WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

opravit nebo seřídit

Nevím, co přesně dělám špatně. Připouštím, že něco asi jo. Ale ať je to, co je to, těžko to napravit. Tudíž je poslední dobou složité se nějak rozumně dohodnout s Matějem. Vidím v něm hodně z modelu mého chování, ale ten největší problém je v modelu získaném od mé ženy.
Dá se to zkrátit: rád vysvětluji. Oni neradi poslouchají.
V mém mládí to bylo stejné. Dědeček vypravoval a většina jeho okolí se hned na začátku v lepším případě podívala vzájemně na sebe nebo do dálky a nechala dědečka vyprávět. V horším případě babička zasáhla a řekla: "Taťko, tos' už vyprávěl stokrát, tak teď toho nech a pojď k večeři…"
Ale nikdy to nebyl důvod k výměně názorů nebo nějakému protivenství. Měli jsme k dědečkovi úctu a v drtivé většině případů jsme ho nechali domluvit. I proto vím spoustu věcí z minulosti.
Nu, toto mi není, kromě jiného, dopřáno.
A tak včera Matěj povídá:
"Tati a pomůžeš mi opravit kolo?"
"Jasně. Ono je rozbitý?"
"Jo."
"A co s ním je?"
"Přehazovačka nepřehazuje."
"Tak to asi je potřeba jen seřídit."
"No dyť jsem řikal, že je rozbitý a potřebuje opravit."
"Matěji, to není totéž."
"Je to totéž. Nefunguje, je rozbitý, potřebuje opravit. A nevysvětluj mi to už."
"Hele, na celým světě jsou mezi lidma zavedený nějaký pojmenování. Seřizování a opravování jsou zavedený termíny a jsou to zcela odlišný činnosti. Rozbitý kolo je potřeba opravit a je to jiná činnost, než seřídit povolený lanka na přehazovačce. Obojí se v servisu objednává jinak a trvá to jinak dlouho a stojí jiný peníze …"
Matěj už neposlouchal.
Četl sí dál knihu nebo alespoň předstíral, že si čte. Nabídl jsem mu, že to můžem seřídit hned. Prý že ne, že si čte …
Jo, mám ho pochopit, ustoupit, míň poučovat, víc se vcítit do jeho role, řeknete mi.
Ale je to správně?
Nevím.

uklouzlo mi to na blátě

Hu, to je tma, takhle po ránu!
No bodejď by nebyla, když se tu nad námi od noci honí mraky a od půlnoci střídavě prší. Bouřky byly na programu dne, program nám předložila Matka příroda, překlad do lidštiny zařídili meteorologové. A to, proč si o tom píšu, má dvojí důvod.
Jednak se vracím k nedávnému zápisu, kde jsem mudroval o nebezpečným počasí. Nezbývá, než ty vzpomínky dolnit a tu, kdy byla na chalupě velká voda. Nikoliv povodeň, to ne. Povodeň je katastrofa. Kastrofa u nás nebyla nikdy, co pamatuju. Jen velká voda. Ovšem ta velká voda jednou zasáhla i statky u řeky a pár domů tak mělo vodu až v kuchyni. Ale pořád to byla jen velká voda. Tak se tomu u nás říkalo. Jednou jsem takhle po navigaci jel na kole a tu velkou vodu sledoval. Byli jsme s klukama na lávce a koukali dolů na ty spousty, co se valily navigačním korytem jinak docela mírné Cidliny. Pak jsme sjeli dolů a po cestičce nad vodou jeli po proudu k náplavce. Jenomže mně se to v tom blátě nějak zvrtlo a žbluňk, už jsem byl i s kolem v řece. Proud mě nestrhl nikam dál a největší starost jsem měl o kolo, jestli ho vylovím. Podařilo se, prože jsme ho nějak při tom saltu do řeky nepustil. Ano, při saltu. Očití svědkové tvrdili, že to bylo parádní salto a jak prej jsem to udělal. Inu, uklouzlo mi to na blátě. Tož to byla ta vzpomínka na velkou vodu.
Nu a druhý důvod zápisu je moje podivení nad tím, jak přesně to těm rosničkářům poslední dobou vychází. Všude jsem se včera dočetl, že pršet u nás začne o půlnoci. No a klaplo to napřesno. Se začátkem nového dne to spustilo a prší doteď.
Však je dobře, nemusíme zalejvat.

jak zpevnit zápěstí

Nu a včera bylo i to poslední předprázdninové cvičení s Tomášem. Svatosvatě jsme si slíbili, že dodržíme dohodu a příští úterý se sejdem poprvé o prázdninách sami bez prázdninujícího Tomáše.
Ovšem před cvičením byl ještě čtvrteční volejbálek na písku jako každý čtvrtek. Jak jsem psal, na ten měsíc mě přibrali a já si mohl jednou týdně plácnout do míče s mládeží. A včera se mi navíc ještě něco povedlo. Kdepak hrát, to jsem dávno zapomněl a jen se snažím to nekazit víc, než je únosné. Ale Kačku jsem něco naučil.
Ona totiž hraje takovým tím holčičím způsobem, no jako všechny holky z odílu. Popisovat to nebudu. Každej, kdo u toho někdy byl, tak ví. A mně to nějak nešlo pod fousy. Řekl jsem si, že Kačce vysvětlím, jak držet sevřené prsty, jak zpevnit zápěstí a jak podat, aby to dolítlo tak, kam to letět má. Kačka to hned použila
. A všichni koukali. Dala čtyři dobrá podání za sebou. Úžasný!
Je to holka šikovná a já jsem pyšnej, že jsem jí to dokázal vysvětlit tak, aby to uměla hned použít.
Krásně jsme si zaplácali a teď hurá na ty prázdniny!

