2019

řev z Albionu

Letošní rok školní byl rokem zkouškovým. Všechny děje byly podřízeny nějakým přípravám na nějaké přijímací zkoušky. Na konci dubna jsem si tu zapisoval, že Matěj dosáhl toho, co si přál a teď po zkouškách už jen užívá posledních týdnů ve škole na poloviční plyn.
Ovšem Kačka, ta to měla složitější.
Přípravu prováděla s menší intenzitou než Matěj a tudíž zkoušky sice udělala, ale přijata nebyla, protože jiní uchazeči ty zkoušky udělali líp. Měli jsme pro tuto variantu, kterou jsme tak trochu předvídali, plán B. Totiž přestup ze školy z Vraného, kde se ta třída opravdu nepovedla, do třídy s rozšířenou výukou, do Břežan. Jenomže to není jen tak. I do Břežan Kačka musela dělat zkoušky. Je to holt výběrová třída a učí se tam víc, tudíž je potřeba víc umět, když se tam člověk hlásí.
A tak se Kačka učila dál.
Zkoušky byly až první týden v červnu. A teď jsme čtrnáct dní čekali na výsledky. Bylo to napínavé o to víc, že Kačka dělala tajuplnou a neřekla nám, které pořadové číslo při zkouškách dostala, jelikož prý si tu zprávu chce nejdřív zažít sama a teprve potom nám oznámí, jestli jo nebo ne.
Tož jsme čekali.
A Kačka odjela na školní výlet do Anglie a stále jsme čekali.
Až v pátek, to byli zrovna někde v Londýně, jsme dostali mail: …zasíláme výsledky doplňujícího přijímacího řízení do budoucího 8. ročníku: přijati: registrační čísla 6; 5; 8; 3; nepřijati: registrační čísla: 1; 4; 7; 2. Tak a jsme zase nic nevěděli. Co naplat, poslal jsem po telefonu Kačce zprávu se stejným obsahem a hned jí volám do toho Albionu.
Jen to cvaklo, ozval se strašlivý řev. Řev z Albionu.
Když tomu začalo být trošičku rozumět, moh' jsem rozpoznat slova …"tatínku, já mám pěěěětkuuuuu!!!!" …
"Ale já ti, Kačko, nerozumím, hrozně řveš."
"Já mám pětku! Já jsem pětka! Já jsem přijatá!…."
"To je skvělý, to mám velikou radost, Kačko, já ti dám k telefonu maminku, jo?"
"Jo. Pětkáááá! Prřijatáááááá!!!!!….", křičelo to dál z telefonu a máusměvaváHanička si s Kačkou po telefonu taky užívala tu radost.
Ufff… byl to náročnej zkouškovej rok.
Ale ten řev z Albionu za to stál.

digitální paměťový médyjum

Když jsem byl malej, pouštěl jsem si na gramofonu tatínkovy desky. Šelakový. Ty, co praskají, když je ohnete nebo vám spadnou na zem. Potom jsem pod stromeček dostával třeba Hurvínka na malých deskách, už ohebných. Elpíčka jsem si pak kupoval sám. Byla za 45,-, ta dražší za 60,- a když vyšel třeba Cash, byl za 90,-. Úplně nejdražší byly desky z dovozu za 120,-. Mediální svět šel ale dál, takže jsem měl kotoučový magnetofon, potom kazetový a pak cédéčka. Ale desky mi pořád zůstaly. Dodnes mám takové torzo desek ve skříni a gramofon je stále funkční. Ta cédéčka se jevila jako nejpohodlnější zdroj kvalitního zvuku. To už je ale taky dávná minulost. Teď se strýmuje, stahuje, ukládá na disk, někam do paměti. Samá empétrojka. Kvalita zmizela, zesilovače, reprosoustavy a vůbec celé řetězce od příjmu signálu přes zesílení po reprodukci se scvrkly na blůtůth reproduktory do kapsy a na sluchátka do uší. Taky bezdrátová. Sice prožíváme jakousi renesanci elpíček a gramofonové závody v Loděnicích jedou naplno, jenomže pak si to elpíčko za tisícovku pustíte na gramofonu s blůtůth spojením na homepod ve vedleší místnosti …
Jo, taky mi ty předchozí věty připadají jako blábol. Celé je to ale daleko horší. Ten blábol je současným hudebním standardem. S digitalizací a nekonečnou snadností něco si odněkud stáhnout přišla degradace kvality.
Ale proč to píšu?
Kvůli automobilovému paradoxu.
V autech se totiž výrobci předhání, jaké vybavení na reprodukci zvuku do auta namontují. V katalozích se to hemží všemi možnými značkami, počty reproduktorů, generátory hlubokých tónů
. Čím víc sci-fi, tím víc hi-fi.
A to celé živí jedna čtečka paměťové karty se staženejma empétrojkama vořezanejma do stonásobně smrsknutýho objemu. Je to úplně absurdní. Ptal jsem se, jestli se třeba dá do auta doobjenat měnič cédéček. Nedá. Už se to přestalo dělat. Zákazník to nevyžaduje.
Takže jako zákazník jsem si musel koupit kartu a ještě než mi dodají auto, přesunuju si část fonotéky z kvalitních zdrojů na digitální paměťový médyjum. Naštěstí to umí číst bezestrátovej formát flac, ale je s tím hromada práce.
Inu - pokrok.

