WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

radost z cvičení

Nemá smysl tady agitovat, že cvičení je zdraví prospěšná a vůbec jaksi všeobecně pozitivní činnost. To ví každej. My, co si takhle společně cvičíme denně, si pochvalujeme, jak viditelný vliv má ten pohyb na naše tělesné schránky. Je tu ovšem i stránka nehmotná, neboť duši prostě mezi prsty nečapnete. Nu a právě té duši dělá potěšení ta pospolitost v téhle tělu libé činnosti.
Je to prostě pro radost, tohleto cvičení.
Včera bylo úterý a to je cvičení venku.
Přišel jsem zrovna, když byli velký kluci včetně Matěje propletení v těch tyčích, co jsou na venkovním plácku postaveny za účelem zpevňování svalů. Kluci dřeli a bylo jasné, že slova napsaná v minulém odstavci tou svou dřinou potvrzují. Bylo to posilko po tréninku a každý posiloval, jak bylo potřeba. Měli z toho radost.
Pak jsme vedle na druhém plácu začli cvičit my, nejstarší. Tomáš nám opravoval pohyby v setavě a opět jsme si pochvalovali, jak je to fajn, takhle se hýbat. I v tom větru a sněhových vločkách, které zrovínka začaly poletovat. Dělalo nám to radost.
Kluci toho měli dost a odešli. My cvičili dál a tu přijeli na malých kolech malí kluci. Děsně zakuklený integrálníma helmama. Vpadli na plácek se zbrusu novými hrazdami, které naši před chvílí opustili. Sundali helmy, praštili kolama a začali po hrazdách házet kamení! Pak flašku od pití naplněnou štěrkem. Na hrazdu se nepřitáhli. Nedokázali to. Tak ji alespoň ostřelovali. A děsně u toho křepčili, jelikož z toho válčení s cvičebními nástroji taky měli radost. Pochybnou, ale radost. Nemělo smysl je okřikovat, to měli udělat jejich rodiče. Měli jim vysvětlit, že radost z ničení není radost. Třeba to sami někdy pochopí.
Naše parta - malí, velcí i my, nejstarší - to máme jinak. Jenomže to je těžko přenositelná zkušenost a, což je podstatné, zásluha našeho trenéra. Holt nemá každý to štěstí se potkat s Tomášem.