WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vo co duchovi de

Nějak mě upoutala duchařská hra. Je to takové hádání, kdo je pachatelem velmi dávného činu v šlechtickém sídle, kde se objevuje duch. V té hře někdo hraje právě toho ducha a ostatní jsou média a z ducha tahají rozumy. Jenomže znáte to: duch. Copak má duch rozum? Duch má tak akorát vize a to ještě dost nejasné. Tudíž nic rozumného z něj nevypadne. Jenom jakési snové představy a na médiích už je jenom ten výklad snů.
Je to takové mysteriózní, jak ostatně napovídá i název té hry a tudíž jsem si řekl, že když jsou ty čarodějnice, zahrajeme si strašidelnou hru. Zcela vyjímečně jsem si vzal návod a učil se pravidla. Normálně to u nás dělá máhraváHanička, ale tentokrát jsem se úlohy průkopníka a ducha zhostil já.
A to byla ta potíž.
MánedočkaváHanička pospíchala, pobízela a netrpělivě očekávala další krok. Jenomže já jako duch musel nejen kontrolovat pravidla, jestli to všechno dělám správně, ale taky hledat ve vizích ty záchytné body, které pomohou mým médiím uhodnout, vo co mi jako duchovi de. No vleklo se to strašlivě, přímo mysteriózně. Po první hře bylo prohlášeno, že je to děsně nudný a pomalý a že to nebyl úplně dobrej nápad, tohleto Mysterium.
Ale protože Kačku jsem musel ještě navečer odvézt na zkoušku sboru, řekli jsme si, že až jí přivezu zpátky, zahrajeme si to ještě jednou. Aby si tu nudu taky zažila, kdž o ní přišla. Třeba to podruhé už taková nuda nebude.
Ducha se tentokrát ujal Matěj. A ejhle. Už se to neučil, měl to nachystané z první hry. Nebyli jsme na ducha jen dva, ale tři. A pravidla už jsme znali. To všechno dohromady způsobilo, že jsme se najednou začali bavit a hra začala být zajímavá. A tak jsme si zahráli znovu a pak ještě jednou.
Jo, dobrý to je. Duchem pak byla i mášikovnáHanička i Kačka.
Užili jsme si toho duchaření všichni a vůbec nevadilo, že už bylo prvního máje.