WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na Závisti

Takové zvláštní povětří je právě teď. V noci hodně pod nulou, přes den trochu nad nulou. O nějkých deset, dvanáct stupňů se to mění. A k tomu je chvilku sluníčko a chvilku fučí. Jeden neví, jak se do toho povětří obléknout. Včera jsme se trefili a odpolední procházka se docela povedla. Ovšem to jsme netušili, že nová rozhledna, kterou na Závisti otevřeli na konci loňského roku, bude takovou atrakcí a přiláká tolik výletníků.
Nu, stalo se. Na Závisti to bylo jako na Václaváku, ale rozhledna je skvělá a výhled náramný. Až bude hezky, musíme se tam jít znovu rozhlédnout. Včera tomu chybělo jen to počasí.

Zavist_220227

než bys řekl SWIFT

Nejsem novinář ani politický komentátor. Tenhle deník si píšu pro radost a pro zachování vzpomínek. Pravidlem je, že tu neřeším světodějné události, těch jsou plné noviny a nic veselého to není. Občas se ale stane, že to pravidlo musím porušit.
Jak by děl docent Chocholoušek: stává se to maximálně třikrát za deset let.
Tož tady je to porušení:
Včera zahájilo Rusko v čele s Putinem válku v Evropě. Nikdo s tím nepočítal, všechny to překvapilo. Nikdo neví, co s tím. Ukrajina je ve válce s Ruskem, brání se, ale dlouho to nevydrží.
Přidám jeden poznatek z velmi dávné minulosti. Nikoliv sám na své kůži, ale na kůži blízkých lidí kolem sebe jsem spolu s nimi zažil v přímém přenosu situaci, která jednoznačně vypovídala o ruské nátuře.
Ta nátura se dá popsat velmi snadno: Rus rozumí jenom hrubé síle. Dokud ji nepocítí na vlastní kůži, nepřestane, dokud nezvítězí. A vítěz pak bere všechno. Je to buď já nebo ty. Nic mezi tím. Žádná šedá zóna, žádné dohody, žádné porozumění nebo shovívavost. Jen čiré kdo z koho. Ten druhej zhebne. Takhle to vidí mocný Rus.
Mám vážné obavy, že tohle nedochází nikomu z těch, kteří vládnou demokratickému západu. Sankce na Rusko jsou diskutovány, probírány, oznamovány, zvažovány. Řečníci se předhánějí v řečnění, státotvorci tvoří teorie a dští oheň a síru.
A Rusko se směje a Putin si mne ruce, jak to bude mít za pár dní na Ukrajině celé v hrsti.
Dřív než bys řekl SWIFT.

ps
Sám pro sebe, až to budu za deset let číst, si poznamenávám, že všichni představitelé mluví o nejtvrdších možných ekonomických sankcích proti Rusku, ale bankovní systém SWIFT nechávají běžet a plyn a ropu a železnou rudu a cojávímcoještě z Ruska berou dál. Vůbec jim nedochází, že až Putin zabere Ukrajinu a Pobaltí, sám bude rozhodovat, jestli ten plyn a tu ropu do Evropy pustí. Pokud se dohodne s Čínou, úplně v klidu může kohoutky do Evropy zavřít a my tu budem topit velbloudím trusem.

22 22 22 22 22.2.22

Já to prošvih.
Až včera při pročítání novin mi došlo, že jsem si mohl užít prima zábavu. V úterý totiž bylo krásné datum: 22.2.22. Ano, už před tím jsem zachytil zprávy, jak spousta lidí chystá něco významného na toto datum. Jenomže mě nenapadlo, že se to dá povýšit do úplného detailu. A napadnout mě to mohlo, poněvadž dvaadvacítkou od Národního jsem jezdíval domů ze školy čtyři roky. Nu nenapadlo mě to. Napadlo to jiného študenta, tedy študenta současného, nikoliv bývalého.
A tak jsem včera v novinách mohl vidět tu báječnou radost z radosti, že i takováhle událost může udělat hromadě lidem radost.
Jízda tramvají číslo 22 ve 22 hodin 22 minut 22 vteřin v úterý 22.2.22 musela být báječná.
A hned si říkám, jestli se ti všichni sejdou za jedenáct let, aby ve tři jeli trojkou. Ideální by ovšem bylo jet tou naší 333kou autobusem. Uvidíme, třeba si vzpomenu a pojedu. Podle jízdního řádu by měla být 333ka ve tři hodiny a třiatřicet minut na Libuši. To bude slávy!
Inu jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.

