2018

Trabanti ve Zvoli

Jel jsem pro Kačku do Břežan a hned bylo jasné, že se cestou zpátky budeme muset stavit ve Zvoli. Tuhle sobotu tam totiž bylo něco, co tam ještě nebylo. A to Trabanti.
Ne, nebyli to ti Trabanti, co se žlutým autíčkem objeli celý svět. Byla to Trabantiáda. Zřejmě nějaká putovní soutěž jednoho z Trabantích klubů. Kolem školy a rybníka byla zaparkována spousta pestrobarevných plastových autíček a posádky lovily podle nějakých pravidel něco kolem rybníka. Luštily tajenku a z té se pak něco dozvěděly a získávaly body a … a bylo to pro radost.
Tu radost jsme měli s nimi, i když Kačenka trošku reptala, ale nakonec si i ona poskočila, neboť tam byl i zelenej Trabant a to se prý musí poskočit. Jenom už nevím proč se musí poskočit, to však nevadí, neboť poskočeno bylo a tudíž se stalo to, co se stát mělo.
Já si naopak bez poskakování musel udělat pár obrázků. Pochopitelně. Trabanti ve Zvoli nejsou každou sobotu.

PA130039

PA130042

PA130045

PA130048

PA130050

PA130054

PA130059

když muž se želvou snídá

Je to zrovna měsíc, co jsme vzali na byt a stravu dva plazy. Ano, želva je plaz. Dokonce snad prý i nejprimitivnější. Takovej prastarej had s nožičkama a futrálem na zádech.
A právě v tom jejich předpotopním způsobu bytí lze snad nalézt určité zalíbení.
Já se je snažím nějak pochopit nebo alespoň vysledovat, jak vlastně fungujou, ale moc mi to nejde. Takový kočkeni, to je jiná. Jenomže želva není kočken a tudíž si je občas musím od Matěje s dovolením vyprosit, vzít si brejle a zkoumat, kde to má oko, proč to má nohy přirostlé zrovna takhle, jestli to dokáže utíkat, proč to má na čumáku (je to čumák?) dvě dírky, proč se to furt převaluje na záda, když se to nedokáže překulit samo zpátky a tak. Zkouším si to vyfotit a nejde mi to, protože je to mrňavý, že se to málem vejde na padesátikorunu. Zkouším si to dát do dlaně a čekám, co bude - a ono nic není. Je to studený, musí se to vohřát a když se to vohřeje, někam to leze. Ale nevíte kam, protože netušíte, co si takovej plaz myslí. U kočkenů se to alespoň občas dá odhadnout. Ale želva? Ta akorát vobčas mrkne víčkem zdola nahoru a když se to víčko nevrátí do původní polohy, tak zjistíte, že to není mrknutí, ale usnutí.
Vůbec se v nich nevyznám. Zřejmě to bude chtít pár desítek let společného bydlení. Nějak se začít musí.
A tak jsem si v sobotu dopoledne jednu s dovolením vypučil, abych si ji prohlíd'. Jestli si i ona (Nebo on? Ono se to nedá poznat.) prohlížela mě, to nevím. Jediné, co způsobilo mírný pohyb hlavou, byl objektiv fotoaparátu. Zřejmě proto, že byl blízko. Želva chodila po stole, pomalu, pochopitelně. Ale zase dost rychle na to, aby se nechala pořádně portrétovat. Nijak extra moc citýrovat jsem jí zase nemoh', jelikož Matěj dohlížel, aby nedošla újmě. A tak jsme se pomalu seznamovali, ale jestli došlo k nějakému seznámení, to nevím. Nedá se to poznat.
Ani fotky se moc nepovedly. Budu muset někde najít návod, jak se fotí želvy. Zatím jsem zůstal u toho, že mám fotku Matěje s želvou u snídaně.
Jmenuje se to: když muž se želvou snídá.

muz_se_zelvou

tereziánské dračí léto

Zahrádka by potřebovala zalít, ikdyž se tváří, že je všechno v pořádku. Proto zaléváme. Tenhle podzimní čas totiž bývá častěji podmračený a deštivý, než baboletní. Ovšem počasí poručit nejde a škarohlídi si vždycky najdou na něčem šmouhy. Počítám, že se najdou i tací, kteří láteří na to že je hezky. Ovšem hledět škaredě na svět je škoda. Je lepší to vídět obráceně:
Máme nádherné babí léto a jak jsem se dočetl, naši předkové si toto období pojmenovali podle svátků a u nás máme tedy babích let více. Zdá se, že jsme si letos zatím užili mariánské babí léto, ludmilsko-matoušské babí léto a svatováclavské babí léto. Babí léto tereziánské právě prožíváme a na přelomu října a listopadu se může objevit ještě léto Všech svatých, někdy označované jako malé babí léto. Tedy pokud bude stále hezky.
Naše teriziánské babí léto teď běží naplno. O víkendu navíc ještě trochu foukalo a tak si Matěj s Kačkou vytáhli draky a lítalo se. Ano, za humny byl drak. Vlastně draků pět. Protože jich máme v zásobě víc, přidal jsem se i já a provětrali jsme všechny včetně té největší krabice, která nese hrdý název Black Box.
Ba dokonce jsem vytáh' i ten starej naviják, kterej mi udělal před nějakámi padesáti lety tatínek právě na draka. Tenkrát jsme ho pouštěli na chalupě a ta papírová krabice létala vysoko nad vsí. Dokonce se i jednou utrhla a někdo z kamarádů jí utíkal zachránit, což se mu málem nepovedlo, protože spadla jako na potvoru zrovna na železniční násep asi kilometr vzdálený za polem. Přijížděl vlak, ale kamarád to stihl a tak jsme po drobné opravě létali dál.
U nás za humny vlak nejezdí a na druhé straně kopce pod skálou je v tunelu, takže nám nebezpečí od Posázavského pacifiku nehrozí. A tudíž si tu můžeme létat, co hrdlo ráčí.
Jenomže ten naviják má převod do rychla, aby se dal drak rychle přitahovat. A to, když je silný vítr, jde těžce.
Šlo to těžce a musel jsem Matějovi pomáhat, protože začal funět a vydávat zvuky, které jsem u něj ještě neslyšel. Že prý to nejde. Společnými silami jsme imperiální stihačku nakonec přitáhli a Matěj ji šel raději zpátky vyměnit za akrobatické křídlo, které sice vyžaduje nesrovnatelně menší sílu k přitažení, ale zato velkou šikovnost při ovládání, jelikož je dvouruční. Kačka taky změnila stroj a tak jsme měli přepestrou drakiádu.
Jenom ten naviják nakonec zůstal na mě. Jde to vážně těžce. Bude potřeba provést základní údržbu a namazání.
Inu, jak jsem psal: tereziánské léto je v plném proudu.

