WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

s shifu na dvorku

Tak jsme tenhle školní - cvičební rok zakončili cvičením. Bylo to společné cvičení u naší shifu. Ono to má tu výhodu, že Zhai Hua má hospůdku tuhle ve Vršovicích a za ní je v domě dvorek a tam se dá cvičit.
Nu a tak jsme asi tak hoďku pod dohledem cvičili, vyjasnili jsme si některé formy a hlavně: pak byla společná večeře!
Měli jsme knedlíčky, saláty, pálivé maso … inu jako v Číně.
Tak nějak si tedy představuju závěr školního roku.
Báječné!

studie v šarlatové

Mít otevřená okna, to je v létě a v noci nutnost, poněvadž je třeba chladit. Ovšem mít k tomu otevřená ještě okna střešní, to je daleko lepší, ale taky daleko nebezpečnější, poněvadž člověk neriskuje ani tak to, že mu do světnice vletí netopejr, ale hlavně to, že mu dounitř naprší. Tudíž je třeba, v případě otevřených oken střešních, býti neustále napozoru a včas se probudit a jít ta okna zavřít, aby nenapršelo. Ne vždycky se to daří. Někdy naprší.
Dneska ráno nenapršelo.
Probudilo mě jemné šelestění, déšť právě začínal.
Ale nejen déšť. Ona začínala kolem páté ráno bouřka. Stihnul jsem zavřít. A stihnul jsem postavit foťák na stativ.
Pár blesků mi sice uteklo, ale to prazvláštní červené světlo, duhu a i nějaký ten blesk jsem ulovil. No vypadá to opravdu prapodivně, ale vážně to bylo tak.
Dalo by se to nazvat po holmesovsku: studie v šarlatové.

duha210629_web

štafeta a divadlo

Sobota byla bohatá na události. Jednak štafetoví běžci z našeho oddílu doběhli 2/3 trasy a Kačka finišovala ve Zvoli u rybníka, což píšu v předchozím zápise a hned na to začínalo divadlo. A Kačka po tom běhu šla nikoliv na odpočinek, ale na divadlo, což nelze než ocenit. Ostatně na všech běžcích bylo vidět, že jsou v pořádku, sil mají dost, ale když už doběhli domů, vůle běžet dál podlehla vůli jít se osprchovat a odpočinout si. Inu štafeta má přestávku a zbylých 260km doběhnou až za nějaký čas.
Naopak divadlo začalo i skončilo ještě v sobotu večer a bylo skvělé jako vždycky. Kamarádi z Hereckého Roje Ohrobeckých Buditelů dávali obnovenou premiéru Světáků. Troufám si říct, že to bylo tentokrát lepší než poprvé.
Kupodivu mají obě události něco společného.
Štafetu Kačka dobíhala v sobotu u rybníka a divadlo se konalo taktéž u rybníka. Jen s tím rozdílem, že jedno bylo ve Zvoli a druhé v Ohrobci. Ale to neva, to je hned vedle.

PrebehCR_Zvole_210626_5



Svetaci_2021_9

Svetaci_2021_32

Svetaci_2021_131

Svetaci_2021_145

Svetaci_2021_170

Svetaci_2021_175

WuShu Zvole běží 675km

Měl jsem na dnešek nachystanou senzační zprávu a stalo se, že jsou tu zprávy dvě.
Ta, která hýbe od noci celým Českem, je zničující bouře s tornádem, která na Hodonínsku spustošila asi sedm obcí.
A ta, kterou jsem měl nachystanou, je, že stateční z našeho oddílu WuShu Zvole se pod Tomášovým vedením vydali včera odpoledne na štafetový přeběh celé republiky od východu na západ. Celkem 675km, devět lidí, dvě auta, dnes se připojí další dva ve třetím voze.
Vydali se krátce po sedmé večerní hodině od nejvýchodnějšího bodu republiky v Jablůnkově směrem do bouřky, ale naštěstí je bouřka částečně minula a tornádo, které pustošilo obce, se jim vyhnulo. Posílájí zprávy, jsou v pořádku. Nejvíc bouři při běhu asi zažil právě Tomáš, který v noci přebíhal Beskydy včetně zabloudění na Slovensko v lijáku, krátkého azylu v budce na zastávce autobusu před kroupami velikosti pingpongového míčku a přelézání popadaných stromů s vybitým telefonem a ztrátou spojení s týmem. Nakonec se s doprovodným vozem díky svým instinktům potkali v pořádku a další kluci běželi dál.
V tuhle chvíli Tomášova první štafeta odpočívá po náročném běhu bouří a druhá, kde běží i Kačka i Matěj, je na trase. Posílají z trati zprávy, jsou v pořádku, ale mají zpoždění kvůli té bouřce, která zdržela Tomáše a jeho štafetu. Poslední krátký záznam z běhu je starý 58 minut a Matěj dobíhá do konce svého prvního úseku do Valašského Meziříčí. Na něj navázal Filp, nejstarší člen oddílu a v Hustopečích nad Bečvou štafetu znovu v těchto minutách přebírá Kačka a poběží svůj druhý úsek.
Běží navzdory bouři i živlům. V cíli by měli být někdy v neděli navečer po přibližně 80ti hodinách běhu.
Jsou úžasní!