fragment opery

A tohle už je defitinitivní známka nadcházejících prázdnin.
Poslední týden školního roku se tiž nejen rozdává vysvědčení, ale Jarda, takto principál divadla Hrob, uvádí se svým souborem premiéru představení. Už jsem tu o tom mnohokrát psal a dneska je tomu nejinak. Tedy vlastně jinak.
Totiž koronavorová epidemie a nemožnost se scházet způsobila, že se soubor nemohl potkávat na zkouškách a není tudíž dost nazkoušeno. Premiéra se tedy odkládá na termín až po prázdninách, jenomže Jarda si řekl, že něco by být mělo. A tak bylo.
Střihnul si včera písničkový recitál, za nějž sklidil velký potlesk a musel přidávat. A o tom to je.
Předvedl totiž na závěr svůj léty prověřený majstrštyk a to fragment opery, za což skidil potlesk hurónský. Teď nevím: Huróni jenom řvou nebo i tleskaj?
Nu a protože je to okamžik památný, je třeba z něj zaznamenat nějaký ten obrázek. Jako z divadla, když hraje.
Tož tady je:

JS_200624

o prázdninách sami

Slibem člověk nezarmoutí, to se ví. Ovšem ani sliby nejsou ne rozdávání a tudíž ne všichni přítomní včera slíbili. A co že to bylo ke slibování?
Inu tak: bylo předposlední cvičení s Tomášem a sešlo se nás tam pět půl tedy slovy pět a já. Zacvičili jsme si a na konci to z Ondřeje vypadlo. A totiž to, že bychom mohli pokračovat o prázdninách sami bez Tomáše. Nadšeně jsem souhlasil, ale už na první pohled jsem byl jedinej, kdo nadšenej byl. Ostatní tak nějak přikyvovali, mluvili o dovolených a zkoušeli, že by to třeba stačilo jednou týdně.
"Ale kdepak," povídám, "já celou dobu přemejšlel, jak cvičit o prázdninách a Ondřej to řek' za mě. Dvakrát týdně jsme si teď zvykli a je to akorát."
"No, ale …"
"A já se sám nedokopu cvičit celou hodinu," dodal Ondřej, "a když se tu sejdem aspoň dva, tak to bude důvod na celou hodinu."
"Jo," přidal jsem se. "A kdo přijde, tak přijde. Dyť to není povinný."
Tak jo … slíbili ostatní. Tomáš ještě dodal, že ten nápad pošle celé skupině mailem, jak je zvykem.
Teď už jen to poslední cvičení ve čtvrtek, pak už jsou prázdniny a uvidíme, jak je to s těma slibama.

až pochytají kanárky

Tam, kde se nacházejí osoby školou povinné se dá poznat celkem snadno, že se blíží prázdniny. Patříme do té skupiny. Matěj má prázdniny už dávno, jelikož i bez virové situace měla škola naplánovanou rekonstrukci na celý červen. Kačka měla až do minulého týdne školu "po drátě" a i jí už skončila a včera byl i závěrečný koncert v lidušce, poněvadž i tam mají pochopitelně prázdniny.
Nu a včera jsem měl tedy příležitost slyšet poprvé Kačku zpívat jinak než ve sboru.
Bylo to veliké překvapení. Já to měl pořád tak, že Kačka chodí prostě k paní učitelce jenom jaksi "do zpěvu". Občas vystoupí se sborem, občas si zahrajou muzikál, Kačku to baví, hraje pořád i na flétničku, takže je to taková pěkná zájmová umělecká činnost.
Houby!
Žádná zájmová činnost.
Netuším, jak se to dělá, ale naše paní učitelka a zřejmě i ostatní paní učitelky nějak umějí z nezpěváků udělat zpěváky. Kačce se změnil hlas, takže jsem ho vůbec nepoznal. A zpívá krásně. Nevěřil jsem vlastním uším.
Moc krásný to bylo.
Ptal jsem se paní učitelky: "Prosímtě, jak jsi to udělala, že Kačka tak krásně zpívá?"
Paní učitelka se jen usmála, Kačku pochválila a pravila, že se holt v tomhle věku mění hlas, že to je normální mutace a že Kačka zpívá pěkně, a teď je potřeba cvičit. A že to teprv přijde, až pochytají všechny ty kanárky.
To jsem zvědav, co má ještě přijít. Mně to už takhle přijde náramný.

