WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

krásný dárečky

To jsem si tu určitě někdy musel zapsat, že mám rád dárečky. Jakékoliv. Jenomže čím jsem starší, tím dárečků ubývá. Asi si už žádný nezasloužím.
Jenomže to kočkeni nevědí. Jsou ještě malí.
Nu a tak dostávám pravidelně univerzáílní myš, což jsem si tu tuhlec zapisoval.
Jenomže myš, byť by byla jakkoliv univerzální, je jenom myš. To se okouká, onosí se to. Zrovna včera jsem ji dostal asi tak pětkrát. Když to přišlo Indianě už dost univerzální, přestala mi ji nosit. Dost bylo myší! Pro dnešek.
A jak tak den běžel, přiběhla Indy znova. V tlamě nějakej odpornej chuchvalec něčeho … co to je? … fuj!
Byl to chomáč jejích chlupů. Plnou hubu toho měla.
"Fuj! Co je to, Indy, za sajrajt?"
"To jsem ti přinesla, pane! Tady to máš."
A složila mi ten fujtajbl do klína. Ještě jsem jí to musel vytahovat z tlamy, jelikož toho měla vážně plnou hubu.
"Takovej élent! Kdes to vzala?"
Než stačila Indiana odpovědět, byl tu Nemo. Nesl v zubech velmi hnusně zapatlaný papír od něčeho.
"Nemo! Kde tys' to vzal?"
"To ti nesu, pane. Abys měl radost."
"No to vám teda mockrát děkuju, kočkeni, za krásný dárečky. Teď abych šel uklízet."
Vydal jsem se hledat zdroj. Našel jsem ho snadno. Pytel s odpadky nachystaný na vynešení. Měl díru a v té díře nepřeberné množství odporně vyhlížejících pokladů. To všechno svinstvo mi chtěli kočkeni přinýst.
Mají mě to tiž rádi.