ps

Kačka se v 6:55 hlásí v pořádku ze Skaličky, kde předávala štafetu Denče

8:32 … Matěj předal štafetu druhému týmu v Týnu nad Bečvou

pps

v sobotu před sednou večer Kačka finišovala jako poslední běžec a donesla pomyslnou štafetu k rybníku ve Zvoli
společným hlasováním štafetových běžců pak bylo odsouhlaseno, že to stačilo, 48hodin a 415 km mají za sebou a zbylých 260 km uběhnou za den někdy o nějakém příštím víkendu a určitě ještě letos, jelikož na tričkách je napsán rok 2021

ppps

Tu bábovku, co mají někteří v ruce a jiní v puse, jsem jim upekl jako cílovou prémii. Vlastně bábovky dvě. Jednu dědečkovu a jednu piškotovou. Mlaskali všici.

PrebehCR_Zvole_210626_7

poprvé posedmé

Tak už zase poprvé. Pokolikáté už? Inu tentokrát to bylo posedmé poprvé. Tedy sedmá první třídní schůzka před prvním či nově zvoleným ročníkem školy. Matěj měl poprvé třikrát, Kačka ho tímto trumfla a má počtvrté poprvé. Tentokrát třídní schůzku před prvním ročníkem gymnázia.
Říkal jsem si, jestli se něco změnilo. A nezměnilo.
Dostali jsme prezenční listinu, složku s papíry a paní třídní učiteleka nám zopakovala vše, co jsme na papírech dostali. K tomu přidala tři informace, které na papíře nebyly. A to čísla dveří, za kterými se skrývá hospodář jídelny, hospodářka školy a soukromý mail paní učitelky, kdyby něco.
Mail jsem hned večer využil, poněvadž jsem musel opravit datum narození Kačky na kartě studenta, což jsem ve škole z nepochopitelných důvodů popletl.
Nu, takže jsem i poprvé použil nový mail paní učitelky.
A mám ještě další poprvé.
Poprvé budeme používat v řadě čtvrtý systém pro správu komunikace školy s rodinou. Používali jsme Školu on-line, Klasifikaci, Bakaláře on-line a teď nově a poprvé Edookit. V čem jsou systémy lepší a horší? Připadá mi, že v ničem. Ovšem všechny systémy jsou nejlepší v tahání peněz ze škol. Vůbec mi není jasné, proč Ministerstvo školství nezavedlo jednotný systém komunikace pro všechny školy s příslušnými moduly pro různé úrovně škol. V jiných odvětvích to jde a tady je to svěřeno soukromým subjektům, se kterými mívám pravidelně potíže. Zvlášť s Bakaláři jsem se potýkal a to i s velikou nefunkčností a arogantně - agresivním chováním podpory, která nezajistila správné fungování aplikace a propojení s daty školy. Ale o tom jsem snad už i psal. Inu, na školáky muší bejt přísnost.
Nu a závěrem nezbývá, než si povzdechnout, že poprvé bývá čím dál častěji, což by člověk v určitém věku už nečekal.
Ale na druhou stranu paní třídní učitelka vypadá velice symapticky. Je přesně v tom věku, ve kterém bych laskavou a rozumnou paní profesorku čekal. A taková se na první schůzce zdála být. Tož má Kačka snad vystaráno.

ps …

Zkusil jsem si nainstalovat aplikaci Edookit do telefonu.
A už to začalo.
To, že nemám přístupové údaje od školy, to je v pořádku, ty dostanu až na začátku školního roku.
Ale to, že návod na instalaci aplikace v .pdf se na stránce neobjeví a po stažení z odkazu soubor .pdf nelze přečíst v žádném běžném prostředí, to je šlendrián.
A podpora?
Stejný smutný případ:
Pracovní doba 8:00 - 15:00. Školní rok skončí až za šest dní, takže "sezóna" zdaleka neskončila.
Volal jsem na podporu v 8:12. Nikdo telefon nebere … a to ani na lince pro přímou podporu pro administrátory škol. Je tam jen plechová huba.
Nu, páni inženýři z Edůkitu - váš přístup vypovídá docela jasně o tom, jak bude váš systém fungovat …
A proto: Nestojím o vaše Kity!

ve Zvoli 15:23

Musel jsem poněkud detektivně zapátrat, abych přišel na to, co jsem dělal v sobotu, 12. června o čtvrt na čtyři ve Zvoli u rybníka. Říkla jsem si, že kdyby mě zpovídal pan inspektor Bouše, byla by to těžká hodinka, jelikož jsem si nemohl vzpomenout. Ale nakonec jsem vzal kalendář, výsledkovou listinu, propozice k soutěži a bylo jasno. Čekal jsem, až Tomáš přiveze děti z Juniorské ligy v Lounech.
Čili motiv bychom tu měli.
A teď ten předmětný čin, kvůlivá kterému jsem si potřeboval vzpomenout.
To totiž takhle stojím u zvolského rybníka a co nevidím: hladina se vlní. A není to kapr, ani zvolská lochneska. Je to užovka. Je to potvůrka rychlá, ale i tak jsem si stihl nachystat telefon a udělat pár vteřin záběru. Nu a užovka je na filmu v 15:23.
Znamená to, že je u nás čisto, neboť do zaprasený vody by užovka nevlezla.