draci_181014-1

draci_181014-2

to chce tvrdou hlavu

"Píšeš o mně?"
"Eště nepíšu, rozmejšlim se."
"Ty mě prostě nechceš veřejně pochválit," děla máveseláHanička před půl minutou, když přišla zkontrolovat, co píšu do deníku.
"Já to věděl. Zrovna jsem si řikal, že to musím napsat, že s tebou jinak nevydržím."
"No no, jenom se zas nezapomeň politovat …"
A tak abych vydržel, píšu nepolitován:
Předminulý týden jsem si tu posteskl, jaká je to patálie s moupracovitouHaničkou, když chce pracovat. Ta údržba počítače a instalování nového systému zabralo celých dvacet čtyři hodin a pak jsem ještě instaloval ten program pro tvorbu webových stránek. Tím jsem ten pátek končil s nástroji. Ještě jsem médychtivéHaničce krátce popsal onu aplikaci a dal jí několik podnětů, jak v ní pracovat. A jestli nebude vědět dál, můžeme to zase probrat a pak jí můžu upravit šablony stránek, jestli to ještě dokážu. A tím jsem to celé zakončil.
Ne tak mášikovnáHanička.
Po víkendu se začala seznamovat s novým prostředím a po dvou dnech měla hotové stránky!
Zakousla se do toho a protože děsně chtěla, udělala si vlastní internetovou prezentaci podle svých představ z dostupné šablony. Ještě jsem musel upravit barevně logo a poradit s nějakou technickou drobností, ale jinak si to celé vytvořila sama.
To tedy uznávám, to bych nečekal, to klobouk dolů a poklona a tak všelijak podobně. Ten program je o dost složitější, než prezentační aplikace a člověk musí dodržovat trochu jiná pravidla. A vida - mápečliváHanička dokázala, že to zase tak nesnadné není, a zvítězila.
To, že mně trvalo nějaké týdny, než jsem přišel na to, jak si stránky udělat, najít tu správnou aplikaci, přepsat podobu šablon podle svého, vložit do stránek prvky, které v šablonách nejsou, hledat, jak se publikuje a jak se zakládají domény a tvoří místo na webu … to všechno mározumnáHanička smetla ze stolu tím, že to nechala na mně. Sama si jen nechala poradit, jak vytvořit stránky, jak vyplnit publikační protokol a bylo. A pak stačilo jen stisknout tlačítko "publikovat" a nové webové stránky se přesunuly někam na server do připraveného a vyčistěného místa.
Inu, mám nejšikovnější Haničku pod sluncem.
Ovšem taky nejumíněnější. Jelikož dokopat mě k pracem ajťáka, to chce dost tvrdou hlavu.

hádanka říjnová

Protože jsem letos přidal už tři hádanky, přidám i čtvrtou, aby to bylo alespoň jednou za čtvrtletí. A proto: co myslíte, že je na obrázku?

a) právě dozrávající semena Coffea canephora
b) zralý šách Magnolia grandiflora
c) přezrálý a již otevřený plod Annona squamosa

hadanka_181013

od baru ke stolu (a zpět)

