WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jeden druhému nechutnají

Nemám nejmenší tušení, co si taková Cyrda může myslet. Teda jestli si vůbec něco myslí, když kouká na želvy.
Želvy nejsou myši, tudíž rychlostí ani pohyblivostí se nemohou myším rovnat, ale něčím tu Cyrdu přitahovat musí.
Když má příležitost, sedí u terária a civí dovnitř jako do televize. Když jsou želvy na stole, postaví se ke stolu, dá hlavu na stůl a zase civí.
Pan chovatel nám sdělil, že kočky želvám nebezpečné nejsou na rozdíl od psů, kteří je přímo ohrožují tím, že je chtějí sežrat. To Cyrda ne. Ta je jenom sleduje z uctivé vzálenosti. Zatím na ně ani packu nepoložila. Jenom mi vrtá hlavou, co jí vrtá hlavou. Proč na ně civí?
Že by je brala jako autíčka a prostě jen sledovala jak jezděj? Nebo má nějaké úmysly a chce se kamarádit? Vážně netuším.
Jenomže želvy na Cyrdu nijak neraeagují. Ony teda vůbec moc nereagují, ale Cyrda jako potenciální predátor je nechává zcela chladnými.
Zřejmě to budou živočišné druhy, které si ale opravdu nemají co říct a taky asi jeden druhému nechutnají.

technologyje dou dopředu

O nějakých těch technologiích si tu občas píšu. Vono se nedá nic dělat, holt žijeme v jejich věku. Teda ve věku těch technologií. Někdy ale mám pocit, že spíš v jejich vleku, jelikož jeden ani nestačí sledovat, jak se věci mění, vznikají a hned zase zanikají.
Tak například filmové nosiče.
Beta a VHS jsou pro současníky neznámé pojmy a jenom snad někdo z pamětníků si ještě vzpomene, že to byly první nosiče obrazového záznamu. Nahradil je stříbrný disk. Nejdřív se mu říkalo DVD, pak Blu Ray a měl výrazně vyšší kapacitu. Teď se prodává nějaký rok, dva UHD Blu Ray a vejde se na něj stráášně moc dat. A už se začalo psát, že UHD přehrávače přestane vyrábět jejich největší výrobce, jelikož se mu to nevyplatí, protože se jich málo prodá. A že nosiče nebudou a bude se jenom sdílet a sledovat na síti. Ostatně Apple už dlouhé roky vůbec nenabízí nic, v čem by se mohlo něco točit, natož přehrávat. Sdílení patří budoucnost!
Ale co třeba auta?
Jo, taky už se sdílejí a po Praze jezdí takové židle na čtyřech kolečkách, co se strčí na noc do zásuvky a půjčují se stejně jako elektrokoloběžky.
Jenomže já potřebuju auto normální, který dojede dál než támhle do konzumu a jezdí i ve velkým mrazu. Takže se držím těch starých dobrých vynálezů, co jsou tu už přes sto let a furt je nikdo nezrušil, ikdyž se o to spousta chytrolínů dost snaží.
A tak mám objednaný auto. Bude až někdy v létě, ale už teď mi vrtá hlavou, kam dám ty CéDéčka, co si ve svým současným autě teď přehrávám. No nikam. Do šuplíku přijdou. Protože už patřej na smetiště dějin. Dozvěděl jsem se totiž, že něco jako CD mechanika se do aut už dávno nemontuje, protože se od toho upustilo. Teď se zvuk nosí na kartě nebo na USBéčku. Říkal pan prodavač aut. Se prej stahuje, co se komu líbí. Každej den něco jinýho. Říkal. Že prej je to výhoda.
No jo, výhoda. Jenomže je tu takovej rozpor. Do těch aut se montuje furt lepší a lepší ozvučení. A počítače. A zábava. A reproduktory. A subwoofery. A jánevímcoještě. A to celý krmí jedna malá kartička s nahraným a odněkud staženým zvukem. Pochopitelně legálně koupeným, abych se držel politickokorektní linky.
A už se blížíme k tomu háčku.
Je jenom pár služeb, kde se dá koupit kvalitní zdroj zvuku. Tím myslím zvukové soubory uložené pomocí bezztrátové komprese. Jinak se stahujou eMPétrojky. Ostřihaný zvukový kontejner obsahující sotva čtvrtinu původně nahraného zvuku. A tenhle paskvil pak mám přehrávat na hi-fi-sci-fi audio soupravě za strašlivý peníze v autě? No, jak píšu: je tu v tom kapánek rozpor. Jde to proti sobě.
Takže našinec nemá jinou volbu, než buď nic neposlouchat - a to je na delších cestách škoda - anebo si pořídit do počítače rip na CéDéčka, otevřít ty šuplíky, co v nich mám ten svůj archiv a pustit se do bezztrátové archivace celé diskotéky nebo alespoň té části, kterou si obměňuju teď v autě.
In, technologyje dou pořád dopředu.

