WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

difuzor

Dyž čověk něco potřebuje, patří do řady obvyklých způsobů, jak to získat, obyčejně si o to říct. Ovšem obyčejnost je pojem relatívní, což platí o lidském projevu a jeho vnímání obecně.
Takže když jsem potřeboval takovou tu flaštičku, co voní, šel jsem si o ni říct do drogerie. Kam taky jinam. V pekárně moc takovejch nebejvá.
Čili: procházím mezi regály, tlačím vozík-košík a hledám a hledám. Šampóny, prací prášky, šminky … pasty na zuby, regál plnej kartáčků … ale to, co potřebuju, ne a ne najít. Vida, tuhlec slečna prodavačka cosi přemisťuje z přepravky na místo k prodeji určenému, tož je tu zrovínka ta příležitost říct si o to, co bych rád.
"Dobrý den, vy mi určitě pomůžete, viďte?"
"No zkusim to."
"Víte, já bych potřeboval takovou tu flaštičku, co je v ní taková vodička a co se do ní strčej takový špejličky …"
"Difuzor."
"To nevím. Vony jak se tam strčej ty špejličky, tak se to pak někam postaví."
"Difuzor."
"No, možná. A jak se to tam postaví, tak se to tam pak nechá a celou dobu se to …"
"Difuzor."
"Asi. Ono se to pak pomalu odpařuje a …"
"Difuzor."
"A voní to kolem dokola …"
"Difuzor. Je to difuzor."
"Aha. A kde tu flaštičku najdu?"
"Tady v tom regále."
"Děkuju. … " … "Prosimvás … já tu flaštičku pořád nemůžu najít. Já ji tu prostě nevidím."
"Tady dole. Difuzor. Koukáte na něj."
"Kde?"
"Tady."
"Jo … no jó, tady … úplně dole. Já to neviděl. …. Tak moc děkuju. Už tu flaštičku mám."
"Difuzor. Není zač."
Tak, to bychom měli.
Mám voňavou flaštičku a k tomu přívažkem pocit, že většího troglodyta než jsem já, aby čověk pohledal.