Pracovní plocha naší kuchyňské linky má výšku osdmdesát pět centimetrů nad terénem. Tedy nad podlahou. Stůl je o něco nižší. Míry vycházejí z nějakých obecně platných ergonomických pravidel, přičemž míry stolu jsme si nechali po nějaké zkušební době poněkud upravit, zkrátit. Pochopitelně pečlivěji, než Pat & Mat, čímž jsme se vyhnuli nepříjemnému kymácení. Ovšem nevyhnuli jsme se Cyrdě.
Ne, na stůl ani na linku nesmí ani Max ani Cyrda. Ovšem chodit po zadních Cyrdě nezakazujeme.
A protože Cyria i Maxmilián patří mezi kočkeny rodu velkého, dosáhnou na stůl, když si stoupnou jako normální člověk, totiž kočken. Cyrda si stoupne, opře se tlapou o desku stolu, položí bradu na stůl a loudí. Dodře ví, že nic nedostane. Od stolu se kočkenům nedává. Jenomže my, lidi, co jí patříme, dobře víme, že musíme vstát a od toho stolu jít právě k té kuchyňské lince.
Tam si Cyrda znovu stoupne, ale tak vysoko už nedohlédne, jelikož, jak psáno, linka je výš. A tak šátrá packou nahoře na desce a s nakloněnou hlavou na mě vyčítavě kouká:
"To nemužu najít, pane! Kams' mi to zas dal?"
"Cyrdo, ona loudí!"
"Neloudím, pane. Jenom nemůžu našmátrat ty mlsky, co mi tam dycky dáváš. Tak kde, mňau, sou, mňau?!"
"Eště tam nejsou tvore."
"Tak je tam ale sofort hleď naskládat, ať tady u toho pultu nevystojím důlek."
"No to víš, že jo, Cyrdo. Tuhle je máš. Ale pomalu, jeden po druhým."
Cyria si bere do packy převelice chutné pamlsky, občas jich shodí na podlahu víc a cpe se. Inu jako u baru. Pak se znovu postaví a objednává dál.
"Tak už dost, Cyrdo, zase příště."
"Ses teda nepředal, pane."
"Támhle máš plnou misku, tvore. Tohle je jenom na chuť. A už přestala loudit, Cyrdo!"
"Mňau!"
Cyria odchází a já můžu hodit Maxmiliánovi jeho díl, neboť on se na zadní u baru nestaví, on nemá zapotřebí předvádět nějaký kumštyky, on je lovec a tak se za svými granulemi honí po světnici.
Tak, dobroty byly, teď jdem od barovýho pultu zpátky ke stolu, cizinče.
"To víš, že jo, pane. Však jen co si krapet dáchnu, ona přijde paní a pudem zas k baru. Ale to už se tě netýká, ty klidně seď, šerife."
A tak si sednu a sleduju, jak si kočkeni budou za chvíli poroučet supercloumáka.

Speciální teorie Paralelních ponožek

Před lety jsem splétal teorii interakce paralelního vesmíru a ponožek. Laskavý čtenář - panětník si na to jistě vzpomene. Podáním několika přesvědčivých důkazů jsem uvedl v život novou teorii Paralelních ponožek, která popisuje pohyb mých ponožek mezi tímto naším a paralelními vesmíry. Takový pohyb je zcela náhodný a nelze jej nikterak ovlivnit. Ponožky do paralelních vesmírů náhle mizí a stejně neočekávaně se na různých místech objevují. Jediné pravidlo se Paralelní ponožky rozhodly dodržovat a to pravidlo jedné. Znamená to, že vždycky do nějakého paralelního vesmíru přechází jen jedna ponožka z páru. Za čas se znovu na nečekaném místě objeví a jiná zmizí.
Tolik teorie Paralelních ponožek. Je součástí mého života.
Ovšem poslední dobou tato známá teorie začíná mít trhliny. A to v jejím jediném postulátu, totiž v tom, že ponožky přechází tam i zpět vždy po jedné. V páru nikdy nemizely. Až poslední dobou.
Uvedu příklad:
Z pračky mástarostliváHanička přinese prádlo, já si roztřídím ponožky. Párové složím. Paralelní porovnám s minulými paralelními. Ty, které se vrátily z paralelního vesmíru spáruji, ty které osiřely, uložím pro příští kontrolu navrátivších. Tak to bylo dosud. Náhle se ovšem začalo stávat, že například za týden se mi z pračky vrátil jen jeden pár a jedna Paralelní ponožka. Podivné. Týden má sedm dní. Očekával bych sedm párů. To v ideálním případě. Při aplikaci teorie Paralelních ponožek je obvyklý návrat páru v počtu menším, než sedm za týden a do násobků sedmi pak doplnění Paralelními ponožkami. Ale to se neděje. Ponožky najednou začaly mizet po párech. Šuplík s ponožkami, jindy plný, začal chudnout o svůj obsah.
Co teď?
Změnit teorii Paralelních ponožek? Vytvořit novou Speciální teorii Paralelních ponožek?
Chce to výzkum a podrobné mapovaní dějů. Musím vystopovat …
"Prosimtě, ty s těma tvejma teoriema!" děla smířlivě máveseláHanička, "co kdyby sis svý ponožky vybral z prádla dřív, než Matěj?"
"Co to?"
"Toto: prostě si vytřiď svý ponožky dřív, než ti je přijde sebrat Matěj."
"Von mi bere ponožky?"
"Matěj ti je nebere. Prostě si vezme ty, vo kerejch si myslí, že sou jeho. Máte stejný."
"My máme stejný ponožky s Matějem?"
"Skoro stejný. Dyť už má nohu jako ty. No tak se vobčas splete. To snad smí."
"No jo, splíst se může, proč by nemoh'? Ale proč já mám mít kvůli tomu málo ponožek? Ty Paralelní dycky zbudou na mě. Copak mám jednu nohu dřevěnou, aby mi stačila jen jedna ponožka?"
"To sice nemáš, ale holt si to musíš dohodnout s Matějem. Už je velkej."
"No, to máš pravdu, už je. Už mi bere ponožky."
A tak jsem musel od konstruování své nové Speciální teorie Paralelních ponožek upustit. Zůstává jen ta původní a na mě pak zbyde jenom to, co mi Matěj nechá. Zrovna včera jsme se o jedny přeli.
Ovšem s těmi teoriemi to neskončilo.
Mám takovej divnej pocit, jako by mi z šuplíku ubejvaly trenyrky …

