WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

stojím blbě

Včera vznikl vážný spor při cvičení. Šlo o svaly na nohou.
Totiž: to naše cvičení vychází z čínských sestav Tai-ti. Tomáš nám jednu ze sestav vybral a my tu základní třináctku cvičíme. Před tím se cvičí ještě protahovací cviky, které jsou vlastně vybranými cviky z té sestavy. Na tom pořád není nic sporného.
Všechna ta cvičení se provádějí v takovém uvolněném mírném podřepu. A o ten jsme se včera přeli.
Dámy, tedy Ljuba s Míšou si pochvalovaly, jak se jim to pěkně cvičí a jak člověk musí stát tak, aby měl záda pěkně svisle a nohy mírně uvolněně pokrčené a to tak, aby ho nic nikde netáhlo, nic se nikde nenapínalo. A na to já, že s tím uvolněním je to relativní, protože když nohy pokrčím, musí být svaly přeci napjaté, poněvadž kdybych je povolil, tak upadnu.
"A to právě ne, to stojíš špatně, to tě nesmí táhnout, nesmí to při cvičení bolet."
"Tak to vážně dělám celý ty roky blbě. Já po cvičení necejtím tuhle ty vrchní svaly na stehnech, děsně to dycky bolí."
"No vidiš, stojíš špatně. To tě vůbec bolet nemá. Jenom v případě, když se to dělá na sílu v tom velkým podřepu, jak nám to před časem Tomáš předváděl a jak jsme to pak jednou cvičili všichni."
"Ale já jsem jen v mírným podřepu a stejně mě to bolí."
"Stojíš špatně. Musíš mít ty svaly povolený."
"To nejde, to bych upad …"
Ondřej už na začátku debaty poodstoupil z kruhu debatníků a šel si cvičit sám. Do tohohle zasahovat nechtěl. Věděl své.
"Neupad, musíš stát správně."
"Ale dyť to nejde. Fyzika je jenom jedna a mechanika kloubů taky. Mluvíme tu ve zjednodušení vo třech kloubech. Mezi nima jsou natažený svaly. A jedině, když je ta noha rovně, tedy když jsou ty klouby svisle pod sebou, tak se ty svaly nenapínaj. Všechny vostatní postoje způsoběj nějaký napětí v nějakejch svalech. Jinak to nejde."
"Jde, stojíš blbě. To musíš tak, aby tě to netáhlo …"
"Hele, takhle tomu nevěřím. Na to bych potřeboval nějakýho doktora, aby mi vysvětlil, že dyž pokrčim nohy, tak se mi uvolněj svaly. Já to vidim tak, že někerý se mi pořádně napnou. Zvlášť ty, co mě bolej."
"No právě, musíš stát správně, aby …"
"Tak konec debat, jde se cvičit! Přece všichni víte, že maminka a Knébl maj dycky pravdu," ukončil medicínskou rozpravu Ondřej.
Cvičili jsme. Dlouho a poctivě.
A mě poctivě bolely ty svaly, co mě bolet nemaj.
Asi stojim blbě.

nešikovný ovoce

U nás se nic jakživo nevyhodilo, o tom už jsem si tu psal. A tahleta vzpomínka mě vedla k tomu, že ani žádné ovoce nepřijde nazmar. Moruše jsou sklizeny, z broskví mi zbyla jenom jedna, kterou jsem slupnul hned na zahradě, tak teď přišly na řadu mirabelky.
No jo, ale co s nima? Je to takový nešikovný ovoce.
Povídal onehdá kamarád Jarda, že on z nich vloni nechal vypálit slivovici, že to dělají tuhle kousek od nás. Myslel jsem na to a nezůstalo u myšlení.
Včera nadešel den první, tedy den sklizně.
Na zem plachty a setřepat. To bylo to nejsnažší. Ale pak se to musí vytřídit a zbavit listí. To už tak snadný nebylo. Jakživo bych neřek, že to dá takovou práci. Je to hrozná piplačka. Lepí se to, maže se to, kutálí se to. No jak píšu: je to takový nešikovný ovoce. Celej den jsem se s tím mořil.
Výsledkem jsou dva koše s vytříděnými mirabelkami. Je jasné, že jich není dvěstě kilo. To je prý minimální množství. No, uvidíme. Dneska to zavezu do pálenice. Jestli to neprojde, nedá se nic dělat. Pokus byl učiněn a teď už je to na paličích.
V každém případě je to zkušenost pro příští rok.

ps …

A je to!
55kg mirabelek je předáno v pálenici a že prý z toho může být tak 3,5litru pálenky … někdy v listopadu
Takže kdybych se v listopadu nehlásil, unavil jsem se ochutnáváním mirabelek …

