WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dostanu se za bojler

Ono tedy sehnat dneska řemeslníka, to je výkon hodný kouzelníka tahajícího králíky z klobouku. Jednak nevíte, kde klobouk vzít, aby v něm vůbec nějakej řemeslník byl a potom, když už se vám poštěstí a ušáka máte v hrsti, ještě netušíte, estli je to ten pravej. Je to lapálie. Řemeslo sice má zlaté dno, ale koho už dneska zajímá zlato, že.
Na mé stavbě se řemeslníci nacházejí, jenomže jen občas. Snad se to ale nějak blíží bodu, kdy v tom dlouhatánském tunelu možná začne být v dálce vidět malé světýlko jeho konce.
A tak včera přivezli schodovky a dlažbu a zkusmo jsme hned prubli instalovat jeden dřevěný schod s kulatým nosem, co jen jako dřevo vypadá, ale je to ve skutečnosti metr třicet dlouhá dlaždice. Potom měli pánové v plánu pomoci panu topenáři (to je ten, se kterým jsme chodili do stejné školy) instalovat bojler ve sklepě. Ano, v tom sklepě, co v něm teď už zase není voda, ale ještě nedávno byla.
Pan topenář práce řídil, druzí dva pracanti bojler nesli a umisťovali na zeď do připravených závěsů. Já nahoře v domě prohlížel, jak budou vypadat ve finále schody. Najednou slyším řev a poté bujarý halas a smích. Jdu dolů, do sklepa, podívat se, co řemeslníci vyvedli.
"No to se pojďte podívat," směje se pan topenář.
Já tedy jdu, abych viděl.
A jeden z těch nosičů leží zkroucený pod bojlerem, vrtí se jak žížala na háčku a těmi vrtivými a píďalkovými pohyby se snaží dostat zpoza a zpod bojleru. Přihlížející soudruzi se řehtají, až se za břicho popadají, přičemž přímý kolega pana píďalky se má opravdu za co popadat.
"Vy jste mi ho tam málem zazdili," povídám s úsměvem.
"Jo, ale on se
nakonec vysoukal," děl pan topenář.
Nuže tedy vysoukáno jest, všichni zdrávi a veselé mysli jsou před bojlerem a pan topenář může dokončit dílo.
"Tak to byla dobrá ukázka," říkám mu.
"Proč?"
"No protože teď už je jasné, že kdyby něco, za bojler se dostanu a potom i ven."
Tož tak.

všežravec na zahradě

Zkusili jsme to, neboť vyzkoušením se na to přijde nejsnáz. A totiž to, jestli Bartoloměj jí, tedy a chutná mu, to, co na zahradě vyroste.
První přišly na řadu moruše. Ty mají tu nepěknou vlastnost, že se mu při trhání trochu rozmáčkly v ruce, takže bylo lepší ho krmit, což se ukázalo i u ostatních plodů jako vhodnější postup. Tedy moruše jedl hned. Už je znal z minulého týdne, když jsem jim je přivezl natrhané. Ale přeci jen trhané ze stromu jsou jiné, než z misky doma.
Takže moruše v pořádku.
Moruše prokládal lesními jahodami, ale těch už je jen pár. Ale taky mu jely.
Na druhé straně zahrady je rybíz. Ten jsem mu pokusně nabídl a Bartoloměj ho pokusně vochutnal. Nesměle, jen trochu, ale pak zjistil, že i tyhle červené kuličky jsou výtečné a vzal mezi jedlé bobule i červený rybíz.
Jostu jsme zatím vynechali, ta mi moc nejede a co nechutná mně, nebudu cpát vnukovi. Ovšem Juráš i Ála si ji pochvalovali. Budiž. Mají ji mít.
Následovaly mirabelky. Dobré, sladké, ihned jedlé.
Nakonec jsme nechali višně, jelikož těch je letos jen pár. I višně byly přijaty, poněvadž jsou už skoro přezrálé a tím pádem naprosto znamenité, málo kyselé.
Nuže je to dobré - Bartoloměj se nevošklíbá a zahradu přijal jako jedlou.
Zdá se, že je řádným všežravcem.

