WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ověřte si údaje

Ony ty zkušenosti přicházejí pořád. Ať je člověku šest nebo šedesát, furt se má co učit. A tak, přesto že mi už šest bylo, jsem se včera zase učil.
Byl jsem s Kačkou na předoperačním vyšetření, jelikož jí budou příští týden vrtat koleno. Nikoliv kvůli zlámené grešli, ale kvůli kůstce, která tam nemá být. Nu a součástí toho vyšetření je v téhle zamořené době i test na covid.
Vybral jsem tedy místo a s Kačkou jsme se dostavili deset minut předem.
Prázdno. Nikdo nikde. Pustina.
Předjeli jsme před zavřenou bránu.
"Dostavte se přesně v potvrzený čas a vyčkejte na otevření brány…", četl jsem na ceduli.
Dobrá, jsme tu dřív, couvnu a počkám.
Před bránu jsem znovu předjel za dvě minuty včas. Za minutu neviditelná ruka zmáčkla neviditelné tlačítko a brána se viditelně otevřela.
Vjeli jsme do podzemí podle návodu.
V podzemní garáži stála židle, stolek s počítačem, stolek se zdravotnickými potřebami. U stolků stály dvě vysmáté paní.
"My nejsme nakažení, my jsme tu jen kvůli předoperečnímu vyšetření", pravil jsem na uvítanou, "máme zůstat ve voze nebo vystoupit?"
"To je jedno, jak chcete", odvětila jedna paní.
Druhá se snažila něco najít v počítači.
Vystoupili jsme. Paní sice měly roušku a oblek, ale jen jaksi napůl. Smály se, žertovaly, nemohly něco najít, něco nevěděly, pak to našly a už to zjistily.
"Tak si tu ověřte údaje."
Kačka si ověřila na obrazovce údaje. Byly v pořádku. Přistoupila k paní s tyčkou. Paní jí strčila tyčku do nosu, pak něco do krku a bylo. Za minutu.
Já jsem se zatím volně bavil s druhou paní. Byla veselé mysli a odpověděla mi, že by mě to stálo dva tisíce, kdybych chtěl taky, jelikož nejsem doporučenej vod doktora. Ale že jinde jsou ty druhý Ag testy a ty že jsou zadarmo, pokud jsem nebyl devadesát dní na testech.
Usoudil jsem, že mi toho není třeba.
Poděkovali jsme, vsedli jsme do auta a jeli jsme po svých.
A to poučení?
Čekal jsem frontu 200 lidí, čekal jsem unavený personál, čekací lhůtu hodinu …. A nic. Kdybych přijel na minutu přesně, trvalo by to celé právě tu minutu.
Takže: kde jsou tedy ty fronty a ten stres z čekání?
Teď už to vím: v televizi!

ps

Celé úsilí bylo zbytečné. V pátek, právě, když jsem jel pro výsledky, přišla zpráva, že se Kaččina operace kolena odkládá.

pps

Úsilí nebylo zbytečné, operace kolena proběhla jen o týden později s platným předoperačním vyšetřením.

tím by si nevydělali

Někdy v prvních letech psaní mého deníku jsem si tu zapsal pochvalu na robota. Vysávacího robota. Tehdy nebyli tihle pomocníci ještě tolik běžní a pro nás doma to bylo něco jako zázrak na kolečkách. Ovšem jak už to bývá, čas oponou trhnul a ze zázračného strojku se stal běžný a nepostradatelný domácí pomocník. Navíc se od té doby roboti začali rojit a kdejaký výrobce je nabízí.
To, co však výrobci nenabízí, jsou náhradní součástky. A to je pěknej šlendrián.
Včera jsem na to narazil.
Tedy nejdřív jsem narazil na vrčícího robota, který se začal divně kodrcat, poté na mě nepravidelně vrčel, až se nakonec zastavil uprostřed práce.
Bude to chtít důkladně vyčistit, řekl jsem si a neměl jsem pravdu. Vyčistění nepomohlo.
Při čistění jsem si všiml divně vypadajícího ložiska pod nejdůležitějším unašečem. I rozdělal jsem to celé, vyjmul jsem převodovku, tu jsem rozebral a ejhle! Ložisko je vysypaný. Za ty roky dřiny v prachu se holt vyžvejkalo. Fajn, je to jen ložisko, stačí ho vyměnit. Ale kde ho vzít?
A jsme u toho.
Do servisu jsem se dovolal a tam mi řekli, že to ani nemají ani neopravují, že takhle malý věci jsou moc laciný a tím by si nevydělali. Alespoň byli upřímní.
"A co tedy opravujete?"
"Celou převodovku."
"Fajn. Kolik stojí?"
"Ale tu pouze vyměňujeme včetně práce."
"Dobrá, co za to?"
"Dva tisíce."
"Tak to pěkně děkuju, to je významná část ceny úplně novýho robota."
Nuže nového robota jsem již objednal za pouhý dvojnásobek ceny opravy převodovky a za pár dní přijde. Jenomže co s tím starým?
No, co by. Budu dál pátrat.
Už teď jsem vypátral, že samotná převodovka se dá koupit na síti za tisícovku, tedy za polovic.
Když budu pátrat dál, najdu i to ložisko.
To bude za stovku.