uzovka_web

křest a přijímání

Letošní školní rok opravdu nebylo příliš mnoho koncertů a tím pádem, když se v neděli Kačka chystala se sborem zpívat po dohodě s místním panem farářem na mši v Úštěku, jel jsem se podívat a poslechnoput si to. Byl to zážitek.
Pan farář už na začátku pravil, že je to slavnostní den, poněvadž se bude křtít. A křtilo se. Tedy křtil se Dušan Lukáš. Ani u toho nebrečel, přesto že ho pan farář polil vodou svěcenou. Popravdě mě nenapadlo, že zrovna cikáni stojí o křest a opak byl pravdou. Přišla celé širší rodina a první lavice byly obsazeny pestrými tričky i květovanými šaty. Hned po křtu se klan sebral a pomaličku opustil kostel, což ovšem vznešenosti chvíle nijak neubralo, protože přišla na řadu další slavnost a to první přijímání.
Dvě do bílých šatečků vyšňořené holčičky poklekly před panem farářem, dostaly rozsvícené svíce na památku toho dne a jejich prvního přijetí těla i krve Páně.
Sbor k tomu všemu zpíval, paní učitelka suplovala varhaníka a pan farář chtěl ještě přidávat, že zpívají pěkně.
Náramné to bylo ikdyž se paní učitelka a sbormistryně v jedné osobě kapánek zlobila, že s panem farářem je těžká domluva, že se měli domluvit na repertoáru a nedomluvili se, že prý mají zpívat, co se hodí a to je problém, protože má být pevný pořádek a takhle to není profesionální … a tak.
I nešť. Profesionální to bylo. Já si užil báječně pestrou úštěckou slavností mši s Kaččiným sborem a paní učitelka dostala kytku od pana faráře.
Prima nedělní ráno to bylo.

… ps

Ten svatý Václav prý byl inspirací a předlohou Myslbekovi, když sochal toho svého na Václavák.

Ustek_1

Ustek_2

přidělili mi placku

Vloni měl Tomáš dostatek cvičenců, přesněji řečeno cvičenkyň a já projevil dostatečný pasivní odpor, takže mě festival Tai-ti minul. Letos jsem taky pasivně odporoval tím, že jsem se na výzvu nepřihlásil. Jenomže Tomáš mě vyhmát', jelikož se mu nedostávalo jiných, lepších.
Nu, co naplat, nastoupil jsem v sobotu na Zbraslavi v kategorii 50+.
Je to takový hezký, komorní podnik, kde si zacvičí tai-tisti, kteří pilně cvičili. Nu a my jsme pilně cvičili, což poslední půlrok obnášelo každodenní trénink během pracovního týdne. Už jsme se to jakž takž naučili nevorat, což Tomáš ocenil právě tím přihlášením do soutěže.
Nu, nebudu to protahovat. Koupil jsem si na to černej oblek s dlouhými rukávy na dva knoflíky v manžetě, bylo v něm v sobotu pěkný vedro. A nastoupil jsem na plac. Bylo to fajn. Neupad' jsem, cvičil jsem na jistotu a už od začátku bylo jasné, že mě medaile nemine, poněvadž jsme v kategorii byli jenom tři.
To, co mě překvapilo, bylo, že při vyhlašování výsledků mě nevolali hned, takže jsem třetí místo nedostal. Volali mě až jako druhýho, což znamenalo, že mi přidělili placku stříbrnou.
Páni inženýři!
Já dostal v šedesáti svuj první metál v životě!
Nu, nikdy není pozdě začít. Teď je ze mě medailista a nejen proto jsme byli s Ondřejem cvičit i včera, v neděli, v tom hrozným horku. Šlo nám to a bavilo nás to, pot z nás lil, já měl mokrý triko, Ondřej vorosený čelo. Skoro celou hodinu jsme pilovali sedmdesát čtyřku.
Budeme ji pilovat dál.
Máme na to celý prázdniny, shodli jsme se.