je to v nohách

Člověk se rád přiučí, když je čemu. Včerejší odpoledne jsem strávil se sejťákama a tudíž rozhodně bylo čemu.
Ne, nechytejte se za hlavu. Jednalo se o fotografickou dílnu pořádanou Olympusem pod vedením jednoho z olympusáckých fotografů, tentokrát zaměřenou právě na pouliční ježdění na prkýnku.
Mládenec nám sice vysvětloval, jak je potřeba skejťáky fotit právě na ulici, kam prkýnko patří a ne někde v ňákym skejtparku, jelikož na umělejch překážkách je to pro ty vopravdový kluky potupný, ale já mám na věc jinej pohled a ty prkýnkáře obdivuju kdekoliv. Jsou to kluci báječně šikovný a vůbec nechápu, že se na těch skejtech nedolámou.
Taky prej se musí vyfotit ten trik přesně v okamžiku, kdy skejťák je ve vzduchu v tej poloze, co mu stanoví čest a umožnuje jeho umění.
S tím se taky moc neshoduju, protože každej tu zajímavost obrázku vidíme jinak.
Podstatný je, že to obě strany baví.
Nu a tak jsme fotili.
Já do první krve.
Totiž na jednom ze stanovišť se žáci - foťáci poslušně shromáždili ve frontě na akci a já, který fronty fakt nemusím, jsem přemýšlel, jestli už půjdu domů anebo co.
Nastalo anebo co.
Dva kluci, kterým se zrovna namanula nově objevená překážka, to začali zkoušet.
Proskakovali na prkýnku prázdným rámem jakéhosi reklamního stojanu.
Zaujalo mě to, ale nejdřív jsem se zeptal, jestli v téhle krkolomné zábavě chtějí pokračovat.
"Jasně, my to dycky zkoušíme, dokud to nedokážem. To je normální."
A tak proskakovali rámem jako lev cirkuse. Jen ta obruč nebyla v plném ohni, což, jak jsem za tu chvilinku kluky poznal, ja jen otázkou času, než na to přijdou a uskuteční to.
A pak se to stalo.
Ne, neupad', to né. Jen zavadil palcem zadní ruky o hranu rámu. A o ten rám si ten palec rozříz. Krve bylo … no dost. Kamarádi mu pomohli s prkýnkem a já byl v rozpacích. Takové zbytečné zranění. Ale hned mi došlo, že mám v autě lékárničku.
Mládenec souhlasil a tak jsme šli ošetřovat. Povedlo se a že prej jsem hodnej a že děkuje, povídal skejťák.
"Ježkovy voči, jakej hodej. To já děkuju za ty vaše skoky. Jste fakt děsně šikovný a vůbec mi vrtá hlavou, jak to dokážete…"
"… to je v nohách …", pravil skejťák.
Tak jsme si ještě jednou navzájem poděkovali, on šel zpátky skákat a já jel domů.
A přesně v tu chvíli začala bouřka a krupobití. Projel jsem tím a doufal, že se kluci před tou činou někdy v loubí stadiónu schovali a už se nikdo z nich nezranil. Na to odpoledne jeden zkrvavenej palec úplně stačil.

