WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

konvertovaný dokumenty

Jeden by myslel, že někerý věci už ví nebo si na ně vzpomene, jelikož je už jednou dělal. No jo, ale myslet …. však to znáte: jeden myslel a udělal to, druhej nemyslel a šláp do toho.
Potřeboval jsem cosi zařídit na úřadě. Copak vo to, zařídit na úřadě. Ale mám všechny bumášky? Našli jsme v kanceláři vzor z minula. Postupoval jsem stejně jako minule, ale zapomněl jsem přidat jeden veledůležitej formulář, čímž nám to ouřad vrátil a napsal i dopis, co všechno je potřeba. A hleďme: je tam něco, co jsme tam minule asi neměli. Nikdo totiž neví, co je to …"elektronická konverze dokumentu"…
Na jiném úřadě, totiž tam, kde se potvrzují pravosti například podpisů a kde jsem se i já byl ověřit, jsem se zeptal. A paní povídá, že to ona musí ouředně naskenovat, potom uložit a to místo, kam to uloží, mi pošle a tam já si to vyzvednu. Všechnou ouředně.
"Aha. Takže vy ten dokument tady ouředně naskenujete, ouředně někam uložíte, ouředně mi pošlete heslo, to já ouředně dostanu a pak to votevřu, stáhnu si to a ten sken pak pošlu na ouřad …"
"No co se s tím děje pak, to já nevím," pravila po pravdě paní.
"Aha …"
Pochopil jsem, že za třicet korun stránku mi naskenují (a že těch stránek bylo) a pak, až mi to pošlou, to můžu poslat kam chci. Třeba na ouřad.
Kdepak. Nezkusil jsem to. Popad' jsem všechny ty papíry, koupil za dva tisíce kolky a celý to papírový ručně podal do vokýnka ve Slezský. Já těm elektronickejm hejblátkům furt ňák nevěřim.
Byť by byly konvertovaný.
Elektronicky.

masopust

Masopust u nás na vsi
aneb
Medvěd v hlavní roli:

Masopust_2020-1

Masopust_2020-2

Masopust_2020-3

Masopust_2020-4

Masopust_2020-5

případ s klíčema

Určitě to není poprvé, co by se mi něco podobného přihodilo. Jen vzpomenout si, to je ta potíž.
Například s těma klíčema. Každý je jistě někdy někde zapomněl nebo ztratil. Já naposled před pár dny.
Tedy ono to bylo tak, že jsem je vlasně ani moc neztratil, jako nevěděl, kde jsou, protože dycky je mám v kapse nebo v tašce.
Takže: do kanceláře jsem se musel nějak dostat, čili klíče jsem ráno použil. Pak jsem šel ven a nikde jsem je z kapsy nevyndal, ani jsem v kapse nic nelovil. Vypadnout nemohly. Zpátky už jsem se nedostal, musel jsem poprosit o otevření. Klíče prostě nebyly.
Hned jsem začal prohlížet stůl, šuplíky, znovu kapsy u bundy, u kalhot. No prostě klíče nikde.
To už hraničí s nějakou událostí na pomezí X-files!
Kapsa tašky byla zvřená na zip. Tam tedy nejsou … ale pro jistotu se podívám.
Ha!
Jsou tu!
… no dobrá, Akta X jsou vyřešený, ale celková situace se tím ještě zhoršila.
Protože: pokud jsem postupoval tak jako vždycky, pak jsem nejdřív vyndal klíče z tašky, pak jsem si odemkl, následně dal klíče do kapsy u bundy a potom, před odchodem, jsem musel ty klíče vyndat z kapsy u bundy a dát zpátky do tašky a zavřít na zip. A o tom nic nevím.
Takže jsem se zbláznil!
Ještě před zavoláním docentu Chocholouškovi jsem se s celou lapálií a podezřením na duševní chorobu v počátečním stadiu svěřil Tereze.
"Nezbláznil ses," pravila obratem, "je to dobrý."
"No to je teda dobrý. A jak jsi na to přišla?"
"Je to jednoduchý. Ty sis ráno nevodemykal sám. Já tě do kanceláře pouštěla sama. To když jsme s Klárkou vysílaly ty kouřový signály. Nechala jsem ti votevřený dveře. Klíče jsi nevyndal z tašky."
"Ufff … to sem si voddych!"
Jo, vážně, voddych.
Už zase nejsem blázen.
Přinejmenším do chvíle, než se zase zblázním.