telefonista - doručovatel

Jsem si byl časně ráno nechat pustit žilou, páč pan dochtor včera povidal, že když už jsem u něj pět let nebyl, tak abych měl zase jednou všechny testy v pořádku. Přiznávám, že s autem jezdím na servisní prohlídky častěji …
Nu a proto je zápis až po osmé hodině.
Začíná okurková sezóna a proto se média chytají kdečeho. Tenhle týden se média chytla budky. Nikoliv ptačí, nýbrž telefonní.
O poslední telefonní budce píše i Ondřej.
Já se přidám se vzpomínkou, jak byly telefonní budky užitečné.
Maminka bývala celé léto vždy na chalupě. Na chalupě nebyl telefon a mobily nebyly. Ale budka byla na rohu ulice asi padesát metrů od chalupy. Tudíž maminka mohla volat, kam jen potřebovala. Ale jak to udělat obráceně? Jak zavolat mamince, když to potřebuju já?
Vymyslel jsem tenhle postup:
Zavolám do telefonní budky na rohu. Každá budka měla telefonní číslo, takže volání do budky nebyl problém, neboť číslo jsem si opsal. A teď: je potřeba dlouho vydržet, dokud někdo nepůjde kolem a nebude se mu zdát divné, že telefon v budce zvoní. Nikdy to netrvalo moc dlouho. Nějaké minuty bylo potřeba vydržet a pak se ozvalo nesmělé a překvapené "… haló?".
Teď jsem musel přesvědčit telefonistu, aby nezavěsil, poté se představit a požádat ho, aby došel těch padesát metrů pro maminku, že jí volám. Vždycky to klaplo. Maminka přišla k budce, chvilku počkala, než jsem znovu zavolal a pak už proběhl normální telefonát o tom, kdy přijedu a co bude potřeba a tak.
Z toho plyne, že i v časech, kdy mobilní telefony nebyly, šlo se dovolat i tam, kde byla jen ta budka na návsi.
S odstraněním poslední budky tahle nádherná romantika telefonického propojení pomocí dobrovolného telefonisty - doručovatele zmizela.
Škoda. Bývalo to fajn.

nepíše do sešitu

Je to už pár neděl, co jsem si tu zapsal poznámku o Matějove tabulce, tedy tabletu, do školy. Dneska mi to nedá a musím si o ní a o něm napsat znovu. Za ten necelý měsíc si totiž Matěj už zorganizoval svoji práci s tabletem a tužkou tak, že se nestačím divit.
Jistě, já jsem kdysi taky používal tablet na psaní, ale to ještě nebyly žádné dotykové a chytré telefony. První tablet od Applu na všech trzích propadl a tak malinkatý počítač do kapsy, na který se dalo psát tužkou, byl králem. Palm se to jmenovalo. Ještě ho mám schovanej.
Nu a Matěj kráčí v těchto stopách, ale o několik úrovní výš.
Předvedl mi, jak to funguje.
Už si nepíše do sešitu. Píše si při hodinách na gymnáziu poznámky rovnou do tabletu. Při tom má puštěné nahrávání zvuku. Když se doma učí z vlastních poznámek a neví, jak to při hodině bylo, pustí si záznam z hodiny a jeho zápis na tabletu se zvýrazňuje spolu s výkladem profesorky. Současně si k poznámce připojí další soubor z doporučené literatury nebo filmeček s vysvětlením. Když píšou za domácí úkol sloh, Matěj ho opět píše na tabletu. Po napsání ho prostě jenom vytiskne a odevzdá ve škole.
Nemá žádné další sešity. Všechno je v tabletu a synchronizované někde na cloudu, aby se to nepoztrácelo v případě nějaké nehody. Má to synchronizované s počítačem, s telefonem …
Není to tak dlouho, co jsem likvidoval skripta z vysoké a desky s přednáškami. Bylo toho pár desítek kilo. Teď se to vejde do jednoho tabletu a visí to někde na cloudu.
Tedy páni inženýři! To tedy čumim. Ten pokrok …

kde mám zuby

"Nevíš, kde mám zuby?"
Tuhle otázku by jeden čekal od babičky nebo od dědečka. Obvykle se zuby nacházely ve skleničce. Jenomže teď se nám jaksi dědečků i babiček najmě pak jejich zubů nedostává. Čili úvodní otázka by, zdá se, měla postrádat smysl.
Opak je pravdou.
Ptá se Kačka.
Před časem jí totiž sundali rovnátka a dostala jakési plastové průhledné zubní chrániče vyrobené podle otisků zubů. Už se stalo, že jí je kočkeni někam odnesli, jenomže teď byli nevinní. Kačka si ty kousky plastů někam zašantročila sama.
Zuby prostě nebyly. Přesněji řečeno jen jejich polovina. Ta spodní Kačce zůstala, ale to je málo. Hledání nepomohlo, prohledání školy taky ne a tak jsme jeli včera znovu na otisky. Bylo to hned a dneska si má Kačka přijet pro hotové náhradní zuby.
Nu, kočkeni budou mít elaspoň s čím si hrát, neboť Kaččiny zuby je enormě zajímají.
Tedy pokud je opět někam nezašantročí a nechá je pro kočkeny zase někde volně ležet.

ps
Zuby nalezeny.
Našel jsem je na ulici pár metrů od vchodu.
Rozšlápnutý.
Že prý je Kačka asi vytrousila z tašky, když vyndavala klíče.
Tudíž na otázku: Kde mám zuby?
Existuje odpověď: V tašce!
Nebo na chodníku.

