WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na veřejnosti

Ano, přiznávám, i do Sokola jsem chodil. Ovšem bylo to v dobách, kdy mě tam vodil tatínek a tak nějak dohlížel, jestli taky cvičím. Ani trochu mě nebavilo stát ve frontě a jednou za pět minut přeskočit kozu. Cvičitelé se pochopitelně nějak snažili, ale mě to nebavilo. A to mi zůstalo. Organizované tělocvičení, hromadné rozcvičky, prostná … uchhh.
Nu, není důvod si tu něco nalhávat. Jakživo jsem nebyl pravidelným sportovcem, byť jsem se sportu nezříkal. Jen mi to jaksi nic nepřinášelo. Jistě, kolo, plavání, lyže, volejbal, koloběžka, kolečkové brusle, lezení po stěně, sjíždění řeky, sjíždění sněhového žlabu "na cepínu", to všechno i něco dalšího jsem zkoušel, dokonce něco z toho až tak úplně nekazím, ale rozhodně se ničemu nevěnuju denně, ba ani méně často. Prostě jenom občas.
Až na …
… až na to naše "cvičení pro starší a pokročilé".
Díky Tomášovi a jeho lidsky naprosto nedostižnému vedení cvičí Matěj s Kačkou wu-shu a my, zbylí rodičové a příznivci jsme využili Tomášovy nabídky a chodíme na cvičení Tai-ti. Však jsem si tu o tom teď o prázdninách už párkrát psal. Ano, natolik nás to s Ondřejem baví a tělu prospívá, že chodíme dobrovolně cvičit dvakrát týdně i bez Tomáše, který je o prázdninách pořád pryč a to dokonce i s našimi dětmi, které jako skvělou partu bere na týden na hory a na týden na soustředění.
A teď, v sobotu, přišla ta příležitost, jak využít naši vůli cvičit.
Proti všem svým předchozím zvykům jsem bez keců nastoupil spolu s ostatními ku předvedení našeho sportovního oddílu. Ano, bylo to jen u nás na vsi u příležitosti vesnického rockového festivalu, ale bylo to na veřejnosti. Děti předváděly perfektní umění a cvičily části svých sestav a my, dospělí jsme předvedli kousek z toho, co cvičíme dvakrát týdně.
A to už jsem u toho poslání, jak pravil Cyrano.
Ono mě to bavilo!
Protože mě baví chodit cvičit a protože jsme taková cvičící pospolitost. Jakživo bych byl býval nepřipustil, že někdy v životě budu cvičit prostná před lidma, který si to budou natáčet a fotit. Nu - a stalo se.
A nestyděl jsem se a nezkazil jsem to.
Ovšem nebýt Tomáše, jakživo by mě nic podobně pošetilého nenapadlo. Tady je vidět, že vždycky záleží na tom, jaký člověk se postaví před ostatní a navrhne jim, co by mohli dělat.