drží to

Bylo to tím. Ano, stačilo vyměnit matky obyčejné, šestihranné, za samojistné s vroubkováním na spodní straně a vložit podložky vějířové místo pérovek. To jsem učinil včera, neboť jednak přišel náhradní čep a pak pan stavitel nechal odklidit na mou žádost ten élent a já se mohl pustit do vysekání kopřiv.
Takže na nějakou dobu závěrečná zpráva o bubnové sekačce zní:
Je perfektní, podetne bez problému i křoviska za humny, ba i plot, pokud si člověk nedá pozor. Ale je potřeba vyměnit původně montované matky na závitových čepech nožů. Skutečně se jedná o nevhodně zvolený způsob zajištění. Ty matky, které jsem tuhle koupil u Rouska, se ve spojení s vějířovou podložkou perfektně zakousnou do uložení v talíři. Stačí řádně utáhnout a drží to jak helvétská víra.
Tož páni konstruktéři z Jikovu: tuhle máte ode mě zdarma doporučení ke změně.
To mi připomíná mé konstruktérské začátky, kdy jsem zkonstruoval kopírovací frézku na profil běžkařských lyží. A když ji podle mých výkresů vyráběli, zavolali si mě do závodu. To prý dělali rádi a často. Přijel jsem, vzali mě do výroby a povídají:
"Tak pane inženýre, kudy si myslíte, že budeme mít přístup tady k tomu ložisku?"
"Hmmm…"
"Tak my vám to povíme: nikudy. Vy jste tu, pane inženýre, zapomněl udělat montážní otvor. Tak my jsme ho tu za vás vyřízli, vidíte. Tuhle."
A vomazali mi mou první samostatnou konstrukční zkušenost vo prsa.
To já teď nemám zapotřebí. Mně stačí ta radost z toho, že si umím poradit se sekačkou.
Tož hezké léto!

sám na Paloučku

Loňské léto bylo jiné. Především tím, že virus covid byl novinkou a po uvolnění na začátku prázdnin jsme si všichni chtěli užít času venku při cvičení. Na Paloučku se nás scházelo obvykle šest. Rekord byl o osmi cvičencích a na minimum to kleslo, když jsme s Ondřejem zůstali na trávníku sami dva.
Letos je situace opět trochu jiná.
Nastalo očkování, rozvolňování, cestování podle pravidel.
Na Paloučku jsme nejčastěji dva s Radkem a když je Ondřej na základně, tak tři. Ale stává se, že Radek napíše, že nemůže a to se na Palouček potom nevypravím ani já, což mě mrzí, jelikož cvičení mě baví.
Od pátku už by zase měl cvičit i Ondřej, čímž náš kolektiv nabyde o padesát procent. Ovšem včera byla premiéra.
To jsem přijel, nastříkal se repelentem a začal si sám cvičit. On Radek přijde, to by napsal, kdyby nepřišel.
I cvičil jsem čikung a nikdo nepřišel.
Dal jsem si třináctku a stále nic.
Nu a tak jsem jsem usoudil, že tentokrát možná zůstanu na trávníku u lesa sám. Zacvičil jsem si tedy sedmdesátčtyřku a příjemně rozhýbán jsem pořád žil v naději, že přeci jen alespoň někdo …
Naděje zmizela a poté jsem zmizel i já.
Tentokrát prvně po samostatném cvičení.
Ale dal jsem si záležet.