se o tom nemluví

Virová, tedy správněji řečeno protivirová, opatření nás pomalu opouštějí a s blížícími prázdninami se tak nějak na ten zákeřnej virus přestává hledět jako na všudypřítomnou katastrofu. Díky tomu se teď stalo populárním slovem slovo rozvolňování. Mravy upevněné strachem z nákazy se tedy rozvolňují, ale je to jen proto, že si na to nebezpečí zvykáme. Jenomže ono jaksi nepominulo. To mi došlo v pátek.
Měl jsem totiž ouřední jednání v Městci Králové.
To, co mě udivilo hned po příjezdu do města po ránu, bylo, že na rozdíl od Poděbrad, kde jsem se po cestě stavoval, tady má každej na náměstí roušku. Už jsem tomu pohledu taky odvykl. No nic, asi je to tu zvykem, řekl jsem si.
Jenomže pak jsem zaklepal na dveře u paní notářky a asistentka, která dveře otevřela, byla v roušce, odstoupila dál od dveří a přísně na mě pohlédla:
"Vy nemáte roušku?"
"Mám."
"Tak si ji, prosím, nasaďte."
Roušky měli všichni, tož jsem se i já zarouškoval.
"Byl jste za posledních čtrnáct dní v nemocnici v Městci?", tázala se ještě asistentka.
"Ne, já nejsem odtud. Kdybych musel do nemocnice, tak nejblíž to mám asi do Prahy."
"Tak to buďte rád," děla paní a vpustila mě.
U paní notářky jsme se pak k sobě nepřibližovali, netřásli jsme si rukama.
"Co se děje?", ptám se, "v rádiu jsem o Městci nic neslyšel."
"No - ono se to tak nějak … se o tom nemluví," pravila paní notářka a pustila se do své práce.
Vyřídili jsme to, zase jsme si nepotřásli rukama a já odjel.
Z města, které evidentně nebylo rozvolněné.

u Bohemky

Tak jsem si to včera pozdě odpoledne zkusil naživo. Jako v Číně.
Jo, ještě je potřeba napsat, že v Číně se cvičí všude, ale hlavně na dvorku, na ulici, v parku, mezi paneláky - no prostě všude. To se takhle po ránu rozhlídnete z okna a pokud vám to smog dovolí, zjistíte, že támhle mezi paneláky na plácku cvičí spousta lidí. Určitě jste to viděli. Takový ty pohyby, co vypadají jako čarování. My takhle už leta čarujeme s Tomášem, který trénuje naše děti a poslední rok obnovil i cvičení pro dospělé. No a dneska jsme měli večeři u jeho mistryně ve Vršovicích. A dojednal s ní, že si ještě před večeří zacvičíme.
A to už jsme u toho.
Ve Vršovicích u Bohemky na dvorku ve vnitrobloku domů cvičila banda nadšenců a předcvičovala sifu Zhai Hua. Byl to zážitek nad jiné. Vedle byly garáže, jedna z nich otevřená, někdo tam něco řezal, někdo tloukl, z oken se občas ozval hluk i zasmání - a my cvičili.
Jako v Číně.
Ovšem u Bohemky.

nebezpečný počasí

Mám takovej pocit, že jsem si tu v minulosti zapsal cosi o suchu, ale nějak si tím nejsem jistej. Což ovšem není žádná závada, jelikož dneska to má opět smysl psát o klimatických změnách u nás. Vůbec se nechci a nemůžu plést vědcům do jejich řemesla, na to nemám gebír. Jenom si tak - jako, řekněme, pamětník - pamatuju na dvě takový úplně odlišný atmosféry z mládí, kdy jsem býval téměř každou volnou chvílu na chalupě.
Jedna z nich byla: to hrozný sucho. V řece skoro netekla voda, stavěli jsme z kamenů hráze, skoro jsme nezalívali zahrádku, protože ve studni bylo málo vody, všichni upocený, u pramene minerálky v Oseku fronta, protože to byla jediná studená voda, která osvěžila v celém dalekém okolí. Jezdili jsme pro ni pravidelně s dědečkem na kole přes les.
A ta druhá nálada byla: studený léto. Každou chvíli pršelo, holinky a pršiplášť byly permanentně v pohotovosti v síni a do lesa se chodilo na houby, protože rostly. Koupat jsme se nechodili, přestože vody bylo v Cidlině dost, ale byla studená. Jen ať pořádně zaprší, říkával dědeček, alespoň nemusíme zalejvat. Babička zase hudrala, že popraskají třešně a že shnijou jahody na záhonu.
Nu a tak se to nějak střídalo.
Rozhodně si nepamatuju jak často a na jak dlouho vždycky bylo sucho a pak zase deštivo. Ale střídalo se to. Příslušnou situaci vždycky někdo komentoval kladně, jiný záporně. A bylo pořád o čem povídat. Počasí jako téma nikdy nezklamalo.
Teď mám takovej dojem, že jsme přestali brát počasí jako přírodní živel, kterej neovlivníme, nýbrž jako nebezpečí, kterému musíme čelit.
Já vám nějak nevím. Nestačilo by jen vzít selskej rozum do hrsti a přestat blbnout? Rozkulačený lány vrátit zpátky na menší formáty, rozoraný meze znovu nechat, remízky vysadit, meliorace zrušit, lužní lesy zachovat a nové založit, řeky přestat regulovat a vůbec hospodařit s ohledem na krajinu. No, já vim, jsou to obecný doktorský pindy.
Ale co jinýho jsou ty katastrofický teze o globálním suchu?
Zrovna tohle jaro teda sucho fakt není. Právě se chystá další vlna dešťů, bouřek a přívalovejch lijáků. Prostě to vypadá na dost studený a deštivý jaro i začátek léta. Běžné počasí. Ovšem do globálního suchého modelu nezapadá, jelikož jsem tuhle zaslechl jednu paní, jak si stěžuje, že už je moc mokro, že začínají hnít jahody …