No a tuhlec je ta fotka pár setinek vteřiny před tím, než máchl zadní rukou a rozříz si ten palec:

skejt_190612


auta dvě

Staré a opotřebované věci je třeba buď opravit anebo nahradit novými. Jeden z příkladů je ten s tím pískovým fitrem, který jsem si tu zapisoval předevčírem. Ovšem nejen pískem živ je člověk, že ano. Takový písek, například, je třeba nejdřív něčím odněkud přivézt a hned se oslím můstkem dostáváme k dopravním prostředkům, tedy k autům.
Asi jsem si tu zaznamenával, že letos nastal rok velkého střídání. Pokud ne, činím to teď.
Naše auta už se dostala do věku téměř veteránského a tudíž budou nahrazena (nikoliv tedy opravena) novými. Vybírali jsme s mouvybíravouHaničkou přibližně ve stejný čas a naše praktické smýšlení nás svedlo dohromady i tentokrát a to volbou vozu. Oba jsme si vybrali Škodu Kodiaq. Já musel ustoupit a červenou přenechat mécitlivéHaničce a sám jsem si vybral takovou petrolejově modrozelenou. Takovou tu krásnou, na slunci opalizující, co má skoro každej. Vybral jsem pro nás oba i vstřícného prodejce s uznalým přístupem a dobrou cenou.
Nu a márychláHanička byla i tentokrát svižnější, auto si objednala a zaplatila zálohu o týden dřív a tudíž má po půlroce čekání auto doma taky dřív. Už od minulého pátku.
A proč to píšu?
No protože až do dneška ho má jenom doma.
Vlastně od pátku má auta dvě. Jedno starý, jedno nový.
A od toho pátku se nechává vozit auty jinými.
V neděli jela do Prahy se mnou a zpátky s Luckou.
V pondělí jsem vezl do města mouveselouHaničku opět já a zpátky si dovezla své staré auto.
Včera jsem moušetrnouHaničku vezl tam i zpátky znovu já.
Nové červené autíčko stojí smutně v garáži a nestačí se divit, proč si ho tedy ta nová paní kupovala, když s ním nejezdí.
Odpověď nemáme.
Až dneska snad bude premiéra a zítra se možná spolu podívají do Strakonic.
Teda jestli moušikovnouHaničku zas někdo nesveze …
… to by nás tedy převezla.