Saturn

Včera jsem si znovu zkoušel vyfotit Měsíc. Fotku jsem přidal k té předvčerejší a jak vidno v předchozím článku, povedla se ještě líp. Ono totiž bylo vyfoukáno a jasno, což takovým fotkám svědčí. A protože byly podmínky tak skvělé, nedalo mi to a nechal jsem se inspirovat jedním kolegou fotografem, který poslal do fóra fotku Saturnu. Pravda, má delší sklo a novější foťák, ale nešť, zkusil jsem to.
A vono to vyšlo.
Vopravdu bych nečekal, že se mi podaří zachytit Saturn tak, že když člověk ví, jak má vypadat, pod tím maličkatým flíčkem si ho představí. Za daných podmínek, tedy formát čipu MFT, objektiv 40-150/2,8 Pro a telekovertor 2x, čili po přepočtu pouhý 600mm teleobjektiv, to je, myslím, docela výkon. Zkoušel jsem vyfotit i Jupitera, který je výrazně jasnější, ale nevyšlo to. Nějak ho ne a ne zaostřit. Nevadí, pro dnešek stačí Saturn.
Ano je to jen taková mrňavá rozmazaná šišatá tečka, jenže si v ní člověk toho Saturna najde, to musíte uznat. No, co vám tu budu vykládat, mám z toho radost, že to tak vyšlo.

Saturn_200728

Měsíc v půlce

To vyšlo dobře: prázdniny jsou v půlce a Měsíc taky …

Mesic_200727

Další večer už byl Měsíc o fous větší. Inu, dorůstá:

Mesic_200728

připravil jsem ji o oběd

To mám z toho, že se budím tak brzo. Ve tři čtvrti na pět si řeknu: ještě ne, ještě chvilku a tady to mám, už je čtvrt na osm.
Ale v sobotu jsem nezaspal, to jsem vezl Kačku s Matějem na Leirin - ten jejich nejoblíbenější tábor, kde jsou každý rok o prázdninách na týden přeneseni v jiném čase do jiné země …
Já se tedy nikam nepřenesl. Jen jsem je vysadil a v roušce rychle zase odjel, aby nepřeskočil virus. Ale na zpáteční cestě jsem si řekl, že se někde zastavím. Prostě někde cestou. Vydal jsem se tedy za šipkou: zámek Nové Hrady. Jenže bylo zrovna poledne a kam tedy na oběd. No kam? Když projíždíš Prosečí, zastav se v Proseči.
Oběd byl a na náměstí i taková hezká dřevěná chaloupka, tož jsem se zašel podívat. A hleďme: muzeum dýmek. No jo, dyť tady v Proseči se dýmky vyrábí.
Vstoupím tedy do dvora a jde mi vstříc slečna.
"Vy byste chtěl do muzea?"
"Chtěl."
"A já zas chtěla na oběd. No nic, tak pojďte."
Dostal jsem vstupenku, koupil jsem si ještě i prosečské pověsti a šel se podívat na ty fajfky. Mají to tam pěkné, i s povídáním, s plovoucí lodí, se soustruhem a vůbec. Inu múzeum. Vyfotil jsem si tam Sherlocka, jelikož toho tam mají taky. No jo, Sherlock dýmku dycky měl, to jo. Ale co já? Já bych k těm svým moh' taky jednu z Proseče přidat. Ale kde ji koupit? Po prohlídce se tedy ptám slečny, jestli bych si tu někde nemohl dýmku koupit.
"Tady u nás třeba," pravila slečna a ukázala na vitrínu s dýmkami, které jsem si před tím nevšiml.
A hned začalo vybírání.
Slečna mi vyložila na pult asi pět kousků. Jednu, tu nejpěknější, jsem si vybral a bylo.
Byl jsem po obědě, navštívil jsem muzeum a koupil si fajfku zrovínka takovou, jakou má ten jejich Sherlock v múzeu.
Co víc si přát?
Byla to náramná náhoda, že jsem se stavil v Proseči. Měl jsem z té náhody radost a i ta Slečna mohla mít, doufám, docela radost, že jsem jí to odpoledne udělal docela pěknou tržbu, ikdyž jsem jí to nejdřív pokazil tím, že jsem ji připravil o oběd.
Ale však ona si na něj jistě zašla, jen co jsem paty z muzea vytáh'. Bez oběda určitě nezůstala.