sklepní klima

Vony tyhlety globální klimatický změny jdou jaksi mimo vobyčejnýho člověka. Leda, že by ho někde sfouklo tornádo nebo vzala velká voda. Jinak to našinec jenom čte v novinách. Ovšem jsou i vyjímky.
Například takovej sklep.
On tedy sklep nemá s klimatem co do činění. Jenomže suchej sklep, to už je jiná písnička.
Tudíž sklep byl v domě suchej, když bylo všude léta sucho. Ba dokonce soused se nechal slyšet, že původní majitel měl ve sklepě prý vodu snad jen jednou za celou dobu. Jenže neříkal za jakou dobu.
Skvělý, takže do sklepa kotelnu, ostatně tam už byla, jen ji umístíme vo kus vedle, aby nepřekážela zrovna pod schody.
Celý loňský rok byla kotelna v suchu, v pohodě, jen zatopit.
A co čert nechtěl, letos už byla zatopená třikrát.
Tedy jen trochu vody na podlaze, ale i tak: stěny jsou vlhký, špatně to vysychá - inu, mokrej rok, změna klimatu, sucho je minulostí a ve sklepě je voda.
Co s tím?
Ono se s tím nic moc dělat nedá. To by se musel podkopat celej dům a usadit ho do vany a to by bylo lacinější přestěhovat Karlštejn. Takže alespoň uděláme takovou šachtičku, do ní dám čerpadlo s plovákem, k šachtičce drážky v podlaze a když se to zas prosákne, voda steče do kastlíku, čerpadlo ji vytlačí a bude.
Nu a jak se ten mokrej rok protahuje a vody je stále víc a víc, včera už dělali řemeslníci šachtičku třetí. Teď už bude v každej místnosti.
Tož tak.
Člověk má aspoň těsnější kontakt s tou přírodou.
Ale nemuselo to globální klíma bejt zrovna v mým sklepě.

poslední přání

To byl takhle sedmého sedmý sraz skútrařů Vespa v Břežanech. Takový tichý spolek na barevných strojích přijel na náměstí, dal si večeři a zase odjel. My jsme měli s kamarády sraz tamtéž, abychom to viděli.
Nu a tak sedíme v hospůdce na zahrádce o pár metrů vedle, koukáme, povídáme, fotíme.
Byl v té hospůdce, která pořád mění nájemce a jakživo ten nájemce dlouho nevydrží, takový … no, obsluha v kraťasech. Asi se tak nějak v rámci své ochoty snažil alespoň moc nekazit konzumaci. A že prý co si dáme a tak jsme si něco dali a on to přinesl, tak nějak … no, jak říkám: v rámci své ochoty obsluhovat.
A pak, asi tak po dvaceti minutách přišel, postavil se mezi stolky na zahrádce a pravil jasným hlasem:
"Tak vaše poslední přání!"
"Co to?," tázal se Ondřej.
"Vaše poslední přání, pánové," děl onen jinoch v kraťasech.
"Poslední přání?", opáčil nevěřícně Richard.
"Ano, poslední," nenechal se zmást obsluha.
"K týhle votázce by mu víc slušel rubáš a kosa," povídám já směrem ke kamarádům.
"Tak dáte si eště něco? Za půl hodiny zavíráme."
Nedali jsme si už nic. A už tam nepůjdeme.
Nikdo z nás se totiž necejtí na poslední přání. Máme jich pořád každej eště fůru.

Vespa_210707

nedělní procházka

To se tak vždycky říká, když je něčeho hodně. Že je sezóna v plném proudu. Teď zrovna je v tom proudu například sezóna prázdninová, říká se, že i houbařská, minula jahodová, zuří okurková … Inu sezóny.
A taky právě probíhá sezóna morušová. Na zahradě je totiž moruše.
Už vloni jsme ji česali s Ljubou a Ondřejem. Letos jsem na to sám a už jsem moruše sklízel dvakrát. Ono je mi tak nějak líto je tam jen tak nechat. Poprvé jem jich přinesl jen půl kila a hned jsem z nich zkusil udělat bublaninu. Byla vynikající.
A tak jsem si řekl, když jsem byl v sobotu za Jurášem, Álou a Bartolomějem, že jim taky přivezu, když už se k nim chystám v neděli odpoledne znova. Vzal jsem si tedy na to v neděli ráno štafle, ale nebyly vůbec potřeba. Jenom tak ze země jsem jich natrhal kilo. A hned jsem taky udělal tu bublaninu, aby měli něco sladkýho na zub. Když jsem ji odpoledne přivezl a k tomu ještě v misce velké čerstvé moruše, zkusili jsme, co Bartoloměj. Jestli mu pojedou. A vono jo. Trochu se rozmýšlel, v puse to převaloval, ale netrvalo to dlouho, už mu zachutnaly. Inu je to dobrota.
A tak jsme to vzali jako startovní pamlsek a šli jsme na procházku.
Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme Vršovicemi s rodiči chodili na stejná místa. Ty starý začouzený Vršovice zmizely a teď je to nádherná čtvrť se zelení, starými opravenými domky, s parky, s hřištěm na každým plácku, čisto, ticho … nádhera!
Obešli jsme to kolem dokola i s Kapitolem, Jezerkou a Grébovkou, kde byla zastávka u vodní želvy a na zmrzlinu. Dobrých osm kilometrů jsme se prošli. Ono vám je to tam vážně krásný. Fajn nedělní odpoledne to bylo.
A na ráno měli uchystanou tu bublaninu. Že prý si vezme Juráš i do práce.
Já mám v lednici taky jednu - upek' jsem totiž dvě.