překladatelský oříšek

není to suchý

Každej to má jinak, s tím jeden nepohne. Tudíž například praktickyuvažujícíHanička vnímá rostliny jako přírodu kolem, do níž je zahrnut vznik i zmar. Kačka naopak všechno zachraňuje. Nejdřív mě s tím kapánek dožírala, jenomže pak se ukázalo, že všechny kytky, co kdy dostala v květináči, žijou, mají se k světu a kvetou a to včetně orchidejí, což považuju za malý zázrak. Teď mám Kačku za zázračného pečovatele o svět kolem a s dožíráním je dávno utrum. Naopak přišel obdiv k té trpělivosti a Kaččině péči.
Zkusil jsem to tedy včera po jejím vzoru.
Tuhle na balkóně se už nějakou dobu válí a celou teplou vlhkou zimu živoří jakýsi jehličnan. Nějakej druh cypřišku to asi bude. Květináč z toho odpadl, hlína vysychá, ale jehličky pořád neopadaly. Když jsem si řekl, že už teda z něj konečně bude ten humus pro jiné rostliny, ukázalo se, že to není suchý. Nějak mi ho přišlo líto. A tak jsem mu včera koupil velkej hliněnej květináč i s miskou, zem pro okrasné jehličnany a od večera už je znovu v poloze vzpřímené a důstojně se tyčí nad květináčem v zalité zemi. Víc se pro tuhle chvíli dělat nedá.
Teď nezbývá než čekat do jara, jestli se probudí a poroste.

kroužek s jazýčkem

Před lety jsem pátral po tom, co znamená doživotní záruka. Jednalo se o sluchátka Koss. Tedy nikoliv ta velevážená skládací, která skvěle hrají a má je každej. Ta se mi nerozbila, poněvadž jsou nerozbitná. Šlo o špunty Koss. Už ani nevím, co přesně je potkalo, ale rozhodně to bylo něco velice destruktivního. Tož jsem pátral a volal do servisu. Ano, potvrdili, že doživotní záruka platí. A že mi sluchátka vymění bez průtahů za nová. Byť by jen kousíček z nich zbyl. Ovšem musím zaplatiti manipulační poplatek. Něco jako dopravné nebo tak nějak. I proč by ne, řekl jsem si a šel pro nová sluchátka. Jenže ono se ukázalo, že onen manipulační poplatek není v řádu korun, ale tím řádem se blíží nějakému jednocifernému zlomku ceny sluchátek nových. No prostě abych to zkrátil: sluchátka sice mají doživotní záruku, ale je to jako by si člověk furt dokola kupoval nový se slevou.
Ten nový stativ má taky doživotní záruku. Nechci to zkoumat a doufám, že nebude potřeba, ale průpravu už mám, tudíž zázrak neočekávám.
Nicméně zpě k tý záruce.
V Lidlu mi bez řečí přijali kapslový kávovar na reklamaci. Není to žádnej výkvět moderních technologií, ale kafe z kapsle to udělá dřív, než člověk řekne Popokatepetl aniž by si zlomil jazyk. Jenomže ono to najednou začalo téct kolem, lógr v hrnku a když jsem se mrknul dovnitř, lezlo z toho nějaké gumové těsnění. Prostě to vydrželo jen dva měsíce. O žádné doživotní záruce nemůže být řeč, ale dvouletá platí. Tudíž předáno k opravě, jak psáno výše. A teď jsem vážně zvědavej, co s tím udělají.
Já mít k dispozici to na míru vyráběné těsnění - tedy takový kroužek s hranatým průřezem a jakýmsi jazýčkem - vyměnil bych si ho sám. Jenže koupit se nedá. Tak teď čekám, co mi ve lhůtě třiceti dnů vrátěj. Potěšilo by mě, kdyby to opravili, ale obávám se, že nastane oprava výměnou, k čemuž vede cena toho výrobku, jelikož cena hodiny práce servisního technika včetně dopravy tam a zpět bude zřejmě vyšší, než ten aparátek. No - nechám se překvapit.