co ty vejšky

Já vim, každej se musí ňák živit, to je světa běh. Jenomže někdy mi ta obživa přijde vážně už dost bohatá.
Kupříkladu schody.
Potřebuju je nějak obložit. Stejně i chodbu. Je tam ze starých časů teracco a to se mi hrubě nelíbí. Ovšem je to rovný, upravený, hladký povrch. Ideální k položení … něčeho. A já hledám to něco.
Pan architekt moudře pokyvuje hlavou a říká, že to bude oříšek. Pan stavitel se šklebí a říká, že to bude honička něco poshánět. Já jsem si už vybral vzhled. Nášlapy na schodech budou nějak medově hnědé. Ideální bude dřevo, v horším případě keramický obklad. Dlažba bude nějaká hezká, ale dlažeb je spousta. Všechno ostatní, boky, stěny, podschodnice budou bílé. No to je přeci velmi jednoduché a hezké řešení, řeknete si.
Jo, ale co ty vejšky. Dřevo a dlažba, případně obklady. Všechno je to jinak vysoký a jak to teď sladit dohromady.
Nu a tak hledám a hledám.
Včera jsem si myslel, že jsem našel.
Obrázek, pak firmu, pak prodejce. Celé schodové nášlapy i s nosem (to je takovej ten přesah přes schod, aby to bylo hezký a praktický) z jednoho kusu široký dlaždice. Zavolal jsem do obchodu, pán byl ochotnej a vysvětlil mi, že to není z jednoho kusu, ale že se to lepí a že má vzorky a že pošle cenu i fotky.
Poslal. První dojem byl, že na fotce v katalogu to vypadá skvěle, na fotce vzorku z krámu už dost mizerně. A k tomu pán poslal cenu. Že prej to je ve slevě a že jeden ten schod stojí tři a půl tisíce. Původně stál prý sedm!
Tedy tomu říkám vobživa. I po slevě jsou třikrát dražší, než konkurence, ktrou jsem pak taky našel. A jediný co maj, je ten hezkej vobrázek v katalogu.
No … hledám dál. Není to nic snadnýho.

blejskalo se jinde

To, že byly v sobotu bouřky, to si jistě u nás všiml každý, pokud zrovna celý víkend nestrávil v bunkru pod zemí.
Nuže, budou bouřky, řekl jsem si a vyndal stativ. Ne, nechytám blesky na stativ, ale o něco podobného jsem se už podruhé pokusil. Vloni to pěkně vyšlo a spolu s Ondřejem jsme udělali pár bleskových portrétů, tak jsem si letos zase brousil zuby na bleskové zážitky.
Nu, lovil jsem, lovil, ale skoro neulovil. Ono se blejskalo jak o manévrech, ale někde úplně jinde.
Tak alespoň ten jeden, co se mi ho podařilo lapit:

Blesky-v-Břežanech-2-200613

nejdřív se podívej do krku

Já teda vedro moc nemusím. Vlastně vedro vůbec nemusím. Někdo může tvrdit, že vedro je furt lepší než zima a já na to říkám, že proti zimě člověk vynalezl kožich nebo kamna, ale na vedro nic není. Tomu se nedá utéct v kožichu ani zalézt ke kamnům. Nanejvejš tak do vody, když je po ruce. Vedro tudíž patří na okraj mých zájmů. V sobotu bylo vedro. Ostatně ono už je léto, tak vedro bejt může, ale rozhodně nemusí bejt kvůli mně.
A co s tím, když teda to vedro je?
No, zkusil jsem tuhlectu klimatizaci. Vypůjčenou. Moc to nemám rád. Dělá to rámus, fouká z toho studenej vítr, člověk z toho může nastydnout … a vůbec, na rozdíl od kamen proti mrazu se mi klimatizace jeví tak nějak proti přírodě. Proč to tak mám, to nemůžu vysvětlit, páč to sám nevím. Ale nešť, bylo třicet, tak jsem to zkusil.
No a měl jsem pravdu.
Dělalo to rámus, dokonce chvílema nesnesitelnej, skoro to nechladilo, ale i tak z toho šel trochu studenej vzduch … krám je to. Naštěstí jenom pučenej. Nějak jsem to přežil, v neděli už bylo naopak deštivo, tudíž bylo na čase ten aparát uklidit.
Vodpojil jsem to ze zásuvky, odmontoval tu rouru, co vede z okna a …
… a tu na mě z té roury cosi vypadlo.
Zmuchlanej balík igelitu. Byl vstrčenej hluboko v tý odvětrávací rouře, co vedla z okna!
Tak tady byl ten pes zakopanej, proto vono to nechladilo a jenom to vyrábělo pekelnej rámus. Vono to nemohlo dejchat ven, tak si to honilo ten chladnej vítr jen dokola vevnitř a ta kapka, co to pustilo do místnosti, ta to vedro nemohla uchladit.
Bylo jasné, že tady přestalo platit pořekadlo o darovaném koni a jeho zubech. V tomhle případě platilo: půjčenému koni se nejdřív podívej do krku. Tedy rozuměj půjčené klimatizaci nejdřív prohlédni odvětrávací rouru. Páč dybych se nejdřív podíval, tak …
Inu což, eště bude příležitost to alespoň jednou vyzkoušet. Teprv pak uvidíme.