210719

sekáč Jára Cimrman

Tož tedy když potřebuju posekat vysokou trávu, musím si ji posekat sám. Jak? Například kosou, jenomže to bych kosil jseště dneska. Tudíž je třeba použít nějakou sekačku, ale tu, co mám v garáži, ne, protože ta vysokou trávu neumí. Ondřej mi sice chtěl půjčit kosu motorovou, ale s touhle vyžínačkou to taky není úpně to ořechový. Ta je spíš na nepřístupný plochy. Ale na velkou zahradu? Ze všeho vycházela nejlíp sekačka bubnová. Možná jsem si ji měl jenom půjčit, ale to mě, přiznám se, nenapadlo. No nic, v Alze měli jednu poslední, tak mi ji dovezli.
Seká to báječně. A už to není jen tak obyčejná sekačka. Už je to stroj. Skoro by se dalo říct stroj na pole. Sice by to pole taky trvalo týden, ale šlo by to.
Nuže pojďme na to.
Báječné. Snadno, rovnoměrným tempem a prakticky vše, co je v cestě sekačka požne. A to i třeba náletové křoví. Nejtlustší kmínek mohl mít tak sedm - osm centimetrů v průměru. Takže skvělý stroj.
Ovšem všechno má háček. I tahle bubnová sekačka, která háčků nemaje, je osazena čtyřmi noži. A tady je ten kámen úrazu. Pochopitelně, že jsem kontroloval, jestli jsou nože uloženy pevně a šrouby na čepech utaženy. Nestačilo to. V jedné chvíli padla kosa na kámen, či co to tam bylo a nůž ulít'. Tedy přesněji řečeno matky se vibracemi pomalu povolovaly a jedna se vyklepala úplně. A hledejte ve vysoké trávě matku desítku. Byl jsem rád, že jsem našel alespoň nůž. No jo, ale jak dál? Na tři nože to sice seká, ale tak to hází kvůli nevyváženosti, že by brzy ulítla i hřídel.
Vzpomněl jsem si na Járu Cimrmana. Ve hře Afrika vykládá strojník Puchmajer o dvánactiválcovém motoru, který jede klidně i na jedenáct, deset, … šest válců. Když to Jára dokázal se vzducholdí, proč já bych to nemohl zkusit se sekačkou?
Odšrouboval jsem tedy nůž protilehlý tomu vypadlému. Zbylé dva jsem pořádně utáhl a: sekáme dál!
Sekačka jede výborně i na dva nože.
Dílo dokonáno, zahrada posečena.
A to nejen díky sekačce, ale i Járu Cimrmanovi. Jak je vidět, byl to sekáč.

klíšťolapka

To, že je sezóna klíšťat v plném proudu, opakují kdejaká média. Já tedy očkován jsem, ale jak víme, tohle očkování je sice správně, ovšem chrání jen před částí z celého spektra všelijakých nákaz a proto se před klíšťaty chráním i smradem. Tedy nám, lidem repelent nesmrdí, ale klíšťatům a jinejm hmyzákům ano. Prtoto na mě nelezou, když na okraji lesa na Paloučku cvičíme.
Jenomže tuhle přijdu za cvičení, položím na stůl ty svý parafernálie a koukám, že po telefonu coci leze. A není to cosi, je to brouček. A není to brouček, je to klíště! Klíště si vybralo špatné místo a špatný čas, proto nepřežilo příliš dlouho. Já se začal zabývat tím, jak je možné, že jsem si ho i s tím repelentem přinesl s sebou z lesa.
Že by existoval druh klíšťat speciálně cvičených na odolnost proti postřiku chemickými protiklíšťovými zbraněmi? To mi přišlo podivné, ale pak jsem na to káp.
Já nechal telefon ležet jen tak v trávě. Protože je to můj telefon, je celý cítit člověčinou, tedy mojí člověčinou. A protože jsem preparoval repelentem jen sebe, nikoliv telefon, klíště čuchalo člověčinu a zkusilo se zakousnout do telefonu, což mu zjevně nevyšlo.
Čili: i telefon potřebuje repelent, pokud ho necháme v trávě a nechceme ho používat jako klíšťolapku.