osm stupňů

"Už je zima, už je nesmíme krmit," děla vážně mástarostliváHanička.
"A jak víš, že je zima, dyť je teplo," ptal jsem se.
"Ale vodu mají studenou."
"Ty ses koupala?"
"Ne."
"Tak jak to víš?"
"Protože jsem jim měřila teplotu."
"Rybám? Teplotu? Teploměrem?"
"Teplotu vody. Tím teploměrem, co máš ke grilování."
"Aha. A rybičkám je zima?"
"Není jim zima. Mají tam osm stupňů a to už se nesmí krmit."
"No jo, tak to jo, když to říkáš, tak to se nesmí."
A tím jsme asi před deseti dny přestali servírovat rybám.
Jenomže v pondělí odpoledne sedí Kačka na mostku a povídá si s rybama.
"Já je chtěla, tatínku, vyfotit, ale ono to moc nejde. Navíc ony pořád vystrkujkou tlamičky, tak jsem jim hodila jídlo a sháněly se po dalším."
"Tak ryby vystrkujou tlamičky?"
"No, du jim dát eště."
"Ale maminka říkala, že …"
"Jenže ty ryby mají hlad!"
To byl argument.
A tak ryby zase krmíme, protože už jim není zima, poněvadž i mápečliváHanička ty ryby, totiž tu vodu, změřila znova a došla k závěru, že je teplejší, než osm stupňů a tudíž se krmit může.
A já se teď, vždycky, když přichází mámiláHanička, trochu ošívám, jelikož si nejsem úplně jistej, estli nenese teploměr a taky mi nejde změřit teplotu, protože kdybych měl míň, jak osm stupňů …

Krtinec

Tedy původně jsem si tu chtěl dneska překopírovat text svého, řekněme, povolebního úvodníku, který jsem včera napsal na občanskou sociální síť naší vsi. Ale po reakcích, které jsem do noci odvracel a vysvětloval, jsem usoudil, že tento článek obsahující analýzu, shrnutí a vyjádření pozitivní naděje do budoucnosti je příliš místně politicko - třaskavý a tím i nezbytně málo zajímavý pro přespolní a tady na woleschku nemá co dělat.
Tudíž to zkusím jinou formou, snad zábavnější.

Nuže tedy: každý zná Kocourkov a setrvávám v naději, že i Krysaře. O Guliverových cestách jsem na vahách, neboť jejich tvář společenské a politické satiry si možná hned napoprvé neuvědomuje každý. Jedno je k popukání veselé, druhé mrazivě temné a to třetí kritizuje. Nevěřil bych, že právě tahle díla lze v reálném životě spojit. U nás to jde.

Nuže tedy slyšte, velevážení čtenářové, že spor o převysoký Krtinec, jenž byl pochopitelně pouze zástupným dějem a katalyzátorem událostí, vyvrcholil lítým politickým bojem a nakonec těsnou prohrou jeho tvůrců.
V dávných dobách, kdy jsme měli v naší vsi krtince malé, běžné, civilní a nijak nevyčnívající, vládla mezi prostým lidem shoda: krtka je třeba ze zahrádky vyhnat a rýt si může nanejvýš na poli, či obecní louce. Víc, než ty krtince jsme tu neměli. Ostatně, čeho víc by bylo potřeba? Žili jsme si tu v klidu, v přírodě a ve svém. Tedy pochopitelně ve svém každý po svém. Onehdá se třeba radní usnesli, že postaví hasičárnu a nádrž na hasičskou vodu. Přiložili ruku k dílu a stalo se. Jenomže pak se ukázalo, že nehoří a tak z nádrže se stal rybníček a z hasičárny koloniál. Ale dál se ukázalo, že konzum chátrá a nevoní. Tudíž jsme ho zavřeli, stavbu vyvoněli a udělali z ní maštal. Koně už nemáme, ale i na obecní strojní a vozový park bude stačit.
Noví radní se na to nemohli dívat. Máme tu jen bývalou hasičárnu a na zahrádkách řádí krtek. Nuže, přátelé, pojďme pracovat. Uděláme si to u nás hezký.
A jak řekli, tak udělali.
A to byla ta zásadní chyba: začali něco dělat.
Začali měřit, plánovat, budovat, stavět. A prostý lid se nestačil divit. Krtka jsme přece vyhnali a ještě nedávno jsme si tu žili v klidu, v lese, bez ruchu velkoměst a jeho vymožeností. Pro vodu támhle do obecní studny ke křížku a na záchod do budky v koutě zahrady. Ale co teď? Co s těmi novotami? Krtka vyhnat umíme, ale jak vyhnat školku? Jak vyhnat plány rozvoje, hřiště, vodovod, kanalizaci? To byl oříšek.
Nevěda jak dál, začali občanové reptat.
Ale rychtář je srovnal: Dost reptání! Když jsme toho tolik vybudovali, nebudeme z toho teď, jako tenkrát z hasičárny, dělat nejdřív konzum a pak kůlnu. Budeme dál budovat! Krtka, kterého nikdo z nás nechce, prohlásíme chráněným tvorem, vymezíme mu obecní louku a postavíme mu na ní důstojný Krtinec. Tím se současně zbavíme krtka i starostí s tím, co s ním. A pro radost všem a na věčnou paměť černokožišníkovi zbudujeme důstojný Krtinec.
I začali Kocourkovští jásat. Máme plán, jak vyhnat krtka, máme moudré radní v čele s rychtářem, který má fištrón. Zbavíme se krtka a jeho černého kožichu a ještě bude sláva!
Jenomže druzí sousedé nepřestali reptat. Naopak! Vždyť krtek je koneckonců taky jenom boží tvor. I on má právo na život a na svůj krtinec. Ovšem tedy, pokud není na mém dvorku. A tak se sousedé v hospodě smluvili, že vlastně proti krtkovi nic nemají. Zato rychtář je pěkný vykuk a je potřeba vyhnat jeho.
Nějak se to prosáklo a spor se stal veřejným. Nastala éra sporu o Krtinec.
Tábor Pro Krtinec obhajoval se vší vážností právo na důstojný prostor pro krtka a Krtinec měl být věčným připomenutím slavného tvora i doživotním sídlem jeho rodu.
Tábor Proti Krtinci naopak poukazoval na přirozený charakter louky, kde měl Krtinec vyrůst a na všeobecnou prospěšnost krtka v našem prostředí se zvláštním přihlédnutím k výhradě vlastních dvorků.
Mezi tím Krtinec rostl do nadživotních rozměrů. Tábory lidu se scházely a protestovaly proti Krtinci na jedné jeho straně. Na druhé straně Hory jásaly davy příznivců Krtince. Jen šťastná náhoda uchránila Odpůrce a Příznivce od vážné újmy na zdraví tím, že to zařídila tak, aby se oba tábory vzájemně pod Krtincem nepotkaly.
Ohně vzbouřenců proti Krtinci však plály nocemi ve stále hojnějším počtu a před obecními volbami vzplála Fatra Odplaty. Však vám volby ukážou, vy zaslepení zastánci Krtince a jeho strůjců!
A nastaly volby.
A ukázaly.
Kocourkovští volili. Ferda Pro a Franta Proti Krtinci. A tak jsme chodili volit jeden Pro a jeden Proti. Důstojně, v klidu, se zaťatými pěstmi protestu: však my jim ukážeme! Komu? No Těm Druhým, samozřejmě.
A ukázali jsme: zvolili jsme si. O drobná prsa, vlastně spíš jen o půl délky bradavek jejich praporečnice, zvítězil tábor Proti Krtinci.
Na radnici vstoupily oba znesvářené tábory. Jen Příznivci Krtince mají o jednoho radního míň a tedy na celé čáře prohráli.
Tolik slávy jsme v Kocourkově už věky nezažili. Gratulace vítěznému rychtáři se jen sypaly. Ale jen z jeho tábora Proti Krtinci.
Pro Krtinští neslavně předali truhlu plnou zlaťáků vítězům, aby za ně mohli ten Krtinec zbourat.
A že už nezbude na ten vodovod? I čerta starého. Však na řešení problematiky zbylo ještě dost.