vlčí máky

Vlčí máky nejsou žádanou plodinou. Je to plevel a nikdo je na poli mít nechce. Ovšem jsou situace, kdy je jich to pole plné. To když zůstane ladem. A zrovna na takové pole mě včera poslal Ondřej, abych si ho večer po sedmé vyfotil. A tak jsem vzal aparát a jel se po cvičení podívat na vlčí máky.
Takhle v podvečer na Točné krásně červeně zářily:

vlci_maky_210614_1

vlci_maky_210614_2

nehejbe se to

No jistě, nalíčil jsem tase fotopast na kuchyňskou linku, abych věděl. A věděl jsem hned, jen jsem ji po návrtatu otevřel. Lezou tam oba. Indy i Nemo. Ona ho to naučila, přesto že ví, že se tam nesmí. Když jsem přítomen, dodržuje to, ale jen vytáhnu paty … jenomže Nemo je takovej trouba upřímnej a když už jednou na tu linku vyskočil, nic mu nebrání skočit tam i přede mnou. Indy ví, že by dostala pohlavek. Nemo ho vyfasoval okamžitě. Ani se nedivil. Zdá se, že to bere jako součást vstupu na zakázané území.
On nic nenechá na pokoji. I ten váleček od toaletního papíru odložený na lince musí prozkoumat.
Nu a tak mě Nemo inspiroval k další taškařici.
Nemo má ocas skoro jako liška. Zrzavej a chundelatej, že by se s ním daly vytírat kanóny. A tak když spal, navlík' jsem mu ten váleček od toaletního papíru, o který se před spaním tolik zajímal, na ocas. Jako ozdobu. Ani si toho ve spaní nevšiml. Já na to zapomněl, Nemo to zaspal a nic se nedělo. Až odpoledne, když se Nemo s Indy honili po světnici, si toho Nemo najednou všiml.
"Co to za mnou pořád utíká? No počkej! Já tě čapnu!"
A už se začal točit za tím papírovým návlekem, co ho měl pořád ještě od spaní na ocase. Točil se dokolečka a ne a ne ho chytit. Návlek za chviličku opustil oháňku a přistál na podlaze.
"Tak ono se to nehýbá. Asi jsem to uhnal tak, že už to nemůže."
Strčil do válečku packou, čumákem, postrčil ho - a nic. Nemo ztratil o váleček zájem. Nehejbe se to = není to.
A basta.
Jen pohyblivé válce mají šanci zaujmout, nehybné nikoho nezajímají.

zatmění jen tak trochu

Minulé úplné zatmění Slunce jsme byli pozorovat ještě, když byl Juráš malý a povedlo se to jen tak trochu. Byli jsme na okraji pásma a nebylo úplně jasno. Včerejší částečné zatmění Slunce na tom bylo kapku líp. Jenomže já s fotografováním zatmění nemám vůbec žádnou zkušenost, takže se to opět povedlo jen trochu. Musel jsem nasadit ND filtry, měnit jejich počet a na výsledných obrázcích je jasné, že co jedna šedá destička, to jeden posunutý obrázek, protože průchod světla jiným prostředím a lom a zkreslení … a vůbec.
Nu, vyšlo to jak píšu: jenom tak trochu.
Jednou s mraky, jednou bez.
Ale mám ho!

zatmeni_210610_1

zatmeni_210610_2

Indyyyyyyy …!

Indyyyyyyy ….
Slyšíte taky ten vřískot? To se řítí odněkud někam některá z partnerek Indiany Jonese a ječí, jako by jí na nože brali, což zase není až tak daleko od pravdy. Mám to řícení se odněkud někam rád a ječení si vyloženě užívám. Stejně jako si užívám každou minutu filmů o Henrym Waltonu Jonesovi Juniorovi.
A tak jsem se těšil, že si u příležitosti zahájení natáčení pátého dílu, který by snad mohl jít příští rok do kin, pořídím jubilejní sadu filmů s Indym v zatím nejvšší možné kvalitě, tedy 4K UHD, která právě vyšla. Nu a skutek utek.
Už dobře dva měsíce hledám na všech možných serverech, zda bude na 4K discích podpora češtiny. A servery v tomto ohledu mlčí. Mlčí i sám vydavatel. Jen na Amazonu je zmínka o češtině. Ale to je velká mýlka! Jak mi dneska potvrdil další zdroj, tedy stránka o netuctových filmech přítele pana Soukupa (Zóna - viz odkazy), jedná se o velice zkreslující informaci. Před časem mi totéž potvrdil i pan Štěpán Čermák, provozovatel serveru Blu-shop.cz. Čeština by snad mohla být pouze na jednom jediném disku a to pouze na blu-ray a pouze u filmu Indiana Jones a chrám zkázy, kam se vzhledem k celému jubilejnímu vydání dostala jen nějakým nedopatřením.
Je to k vzteku. Nezbývá, než si počkat, až půjde pátý díl po uvedení v kinech do prodeje na discích. Snad by se pak na nás mohlo dostat.
Ach jo …. Indyyyyyyy …!