školní triko

Do školy jsem chodil před … no, už je to vážně dávno. Jediný školní triko bylo to z ČVUT se znakem lva s kružítkem v tlapách. Nechal ta trika udělat jeden velmi aktivní kolega, který měl nějak přístup k sítotisku. Nosil jsem to triko doslova do roztrhání.
Čas plynul a školní triko se rozpadlo. Pryč jsou školní léta.
Ovšem není všem dnům konec. Kdepak, do školy se nechystám, ale Matěj mi nabídl z řady jejich gymnaziálních trik na výběr. Nu tak jsem si vybral a za čas triko bude. Už se docela těším. Nebude to sice se lvem, ale Doppler taky dobrý.

žádný špeky

To mě tenkrát poslal tatínek ve Vršovicích tuhle za roh k řezníkovi pro špek. Z toho, co jsem přinesl, nebyl nijak nadšen, neboť pravil, že pro tlustý od šunky mě neposlal a šel to řezníkovi vytmavit a přinést ten špek, co chtěl.
Od té doby mám vždycky potíže nakoupit něco z obdrženého seznamu.
Takže včera jsem nakupoval s nápovědou. Tedy ze seznamu, ale s nápovědou. Když jsem stál u regálu a požádal paní z krámu, aby mi napověděla, kde najdu tenhle pytlík, ukázala přímo přede mě. Koukal jsem na něj. Jenže na seznamu v telefonu měl pytlík jiný barevný odstín, takže jsem ho neidentifikoval správně. I nešť, barva nebarva, byl to ten správný pytlík.
V druhém obchodě už to bylo horší. Tam mě paní pytlík neukázala, jen mě poslala přes půl krámu támhle k tomu regálu. Chodil jsem kolem jako mlsná koza a ze dvou požadovaných pytlíků jsem našel jen jeden. Ten druhý prostě neměli.
Pak tvaroh, ale jenom tenhleten v tom kelímku a s ananasem.
No šel jsem to čtyřikrát a kelímek nikde.
Volal jsem tedy mou paní o pomoc. Po telefonu mě navigovala. V tom krámu to zná. Ano, byl tam. Schovanej, nebyl vidět a musel jsem ho vytahovat z utajenýho kartónu. Ale měl jsem ho.
Jako třešničku na dortu jsem si dal Hornbach. Potřeboval jsem takovej ten špunt do odpadu do umyvadla. Je to chromovaný, s gumičkou kolem, dole šroubek s očkem. Trvalo mi asi tak pět minut vysvětlit paní v koupelnách, co vlastně chci.
"Jo ták, vy nechcete zátku do odpadu, vy chcete zátku do umyvdala."
"No, do odpadu umyvadla …"
"Tak tu máme jenom jednu támhle."
Paní šla se mnou až k regálu a zátku mi podala. Byla to ta správná.
Pro tentokrát jsem to tedy zvládnul, ale dost bylo nakupování, příště už žádný špeky.

