WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

už je to tu zase

A už je tu zase! Ten pach, ten zápach, ten smrad.
Takovej nenápadnej, plíživej, odnikud, ale hnusnej. Fuj!
Z toho nepěkného chování na veřejnosti jsem pochopitelně ihned obvinil kočkeny. Ostatně nikdo jinej u nás nesmrdí na veřejnosti. Jenomže obvinění si vyžaduje důkazy a to byl kámen úrazu. Důkazy nebyly.
Záchod kočkenů byl téměř voňavej, nikde v žádném koutě se neválelo svinstvo ani jiný páchnoucí předmět. V koši byla šlupka ananasu, takže taky voněl. V kuchyni se nic nepřipálilo ani nic zapomenutého nešířilo ten smrad.
Tak co to uvšechvšudy je?
Vočuchal jsem kočkeny.
Jo! Nemo! Smrděj mu packy úplně stejně jako to, co nemůžu najít.
V jakým élentu ses to hrabal, ty Zrzundo!
Nemo mi na to nic neřekl a tak jsem ho šel umejt. Ty dvě packy smrdutý jsem mu umyl, usušil a už zase voněl. Jenomže tím se záhada nevyřešila. Nu co naplat. Šel jsem spát s nevyřešenou záhadou. Třeba se to do rána vysmrdí.
Ráno to nějakou chvíli vypadalo, že pach někam pláchnul. Ale netrvalo to dlouho.
A už je to tu zase!
Uprostřed světnice se válela kočičí hračka, kterou dostal Nemo od paní chovatelky jako vejslužku s sebou. Že prej mají ten polštářek kočkeni rádi. Ano, mají, s tím jsem souhlasil. Furt se vo něj perou. A tak jsem ho šel po ránu uklidit, ať se to tu alespoň chvíli neválí. Vezmu polštářek a …
… tu máš čerte kropáč!
Byl to von, ten kterej smrděl. Oni ho totiž kočkeni namočili a ta mokrá hmota uvnitř byla smradu původa.
Pryč s ním!
Ale nevyhodil jsem ho úplně, když ho mají tak rádi. Nechám ho uschnout a pak se teprv uvidí.
Třeba na sluníčku vysmrdí.