Sherlock_Prosec

jevy společenské

Je to dobře dva měsíce, co jsem si tu pamětnicky mudroval o dvou způsobech léta. Jeden z nich byl deštivý a ani mistru Důrovi se nepozdával. Označil ho v souvislosti s provozem svých říčních lázní za poněkud neštastný. To byla sice literární paralela, nicméně současné léto by mistru Důrovi přidalo další vrásku na čele.
Domnívám se však, že by šlo o vrásku způsobenou obočím povytaženým z důvodů podivu nad jevy nikoliv meteorologickými, nýbrž společenskými.
Totiž: to, co bývalo a je a doufám, že i bude, jevem zcela normálním, je dnes sledováno s obavami a tyto obavy si žádají vysvětlení a tudíž je vysvětlováno, kam se člověk podívá.
Letošní studené a deštivé léto je úplně běžné, stejně jako byla obvyklá i léta předešlá, tedy horká a suchá. Jenomže, jak jsem si tu už povzdechl, na to střídání počasí se zapomíná, neboť žijeme přítomností a ta tam je paměť byť i krátkodobá.
Tudíž stačí zapnout například televizi, pustit si hlavní zprávy a co nevidíme: sympatická paní Rosnička stojí na stezce korunami stromů nad Lipnem, na pozadí se honí mračna, vítr fučí a rozfoukaná Rosnička vysvětluje lačnému lovci senzací, že se dají očekávat další přeháňky i silnější deště a že katastrofické předpovědi předpovídající další suché a horké léto prostě nevyšly proto, že nebylo dost dat, jelikož kvůli šířícímu se viru přestala létat letadla, která ta data do meteorologických modelů počasí dodávala.
Lovci senzací to hned sepne: Ha! Další změna klimatu! Letadla jsou toho původa!
Na to já pravím: přestaňte blbnout se senzacema. Za dva dny je svatý Anny a každej hospodář ví, že svatá Anna znamená chladna z rána. To platilo i v dobách, kdy jen pomyslet na možnost létání zavánělo kacířstvím.
Tož se držme hezky při zemi, poněvadž senzace se opět nedostavila.

C/2020 F3 - čtyři portréty

Tak dneska jsem taky nevstával nijak časně, protože jsme opět lovili kometu. Jako den před tím.
V úterý byl totiž den D. To jsme si s Ondřejem naplánovali, že pojedeme fotit kometu C/2020 F3. Vzpomněl si totiž na jeden kostelíček uprostřed polí na hranici Prahy. Tam by se to jistě fotilo. S kostelíčkem jako kulisou by kometa Neowise vypadala skvěle.
Sledovali jsme stav oblačnosti a já ve 22:30 konstatoval, že už se fotit dá, což jsem doložil činem - vyfotil jsem ji ze stejného místa jako před týdnem.
"Vyrážíme," zněl příkaz.
Ke kostelíčku jsme dorazili, ale mělo to dvě takové šmouhy na kráse. Kometa byla na druhé straně, než jsme chtěli a kostelíček nebylo možné fotit z té strany, ze které bychom to byli bývali potřebovali. To byla ta první potíž. Ta druhá, zásadnější, byla ta, že všude kromě okolí komety bylo vymeteno. Jen C/2020 F3 se schovávala za mraky. A tak jsem prolezl houštiny napravo, vrátil se, obešel celý hřbitov i s kostelíkem zleva přes pole a zjistil jsem než to, že to přes tu zeď vopravdu nepude a taky to, že je kometa furt za mrakem. Po půlnoci jsme to odpískali.
"Nechal jsi támhle stativ," povídá Ondřej, když jsme už zavírali dveře auta.
"Nenechal, já ho mám tady."
"Tak čí by to ten stativ moh' …. a to je můj!"
Ondřej si složil svůj stativ a s dobrým pocitem, že jsme sice kometu nevyfotili, ale ani stativ nezapomněli, jsme se odebrali k zaslouženému odpočinku.
Mně to ale ještě nedalo a zkusil jsem to cestou do postele znovu z toho místa, kde jsem fotil před odjezdem.
A co byste řekli?
Byla tam!
V 0:55 se opět nechala vyfotit. Ovšem bez kostelíčka.
Včera už se mi po předchozí zkušenosti nechtělo, ale měli jsme s Ondřejem předběžně domluveno, že to zkusíme ještě jednou z louky u nás na Olešku. Vážně se mi nechtělo. Ale ono bylo jasno a tak jsem přeci jen na tu louku vyrazil.
A tentokrát se povedlo.
Tudíž jsem vyfotil kometu C/2020 F3 Neowise počtvrté. Tentokrát s Cukrákem.
Takže i včera jsem se dostal do postele až po půlnoci.
A to už vážně stačí. Kometu jsem portrétoval čtyřikrát během deseti dnů. Ani ty největší krasavice se, počítám, nenechají fotit častěji.
Tož máme splněno.
Já i Neowise.