levitující rohožka

Pochopitelně mám na zdech domu nachystané kabely, ale kamerky jsem k nim ještě nepřipojil. Je to spíš jen takové hraní si s technikou, ale protože to není potřeba, odkládám to i kvůli technickým překážkám, jako je odpálený zdroj kamerového serveru nebo kleště na kabelové konektory, které jsou někde nevím kde. Nu a tak se za oknem krčí jen dvě stále ještě fungující kamerky, které jsou tam postaveny z jakési nostalgie a z radosti, že pořád ještě fungují.
Nu a v posledním týdnu ta jedna funguje furt.
To je pořád: … zařízení zjistilo pohyb …
No bodejď by nezjistilo.
Venku je takovej vichr, že kromě popelnice a kyblíků létá kde co. Třeba i rohožky.
Celý týden jsem ten kobereček před dveřmi rovnal asi tak třikrát denně. Tak nějak si musel připadat bájný Sysifos, když mu ten šutrák imrvére padal zpátky z kopce dolů. Ano i ta rohožka levitovala a pořád se někam přemisťovala, na místě nepoležela.
Co s ní?
Nic. Počkat až přestane foukat. Pak ji zase uložím na místo, aby mohla plnit svou roli.
Jestli ji tedy někde na zahradě najdu.

místo Freuda Pavel

Jo, neznalost věci neomlouvá. Jeden by měl tedy znát do čeho de.
My jsme s mou paní šli včera do zábradlí. Tedy do divadla Na zábradlí. A věděli jsme, že by to mělo být fajn. No jo, ale to jsme nevěděli, že nevíme, že je představení zrušeno. Je to podivná doba a krom toho, že se všude hraje se taky všude ruší. Covid zřejmě řádí a náhrady není.
Nu a tak jsme nevěda nic o rušení, jelikož nás nenapadlo podívat se na stránky divadla předem, přišli do divadla. Tam nikde nikdo jen slečna v pokladně. A ta mi tu sladkou novinu sdělila. Nu což, půjdeme o dům dál.
A šli jsme.
Betlémskou kolem mé rodné průmyslovky, Karolíny Světlé kolem právě opravované rotundy a kolem hospody U rotundy a tam mě napadlo, že mrknem, co hrajou ve Viole. A oni hráli Pavla. A měli lístky.
Ano v této podivné době se stává nejen to, že se zruší několik představení, ale i to, že nepřijde několik diváků. Zaujali jsme tedy místa těch, kteří si nevyzvedli rezervaci a místo Freuda jsme poslouchali Donutila. Tedy pan Donutil nám včera četl ve Viole povídky Oty Pavla. Prima to bylo.

bez šumění

S tímhle typem automatického topení dřevěnými peletami sbírám zkušenosti první zimu. Ano, psal jsem si tu o tom pohodlí, že můžu zatopit na dálku po telefonu a pár dní zpátky jsem k tomu přidal i praní a sušení po telefonu. Jenomže tohle komfortní ovládání do kamen nepřiloží a prádlo do pračky nedá. To musí někdo těmahle rukama.
Nu a tak přikládám a to teď, když se výrazně oteplilo, výrazně méně často.
A učím se regulovat.
Začalo to přehnaně vysokou teplotou a taky vysokou spotřebou dřevěných pelet. Potom jsem osadil radiátory termostatickými hlavicemi a začal jsem regulovat. Tedy ekvitermní systém řeší místnosti s čidlem, ostatní místnosti reguluji hlavicemi. Už to bylo skoro v jakési rovnováze. Ale radiátor v kuchyni začal šumět. Nastalo tedy studium šumících radiátorů. Může za to tlakový spád a regulace průtoku ventilem. Když je všechno otevřeno, nešumí to, ale zbytečně to plýtvá teplem. Tedy opět ta regulace.
Zkusil jsem nastavit ventil radiátoru, ale to zase moc netopilo, protože jím voda málo protékala. Tak snížit průtok regulací výkonu oběhového čerpadla. Napotřetí jsem to měl.
Topení topí, radiátor nešumí, hlavice spínají, čerpadlo má optimální výkon, šetřím peletami a … a venku je po ránu 12°C a vichřice, že se stromy k zemi ohýbají. Koho by teď zajímalo topení a regulace.
No nic, regulační úlohy mám nastudované a až bude potřeba zese topit víc, půjde to bez šumění.