Most jsem neviděl

Asi bych nemusel příliš hledat, abych našel přísloví nebo nějaký citát, který by se hodil k popisu situce kolem mého filmového klubu.
Už to je dva roky, co jsem se dohodl tuhle vedle ve vsi v kulturním domě, že při zdejší knihovně budu pořádat vždycky takhle v úterý filmový klub. Říkal jsem si, že přece musí být v okolí pár lidí, kteří budou chodit do klubu na filmy, které nejsou zrovna kasovními trháky a jsou staršího data. Mylně jsem se však domníval, že hlad po filmech je stejný jako v dobách, kdy jsem chodíval do Ponrepa nebo do Klubu do Klimentské. Připouštím, že tenhle zájem se nejčastěji týká lidí ve věku spadajícím do okruhu střední nebo vysoké školy, ale na druhou stranu je pořád dost filmových nadšenců konzumujících pohyblivé obrázky v menších, ale o to chutnějších dávkách.
No jo, tak nějak jsem si to představoval.
Jenomže představy jsou něco jako sny a ty mívají s realitou málo co společného. Po dvou letech jsem se minulý týden konečně odhodlal promítnout skutečně ty sny, protože Andaluský pes i Anděl zkázy mají se sny dost co do činění. No a narazil jsem na tu realitu.
Ne snad, že by bylo narváno během jiných představení, ale těch pár diváků, kteří chodí pokaždé, tentokrát ještě ubylo, takže, řečeno s nadsázkou, kdyby přišli eště dva, mohlo nás bejt aspoň do mariáše.
Když jsem po filmu rozsvěcel a nabízel jsem, co bude příště, zjistil jsem, že například takový seriál, který zrovna včera skončil v televizi, viděli všichni. Hýbe to médii, každý o tom mluví, Mirka Spáčilová o tom píše v novinách a u nás na vsi to pochopitelně sleduje každej. Každej kromě mě. Já ten Most neviděl a nechystám se to měnit. Eště, že je to v pondělí, protože kdyby to vysílali v úterý, nikdo by mi do klubu nepřišel.
Nakonec jsem se ale tím Mostem nechal inspirovat.
Příště promítám film Cikáni jdou do nebe.

komiks k svátku

Dostal jsem za úkol pást želvy.
To je tak, když všichni jedou na hory a jenom jeden musí zůstat doma. Takže jsem Poldinky včera poctivě vykoupal, vysušil, nakrmil a nechal procházet po stole, jelikož nespadnou, jak psáno nedávno.
Při tom jsem je i portrétoval, jenomže taková želva nijak extra moc výraz tváře nemění. Po pravdě jsou na focení docela nudný.
A tak jsem alespoň udělal pro Matěje k svátku komiks, když už si odjel na ty hory a celý den si užíval na sněhu a na prkně.
Tuhle:

zelvy_190224

něčemu šplouchá na maják

To, že existují ústavy pro choromyslné, dokládá, kromě jiného, i řada děl z tohoto prostředí. Člověk se tam dostane, ani neví jak. Nejčastěji je tato situace popisována výrazy zmiňujícími šplouchání na maják, přeskakování či neadekvátní počet koleček. Méně nápaditě je toto hnutí mysli popisováno lakonickou větou "von se zbláznil."
Činnost tohoto druhu je připisována především tvorům živým, najmě pak člověku, jemuž přísluší v této oblasti dozajista meta nejvyšší.
Nelze ovšem opomíjet ani předměty neživé, které se samy od sebe pohybují, vypínají, zapínají či provádí zlotřilosti, pro něž nebyly v žádném případě stvořeny, což bývá pohříchu komentováno úslovím přednášeným v osobě jiné, a to větou "se z toho zblázním."
Nic ze zmíňovaných příhod se dnes ani včera nepřihodilo, avšak je tu jedna záležitost s meteostanicí, která má už na první pohled k určitému pochybení mimo hranice chápání velice blízko.
Součástí meteostanice je totiž i čidlo měřící intenzitu dopadajícího UV záření. To by neprozrazovalo zhola nic o mdlém rozumu tohoto zařízení, kdyby … kdyby se chovalo, jak má. Tedy měřilo úroveň dopadajícího ultrafialového záření ze Slunce.
Až do včera to vypadalo, že všechno je tak, jak být má.
Jenomže dnes ráno jsem při pohledu na graf s UV indexem zjistil, že se to čidlo muselo zbláznit. Žlutozlaté záznamy s UV indexem na pozadí teplotního grafu jasně říkají, že tento týden bylo slunečno a UV index se ve dne choval, jak měl. Jenomže dneska o půlnoci se v grafu objevil záznam s hodnotou 1,0!
Takže buď o půlnoci vyšlo Slunce nebo jsem blázen, nebo se zbláznila meteostanice.
Jak to přesně bylo, už nezjistím. Napadá mě jen jasná noční obloha a Měsíc přímo nad čidlem a od Měsíce odražené sluneční světlo i s UV zářením … ale to se jeví jako nesmysl, neboť jednak v noci poprchávalo a taky UV na jedničce už je docela jasné slunečné dopoledne - a potom: úplněk byl v pondělí a to nechalo čidlo UV indexu úplně v klidu a další noci jak by smet.
Nuže nezbývá, než se s mířit s tím, že tu někde někomu nebo něčemu šplouchá na maják.

