neprodávali, kdyby to bylo pokažený.
Znovu: na co jsou tady ty rýhy? A k čemu ty drážky? Jak za to vzít aby …
Cvak!
Z karty se vyklopil střední pásek mezi rýhami. A už jsou vidět kontakty. Je to fleška! Ten záznam je na ní!
Zasunul jsem a sedl si ke koncertu.
Tu podívanou na Asonanci v hlavolamu ukrytou jsem si po té dřině zasloužil.

v podloubí u jezírka

Vopatření, všude sou vopatření … a lid se bouří. Já teda sem taky lid, jemomže tak nějak asi menšinovej, jelikož ty vopatření vítám. Totiž:
Normálně se mi nechce jít do nemocnice a tam se někde dusit pod ventilátorem. A proto jsem vopatrnej a zřejmě proti mínění lidu.
A zase to má háček:
Získávání imunity a opatření či opatrnost jdou v některých případech kapánek proti sobě. Tím nechci říct, že by požívání kyselého zelí bylo proti zákonu. Naopak. Je tu ovšem kromě potřeby vitamínů i potřeba celkové tělesné odolnosti a dobré kondice. Takže sportování. Pochopitelně se sportu meze nekladou, pokud člověk sportuje sám. Ve skupině už je to problém.
A tak Tomáš, náš skvělý trenér, vymyslel následující: je zákaz cvičení v tělocvičnách. Chápu, nebudeme v tělocvičně. Nesmí se shlukovat víc, než šest lidí venku. Fajn, dodržíme to. No jo, ale jak teda cvičit?
Jak prosté!
Jsme rozdělení na skupiny po šesti, cvičíme venku a ve vzdálenostech tak na deset metrů od sebe. Jsme všichni zdraví, funíme, ale viry na nás nedolétnou. Našli jsme tuhle skvělý cvičební prostor ve velice rozlehlém podloubí sídliště. Je to tak pět našich tělocvičen. Nejmíň. Je to navíc u rybníčku a ještě k tomu hodně stranou, takže tam málokdo přijde.
Takže jsme cvičili už dvakrát, kolem pršelo, na rybníčku se dělala kola a my byli v suchu, daleko od sebe, venku a posilovali jsme imunitní systém. Minulý týden to začalo na chodníku s mistryní. Teď za deště a za zpřísněných opatřeních už to nejde, tak jsme se přesunuli a cvičíme dál.
Tomáš je skvělej!

je to v pořádku

Paní doktorka je plná pochopení, je laskavá a ví, že pacient se musí nechat vykecat, aby byl pak vnímavější k radám. Tož jsme k paní doktorce zašli. Chvilku to trvalo, protože paní doktorka má i jiné povinnosti, než zrovna sloužit na ambulanci, ale nebylo to nic, co by pospíchalo. V pondělí odpoledne nastala smluvená doba vyšetření.
"Tak, Kačko, která je to noha?"
A Kačka spustila vodopád své výmluvnosti. Já jsem jen občas něco doplnil, ale ani to nebylo nutné. Paní doktorka je dokonce tolik zkušená, že když Kačka popisovala, o co jde a já měl potíže to pochopit, což jsem oznámil, dostalo se mi vyrozumění, že je to v pořádku, že paní doktorka rozumí. Inu profesionál.
Nu a pak jsme šli na rentgen, Kačce vyfotili nohu a bylo jasno.
Nic vážného, nic zásadního, nic omezujícího. Jen na kosti tuhle u kolena vyrostl takový malý háček, který tam být nemá. Stává se to. Buď se to nechá a když to nějak začne překážet, provede se drobná operace, výrůstek se odsekne a je to.
"Je to můj výrůstek a já ho mám ráda," pravila Kačka, když jsme byli hotovi a jeli domů.
Tož tak, nic vážného to opravdu není. Na únor jsme objednaní ke specialistovi. A pak se uvidí.