robot pro kočku

Ano robot.
Ovšem robot pro kočku?
To je totiž tak: v chodbě je robot, protože v chodbě jsou kočkeni nejvíc, mají tam škrabadlo, výhled ze dvou pater z okna, schodiště na probíhání, zábradlí na prolejzání, pelechy dva, jídlo pití … co hrdlo ráčí. Proto je v chodbě nejvíc chlupů a proto robot jezdí dvakrát denně.
No jo, ale může se takovej robot pustit sám?
Nemůže. Leda by to měl v kalendáři a to nemá.
Takže když sedím v pracovně a najednou se robot sám od sebe rozjede a začne uklízet, je mi to divný.
A právem protože to tu ještě nebylo, aby si kočkeni po sobě uklízeli. Ale nedá se nic dělat. Je to tak. Kdo to byl, to už nevypátrám, ale jeden z těch mých kočkenů položil tlapu na tlačítko a pustil robota.
Jestli to bylo schválně nebo jen tak ze zvědavosti, to nevím.
V každém případě bylo tak jako tak potřeba uklidit.


ps …
Ha!
Mám ji!
Důkaz proveden civěním: Nemo na mě dneska civěl do dveří koupelny a tu se spustil robot dole v chodbě. Kromě Indy tu nikdo jiný nebyl. Z toho plyne, že Indy na to přišla a pouští robota sama.
Indiana bude mít ode dneška přízvisko Robotická.

pps …
Je to jinak … viz pozdější zápis v březnu

růžová skládací knížka

Byla to taková růžová skládací knížka s plastovými deskami a vlepeným papírovým vnitřkem. Samozřejmě nesměla chybět přinýtovaná a orazítkovaná fotografie řidiče. Ano, řidičský průkaz. Můj první. Dostal jsem ho už v sedmnácti letech a byla v něm poznámka, že jsem sice zkoušky udělal, ale protože příliš brzy, řidičák mě opravňuje k řízení automobilu až za rok, až od osmnácti. Časem pak přibyly ještě dodatky na nákladní auto, na traktor a na tank, ale tank se do řidičáku nepsal, tak tam byl a zůstal jenom ten náklaďák.
Je to dávno, tuze dávno. A teď se sešly dvě události najednou. Juráš si konečně taky udělal řidičák, zkoušky úspěšně složill minulý týden. Dřív to nepotřeboval. A Matěj se ozval, že si bude na jaře řidičák dělat taky. Tož budu držet palce. Pak už zbude jen Kačka, ale ta o tom nijak nemluví, zájmy má jinde.
Tož vypadá to, že z pohledu nejmladšího řidiče u nás v rodině vedu.
Tedy kdysi dávno jsem vedl.
Teď jsem nejstarší.

33 1/3

Psal jsem kvůli tomu i do Suunta, což je výrobce těch hodinek, co s nima zaznamenávám výlety. A nic. Že prej to zváží. Nic nezvážili a nechali to tak. Jinde taky nic. Ani u Applu ani u Garmina. Mají v těch svých programech desítky sportů, ale koloběžky pro ně neexistují.
Je pravda, že jsme včera potkali zástupy chodců, peletony cyklistů, ale asi jen deset koleběžkářů. Je tedy jasné, že nejsme nijak velká cílová skupina. Ale jsme.
A protože jsme tento víkend zkusili letos poprvé vyjet na koloběžkách, sháněl jsem se znovu po tom nastavení hodinek na režim koloběžka. Nic se od loňska nezměnilo, takže záznam je v režimu kolo.
I nešt. Bylo krásně. Obzvlášť v neděli. V sobotu jsme dali s mou paní zkušební rozjížďku necelých deset kilometrů, ale v neděli jsme projeli celou stezku tam a zpátky. Tedy z Vraného až po Mánes v Praze a zpátky. Má to pěkných 33 a 1/3 km.
Byla i kávička na nábřeží kousek od Mánesa, polívka, pivo a vdolky na Zbraslavi. Nádherný odpoledne to bylo.
A tuhle je záznam:

33km_220213

sítě do domu

Není to dlouho, co jsem se podivoval nad tím, že topit v domě můžu i na dálku. A teď to podivování pokračuje.
Pračka a sušička jsou ovládatelné telefonem.
No prosím, to není nic divného. Televize to má taky.
No jo, ale po spárování, které dalo trochu práce a musel jsem resetovat telefon, mi to ukázalo, že po úplném připojení k domácí síti můžu oba spotřebiče plně ovládat na dálku odkudkoliv a dostávat zprávy o jejich stavu. Ono tedy asi nemá moc význam starat se o vyprané prádlo například když člověk sleduje Rusalku v Národním, ale třeba při sledování televizního seriálu se takové připomenutí že má člověk vyndat prádlo z pračky hodí. Nastavování programů je taky přes telefon jednodušší a člověk má lepší výběr.
Ovšem při registraci celého toho cirkusu jsem si říkal, že ty 5G sítě už opravdu člověku lezou až do domu.
Takže když si představíme takové sci-fi, tedy například, že pračka je napojená přes tu síť někam, kde skrzevá zabudovaná čidla v pračce na dálku přečtou DNA z vypranejch trenýrek …
Inu: vítejte v jednadvacátém století.

nechali mě vymluvit

Když přišla ta zpráva o uložení balíčku, bylo mi hned jasné, že budou potíže. Psalo se tam totiž, že platba může proběhnout jen v hotovosti. Ale to jsem si neobjednal a ani jsem tu hotovost neměl. Aby tedy nenastaly ony potíže, volal jsem prodejci.
Prodejce mě nechal vymluvit a pak se vymluvil, že to posílali odjinud a že abych zavolal tam, on že na to už nemá vliv, ale můj požadavek na platbu kartou že vidí.
Zavolal jsem tedy jinam.
Jinde mě nechala paní taky vymluvit a taky viděla můj požadavek a ve svém záznamu o poslání balíčku taky našla platbu kartou. Ale teď už na to taky nemá vliv, povídala.
A tak jsem jel tuhle do Černíků do konzumu pro balíček.
Paní Hrubá mě nechala vymluvit a když jsem chtěl platit, povídá, že jedině hotovost. A já na to, že přesně to jsem předvídal a začal jsem popisovat znovu, co všechno jsem pro platbu kartou udělal.
A paní Hrubá mě zase nechala vymluvit a pak mi sdělila onu zásadní informaci: DPD u ní nemá platební terminál. A hotovo.
Z toho se vymluvit nedalo. Dej prachy na dřevo nebo vypadni.
Nu a tak jsem se dál nevymlouval a jel pro ty prachy.
A co z toho plyne?
Když vás někdo nechá vymluvit, neznamená to, že vám vyhoví.
Znamená to jen, že se můžete za svý prachy akorát vykecat.

už jen k nám

Tak ten novej elektronickej papír má Matějovi dorazit zítra. Ano, je to tak. Moje pomoc s jeho pořízením se nakonec přeměnila v dárek k narozeninám a tím jsme to celé uspíšili.
Ovšem nic není úplně snadné. Expresní dodání vyžaduje osobní přijetí a Matěj bude zítra osobně ve škole, což dá rozum. Ovšem doručovat to do školy rozumné moc není, takže se Matěj snažil přesměrovat zásilku na mou domácí kancelář. A dneska ráno v půl pátý mi dal vědět, že mu to nejde přesměrovat.
To je celej on. O nematematických zastávkách dumá celé dny, ale přesměrovat zásilku … nu, takže jsem to provedl za něj a teď máme možnost sledovat, jak ten papír letí k nám.
Ovšem je to cesta: Hong Kong - Bahrain - Leipzig - Praha. Tak teď už jen k nám na Oleško.

inu pohádky ...