dnes 300.000

Rychlý špunty lítat nebudou, ani ohňostroj či průvod Oleškem nezorganizuju, jelikož to zas tak velká sláva není. Ovšem připomenu a zapíšu si to rád.
Woleschko si píšu od roku 2005, tedy od roku, kdy jsme se na Oleško přistěhovali. Vybral jsem to tenkrát dobře. Začal nám nový život a až donedávna život báječný. Teď se z života báječného stal život podobný, jako žijí lidé kolem nás. Někomu se daří, jinému méně, ale pořád se to dá vydržet. Zda se ještě něco nějak zásadně změní, těžko říct. Už teď je těch změn na mě až až.
Až se v létě přesunu do zrekonstruovaného domu také na Olešku, dokončím tím přesun "historického rodinného sídla" z Polabské nížiny do Přírodního parku Střed Čech.
Nu a těch patnáct let (a kousek) psaní deníku dneska přinese, až "cvakne" to počítadlo, 300.000 přístupů na wolechko. No to je skvělé!
Pokud se někomu z čtenářů objeví tohle číslo na počítadle, bude třísettisícím jubilantem. To stojí přinejmenším za povšimnutí a poděkování.
Tož děkuji vám, milí čtenářové, za přízeň.

zabaví nebo zamrazí

Onehdá jsem se přiznal, že sem tam nějaký seriál v televizi vidím. A skutečnost je taková, že se zavřenými kiny stoupá i nálada se na nějaký podívat. Pochopitelně bych radši šel do kina na už dva roky nového Bonda, který pořád v kinech není, jelikož jsou kina zavřená, čímž se nový Bond stává starým Bondem, ale s tím já nic nenadělám, to si mezi sebou musí vyříkat Amazon a MGM.
Tož tedy kouknu na ten seriál. Nu a to mě právě překvapilo. Ten v posledním období nový směr - obzvlášť realistické filmy a seriály. Na jedné straně je dokonalá počítačová animace zábavy a na straně druhé stejně dokonalý obrazový popis detailů reality. A to mě tuhle vyděsilo a teď znova.
Kdepak, nejde o napínáky nebo horrory. Jde o obyčejné seriály. Tedy obyčejné v duchu "bez senzačních scén". Píšu tady o seriálech, které natočilo HBO. Z českého prostředí a z Pensylvánie. Oba mají jedno společné: Až puntíčkářsky dokonalé lpění na i tom nejmenším detailu ze skutečného prostředí.
Ten český, Bez vědomí se to jmenuje, ten ve mně vyvolal až nepříjemně smíšené pocity. Nikoliv kvůli zápletce. Tu jsem tak nějak začal tušit někdy v půlce a orwelowské zakončení už jen patřilo k očekávatelnému konci. Ten důvod byl právě v té výpravě, která do puntíku popisuje vše, co bylo v době, kdy se děj odehrává, naprosto běžné všude kolem mě. A to úplně mrazí. Dnešní divák, pokud to nezažil, nevnímá všechny ty detaily, ale ten, kdo v tom žil, musí chca nechca zavzpomínat "jaké to bylo doopravdy".
Totéž platí u Mare of Easttown. Ten je z Ameriky, z Pensylvánie. O tom se právě zmínil kolega z naší "středeční hospody". Říkal mi, že úplně stejné mrazení z detailů prožíval i on, když se na ten seriál díval. Naprosto věrné zobrazení, popis detailů, téměř žádné líčení - realita na talíři až k vám na obrazovku. On tam totiž žije a právě tak to tam u nich teď vypadá.
Jak se k tomu filmařskému směru postavit? Sám nevím, jestli mě to "zabaví" nebo spíš "zamrazí".
Těžko říct. Zatím jsem spíš u toho mrazení.
A tak už nezbývá, než se těšit, že nakonec přeci jen do kin přijde nový - starý Bond a na podzim další série z příběhů Star Wars. Ani v jednom totiž realita nehrozí. Jde o čirou zábavu a nakonec všechno dobře dopadne.

bzum - bzum - bzum - ...

Když jsem tu a tam prošel v minulosti kolem nehtového salonu, ani ve snu by mě nenapadlo, že s tím budu mít kdy co do činění. A to nejen proto, že se mi ta nalepená maškaráda na nehtech nelíbí, jelikož vypadá velmi nepřirozeně. Ovšem můj pohled na věc je jistě zkreslený předsudky a zatížený kdečím, na co si jen moderní genderově vývážené "to" dokáže vzpomenout.
Nicméně nehtový salon je, ať už chce či ne, nutně vybaven technikou k péči o nehty určenou. A tím nemyslím pilníky. Mám na mysli brusku.
Ono když se řekne bruska, zní to odporně industriálně a já jen doufám, že se napravitelé češtiny radýrující v zákoně přechylovací příponu -ová, nedostanou do kuchyně k nám srojařům a bruska zůstane bruskou. Na velikosti a účelu nezáleží. Bruska brousí a to mi vnuklo nápad.
Kočkeni totiž taky potřebují obrušovat, potažmo brousit drápy. Ony na ty kočkení drápky jsou ve zverimexu takové kleštičky. Mám je, ale ony jsou na pendrek. Kočkeni na manikůru nemají trpělivost a navíc ty kleštičky ten drápek spíš roztřepí, než čistě zastřihnou.
A co tedy zkusit pilník? Ale hloupost. To by trvalo ještě dýl. A co tedy tu brusku?
Ha! To je nápad!
Objednal jsem tu nejlacinější asi tak za osm dolarů. Bruska přišla a máme vyhráno.
Včera proběhla manikůra, tedy broušení drápů divé zvěře, již podruhé. A kupodivu s menším odporem než poprvé a tedy i rychleji.
Udělá to jen bzum - bzum - bzum - bzum - bzum a všech pět drápků je citlivě a rychle obroušeno.
Zdá se, že si kočkeni na tuhle proceduru pomalu zvykají.
Teď už je jen naučit, aby si ty drápy tou bruskou brousili sami.
Inu, čeká mě ještě mnoho práce.