kolem polární oblasti

Objednal jsem si knížku a nechal si ji poslat támhle do nákupního centra. Dělávám to často. To, co nedělám zase tak často, je, že jsem si cestou pro knížku do knihkupectví odskočil na toaletu. Takovovou tu obchodněcentrovou. Samý naleštěný zrcadla, lesklý stěny, čisto, příjemno. Přicházím, nikde nikdo až na jednoho mládence u zrcadla. Točil se tam jak holub na báni. Už od vchodu bylo vidět, že si ladí účes. Měl co ladit.
Mládenec měl totiž téměř úplně vyholenou hlavu dohola. Kromě jakési čepičky o průměru asi tak deset centimetrů. Tady ovšem si vlasy nechal růst a zřejmě velmi dlouho. Pochopitelně jsem se na něj nevrhl a nezkoumal, jestli jsou to všechno jeho vlasy nebo jestli ty jeho jsou jen kousek a zbytek má vpletený z jakéhosi příčesku. Osobně bych vsadil spíš na tu druhou variantu. Z těch dlouhých vlasů měl spletený cop a ten si ovíjel kolem té polární oblasti. Pořád mu to nějak nedrželo.
Já si šel za svým cílem, ale i z místa, kam jsem se postavil abych vykonal to, proč jsem na toaletu přišel, jsem odrazem ve skle na zdi viděl fintícího se mládence. Kroutil se u toho jak žížala na háčku a snažil se ovinout si cop co nejtěsnějšími závity. Pořád mu to nedrželo. Působil legračně. Tu přivinul, tu odvinul, něco připlácl, tuhle urovnal, zase odvinul a znovu přivinul.
Když jsem byl se svou činností u konce a šel jsem k umyvadlům, mládenec usoudil, že závity jsou navinuty precizně, ve správné orientaci, dostatečně vkusně a uprostřed je věžička pevně usazena. Opustil své místo u zrcadla a vykročil vstříc reji obchodního centra s nebývalou ozdobou na vrchlíku hlavy. Ještě cestou potkal dalšího pána, který se, zjevně překvapen stejně jako já, za mládencem udiveně ohlédl, ale pak pokračoval vstříc činnosti, které jsou ty prostory určeny. Ovšem zážitek s copem už neměl takový jako já.
On viděl jen výsledek, zatímco mně se poštěstilo přihlížet tvorbě oné z vlasů pletené polární čepičky.

na chodníku

Tuhle neděli se procházka nekonala, neboť se konalo poslední gymnastické cvičení, na které jsem Kačku s Matějem vezl. Ode dneška je zase všechno zavřeno, což je smutné, ale lepší obranu proti viru zatím nikdo nevymyslel. To věděli už ve středověku.
Takže budeme cvičit venku, dokud to půjde, jelikož venku na nás viry nedosáhnou, poněvadž jsme daleko od sebe.
No a s tím cvičením už v pátek venku začali ti, kdo s Tomášem vyrazili za naší sifu. Ostatně jsem tu možnost zmiňoval právě před týdnem.
A protože Zhai Hua se s tím nemaže a i oddíl si na něco podobného zvykl, když jsme byli v Huludau v Číně, cvičili na chodníku. Na Bohemku nešli, do sokolovny nešli, prostě cvičili tam, kde na to byl prostor.
Já u toho nebyl, ale Tomáš poslal pár fotek. Matěj si pochvaloval, že ho sifu učila novou sestavu se dvěma šavlemi, což včera předváděl i na posledním cvičení v gymnastické tělocvičně. Jen místo šavlí použil dvě lahve s vodou, což působilo tak trochu jako spartakiádní cvičení s kužely, ovšem v čínském stylu.
Nu, zatím to vychází a cvičit se u nás nepřestává. Jen nevím, jestli a jak dlouho nám to zdraví a odolávání viru vydrží.