Drbat se levou rukou za pravým uchem je pošetilost a nebaví mě to. Proto si musím pomoct jinak. A totiž tak, že se rozhlížím po síti.
Ne, zatím jsem si uchoval rozum zdravý a nepíšu z cesty. Je to totiž velmi prosté.
Mojí oblíbenou pohádkou, když pominu Erbena a Němcovou, je pohádka z pera George Lucase. Je v ní princezna, zlý čaroděj, chlupatá zvířátka, skřítkové, silák, hloupý Honza, co se stal králem, rytíři, zbrojnoši, loupežníci
… no však to znáte. Star Wars se to jmenuje.
Nu a svět těchhle pohádek už nějakou dobu vlastní pohádkový magnát a natáčí pořád nové a nové příběhy. Jenomže tenhleten Disney je nabízí jen na svém internetovém kanále a ten není u nás dostupný. Jiné služby, které si platím, tyhle pohádky nenabízí.
Jak se tedy na ty pohádky dívat?
Našel jsem návod, který popisuje právě to drbání za pravým uchem levou rukou. Je to nesmysl. Nuže, musím se tedy porozhlédnout po té síti a postarat se bez drbání do té doby, než se Disney uráčí nechat si platit za pohádky i u nás.
I nešť, ty pohádky za tu trochu shánění stojí.
Právě teď třeba zbývá už jen jeden den a pár hodin do vydání posledního dílu zbrusu nové série. Už se nemůžu dočkat. V tom předposledním díle bylo snad všechno, co si našinec může přát.
Rytíř, napravený zloděj, loupežníci, Honza králem, skřítek, víla, kouzelný meč … a navrch ještě zloun jak vystřiženej z kovbojky. A ten souboj na prachem vířící ulici …
Inu: pohádky já můžu.

jak to bylo s rybou

Když je hlad, chutná všechno a nejlepším kuchařem se tak může stát kdokoliv. Kočkeni dostávají najíst pravidelně a o žádném kuchaři nic nevědí, natož aby tušili něco o hladu. A to se projevuje tím, že když mají v misce něco, co tam ještě nebylo, chovají se mírně řečeno odtažitě. Tedy po prvním nadšení z plné misky se na mě otočí s otázkou v očích:
"A to má bejt jako co?"
"No co by to bylo, dobrá šťavnatá konzerva s rybou, copak to nevidíte?"
"Hmmmm …."
Nadšení z jídla v misce v sobotu opadlo během pár vteřin.
"A kde jsou naše granule?"
"V pytli. Dostanete je, až tohle sníte."
"Mmmmmm…"
A šli vod misky.
A já šel ven.
Říkal jsem si, že když tedy jim to nevoní, tak až se vrátím, vyhodím to a dostanou to svoje. Tuhle konzervu jsme dostali na zkoušku a když jim nejede, nebudem to lámat přes koleno.
Za dvě hodiny jsem se vrátil.
Miska byla prázdná a vylízaná do čista a do sucha.
Vida, vy chlupatci. Takhle se na vás musí. On ten hlad nakonec vařit umí, co?
Nasypal jsem jim granule do prázdné misky.
Přišli hned. Čuchli a obrátili na mě chlupaté hlavy s kočičíma očima:
"Zase granule? A ryba by nebyla?"

nematematická zastávka

"Jezdím tu už dlouho a pořád jsem nepochopil tu zastávku ve Zvoli. Takové selhání matematiky se jen tak nevidí."
"Prostě si myslím, že tu zastávku vymýšel nějakej inteligent."
"Autobusy mají vždycky problém vyjet. Jen to komentuju."
Tyhle zprávy mi přišly včera od Matěje. A vůbec se mu nedivím, že si toho všímá.
Já jsem tuhle taky zahlédl, jak se autobus přijíždějící od Prahy nevešel do zastávky, couvl si, ohnul zábradlí u rybníka a rozbil koncové světlo. Myslel jsem si, že je to jakási náhoda a nezkušený řidič, ale zřejmě to bude pravidlo.
Je to podivné. Tu zastávku ve Zvoli projektovali dlouho, bylo k tomu vypsáno i lidové hlasování a teprve až po něm bylo rozhodnuto o umístění a výstavbě. Člověk by řekl, že je to všechno tak, jak má být.
A že by nebylo? Nebo snad, že by opravdu v tom příliš ostrém zatočení dělali řidiči chybu?
Kdo ví, budu se na to muset Matěje zeptat.