o jednoho víc

Myslím, že skončilo informační embargo a tudíž si tu můžu zapsat, že mi Juráš s Álou minulou sobotu přišli udělat radost, což se jim povedlo.
Pokud to tedy vyjde tak, jak mi to vylíčili, zdá se, že od osmého srpna bych už mohl jít do důchodu, poněvadž dědečkové obvykle v důchodu jsou. Tedy bývali. Teď je to evidentně jinak, čímž sice zůstává fakt, že budu dědečkem, ale ten důchod, ten je ještě v nedohlednu.
Nu a Kačka s Matějem budou mít synovce, čímž se z nich stanou strýcové a tety.
Radost máme velikou a jelikož mě pro takové případy nenapadá nic vtipného, zůstanu jen u toho prostého zápisu.
Ostatně, co taky dodávat. Je to báječné, bude nás o jednoho víc!

stativ z uhlíku

Po třetí se tady zmíním o stativu z uhlíku, kterej nezanechává uhlíkovou stopu, jelikož všechen uhlík z tý stopy je obratem spotřebovanej právě na ten stativ …. To je ale pitomost, co jsem napsal, že jo?
Já mám tyhlety absurdity rád.
Dosti ale sarkasmů.
Hoši z Peak Design si vydělávají na živobytí vymýšlením vychytávek a holt občas vymyslí i myšlenku, která mi zrovna
není po chuti. To mi nebrání užívat ony vychytávky jimi vymyšlené.
Nuže tedy: stativ dorazil minulý týden a včera dorazila zpráva, že posledních 900 stativů uvázlo v Číně, kde se vyráběly (ano, píšou ve zprávě, že vláda uzavřela kvůli šíření viru výrobny a zakázala cestování i přepravu zboží). Zdá se tedy, že jsem měl to štěstí a dostal svůj stativ na poslední chvíli.
Stativ sám je opravdu technická vychytávka. Nepodobá se žádnému stativu, který jsem kdy předtím viděl. Hned jsem ho začal zkoušet, zakládat na něj foťák i mobil, žďuchal jsem do něj a zkoumal třas, přestavoval ho ze stativové verze na verzi stolní, inu, hrál jsem si. V terénu jsem ho zatím nezkoušel, ale musím říct, že nosit, skládat a rozkládat se bude určitě skvěle. Jsem zvědav, jak se projeví jeho lehké tenoučké tyčky posledního dílu stativových noh. Budí dojem, že toho moc neunesou, ale testované je to na deset kilo, což můj aparát i s nejdelším sklem zdaleka nedosahuje.
Jsem na to zvědavý a vlastně už hledám příležitost, kde bych mohl ten cestovní stativ pořádně vyzkoušet.
Pocity jsou zatím smíšené. Totiž při své prezentaci ti amíci z Peak Design používají pochopitelně nanejvýš lichotící a povznášející výrazy velmi často začínající předponou nej …
Já to vidím umírněněji a mám prostě radost, že vznikl stativ, který jsem si přál, že už ho mám doma, čímž se přihodilo, že mám konečně opět pořádnou trojnožku.