nasekáme každému

Tuhle jsem to tu nakous' a tak budu dneska pokračovat o sekání zahrady. Je to kapku větší porce trávy a navíc stále ještě probíhá rekonstrukce domu, takže tam nemůžu být nastálo. Čímž jsem se stal dojíždějícím sekáčem a to má určitá omezení. Ale nebudu tady chodit kolem horké kaše. Prostě jsem to nechal vyrůst. Nechtělo se mi sekat trávu, když tam jsou jen řemeslníci a původní majitelé stejně nepěstovali žádný anglický trávník. Louka se taky seká jen dvakrát do roka. Jenomže jak na metr vysokou trávu?
Řekl jsem si, že pro letošek to vyřeším nájemním sekáním. Všude po cestě visí reklamy, jak kdekdo kdekomu naseká podle jeho přání, znám se se zahradníky od nás z okolí, kteří to také dělají a kdyby nic, internet je plný nabídek na sekání zahrad.
A tak jsem zvedl telefon.
A trvalo mi týden, než jsem ho zase položil a to včetně obvolávání firem z reklam u cesty a internetu.
Opravdu mě nenapadlo, že to nepůjde tak, jak jsem si představoval. Ti moji známí zahradníci mi ani nezvedli telefon. Na síti nalezení sekáči trávy byli buď nedostupní a nebo mi přímo odpověděli že a) to už nedělají, nebo b) toho mají moc a na mě nemají čas, či za c) že by mi nasekala jejich dcera, ale ta má plnej notýsek …
. Prostě: je sezóna sekání a kdo chce nasekat, měl si říct vloni na podzim a zapsat se do pořadníku.
Zkusil jsem to tedy ještě s tou reklamou od cesty "nasekáme každému" nebo tak nějak.
Pán přijal můj telefonát a obratem mi kapku s přízvukem řekl, že mi pošle informace. Přišla esemeska s odkazem na web. Tam jsem měl vyplnit poptávkový formulář včetně rodného čísla strýčka z druhého kolena, plánu zahrady, čísla bot a délky stébel jednotlivých travin včetně jejich stáří a druhů. Byla to pitomost, ale zkusil jsem to vyplnit a odeslat. Za týden přišla odpověď podepsaná anonymním týmem sekáčů, že eště potřebujou doplnit leteckou fotografii, strukturu geologickýho podloží a počet čtyřlístků na metr čtvereční. Úplní magoři. Odepsal jsem jim něco sarkasticky vtipného a kupodivu mi hned druhý den odpověděli, že to s těmi čtyřlístky myslí vážně a estli bych jim eště moh' poslat fotku s vyznačením délky tkaniček pracovních bot pro porovnání s velikostí listu jitrocele … Neuvěřitelná hovada. Pochopil jsem podle vážně míněných řádků a vybroušené češtiny, že to nebudou krajané, nýbrž kdosi původem z východně položených krajin. Asi tak Ukrajina a dál.
Nu což. Budu si muset posekat zahradu i letos vlastními silami.
Neboť když chceš něco pořádně, udělej si to sám. Ale o tom opět až příště.

hádanka bez cukru

Sahám v autě do přihrádky mezi sedadly pro klíče a … sáhnu do čehosi mokrého …
Fuj! Co to sakra …
A rázem se mi přihodila hádanka:
Jak dlouho vydrží voskový kelímek z KFC udržet PepsiColu bez cukru aniž by se rozmočil a protekl?
a) jen do večera
b) tři dny
c) týden
Já si totiž minulou sobotu strčil do tej odkládací přihrádky právě ten kelímek s tím, že to mám do zásoby a hned to vypiju. Jenomže jsem na to nějak pozapomněl a když jsem hledal ty klíče, našel jsem pepsi mezi klíči.
Zajímavé je, že cola bez cukru nelepí. Čekal bych, že budu ulepenej a nebyl jsem. Ani předměty v přihrádce nebyly ulepený. Přesto jsem to vymyl, vyčistil usušil a pak teprv vše vrátil na místo. Jde to snadno a jednou za čas takový úklid neškodí. Tedy pokud se uklízí bez větších škod a bez cukru.