UV_190221

co to bylo za člověka

Jsem si jel předevčírem pro jedno číslo. Jo, pro číslo. Dneska se prodává kde co. Tohle číslo je na kartičce v krabičce. Na té kartičce je překryté stíracím lakem a je děsně dlouhý. Ne, není to žádné dárkové balení stíracího losu. Je to speciální prodloužená záruka určená pro jeden typ fotoapárátů. Koupíte, setřete, zapíšete do registrační karty a máte záruku dohromady na pět a půl roku. To v případě aparátu tohohle typu má rozhodně smysl.
A tak si vezu z Vysočan tuhle kartičku v krabičce, sedím v metru a tu přistoupí trojice. Dva z trojice jsou mladíci, ten třetí je stařík. No, on tedy ten pán žádný stařík nebyl, moh' bejt vo pár pátků starší, než já, ale svou vizáží se ke staříkům s rozježeným dlouhým vlasem a vousem hlásil.
A začala živá diskuze. A odkudpak prý chlapci jsou a jestli jsou v Praze poprvé a jestli se jim líbí tuhleta děvčata, co stojí vedle a co vy, dámy, mluvíte francouzky? Ne? Tak anglicky? Trošku? To nevadí, já vás seznámím. … Stařík bavil společnost. Mladíci byli anglicky mluvící, slečny pravděpodobně odněkud z východu, snad z Ruska a s angličtinou ani se staříkem si moc zadávat nechtěly. Načež mládenci vystoupili a stařík zůstal. Prokazatelně k sobě nepatřili.
Sedl si ke mně.
A jestli prý mluvím anglicky.
Trošku, povídám.
A stařík začal. Že je z Kanady a jestli já jsem z Prahy. A kolik prej mám dětí a že prej von má taky tři. A že tu prej učí angličtinu a … přešel do češtiny, jelikož se ptal paní, co seděla vedle, estli mluví anglicky nebo francouzsky a ta mu neodpověděla, takže to zkusil po našem. Paní se evidentně nechtěla bavit ani česky a tak stařík obrátil svoji pozornost zpátky ke mně.
Ani nevím jak, ale začal cosi o historii a protože jsem mu v tom rámusu ve vagónu v metru nerozumněl, měl za to, že je třeba mi sdělit, že bych si měl historii nastudovat a že Ameriku ovládá židovskej kapitál. Tak mu povídám, že si to úplně tak nemyslím a že jsem v Izraeli dvakrát byl a že je to docela pracovitej národ a že …
Copak pracovitej, ale ovládá celej svět svejma prachama. Stařík vytáh' zmačkanou dolarovku a ukazoval mi tu pyramidu s tím vševidoucím vokem. Chtěl jsem mu oponovat, že jiná spiklenecká teorie zase tvrdí, že jsou to zednářský symboly a kdoví, jak je to s tou světovládou, jenomže to už jsme byli na Andělu a já musel vystoupit.
Stařík pravil, že to bylo najs mě potkat a už se otáčel po dalším cíli, na který by mohl soustředit svůj vodopád výřečnosti.
Zvláštní … docela by mě zajímalo, co to bylo doopravdy za člověka.

za vodměnu bonbón

Před dávným časem jsme pošetile následovali jednoho nemoudrého příkladu a jeli nakoupit do velikého zahradnictví. Nic hloupého by na tom nebylo, kdyby to pověstné zahradnictví nebylo v německém Řeznu. Jednak je to od nás ze vsi kapku z ruky a taky krom toho, že jsme tam žádný zázrak nespatřili, stropili jsme tam ostudu. A totiž tu, že když jsme přijeli s dvěma košíky (když už jsme tu, tak si pár těch kytek koupíme) k pokladně, oznámila nám pokladní, že tyhle karty neberou a ať vyndáme jinou nebo ať si jdeme vybrat támhle k bankomatu. Ostudu jsem následně ztropil já, když jsem tam nechal košík u pokladny a odkráčel středem. Inu, byl to opravdu nesmyslný výlet a byl by završen potupným koncem bez platebního terminálu kompatibilního s mojí kartou, kdybychom si cestou domů nespravili náladu nákupem velkých kamenů. Ale to až u nás v české kotlině.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem platil oběd.
Já totiž oběd platím vždycky hotově, je to taková kratičká chvilka veselé komunikace s panem vrchním. Ovšem včera jsem měl premiéru.
Počkal jsem, až u kasy bude prázdno a šel jsem na to.
"Můžu to dneska zkusit zaplatit telefonem?"
"Jistě."
"To je prima, dík. Já to před hodinou aktivoval a tak je to moje premiéra."
"Moje ne. Už to tu dneska před váma jeden pán zkoušel. Ale nepovedlo se."
"Tak jdem na to, jo?"
"Jdeme na to."
Vytáh' jsem telefon a přiložil ho k terminálu.
Zázrak!
Na obrazovce se objevila karta a žádost o potvrzení. Dvakrát jsem zmáčk' tlačítko, mrk' jsem do telefonu a bylo povoleno.
"No a je to," pravil jsem.
"Není to," pravil pan vrchní.
"Aha …? … Jo! To se musí ještě jednou přiložit."
Přiložil jsem a světýlka zablikala zeleně.
"Teď už to je," souhlasil pan vrchní.
"Povedlo se," jásal jsem, "tak to já si vezmu tady za vodměnu bonbón."
"To si vemte," smál se pan vrchní, "dneska si ho zasloužíte. Dyť jste si ho zaplatil mobilem."
Inu, zaslouži i zaplatil.
Bez peněz a bez karty.