Teď to po sobě čtu a říkám si, jestli jsem raděj neměl překopírovat ten včerejší text ….

kde nerostou

To jsem takhle velmi brzy ráno o víkendu pustil v televizi zprávy a co nevidím: rostou! Regionální zpravodajové poslali do redakce televize hromady videí, jak hledali, našli a posbírali nůše hub. No dožralo mě to, pochopitelně. My s Matějem jsme v sobotu našli na Brdech pár klouzků a tím to haslo. A tak jsme se, povzbuzeni úspěchy jiných, vydali v neděli do dalších lesů všichni.
V tom prvním jsme našli zase jenom pár houbiček a vyhnala nás střelba.
"Oni tam střílejí divočáky a já nechci žádný prchající prase potkat," pravila máopatrnáHanička.
"A proč?" tázala se Kačka, "já bych chtěla to roztomilý prasátko potkat."
"Jenomže když se na tebe žene tunový rozzuřený zvíře, není to roztomilý," stála na svém mározumnáHanička.
Opravil jsem tu tunu na nejvejš dva metráky, ale připustil jsem, že ani dvoucentovej kanec není roztomilej plyšák a vyklidili jsme les. Jedouce pak dál po silnici, zjistili jsme, že nešlo o nimrody, ale o zážitkové střelce na střelnici, čímž byli eliminováni prchající kanci, ale rámus nepřestal a tak jsme plynule ujížděli pryč.
Vzdálená střelba byla slyšet i v tom "našem lese", kam obvykle jezdíme na houby. Jenomže zrovna tam probíhala těžba. Dřevaři sice měli o víkendu volno, ale v rozježděném lese se toho moc nenajde. Alespoň dva pěkný praváky jsem našel. Ale to bylo všechno.
Ve třetím lese nad Orlíkem bylo krásně, slunečno, nikde nikdo … ale taky ani jediná houba. Ani prašivka. No, tak jsme to otočili domů. Už bylo odpoledne a my měli dohromady jeden malej košíček hub. Žádný nůše, žádný rekordy. Jen jsme se hezky prošli po lese.
Inu záleží holt na tom, kde ty houby sbíráte. My teď už dobře víme, kde nerostou.

