WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

za oknem

Zaznamenal jsem zprávu, že teď, v době virové, jež trvá už rok, mizí z útulků i ze zverimexů zviřátka všeho druhu. Čím déle jsou lidi sami, tím více je jim třeba němé tváře.
Mně je taky třeba němé tváře, ovšem kočkeni jsou sice němí, ale jejich příchod nijak nesouvisí s viry. Prostě jsem je chtěl a objednávka proběhla už o minulých prázdninách, kdy se jaksi globálně mělo za to, že viry jsou na ústupu, což byl hluboký omyl.
Nu a tak si tu zhusta píšu poznámky o těch mejch němejch tvářích. Úplně němý teda nejsou, to ne. Ráno párkrát mňouknou na pozdrav a když je jim dobře, předou, ostatně to dělá i Cyrda i Max. Služebně starší kočkeni.
Ti noví však mají privilegium býti novými a přinášet tedy i nové zážitky. Však už je jich tu zapsáno habaděj. Ten poslední intenzivní zážitek nachystal Nemo.
Kocouři jsou jaksi přímočařejší, impulzivnější a jdou do toho po hlavě. Do čeho? Do všeho!
A tak se stalo, že tuhle takhle ve čtvrtek Nemo zmizel. Občas hrajou kočkeni na schovku, to je známá věc. A když je nemůže člověk najít, mají z toho bžundu.
Jenomže čeho je moc …
"Nemo!"
Nic. Hledám. Marně.
"Nemo!"
Nic, všude jsem hledal, Nemo je k nenalezení.
A tu jsem zachytil periferním viděním pohyb. Za oknem. Podívám se tím směrem a přestalo mi být do hraní. A taky jsem už nemusel hledat.
Nemo byl na střeše sousedního domu.
Dostal se tam z balkonu. Je to jen půl metru skoku. Jenomže ten trouba nedomyslel (myslí vůbec kočkeni?), že jsou pod ním tři patra a když spadne, zbude z něj jen mastnej flek.
Začalo lákání.
Na jídlo. Otočil se, kouk' na jídlo a nic. Neměl hlad.
Na pamlsky. O kousek se vrátil, ale neměl na dobroty chuť. Zajímal ho hřeben střechy. A už tam byl. A už byl za ním. Koukala mu jen hlava.
Co teď? Mám vylézt zaním? Mám volat hasiče?
Napadlo mě vytáhnout hrací třepetalku,
co jsem ji vyrobil z pytlíku od pitíčka.
Spásný to nápad!
Chyt se na ní, jak štika na třpytku. Přešel zpátky hřeben a přišel až ke mně, že si budeme hrát.
A tady se ukázalo, jak velkej je to ještě trouba. On by totiž byl býval přišel na zavolání. On by byl přišel i k tomu jídlu. Kdyby se nebál tej vejšky. Nemo si přičapl na konci střechy a vidětelně se bál. Ten půlmetr nad propastí zpátky na balkón byl najednou problém.
Co teď dál, Nemo?
Co by. Natáh' jsem se přes zábradlí, popad' jsem Nema za kůži na krku a přes ten půlmetr jsem vystrašenýho kočkena přenesl.
Ani jsem neláteřil.
Byli jsme oba rádi, že to takhle dopadlo.

Nemo_210306