opravář hraček

To takhle přišla Kačenka s tím, že ta lítací koule nelítá. Tož tedy já na to, že až se uvidíme, tak se to pokusím opravit. To nastalo v úterý a já se začal šťourat v možnostech, co s tím. Nejdřív ovšem otevřít.
Přišel Matěj a hned povídá, že tu svoji kouli už rozdělal, použil součástky na vrtulník a tedy že ví, jak na to. A navíc, že tu základní desku může Kačce vyměnit, protože on ji nepotřebuje.
No zíral jsem, pochopitelně.
Podal jsem mu předmět doličný. Obratem ho otevřel, což mně nešlo, jelikož jsem neviděl ty štyry šroubky, co to drží pohromadě. Pak odletoval baterku z nefunkční hračky, připájel k funkční desce, celé to vrátil zpět a zašrouboval.
"Tady, Kačko, máš."
Hned to lítalo!
Úžasný!
Dokonalý!
Mám skvělého synka, který je už lepší opravář hraček, než já. Byl jsem tak vyveden z míry, že jsem ho zapomněl pochválit, což mi připomněl.
Inu, radost mám velikou.
Svět je rázem báječnější, když učedník předčí mistra.

cesta je volná

Cesta je volná. Hasiči spolu s elektrikáři všera odpoledne dokončili odklizení stromu a opravu elektrického vedení. Konečná autobusu je zpátky tam, kde být má. Sníh nám to trochu pocukroval, skoro jako bábovku. Aby nebylo vidět, že se kápku přismáhla.
Tož snad už bude líp.
Přeji hezký den bez katastrof.

Sabina přesunula konečnou

Dneska žádné historky nebudou. Jenom si tu zapíšu, co nám přinesl, tedy vlastně odnesl, ten velkej vichr, co mu dali jméno Sabrina.
U nás doma to vypadá, že jsme přežili bez úhony. Ovšem odpoledne jsme museli s Matějem objíždět spadlý smrk na hlavní, abychom se dostali domů. Hasiči to nemohli odstranit, protože čekali na elektrikáře z ČEZu, jelikož strom padl nejen na silnici, ale i na elektrické vedení. Další popadané stromy jsou hlášeny z celeho Oleška.
Strom vyvrácený přes hlavní ulici způsobil i to, že až do odstranění jezdil autobus jen do Černík, čímž jsme byli odříznuti od světa. Inu - jsme na konci světa, čili odříznout nás není až takový problém. Tentokrát se to podařilo orkánu Sabina, která přesunula konečnou autobusu o pět kilometrů.

ps … kolega mě upozornil, že to mám blbě, tudíž jsem to napravil: ona bouře nese jméno Sabina - tedi nikoliv Sabrina, jak jsem to původně popletl

v imerzivním divadle

Tak jsme byli v imerzivním divadle. To cizí slovo jsem si musel dneska najít ve slovníku, poněvadž jsem ho slyšel poprvé. Na wikipedii píšou, že Imerze (mentální činnost) - je prožívání činnosti do hloubky, pohroužení se do činnosti.
Tak tedy prožívání činnosti do hloubky nastalo ve chvíli, kdy si mi Fany sedla na klín, jelikož mi nedošlo, že zrovínka do toho křesla, ve kterém sedím, se hodlá ve své roli posadit taky. Ostatně nebyl jsem sám, na Matěje si sedla taky, ale u toho jsem nebyl, poněvadž jsem hluboce prožíval jiné děje v jiných místnostech vily.
Divadlo se totiž odehrává v prvorepublikové vile Na Cihlářce a je to událost, kterou jsem opravdu nikdy předtím nezažil, ani o ní neslyšel. A protože jsem přišel velmi nepřipraven, vůbec jsem netušil, co se to vlastně děje. Během celého toho večírku, přesněji řečeno fiktivní vernisáže, jsem pomalu začal zjišťovat, že my, diváci, máme být něčím jako přihlížeči dějů v jednotlivých patrech, na terasách, v pokojích, halách a dalších prostorách vily. Nějak jsem se během celého představení nedokázal vžít do role šmíráka, kterej slídí po domě a vyhledává, kde se co šustne, aby mohl sledovat, co že se to děje.
Matěj to vzal jako detektivní pátrání a psal si poznámky, aby pak vyslovoval teorie o tom, kdo co provedl. Kačka s Haničkou si to asi taky užívaly. Já byl naprosto ztracenej. Hlavně proto, že až do samého konce mi nedocházelo, že role diváků je skutečně role jakýchsi pátračů po tom, kde se co bude odehrávat, kam tedy vejít a co a koho sledovat. Některé scénky se pravděpodobně několikrát opakovaly, aby měl divák větší šanci vidět všechny. Já tu šanci nevyužil. Nešlo mi to. Prodírat se na úzkých schodech davem, případně jít s ním, pozorovat, kam herci jdou a co zrovna dělají, o čem se baví …
Je to jako film rozstříhaný na jednotlivé obrazy, které si má divák nejdřív najít a poté, pokud je vůbec najde, nějak si je poskládat. S herci se snad dá i mluvit a oni vás vezmou do role, ale ani to se mi nepodařilo.
Je to prý úžasné, dočetl jsem se na síti. Matěj nadšeně vyprávěl o svém pátrání, Kačka se občas přidala. Já byl jenom zmatenej. Jediný, co vím, je, že vrahem nebyl zahradník už proto, že o žádnou vraždu nešlo.

