2018

místní názvy

Tak já vám nějak nevím: jak je to s tím domovem? Hromady papíru a tlustejch knih jsou o domově, o kořenech a o pocitech. Někdo je doma tam, kde se narodil, jinej tam, kde si pověsí klobouk. Ale každej nějaký to doma má.
Já kupříkladu to mám tak, že doma je tam, kde … no a teď to napište. Je to složitý. V mým případě jsem doma tam, kde mám rodinu. Tam, kde jsem vyrůstal. Tam, kde žiju. Tam, kde to mám rád. A rázem jsem u půlky zeměkoule. Možná bych ještě měl přidat, že domov se ve mně usazuje dlouho a není to jen tak. Krátkodobé domovy nemám.
Nu a Oleško je mým domovem. Vybrali jsme si to tu, je tu krásně a usazený jsme až až.
A proč tu rozlejvám ten kbelík nostalgie a pathosu? No protože o domově chci vědět co nejvíc. A tak jsem měl radost, když jsem se mohl hrabat v rodokmenech, zjišťovat historii, hledat v pramenech. Každý domov si tak s něčím spojím, najdu si, co tu bylo přede mnou a mám to rád.
Jak to mají sousedé, to nevím. Vlastně jsem se na jejich domovy nikdy neptal. Ale protože žijeme v době sociálních sítí, člověk se mezi řádky ledacos dozví. A to už se pomaličku blížíme k tomu, že člověk je doma tam, kde to zná.
Tak třeba Součkovi jsou od řeky nebo ze statku. Krejčíkovi od váhy nebo z Kocandy. Každý ví, kde je za kostelem a kde u náplavky. Tyhle staré názvy si pamatuju z dětství a proto jsem tam, kde se používají, taky doma, i když tam nežiju.
Tady u nás na Olešku se říká U borovice, na Váňově louce, Na jezírkách, Na Americe, na Pelučné … a taky každej ví, kde to je. A včera čtu na tej sociální síti vysloveně sociální příspěvek: Oleško u popelnic chytají policajti!
Musel jsem na to reagovat. To místo přeci každý zná jako U topolu. Popelnice jsou všude, stejně jako ty sociální sítě. Jsou anonymní a to je ten nejmenší nešvar. Daleko horší je, že doma není u popelnic. Taky jednu máme a každý čtvrtek jí dávám před vrata. To ovšem neznamená, že žiju u popelnice. Naopak, už jsem se setkal s tím, že se mě sousedi i cizí ptali, odkud nám ta kočka padá. Inu ze střechy. A proto máme taky tu cedulku "Pozor, padá kočka!" na sloupku.
Tak nějak vznikají místní názvy.
Tam kde vzniknou a jsou, tam se cítím doma.
Přesto, že už léta žádná kočka z naší střechy nespadla.