201009_Matej_sifu

je to Mars

No jo, vono se řekne: budou ideální podmínky k pozorování, ale už se neřekne kde. Možná na Sněžce či na jiném kopci. Tady u nás to není žádná sláva. A tak, jak již psáno, jsem prošvih' díky mrakům úplněk nad katedrálou. Nu a předevčírem jsem neviděl Mars, co byl nejblíž Zemi a další přiblížení bude až za patnáct let.
Docela mě to to zajímalo, jak bude vypadat takhle zblízka, jenomže zvědavost mraky neodžene. A tak jsem Mars nechal Marsem a zapomněl na to. Třeba si vzpomenu za patnáct let.
Ale přišlo to dřív.
Včera totiž bylo místy jasno. Lépe řečeno mírně oblačno. Nejpřesněji je to tak, že mraky se místně rozrhaly a i přes den bylo pěkně rozfoukané nebe a večer to bylo jakbysmet.
A večer ve čtvrtek, jak známo, cvičíme. I včera, ikdyž bylo už hodně chladno, jsem cvičili pořád ještě venku. Za tmy jen se světlem z klubovny, kterou máme propůjčenou a zatím využíváme jen její zářivky. Svítí nám to na plácek a zatím dobrý.
Nu a nad tou klubovnou se minulý týden vyhoup' právě ten úplněk, co měl být druhý den ráno nad katedrálou a nebyl vidět, jelikož bylo pod mrakem.
Včera koukám, Měsíc v půlce nikde, ale zato nad střechou velmi jasná tak trochu oranžová hvězda. A není to hvezda. Je to Mars!
Tak jsem to stih'. Díky cvičení jsem mezi sedmou a osmou večer pozoroval při Tai-ti Mars.
Bylo to náramný.
Jestli na nás ti zelení čtyřrucí Tharkové z Marsu koukali, museli být jistě pěkně vyjevení, že na ně krajané Johna Cartera tak podivně mávají. Jo, vy nevíte, kdo jsou Tharkové? No to je ovšem chyba, to si musité přečíst příběhy o princezně Thuvii z Ptarhu z pera klasika Edgara Rice Burroughse.

teplota je pryč

Kruciš, co se to děje? Že bych měl nějakou strašlivou chorobu? No něco mít musím, dyž jsem tak děsně upocenej, říkám si takhle k ránu v propoceným pyžamu. No jo, ale dyť mi nic není. Tak co mi je?
Vůbec jsem na to nemoh' přijít. Chudokrevnej nejsem, infekci nemám, ani chřipečku (to jsem se nechal očkovat), ani dnes tolik populární virus, ani teplotu zvýšenou. Naopak, jsem studenej jak psí čumák. No u všech všudy, dyť spim pod tenoučkou dekou a v tenkým tričku a kraťasech, tak jaký pocení?
Divil jsem se tomu dobrejch čtrnáct dní. Vůbec mi to nešlo na rozum.
Až včera. Podíval jsem se na termostat topení.
No jo! Tady je ta choroba. V hlavě! Já si nastavil, když bylo tuhle kápku chladněji, vyšší teplotu. A topení to samozřejmě vzalo jako příkaz a zachovalo se podle toho. Obzvlášť v noci, kdy se ochladí.
Vypnul jsem to a choroba je pryč a teplota taky.
Dneska už mi bylo málem zima.

teorie burčáku

Já to tedy moc nepiju, poněvadž mi to nijak moc nevoní. Jistě, jedná se o burčák, ke kterému jsem nenašel kladný vztah. Oni jeho pijáci sice tvrdí, jak zdravý a lahodný je to nápoj, ale mě to nepřesvědčilo. Asi se k tomu člověk musí tak nějak donutit a potom si zvyknout, což je model fungující i u jiných potravin či nápojů jako jsou třeba syrečky nebo káva. Syrečky jsem dodnes nevzal na milost, zatímco kávu mám na seznamu vhodných nápojů.
Tak to zas jednou zkusím, řekl jsem si tuhle a pořídil si ten opravdový burčák, tedy kvašený vinný mošt. Dopadá to stejně jako kdykoliv před tím. Musím si říkat, že je to přece zdravej a dobrej nápoj. Jo. Ale smrdí furt a ten zákal a usazené kvasnice na dně sklenice … prostě jsem k tomu ještě pořád nedorost.
Ale zaujala mě jiná věc.
Sklenice samotná. Tedy: z lahve s burčákem si naleju tekutinu do sklenice. Sklenice je čistá, nepoužitá. Nalitím burčáku se z ní stává sklenice s burčákem. A najednou začnou probíhat procesy, které jsou mi záhadou.
Z čisté sklenice se stane ona sklenice s burčákem. Tedy uvnitř ulepená od moštu, venku čistá. To by člověk čekal. Ale není tomu tak. Za chviličku je ta sklenice taková jakási oslizlá i zvenčí. A to jsem ani kapku nevybryndal, sklenici jsem nepolil, nepoprskal, jen jsem ji vzal do čisté ruky a napil se.
A přesto je upatlaná i z vnější strany.
Nabízí se například vysvětlení, že burčák je natolik živá tekutina poháněná kvasinkami, že difunduje do skla a sráží se na vnějším povrchu sklenice. Nebo ty živé kvasinky lezou po skle zevnitř nahoru na okraj sklenice a pak se spouští dolů po vnější straně, aby pomalu dosáhly stolní plochy a prchly ze skleněného vězení.
Určitě by se dalo vymyslet mnoho dalších teorií burčáku. Ovšem pravou příčinu zatím neznám.
Inu, jak říkám: k burčáku jsem eště nedorost.