dva prostory

Lidstvo si vodjakživa zakládalo na tom, že ovládalo prostor. To se nejdřív ovládaly prostory cizích kmenů. Pak se začalo pokukovat po sousedních říších, zvlášť těch úspěšnějších, poněvadž úspěch vždycky vyčnívá a začalo se s ovládáním prostoru u nich. Pak se jelo ovládnout ten prostor za mořem. Načež další koumes a pak i po jeho vzoru další vymysleli, že jejich národy potřebujou víc prostoru. Nu a teď se zavodí o ovládnutí prostoru vesmírného.
Já to mám horší.
Mám prostor mrňavej, ten musím vybourat, vznikne z velkýho a malýho jeden eště větší. A ten eště větší musím znovu rozdělit a v jednom z těch prostorů zůstane místnost a ve druhém bude koupelna. Tedy znovu tu budou prostory dva, ale jinak velký, než na začátku. No tak to se tam prostě udělá nová příčka a je to, řekne si rozumný člověk. Budu s ním souhlasit a hned se ho zeptám, kde je to "tam".
A to je, oč tu běží.
Já si to vymysll. Pan architekt to schválil a nakreslil. Kamarád mi do toho nakreslil koupelnu. Pan stavitel to zboural a teď se řeší to "kam".
Včera jsem to měřil třikrát. Pan stavitel to měřil také. Kamarád z těch mejch rozměrů, co jsem mu poslal, udělal tři varianty koupelny.
A co myslíte, vyšlo to?
No, vo fous to možná vyjde.
Pan stavitel totiž strašil, že se to nevejde.
Pan architekt to namaloval a vešlo by se to klidně dvakrát.
Kamarád přidal tři reálný varianty a taky mu to vychází hodně na těsno.
A já nakonec ovládnu ten prostor tak, že tu příčku nechám postavit na okraji té poslední, největší možnosti, poněvadž abych nakonec zjistil, že je to sice postavený akorát, ale s dveřma sprchového koutu se tam vo cenťák nevejdem, tak toho se dočkat nechci.
Inu ovládnutí prostoru nejni žádná sranda.

potichu to nejde

Jo, tak to začalo.
Pořád jsem kolem toho tak nějak brousil jak kolem horký kaše, ale jednou to začít muselo. Přišli pánové, tedy přijeli pánové, jelikož pánové by k nám šli dlouho, tudíž pochopitelně jezděj autem. Vyndali si nádobíčko, ale ještě mi pomohli odstěhovat to, co jsme s Matějem v sobotu neunesli. Nu a hned potom spustili rámus.
Ono totiž když se bourá, rámus to dělá. Rámus ani bourání potichu dělat nejde.
A tak se starý dům otřásá. Zmizely zádveřní dveře, zmizely příčky, objevil se rákos ve stropě … ale kupodivu zatím žádnej průšvih. Inu je to teprv první den bouracích prací.
Nuže kdybyste náhodou zaslechli někde nějakej rámus a byli poblíž toho domu z roku 1940, tak ten rámus je v pořádku. A ty hromady sutě taky.
To všechno proto, že i hezký věci musej nějak začít. I tenhle domeček bude zase hezkej, ale nejdřív holt je potřeba dělat ten rámus.
Bez toho to nejde.

další obrázek

Von ten dub je prej starej jenom sto let, píšou na tabulce kousek od něj.
Inu, píšou to vodbornící, tak to snad může bejt i blízko pravdě. Já jsem si tak nějak romanticky řek`, že mu může táhnout dobře na třista jar. Ale mně se věřit nemusí, já si to jen tak představuju, že by to bylo fajn.
V sobotu jsme si ten památnej dub byli s Kačkou prohlídnout zblízka. Kačka fotila po cestě motýlky a kytičky a broučky a berušky a vůbec makro. Moc hezký vobrázky udělala. Lepčí než já. Jde jí to. Ale dávkuju jí tu chválu jen po kapkách, aby nevěděla, jak jsem na ní pyšnej. Mohlo by jí to pokazit radost z fotografování.
Nu a já si cestou zkusil Ondřejův "Norský test" (kdo neví, ať hledá na digineff.cz), ale s Kačkou. No a pak jsem si udělal další obrázek v pořadí toho dubu, co je na titulní stránce woleschka.
Já si ho totiž fotím furt.