skutečné divadlo

Události se šíří ve vlnách a dobře to vím. Už jsem si tu o tom i psal. Tudíž mě nemohlo překvapit, že když ožijí Podgerovské vlny, nezůstane u jednoho případu. Případ s filtrem byl totiž až druhým v řadě. Začalo to daleko mírněji a bez katastrof jako jsou rozlámané schody sklepa.
Byli jsme s mouveselouHaničkou v pátek v divadle. Nic proti ničemu. Bavili jsme se, měli jsme dobré místo hned na kraji tudíž strategicky u východu a blízko k bufetu a před představením jsme si ještě stačili všimnout, že se na pana Kostku a jeho paní přišla podívat i paní Černocká, což jsem uvedl šeptnutím směrem k mécitlivéHaničce: "vida, přišla i Saxana".
Jak říkám, bavili jsme se a s námi i ostatní v divadle a shodou okolností i na přístavku vedle nás sedící paní Černocká s kamarádkou. O přestávce nastal kolem přístavku pohyb. Dámy totiž dostaly takové barové vysoké židličky, neboť podlaha na tom místě už je níž, než sedadla v řadě. Tak aby lépe viděly. Jenže barová sesle je tvrdá a tlačí, zatím co divadelní sedačky jsou polstrované. Tudíž pan uvaděč přinesl na druhou půlku ty polstrované, aby dámy měly větší pohodlí, byť s nižším posazením.
A teď začalo to skutečné divadlo.
Rozložit divadelní sedačku se na první pohled zdálo prostší, než otevřít divadelní program. Jenomže zdání klame. Přišli jsme s moupozornouHaničkou právě ve chvíli, kdy se ani jedné z dam nedařilo židli převést ze stavu složeného do tvaru vhodného k sezení.
"Můžu vám s tím pomoct?" ptal jsem se hlasem zkušeného rozkladače divadelních židlí.
"Ale jistě," usmála se paní Černocká.
Popadl jsem židli, že jí normálně rozložím. A ejhle. Ono to nějak nešlo. Něco tam muselo být zaseklé či co.
"Kde nepomůže síla," pravil jsem, "pomůže …"
Kamarádka paní Černocké na mě chvíli koukala, jak zápasím s židlí a když bylo jasné, že v tomhle boji má navrch ta zatracená sesle, sklonila se k sedátku a podotkla:
"A co to prostě jenom tady sklopit …"
Dvěma prsty se dotkla sedáku, tan se sklopil a ze složence byla použitelná divadelní židle.
Saxana to celé jen sledovala a dobře se při tom bavila.
Zakřenili jsme se na sebe, že jako někdy se daří a jindy míň, ale já si dobře všim toho pohybu rukou. To nebylo jen tak. Saxana si moc dobře pamatovala čarodějnické triky z Lexikonu a tohle byl jistě jeden z jejích kousků.
Prostě tu židli očarovala, abych si nemyslel. Odčarovala ji až pro svou kamarádku, což úplně chápu.
Ostatně Saxana byla vždycky hodná čarodějnice. To jen já jsem se do toho neměl motat.
Kdybych tu židli nechal být, mohl jsem dál zůstat v anonymitě i se svým strýcem Podgerem.

zpátky ve sklepě

Písek v bazénovém filtru je od začátku. Tedy od té doby, co to pan Malý celé uvedl do provozu. To může být nějakých deset let asi. Druhý důvod, proč jsem si řekl, že je na čase písek vyměnit, je stav vody v bazénu. Letos se nějak nechce a nechce vyčistit dočista dočista. Písek jsem tedy dovezl a včera jsem si řekl, že ho vyměním. Podíval jsem se na návody i videonávody a pustil se do toho. Vypustit a vyčerpat vodu z filtru bylo snadné. Teď jak dostat ven písek? Někdo ho luxoval, někdo prostě vylil. Pro oba případy je nezbytné filtr sundat z podstavce, abych k tomu mohl, a pak (a to nejlépe) vynést fitr ven z technického sklípku a venku provést odpískování. Jenomže filtr je těžký a špatně se drží.
Takže nadzvednout ze stojanu a
… šup!
A je to. Jen cosi kdesi jaksi křuplo. Co to mohlo …? Do háje! Já to rozbil: filtr mi vyklouzl přesně na vypouštěcí zátku a ta se tíhou vmáčkla dovnitř a je po filtru. To se v návodech nepsalo, že je to křehký jako sklo!
Ach jo.
Tak to alespoň vynesu ven. Stejně musím koupit nový filtr.
Vzal jsem to tak, aby mi to už nevyklouzlo. Hodila se na to zrovna ta nová díra.
Pěkně po schůdkách a … šup už jsem skoro … Do háje! Na předposledním schůdku mi filtr znovu vyklouzl. Cestou skalpoval dva prsty, co jsem jimi filtr v té díře držel, prorazil první schod, urazil druhý a i se mnou dopadl zpátky do sklípku.
Byli jsme spolu s filtrem tam, kde jsme začali. Tedy zpátky ve sklepě.
Většího troubu aby člověk pohledal. Strýc Podger je proti mně příkladně zručným řemeslníkem.
Takže teď mám před sebou instalaci nového filtru (pan Malý má pochopení a přijede už ve středu), opravu schůdků a ještě před tím odvrtání kotevního šroubu, kterým jsou schůdky uchyceny ve zdi, neboť ten se mi jako třešničku na dortu podařilo překroutit, když jsem odmontovával schůdky.
MálaskaváHanička to celé komentovala tak, že zřejmě už přišla doba údržby celého domu, neboť má taky svoje léta a věci nevydrží věčně.
No není báječná?