ps

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Celá převodovka za sedm stovek. Ložisko už jsem dál nehledal.

na silnici místo není

Řemeslníci se činí a jejich úsilí přináší výsledky. Pozemek je po instalaci žumpy ve stavu, kdy se na něj nedá vjet, aniž by auto nezapadlo do bláta, což přináší spoustu zajímavých situací a problémů. Jeden z nich je: kam zaparkovat?
Normálně je na v budoucnu jistě pěkně upravené zahradě dost místa na to, aby tam za domem zaparkovala i čtyři auta. Teď to nejde. Kam s nimi? Nikde není místo. Na cestičce k domům zaparkovat nejde, poněvadž by nešlo projet, na pozemku to nejde, poněvadž je bláto a auta by nevyjela. Na hlavní silnici místo není.
Opravdu? Není tam?
Je tam autobusová zastávka, na té se taky parkovat nedá, kolem jsou vrata sousedů, ty blokovat nelze. Jak to tedy udělat?
Včera jsem byl svědkem toho, že to jde.
Kromě mého vozu zaparkovalo na neuvěřitelných místech dalších pět aut, z toho dvě menší nákladní.
Neuvěřitelné.
Nikomu jsme nepřekáželi, nic jsme nezničili, vrata zůstala průjezdná, zastávka autobusů prázdná.
Zázrak. I ty se občas dějí, jak je vidět.

ty ji vážně nechceš?

Univerzální myš už tady byla popsána. Je vskutku stále univerzálnější. O víkendu se Indy z ničehož nic rozhodla, že mi ji bude nosit. Furt dokola. Bez odměny.
Donesla mi ji, pochválil jsem ji a myš jsem vrátil ne zem.
Indy ji vrátila mně.
Já na zem, Indy mně.
Vůbec jsem jí k aportování nenabádal, nic za to nedostala, jen podrbání za ušima a slovní pochvalu před nastoupenou jednotkou, čili před Nemem. A i přes tyto zanedbatelné úlitby mi myš nosila pořád a pořád. Asi tak čtvrt hodiny.
Možná mi chtěla nějak sdělit, že myš je velice vzácné zboží a jelikož jsem pasován do role vůdce smečky, jedině já si ji zasloužím.
Po té čtvrhodince se tempo zpomalilo.
Indy dlouze váhala, jestli má ještě jednou vstát a myš přinést. Ale nakonec ji ještě jednou přinesla a vyčítavě na mě pohlédla:
"Pane? Tak vzácná myš a ty ji opravdu nechceš?"
"Ta myš je tvoje, Indy. Učíme se aportovat. Přines!"
A to byla poslední kapka.
Indy na mě otočila hlavu, vrhla mi do tváře zhrzený pohled, pak si dala hlavu na tlapy a už se ani nehnula.
"Ne, on si tu myš vážně nezaslouží", usoudila Indy a tím hru definitivně ukončila.

přihlášky podány

Měl jsem pocit, jako bych to už jednou zažil, ale může být, že to bylo jinde a nebo se mi to opravdu jen zdálo. V každém případě jsem je v pátek zanesl tam, kam patřily.
Totiž ty Kaččiny přihlášky na střední školu.
Tu druhou jsem dokonce podával spolu s jiným tatínkem, který také v roušce byl o pár metrů rychlejší a již zvonil u vchodu. Pozdravil jsem a svezl se dovnitř s ním. Přihlášky umístěny, popřáli jsme si hezký den a hodně štěstí při zkouškách a šli si po svých.
To ovšem ten tatínek nevěděl, že tu první jsem podal se vší vehemencí.
Vstoupil jsem totiž do budovy školy, vybral si pravé schodiště a svižně jsem vystupoval k recepci, kde se přihlášky podávaly. Ten poslední schod už mi však moc svižně nevyšel. Špičkou boty jsem o něj zaškobrtl a už jsem se řítil k zemi. Dopadl jsem jen na koleno a na ruku. Nic se nestalo, zvedl jsem se a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. V pořádku, nebudu za tatrmana. Mrkl jsem na sebe do zrcadla na zdi recepce a pokračoval jsem ke dveřím haly a pak k okénku.
Tam seděl pán, možná něco jako školník a už na mě čekal.
"Jste v pořádku?"
"Já?"
"Vy. Vypadalo to, že jste si mohl ublížit."
"Ne, dobrý. Já jen … tuhle přihlášku …"
"Tady máte potvrzení o přijetí přihlášky."
"Děkuju."
"A vážně vám nic není?"
"Nic, dobrý. Nashledanou."
"Tak nashledanou."
Odcházel jsem a údiv nad tím, jak mě mohl vidět mě rázem přešel.
To zrcadlo na stěně bylo zrcadlo jen ze strany vchodu. Z recepce bylo průhledné. Tudíž měl pan školník ten můj pád na schodech před sebou jako na talíři.
Ještě, že jsem se do zrcadla nezašklebil. To by mohlo být bráno jako pohrdání ouřední osobou.
Nu, jak jsem psal: přihlášky už jsou řádně podány. Teď to bude už jen na Kačce.