Tri_pravaci_181007

web a vrzání

Příčinné souvislosti lze vysledovat kdekoliv. Pochopitelně i tam, kde nejsou, pokud si dá člověk s hledáním dost práce. V mém případě to zas tolik práce nedalo, i když šlo o souvislost mezi tvorbou webových stránek a vrzáním.
Probudil jsem se totiž s myšlenkou: tak, a já zapomněl jet do servisu!
Už mi totiž nějakou dobu vrže kolo. Vrzání není úplně ten správný popis, poněvadž když nějaký kolo vrže, bejvá to nejčastěj kolo u žebřiňáku. Tohle je spíš takový … no, těžko to popsat, to se musí slyšet. Takže se spokojím s vrzáním jako s metaforou.
A protože to vrzání je těžko rozpoznatelné, ani pan Hrubý, ani servis autorizovaný neviděli důvod, proč to opravovat, když to není slyšet. Počkal jsem tedy. Teď už to není slyšet o něco míň. Tedy je to o něco víc slyšet.
Řekl jsem si, že to zase zkusím a dohodl se s panem Hrubým. A že mi zavolá, až bude v práci a já se dostavím.
Dostavil se, zavolal a to už se blížíme k té příčinné souvislosti.
Pan Hrubý totiž zavolal zrovna ve chvíli, kdy jsem se už čtyřiadvacátou hodinu věnoval počítači mépracovitéHaničky (popsáno dostatečně včera). Odpověděl jsem, že je to skvělý, že děkuju a že přijedu hned, jak tady něco dokončím …
A u toho zůstalo.
Dokončil jsem jedno, objevoilo se druhé, pak přišly děti z tréninku, objevilo se třetí, pak přišla máveseláHanička, objevilo se čvrté, cosi se zaseklo, já musel hledat nápravu, novou instalaci … a na to kolo a na pana Hrubého jsem úplně zapomněl. Vzpomněl jsem si až v půl šestý ráno …
Teď se budu muset dneska omluvit, dohodnout si další schůzku a vysvětlit příčinnou souvislost mezi správou počítače, tvorbou webu a vrzáním kola … to bude oříšek.

osm hodin přes noc

Ano, učil jsem se programovat. Ba dokonce na sálovém počítači. A programy jsem zapisoval na děrnou pásku. To bylo na ČVUT tenkrát běžné. To, co mám dneska na stole, se tehdy nevešlo do ničeho menšího, než do velké místnosti. Tak nějak vypadal pravěk počítačových technologií. Teď už dávno programovat neumím, jelikož to nepotřebuju.
Je pravda, že když jsem před nějakými třinácti roky začal vymýšlet, jak budu psát deník (ještě se to nejmenovalo woleschko), došel jsem k tomu, že mi s tím nikdo nepomůže a že se musím naučit vytvořit si prostor na síti i webové stránky sám. Pochopitelně bych si to mohl nechat udělat i na míru, ale to mi přišlo už tenkrát jako nesmysl. Pustil jsem se tedy do toho a přibližně za rok jsem různými pokusy a omyly v pronajatém prostoru už pod názvem woleschko měl jakousi stabilní základnu pro psaní. Pak se to ještě asi dvakrát změnilo, našel jsem lepší aplikaci, placenou, pochopitelně, změnil jsem poskytovatele prostoru na síti i ochránce domény a po nějakých třech letech, pokud si dobře vzpomínám, se to usadilo. Já se to naučil spravovat bez zádrhelů, komunikovat s podporou, opravovat a případně měnit a doplňovat woleschko. Od té doby to v klidu jede bez stresu, pádů a ztrát dat. Ano i to se mi stalo a musel jsem zpětně sestavovat woleschko z dat uložených v "ostré verzi" pod mojí doménou na síti.
Když si projedu ten popsaný výčet, je jasné, že učení "jak na to" trvalo nějaké měsíce, pak nastalo ladění v duchu "jak smysluplně a bez zádrhelů" a nakonec přišla fáze "doladění a plný provoz" … asi tak po těch třech letech. Takže velmi hrubě zaokrouhleno jsem před deseti lety ukončil vývoj webových stránek a teď už je jenom provozuju a občas doplním o něco nového. Víc netřeba.
Tedy víc nebylo třeba až do úterý.
To moje veseláHanička zjistila, že by potřebovala ty svoje webovské stránky udělané kdysi na zakázku změnit, předělat a udělat je úplně jinak. Původně je tedy chtěla před lety smazat. To jsem ovšem z moci provozovatele woleschka zatrhl, neboť doménových jmen s historií není nikdy dost. Nu a když už jsem ty stránkytenkrát zachránil, tak jestli bych je uměl teď předělat.
No neuměl! Programovat v html jsem neuměl nikdy a woleschko tvořím v aplikaci, která je taková stavebnice pro neználky.
"To je něco jako třeba PowerPoint, ale je pod tím předprogramovaný html kód a v určitých mantinelech ti to dovolí psát …"
"Tak to mě v tom naučíš dělat, když píšeš denně woleschko."
"Je to složitější, než jen psát. Ale jo, snad naučím."
To jsem slíbil a dál se věnoval svým záležitostem. Měl jsem v hlavě ty tři roky učení a pokusů a omylů a sesumíroval jsem si, že tak nějak do Vánoc bych to mohl volným krokem moupracovitouHaničku naučit spravovat poté, co jí vytvořím stránky, až si znovu vzpomenu, jak se to vlastně dělá.
To byl hluboký omyl.
"Tak mám první článek do toho novýho blogu," pravila mápsaváHanička a poslala mi ho k přečtení.
"No dobrý."
"A kdy budu mít ty stránky?"
Nedošlo mi, že tenký led, na který jsem v úterý neuváženě vstoupil, se právě prolomil.
"No tak nějak za dva, tři měsíce."
"Cože?"
"No, nejdřív musím …" začal jsem popisovat to, co je vysvětleno v předchozích větách o tvorbě woleschka.
"To snad nemyslíš vážně? Dyť jsi říkal, že je to něco jako PowerPoint."
"Něco jako … jsem říkal. Abys měla přibližnou představu, jak to vzniká. Ale je to o dost složitější."
"To nevadí, už jsem si vybrala šablonu, takže s tím můžeš začít."
"Nemůžu, už jsem to zapomněl. Nejdřív musím znovu projít, jak se to dělá, znovu se to naučit, pak ti vytvořit ty stránky a teprve až je odladíme, můžu tě učit do nich psát …"
"To je v pořádku, to můžem udělat hned."
"Jak hned? Kdy sis představovala, že to bude hotový?"
"No přece o víkendu mě to naučíš a já začnu v pondělí psát."
"!!!! Mě to trvalo tři roky, než jsem to odladil!"
"Ale už to máš hotový, tak to snad není tak složitý udělat znovu,
když je to jako PowerPoint …"
Nemělo smysl dál vysvětlovat, že vytvoření stránek, které profesionální tvůrce webu dělá od návrhu přes jeho schválení až po sepsání, odladění a předání asi tak měsíc, nejde provést za dva dny. To, že už jsem to dávno zapomněl, to se v úvahu nebere vůbec. A to nemluvím o kompletním vyčištění počítače, bezchybném přenosu a zálohování všech důležitých dat a instalaci nového systému včetně přenosu mailové historie, nastavení, dokumentů atd. Na tohle mají ajťáci ve firmách mocné nástroje a jednomu počítači se věnují celý den, nejmíň.
Ovšem máoptimistickáHanička se domnívá, že že to dokážu za večer.
Inu, tak jsem včera začal.
Jenom zálohování a kopírování dat probíhalo asi tak osm hodin přes noc …
A tím to teprve všechno začalo.