hon na koně

Na velikosti nezáleží. Toť častý ukazatel kupříkladu statečnosti či dovednosti. Ovšem i opačné rčení je docela frekventované, z čehož lze usoudit … že podle velikosti soudit je vošemetný. Nu a tak si tady můžu úplně s klidem napsat, že kočkeni tuhle pronásledovali koně.
Ano, soudný člověk by mohl namítnout, že koně jsou lekaví a vyplaší je i nepatrnej ratlík, kterej se štěkotem vyrazí ze křoví, to ano, ale kočken? To už je přeci jen moc. Na to já pravím, že to sice je moc, ale je to tak.
Tedy skoro je to tak.
On to, pravda, nebyl ani tak kůň jako spíš koník. Kobylka. Kobylka zelená.
Jak se dostala do světnice je nabíledni. Otevřeným oknem si ji vskočila dovnitř prohlédnout. To, s čím patrně nepočítala, bylo, že naopak ji si budou chtít prohlédnout kočkeni. Čímž nastal mazec.
Kočkeni skákali a honili koníka jako pominutí. Kobylka lehce skákala a poletovala mimo jejich dosah, ovšem úplně v klidu taky nebyla. Přeci jen se ukázalo, že tentokrát se obě strany přiklánějí k té variantě, ve které se tvrdí, že na velikosti záleží. A tak pokračoval hon na koně bez ohledu na pozdní noční hodinu.
To mě samozřejmě poněkud znepokojilo a šel jsem se podívat, co je to za cambus. Jasno bylo hned, jak jsem rozsvítil. Kočkeni lačně zírali na kobylku usazenou na skříňce.
"Tak pojď, pudem zase ven," promluvil jsem na koníka a čapnul ho do hrsti. Vyhodil jsem ho, kudy přišel, tedy oknem.
"Konec lovu a spát! Za chvíli je půlnoc!"
Kočkeni na mě civěli se zklamáním, neboť jsem jim zahodil hračku.
Inu měli po zábavě. Zato já měl klid.

jak nosit roušku

To je stará vesta, že většina lidí z Asie nosila roušky velice pečlivě i před covidem. Jsou jaksi vychováni k ohleduplnosti a než by na někoho prskli bacila, radši si vezmou hadřík před ksicht. Nu a opět nám jdou příkladem i v dobách covidových.
Včera jsem si byl támhle na Smíchově pro zelený čaj u Vietnamců. A na dveřích měli přilepenou tuhle cedulku, která mluví za ně i za vše:

rouska_210707

černý pirát Drvodělka

To takhle seču zahradu (o tom ještě bude řeč) a co nevidím: tuhle na těch hrachorech se pase jakýsi velký černý … co to je? Ještě jsem to neviděl. Přišlo mi to jako hubenej čmelák, ale celej v černém. Nu, máme tu zájem oba. Já to musím požnout a ty, příteli, se potřebuješ nadlábnout. Tož neváhej. Za chvíli bude z trávy i hrachoru seno.
Pochopitelně mi to nedalo a hmyzáka jsem si vyfotil. Nenosím sice s sebou foťák, ale telefon byl po ruce. Tudíž jsem pak v klidu u počítače mohl pátrat, co že za černýho piráta mi to na zahradě popíjí nektar z květů. Nepátral jsem dlouho. A není to čmelák.
Je to včela. Černá včela. Podle velikosti by se spíš hodilo označení včelák.
Z běžně dostupných pramenů jsem vyzjistil, že se jedná o samotářský druh patřící k zástupcům čeledi včelovitých a to konkrétně se jménem Drvodělka fialová. Ano, má to taková fialová křídla a podle informací bydlí v párech někde v nějakém starém dřevě, v trámu či trouchnivějícím pařezu. Tak zrovna takových je na zahradě pár.
Čili zahrada poskytuje tomuhle černýmu včelákovi i byt i stravu. Co víc si přát? Snad už jen abych s tím sekáním nevotravoval příliš často, což můžu slíbit. Tahle senoseč byla letos první a na otavu se chystám až to zas kus povyroste. Jen nevím, co s tím senem. Nikdo ho nechce, tak jsem ho si usušil, ale pak odvezl na kompost. Je ho půlka žebřiňáku.