příběh zcela obyčejný

Když člověk najde něco, co hledal, obvykle ho to potěší. Když ovšem najde něco, co nehledal, ba co víc - něco, o čem netušil, že by to měl postrádat, jde o překvapení.
Včera jsem byl překvapen.
Našla se kartička pojištěnce … se jméne Martin. Příjmení sedělo.
Odpovídám tedy, že Martina neznám, ale kdyby se jednalo o Matěje, vím, o koho jde.
Jo, je to Matěj, to byl omyl. A je to stejná pojišťovna. Takže je to ona - ta kartička, zněla další zpráva.
Dohodli jsme se na předání. A začalo mi to vrtat hlavou. Ptal jsem se mépořádnéHaničky. Ne, o nějaké ztrátě nic nevím. Ptal jsem se Matěje. Ne, má ji asi doma, ale neví.
Jak se tedy mohla kartička dostat do Břežan?
A je to vůbec ona?
Pátral jsem a nic nevypátral. Kartičku jsem si odpoledne převzal, ještě jsem pro jistotu kontroloval datum narození - no ano, je to Matějova pojišťovací kartička. Poděkoval jsem a vrtalo mi to hlavou víc a víc. Jak se právě sem mohla ta kartička dostat?
Zkoušel jsem Matěje. Kdepak. Na tom místě být nemohl.
A tak pátrám a pátrám - a tu mě napadne, že já sám jsem tou ulicí předevčírem šel. No jo, ale copak já mám někdy u sebe Matějovu kartičku?
No nemám.
Nikdy.
Leda snad … tehdy, když jsme jeli s Matějem a jeho kotníkem na pohotovost. To jsem ji měl.
Ale pak … teď už dál nevím.
A je to jasný! Já ji nevyndal z kapsy, bundu jsem od té doby neměl, až před dvěma dny. A to jsem zrovna šel tou ulicí …
Mám to!
Tu kartičku jsem vytratil já, ale takovou shodou nikdy před tím nenastalých skutečností, že se to na první, druhý i třetí pohled zdálo naprosto nemožné.
A vida - stačí trochu zapátrat a nemožné se stane příběhem zcela občejným.