Albaldah

Jsou teď velice jasná a jenom mírně chladná rána, čímž je u nás na Olešku hezky vidět Jitřenku, čili Venuši. Zrovna dneska se to vydařilo a tuhlec jsem si udělal obrázek. A hned jsem musel zkoumat, co je to za další dvě tečky. Takže ten dnešní trojúhelník jasných objektů na jižním obzoru jsou (seřazeny podle jasnosti): Venuše, Jupiter a Albaldah , což je exotické jméno jasné hvězdy Pí v souhvězdí Střelce.

Venuse_190219

to tu ještě nebylo

Když jeden neví, za co půjde, má to většinou těžký. Jenomže my máme jednu báječnou čarodějnici tuhle od vedle ze vsi a když nevíme my, tak ví ona. Věděla i tentokrát a tak jsme letošní Masopust šli za vodníky. Tedy já vodník, Matěj vodník, máveseláHanička taková nějaká bahenní rusálka a Kačka byla modrá víla. Všecko tak nějak od vody.
Letos to bylo maličko náročnější na přesun, protože Kačka musela nejdřív do školy na přípravku a potom teprve jsem ji z Břežan musel přivézt. Ale stihli jsme to akorát na koblížky.
Počasí nám letos přálo, sluníčko svítilo a počasí bylo úplně jarní. A já jsem při tom Masopustu zjistil, proč to v dnešním světě mají vodníci tak těžký. Ony jsou na tom naše pohádkové bytosti vůbec mizerně. Doba je válcuje, byť se snaží vzdorovat i pomocí moderních technologií. Jenomže právě ty technologyje mě jako vodníka letos doběhly.
Potřeboval jsem si zavolat.
Volat?
Vodník?
Leda tak "Haničko, sluníčko …" řeknete si.
To je sice tradiční vodnické volání, ale já potřeboval telefonovat. Vzal jsem tedy úplně civilní nevodnickej telefon a … a von mě nepoznal. Normálně jinak docela spolehlivě fungující rozpoznávání tváře zcela selhalo. Ať jsem se do telefonu díval, jak chtěl, ten aparátek mě odmítl vzít na vědomí. Skoro to vypadá, jako že má něco proti vodníkům. Nakonec to nešlo jinak, než vyťukat kód.
Ale ono je to tak lepší. Copak do rybníka patří telefon, byť by byl vodotěsnej? Nepatří! Ani do pohádek ne.
Tak jsem ho už radši vytáh' jenom jednou a to jen proto, abych poprosil mého vodnického synka, aby natočil masopustní taškařici, kterou kamarádi sehráli jako vždycky na návsi u školy před masopustním průvodem. Na tohle jsou ty udělátka dobrý.
Nu a pak jsme se vydali po sousedech a po návsi a na statek, kde byl učiněn několikanásobný neúspěšný pokus vzkřísit střeleného medvěda, kterýžto akt se až nakonec podařilo úspěšně dokončit jen jedné takové růžové panence. Inu báječné to bylo.
Letos to tím ovšem nekončilo.
Sousedé u nás ve vsi se rozhodli uspořádat taky Masopust a protože ten "náš" zvolský, byl v sobotu, olešký se konal v neděli odpoledne. Já byl zase za vodníka, ale mámiláHanička byla tentokrát za hospodyni a hostila nás, maškary. S medvědem si zatancovala a Kačka jí u toho asistovala. Jenom Matěj, vodnický synek, se nějak neukázal … zřejmě měl toho vodníkování ze soboty až dost.
Tož dvojitej Masopust to letos byl.
To tu ještě nebylo!

Obrázky jsou tuhle v galerii.

harašení se neprojevuje

To přeci zná každej, že divný zvuky znamenají něco divnýho. Dyž vám škrundá v břiše, buď máte hlad nebo … nebo nemáte hlad. U věcí neživých to s tím hladem nebude tak horké, ovšem zvuky se mnohdy ozývají velice znepokojivé. Například onehdá, když jsem zaslechl divné zvuky z motoru svého auta, bylo hotovo a do měsíce jsem měl motor nový místo toho zadřeného.
Pamětliv této a jiných podobných historií, nabádal jsem mounetechnickouHaničku, aby zajela se svým autem do servisu, ponědž ty zvuky, co je slyším při jízdě z jejího auta se mi vůbec nelíbí. Vysloveně divný zvuky ne nepodobné zvukům technického dinosaura v posledním tažení. Nuže, vzhůru tedy k našemu dvornímu vesnickému opraváři, k panu Hrubému. Včera tam máopatrnáHanička auto nechala a do města jsme jeli společně.
Odpoledne mi volá pan Hrubý:
"Já volám vám, protože vy jste ten technickej typ …"
To mě hned na začátku vyděsilo, jelikož pozitivní věta v úvodu konverzace vždy zbystří mou pozornost, neboť lze očekávat nějakou habaďůru.
"… takže ty zvuky to bylo takový to syčení a hrčení někde kolem dvou tisíc otáček za jízdy a při přeřazování, že jo?"
"Jo, to bylo ono …," souhlasil jsem opatrně a začal se bát vět, které měly následovat.
"Tak my jsme to projeli a dali to na hever …"
A teď to přijde, pomyslel jsem si.
"… a von byl takhle dole pod vejfukem upadlej takovej ten plechovej kryt. Už to bylo rezavý. Tak jsme to tam přichytili a už je to v pořádku."
"To je skvělý! Takže už to nerachtá?"
"Ne, večer si přijeďte."
Přijeli jsme si a ještě jsme dali řeč o tom, jak se někdy takovýhle závady projevujou hlasitějc, než si zasloužej.
No a je to, harašení už se neprojevuje, protože pan Hrubý se s takovým harašením nijak nepáře a udělá mu krátkej konec.
A máveseláHanička už nebude vydávat podivný zvuky za jízdy.
Totiž její auto nebude vydávat ty zvuky.
Za jízdy.