21.7. 22:30
200721_2230

22.7. 00:51
200722_051

22.7. 23:06
200722_2306

až zítra

… spím … kometa je toho původa … historku napíšu zítra … dobrou!

v Táborské

Zdálo se mi podivné, trávit prázdninový tábor v Praze. Ale což, Kačka si to vybrala, odvezl jsem ji tedy na tábor do Táborské. Do školy. A znovu se vtírala další pochyba: do školy? O prázdninách? No nic. Kačka si to sama vybrala.
A tak byla týden na uměleckém táboře ve škole v Táborské.
A v sobotu bylo velké představení.
Všichni, kteří se týden umělecky snažili něco se naučit, předváděli, co to bylo, to co se naučili. Přiznám se, že jsem čekal něco na způsob školní besídky pro rodiče. Toho jsem se ovšem nedočkal.
Naopak. Dvě hodiny děti předváděly v rámci svých skupin představení, která byla více či méně skvělá. Muzikál jediný ke mně moc nepromluvil, ale to je proto, že na tanečky a písničky moc nejsem. Ale za týden se tohle naučit - inu bylo vidět, že si tu táborovou práci všichni užívali celý týden poctivě.
Nu a Kačka měla v jejich představení roli němou. Byly čtyři, tihle mimové a měli za úkol spolu s ostatními mluvícími zahrát docela silný, byť tragický příběh. A povedlo se jim to. Právě jejich divadlo bylo nejsilnějším zážitkem. Jiné bylo zase veselé s ponaučením. Kdepak školní besídka. Tohle už byla docela vážná práce - a měla skvělé výsledky.
Odpoledne pak byla rozlučka, společné hemžení a tancování, loučení všech se všemi … no vážně: byl to náramnej tábor. Kačka si to pochvalovala. Inu, tohle je její parketa. Tohle jí baví. Teď jsou s partou wu-shu v horách a příští týden jí i Matěje čeká další role. Tentokrát ve fantastické zemi Leirin. Už se nemůžou dočkat.

pohled na výlet

Pochopitelně to máme každej jinak. Já o nějakém sportování mluvit moc nemůžu a když udělám pár kroků, hned je z toho událost. Matěj tím shovívavě pohrdá z pozice dospívajícího velmi trénovaného sportovce. Tudíž je to vždycky o pohledu na věc.
V pátek jsme pohlíželi na svět z koloběžek.
Byl jsem zvědavý, jestli se tou mojí dá projet celý okruh kolem Břežan. Místy je to polní cesta a ta moje koloběžka je stavěná jen na upravené cesty. Do pole moc není. Nu, tak jsme to jeli vyzkoušet.
Čímž jsme objevili, že od altánu dolů k mostu přes dálnici právě dokončují cyklostezku a tudíž zmizí právě ten obávaný úsek polní cesty a bude vystaráno. Ostaní části okruhu jsou více či méně v pořádku a projedu i bez úprav.
Měl jsem radost, že to tak prima jde, jenomže do kopce už jsem funěl. On to tedy žádný kopec není, jen takový mírný svah z Písnice nahoru zpět do Hodkovic, ale přeci jen Písnice je z pohledu koloběžkáře nejníž a šlapat, tedy koloběžet se musí nahoru. No funěl jsem děsně. Matěj to strpěl a kroužil kolem a čekal
a vůbec dělal, jako že se projíždí. No jo, trénink má, to nemůžu říct.
Na okraji Písnice na tom kousku silnice, co nejde objet, jsme potkali vyjevenou kamrádku Lucku. Tedy ona vyjevená původně nebyla, jela prostě domů a vyjevila se, teprv když nás za volantem zahlídla. Že prý potkala dva mladíky na koloběžkách, psala pak zprávu. Ona umí lichotit.
Nu a závěr byl plánovaný na Kamínku, což je takovej uměle nasypanej kopec na východ u Břežan nahoře s výhledem. Tak ten Kamínek Matěj taky vyjel, jenom prý posledních pár metrů už ne. Já to nahoru vyšel pěšky, kdepak koloběžet. Nu, počasí se vydařilo, výhled byl a výlet taky byl. Jen právě pohled na ten výlet byl různej.
Já to měl jako prima objevovací desetikilometrovej výlet na koloběžkách. Matěj to komentoval jako normální krátkou projížďku, kterou dělá běžně každou chvíli.

200717

jezírko na paloučku

To tu eště nebylo, aby pršelo. Vlastně bylo, ale jen jednou. Tak včera podruhý.
Ale ne, nepletu to, já vím, že tenhle rok se Medardova kápě utrhla a prší skoro furt, což je dobře. Já tu píšu o dešti při cvičení. Jak již psáno, cvičíme si na hřišti a teď o prázdninách na paloučku. A vždycky bylo hezky. Jen jednou na hřišti kapku sprchlo, ale hned se zase vyčasilo, jenže my už byli pryč, děštěm zahnaný do sucha.
Tak včera jsme se zahnat nedali!
Už z auta do auta jsme si s Ondřejem volali, jestli jedem.
"No jasně, že jedu, už proto, abys neřek, že nejedu," hlásil jsem do telefonu.
A sešli jsme se na paloučku. Ono vážně trochu krápalo a černalo se to víc a víc. I co, když už jsme tu, dáme se do toho.
A tak byla rozcvička.
Po rozcvičce dorazila i Ljuba s pejskama a v holinkách. Holinky se hodily, jelkož na paloučku se pomalu rozlévalo jezírko. Ale my vzdorovali statečně větru a dešti. Dali jsme si ještě společně třináctku, ale to už začalo vážně hodně pršet, tak jsme to v tom dešti přeci jen ukončili.
Ale se ctí. Shi-fu by měl radost.