DUB_200606

proces sešroubování

Někdy se přihodí, že člověk udělá rozhodnutí, pak si to odnese, udělá další rozhodnutí a odnese si to znovu. Doslova.
Tedy pokud si usmyslíte, že nastěhujete pár kousků nábytku do patra, čeká vás to první nošení. A když pak zjistíte, že to nebylo úplně to ořechový a rozhodnete se to dát do garáže, máte před sebou nošení číslo dvě. To jsem dělal zrovna v sobotu. Matěj mi s tím pomáhal.
A tak jsme nosili. Ono dolů to jde vždycky líp. Ještě bylo potřeba rozšroubovat nepoužitý rám postele.
"Matěji, prosimtě, rozšroubuj tu postel. Já budu dál nosit."
Nosil jsem a když Matěj šrouboval nějak dlouho, šel jsem se podívat, co už rozšrouboval. To ovšem nebyla dobrá otázka. Lepší by bylo zeptat, co nerozšrouboval. Tedy vcelku zůstaly pouze bočnice a čelo. Jinak rám a pásy pod rošty byly pěkně oddělené, šrouby srovnány v řadách …
"Ježkovy voči! Tys to rozšrouboval."
"No dyť jsi mi to řek'."
"No jo, ale to se rozmontuje jen rám a čelo. Aby se to dalo složit. To ostatní už se tak nechá."
"Aha…"
Matěj se dal do opačného postupu. Teď ho čekal proces sešroubování toho, co mělo zůstat pohromadě. Nosil jsem dál a Matějovi se zakrátko podařilo sešroubovat, co k sobě patřilo a rozšroubovat, co mělo být rozloženo. Právě včas. Už jsem měl všechno odnošené dolů.
Odnesli jsme teď už jen ten rám a čelo a bylo uklizeno. Může se začít bourat.
Jenom nevím, jestli to od Matěje nabyla tak trochu vykutálenost. Taky bych radši šrouboval. To jde samo, zatímco skříňky a krabice samy nejdou. Nemají nožičky.

úklid v mobilu

Jo, tenhleten úklid … kolikrát už jsem tu psal, že uklízet se nemá?
Tož tak: uklízel jsem si poštovní schránky v mobilu. Mám to nastavený tak, že v mobilu je to všechno jaksi "mobilní" a tudíž mazatelný kvůli úspoře místa. A v počítači mi to zůstává - kvůli archivaci. Teprve když poštu vymažu v počítači, zmizí úplně.
Jsem si myslel, že to tak mám.
Nu a nemám. Teda ne všude. U jedné jediné schránky jsem to popletl a i v počítači mám "sdílenou" schránku. Takže když jsem to pěkně uklidil v mobilu, aby mi to nezabíralo místo …

… ano, správně: všechna pošta ze schránky zmizela i z počítače.
Mno, snad se svět nezboří.
Ale dožere to.

кибрит

A co že prý si dneska zahrajeme, ptala se Kačka, jelikož si něco zahrát chtěla. A já si vzpomněl na kostky, které jsem vyhrabal ve starých krabicích při vyklízení předmětů. Měl jsem je tam uložené z dob středoškolních, kdy jsme hrávali v kostky velice často. Právě tyhle malé kamenné kostičky se k tomu velice hodily. Přivezl jsem si tenkrát dvě nebo tři sady z Bulharska a dodnes jsou pečlivě uložené v krabičce od bulharských zápalek s nápisem v azbuce. Български кибрит 1901 - 1976 je tam napsáno a tuhle překladač mi vrátil, že to slovo znamená Bulharské zápasy. Naprostou náhodou to úplně přesně sedí. Ty hry v kosty bývaly velice urputné a dlouhé zápasy. Jenom jsem si nevzpomínal, proč jsme pořád dokola tenkrát hrávali v kostky.
Co na tom je?
Rozbalil a otevřel jsem pravidla, která jsem měl v té krabičce od sirek složena a napsána na bulharské účtence. Ještě jsem je prověřil na síti, jestli se něco nezměnilo. Ne, nezměnilo. Hra je pořád stejná, jen my tenkrát nehráli se dvěma dalšími kombinacemi kostek.
Dali jsme se s Kačkou do hry.
Nejdřív ovšem budeme hrát tu její hru. Tu jí naučila Eliška. Nu proč ne. Zkusíme to. Hází se vždycky třikrát a počítá se v tom kole jenom jedna strana kostky. Pěkně postupně. Nejdřív jenom jedničky, pak jen dvojky … a tak dál. Nějak mě to nebavilo a ani Kačka nejásala nadšením nad touhle hrou.
A tak jsme dohráli a zkusili tu starou, co jsem hrával já. Háže se, dokud něco padá, při každém hodu je povinnost odložit nejméně jednu kostku s bodovým ziskem a počítají se trojičky a pak jejich násobky. Jednička a pětka jsou samostatné vyjímky. Nejmenší započítatelný zisk kola je 350. Ještě pár drobnosí a to je celé. Když padne všechno tak, že se to počítá a nic nezbývá, musí se hod potvrdit hodem novým. Když nepadne nic, maže se předchozí hod a máte v tomhle kole nulu.
Dali jsme se do toho.
Prvních pár kol jsme si zvykali na pravidla a na zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Budu házet dál? Stačí mi to? Risknu to? Za chvilku se to už pěkně rozjelo.
Kačka výskala, zlobila se, vztekala se, … byla to velice dynamická hra. Já chvíli vedl, pak zas Kačka. Střídalo se to.
Jenomže pak už jsme museli jet na trénink a partie zůstala rozehrána.
Bylo to báječné a taky už vím, proč jsme to tenkrát hráli pořád dokola.
Je to prostě vzrůšo.

