WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

za světla

Jo, nechtělo se mi vstávat. Nějak se mi vzbouřily vnitřní hodiny a prohlásily, že se můžou na nějakej letní čas vyignorovat. A tak jsem vstal normálně. Po půl. Jenomže normálního, středoevropskýho, kterýmu se začalo říkat zimní, jelikož byl zavedenej letní. A tak ho tu máme zas. Ten letní čas.
Já jsem si tak nějak maloval, že když víc jak před rokem utichly bouřlivé debaty kolem naprosto zbytečného přehazování času, že už si na něj nikdo nevzpomene a prostě už tu výhybku nepřehodíme. To bylo ovšem naivní. A že prý virus debaty o letním čase odsunul do pozadí a nenastala shoda, jakej čas se teda zavede na furt.
Panenkoskákavá!
Jakej čas by chtěl kdo zavádět? Prostě nechme čas časem, poledne v poledne a půlnoc o půlnoci. Když se v poledne podívám na kolík zaraženej kolmo do země, nemá stín. To je normální čas a všechno ostatní jsou kecy.
Ano, mně se taky občas líbí, že při letním čase je večer o hodinu delší a na procházku je v lese dýl vidět. Ale copak osobní pohodlnost je důvodem k takovejm kotrmelcům s časem? Podle mě není. Rozumné důvody pro posunutí času dávno pominuly.
Nu a tak se ty mý hodiny vztekly a prohlásily: jo, my víme, že je letní čas a že už bys měl vstát. Ale kašli na to a nech to běžet, zůstaň ležet. A tak jsem vstával až v půl sedmý. Pěkně za světla.