už je zase vlhko

Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty, … zpívá se v jedné písničce pro pamětníky. Zrovna jsem byl dešťovkou z dešťoměru zalít kaktus na okně, čímž jsem porovnal měření metodou prastarou i novodobou elektronickou a shodují se. Napršelo 29,5mm převážně za včerejší pozdní odpoledne a k tomu ještě připadlo pár kapek přes noc.
V letech hojné vláhy to není nic pozoruhodného, nicméně teď naše příroda potřebuje doplnit to, co za poslední rok ubylo. Začátkem roku to vypadalo se sněhem dobře, ale v předjaří jsme na tom byli bledě, tedy suše. Po Velikonocích se počasí umoudřilo a vláhy se zahradám i polím dostává v míře přiměřené. Tudíž se vody povrchové i podzemní pomalu doplňují a při pohledu přes pole do údolí Zahořanského i Zlatého potoka už to vidíme na vlastní oči. Pára stoupající z lesů dává najevo, že už je zase vlhko, jak má být.
Nezbývá, než mrknout někam do lesa, jestli už porostou …

ps: šílenství meteostanice se dostává do další fáze: stejných 29,5mm naměřila z neděle na pondělí a přitom nespadla ani kapka! Jedna z možností, které mě napadají, je tak silné rušení rádiovým signálem, že si s tím ta krabička neví rady a prostě se zvencne.

v Zámrsku

Tuhle jsem tu vychvaloval vlaky a povídání s paní pokladní. U toho vychvalování dneska tak úplně zůstat nemůžu, jelikož nastalo zpoždění. Ta cesta tam, tedy do Ostravy byla skvěle podle jízdního řádu a za tři hodiny to autem nedokážu, i kdyby byla dálnice úplně prázdná a průjezdná, což je v těchto dobách stejné sci-fi jako cestování časem.
Ovšem cesta zpátky byla jiná.
Jeli jsme dokonce o minutu rychleji oproti jídnímu řádu. Až do Zámrsku. A tam se to zastavilo. Nejdřív prý kvůli výluce a opravám na deset minut. Ale když nás dojel normální rychlík, potom Leo express a nakonec RegioJet, bylo jasné, že je na trati někde před námi vážnější ucpávka. A taky jo. Paní průvodčí přišla a povídá, že nikdo neví, jak dlouho se to zdrží, ale že to bude nejmíň na padesát minut a že je porucha na traťovém zabezpečovacím zařízení.
Jakousi shodou okolností jsme jeli včera spolu s moumilouHaničkou. Ovšem já z Ostravy a mápracovitáHanička z Olomouce. Každý jiným vlakem. A tak jí píšu z telefonu zprávu, že se něco děje na trati a že se asi zdrží i ten jejich vlak.
Odpověď přišla obratem:
"Stojíte v Zámrsku?"
"Jo."
"Tak to na sebe koukáme z vokýnka. Pojď ven."
On to byl ten její RegioJet, co nás dojel. Jenomže oni zastavili na koleji u nástupiště a my uprostřed kolejiště, takže já ven nemoh', zatímco máveseláHanička se procházela po peróně na druhé straně vlaku. Takže jsem se potkali - nepotkali v Zámrsku. To se nám ještě nestalo.
Nu, nakonec se to rozjelo po čtyřiceti minutách a to naše Pendolino nahnalo zpoždění a do Prahy jsme dorazili jen o pětatřicet minut později. Holt to nejni nikde úplně bez chyby. Například ten vlak mépracovitéHaničky měl zpoždění hodinu a pět minut.
Ovšem na druhou stranu: z Ostravy bych se do Prahy po dálnici nedostal ani za ty tři a půl hodiny. Takže vlastně furt eště dobrý.