Drvodelka

chladí to a hned to zaschne

Drobná, až nepatrná zranění člověk nevnímá, dokud tato na sebe neupozorní. V tomto případě upozornění přišlo okamžitě, neboť koneček ukazováku je hned na ráně.
Tedy při krájení rajčat ostrým nožem si musím dávat pozor, to si říkám vždycky. Předevčírem jsem si to říkal taky, ale asi ne dost důrazně. Maličký kousek kůže s masem asi tak milimetr byl oddělen, ani jsem si nevšiml. Jenomže ono to hned vzápětí jaksi bez povšimnutí nešlo. Teče z toho provozní kapalina. A to já nemusím. Okamžitě jsem to zmáčkl a krev přestala crčet. Ale co s tím? Napadlo mě potřít tu drobnost kamencem. Mám ho připravený, kdybych se říznul při holení.
No, pálilo to jeko čert, ale nezastavilo se to. Tak jsem to nějak stáhl leukoplastí a pokračoval dál v krájení. No jo, ale rajčata mám radši s vinným octem a olivovým olejem. Jinou příchuť mít nemusím. Takže omýt od krve. A zas to začalo kapat pod náplastí.
Vodšpuntoval jsem náplast, celé tu zase pevně zmáčknul a zkusil to zakápnout takovým gelem, co je přímo na to, ale musel jsem počkat, až to aspoň trochu zachne. Jinak bych měl všude červené šmouhy a v salátu krvavou lázeň. Nu, povedlo se a včera jsem si zašel do lékárny, jestli nemají něco na takovéhle lapálie, aby se to hned zastavilo a abych něměl včecko zapatlaný. Nabídli mi prášek se stříbrem. No tak jo.
Hned jsem to zkusil a vono jo. Chladí to, zastaví to krvácení a hned to zaschne. Normální zásyp. Ten jsem naposled viděl, když jsem si natlouk' koleno a babička mi ho zasypala takovým žlutým práškem. Teď je to prášek bílej, ale funguje stejně.
Mám ho od včera na viditelným místě nachystanej.
Rajčata totiž můžu ve všech podobách, ale bez krve je to lepčí.

třikrát týdně

Podle včerejšího zápisu by se mohlo zdát, že cvičení skončilo a pokračování bude až po prázdninách.
Kdepak. Cvičení pokračuje.
Stejně jako vloni jsme si s Ondřejem řekli, že budeme cvičit dál.
Občas se sice stane, že je někdo na cestách nebo jinde, ale plánovaný kalendář to nenaruší. Princip je ten, že kdo může, ten přijde.
No jo, ale včera Ondřej nemohl a když jsem jel na Palouček, potkal jsem Radka, jak kamsi odjíždí. Moc nás tam dneska nebude, povídám si. A jedu dál. Přijel jsem na míso a podle očekávání nikde nikdo. I co, už jse tady, dám si sedmdesátčyřku.
A dal jsem si.
Ta část sestavy, kterou jsem si stihnul trochu zapamatovat, trvá asi tak sedm minut.
Byl to pro mě neobvyklý zážitek. Nikde ani noha, jen ty moje. Na kraji lesa jsem si pěkně cvičil. Ticho a do ticha jen to ptacto nebeské. Komáry nepočítám, to jsou potvory, proti těm mám s sebou letos vždycky repelent.
Dal jsem si sestavu dvakrát a když cvičím potřetí, slyším přijíždět auto. A vono jo, slyším dobře a už dobře i vidím. Nebudu sám.
Přijela Dáša a hned se pustila do rozcvičky a za chvilku už jsme pilovali sestavy.
Cvičení bylo zase báječné. Dali jsme si obvyklou dávku sestav a mně to vyšlo na dobrou hodinku.
Prima to bylo.
Jedeme dál. Třikrát týdně i o prázdninách.