kartouza olešská

Člověk by řekl, že tyhlety romantický rekvizity už dávno vzaly za své. Kdeže jsou všechny ty lásky, zhýčkaní mladí šlechtici, kněžská roucha, napoleonské války a hrdinové tím vším bez bázně a hany procházející? Kde by byli. Jsou pořád tam, kam je spisovatelé a filmaři poslali, jenomže dneska už je málokdo čte a dívají se na ně jenom pamětníci. Dneska se nosí akce, svaly a hučení blasterů a fazerů (tedy já nevím, co to vlastně ten blástr a fejzr je, ale v kdejakým filmu se to dneska běžně používá).
Jenomže Cyria nečte a na filmy se s námi dívá jen někdy a to i přesto, že její jméno vymyslela másečtěláHanička, která ho vytáhla z jedné fantazy knížky o Zaklínačovi.
Tahleta literární ignorance zavedla Cyrdu až k jejímu dnešnímu dobrodružství.
Cyrda se totiž dneska ráno ztratila.
Přesněji řečeno na chodbě nahoře nebyla, na schodech nebyla, pod schody nebyla, v síni nebyla. Po Cyrdě ani vidu … ale co to? … někdo tu hrozně nadává. Po kočkením způsobu. Mňouká, až se stěny nadouvají.
Ale kdo?
A kde?
Max to být nemůže, ten byl nahoře. To je Cyrda.
"Cyrdo?"
"MMMmmmaaaaaaauuuuuRRrrr…"
"Cyrdo!"
"mmmmAAAAAAAAAuuuuuuuuuuuuUU"
Otevřu dveře do pracovny, za dveřma spoušť knih, přes knihy vykoukne a ven vyrazí Cyria.
"Cyrdo, ty potvoro! Ty ses tu nechala zavřít!"
"Ne pane, to tys mě tu zavřel!"
"Já tě večer vyšoup' ze světnice a mělas jít na místo nad schody do pelechu!"
"Ale tam jsem pochopitelně nešla."
"Jaký pochopitelně?"
"Pochopitelně, protože venku se courala nějaká havěť a já to musela dozorovat."
"Jó dozorovat. A to musíš dozorovat zrovna z mý pracovny?"
"Pochopitelně. Tam je nejlíp vidět ven."
"No tak to se pak nediv, že když tě volám a ta se neozveš, že zůstaneš u toho vokna v tý pracovně."
"No to se teda divím: já tady hlídám barák a ty mě tu zavřeš jako do šatlavy, pane."
"Měla ses ozvat večer."
"To jsem nemohla, to jsem hlídala a …"
… a takhle by to mohlo pořád dokola pokračovat dál.
S Cyrdou jsme se ráno pohádali, pročež se mnou nemluví, poněvadž jsem jí večer zavřel do vězení a vona si toho večer ani nevšimla, jelikož musela hlídat barák skrz vokno v mý pracovně.
A zatímco ona se vydávala všanc nočním vetřelcům za oknem, já jí zavřel dveře a z pracovny byla rázem kartouza parmská.
Totiž olešská.

sníh jako předmět doličný

Pamatuju si dobře odtávající sníh ve městě s tím černým škraloupem na povrchu. Taková sněhová nadílka byla hezká jen pár dnů a pak už to bylo naopak velmi nehezké.
Teď jsme v podobné situaci.
Sníh už roztál, jsou tu u nás jenom zbytky, ale tím podobnost končí. Náš sníh je bez škraloupu. Na našem iglů tuhle před vrátky je to vidět nejlíp. Po deseti dnech už iglů splasklo, ani myš se do něj nedostane, ale sníh je pořád bílý, čistý.
Pro mě to znamená, že tu vůbec máme čisto. A nejen pro mě. Vůbec pro všechny u nás na vsi, zvěř a jinou havěť pozemskou nevyjímaje.
Na zahrádce, na kterou sluníčko v zimě moc nedosáhne, je pořád sněhová peřina, tedy spíš už jenom peřinka a taky bílá. Jenom stopy jsou na ní vidět. Čímž se ta peřina stává předmětem doličným.
Domníváme se totiž, že se nám někde v podbití střechy už před mnoha lety usídlila kuna. Nebo kuny. Nebo něco jiného. Jenomže vyhnat kunu skoro nejde. V loňském létě jsme to zkusili naftalínem a na první pohled se zdálo, že se to po dlouhých rocích konečně povedlo. Ale nedávno mácitliváHanička hlásila, že se kuna vrátila. Jak na ní přijít? Jak ji nachytat? Jak ji vyhnat? Těźko. Už jenom to, že nevíme jistě, jestli tu je a když už, tak kde je.
Až teď, na sněhové peřině se nám podepsala. Štráduje si to přez zahrádku k vrátkům za humna. Stopy jsou evidentní, čímž je identifikace jasná. Teď už jenom: co s tím? Všechny ty plašiče a zaručený recepty proti kunám jsou … tak nějak … dobrý nejvejš na padesát procent. Buď fungujou nebo nefungujou.
Nu což. Zkusíme zas ten naftalín. Nezbejvá, než doufat, že se z tej naší kuny lesní nestane kuna závislá na naftalínu.
Zatím musíme vystačit s tím, že máme důkazy, že tu je.
Teda - máme je, dokud neroztajou.