kdo je stříhá

Včera jsem to už potřeboval. Ano, jednou za čas to potřebuje každej. A já mám ten čas nastavený přibližně na dva měsíce. Někdy míň, někdy víc. A tak volám, jestli jako můžu přijet. Jenomže odpovědi se mi nedostalo. Ba ani zpráva, která obvykle přijde, nepřišla. Usoudil jsem tedy, že je paní plně zaměstnána, čili je v zaměstnání, tudíž můžu přijet.
A bylo to tak.
Přijel jsem do oficíny a na křesle seděla zákaznice a paní ji sušila vlasy. Už končily. Pak jsem přišel na řadu já se svými šedinami a jako vždycky jsme se dali do řeči.
A že prý je dobře, že jsem přišel, že skoro nikdo nechodí.
To mi nebylo jasné. Kde se tedy všichni nechají stříhat? Na ulici žádnou máničku nevidět, všichni vypadají slušně, upraveně.
"No jo, to vypadají, ale s covidem sem přestali chodit, však víte."
"Vim, ale je to divný."
A tak jsme meditovali na téma zavřených provozoven a kadeřnictví. Ale k závěru jsme nedošli.
Vlasy roustou, ale lidi se stříhat nechoděj.
Kdo je stříhá?
Toť otázka.

nový papír

Není to ani rok, co si Matěj prosadil, že si ušetří na iPad Pro. Z druhé ruky si ho pořídil, v čemž jsem mu byl nápomocen. Pracoval s ním a pracuje s ním dodnes. Tedy ještě před týdnem pracoval.
Včera vážně pravil, že před třemi dny někde ztratil tužku a teď na něm nemůže psát.
Nu což, bude muset být …
… kdepak nová tužka.
Novej papír i s novou tužkou!
Matěj si našel nové médijum.
A že prý se na to líp píše a co se poznámek z hodin a poznámek při učení týká, je to lepší než iPad. Nebolí při tom prý oči. Nu, porozhlédl jsem se, o co že to jde.
Jde tedy o tablet bez podsvícení, recenzenti a rozbalovači ho hodnotí opatrně. Žádné superlativy. Je to prostě jen elektronickej papír a umí trochu víc než papír papírovej. Jsou ovšem i nadmíru spokojení uživatelé, kteří si ho nemohou vynachválit.
Inu, bude to chtít zase změnu návyků.
Takže Matěj přemýšlí, jak na novej papír ušetřit.
Tedy rozhodně to nebude sběrem papíru starého.
Budu mu s tím muset zase kapku pomoct.

kachnám

Placení, jak je všeobecně známo, je zbavování se peněz. A to málokoho baví, i když připouštím, že mohou být i vyjímky. Těch vyjímek ale moc nebude a tudíž je větší část lidstva na pozoru vždy, když na placení dojde. Nu a aby to mělo to lidstvo snažší a k utrácení se mělo víc a víc, vymyslelili bankéři jiné platební metody. Aby se člověk nemusel špinit těmi penězi. Ono to prostě míň bolí, když vytáhnete kartu, tu někam přiložíte nebo vsunete, cosi se zmáčkne nebo ani to ne a je to. Peníze jsou v trapu.
Ale i to je činnost jaksi navíc. Jeden musí tu kartu najít, vyndat, přiložit nebo alespoň přečíst ta čísla, co na ní jsou napsaná. A to je přeci spousta práce.
A tak byla vymyšlena další metoda.
Prostě přiložíte trelefon, který beztak máte někde po ruce a je to. Telofon si přečte vás, tedy nikoliv naopak. A hotovo. Bezbolestně, bezkontaktně.
A ta metoda jde ještě dál.
Když děti potřebují na účet poslat peníze, prostě pošlou žádost. QR kód načtu v telefonním bankovnictví a šup - už je to tam.
Včera jsem to sám poprvé vyzkopušel.
Dělíme se s kamarády o placení tělocvičny. Zaplatil jsem to sám a po dohodě poslal onu žádost o příslušný díl. Odpověď přišla od Ondřeje obratem:
"Šlo to jako když to kachnám hází."
A tady to máme: tak snadné to placení teď je.