lacinej balíček

Lov komet je v plném proudu a bude mít ještě dlouhé pokračování. Ovšem jsou i lovy jiné. Například lovy všelijakých tvorů, potvor a vůbec prapodivných stvoření. Pochopitelně jde o hru. A to o hru karetní. O Magic. Už jsem si tu o tom psal, tedy o tom, jak mě tu hru Matěj učí.
Postoupili jsme do další úrovně.
A totiž do té, že si Matěj nějak nešikovně smíchal jeden balíček karet s jiným balíčkem karet, čímž se stalo, že se s tím, co měl v krabici nedalo moc hrát a tudíž jsme se dohodli, že mu půjčím jeden ze svých balíčků.
Koupil jsem si totiž dva. S tím prvním už jsme několikrát hráli a ten jsem mu půjčil.
Je to dobrý balíček. Dokonce jsem s ním i na začátku vyhrál (nebo se mi to jen zdálo?). Ať tak či tak, hráli jsme s balíčky, které Matěj před časem označil trochu s pohrdáním jako sice úplné, ke hře vhodné, ale jaksi "ve fabrice" sestavené a tudíž mající pro skutečného hráče pramalou cenu.
No a s tímhle mým balíčkem nepatrné ceny mě dvakrát porazil. Poprvé hned a podruhé po delší výměně, ale i tak jsme stačili otočit sotva tak deset kol.
Jo, holt takovej hráč když umí, tak na něj nemáte šanci.
Byť by měl do hry jenom váš vobyčejnej, lacinej balíček karet.

Neowise

Dneska jsem si trochu pospal. Včera jsem byl totiž na lovu. Jako spousta dalších nadšenců. I Ondřej už byl na lovu a tak jsem nemohl zůstat pozadu. Všichni teď loví kometu Neowise.
Tož takhle si letěla včera nad Prahou:

Neowise_2000714

neprojdou

Ano, višně mají pecky. Není to nic k divení, anóbrž ku práci.
Když minulý týden Ljuba odstraňovala pecky z višní, říkala cosi o metodě čínských hůlek. To se ovšem u nás nemůže uchytit. U nás máme odpeckovač. Jenomže on je takovej … no jak to říct. Takovej nepříjemnej do ruky. Na prostředníček a ukazováček se navleče a palcem se mačká. A to dá palci i ostatním prstům zabrat.
Existují ovšem i jiné odpeckovače, čímž se dostávám k sobotnímu nákupu. Bylo to raz dva a doma byl odpeckovač značky "pohodlný". Jen se do něj višně nasypou a mačká se to šikmo shora. Pecky padají do nádobky, višně do misky.
No jo, ale co se stane, když Kačka přinese pár mirabelek a zkusí je taky odpeckovat?
Zakousne se to.
Pecky mirabelek jsou větší a tudíž dírou pro pecky višňové neprojdou.
Tam, kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. To je často používaná poučka. Kačka poučku použila. Použila tedi i větší sílu a výsledek se okamžitě dostavil.
Zaseklo se to ještě víc.
A protože je odpeckovač plastový, pouze trn na pecky je z nerez oceli, muselo se stát, co se stalo. Plast se odštípl a nový odpeckovač je … no, to se uvidí za rok, co je. Možná to ještě půjde. V nejhorším bude muset bejt novej.
Když to tak počítám, říkám si, jestli nejsou levnější ty marmelády z konzumu. No … asi to bude tak na stejno, ale ty naše, ty jsou domácí.
A znamenitý, to se musí nechat.