nuly a jedničky

Čtení, bez toho by lidstvo nebylo tam, kde teď je. A to ze všech možných pohledů. Zaznamenat a potom přečíst nějakou informaci se stalo nepostradatelnou lidskou dovedností a naše paměť a vzdělání by bez čtení těžko existovaly v podobě, jakou dnes ani nevnímáme, protože se stala naší součástí. Tudíž se dá předpokádat, že gramotnost a tedy umění psát a číst nikdo neřeší, jelikož jde a naprostou samozřejmost.
Nejde.
V době počítačů se zaznamenává jinak, než byli staří Sumerové zvyklí a je to i jinak, než nás učili v obecné škole. Zapisují se nuly a jedničky. Počítač, kterému někdo v nulách a jedničkách napsal program a on si ho přečetl, ty nuly a jedničky umí zapisovat, číst a překládat pro nás, co jim nerozumíme.
A v tom je tem kámen úrazu.
Kdyby byl pevnej disk zapsanej třeba švabachem, asi bych ho za nějakou chvíli dokázal přečíst. Jenomže když jsou na něm jen ty nuly a ty jedničky, potřebuju překladač. A když překladač nefunguje, nefunguje ani ten pevnej disk.
A proč tady tak zmateně píšu o nulách a o jedničkách?
No protože ta knihovna s těma filmama, co začala pípat, nejde pořád přečíst. Vypůjčil jsem si udělátko, tedy jiný překladač. Použil jsem ho v síti, použil jsem ho u počítače, všechno jsem to znovu složil a znovu připojil k původnímu překladači, resetoval, baterku vyndal a vrátil zpátky … a nic. Žádné udělátko ani původní stanice ho nevidí, nepřečetou a disk pípá dál.
Křísení tedy pokračuje, ale naděje se zmenšuje. Už mám novou knihovnu, ale ta je prázdná. Bez přečtení těch starejch nul a jedniček ji tak snadno nenaplním.

kam tečou kapky

Už přes dvacet let jezdím v autech s onem ve střeše. Tenkrát v tom prvním to tak prostě vyšlo, protože se mi to líbilo a teď už se to pro mě stalo příjemnou součástí auta, ve kterém se vozím.
Tedy i Kodiaq má skleněnou střechu. Člověk si to otvírá, aby mu bylo příjemněji, což ovšem neplatí vždycky.
Pamětliv toho, že voda je skupenstvím kapalným a tudíž zateče všude, dávám si pozor, jestli zrovna není po dešti a na střeše není voda. Včera tedy po dešti bylo a na střeše voda byla.
Nuže, musíš si dát pozor, aby ti to nenateklo dovnitř, říkal jsem si a zkoumal způsob, jak se střecha otevře, jak se zasune, kam se naklopí a kam poteče voda. Po důkladné rozvaze jsem usoudil, že to Škoda vymyslela vážně skvěle. Střecha se zvedne téměř vodorovně, zasune se dozadu a případné kapky stečou stranou nebo dozadu. Takže otevření je bezpečné i po dešti.
Tož jsem otevřel.
A vyjel.
Vyjela i střecha po svých kolejničkách směrem vzad.
A všechno probíhalo tak, jak jsem popsal. Až do chvíle, kdy se čumák auta sklopil dolů a já jel s kopce. V tu chvíli odtékající voda směrem dozadu na střechu změnila díky těm zatracenejm fyzikálním zákonům směr svého toku. A už to teklo dovnitř.
Zatracený fyzikální zákony!
Naštěstí to byla jen malá loužička, ale i tak to pozlobí.
Ovšem z té sprchy jsem vylezl poučen, jelikož právě tahle sitace s otevírací střechou se mi přihodila poprvé. Až dosud jsem se tomu šikovně vyhýbal.
Takže pro příště: ty troubo, nevotvírej si střechu po dešti při jízdě s kopce!