daleko lepší pocit

Ono to cvičení venku má úžasné výhody. Kromě toho, že jsme od sebe tak pět, deset metrů a viry na nás nemůžou, je tu hlavně to prostředí. Minulý týden na sněhu, včera na trávě.
Máme totiž dovoleno používat na svoje cvičení umělý trávník a tím pádem jsme měli náramnou příležitost zažít včera téměř letní počasí. Po těch mrazech to byl málem šok.
Odpolední únorové sluníčko hřálo, távník se sytě zelenal a pocit příjemného odpoledne na trávníku ještě umocňovalo téměř modré nebe s vkusně rozmístěnými oblaky.
Úplnej kýč.
Měli jsme na sobě o dvě tepelné vrtvy míň a cvičilo se nám náramně lehce. Tomáš nás naučil další formy ze čtyřiasedmdesátky a už bylo po páté, když se kapánek ochladilo, ale to jsme zrovna končili.
Nebudu tu psát nic neznámého, když napíšu, že tenhle způsob je daleko lepší, než cvičení v tělocvičně. Za tu zimu jsme si zvykli a na čerstvém vzduchu je z toho daleko lepší pocit.

konzervace varné desky ...

… aneb:

Jak jsem založil a neudržel
malý domácí požár


Sedím u počítače a na stole mám Kaččinu přihlášku na střední školu. Kontroluju, jestli je všechno v pořádku, protože slečna mi to dala se slovy … ona je to spíš záležitost rodičů, tak to musíš podepsat a zavézt to tam … To se Kačka pochopitelně hrubě mýlí a ještě k tomu budeme mít rozhovor, ale teď kontroluju, jestli v té přihlášce něco …
Czzzinkkk!
Do háje! Co to zase ty kočkeni napáchali! Běžím do kuchyně hotov tvorům vysvětlit, že …
No nazdar!
Kočkeni jsou nevinní a svorně vyděšeně civí na sporák.
Na varné desce se z prasklé sklenice pomalu rozlévá vosk s avokádovou vůní. To cinknutí, to byla ta sklenice, která na plotně praskla. Já ji tam nechal rozehřát, aby vosk stekl ze stěn níž ke knotu. A s tou přihláškou jsem na to zapomněl!
Ještě že mám hromadu starých novin, honem pro ně, ty vosk nasajou.
Když jsem se vrátil k varné desce, měl jsem jedinečnou možnost sledovat, jak přesně se chová vosk, když dosáhne teploty vzplanutí.
Jen to blaflo a parafín se krásně rozhořel.
Požár! Já jsem založil požár!
Hned jsem pustil digestoř, aby odsála ten voňavej čmoud a teprv teď mi došlo, že plotna stále žhaví na maximum. Za svitu pěkného táboráku jsem konečně vypnul plotnu a mezitím přemýšlel, čím budu hasit. Písek není po ruce, hadr mi okamžitě nasákne parafínem a chytne, noviny jakbysmet. Nu což, zkusím osvědčenou vodu. Snad to nevyprskne.
Nevyprsklo to.
Jen to zasyčelo, jaksi tlumeně to zaprskalo a bylo po ohni.
A vosk se utěšeně roztékal kolem varné deky, na linku, do trouby, na podlahu … inu vosk.
Likvidace následků malého domácího požáru už byla jen velkým gruntováním, kterému předcházel sběr voňavého vosku, který jsem pak následně umístil do jiné prázdné sklenice od téhož a neobávaje se již žádných katastrof, znovu jsem to celé na důkladně vycíděné plotně zahřál, aby se parafin pěkně ve sklenici usadil.
Výsledkem je voňavá kuchyň, navoskovaná podlaha a důkladně nakonzervovaná varná deska.
A to celé sotva za půldruhé hodinky voňavé práce.
No řekněte, nestálo to za to?!

