WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

zapomenutej rentgen

To, že si pamatuju jenom to, co chci, to jsem slýchával často a slýchávám dodnes. Oni by mi to asi paměťologové vysvětlili nějakým přirozeným vytěsňováním vzpomínek určitého druhu, většinou nepříjemných. Ovšem jsou i nepříjemné chvilky, které si pamatuju a tak nemám vůbec páru, co si ta moje paměť zapamatuje a co ne.
Zrovna včera.
Byl jsem u paní zubařky, jelkož mi vypadla plomba. To se stává. Měl jsem dokonce pocit, že to byla ta plomba, kterou mi tam ona sama před dvěma roky umístila, ale nakonec se ukázalo, že to byla jiná, která tam byla daleko déle. Ať tak nebo tak, zub opraven a vše v pořádku, další návštěva naplánována za měsíc, jelikož je potřeba ještě doplnit někde něco odštípnutého.
No a že prý jsem poslední rentgen zubů měl před dvěma roky a tak uděláme novej. I proč ne.
A jsme u tej paměti.
Já si pamatoval nějakej malej strojek přímo snad v křesle, kterým mi někdy v minulosti fotili hubu. Tentokrát jsme šli do kamrlíku s mašinou větší jak já. Tam mě sestra postavila do postoje šikmého zavěšeného, oblékla do olověné vesty a skenovací hlava mi obkroužila moji hlavu ze všech stran. Při té procedůře jsem byl zakouslej do nějakého zakusovátka, abych se nehejbal. Byl to tak podivnej postoj a zákus, že jsem se podivoval, co všechno se dneska pro zdraví nepodniká.
Paní doktorka byla spokojená, obrázek byl v pořádku, hubu plnou zubů mám vyfocenou ze všech stran a v porovnání s předchozím snímkem je všechno, jak má být. Jenomže já si vůbec nepamatoval, že bych kdy takovej proces podstupoval. Tak to paní doktorce povídám a ona na to, že abych se podíval, tohle je minulej a tohle dnešní snímek.
Na to se nedalo nic říct. Jen se zamyslet nad ztrátou paměti.
Tenhle rentgen jsem si fakt nepamatoval.