o nápis chudší

S nápisy na zdi jsou lapálie víc jak čtyři tisíce let. Už ve starém Egyptě se čmáralo na zdi, pokud bylo zrovna na co. Nápisy nás tedy provázejí celé věky a pokud jde o čmáranice vůbec, jeskynní lidé s tím začali. Není tedy divu, že nápisy jsou na všem a čmáranice taky. Onehdá jsem si tu poznamenal, že některé jsou i pěkné a dneska zase píšu, že jsou užitečné.
Pochopitelně.
Abychom odlišili jedny boty od druhých, nestačí jenom vzhled, ale úplně nejlepší je, když je to tam napsaný. A čím známější nápis, tím lepší. Máme tedy popasané kde co. Máme popsaná i auta.
Takže když mi vrátili auto ze servisu, pan předávací technik mi sdělil, že ještě tuhle vpravo na kufru má být nápis a ten že tam není, ale že ho posílají až z Japonska a až přijde, dá mi vědět. Abych nebyl o nápis chudší.
Po měsíci nápis došel. Včera jsem si pro něj byl. Všechno je v pořádku, nápis je ten správnej, jen se nezbývá divit, co všechno takovej nápis musí splňovat. Písmenka se nalepěj a je to, ne? No jo, ale kam se nalepěj? A jak?
A tak je nápis v pytlíku, ve zvláštně tvarované folii, která má vyseknutý negativ nápisu. Nápis je ve folii vsazený a fólie má tvar, který přesně pasuje do rohu víka kufru tak, aby bylo možné nápis i s fólií přesně přiložit na místo k tomu určené. Dál je to celé kryto tenkými filmy z jedné strany proti ošoupání, z druhé strany pro ochranu lepidla. Pytlík je označen štítkem s čárovým kódem, opět nápisem a dalším kódem, výrobcem a tlustým nápisem made in japan.
Ani jsem se neptal, kolik ten cajk stojí. Určitě to budou nějaký šílený peníze. A protože se nemá plejtvat, ani tam ten nápis lepit nebudu. Ostatně, on tam původně ani nebyl anebo byl a už si ani nevzpomínám, že bych ho tam viděl.
Nápis zůstane v šuplíku. Na památku. Už proto, že je od týhle značky poslední. Víc jich mít nebudu.
Zrovna včera jsem se totiž dozvěděl, že do pětadvacátého týdne bych měl očekávat značku novou, jinou. S jiným nápisem. Ale o tom je zatím škoda mluvit.

skákat ze stolu je pošetilost

Spoléhání se na budík je alibismus, jelikož budík za nic nemůže. To já můžu za to, že jsem místo 5:30 nastavil budík na 6:30 a v půl šesté se v polospánku divil, že můžu tak dlouho spát a nic mě nebudí a v šest mě probudil obvyklý šustot po domě. Tudíž jsem si ke psaní sedl dnes o půlhodinu později.
Ale k věci: v sobotu se odehrála další přelomová událost ve vybavení domu.
Ujednali jsme totiž, že hned, jak vyzvednu děti ze zkoušek nanečisto, pojedeme od školy do Hřibů. Ne, nepřepsal jsem se a neměl jsem napsat na hřiby. Ostatně v únoru moc hřibů neroste. Do Hřibů je správně. Ona totiž této cestě předcházela příhoda neveselá, tedy dvě. Želvičky, které jsme přivezli vloni po prázdninách a Matěj se o ně ukázkově staral podle všech příruček a návodů, to nepřežily. Přesto, že jsme s tou druhou, která měla tužší kořínek, byli dvakrát na veterině a dneska jsme tam byli objednaní znovu. Tož návštěvu Matěj odvolal a já naopak naplánoval nákup želvy od jiného chovatele.
Jeli jsme tedy do těch Hřibů. Jeli jsme všichni čtyři a já už předem plánoval, že koupíme zase dvě, aby měli Kačka i Matěj po jedné. Ale tentokrát jsme udělali s Kačkou smlouvu a ona se zavázala, že svou želvu splatí. Že má něco ušetřeno a na ostatní že bude postupně vydělávat domácími pracemi, na kterých se shodneme.
Dorazili jsme včas i s mezipřistáním v Kolíně, jelikož bez Kolína bychom byli na místě příliš brzo. Pán, který chová stovky, ba tisíce želv (nepřeháním, ty stovky jsme viděli, ostatní zimují), se nám věnoval, vysvětloval, povídal, ukazoval a začalo být jasné, že želvy jsou zvěř společenská, že jim je opravdu líp ve dvou, ale že Kačka by radši vlastní skupinku a ne sdílenou a že by se raději starala sama a ne s Matějem společně a … a v těch příručkách a knihách to je mnohdy špatně, někdy úplně obráceně a musí se to dělat jinak a …
… a tak jsme po necelých třech hodinách odjížděli s novým teráriem, dvěma želvami pro Kačku a dvěma pro Matěje.
Dohromady nás tedy bylo v autě osm, což koneckonců byla taky premiéra, protože nejvíc nás dosud v autě bylo šest a to ještě musel jet Matěj ten kousek mezi vesnicemi v kufru.
Doma nastalo umisťování, pečování, stlaní a v neděli ještě elektroinstalace a dolaďování detailů. A pochopitelně první koupání a první procházka po stole, neboť nám bylo vysvětleno a názorně ukázáno, že želva není blbá a ze stolu nespadne, poněvadž dobře vidí a je jí jasné, že skákat ze stolu je pošetilost.
Inu, želví víkend to byl.