deset dní mrazů

Počkal jsem si, až tomu bude konec a ten nastal včera. Jde tu o opravdovou zimu. Konkrétně o nízké teploty, o kterých jsem si tu psal minulý týden. Čili dnešní statistika je pouhým záznamem pro budoucnost.
Včera během dne rozmrzly rybníky a bruslaři, kteří se na poslední chvíli chtěli ještě projet, už jezdili na vodě. Mrazy skončily. Tentokrát trvaly deset dní. Ten půldruhý týden se teploty u nás nepřehouply přes nulu a v noci se dvakrát dostaly až téměř k mínus 15°C.
Musím k tomu poznamenat, že i vté zimě jsme dvakrát cvičili venku, což byl zážitek nad jiné. Jakživo by mě nenapadlo, že budu někdy dobrovolně cvičit v mraze venku na sněhu. A stálo to za to.
Nu a ten desetidenní mráz měl význam i pro přírodu. Je na to zvyklá a v zimě jí to prospívá. Vymrznou škůdci a probuzení nepřijde tak rychle, jako když je místo zimy jen období chladných dešťů.
Jak to bude dál, odhadují meteorologové: nastane výrazné oteplení. Uvidíme. V každém případě si alespoň na chvíli přišly na své brusle a běžky a sáně, které byly už pár zim u ledu. Totiž v komoře.
Tuhle jsou grafy teplot za těch deset dní. V sobotu mrznout začalo a další týden v úterý už to tálo.

meteo_210213

meteo_210216

jednou za deset let

"Stává se nám to maximálně třikrát za deset let," omlouval se již potřetí do telefonu docent Chocholoušek. Však ho znáte z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Ty scény s turnajem v judu se točily v sokolovně ve Vršovicích. A právě v těch Vršovicích se to mně stalo včera poprvé.
Byl jsem si totiž pro vyhlášené masové taštičky naší sifu. Vyzvedli mi je tam v pátek Alla s Bartolomějem. Nu a já jsem se tedy včera odpoledne objednal, že si je vyzvednu u nich a při té příležitosti učiním návštěvu právě půlročního vnuka.
Všechno klaplo, Bartoloměj se na mě křenil, Juráš s Allou si se mnou povídali a tak pěkně ubíhalo pozdní odpoledne.
Pak povídám, že půjdu. A že prý nikam nemusím pospíchat. Já na to, že teda nepospíchám, ale už zůstanu nejvýš ještě půl hodinky.
A bylo hnedle šest deset, když zvoní telefon.
Ondřej.
A co prý je se mnou.
A teď mi to došlo!
Já se zakecal a úplně jsem zapomněl. Zapomněl jsem na to, že je pondělí. Zapomněl jsem, kolik je hodin. A zapomněl jsem na pravidelné pondělní cvičení v šest!
Inu stane se.
Maximálně … jednou za deset let.
Nebo třikrát?

hádanka únorová

Meteorologové varují před vysokými mrazy, o víkendu támhlec naměřili -32°C, nu a u nás se říká, že už týden mrzne, až praští.
A proto tu mám jednu mrazivou hádanku.
Uhodnete, co je na obrázku?

A) pohled z výšky z dronu na zamrzlý les
B) pohled skrz led do rybníka
C) pohled skrz zamrzlé sklo

hadanka_210215

mokřejší už je jenom voda

No jo suchej měsíc, v úterý jsem si tu o něm psal. Ve středu Ondřej při sklence vína prohlásil, že je všechno, jak má být, neboť on má víno suché, což deklaroval kromě jiného i tím, že v lahvi bylo sucho.
Ovšem suchej rok, to je docela něco jiného. Ten byl o rok zpět. Sucho bylo téma dne. Jenomže vloni tohle téma tak nějak vyschlo a klimatologové prohlásili, že zeměkoule prochází klimatickou změnou, která ovšem přináší vyjímky jako je například ta z loňského roku, kdy se nám všem začaly znovu plnit studny. Pomalu, pochopitelně. Kdyby to bylo rychle, voda by s povodněmi odtekla.
Studny jsou teď naplněny a mokřady jsou opět mokré, ikdyž právě teď v těch mrazech spíš zamrzlé. Ten mokřad na Olešku těsně na okraji vsi už opět přetéká a dokud to nemrzlo, voda samovolně z prameniště tekla cestou. Stejný stav hlásil Ondřej z okolí jeho domu.
Nu a já jsem včera cestou z Vraného pozoroval, jak poprvé za její existenci je vodou zcela zalitá cyklostezka mezi Vraným a Jarovem. To tu od doby, kdy ji otevřeli, ještě nebylo. Zatím se nejedná o velkou vodu. To jen přehrady na Vltaské kaskádě snižují hladiny a připravují se na jarní tání. Ale i tak, vody je ve Vltavě teď tolik, kolik se v ní už dlouho neukázalo.
I při sledování portálu Intersucho lze zjistit, že relativní nasycení půdy je v měřených a zobrazovaných profilech na většině území naší republiky na maximu polní kapacity, čili víc to nejde. Mokřejší už je jenom samotná voda.
Nuže celoroční vyjímka z klimatické změny nám pro začátek tohohle roku zajistila místo sucha mokro. Jestli to bude pro klimatology podnět k další úpravě jinak docela suchých zpráv o klimatu je jasné. Budou to definovat například jako dlouhodobou vyjímku a budou se ohánět tím, že rok není v globálním měřítku žádná míra.
I nešť.
Ať už je nebo není rok krátká doba, výsledkem je, že to v polích a lukách začne po těch současných mrazech zase pěkně čvachtat.