Framus na tři kliky

"Na to už jsem starej …"
Tuhle větu člověk slyší ledaskde. Třeba takovej Bruce Willis jí z filmového plátna říká každou chvíli. Nejsa filmovým hrdinou, říkám si, že na tohle eště furt starej nejsem. Na co? No na ty nový technologie.
Totiž filmy jsou mou zálibou a muzika spíš každodenní součástí bytí, než zálibou. Jo, bejvávaly doby, kdy … ale teď jsou doby jiný. Teď se nechodí do kina, teď se kouká na streamy od všelijakejch společností a místo toho, aby si divák stěžoval, že tenhle film k nám nepřišel, rozčiluje se, že tahleta společnost u nás ještě neotevřela oficiální službu a divák chtivý její produkce se musí složitě pídit přes VéPéeNku, jak se ke službě a filmu dostat.
Nu a s muzikou je to jakbysmet.
Takže když se mi v minulosti zachtělo právě vycházejícího alba, zašel jsem do Supraphonu a koupil si eLPíčko. Zrovna dneska jsem chtěl udělat totéž. Ovšem v on-line obchodu. Váhal jsem, jestli si koupit a stáhnout novou desku Michala Prokopa ve vysokém rozlišení anebo si objednat "placku". LP si taky můžu koupit, ale to nechám až na léto. Možná se zas vydám na Krásný Ztráty a tam jsem si minule koupil LP album s podpisy celé kapely, což mi udělalo radost. Takže kterou variantu teď hned?
A pak mi to došlo!
Dyť já už to koupený mám. Dyť si platím Apple Music! Jeden klik: otevřít aplikaci. Druhej klik: vyhledat album. Třetí klik: pustit album.
A už to hraje. Zatím co píšu tenhle zápis, už mi hraje třetí skladba.
Michal Prokop & Framus Five na tři kliky.
Tak na tohle vážně nejsem eště starej. Je to fajn.
Jen doufám, že se peníze z mého předplatného dostanou autorům.

moře plný Nautilů

Hned po cvičení jsme šli do hospody.
Inu, včera byla středa, do hospody třeba.
Cičení bylo tentokrát nikoliv virtuální, ale sešli jsme se už podruhé tento týden na Paloučku. Je to tam daleko lepčí, než ve světnici před monitorem. Ovšem hospoda, ta je pořád virtuální, poněvadž to máme k sobě dost daleko. Zvlášť z Pensylvánie je to štreka. S Ondřejem jsme přišli trochu později, protože z Paloučku je to přeci jen kousek a nestačí jenom přepnout míting. Člověk se musí fyzicky přepravit z Paloučku před tu obrazovku.
I nešť i tak jsme probrali kdeco.
I ten covid - pas, co jsem tu o něm včera a předevčírem psal. A došla řeč i na současnou situaci kolem dostávání holek do postele, což jsem tu zmínil v pondělí. Je to proti přírodě, shodli jsme se všichni. I ten vrabec na střeše na tu vrabčici po nějaké chvíli namlouvání hopsne a nečeká na souhlas, natož pak aby ulít, když ho paní, vlastně slečna, vrabcová klovne. Takhle to příroda zařídila. Jenomže člověk se do toho přírodě začal plést. Úplně stačí, aby po třiceti letech nějaká vrabcová prohlásila, že tenkrát, před hnízděním, pravila vrabčákovi, že si to nepřeje a vrabčák je v průšvihu. Nedbal nesouhlasu a teď to má.
Načež jsem prohlásil, že holt bude nutný si k příslušnému aktu vyžádat předem písemný souhlas notářem ověřený.
To ovšem nenechalo Ondřeje klidného a pravil, že tenhle postup je příliš zdlouhavej a zastaralej. Že dneska máme všichni chytrý telefóny a že nám všem dá nápad, jak zbohatnout.
"Napište někdo aplikaci do telefonu. Nebude to covid - pas, ale … - pas. Stačí, když dotyčná přiloží palec na obrazovku na důkaz souhlasu a je to vyřízený!"
Začali jsme to rozebírat a někdo, myslím, že to byl Richard, hned vznesl faktickou poznámku, že otisk palce nebude stačit, že se musí přidat nějaké další ověření, poněvadž co když příslušná souhlasící po třiceti letech prohlásí, že byl její otisk palce použit bez jejího vědomí. Například ve spánku.
"Tak to se dá vyřešit například třemi přítomnými svědky," doplnil návrh na ověření souhlasu Ondřej.
No chechtali jsme se všici.
Ale teď, když to píšu, mi to už tak k smíchu nepřijde. Ondřej je spisovatel sci-fi a tím pádem i vizionář. A takovému Julesovi Verneovi taky nikdo nevěřil, že bude za pár desítek let moře plný Nautilů …