kouzlo oživování

Soused, pan Žák, je neuvěřitelně milý člověk. To, že se mu zalíbil můj deník a že si v něm začal číst a nahrávat své čtení, to už jsem si tu zapsal v červnu loňského roku. Jenomže pak to pokračovalo, vznikla rubrika mluwené woleschko a do konce roku už pan Žák načetl čtrnáct pokračování, přičemž některá dokonce zdvojená.
A protože je pan Žák neúnavný a pilný, pokračuje v práci a v povídání a v nahrávání. A já se nestačím divit, co se to všechno v minulosti událo a na co jsem dávno zapomněl. Takhle čtené je to skoro jako bych to prožíval znovu a můj deník kouzelně ožívá laskavým přednesem profesionála.
To vám je báječné!
Vřelé díky, milý pane Žáku!
Však posuďte sami:

Kubík, Dvě věže

Za dveře, Umí chválit

Beton, Jak česat švestku

nad letištěm

Teď na mě moje meteostanice pomrkává, že by jako mohlo k večeru krapítek přisněhnout. Předpovědní servery tomu nesměle přitakávají a tak není vyloučeno, že by se mohlo později odpoledne snést z oblohy zase pár vloček. Konečně proč ne, vždyť je únor a v neděli byla tahleta kalamita sněhová, ze které se nám tu podařilo vystavět letošní iglů.
Zaznamenal jsem si v neděli i ty dopravní problémy a dneska se zrovna hodí je tady připomenout. Ono totiž tak hustě sněžilo, že problémy byly i na letišti v Ruzyni. A protože máme ty chytrý telefony, zkusil jsem se mrknout, jak to tedy vlastně je. A bylo to. Kdyby bylo jasno, měli by pasažéři v letadlech v ceně letenky i několikanásobný vyhlídkový let nad Prahou. Jenomže v té chumelenici jistě neviděli nic a jediným výsledkem bylo zdržení na přistání.
A jak to vím?
Nu v té aplikaci v telefonu se mi ukázalo, jak se krouží nad Prahou a nad Mělníkem.
Takhle:

Letadla_1 Letadla_2. Letadla_3. Letadla_4 Letadla_5

strom

To vám je tak: člověk si to nachystá, připraví si cajky, všechno klape, sluníčko začne vycházet tam, kde vyjít má, jsou kapku mraky, ale s tím se počítá, stačí chvilku počkat a kousek popojít, jenom …
… jenom se nesmí objevit někdo, kdo chce dělat totéž, ale jinak.
Nuže jak píšu: ten strom fotím rád a často. Konečně přišla ta chvíle, kdy nasněžilo dost, umrzlo to, vyjasnilo se, … podmínky perfektní. A pak přijel člověk, zaparkoval na příjezdové cestě a začal s mobilem běhat kolem stromu, protože si tu krásu taky chtěl vyfotit. Přesně v ten okamžik toho správného světla. Překážel. Překážel zleva, překážel zprava, pak zepředu a ještě aby to dotáhl, běžel na obzor a překážel zezadu.
Co na to říct?
Snad to napřesrok stihnu, jestli nasněží a vyčasí se a budou podmínky a … a nikoho dalšího už to nenapadne.
Tož tak. Tuhle je ten strom:

strom_190205

nádherná sněhová peřina

A když už je tak pěkně nasněženo, mírně odtáto a dneska ráno pěkně zmrzlo, můžu vzpomenout na to, jak to v neděli probíhalo.
Pochopitelně byla kalamita.
Všichni všude o tom psali a vysílali.
Všichni zapomněli, že v zimě je sníh normální.
A tak se zastavovala doprava, nad letištěm kroužila letadla, dálnice stály, tramvaje stály a člověku zůstává stát rozum.
Kalamita. Jakápak kalamita?
Báječná sněhová nadílka. U nás i v okolí se staví sněhuláci, sáňkuje se, běžkuje se, my máme prima iglů a po letech je zas zima, jak má být.
I s těmi autobusy v příkopě a zpožděnými spoji.
Pochopitelně, Matěje jsem zachraňoval, vždyť byla kalamita. Včera ráno přijel autobus pozdě a nestihl by vlak … a tak jsme jeli autem a po cestě jsme potkali tuhle ve Zvoli v esíčku u křížku ten autobus v tom příkopě a přijeli jsme do školy o chvilku po zvonění a …
… a je krásně! Celý den do toho sněhu svítilo slunčko a já jen litoval, že to není o den posunuté a já nemůžu běhat s aparátem po krajině a dělat si obrázky.
Když jsme jeli domů pro želvu a pak zpátky na veterinu, kolem cesty zářily na stromech ledové ozdoby. Sníh roztál, ale pořád bylo chladno a voda umrzala na větvičkách a břízy cestou do Černík úplně zářily … škoda, že jsem neměl ten foťák …
Nuže každý to vidí jinak.
U nás máme krásnou zasněženou zimu a nádhernou sněhovou peřinu.