višně a otázky

Tak tedy višně. O moruších jsem psal minulý týden. Dneska to bude o višních. Čímž je jasné, že ovocná sezóna je v plném proudu. Tedy Kačka s Matějem v pátek přinesli košíky a začali jsme. Nejdřív ještě zbytek moruší. Jsou znamenité a pořád dozrávají. Ještě i teď jsou na stromě zelené a pomalu dozrávají. Ale těch už byl jen malý košíček.
A šlo se na višně. Trhali jsme všichni. Ale divily se jen děti. A že prý proč jsou ty višně tak kyselý. A kde se prodávají, když jsme si je ještě nikdy nekoupili. To šlo vysvětlit snadno, poněvadž višně se opravdu moc neprodávají, tedy jestli vůbec. Zkušenost s nimi má jen ten, kdo je má na zahradě a to jsme až do letošního roku neměli. Tudíž děti až teprv teď zjistily, že k jídlu to moc není, že je to hlavně do marmelády.
Nu, první vlna otázek úspěšně zvládnuta. S tou druhou už to tak snadno nešlo.
A to byly otázky stran trhání višní jaksi všeobecně. Jak to, že to tak dlouho trvá. A proč to tak málo přibývá?
"Já už trhám hrozně dlouho a vůbec nic z toho stromu neubylo," hlásil Matěj.
"A to se všechny višně na celým světě trhají takhle? To je děsná práce," stěžovala si Kačka.
Co na to říct?
Ano, je to tak. Ze začátku to ubývá pomalu, protože strom je višněmi obalený. A višně se prostě takhle trhají, stejně jako většina dalších peckovin. Holt je to práce, která se nedá moc zrychlit ani ošidit.
S těmito odpověďmi už taková spokojenost nebyla. Avšak budiž Kačce i Matějovi ke cti, že višně natrhali všecny, jen trochu ještě zůstalo na sobotu a to jsme zvládli za chvilku.
Višeň je očesaná a otázky zodpovězeny. I tentokrát to dobře dopadlo.

kosení paloučku

Na tom plácku, co na něj chodíme cvičit místo na hřiště, jelikož hřiště se vylepšuje novým povrchem, je tráva. To na pláccích bejvá. Zvlášť, když se plácek jmenuje Palouček. Není to tráva nijak vysoká, je to tráva skoro lesní. Samej jitrocel. Ale přeci jen už byla dost nad kotníky. A tak se Ondřej ujal role sekáče trávy a se svou novou motorovou kosou se pustil do kosení paloučku na Paloučku. Jde to náramně. Tedy až do chvíle, než vám dojde struna. V takovej motorovej sekačce je struna tou kruciální součástkou, bez které kosa není kosou. To víme všichni, kdo nějakou takovou máme. Ale co s tím, když vám struna v kose dojde před koncem kosení?
No co, dáde novou. Dyž ji máte.
Pochopitelně s touhle variantou Ondřej nemohl počítat. A tak jsme to společně rozdělali. A ejhle! Struna tam je, ale je jaksi zašmodrchaná. No, chvilku jsem se to klubko háďat snažil zpacifikovat, ale nebylo snadný je zkrotit. A pak, v nejdůležitější fázi zpětného nasazení mi to celé vypadlo.
A to bylo dobře, poněvadž se ukázalo, že je to na tej dvojitej cívce nějak špatně namotaný. Závada se tedy projevila sama volným pádem. Teď už to stačilo jen znovu správně namotat, uložit do pouzdra a bylo.
"Teď je to nějaký lepší, než před tím," chválil proceduru Ondřej.
Ale to on chválí dycky. On je totiž kamarád.

podruhý na požádání

Jsou věci mezi nebem a zemí …
Takhle se člověk vyjadřuje vždycky, když jde o něco, co mu na rozum nejde. Ne snad, že bych se včera procházel svým rozumem, to ne, ale projížděl jsem se po Praze. Tedy přesněji řečeno, měl jsem ve Vršovicích nějaké jednání a tudíž jsem tam musel dojet a zaparkovat. Je to tam problém jako všude v Praze. A tak už jsem si cestou sumíroval, kolikrát to budu muset objet, abych našel místo, a jak je to daleko k nejbližšímu obchoďáku, kdyby bylo nejhůř a musel bych do podzemních garáží. Sumíruju, sumíruju a vjíždím pomaličku před budovu a blížím se ke vchodu. Pomalu, pochopitelně. Co kdyby … a hele: právě odjíždí jedno auto. Jak se tohle může stát? A támhle druhý. A za mnou vyjelo třetí. No tedy pánové, jak se tohle přihodí? Všude narváno, že by ani elektro-ekologická myš neproklouzla a ausgerechnet v tu chvíli, kdy potřebuju zaparkovat, uvolní se hned tři místa před vchodem.
Nu, zaparkoval jsem, věc vyřídil a po jednání hned volám Jurášovi, jestli jsou doma, že jsem kousek od nich, tak jestli se můžu stavit. A vono jo, že prý se to hodí. Tož jsem vyrazil hledat další parkovací místo. Tady to už bylo těžší. Musel jsem to celé objet, pomalu, plíživě hledám, hledám a … a co nevidím: přímo pod okny vyjíždí od chodníku auto. Místo přímo pro mě.
No to už musí někdo zařizovat. To přeci není normální, abych měl už podruhý na požádání kde zaparkovat, když zrovna potřebuju.
I nešť, neřešil jsem to a šel na návštěvu.
No jo, ale hlavou mi to vrtá furt …. jak je tohle možný?