zkušení výzkumníci

Výzkum předchází vývoji a ten s sebou nese pokrok. Platí to jaksi o všehomíru obecně, o kočkenech zvláště. Některému pokroku bych se tedy rád vyhnul, to tu píšu rovnou. Například rozbité sklo Kaččina obrazu, vožraná pažitka na okně, voslintaný tkaničky u bot, najmě pak škrábance na rukách i nohách. Tedy mých nohách a mých rukách.
Házet pokroku klacky pod nohy ovšem nemá smysl a tak se jeden musí s tím pokrokem nějak naučit žít.
Tenhle týden to dolehlo na kočkeny.
Ono je totiž chladno. Vlastně je zima. Tedy úplně otevřeně je třeba přiznat, že je mráz tak dlouho a takový, jaký tu už roky nebyl. Teplota nad nulu už týden nevylezla. Zato kočkeni lezou ven, jen člověk otevře dveře.
Když bylo ještě jen krapítek pod nulou, vykračovali si na balkóně ve sněhu, strkali do toho čumák, honili se v tej bílej nadílce a bylo je těžký dostat zpátky dovnitř. No jo. Ale přišel vopravdovej mráz. Bylo šest pod nulou.
Kočkeni vykoukli ven.
Vystrčili tlapu. Vystrčili druhou. Přidali obě zadní a vstoupili do sněhu.
Húúú … studí to! Začali oklepávat každou packu, kterou zdvihli od země. Už za pár vteřin přišli tihle dvá zkušení výzkumníci na to, že třepání tlapama ty tlapy neohřeje.
Jeden jako druhej otočili hlavu směrem ke dveřím. Nevšiml jsem si, jestli byl první Nemo nebo Indiana. Konec konců co na tom záleží. Nezůstalo u otočení hlav. Otočili se celí jako na obrtlíku a hup zpátky do tepla.
Teď otočili hlavy na mě:
"Co's to, pane, provedl tam venku? Nás to štípe do tlapek a do kožichu. Takhle by to nešlo. Co s tím budeš dělat?"
"No co bych dělal, zavřu dveře a nechám mráz venku a vás vevnitř. Nebo to chcete naopak?"
Odpovědi jsem se nedočkal.
Na protest proti mrazu mi šli žrát tkaničky zimních bot.

mord v Nuslích

Pár minut před půlnocí mě probudil takovej divnej, těžkej sen. Odehrávalo se to podle kulis asi někde v Nuslích a mordovalo se tam. Jaksi podivně, tiše, plíživě. Pak byl střih a já na to zřejmě káp'. Vrazi! Jsou to vrazi! Křičel jsem a sám jsem se divil, jak jsem přišel na to, že právě tihle dva výrostci, tedy kluk a holka v prvorepublikových kabátech, s tříčtvrtečními kalhotami a s rádiovkami na hlavách jsou ti mordýři. Podivnej pocit umocňovalo ještě jakési vzdálené kňourání.
Kňourání se blížilo, už bylo docela blízko. Co to bylo? Další oběť?
To už jsem se nedozvěděl, jelikož jsem se právě nějakou tu minutu před půlnocí probudil.
Jenomže kňourání nepřestávalo.
Že bych ještě spal?
Ale ne, vždyť jsem se díval, kolik je hodin.
Ale to kňourání … je to za dveřmi!
Kňourá to víc a víc!
Ono to nekňourá, ono to tiše mňouká.
Ona to není oběť. Tou obětí jsem já!
Vstal jsem a za dveřmi mňoukala Indy.
"Kde máš Nema?"
"uuuuaaaauuuuu …. uuuu …. maaauuuu!"
"Nemo?"
Nemo zmizel.
Indy mě volala na pomoc.
Takže jsem takhle o půlnoci začal šmejdit a hledat kocoura. Nemo nikde. Ani mňouk.
"Nemo?"
Nic.
"Indy, tak kde je?"
"Mauuuuu", pravila Indy, ale Nemo ani hlásek.
Napadlo mě otevřít dveře na záchod.
Nemo vykráčel ven z tej prima schovky a tiše se mi otřel o nohy.
"Ha … tak tady ses schovával! A ty, Indy, jsi vážně móóc hodná, že's ho zachránila z toho ajnclíku. Ale teď už dej pokoj, jdem spát. Na schovávanou jsme právě dohráli."
"Mau," řekla Indy.
Nemo neřek' nic. Po dobře vykonané týmové práci si šel lehnout.
Koneckonců, bylo dávno po půlnoci.