čerstvý vítr pokroku

… Náš ústav se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá …
Kdo by neznal tuto památnou větu docenta Chocholouška. Řečený docent Chocholoušek, pokud vím, se takto omlouval maximálně třikrát za deset let. Jsou ovšem ústavy, které se omlouvat nemusejí, neboť nemají za co.
Například ten pro jazyk český.
Kdysi dávno se mi nezdálo takové divné slovo. Našel jsem ho na nějaké tabuli v Praze, kde bylo třeba něco někudy obejít. Na tabuli byla šipka a pod ní nápis Obchozí trasa. Přišlo mi to natolik podivné, že jsem volal do Ústavu a tam mi laskavá paní potvrdila, že slovo je správně podle pravidel. Vyslovil jsem podiv nad neobvyklým tvarem, ale to bylo tak všechno, co jsem s tím mohl udělat.
Aktuální příhoda z dnešního rána je podobná.
Máme vžito, že slova latinského nebo podobně starověkého třeba řeckého původu mají zvláštní skloňování. Například Zeus - Dia. Tudíž naprosto chápu Kačku, když se rozčiluje nad tvarem virus - virusu. A že prý se ve škole hádala, že správně je virus - viru, ale nemohla nikoho přesvědčit. Čili je tu opět nejsnažší pomoc: obrátit se na Ústav pro jazyk český.
Kačka se obrátila a dopadla jako já: tvar je v pořádku a obě varianty jsou použitelné a podle současných pravidel správné. Tedy můžeme říct virus - viru i virus - virusu.
Jde nám to sice tak nějak proti srsti a citu pro jazyk český, ale jak už jsem psal: to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Pravidla jsou jasně dána.
Jenom holt se jako všechno i ta pravidla furt vyvíjej a co platilo včera, je v propasti dávnověku a z Ústavu vane čerstvý vítr pokroku.
Já se jen spolu se starými latiníky ptám: Cui bono?

jak chodit s berlema

Jo, zdraví především, o tom nemůže bejt žádnejch pochyb. A proto vozím Matěje už měsíc ze školy, jelikož měl kotník v sádře a teď už deset dní rehabilituje a paní doktorka nakázala, že i bez sádry musí chodit o berlích a nohu zatěžovat málo a postupně, aby se to správně zahojilo.
Ještě v pátek přišel k autu pěkně poctivě s berlema v podpaží, nohu pokrčenou a došlapoval na ní jenom trošku.
V pondělí čekám před školou, pěkně blízko za rohem, aby nemusel chodit žádnou velkou dálku.
Matěj přichází.
A co nevidím: berle drží naležato obě v jedné ruce a vykračuje si k autu.
"No, hele, já vim, že už tě to votravuje, ale přeci jen. Měl jsi chodit ještě celý tenhle týden s oporou. Aby se to nějak v tom kotníku nepochroumalo znovu."
"Hmmm …, paní doktorka řikala, že mám chodit s berlema."
"Jo, řikala. Tak proč s nima nechodíš?"
"Nechodim? Dyť s nima chodim!"
A bylo to.
Výklad, jak chodit s berlema, se může lišit. Představa paní doktorky je sice naplněna, ovšem způsobem svérázným.
"Když to vidím," povídám Matějovi, "hned si vzpomenu na Švejka. Takhle nějak to švejkování funguje."
"Ale berle mám a jdu s nima. Tak co," ukončil debatu Matěj.
Z čehož usuzuju, že je Matěj zdravej přinejmenším natolik, že už s těma berlema chodit nemusí. Ani s berlema přes rameno.
Včera už si je nevzal vůbec, má vyzkoušený, že to půjde i na delší cestu a tak dneska pojede sám, neboť zdraví především a teď je čas na plnou zátěž a důkladný rozhejbání.
S chozením o berlích i vozením je utrum.