druhé poprvé

První sklizeň moruší se konala v sobotu později odpoledne. Zahradu už jsem posekal, takže tráva nepřekážela a mohli jsme se věnovat česání moruší. Byla to pro nás premiéra. Pozval jsem Ljubu s Ondřejem, jestli si nechtějí natrhat a oni chtěli, čímž jsem měl jednak společnost a druhak spolutrhače. Tedy ono trhat moruše a ni česat moruše není ten správný termín. Těch zralých se totiž stačí dotknout a už to padá, což způsobuje nemalé roztrpčení samotnému česači, neboť ne vždycky se podaří padající plod zachytit. A tak jsme zčásti sklízeli ze stromu a zčásti z trávníku. A byla to pro nás pro všechny premiéra. Moruše jsme nikdo nikdy předtím takhle cíleně a na zahradě nesklízeli.
Inu všechno je jednou poprvé.
Poprvé jsme tudíž zjistili, že moruše kromě toho, že znamenitě chutnají i znamenitě barví. Namodro. Všechno. Nehledě na ztráty, natrhali jsme docela velkej hrnec a byli jsme pěkně modří. Co teď?
"Citrón to spraví," děla Ljuba.
"Nejdřív zkusíme Solvinu, aspoň trochu by to mohlo pomoct," dodal jsem já.
Zkusili jsme a výsledek se dostavil.
Solvina na chlapské ruce, jak praví text na krabičce, pomohla i rukám ženským a modrá zmizela. S Ondřejem jsme ještrě zavzpomínali na pradávné krabice od Solviny, které byly temně červené, bakelitové, s víčkem na závit. Během vzpomínání mizela modrá a ruce nabyly opět původních barev.
A tím jsme měli to sobotní pozdní odpoledne druhé poprvé: na zabervené ruce od moruší platí solvina.
Bylo to náramně plodné odpoledne. Zvláště pak na plody moruší.

na tři kola

O trávě jsem si tu už psal tolikrát, že se může zdát, že neřeším nic, než trávu. Není to tak. Tentokrát byla tráva jen jakýmsi katalyzátorem událostí. Přesněji řečeno sobotních událostí.
Ono je té trávy docela dost, poněvadž zahrada je rozlehlá. Sekal jsem zatím letos jen třikrát, ale i tak to roste jako z vody. Inu jakpak by ne, když tak krásně prší. Tahle zahrada je celodenní - tedy z pohledu sekáče. To začnete takhle v jedenáct dopoledne, aby to už kapku oschlo, a kolem čtvrtej skončíte. Pokud nejdete na oběd. Jinak je to o ten oběd delší. A mezi tím se dějou věci.
V sobotu se dělo to, že přijeli pracovat řemeslníci. Bourali vodojem a dělali výlez na půdu. Dařilo se. I mně se dařilo a trávník se pomalu měnil z neposekaného na posekaný. Už jsem spotřeboval jednu plnou nádrž benzínu, dolil jsem a pomalu ubývala i ta druhá. A tu najednou, někdy v druhé třetině práce, se mi polámalo koléčko. Ono se tedy nepolámalo. Ono rovnou upadlo. Nejdřív upadla matka. A ještě před tím se ta matka povolila, jenomže toho jsem si nevšiml. Vidět bylo až to kolo, co upadlo.
No jo, no. Co s tím. Je sobota odpoledne, u Kreisy ve Zvoli už mají zavřeno, dál pro matku nemá cenu jezdit, to bych ztratil půlku odpoledne, a žádnou matku tady nemám. I nešť, jezdilo to se čtyřma, pojede to i se třema kolečkama.
Jelo to.
Pan řemeslník měl zrovna rauchpauzu a tak povídám, aby řeč nestála:
"Upadlo mi kolo, matku jsem nenašel a tak sekám na tři kola."
"A chcete matku?"
"Ježkovy voči. Vy byste měl matku? Jasně, že chci matku."
"Já mám všechno, v tomhle autě to vozím. Jaká je to?"
"Asi vosmička, počítám."
"Tak já ji donesu."
Za chvilku mi pan řemeslník podává vosmičku. Vzal jsem klíč, on francouzák, přitáhli jsme to a já stál zase na všech štyrech. Tedy sekačka stála na štyrech. Já se furt eštrě udržím na dvou.
Inu, když se daří, tak se daří.