prostá pravda

Piju, jasně že piju. Piju všechno, co mi chutná. Alkoholici praví, že pijí všechno co teče. Tím se od alkoholiků liším. A pravděpodobně to není jediná odlišnost.
Čaj, káva, minerální voda z Oseka nebo z Poděbrad, kofola a některé vybrané alkoholy. To jsou moje oblíbené nápoje. Teď na podzim k těm alkoholům, což jsou vlastně jenom dvě značky velmi rašelinových pálenek buď z Irska nebo z ostrova Islay, přibyla i domácí pálenka z mirabelek,
což jsem si tu vloni zapisoval. Nu a vínu příliš nerozumím. Víno vnímám jen jaksi digitálně. Nula nebo jednička, čili : chutná nebo nechutná. Tudíž je každému jasné, že mezi nápojové natož pak alkoholové odborníky nepatřím.
Proto jsem taky až do neděle vůbec nerozuměl tomu, proč někteří kamarádi, kteří také neplatí za žádné velké pijany, každý rok uctívají jakýsi suchý měsíc. Pochopil jsem časem, že prostě jednou za rok zamknou ve špajzu na měsíc flašku a ani se jí nedotknou. Tomu jsem porozuměl, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostal, protože já ji někdy neotevřu dýl, jak měsíc a to nejenom jednou v roce. Prostě někdy chuť mám a jindy dlouho ne.
Ale proč vždycky únor?
To mi léta vrtalo hlavou.
A v neděli jsem se konečně osmělil a zeptal jsem se.
"No to je přeci jasný. Než abych pil málo nebo střídavě, tak prostě nepiju celej měsíc. Tím je jasný, že to nepotřebuju a mám zase na rok pokoj. No a proč dycky únor? To je přece daleko jasnější. Protože je to nejkratší měsíc!"
"To jsem teda trouba. To mě vážně nenapadlo. Já dycky myslel, že je v tom něco magickýho."
"Není. A to by se to mohlo eště taky držet jenom na přestupnej rok, aby to nebylo tak často", dodal vtipálek.
Tak prostá je pravda, milý Watsone.

nic jsme nepotkali

A že prý si uděláme výlet někam, kam se smí, tudíž do přírody. A tak jsme se s přáteli vydali na bizóny. Tedy přesněji řečeno na zubry. Támhle k Milovicím. Už jsem tam byl, takže najít ohradu nebylo nijak složité.
Ovšem najít zubry už tak snadné nebylo. Hledali jsme tam, kde jsem hledal na konci srpna. Hledali jsme poctivě, ba dokonce jsme v dálce zahlédli jednoho koně. Jenomže na jeho vkus jsme moc hulákali a tím pádem kůň poodešel od hluku dále a pustina se stala opět pustou.
Putovali jsme pustinou kolem ohrady a nic. Ani kopejtko. V dálce na poli se nám smála srna, jelikož byla dost daleko a dobře věděla, že na ní nemůžeme. V brázdě tu a tam panáčkoval zajíc.
Nic většího jsme nepotkali.
Tedy kromě toho pána pána s batohem, se kterým jsme se na chviličku zastavili po cestě zpátky. Zřejmě taky fotograf. A jestli jsme prý něco viděli. No neviděli, leda zajíce, přiznali jsme.
Výprava tak neslavně skončila. Jemonže kamarád od onoho neznámého dostal večer vzkaz:
"… já věděl, že vás od někud znám. Narazili jste na zubry? …"
A přidal k tomu zubří zasněženou fotku.
K tomu nebylo co dodat.