to víš, že přijdu

"Tatínku, přijedeš na ten koncert?" ptala se včera Kačka.
"To víš, že přijdu."
"A kdy?"
"No až začne."
"A nepřijedeš dřív?"
"A měl bych?"
"No já jsem si zapomněla správný boty a … a potřebuju zase zachránit."
"Jo, já ti je přivezu."
Boty jsem přivezl včas a šel do kostela podívat se na zkoušku před koncertem.
"Bude dneska Kačka i hrát?" ptala se paní ředitelka v kostele a hned pokračovala: "Ona si to po zkoušce se sborem nezkusila přehrát, a tak nevím, jestli … a tady jsem jí přinesla noty, v pátek si je zapomněla."
"Aha. Tak to vím, to jsme včera probírali."
"A nemám ji radši z programu vyškrtnout?"
"Když si to nezkusila, tak snad radši jo."
Kačka před koncertem přišla do kostela zpátky až těsně před začátkem.
"Kačko, tys to zase zvorala, ty sis to nevyzkoušela…."
"No já jsem …"
"Tady máš ty noty a dneska budeš jen zpívat …"
To už jí to vysvětlovala paní ředitelka a já se do toho dál nepletl. Po koncertě jsem na Kačku počkal před Liduškou, až si sbalí věci. Jedeme domů a volá paní učitelka. Vezmu to a rovnou povídám do telefonu:
"Tak co jsme zapomněli?"
"Klíče a hřeben …"
"Děkuju, už to otáčím a jedeme zpátky."
"Kačko!"
"No, já jsem …"
"Ach jo."
Vyzvedli jsme klíče a hřeben a napodruhé už bez otáčení dojeli domů.
Večer znovu volá paní učitelka: "Ještě jsou tu boty …. má Kačka boty?"
"Tentokrát to výjimečně nejsou Kačky boty. Má je doma. Děkuju za zavolání. Bude to jinej hříšník."
"Jo, já jsem jedny velký ztráty a nálezy, ale on se určitě někdo ozve. Tak hezký večer."
Rozloučil jsem se s paní učitelkou a přál jsem si rozloučit i s tou Kaččinou zapomnětlivostí.
Ale to nepůjde tak snadno.
Zatím nezbývá než plnit roli zachránce.

poslušnej brhlík

To takhle jdu kolem potoka a … ale kdepak, v žádný divočině. U nás na zahrádce hned u terasy jdu mezi domem a potokem a tuhle u té mrňavé kleče je takovej šedej kamínek, co tam ještě včera nebyl. A von to není kamínek. Je to ptážek. Sedí, kouká, nebojí se. Malej brhlík. Na terase sedí Cyria. Kouká na něj.
"Tak to ne! Cyrdo, tohle je kamarád."
Cyrda chápavě civí, ani se nehne.
Vzal jsem brhlíka do dlaně. Vůbec mu to nevadilo. Musím ho vzít ukázat Kačce, říkám si a protože bylo sobotní ráno, musel jsem za ní do ložnice. Ještě spala. Ale rázem se probudila a povídá, že si vždycky takovýho ptáčka chtěla pohladit.
"Nic, ještě ho umačkáte!" hartusila máopatrnáHanička.
Kdeže umačkat. Brhlíka si opatrně Kačka vzala do dlaně hned jak jsem ho sundal ze zavřeného okna, protože mi ulít. Pořád se nijak nebránil. Jen trošičku zaláteřil, ale pak se rozhlížel, kam že jsem ho to zanesl.
Kačka dala dlaň do otevřeného okna, otevřela ji a brhlík se dál rozhlížel. Všechno se to dělo pomalu, žádné prudké pohyby. Zvenku jsme slyšeli volání brhlíka rodiče. Něco jako:
"Nech ty lidi a už poleť. Měl ses učit lítat a ty se tam zdržuješ s člověkem. Ten tě lítat nenaučí!"
Malej brhlík si nás ještě chvíli prohlížel, pak se odrazil Kačce od dlaně a frrrr … odletěl trénovat přelety přes zahradu, jak si přáli rodiče.
Inu, poslušnej brhlík to je.
Zrovna na mě teď ráno kouká zvědavě oknem z vršku kamene, co ho mám před oknem.