Tarkovskij a Štrausky

Všiml jsem si, že televize vysílá kromě přenosů z vesmírného programu i připomínky životních jubileí. A zrovna v neděli byla na programu Dívka na koštěti, český předobraz světově proslulého Harryho Pottera. Je to už letitá pohádka a tedy pohádka pro pamětníky. A já jako pamětník jsem si při pohledu na program vzpomněl, v jakém biografu jsem se byl na Dívku na koštěti podívat, když přilétla do kin.
A to je taky pro pamětníky.
Nějakým myšlenkovým pochodem jsem si totiž vybavil, že těch kin pro pamětníky, co už nejsou, jsem navštěvoval docela dost a skoro ke každému si něco pamatuju. Inu pamětník.
Tak třeba zrovna ta Dívka na koštěti - tu jsem viděl v kině Vyšehrad. Bývalo v Trojické ulici a dneska je tam jakási hospoda či music bar.
Na kino Tatra, které bývalo v ulici Táborská a dnes je tam prodejna Tesco, si vzpomenu díky filmu, který se snad jmenoval Muž nahoře nebo tak nějak a se spolužákem jsme se při jedné scéně tak řehtali, až se s námi začala povážlivě kývat celá řada sedadel na balkoně.
V kině Morava v Boleslavově ulici vstal jeden spolužák z vyšší třídy v první řadě na balkoně při školním promítání Třech mušketýrů při jejich příjezdu na nádvoří ve Versailles a spolu s nimi se hlasitě představil a uklonil: … Athos, Portos, Aramis … a já jsem Sedláček! Jeho prezentaci pak dozírající vyučující ocenili třídní důtkou.
V kině Jalta, kde je dnes divadlo Palace na Václaváku, jsme již po začátku představení nechali vyvést diváky z lože, abychom v zápětí zjistili, že máme lístky na jiný termín.
V kině Ponrepo, která dřív bývalo kinem Belvedere v Letohradské ulici a kde jsou dnes asi garáže hotelu Belvedere, chyběly na pánských záchodcích dvě důležité trubky a kdo to nevěděl, tomu vedlestojící pánové velmi zmáčeli boty.
V kině Flora, což je v paláci Flora v Orlické ulici, je dnes klientské pracoviště zdravotní pojišťovny. Kino Arbes na Arbesově náměstí své prostory taky opustilo a je tam fitcentrum. Kina Ilusion, dříve Maceška a Květen, ketrá byla na Vinohradské těsně vedle sebe, už taky dopromítala, stejně jako Blaník, kde je divadlo Dva a spousta dalších.
Ani před kinem Klub v Klimentské už dávno fronty nestojí, dnes je tam alespoň studio Famu, čímž zřejmě promítání pokračuje, ale jen pro studenty.
Nu co, my byli tenkrát taky studenti, jen jsme si holt museli na Tarkovského tu frontu vystát.
Jen kino Pilotů pořád existuje. Po delší přestávce obnovilo provoz a už pár let ve Vršovicích v Donské promítá a žije. Tam bylo zvláštní to, že, pokud se to zrovna sešlo, stála jedna fronta za roh do Voroněžské, to byla fronta na lístky třeba na Šakala, a za druhý roh do Krymské stála fronta k Tuzexu, který byl na rohu naproti kinu. To byla známka toho, že zrovna přivezli Štrausky.
Inu, byla to doba front. A kdo neví, co to byly (a jsou) Štrausky, ať se zeptá rodičů.

krůček pro lidstvo

Člověku je dáno zapomínat. Myslím, že je to především proto, aby si zbytečně nepřipomínal něco, co by mu mohlo být nepříjemné, jenomže ono se jaksi zapomíná furt a všechno, čili je to tak, že člověk je nepoučitelnej a opakuje, co by opakovat nemusel, kdyby si pamatoval … Tudíž jsou mezi lidmi pamětnické instituce, aby připomínaly, co se zapomnělo.
Aniž bych měl co do činění s nějakou takovou instutucí, v sobotu jsem si vzpomněl, jak jsem tenkrát v létě o prázdninách běhal přes dvůr ke strejčkovi na televizi, jelikož se zrovna chystal ten malej krůček pro člověka. Jo, v devětašedesátým a ještě pár let po tom žil svět kosmonautikou. Nejdřív procházky a potom i projížďky po Měsíci sledovali všichni. Jenomže ono se i to omrzí a tak se vesmírné programy pomaličku staly rutinou a nikoho to už moc nezajímá. Prostě se tam někam nahoru lítá.
Nu a v sobotu po dlouhých letech byl důvod mrknout na televizi a sledovat, jak to těm výletníkům za hranice přitažlivosti jde. Zvláštní na tom je, že se vlastně nestalo nic, co by se od těch sedmdesátých let minulého století nedělo běžně několikrát za rok. Prostě jenom z Floridy odstartovala jedna ze stovek raket, které vozí do vesmíru astronauty. To je celé. Skoro.
Jde totiž o to, že posledních devět let jezdil kosmickej vláček jenom z ruského Bajkonuru a Rusové si za to nechali pěkně platit. Takže nejde ani tak o malé či velké krůčky pro lidstvo, ale konečně zase pro Ameriku, která si znovu po letech může tahat tričko, že má vlastního kosmického dopravce. Sice soukromého, ale amerického. Nu a tak jsme se dívali, jestli to tomu Muskovi vyjde i tentokrát stejně dobře, jako když poslal mezi hvězdy Teslu.
Vyšlo to.
Těší mě to a těší mě i neskrývané úmysly mrknout se na Mars, tedy nikoliv pomocí vozítek, ale jaksi osobně. Ostatně už je na čase. Ve všech těch vědeckofantastickejch románech se mělo za to, že náš letopočet už bude dávno patřit do éry probíhajícího vesmírného osidlování. A až doteď jaksi skutek utek, páč to leze do peněz víc, než si autoři sci-fi dokázali připustit.
Tož nezbývá, než si přát, aby ty penězotoky směřovaly víc na takovýhle výlety ke hvězdám. Znamenalo by to, že člověk přichází k rozumu.
A to by teprv byl ten správnej krůček pro lidstvo.