film s pokličkou

Včera se mi přihodily dvě naprosto protichůdné zkušenosti. Jak to jde a jak to nejde, by se to dalo nazvat. Obě jsou z oblastí, které nepatří do nezbytných podmínek pro přežití a tudíž vlastně o nic nešlo. Ale když to zobecníme, je jasné, že dyž se chce … ale musí se chtít. Jinak to nejde.
Ta první příhoda je filmová.
Světem filmů vládnou peníze a pochybuji, že tomu kdy bylo jinak. Jsou pochopitelně vyjímky, ale i ty vyjímky je třeba zaplatit, takže nezávislost či umění si může dovolit jen ten, kdo na to má sám nebo ten, komu to někdo zaplatí. Čili bez peněz do filmu nelez. A protože jde o peníze čím dál větší, jde i o práva na to, kdo si ty peníze smí vydělat. Takže když si vzpomenete, že byste si chtěli koupit film, který vyšel před čtyřmi roky, můžete mít jako já smůlu, protože práva na to, že si vydavatel smí vydělat vydáním filmu peníze, skončila. Film byl stažen z prodeje a nedá se koupit v žádné zemi, kde směl vyjít. Vyjímky jsou asi dvě, ale dát za modrou placku s filmem téměř čtyři tisíce, to mi přijde poněkud … no, řekněme nerozvážné. A tak jsem se chytil posledního stébla a zavolal přímo k vydavateli. Paní byla ochotná a mezi řádky mi její řeč zněla, jako by nějakou tu placku v šuplíku ještěš měla. Ale že se prý musí zeptat pana ředitele, jelikož práva už skončila a …
"Ale já klidně podepíšu nějakej papír, že jen pro osobní potřebu a že to nebudu dál šířit a …"
"Tady to neplatí, tady máme jiný pravidla. Já se musím zeptat pan ředitele."
No - dopadlo to očekávaně: pan ředitel řekl ne a paní mi přiznala, že ty placky v šuplíku mají, ale prodat je nesmějí … Tomu říkám dispiclína!
No když to nejde, tak to nejde. Budu se muset zařídit po svém.
Ten druhý případ by mohl být podobný, i když je o sklářích.
Mám po dědečkovi z první republiky takovou konvici, která se nedá nikde koupit. Tenkrát se v tom vařila melta. Může se v ní vařit i kafe nebo čaj. Podobný způsob je třeba turecká káva z džezvy. Ale tohle je daleko jednodušší a hlavně je to na půldruhého litru. Vařím v tom čaj na turecký způsob a mámlsnáHanička si občas uvaří tu cikorku. Jenomže o víkendu puklo srdce té konvice. Je to jediná skleněná součástka - taková šešulka ve víku konvice. Probublává do ní voda a stéká zpět skrz sítko s cikorkou do konvice. Bez té šešulky to nejde. Je nenahraditelná. Už v minulosti jsem hledal podobnou konvici doslova po celém světě v obchodech. Nic podobného se už prostě nedělá. Natož náhradní skleněná šešulka.
To je smutný, jelikož ta konvice má jednak užitnou a druhak i historickou a nostalgickou hodnotu. A je po ní.
A tak jsem zkusil najít skláře, který by udělal náhradu z varného skla. Není to snadný. V Kavalieru mi řekli, že by to šlo, ale že forma stojí deset tisíc. V jiné, menší sklárně mi paní řekla, že forma stojí tři a půl tisíce a že ať pošlu obrázek. Ale pak mi odepsala, že to nevyrobí. Další sklář si taky nechal poslat obrázek, protože se zabývá výrobou na zakázku. Napsal, že to nelze.
No, je to o lidech, to se ví. Takovej štěk nikoho nezajímá. Kdo by se staral o skleněnou pokličku z první republiky.
A tu se ozval telefon. Volal další oslovený sklář.
A hned mi začal po technické stránce vysvětlovat, jak to jde. Že to není problém, že se dají udělat i výstupky pro aretaci pokličky v drážce víka konvice, že se dá zalepit i ta stará poklička a uchovat jako cenný originál (ale vařit už se v ní nesmí) a že to všechno není problém, jen je potřeba počkat, teď že má moc práce, ale tak za měsíc, dva, že to půjde, že na to bude mít čas. A že to bude za nějaké stokoruny, že sklo nestojí skoro nic a bude potřeba jen zaplatit práci.
No to je úžasný!
Pořád ještě v tom světě peněz a pravidel existujou lidi, kteří prostě jenom pracují a dělají věci pro obživu i pro radost.
Jen škoda, že už jich není moc.