nedělní procházka

Procházka. Nedělní procházka. Jak dlouho já nebyl na procházce? Tak dlouho, že ani nepamatuju. Tedy na městské procházce v parku. U nás na vsi se jaksi chodí samozřejmě na procházky, ale to se nepočítá. Aby bylo co počítat, vydal jsem se do města. Za Jurášem, jelikož měl narozeniny. Šli jsme jako rodinka, tedy tři jsme šli a Bartoloměj se vezl v kočárku.
Byla to taková vycházka pro pamětníky. Tak třeba kolem radnice, kousek nahoru a do Krymské, kde jsem si kupoval první Štrausky v Tuzexu. Kolem kina Pilotů, kam mě maminka propašovala na tenkrát nepřístupný film Šakal (ten s Edwardem Foxem). Pak Donskou dolů, kolem bývalého malého skrytého strojního závodu, kde pracoval tatínek, kolem bývalé tiskárny a ulic, kde se točily části filmu Záhada hlavolamu. A potom kousek nahoru, na Grébovku.
Všude hromady lidí, zvlášť cizinců. K rekonstruovanému kuželníku, kam jsem chodíval bruslit a pak pod umělé skály, kam za našich časů byl spíš zakázaný vstup, jelikož hrozilo zborcení. Točil se tam kromě jiného jeden díl Hříšných lidí města pražského. Dolů Grébovkou pod vinicí a pak podél Botiče a kolem posledního domečku Starých Vršovic, kde potomci našich známých maji stále autoservis, k Bohemce, kde zrovna dali gól. Trochu nahoru k sokolovně, kde tatínek vedl oddíl kluků. Nu a to už jsme byli v parčíku dole u Bohemky, kde na chodníku u zdi stadionu měli postaveno tak deset žebříků a na nich fanoušci fandili přes plot. Jako za První republiky, když Viktorce Žižkov fandili Muži v ofsidu.
Nu a na tom plácku má hospodu Zhai Hua, mistryně našeho trenéra Tomáše, která je původcem všeho wu-shu, kolem kterého se právě díky Tomášovi už dlouhé roky točíme.
A tak se nám ve Vršovicích kruh pěkně uzavírá. Tatínek by měl radost. Už proto, že to vypadá, že si Zhai Hua udělá při tom vedení hospůdky čas a začne po dlouhé době zase trénovat kluky a holky z Tomášova oddílu. A tedy i Matěje.