do Ďolíčku na knedlíčky

Ono to s tím pořekadlem "krmte tu bestii" není jen tak. Především je potřeba vědět, čím se bestie krmí. A to bývá kamenem úrazu. Já například jím všechno, tedy kromě té brokolicové polívky, kterou fakt nemusím. S doporučováním jídel je to stejné. Když se trefíte do chutě a nálady, je doporučení přijato. V opačném případě zbývá už jen jít příkladem.
Takže jsem v úterý šel příkladem.
Ve Vršovicích v Ďolíčku má hospodu naše mistryně, ale to už jsem psal, jak tam byli našinci cvičit na ulici před hospodou. Nu a ona Zhai Hua vaří skvěle, jenomže teď jsou hospody zavřené a proto nabízí jídla mražená. A ne ledajaká. Jsou to tradiční čínské knedlíčky či taštičky s rozličnými náplněmi. Kdykoliv jsme u ní byli, vždycky byly taštičky jedním z chodů a vždycky byly náramné. A tak jsem doporučoval Jurášovi, aby si je k ní zašli koupit, že jsou znamenité. Mají to padesát metrů za rohem. A nic. Nebyla nálada, nebyla chuť.
V úterý jsem vezl Bartoloměje s Allou na konrolu kyčlí a při té příležitosti jsem si všiml, že má sifu otevřeno. Hned jsme nakoupil taštičky pro sebe i pro Juráše s Allou.
Až teprve včera je ochutnali.
"Taštičky jsou dokonalý!", psala Alla. A že prý hned dneska musí jít nakoupit další.
No a má smůlu. Objednávkový systém už má Zhai Hua plný a včera psala, že nové objednávky už nemůže přijmout, ptotože prostě knedlíčky nestihne vyrobit. Další až za týden.
A je to tady: ono se rozkřiklo, jak jsou taštičky výtečné a je vyprodáno.
Inu do Ďolíčku na čínské knedlíčky musíte přijít včas. Jinak se na vás už nedostane.

motivace

Motiv byl vždycky na předních místech při vyšetřování mordu, pan rada Vacátko by o tom mohl vyprávět. Od motivu k motivaci je blizoučko a každej ví, že motivovaný jedinec je na tom daleko líp s výkonem než ten, komu motiv chybí. Tím pochopitelně nemám na mysli jen mordýřské historky ze staré Prahy.
Například takové společné cvičení.
Jeden si řekne, že by si zacvičil, ale pak mu do toho něco přijde nebo se najde nějaká důležitá a nesmírně neodkladná záležitost a cvičení se jaksi odloží a dobrej oumysl udělat něco pro sebe je v tahu. Jenomže když je cvičení společné, máte hned motiv. A totiž ten, že jste se dohodli a co by tomu ostatní asi tak řekli, kdybyste cvičit nepřišli. Byť by to bylo jenom po drátech přes internet doma v pokoji.
Nu a tahleta pozitivní motivace funguje tak báječně, že se scházíme a cvičíme pravidelně.
Je tu ovšem ještě jeden prvek.
Kočkeni.
Když tu byli noví, což je půldruhého měsíce, jančili kolem při cvičení jako pominutí. Slovy: pletli se pod nohy nebo vočumovali, co že to ten páneček dělá, proč von se furt kroutí a těma předníma tlapama nějak divně mává. Jenomže vono se to vokoukalo. Je to moc pravidelný, moc stejný, žádná změna.
"Jo, vona už je zase středa (nebo pondělí nebo pátek)? Aha, tak to se dem uklidit. Von bude pán zase dělat ty svý prostocviky."
A jdou si lehnout do pater škrábadla.
Nemo se rozvalí nahoře, Indy o patro níž.
Začnou chrápat. Chrápají něžně, skoro vrní, ostatně jsou to teprv koťata. Nemo se za chvíli otočí na záda. Rozvalenej v pelechu, nohy mu čouhaj ven, slatně vyvalenej spí. Indy má hlavu vytočenou přes hranu pelíšku a jen tak tak, že nespadne. Mátožně se probere, stočí se do klubíčka líp, tedy tak, aby jí nic nečouhalo ven, zaboří čumák do ocasu a spí dál.
A já se na to při cvičení musím koukat!
Jeden tady sportem ku zdraví a kočkeni se válej.
Když za třičvrtě hoďky docvičím, kočkeni se probudí, dvakrát, třikrát zívnou, protáhnou se a seskočí ze škrábadla.
"Tak už jsi, pane, skončil? My se náramně prospali. A co ty? Jaký to bylo?"
Tohle je, panečku, teprve motivace aneb: jak pevnou vůlí překonat rozkladnýho ducha válejících se kočkenů.