zpět v Kocourkově

Včera jsem brzo ráno psal pochvalný zápis na stát a jeho chování. Poté jsem to musel dopoledne napravit a pochvalu z piedestalu slávy o stupínek dolů posunout, neboť se pochvala ukázala jako předčasná kvůli zkolabování celého systému, prý z důvodu přetížení.
Dneska už ten podstavec rovnou zlikviduju a konstatuji, že pochvala byla vedena pošetilou snahou najít na tom státě alespoň něco málo, co funguje a potěší vobyčejnej lid, kerej chodí na pivo. Ovšem všechno je jinak a zase při starém:
Ano, všiml jsem si už včera ráno, že te QR kód na certifikátu vygenerovaný z portálu občana je pro můj telefon nečitelný a nikam to dál nepokračuje. Všimla si toho včera i paní doktorka v očkovacím centru, která to podrobně zkoumala. Já jsem měl za to, že je v QR kódu cosi tajemného, co má být obyčejnému lidu skryto, aby se to v plné síle vyjevilo jen orgánům mocí státní pomazaným.
Ach ty má svatá prostoto jedna naivní!
Tak tomu samozřejmě není. Je to šaškárna, jako vždycky. A já blbec chtěl stát chválit!
Zde citát z dnešních ranních novin:
" … data v QR kódech jsou, ale nahrát a propsat půjdou až do aplikace, kterou plánujeme spustit v druhé polovině června …"
Tak teď eště to světlo nachytat do pytlů a nosit ho na radnici, aby se jim tam konečně rozsvítilo.
Občané, vítejte zpět v Kocourkově!

funguje to

Tak abych tu nedštil jenom oheň a síru, musím si poznamenat, že jako jednoudávkouočkovanejobčan jsem byl zvědavej, jak se teda prokážu těm zesílenejm kontrolám, co budou chodit po hospodách a tahat ze štamgastů přiznání, estli se byli nechat vopíchat. Já teda byl, jak jsem tu už psal a druhá dávka mě čeká. Ale to vím já a paní doktorka, co mě zpovídala a sestřička, která mi to píchla. Ale ví to i systém? Jo, kdybychom žili v roce 1984, tak bych se ani neptal, systém by věděl všechno. Jenomže nežijeme v dobách Orwellových, což je z pohledu jistot sledování doba nejistá, jelikož si sice všichni myslíme, že nás Velkej bratr sleduje, ale jistí si s tím nejsme. A tahleta nejistota mi seděla za krkem.
Už jsem od znovuotevření byl párkrát na jídle v restauraci a žvýkaje skývu jsem si říkal, co asi udělám, když mě lapnou bez certifikátu. Budu jim říkat, ať si zavolaj do Dobřichovic, tam že mě píchli a tam že budou vědět? Nebo si mě najdou sami v nějakým jejich systému? No, nevěděl jsem. Utěšoval jsem se informacemi z novin, že když odmítnu kontrolóra informovat, mám se odvolat na nějakej paragraf o tom, že nemusím nic řikat, jelikož bych moh' svědčit sám proti sobě a to se nemusí, když se nechce.
Musím přiznat, že to byly úvahy čistě povrchní, jelkož mi oběd nechutnal o nic míň. Přesto jsem o tom přemýšlel.
Ode dneška je tomu konec.
Ode dneška si může každej stáhnout z Očkovacího portálu občana svůj certifikát, což jsem učinil.
Funguje to, údaje seděj, sem vočkovanej!
Tož sláva! Alespoň něco.
Cesta k nápravě lidstva je otevřená.



ps …

Nefunguje to!
V devět dopoledne jsem byl na přeočkování proti klíšťové encefalitidě. Paní doktorka obdivně prohlížela můj čerstvý certifikát na mobilu a sestřička se mezitím zkoušela připojit na stejný portál občana, ze kterého jsem si brzy ráno stáhl svůj certifikát. Připojila se, stáhla si svůj certifikát a vzápětí celý portál spadl a zahlásil chybu. Teď v novinách čtu: "Očkovací portál je přetížený…"
To jsem tedy přehnal, chválit stát za něco, co funguje. Naopak. Nic nefunguje!
Příklady ze žhavé současnosti nebo velmi nedávné minulosti:
Nákup elektronických dálničních známek … systém zkolaboval první den
Trasování nákazy a "elektronická rouška" v telefonu … systém přetížený, trasování se nestíhá, elektronická rouška buď posílá mylné údaje (ověřeno = Jurášovi přišla matoucí sms) nebo neposílá nic
Nu a teď ten portál očkování občana … systém zkolaboval první den.

Tož tak.