bez boty

Dlouhá, velmi dlouhá doba uplynula od posledních závodů. Situace kolem šíření viru prostě závody znemožnila a tyhle se konaly v podstatě těsně před znovuzavedením nouzového stavu a to jistě jen díky tomu, že ve stejný den, tedy v sobotu, byly i volby. Ať tak nebo tak, soutěž byla. Díky patří pořadatelům, že to nevzdali i těm, kteří přijeli. Nu a my, co jsme přivezli závodníky, jsme si to na odděleném místě a v rouškách užili. A užili si to i všichni z našeho wu-shu oddílu.
Ovšem byla to soutěž vyjímečná pro nás minimálně třemi událostmi.
Jednak soutěžil i náš trenér Tomáš. Skvěle, pochopitelně. A nejlíp, samozřejmě.
Potom Matějův kolega Lukáš při jedné soutěži zlomil tyč. To se ještě nestalo. V těch našich soutěžích se totiž používá nářadí, přesněji řečeno zbraně. Vějíře (kdo ví, tak je mu jasné, že i vějíř je zbraň), meče, šavle, kopí, tyče a spousta dalších. Nu a Lukáš v setavě s tyčí vyskočil a praštil s tou tyčí o zem tak, že mu kratší část zůstala v ruce. Půjčil si jinou a dostal srážku jeden bod za zlámanou tyč.
Nu a Matěj, aby nezůstal pozadu, tak v té moc pěkné sestavě se šavlí taky zazářil.
Nejdřív musel šavli vyměnit kvůli nějakému technickému nedostatku. Bod dolů. A když to rozjel podruhé, tak mu v první třetině spadla bota. Cvičil dál, ale netušil, že už je diskvalifikován za ztrátu boty. Dopad' jak starosta Humpál, kterému jeho kariéru ukončily ty slovutný nohy starostenský jen ve štráfkovaných fuseklích.
Ale s mečem, s kopím a beze zbraně Matěj zacvičil s oběma botama obutýma a na výbornou.
Inu, jak říkám: byla to skvělá soutěž.

Tady Matěj stále ještě soutěží bez boty:

201004_Matej

bylo jasno

Dneska jsem si chystal opožděný zápis. Asi tak někdy kolem osmé, deváté. A to ne, že bych se zase válel a zaspal. Naopak. Budík jsem měl na 4:20. A poctivě jsem ho poslechl, vstal jsem, podíval jsem se ven, pozorně pohlédl na oblohu a zase jsem šel spát.
Je to jako námět na hádanku téměř detektívní, že.
Nic detektivního na tom však není.
On je totiž úplněk.
A dnes ráno po šesté měl ten úplný Měsíc zapadat právě za Katedrálou. Byla by to móc pěkná fotka. Kdyby se povedla. A kdyby ji bylo možné vyfotit. Na to jsem se chystal. Jenomže aby to šlo, muselo by být jasno a jak jsem před půl pátou vykouk' ven, hned bylo jasno, že není jasno, ba naopak, že je pod mrakem. Čímž jsem ušetřil na naftě za cestu, což je drobné pozitivum. Ovšem to, že jsem si tu fotku nemoh' udělat, to mě žere mnohem víc, než pár kapek paliva.
Holt budu muset počkat, až se to někdy příště sejde znovu a bude jasno.
Ale úplněk byl pěknej, to zase jo. Včera večer jsme totiž jako obvykle cvičili a pořád to ještě jde při rozsvícených světlech venku. Nu a právě po sedmé hodině na nás ten úplněk vykouk'. Takže zážitek byl téměř mysteriózní: pomalé cvičení tai-ti při úplňku.
To se taky nepodaří každý den.

pátrání po odrůdách

On tedy dědeček byl členem svazu zahrádkářů, pilně chodil na přednášky, kde si říkali příteli, studoval literaturu a věděl, co má na zahrádce. No a já jsem ve stavu, kdy zčásti vím, co mám na zahrádce, ale nejsem schopen přesně určit, jaké že to druhy jablek na zahrádce jsou, jelikož zahrada je po původním majiteli a manuál jsem k ní nedostal.
Takže pátrám.
Bude se jednat o starší či vysloveně staré odrůdy, jenomže v tom aby se čert vyznal. Přátelé zahrádkáři měli určovací službu. To dědeček přinesl, co se na zahrádce urodilo a hned věděl. Já tedy určovací službu nemám a tak pátrám na síti.
Vypátral jsem, že by to mohly být možná tři odrůdy. Jenomže o stromy se nikdo moc nestaral a podle toho i vypadají. Plody jsou pravděpodobně menší, než obvykle, ale je jich dost.
Takže jsem to zkusil podle obrázků.
No a možná jsou to jablka Spartan, Kalvil červený podzimní, ty se asi nejvíc podobají předloze na obrázcích a popisu. Jenomže to třetí, to nevím. Do úvahy připadají asi tři kandidáti, mezi nimi možná trochu vede odrůda Srýmka. Jistej si ovšem nejsem.
Ale jíst se to dá. Matějovi chutnají.