systémová věc

Tak jsem si to nechal včera odpoledne vysvětlit přímo na stavbě. Je to prý systémová věc. Ty příčky v oknech. Naprosto běžně se to prý dělá.
Pan řemeslník mi to natolik podrobně a sugestivně včetně pantomimických gest předvedl, že mi nezbývá, než to vzít jako hotovou věc.
To totiž vezmete tu příčku, přesně pod správným úhlem ji seříznete na požadovanou délku. Pak si rozměříte okno, uděláte si značky, kam příčka přijde, následně strhnete na jedné straně lepicí pásku zespoda lišty a lištu přiložíte jednou tedy tou "odjištěnou" stranou k předem důkladně lihem očištěnému oknu. Přiložíte, jemně přitlačíte a na druhém konci přesně umístíte mezi narýsované značky. Pak nacvičeným tahem strhnete zbylou část krycí pásky a příčku přitlačíte ke sklu.
Problém s lepením příček na fixní okno zvenku v patře mi pan řemeslník taky popsal. Jednoduše. Dělá se to z lešení.
Takže mám jasno.
Jen na jedno jsem se zapomněl zeptat: proč se to uvšechvšudy nedělá rovnou v té výrobě.
To musím ještě napravit.

příčky

Někdy bývá rekonstrukce náročnější, než samotná stavba, četl jsem na mnoha místech. Je to na pováženou neboť člověk rozšafný jistě brzy najde v obou případech zapeklitosti, které vedou … no, řekněme k průběhu méně hladkému, než je očekáván.
Nemá smysl tady vypočítávat klacky, které napadaly a neustále padají stavbařům a řemeslníkům pod nohy. Zbytečně bych tu popisoval věci stavitelům a rekonstruktorům dobře známé.
Je tu však jedna taková věc … věc s okny.
Přál jsem si připodobnit starý dům z válečných dob vzhledu domu, řekněme, z dob viktoriánských. Okenice, cihlově červená fasáda, bílá tabulková okna. Nuže taková okna tedy byla konzultována, nabídnuta a objednána. Celé se to zdrželo kvůli virové situaci nejméně o čtvrt roku. Minulý pátek okna konečně dorazila na stavbu a já je šel v neděli, kdy už jsme byli s Kačkou zpátky z Prahy, zkontrolovat.
A to jsem neměl.
Tabulková okna jsou totiž mnoha druhů. Já jsem objednal ta, ve kterých jsou jednotlivé tabulky děleny výraznými hranatými venkovními příčkami. Žádná náhražka v podobě bílých pásků mezu skly. To přesně rozhodně odmítám. A to přesně jsem našel na stavbě.
Krucinálhimlhergot!
Hned jsem volal stavitele. Nevzal to. Pochopitelně. Byla neděle.
Napsal jsem zprávu a mail. Chtěl jsem vysvětlení.
A kupodivu se mi ho brzy ještě pozdě odpoledne dostalo.
Že prý se to ví, že je to záměr, že bílé lišty mezi skly jsou kvůli tomu, že až tam budou ty vnější příčky, tak aby nebylo vidět mezerou skrz. Lišty se tam prý lepí až nakonec.
Ufff … pan stavitel mě sice trochu uklidnil a včera odpoledne mě o tomtéž ujišťoval i pan řemeslník, který okna montuje. Ale stejně mi to přijde divný. Já bych byl řekl, že se to celé vyrábí a lepí přímo ve výrobě. Nu, ale nejsem oknař, takže to musím vzít, jak to je.
Jen mi není jasné, jak na tom velkém okně v patře v chodbě, které není otevírací, budou lepit příčky zvenku …

k vile bratří Čapků

Člověk je tvor hravý a tudíž nějaké to hraní vždycky přivítá. Chtěli jsme si s Kačkou hrát v sobotu, ale to bylo psí počasí a proto jsme si hráli v teple s kočkenama a s návštěvou. V neděli, to byla jiná, to bylo nádherně a proto jsme vyrazili zkusit tu geohru.
Našel jsem ji při hledání výletů a zároveň jsem zjistil, že tu aplikaci mám v telefonu už nějaký ten rok. Konečně jsme to tedy poprvé zkusili.
Vydali jsme se známými ulicemi Prahy k vile bratří Čapků. Tam hra začíná. A docela nás pobavila. Něco jsme věděli, něco jsme popletli, ale ve Vršovicích se vyznám, takže se nekonalo bloudění, nýbrž pěkná nedělní procházka. U zámečku Kačka spočítala okna a uhodla, jak celý příběh skončil. Dostali jsme prvních 115 bodů.
Na seznámení to byla fajn hra. Už se těšíme na další. Jen nevím, jestli navštívíme Svobodnou republiku Žižkov anebo půjdeme do Spálené, kde se odehrál jakýsi záhadný mord.
Takhle hezky bylo:

210131