žebrák na Křivoklátě

Škarohlídi by mohli tvrdit, že se na Křivoklátě zastavil čas. Ono by se to mohlo zdát pochopitelné, už proto, že Křivoklát je hradem královským už od svého vzniku někdy ve 12. století. Je to ovšem protimluv, jelikož čas stále plyne, jak praví zase jiné tvrzení o nějakou tu půldruhou tisícovku let starší. My nepatříme ke škarohlídům a nezabýváme se ani zkoumámín díla Herakleita z Efezu. Prostě jsme se zajeli po dlouhých letech zase podívat na Křivoklání, když bylo v neděli tak hezky.
Nu a jsme u toho zastovování či plynutí času. Ono by se totiž dalo říct, že je všechno, jak má bejt. Merleti šermujou, dámy z Euphoricy zpívají a hrají, kramáři nabízí, co přivezli a v té dílně nad schody na prvním nádvoří je pořád ten řezbář, co si od něj před víc jak deseti roky Matěj přivezl toho prima barevnýho ptáka zobáka, co na ten zobák furt padá, jelikož mu pan řezbář udělal nohy nakročené a tudíž nestabilní. A to je snad to jediné, co se změnilo. Zřejmě došlo k opravě modelu a ti dnešní ptákové pana řezbáře už - pokud stojí - stojí ve stoli spatném a tudíž nepadají, pokud se ovšem rovnou neválí. Ale jinak se tu zastavil čas, což naznačoval i ten žebrák, co se válel pod vozem a opékal se na sluníčku.
Nu, hezké odpoledne to bylo A já si přivez přezku k pásku. Ta stará se mi už před časem rozlomila a tady byla k dispozici nová. Inu, i užitečný ten výlet byl.

Krivoklani_180930-1

Krivoklani_180930-2

ten náš zastavil

Ani nevím, jak to před dávnými léty vzniklo. Prostě se nějak přihodilo, že jsem začal lepit modýlky letadýlek. Nějakou dobu to vydrželo, ale žádnej vejkej modelář ze mě nikdy nebyl. Ona spolu s tím lepením začala vznikat i očekávaná otázka: kam s ním. A protože nebylo kam, přestalo být i proč. Ale ta modelářská nostalgie tak nějak zůstala, koneckonců před pár lety jsem se jí pokusil ve škole křísit modelářským kroužkem, ale brzy jsem pochopil, že dneska žijou kluci jinými zálibami a lepit letadýlka je moc nebere.
Minulý týden jsem si na ta léta s lepidlem vzpomněl. U příležitosti modelářské výstavy měla totiž proběhnout rekonstrukce napadení vlaku s parní lokomotivou spojeneckým stíhačem a to nikoliv v měřítku 1:72, ale ve skutečnosti na trati Lysá nad Labem - Nymburk. To mě zaujalo, protože o kotlářích mi dědeček vyprávěl a támhle kus za Poděbrady, u
Libice nad Cidlinou je pomníček útok na vlak připomínající. To by mohlo být zajímavý, řekl jsem si. A protože informací není nikdy dost, zavolal jsem na kontaktní telefon. Ten sice zvedl vrátný, ale dal mi jiný telefon a ten už byl ten pravej.
Dozvěděl jsem se, že útok bude probíhat na utajeném místě, že vlak asi na šest minut zastaví a po pravé straně vlaku několikrát prolétne Spitfire. A to už bylo obzvlášť přitažlivé. Dokonce ani Matěj neprotestoval a souhlasil s tím, že se pojedeme podívat.
Modelářská výstava nás sice utvrdila v tom, že to není náš svět, ale co se vlaku týká, to byla jiná. Parní lokomotiva byla nádherně vypucovaná a vlak byl dostatečně starý. Nikoliv však úplně starý neboť ty starý dřevěný lavice, co tlačily a okna, která se stahovala "na řemen" si dobře pamatuju a ty to nebyly.
Usadili jsme se napravo ve směru jízdy a jelo se.
Kousíček před Nymburkem más dohnal stíhač, vlak zastavil a začal útok. Pilot si to nádherně úžíval a koneckonců i my měli skvělou podívanou. Jen škoda, že jsme byli v nevýhodě - stíhač si logicky zvolil pozici proti slunci a my tak měli velice ztížené pozorování i fotografování. I tak to byl zážitek. Kotláře jsme já i Matěj zažili poprvé a Matěj rád uznal, že tohle nemohl žádnej mašinfíra přehlídnout a tudíž je jasný, že zastavit měl, když mu takovej kotlář (tady to byl pravděpodobně spíš letoun Mustang) mával za Libicí před komínem křídlama.
My měli štěstí, ten náš zastavil.

P9280024

P9280132

P9280088

P9280232

P9280096

P9280268