aspoň dva

Je to týden a dva dny, co jsem si tu zaznamenal slavnostní slib a to ten, že se budeme scházet i o prázdninách, abychom si společně zacvičili. A taky jsem si tu zapsal tu Ondřejovu větu: … když se tu sejdem aspoň dva …
A hádejte, jak to dopadlo.
V úterý nás bylo slavnostně osm a cvičili jsme i kapku přes čas. Bylo to fajn.
A včera?
Sešli jsme se alespoň dva.
Ondřej a já.
Pěkně jsme si byli nejdřív nakoupit v samoobsluze a pak na cvičení na palouček. Nikdo další. Ani nakoupit, ani cvičit.
A tak jsme si to užili sami.
To vám bylo prima. Vzpomněli jsme si na všechny cviky - tedy on má Ondřej na tyhle věci pamatováka - a cvičili jsme až do sedmi. Sami dva. A stálo to za to, jelikož jsme si opravili nějakou drobnou chybku, které jsme si všimli. Nejdřív si všímal Ondřej, pochopitelně, páč já na ty sestavy nemám paměť. A když mně opravil to, co jsem si ani neuvědomoval, přišli jsme na to, že i on tam jeden pohyb vynechává.
No užili jsme si to a pochválili jsme si to.
A když už jsme se rozloučili a jeli si po svých, potkal jsem na jiném plácku u rybníka Matěje a jeho kamarády z oddílu. Společně cvičili. Mohlo jich být tak šest. Krásnej pocit: jeda ze cvičení, načapal jsem synka, jak poctivě s klukama cvičí i o prázdninách.
Náramné pozdní odpoledne to bylo.

u ventilku

Tak jsme včera s Matějem zase řešili tu terminoligii. Předevčírem mu totiž ušel vzduch. Tedy z duše zadního kola a musel řešit, jak dostane večer domů kolo i sám sebe. Kamarád mu pomohl s dopravou a já s tou duší.
A zase jsme byli u těch termínů.
"Utiká to u ventilku," pravil Matěj, "prohlíželi jsme to."
Tak jsme tedy sundali plášť , nafoukli duši a já zkoumám duši u ventilku. Tam to bývá nejhorší a většinou to už spravit moc nejde. Ohýbám to, mačkám to, a nic. Žádná díra.
"Matěji, kde u ventilku? Já to nemůžu najít."
Matěj se na to zahleděl a už to měl: "No přece tady."
"Ale to není u ventilku, to je nejmíň dvacet centimetrů od ventilku."
"No je. Ale je to blíž k ventilku."
"Aha."
Poučen minulými událostmi už jsem nepoučoval.
Nakonec jsme našli díry dvě. Obě byly způsobeny špatným uložením duše v plášti. Nějak se to tam skříplo a přeskřípalo. Zalepili jsme díry obě a teď nezbývá, než čekat, jestli jsme lepili dobře a jestli tam nebyla ještě jiná díra, než ta u ventilku.

dlouho nešel

To je tak: když se vo věc moc snažíte, snaha se může obrátit proti tej věci. Stává se to často a nejvíc zapáleným šiřitelům příslušného evangelia.
Tudíž se to včera přihodilo i mně.
O koloběžce jsem tu už psal. Je to báječnej nástroj ku … nu, ku koloběžení. A jelikož je to nástroj tolik báječnej, řekl jsem si, že se proň pokusím získat i Ondřeje. Zdálo se, že to půjde, zvlášť když mi prozradil, že má ke koloběžkám vztah jako já k oranžový Tatrovce. Kdo by ji neznal. Plastová velikánská sklápěčka Tatra - nádherná. Vždycky jsem po ní toužil a nikdy jsem jí neměl. A Ondřej jakbysmet. Jen šlo o koloběžku.
Na druhý pokus se mi podařilo Ondřeje přemluvit, abychom to zkusili. Včera před cvičením. Dovezl jsem koloběžku svoji a Kaččinu, kterou jsem si dovolil vypůjčit. Zazvoním u dveří, Ondřej vykoukne a povídá, že se jen obuje a hned jde.
Ale hned nešel.
A dlouho nešel.
A strašně dllouho nešel.
A pak přišel.
Držel si na hlavě zelenou utěrku s ledem.
???!!!
"Říkala Ljuba, že si to mám držet na hlavě tři minuty…"
"Ježkovy voči … co …?"
"Sem se praštil vo sprchovej kout. Mám děsnou bouli."
"No to si tuhle rači sedni."
Počkali jsme tři minuty, já na koloběžce, Ondřej na plotě. Pak jsme vyrazili na krátký okruh po asfaltkách kolem.
"Nezpůsobuje mi to očekávané potěšení …," pravil Ondřej, "ale objedem to ještě támhle."
Objeli jsme to, ale já už věděl, že na koloběžce budu jezdit sám. Po takovýmhle úvodu to nemohlo dopadnout jinak.
No nic, ale zážitek to byl jistě intenzivní, ikdyž, pravda zřejmě nijak pozitivní.