na pohádky není

Matěj na to už moc není, ale Kačka, ta má pořád ráda čtení pohádek. Já tedy přímo pohádky nečtu moc rád, mně to nejde nějak vzít za správnej konec a ten přednes Erbena nebo Němcové či Drdy není úplně takovej, jak bych si představoval. Proto jsme to otočili. Pohádky mi čte Kačka a já čtu to, co mi jde. Boříky, Mikuláše, knížky pana Nepila, Barony Prášily a podobně.
Kdo se nám ovšem do čtení neplete ani trochu, je Cyrda. Ta na pohádky není vůbec. Takhle na dobroty, to jo. Ale při pohádce ani uchem nemrskne, natož aby zvedla hlavu.
Jenomže zrovna včera, když jsem rovnal dveře u sprchového koutu a ukazoval Matějovi, jak na to, se dole pod schody něco dělo.
Měl jsem tam boty. Boty jsou u nás doma vždycky pod schody. A nejen boty. I kočkeni.
"Cyrdo, pojď ven!" volal Matěj.
Já tam neviděl, tudíž jsem nemohl tušit, kde je venku a kde vevnitř.
"Tak vylez!"
"… mmm … aauuuu…"
Zřejmě už vylezla.
I ptal jsem se Matěje, co se to dělo. A bylo mi odpovědí, že byla Cyrda.
Že Cyrda vlezla oběma předníma packama do mejch bot. Jako by si je chtěla obout. Jenomže do nich vplula tak důkladně, že zout je nebylo tak snadný. Nešlo jí to. Nějak se tam drápkem chytla či co. A tak jí trvalo nějakou chvíli, než se vysoukala ven.
Nakonec to dopadlo dobře a k úhoně nepřišly ani boty, ani Cyria.
Je tu ovšem taková věc: já měl za to, že Cyrdu pohádky nezajímají, ale teď jsem tak trochu na rozpacích.
Jak může něco vědět o kocouru v botách? Že by to někde četla sama? Nebo že by se doslechla o kocouru Mikešovi?
Bůh, vlastně tedy kocour suď.
Pročež tu jasně budiž psáno, že my teda žádnýho kocoura v botách nemáme.
My máme v botách Cyrdu.

není třicet jako třicet

Měřící metody i přesnost měřidel určují kvalitu měření, to je stará vesta. Když třeba dáte k sobě dvě pravítka školního typu o prodávané délce třicet centimetrů a každé bude od jiného výrobce, zjistíte, že není třicet jako třicet. Ty tam jsou časy, kdy se délka kalibrovala platino iridiovým metrem uloženým v Sèvres ve Francii. Na ten se alespoň dalo šáhnout. Teď je to samá vlna, vakuum, atomy. Položit ruka se na to nedá. A tak se měří ledasčím.
Například v sobotu jsme s Kačkou měřili hodinkama. Zcela vyjímečně odpoledne nepršelo a tak jsme si v letošní teplé zimě udělali vycházku na Petřín. Lanovku jsme nechali turistům a vydali jsme se kolem Máchy k Nebozízku a nahoru k bludišti. Kačka trošičku reptala, jelikož to bylo do kopce, ale ten, kdo nahoře nomohl popadnout dech, jsem byl pochopitelně já. Davy turistů dál čekaly ve frontě před dolní stanicí lanovky, čímž jsme měli v bludišti volno. Samozřejmě jsme si udělali obrázky před zrcadly a procházka pokračovala. Hádali jsme, jestli bude Vojta stát na stráži před hradem, ale neuhádli. Nestál. Tak jsme si našli při výhledu na Prahu nějaká ta Národní muzea a divadla a radnice a Žižky na koních a vůbec všechny ty záchytné body, co je v Praze známe a po Starých zámeckých došli přes náplavku a Kampu zase zpátky k autu.
A celou tu dobu Kačka hlásila, kolik už jsme ušli.
"Už jsou to čtyři kilometry!"
"Tatínku, já už vážně nemůžu, už jdeme šest kilometrů."
Ve Všepyšné už to bylo deset a u auta skoro jedenáct kilometrů.
Mně se to nezdálo.
"Kačko, jak to ne těch hodinkách měříš?"
"No to je podle kroků."
"Jak máš nastavenou délku kroku?"
"No to já nevím … to se nějak …"
"Aha. Tak víš co, změříme to na mapě, jo?"
"hmmm …"
Změřil jsem to a vyšlo se všemy zákoutími a obchůzkami 6,1 kilometru. Bratru skoro polovina toho, co naměřily hodinky.
Inu, na metódě holt záleží.
Ale procházka to byla náramná, to zase jo.