potřebujem přistavit

Když je sníh, měl bych si zapsat, že napad'. Tož píšu.
V pátek jako by se nechumelilo.
V sobotu jak by smet.
A v neděli to začalo.
Vlastně už v noci ze soboty na neděli sníh začal padat přesně podle předpovědi.
Ráno už bylo kolem deseti centimetrů napadáno a padalo celý den. Kolem poledního kapánek mrholilo, protože teplota byla nad nulou, ale odpoledne se voda zpátky změnila ve vločky. Sněhu napadlo nějakých dvacet centimetrů dohromady do dnešního rána. Báječná nadílka.
A protože materiál je třeba využít, dokud je, hrabal jsem před našima a nahrabal hromadu sněhu. Měl jsem štěstí, protože byla neděle ráno a nikdo nejezdil. Jenom pan Bernard s multikárou protahoval pluhem cestu. A to mi výrazně pomohlo tu nadílku shromáždit na jedno místo.
Ano, měl jsem důležitý cíl: u nás, jak napadne sněhu množství větší než malé, začneme stavět. V našem případě iglů. Už tu v minulosti mám nějaký ten obrázek, jak jsme stavěli a postavili. Je tu i historka o zavalených budovatelích, na kterou si dobře vzpomíná Matěj, jalikož on byl jedním ze zavalených poté, co jiný z kamarádů z ulice skočil na stavbu ve chvíli, kdy byli budovatelé uvnitř a provedl tak ukázkový zával.
Nic z toho se včera nekonalo.
Já s Matějem jsme navršili potřebnou hromadu sněhu, po obědě jsme šli s mouveselouHaničkou na procházku a když jsme se vraceli, bylo dílo v plném proudu. Kačka s Matějem byli už uvnitř a dolovali v hromadě sněhu jeskyni. Pustil jsem se do toho s nimi. Budování nám šlo od ruky a zanedlouho bylo iglů hotovo.
Soused, který zrovna vyšel na procházku s kočárkem, se ptal, zda si stavíme vejminek.
"Inu, stavíme. Děti už sou velký, tak potřebujem přistavit," odvětil jsem.
Tak tak. Iglů je letos dost velký na to, abychom se do něj vešli tři.
Tuhle je k tomu ilustrační obrázek:


iglu_190203

na kafe a na štrůdl

Myslím si, že pozvat někoho na bábovku a na kafe není možné klasifikovat jako po kus o úplatek. Jenomže pozvání kafe s bábovkou může být pro nás obyčejná záležitost, zatím co pro někoho jiného to může být vrchol společenského žebříčku.
Když tuhle myšlenku přenesu do ptačí říše a přidám k tomu svobodné chování našich opeřenců, můžu dojít k závěru, že na tý bábovce stojí celej svět.
Totiž:
Na zahrádce máme spousty úkrytů, houštinek, keříků, stromů … no prostě ráj pro ptactvo. Každý si může vybrat po libosti kam si sedne a kde se usadí. V létě tu máme zástupy kosů na trávníku a hejna dalších ptáčků v povětří. Hnízdí u nás v keřích i v budce. Nu a na zimu jim sypeme do krmítka. Vybraná slunečnicová semínka. A v potůčku i ve studánce pořád teče voda. I v mrazech, takže je tu i co pít.
Člověk by tedy řekl, že i v zimě bude u nás ptactva habaděj.
Je to tak.
Skoro.
Někdy.
Někdy vůbec.
Zkoumal jsem, čím to je, že letos je krmítko většinu času prázdné. Sypu tam slunečnicová semínka až když začnou marazy nabo je sněhová pokrývka. Tedy přesně podle přání ornitologů, kteří na to mají vzdělání a ví, že ptáčkové se musí přikrmovat až tehdy, když nemohou přirozeným způsobem najít potravu. Tedy právě ve chvíli, kdy všechno zamrzne a je pod sněhem. V ostatních případech se ptáčkové mají od paní přírody učit, jak si obstarat jídlo sami, aby přežili.
No jo, ale kde teda jsou? Mrzlo, sněhu také trochu napadlo a do krmítka přilétají pravidelně jen sýkorky, občas přilétne hejno konopek a ten náš kos je vidět tak jednou za týden, jestli vůbec.
A tak jsem zkoumal a lámal si hlavu, co se to děje a pak mi to došlo: To není tím, že by tu bylo ptáčků míň. To je proto, že letos nepotřebují nutně naše krmítko. Mají výběr a mají zřejmě potravu snáze dostupnou jinde. Krmení ptáčků se rozmohlo a do krmítek už sype kdekdo. A zřejmě pořád a to i ve chvílích, kdy by vlastně neměl.
A naši strávníci si mohou vybírat.
Tuhle si doletí pro lojové zobání, támhle pro zbytky ze stolu, jinde pro oříšky … nu a ta naše slunečnicová semínka, ta mají jen jako doplněk pro případ, že na ně támhle zapomněli s tou nedělní bábovkou.
A je to tady.
Někdo nám uplatil našeho kosa bábovkou a přetáh' ho na svoji zahrádku. Kos letěl za lepším a u nás se jen občas ukáže, rozhrabe slunečnici, aby zjistil, že nic lepšího tu pro něj nemáme, a letí zpátky na kafe a na štrůdl.
Jo, jo, je to svět, tohleto.